Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sopka

Byla jsem ráda, že jsem oporu našla ve Warim. Usmála jsem se na něho vřele a jeho štědrý pohled mu opětovala. Byl moc laskavý a milý. Opravu byl hodný vlk, ale jestli to byl ve skutečnosti dobrák od kosti, jsem zaručit nemohla. Vycházela jsem z toho, co mi pověděl.
Nějaké pochopení jsem v něm našla nejspíše o co se rodiny týče. Pak ale přišel návrh, který mě vykolejil. Byl to návrh, vykašlat se na vše, odejít... užívat si život. A já zůstala stát jako opařená. "Musím ti odpovědět hned? Nejraději bych ti řekla ano jistě! Ale mám v sobě ten divný pocit, co se stane, když to udělám." Snažila jsem se mu to objasnit.
Co prostě sebrat tlapky a jít si po svých? O co jsem mohla přijít? Vždyť jsem neměla nic. Partnerství bylo dávno nefunkční, rodina jakožto děti mě dávno nebraly. Nechtěly mě vidět a já nikoho nutit nemůžu.
Uvažovala jsem vracet se vůbec do lesa? "Mám se vůbec do lesa vrátit?" Zeptala jsem se ho vážně. Zajímal mě jeho názor. Měla jsem se jít rozloučit s lesem? A co když tam někdo z mojí rodiny bude. Co když se potkáme. Co když tam bude Etney nebo děti.
Zůstala jsem u vody a pořádně se napila. Cítila jsem pach Etneyho, nesl se vzduchem. Až přes mě přejel mráz. Zlekla jsem se co to cítím. "Wari! Já... cítím pach Etneyho." Zpanikařila jsem a nevěděla co dělat. Chtěla jsem se chovat, chtěla jsem utéct. "Co budeme dělat?" Jak je možné, že se tohle stalo? Z toho chci tě vidět se stalo... pomozte mi utéct, nechci ho vidět. Bylo to děsivé, ale obávala jsem se, že už mám toho vlka úplně uzavřeného. A nic mě k němu netáhne. Právě naopak, táhne mě to od něho. Nechtěla jsem být vůbec na jednom území, kde byl on Čekala jsem na povely od Wariho, mého věrného společníka.

// Sněžné hory

Sklopila jsem hlavu. Nedokázal si představit... nebo možná ano? Jak těžké pro mě bylo být vázána na rodinu. Věděla jsem že mám vůči smečky povinnosti, ale ztratila jsem chuť, sílu, inspiraci cokoliv pro to něco dělat. Asi jsem potřebovala najít sama sebe.
Cítila jsem se být úplně vysátá. Jen s Warim mi bylo tak nějak lépe. Umožňoval mi hledat sebe sama při balancování nad propastí. Dával mi volnost a možnost se rozhodnout sama.
Podívala jsem se na něho. "Kdykoliv můžeš odejít... a já taky. Nic tě ani mě nemůže držet na místě. Nejsme ničí majetek." Mrkla jsem na něho. "Jen jsem v tom viděla pomoc... pomoc pro mě. Abych na to nebyla úplně sama, než se nějakým způsobem rozhodnu co dál." Doufala jsem, že mě chápe.
Chtěl zpátky k jezeru a já tím směrem vedla svůj krok. Měla jsem trošku obavy, abych si nepřivodila zranění opětovně. A tak jsem se koukala více pod tlapky. "Není to správné... mám rodinu... smečku... a nějakého "partnera" a přitom jsou mé myšlenky takové, že chci od všeho a všech odejít! Jsem špatný vlk." Rozplakala jsem se najednou, zastavila se na místě a podívala se na Wariho. Bylo to ve mě naakumulované. Nevím co se to semnou stalo, najednou jsem vybouchla. Všechno to šlo ven, ty emoce a já plakala. Připadala jsem si jako špatná matka, jako špatná partnerka a jako špatná alfa.
Wari se pro mě stal více než dobrým přítelem. Jen tak bych před vlkem nezačala plakat. "Wari, já už nevím kudy kam... chci se cítit dobře, ale když si představím, že se tam vrátím... sužuje mě to." Sedla jsem si na zadek a zírala do země. Z očí se mi hrnuly proudy slz. Cítila jsem se zlomená a nechtěná svou rodinou. Už nikdy to nebude jako dřív. Až teď jsem poznávala, co to znamená být matkou a být nechtěnou matkou. Pro děti jsem chtěla to nejlepší, ale ve výsledku mě ani jedno nevyhledávalo a nechtělo.

// VVJ přes Aina

// Špatně zvolený přechod, změna přechodu na - Sopku

Chápala sem ho teď možná o něco více, než před okamžikem. Zavrtěla jsem krátce hlavou. Nechápal mě. Nebo možná jo? Nevím, ale nechtěl abych ho pak nějak podrazila. Abych se vrátila k Etneymu a nebo abych se rozhodla pro něj. Usmála jsem se na něj a vznešeně pozvedla hlavu. "Abych pravdu řekla, chci být asi nějaký čas sama." Byla jsem k němu upřímná, co mu budu povídat a kecat. Proč bych to dělala. Sama bych nechtěla být voděná za čumáček. "Víš Etneyho jsem neviděla tak dlouho, že už ani nevím jak bych ho přijala. Mé city nejspíše úplně opadly. Jenom jsme si neřekli, že spolu nejsme a to mě brzdí. Vnitřně se cítím svobodná a sama. Ale ještě mu to musím říct osobně." Toto téma mě zatěžovalo. Chtěla bych to mít vyřešené a trávit nezávazně čas s tímto vlkem. Co řeknu děckam?
Pravdu... matka se rozhodla být raději sama než s tátou který... nemá čas. Nevím co přesně se stalo. Ale ten vztah byl pod bodem mrazu. Nedokázala jsem říct, kdy naposledy jsem toho vlka viděla.
"Nemůžu ti nic slíbit. Teda né všechno... co ti mohu slíbit je, že můžeš kdykoliv odejít a vzdát se funkce. Na tohle má právo každý vlk. A jestli tě bude respektovat... musela bych s ním probrat můj návrh. A myslím si, že pokud jej přijme... bude tě respektovat." Bude muset jej respektovat, protože by to pro nás byla velká pomoc. Pomáhal by mi... nám ve značkování.
"Jediný kdo ti může vzít tvou hrdost, jsi ty sám, nikdo jiný." Usmála jsem se na něho vřele a postavila se na tlapky. Chtěla jsem pokračovat v cestě. Chtěla jsem se z hor přesunout někam, kde bude zase tepleji a kde si ještě užijeme srandy u vody. Zima bude zase krutá a chladu bude nad hlavu.
Když mi povídal o jeho smečce, podívala jsem se daným směrem. "A víš že bych se tam chtěla podívat?" Řekla jsem se zájmem a zamyšlením. Tak a co vymyslíme teď? Půjdeme zpět do lesa? Usmála jsem se. Moc se mi tam nechtělo, spíše bych se potulovala ale fakt, že se jednou budu muset s Etneyem setkat a probrat s ním můj návrh ohledně Wariho... mě nutilo to promyslet.

// Zubatá hora

Napadlo mě, že by nám Wari mohl být trošku více nápomocný ve smečce, během jeho pobytu. Ale jestli se tak rozhodne nebo ne bude čistě na něm. Čekala jsem o z něm vypadne. Trošku jsem nakrabatila čenich. Zavrčel a já slyšela jakoby snad mírný nesouhlas s tím, co jsem mu navrhovala. Vždyť já ho nikam netlačila. Vždyť já chtěla jenom aby mi a děckám pomohl bránit les. Na druhou stranu mě jeho odpověď trošku donutila zamyslet se, jestli je to situace ve které chci nadále setrvávat. Zamručela jsem hlasitě. "Wari ale já tě za čenich netahám. Od začátku jsem ti řekla jaká je situace." Mé city k Etneymu ochably hodně. Měla jsem pocit, že toho vlka neznám a nevím kdo to je. Kým je... neslyšela jsem o něm tak dlouho, že už ho nejspíše jako partnera neberu. Děti jsem neviděla taky pěkně dlouho. Začínala jsem mít pocit, že chci žít sama. Bez nikoho. Brouzdat světem. Opustit les, opustit Etneyho a rodinu. Začít někde jinde a hlavně sama.
Zamračila jsem se. "Byl to jenom návrh, do ničeho tě nenutím." Řekla jsem a pokrčila ramínky. Začala jsem být hodně dumavá a začala jsem hloubat ve svém nitru. Jaký to má význam... být s Etneyem...? Opravdu? Vždyť jsem pořád sama. Nebaví mě starat se o les v kterém nikdo není...
"Jak daleko je asi tvoje smečka?" Zeptala jsem se nezávazně a podívala jsem se na něj odhodlaně.

// Já taky, odpadla jsem v nemoci a od zítra začínám dovolenou. Návrat nejdřív 23.7 :)

Sníh mi dělal dobře. Hezky mi tu tlapku ledoval a já pomalu ani nevěděla, že jsem měla ještě před chvíli sopečný kámen v tlapky zaseknutý. "No ono záleží kdo mi názor řekne a jaký. Pokud vlka beru jako trošku sobě rovného, nemám problém vyhodnotit jeho radu jako užitečnou. Pokud bych vlka brala jako mě velice hluboce podřadného, jeho radu nebudu brát vůbec v potaz." Usmála jsem se na něj a na okamžik se zastavila. "Tebe beru za svého... tvé rady zhodnotím. Ovšem pokud se budu ctít tak, že jsem schopná táhnout dál jako vodní buvol, půjdu. Ale taky mi tvá rada může vnuknout pomyšlení, že odpočinek by byl fajn... vím nemáš to jednoduché a některé mé odpovědi nejsou jednoznačné." Zasmála jsem se. Chudák vlk, vlastně celkově chudáci vlci. Vlčice jsou tak složité plemeno, že jeden nikdy neví, co vlastně chtějí, zdali to chtějí a jestli celou dobu nechtělo něco úplně jiného.
Našli jsme super místo, a Wari mi nabídl, pomoc abych se mohla dostat na skalní římsu. Vyhopkla jsem nahoru s jeho pomocí a začala se rozhlížet po nádherném okolí. "No to je pecka. Ty jo, to je nádhera." Bralo mi to dech. Bylo to překrásné. Až na úřadující bouři, která řádila okolo nás. My byli chráněni převisem a abych pravdu řekla, téměř se k nám vítr nedostal.
Byla jsem ráda, že tohle super místečko našel. A až bouře ustane, uvidíme celý svět. Těšila jsem se na to. "A tady si odpočineme." Usmála jsem se a přišla k němu blíže, abych u něj byla tak, že se naše chloupky jemně dotýkaly. Schoulila jsem se do klubíčka.
"Víš tohle by se mi líbilo... mít výhled na celý svět... a aby mi celý svět padl k tlapkám. Co bys říkal na to... kdybys nám tak trošku ve smečce pomohl v roli... takového zaskakujícího ochránce?" Prohlásila jsem a pak jsem si zabořila čenich do kožíšku na ocásku. Pozorovala jsem okolí a pomalu u toho usínala. Ochránce juniora, chtěl přeci ze smečky odejít. Byl u nás jenom na chvíli ale mě by touhle funkcí dost pomohl.

Smekám, a velké díky si myslím že přijde od všech hráčů kterým jsi udělala velkou radost a některým třeba splnila herní sny

// Sopka

Pozvedla jsem koutek do úsměvu. Wari si totiž myslel, že bych jej neposlechla, kdyby mi řekl něco o odpočinku. Já dokázala odpočívat. Ale my teď měli určený nějaký cíl a tam jsem se chtěla taky dostat. "Proč myslíš?" Zeptala jsem se s úsměvem. "Možná že ano." Dodala jsem s hravým hláskem a u toho trošku povyskočila. Chtěla jsem si teď tu tlapku opravdu očistit nebo schladit o sníh, který v obrovských horách stále byl.
"Odpočineme si, jakmile najdeme vhodné místo. Já bych si teď tu ránu chtěla trošku poledovat." Usmála jsem se na něj. Byl starostlivý a hodný. Líbilo se mi jak se chová.
Vzduch pomaloučku prořídal. Bylo trošku obtížnější zde dýchat. Ale nebyla to tak velká překážka, abych nemohli pokračovat. Spíše jsem jenom zvolnila tempo. Dost se ochladilo. A pod tlapkami se nám objevil první náznak sněhu. Super, teď ještě najít nějakou vodu, abychom se mohli napít. Mám už dost velkou žízeň. Blesklo mi v hlavě. Cítila jsem jak se mi rána leduje. A tak jsem se zastavila na místě a chvíli jen tak stála. "Jé to je příjemné." Měla jsem blažený výraz. Dělalo mi to opravdu moc dobře. Ranka se mi úplně celá zchladila a já tak necítila bolest. Je to super." Sníh byl příjemně měkký, zde ještě nebyl zledovatělý.
Slyšela jsem zvuk vody a rozešla jsem směrem k říčce, která tudy protékala. Zastříhala jsem oušky. Netrvalo to ani dlouho a objevili jsme říčku. "Sláva!" Vyjíkla jsem a šla se hned napít. Voda byla opravdu vskutku úžasná. Ledová, jemně nasládlá. Chutnala výtečně a tak jsem se taky pořádně nachlempala, až mi břicho začalo vydávat škřundavé zvuky.
Počkala jsem, až se napije i Wari. "Tak co, zkusíme se podívat o něco výše? Abychom zjistili, jak daleký výhled odsud budeme mít?" Dostat se do výšin. Oblízla jsem si tlamu a pak se rozešla nějakým směrem, kde to vypadalo, že možná někdo kdysi dávno tudy šel.
Po tom co jsme se přesunuli o několik metrů výše, začal byl sníh spíše zledovatělý. Pod tlapkami mi to sem tam uklouzlo.
Před námi bylo na levé straně skalisko. Cosi se na něm mihotalo. Zastavila jsem se a pozorovala objekt. Byl to kamzík. "Páni, tohle umět co? Zkusíme to?" Zeptala jsem se ho a rozešla se, abychom kolem skaliska prošli. Kamzík se pohyboval i přímo nad námi na nějaké skalní římse. Všimla jsem si ho až v momentě, kdy se sypaly drobné kamínky na naše hlavy. "Je tady taková zvláštní atmosféra že?" Konstatovala jsem a podívala se za sebe a doprava, kde už byl patrný výhled.

Čekala jsem, až mi Wari pomůže. Koukla jsem na něho, jak se chystá kámen vytáhnout. Raději jsem odvrátila hlavu, abych mu třeba zbytečně neucukla a pak si nezarazila kámen do tlapky ještě víc.
Šup hup lup a bylo to. Rána zaštípala, ale to bylo tak celé. Otevřela jsem oči a podívala se na něho. Pak jsem si prohlédla ránu. "Týýýjo. Wari děkuji. To je úleva." Krev totiž vyplavovala to špatné a rána se očistila od zanesení.
Bylo na čase pokračovat dál. Ale abych pravdu řekla, nevěřila jsem si na to, že bych... byla schopná pokračovat v cestě. Jenže já chtěla a když vlk chce, prostě jde. Zvedla jsem se. "To už se zacelí po cestě... zkusíme tedy pokračovat dál jo?" Podívala jsem se na něj a usmála se.
Snažila jsem se na tlapku moc nenašlapovat. Spíše tak jenom na špičku tlapky. Aby se co nejvíce odlehčila.
Před námi jsem viděla tyčící se obrovské hory. Šlo cítit jisté ochlazení. Vítr, který vanul směrem od hor, byl chladný a poměrně ostrý. Kdo ví jak to tam bude vypadat. Ani nevím, kdy naposledy jsem šla do takhle velkých hor. Čekala nás poměrně náročná cesta. A já doufala, že třeba v horách zůstaly nějaké pramínky, potůčky ledové horské vody nebo dokonce kusy sněhu. Krásně by mi to pomohlo ránu uzavřít. "Kdyby jsi viděl nějaký potůček, řekni mi. Jednak mám žízeň ale taky bych si tam mohla hezky schladit tlapičku." A co si budeme, čistá voda z hor, krásně ledová... byla to nejlepší co vlk mohl pít. Horské prameny byly nejčistší vodou, které vlk mohl najít.

// Sněžné velehory

Je tady jistá skupina lidí, ke které se není třeba vyjadřovat. Která zničila herní komunitu, rozbila lidi na maděru, vytvořila si vlastní "gang" a neustále jen pomlouvá, šikanuje a ubližuje. Popravdě, být tady nová, odcházím okamžitě, protože když nelezete někam těmto lidem, jako byste nebyli.
Mě to je za ty roky někde, já se vyčlenila a každý ať si říká své.
Někdy si lidé nesedí, ale to neznamená, že se musí hned veřejně házet špína a takhle to prezentovat. Třeba jste měly jinačí názory, já mám názor takový, že Skylieth není špatný člověk ve vedení a vždy se dalo domluvit. Každý dělá chyby nikdo není dokonalý. Styx tebe naopak vnímám jako velmi aktivního člověka v hraní.
Ale co je za mě neumím najít to správné slovo... je to že si bereš vše co si do hry pryč ze hry. Ať je vedení jaké je, dělala jsi to pro hráče ne? Každopádně tvoje rozhodnutí a byť jsem do toho úplně neviděla a dost nevnímám novinky a aktuality ve hře protože se mi to tady dost zprotivilo lidma... ti i tak děkuji i já za veškeré tvé práce, které jsi pro tuto stránku udělala.

Tsé ty jsi chytrolín! Jak sebou nemám vrtět, když to bolí jako čert? Há? Já bych chtěla vidět tebe. Ono vlci se tvářili, že zvládnou všechno, ale velkej pšouk zvládnou. Bolest snáší mnohem hůř, ale dělají ze sebe vždy hrdiny. Odkašlala jsem si a pak nastalo malé ticho. Jakože, aby si uvědomil vážnost situace.
Zvedl mi tlapku a pronesl, jakože velice důležitě co tam vlastně v té tlapce mám. Překvapeně jsem na něj zamrkala. "Vážně?" Udělala jsem si z toho srandu. Ale tvářila jsem se velice důležitě. To vím i já sama, že tam mám kámen! A že to bolí vím taky! Ale neumím si tu tlapku vytočit tak, abych si jej vytáhla a nezaryla jej ještě hlouběji! Řvala jsem ve své hlavě, ale přitom na venek, jsem byla velice klidná.
Jemně jsem zaskřípala přes zuby, protože místo toho aby ten pošahaný kámen vytáhl, tak se mě ptal, jestli to může udělat. Povzdechla jsem si. "Mohl bys... prosím... ten... um... kámen! Vytáhnout... jakýkoli způsobem ven?" Byla jsem tak trošku naštvaná, protože to bolelo a on váhal a ptal se. "Prostě tu věc vytáhni!" Vyjíkla jsem. Ono to řezání nebylo úplně nic moc.
A než se k tomu rozhoupal, lehla jsem si na zem, co kdyby mě vzaly mdloby. Nikdo nechce, abych tady sebou flákla a uhodila se ještě k tomu do hlavy. "Můžeme." Prohlásila jsem, že jsem připravena. Tak trošku jsem byla herečka a tak trošku jsem byla docela dost velká herečka. Ale to na tom nic neměnilo. Prostě mě to bolelo a muselo to ven.

// Sviští hůrky

O tátovi možná mluvil více než o mámě. Asi byl jeho větším vzorem. Ono vlci asi celkově viděli více v síle, než v různých jiných dovednostech. Jako je lov, taktika a podobně. Kývla jsem hlavou, ve znamení, že mu rozumím. Já nebyla nějaký velký silák a nikdy jsem nechtěla mít tu největší sílu na světě. Věděla jsem, že svět se dá dobít jinak, hlavou. Nemusela jsem na to použít sílu. Stačilo dobře myslet. Sviští hůrky byly divné místo. Páchlo to tady, kameny byly ostré, řezavé a mě se právě jeden zabodl do tlapky.
"Asi ne." Sykla jsem a chvíli na tlapku kulhala a chvíli poskakovala po třech. "Dostal se mi do tlapky úlomek." A že to v ráně pálelo a řezalo. To jen já můžu mít takové štěstí, že si zalomím kus ostrého kamene v tlapce. Povzdechla jsem si a jakmile jsme se dostali z toho zvláštního území, posadila jsem se na zadek. Byli jsme velice blízko sopky. Tohle území asi nebylo o nic lepší. Ale já se potřebovala někde posadit, abych mu tu tlapku mohla ukázat.
Hledala jsem nějaký placatý kámen, nebo nějaké bezpečnější místo, které tady bylo poměrně těžké najít. "Ale nevím jak to z té tlapky dostaneme ven." Přemýšlela jsem. Bude mi to muset vykousnout? Nebo jak mi ten střípek kamene vytáhne ven?
Tohle území bylo poseté takovými kameny ještě více. "Wari dávej pozor kam šlapeš, tady je to ještě horší." To jsem zase vybrala cestu. Protočila jsem nad sebou oči.
Sopku jsem se snažila co nejvíce obejít tak, abychom šli spíše kolem vedlejších lesů. Nebylo tady tolik ostrých kamenů.
Pak jsem zahlédla jeden větší placatý. Pajdala jsem směrem k němu. "Koukneš se mi na tu lapku prosím?" Zeptala jsem se a posadila se na kámen. Zvedla jsem přední levou tlapičku, která né úplně málo krvácela. No a teď jej vytáhneme jak? Zeptala jsem se sama sebe a podívala se na něj takovým tím bezradným pohledem, co mám vlastně dělat nevím? A co budeš dělat ty už vůbec nevím?
Čekala jsem co vymyslí a přitom měla v hlavě pusto a prázdno, takže jsem jen tupě koukala na něj a čekala, co nastane.

// S.G.

Vyvrátil mi, že bychom mohli potkat jeho rodinu. Zatvářila jsem se kysele. Nono, vždyť jsem zase tolik neřekla ne? Bylo by o vtipné. Sice tvrdil, že jeho rodina je kdesi daleko a tam spokojeně žijí... představila jsem si a říkala jsem si, že přeci by klidně mohly jeho sestry vycestovat... nikdy neříkej nikdy.
"Jo máma... ta nám umřela poměrně brzy." Řekla jsem a více se k tomu nevyjadřovala. Sice jsem chvíli uvažovala, jestli to nebylo třeba jinak. Jestli nám táta neřekl, že máma není a přitom třeba jen odešla ze smečky.
Ale nebylo to důležité. Já jí od té doby neviděla a vlastně... mi tolik v životě nechyběla. Ano byly chvíle, kdy bych jí ocenila, ale táta byť byl podivín se snažil.
"Škoda že tě už nemůžu představit oficiální rodině... a pokud je pravda co říkala ségra tak ani tátovi... ale... no a co tvé rodiče, jací jsou?" Chtěla jsem pozornost odvést jinam.
Dostali jsme se do oblasti, o které jsem si ani nemyslela že tady je. Hm. Samé kamení. To je zvláštní území, o tomhle jsem snad ani nevěděla. Sem tam se objevil nějaký ten křak, ale jaký význam měl a nebo co to bylo, že to bylo schopné přežít v takové kamenině mě dost zajímalo.
Stoupla jsem na nějaký ostřejší kámen. "Auva!" Pískla jsem a zvedla tlapku. Zespod jsem měla zaražený úlomek kamene a zpod něj začala maličko vytékat krev. Jau to bolí! Pískla jsem. Zvedla jsem pohled a už mi to bylo jasné. Byli jsme kousíček od sopky. Proto tohle území bylo tak prapodivné, kamenité a opuštěné.

// Sopka

// Cedr

Zasmála jsem se. Zbytek rodiny? Kdo ví jak velkou rodinu jsem díky táty měla. Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Měl hodně přítelkyň. Opravdu hodně. A potomků? Několik přiznaných a Vlčí Bůh ví, kolik nepřiznaných a o kolika vůbec on sám ani nevěděl.
"Mohli bychom najít útočiště... ale jestli tam moje rodina nebude... to ti nezaručím." Zasmála jsem se a přemýšlela, kudy nejlépe do velkých hor a kde tam narazit, najít ten nejlepší úkryt, do kterého nám nevleze žádný příslušník mé rodiny. "Vtipnější by bylo... kdybychom našli útočiště... ale nakonec bychom narazili na příslušníky tvé rodiny." Pobaveně jsem se zasmála a mrkla na něj. Ramínkem jsem do něj trošku šťouchla. Představila jsem si tu chvíli, kdy si řekneme, tady je to fajn zde si odpočineme a v tom on zkoprní a řekne... Oplá tohle je moje rodina.
Ale táta mi chyběl. "Tátu bych zase ráda viděla." Poznamenala jsem a zavzpomínala na něj. A když se vyjádřil k mé sestře, kývla jsem na něj hlavou. "Víš když se narodili... a já se to dozvěděla... nechtěla jsem je nikdy vidět... odsuzovala jsem svého otce a hlavně je a přitom... oni za to vlastně nemohou... a teď jsem opravdu ráda, že mě vyhledala. Mé pokrevní sourozenci... jsou nejspíše ani nechci myslet kde. Chybí mi a tak doufám, že v ní najdu... to co mi chybí od mých pokrevním sester a bratrů. Přeci jen... kus něčeho máme společného." Povzdechla jsem si zamyšleně.
Do čumáčku se mi dostal starý ale známý pach. Zarazila jsem se. Byl to snad... pach mého syna? Nejspíše ano. Připadala jsem do kroku abych byla z tohohle místa už pryč.

// Sviští hůrky

Zavrtěla jsem hlavou. Na co čekat? Až si odpočinu? Odpočineme si jinde. Nechtěla jsem se moc potkat s Etneyem a dětmi. Chtěla jsem být ještě sama a bez nich. Neočekávala jsem, že by přišli do lesa ale... náhodě je víte všichni co. "Půjdeme." Přemýšlela jsem, ale kudy vlastně do hor vyrazit. Jasně že na sever, ale přes která území to bude nejlepší.
"Přemýšlím, kam bude lepší vyrazit. Jestli do těch menších, nebo to prubnout do těch velkých hor. Co myslíš?" Zeptala jsem se ho a veškeré ty pocity, které jsem měla, začínaly pomaličku opadat a já se začala soustředit a těšit se na výlet. "Na odpočinek si najdeme lepší místo. Po cestě se rozhodneme, které hory budeme tedy chtít prvně prubnout. A než se pustíme do samotného výšlapu, odpočineme si." Usmála jsem se na něj, švihla ocasem a chtěla jít. A tak jsem se postavila a né úplně pomalým ani rychlým krokem vyrazila.
"Co říkáš na mou sestru o které jsem ani nevěděla? A na toho... všetečku, kterého sebou měla?" Zajímal mě i jeho názor. Názor někoho, kdo je nestranný a taky si určitě udělal svůj obrázek.
Byť jsem prvně měla pocit, že sestra bude problém, nakonec jsem usoudila, že to naopak může být vlastně výhra. Přišla jsem nejspíše o všechny mé sourozence a i když je nevlastní a i když jsem když se narodili... tátu nenáviděla... nakonec jsem vlastně za ní ráda.
Zastavila jsem se abych se ohlédla za lesem. Nadechla se jeho vůně a pak jej mohla opustit. Kdo ví, třeba je to jednou pro vždy a už se tady nikdy nevrátím.

// Severní G.