Gallirea - Příspěvky uživatele

Zelené nory <<<

Ryšavý vlk si to loudavě kráčel napříč Gallireou. Nudil se. Vůbec ho nenapadalo, co by mohl podniknout. A krom toho doposud moc neuspěl u vlčic. Kam se, u všech čertů, poděly všechny přítulné vlčice?! nadával a bědoval. Bílá břečka ho studila do tlapek, které tudíž byly vcelku dost mokré. "Blbej sníh," zabručel nabubřele a pohrdavě si odfrkl. Už se těšil, až přijde jaro. Pravda, hrozily sice bouřky, ale zase nebyla taková zima. Který chytrák vymyslel tohle chladné roční období? Odpověď na onu otázku neznal, což ale možná nakonec nebylo zas tak špatně. Kdyby ho znal, asi by mu celé ty tři měsíce nadával a posílal ho do nejzazších koutů světa...
Zívl si a porozhlédl se. Nohy ho donesly na nějakou rozlehlou planinu. Nakrčil nos a zavětřil. Měl hlad. Zase. Do nosu se mu dral pach především zajíců, slabě snad i nějaké vysoké zvěře, v neposlední řadě i krtků. Zajíc asi bude nejsnadnější. Začal tedy stopovat a hledat.
Netrvalo to moc dlouho a narazil na velmi dobrou stopu. Pach se jevil být čerstvý. A díky dlouholetým zkušenostem se dal do plížení a kradmému pozorování oběti. Ta chvíli vypadala, že nic netuší, ale jakmile se vítr otočil a Lothielův pach se k ušákovi donesl, vyrazil rychlostí blesku. Ovšem to už i sám Lothiel vyběhl z úkrytu a začal hon. Zajíc velmi zdatně kličkoval a jeho úprk vypadal hodně dobře. Zdá se, že to je zkušený mazák, prolétlo ryšavci hlavou, když se hnal kupředu a snažil se kopírovat všemožné kličky. Zajíc dokonce využil pár fint, které zrzavého vlka měly zmást. První svého záměru dosáhla, na ty ostatní však Lothiel už neskočil.
Možná by ho býval ulovil rychle a efektivně, nebýt velkých a častých hroud hlíny, které tu po sobě zanechali krtci. No a právě díky nim náš hrdina nemálo krát zakopl. A to znamenalo konec lovu. Bohužel, pro zrzka neúspěšný. Udýchaně sledoval mizející zaječí zadek. "J-jhen... Si b-bhěž!" přerývaně zavrčel a vyplázl jazyk. Blbej ušák. Tohle mu totálně zkazilo náladu.

„Překrucuješ fakta, drahá Jenno,“ vřele se na ni usmál a švihl ocasem. Pravdou však bylo, že se zde začínal docela nudit. Ani jedna z vlčic neprojevovala známky přílišné náklonnosti, ba ani touhy přátelit se. No a k čemu by potřeboval společnost těhto krasotinek, když ani jedna nebyla svolná k tulení se? Jeden by fakt zdejší kruté zimy nepřežil... Kde jsou všechny kamarádské vlčice? nadával a bědoval v myšlenkách.
„Těší mě,“ usmál se k černé, která se jim představila pod jménem Allairé. Jenže k čemu mu byla taková informace? Hádáte správně, k ničemu. Ač se tedy tvářil, že stále dává pozor, už začínal dumat nad tím, kam jeho kroky poputují dál. Pff, chtělo by to někam, kde buď neumrznu, nebo najdu tulivou společnost. No jo, jenže jakým směrem měl jít, aby došel k jedné z těchto variant? To vážně netušil.
Jenna se rudooké zeptala, kde je její domov, nebo tak něco. Stále nedával stoprocentní pozor a plánoval, kudy půjde, až zvedne to své zrzavé pozadí ze zasněžené země. Najednou si všiml pohybu. To se zlatooká vlčice rozhodla, že tu nechce nadobro umrznout. Usmál se, tentokráte však už drzeji. „Tak se měj,“ zvolal směrem k ryšavému zadku, který se mu s každým krokem vzdaloval, „Zloprcku.“ Tu přezdívku si nemohl odpustit. Následně zastříhal oušky a koukl na zbylou vlčici. „No nic, nebudu zdržovat,“ hodil po Allairé omluvný úsměv, uklonil se a taktéž vyskočil na nohy. „Někdy na viděnou,“ zvolal ještě, než se též otočil a vykročil.

>>> V. Galtavar přes Propadlinu

Najít zatraceně cenný (ne prokletý!) poklad, nebo získat alespoň 1 blyštivou cetku, případně pár třpytivých záležitostí ukradnout jiným vlkům.

"Haha, ty jsi tak naivní, broučku! Všechno nemusí být takové, jaké se na první pohled zdá," pověděl milounkým hláskem, jako by snad něco vysvětloval hloupoučkému vlčátku. Hrál to s ní, proč by ne? Stejně by se jinak jen nudil a neměl by do čeho kopnout. Takhle se aspoň na chvíli zabavil.
Odkutálel se do kopy sněhu a uchechtl se. Vyhrabal se z toho a na Jennino vycenění zubů zareagoval naznačením "polibku". Provokace? Jistěže! "Pche, kdo potřebuje partnery?" otázal se otráveně. To té Jenně furt nedochází, že mít jakékoliv známosti, které si pustí moc blízko k tělu, je k ničemu? "Zbytečná přítěž," poznamenal nezaujatě a oklepal se.
Zasmál se dost nahlas. "S výčitkami?" zopakoval s úsměvem od ucha k uchu. "Tak ten se ti povedl!" Kdyby mohl, pořádně by zatleskal. "Jsi vtipný tvor. Neuvažovala jsi nad kariérou smečkového šaška?" To by jí šlo!
Prochází se! A zima jí není... Zopakoval si v duchu slova příchozí, jejíž kožich nesl barvu noci. "To je dobře," hodil po rudooké vlčici s jizvou přes levé oko milý úsměv. "Kdybys potřebovala s něčím pomoci, nemusíš se zdráhat," mrkl na ni a zvesela pohodil ocasem. "Ale Jenno," koukl na ryšavou trochu zklamaně. "Proč jsi na mě stále tak zlá?" Povzdychl si. "Nemusíš žárlit, to přece víš," lehce se na ni usmál a věnoval jí důvěrný pohled.
"No a máš někam konkrétně namířeno, ehm...?" Uvědomil si, že vlastně nezná jméno tmavé vlčice. Naznačil to, snad se jim tedy nově příchozí představí. Jak by jí jinak měl říkat?

„Nudný život,“ zopakoval její slova, „ale kde že!“ uchechtl se, jako by mu byl právě řečen povedený vtip. „Díky vlkům, jako jsi třeba ty, se vážně nenudím,“ zacvrlikal s roztomilým nevinným úsměvem ve tváři.
Ani na chvíli si nehodlal myslet, že by mu snad Jenna chtěla doopravdy vyhovět. Sice se přiblížila, avšak on jaksi tušil, že to nebude kvůli tulení se. Navenek ale nedal nic znát, tvářil se jako trouba, kterému to celé nedochází. Schválně se nechal strčit - vlastně se ani moc nebránil. Odkutálel se do hroudy sněhu, která ho tak trochu i zasypala. „Och! Jak chladné srdce máš, Zloprcku!“ pronesl dramaticky a teatrálně. Následně ale opět nasadil zubatý úsměv od ucha k uchu. „To od tebe bylo kruté,“ poznamenal nikterak ublíženě, zatímco se vyhrabával ven z té bílé břečky. „Jsi pěkná drsňačka,“ houkl jakoby jen tak mimochodem a oklepal se. „To se mi líbí!“ Ne, Jenna se ho opravdu jen tak nezbaví. Proč byla tak trestána, to vám vážně nepovím, ovšem Lothiel neměl v plánu v nejbližší době její maličkost opustit. Bavil se.
Zabublalo to v něm - to bylo takové tiché nenápadné hrdelní zasmání se. „Stejně všichni chcípnou. Je jedno, co, kde, s kým a jak prožiješ. Jednoho dne tvé tělo budou žrát červi a za pár let na tebe všichni zapomenou.“ Mluvil klidně, leč s jakýmsi pobavením v hlase. Lepil se jí na paty i dál, třebaže zrychlila. Následně však vlčice byla zklamaná, neboť se jim do cesty připletla další osoba. Ohohoooo, copak to vidím? Další slečna! Olízl si tlamu a zašilhal na Jennu. „Ne, to já fakt neumím. Kdybych to dokázal, tak...“ zmlkl a zlaté oči opět vrátil na neznámou. „To je jedno,“ pomalu se usmál. „Nevšímej si jí, je věčně otrávená, ať řekneš cokoliv,“ oznámil směrem k nově příchozí. „Ale pověz, copak tady dělá mladá půvabná dáma takhle osamotě? Není ti zima?“ Jeho hlas zněl tak ustaraně, leč bez jakýchkoliv náznaků lstivosti či ironie. Jenna už ho přestala bavit, teď tady byl nový objekt zájmu.

Pobaveně pozoroval Jennin úskok, jenž následoval ihned poté, co do Lothielovy plece provokativně šťouchla. Ptala se totiž, kolikpak má asi tenhle zrzoun přátel. „Vzhledem k tomu, že jsem ti říkal, že nikoho takovýho nepotřebuju, je to jedna velká nula,“ prozradil jí nezaujatě. „A tak to hodlám i ponechat.“ Přesto se na jeho tváři rozlil úsměv. „Mimochodem co to bylo za šťouchnutí? Pokus o tulení? Moc ti nevyšel... Zkus to déle a větší plochou těla. Já nekoušu,“ pomalu si olízl tlamu a dodal: „teda jestli si o to vyloženě neřekneš.“ Tak dravý a egoistický úsměv snad ještě svět neviděl - v tom byl Lothiel mistr.
Hrála s ním tu hru, to divadélko, kdy se nikdo z nich nebál použít smutné pohledy nebo lichotky, přičemž ani jedno z toho nebylo myšleno vůbec vážně. A to ho bavilo! „Převelice!“ usmál se opět od ucha k uchu. „Nápodobně,“ odvětil na její poznámku ohledně civění na jeho osobu a nevinně zamrkal.
„Ohohooo!“ zvolal, když se Jenna zmínila o spálení jeho kožichu na popel. „Netušil jsem, jak špinavá je tvá mysl,“ významně se na ni usmál a následně se krátce uchechtl.
„Ale copak?“ prohodil jen tak mimochodem, když zahlédl tvář vlčice - již nebyla vysmátá, ba naopak. Přezdívka zloprcek se nám nelíbí? „Ach, asi na to mám talent!“ zaradoval se pyšně, když Jenna prohlásila, že uhádl její druhé jméno.
Z jakéhosi neznámého důvodu stočil hovor na téma vlčat. Rudooká mu vysvětlila, že ve smečce žádná vlčata neměla kvůli dvounohým. Hned na to poznamenala, že Lothiel je vlastně jako vlče. Ptám se, ale nic nepovím? „Ale Zloprcku, to je má taktika. Není moc dobré, když necháš cizí vlky čmuchat kolem sebe moc dlouho...“ vysvětlil jí vlídným medovým hláskem, jako by mluvil s hloupoučkým vlčetem, a taktéž jí věnoval letmý úsměv.
„Nuž ale změňme zase téma!“ Švihl generálsky ocasem. „Teď mi pověz, jakpak jsi přišla k té krásné ozdůbce na tvé nožce?“ (//Snad ji máš zahranou...? :D) Rozněžněně zamrkal. „Krásná květinka sedí k tvé úžasně jemné osobnosti, Zloprcku!“

„To zní, jako bys měla haldy přátel,“ pověděl s podezíravým pohledem. „A tomu já nevěřím,“ řekl jako veselé sluníčko. Všiml si, jak se Jennina pozornost na chvíli přesunula k nebi. Jako by teplota s každou chvílí klesala. Možná se mu to nezdálo - se soumrakem přicházel triumfální chlad, který zpravidla kraloval po dobu zimních nocí.
„Příště?“ uchechtl se, jako by vlčice řekla nějaký úsměvný vtípek. „Nemám v plánu se s tebou ještě někdy v životě úmyslně potkat,“ řekl nezaujatě a následně si dlouze zívl.
Neunikl mu pohled zlatých očí, kterým ho Rudooká (//jo, tohle fakt dává smysl :D) zkoumala. „Co na mě tak civíš, he?“ Prostě se musel zeptat. A teď pozor - nějaká uštěpačná poznámka přijde za tři... dva... jedna...
Jeho tlama se zkřivila do pobavené grimasy. „Říkej mi, jak jen chceš. Ostatně tahle přezdívka je ještě celkem pěkná.“ Znal mnoho vlků, především pak ale vlčic, co dokázali vymyslet mnohem peprnější přízviska. „Ani když je to bláto hezky chlupaťoučké a dokázalo by tě při mrazech zahřát?“ zeptal se s lišáckým výrazem a mrknutí jí oplatil. Ohlédl se za sebe a když Jenna začala dělat druhé kolečko, promluvil: „Zloprcek. Tohle slovo je ti šité na míru,“ vyplázl jazyk. Pak uskutečnil svůj plán a půlku té bílé břečky, co měl na sobě, pomocí oklepání se shodil na Jennu. Její pohled byl k nezaplacení!
Vykročil téměř hned, jakmile se dala do pohybu i vlčice. „Hmm, Zloprcek je lepší,“ oponoval, když mu prozradila její pravé jméno. Zvolil vychcanou taktiku: šel v jejích stopách, aby se nemusel tak moc namáhat. „A co vlčata? Máš je ráda?“ Opět zvláštní volba tématu. „Ona tebe asi ne. Pověz, měli jste nějaká ve smečce? Určitě se tě bála, co? Zlá teta Jenna...“ zasmál se při představě, jak podpaluje malým vlčkům ocásky.

„Šlechetné? Nechtěj mě rozesmát,“ ušklíbl se na sarkasticky se tvářící Jennu. Seděl na zadku a hleděl jí přímo do jiskřivých zlatých očí. Začala ho obcházet dokola - zrovna tak, jak to on dělával u vlčic, které měl v merku! Jenže ona měla dozajista naprosto jiný důvod, proč se pustila do kroužení. Nebylo těžké uhádnout, co se asi stane. Jakmile se dostala za jeho záda, zadní nohou na něj hodila sníh. „Nezvládám co?“ zazubil se. „Tvoji společnost? Ukaž mi někoho normálního, kdo tvou úžasnou společnost zvládá!“ Jeho hlas zněl pobaveně. „Možná tě to překvapí, ale mám momentálně dobrou náladu. Co to znamená pro tebe? Že jsem hodnější a tudíž tě nechám dělat to, co tě baví,“ mile se na ni usmál. „Asi to máš na oplátku za to ucho, co's mi tak pěkně darovala!“ vyplázl na ni jazyk.
Hodil po ní očkem, když zareagovala na jeho vybídnutí. V prvních vteřinách se zaradoval, že se mu podaří aspoň na chvíli zahřát. Předčasná radost byla ale hned ta tam, neboť Jenna přeci není hodňoučká nevinná vlčice. Než stačil cokoliv říci, už ho zasáhla další sprška sněhu. Normálně by to v něm asi už dávno začalo vřít, ale tentokrát se ovládal. Ač se mu to často nestávalo, slova, která před chvílí vyřkl, byla pravdivá. „Takhle neee,“ řekl smutně, leč tlama stále zůstávala zkroucená do úsměvu. „Ale že jsem to já, dávám ti druhou šanci. Tentokrát to můžeš zkusit na delší dobu a bez sněhu,“ lišácky na ni mrkl.
Sice netušil, proč se pro to rozhodla, ale z nějakého důvodu mu slovně přiblížila charakter její bývalé alfy. Působí to na mě, jako by byl roztěkaný, napadlo ho. V tom případě se ale není čemu divit, že se taková smečka rozpadla! Mohl ze sebe vypustit nějakou rádoby vtipnou poznámku, ale tentokrát její slova přešel jen mlčením.
Jenna se opět rozpovídala a prozradila, že smečka není důvodem, proč cestuje. Aktuálně prý hledá úkryt. A pak to přišlo - ticho, mlčení, prázdný pohled. Ajajaj, asi jsem přisypal sůl do rány. „Nejlepší je se na nikoho citově nevázat. Nemít přátele, rodinu, ani... lásku,“ odfrkl si. „Tyhle věci jsou k ničemu.“ Vstal, přiskočil k ní, oklepal se a zase uskočil opodál. Hodil po ní škodolibý pohled a následně se dlouze protáhl, neboť už měl ztuhlých mnoho svalů. Tak co teď? Je načase zase vykročit? Koukl do zlatavých oček. „Mimochodem,“ dodal jakoby nedbale, „jsem Lothiel.“

Lothiel přimhouřil víčka a s nelibostí koukal do tváře vlčici, když se bavila tím, že po švihnutí jejím ocasem na něj letěly vločky. „Jsi jako malé nezbedné vlče,“ poznamenal nepříliš zvesela, odfrkl si a oklepal se. „To je roztomilé.“ Rázem se zas pobaveně usmíval. „Asi ti dopřeju tu radost a nechám se obsypat sněhem,“ mrkl na ni s lišáckým výrazem a švihl ocasem.
Sledoval, jak použila svou magii Ohně pro to, aby se zbavila sněhových vloček a následně i mokrého kožichu. „Působivé! Co takhle mě nechat k tobě přitulit, abychom se usušili oba?“ Samozřejmě, že nečekal nic jiného nežli odmítnutí. Ale co ta omáčka okolo? Bude mu rozprávět sáhodlouhý román o tom, jak by raději strčila tlapu Smrti do tlamy, než aby se k Lothielovi přitulila? Nebo mu začne vyhrožovat, že mu podpálí zadek? Hmm, to je celkem žhavá představa. Jeden nikdy nevěděl, kolem čeho se motaly vnitřní pochody tohoto podivného ryšavce.
„Ne,“ odvětil bez váhání, leč s klidem ve tváři. Neměl nikoho - alespoň momentálně. Thiteiu už neviděl pěknou řádku dní. Bůh ví, kde je jí konec. Zarmoutilo ho to? Ne. Necítil bolest či smutek. Vlčic se po světě toulaly stovky, vždycky si mohl najít nějakou jinou. Dočasně.
„Nepovídej!"“ řekl s rádoby překvapeným výrazem. Bodejď by alfa nezdrhla, když si do smečky nabrala exoty, jako je tahle vlčice. „Hmm, užitečná informace.“ Koho zajímá, jak vypadají lesy, jezera, louky...? K čemu jsou mi stromy, co ztrácejí listy? Jehličnany jsou lepší - dokáží aspoň trochu ochránit před sněhovou vánicí.
Pozoroval každý její pohyb. Postavila se. Má se k odchodu? „Byla napadena jinou smečkou,“ řekl nezaujatě. Detaily vědět nemusela. „Už jsem tě omrzel?“ zazubil se. „Jo, aha, ty už jsi dopapala zajíce,“ dodal, když zahlédl zbytky po Jennině obědu. „Máš v plánu hledat novou smečku?“ Vypadá, že by se jí na zimu hodila. Čert ví, jak se jí minule podařilo dostat do Zlatavé. „Nebo partnera?“ párkrát za sebou vytáhl a zase spustil obočí, což společně s povytaženými koutky úst působilo hodně pobaveně. „Dám ti radu: kdybys byla víc tulivá, vlk by se ti sháněl snadněji.“ Taktéž se zvedl. „I když... Musel by být slepý nebo hluchý, aby s tebou zůstal delší dobu.“

„Úúú, bojim bojim!“ žertovně se uchechtl, když na něj Jenna zacvakala zuby. Nastražil uši a řádně si vyslechl, copak měla na srdíčku. Prý že mu sníh mezi očima svědčil více. „Nemyslím,“ odvětil s neztrácejícím elánem v hlase. „Ty taky nevypadáš na někoho, kdo by zrovna měl radost z týhle bílý břečky,“ naklonil hlavou a přejel celé její tělo zlatavým pohledem. Vypadá jako typická jižanka.
„Kecy,“ nonšalantně ji odbyl. „Nebýt mé přítomnosti, unudila by ses k smrti,“ odfrkl si a porozhlédl se po okolí. A teď vážně - kde jsou všechny normální vlčice? Vlk aby v takové zimně chcípl chladem... Chudák neměl, ke komu by se přitulil. Koukl zpět na Jennu. S touhle tulení fakt nehrozí.
Nadzvedl 'obočí' a významně se koukl do jejích očí. „Drsňačka se slitovala nad hladovým ubožákem?“ vyzývavě se optal, neb mu bylo předhozeno jedno zaječí ucho. „Nejsi nemocná? Nebo jsi se snad někde praštila do hlavy?“ optal se starostlivě. Pozorovatel, který by se objevil zrovna v tuto chvíli, by dozajista nabyl dojmu, že se Lothiel o Jennu vážně obává.
Po chvíli se ale uchechtl a její dar přijal. Když už nic jiného. Žvýkajíc ten kus kůže a chrupavky se otázal, zda-li vlčice někdy byla součástí smečky. Překvapivě neměla žádné pindy okolo toho a odpověděla mu vcelku zpříma. On ji tady někdo na Galliree opravdu vzal do smečky? Zasmál se. „Smečku jsem měl, a to celkem velkou. Bohužel to byla právě má maličkost, kvůli komu šla celá do kopru.“ Řekl to tak bezstarostně a klidně, avšak nerad vzpomínal na toto období. Co takhle stočit téma zase k tobě? položil vlčici otázku ve svých myšlenkách. „Hmm, jakpak se ale stalo, že tak úžasná a šarmantní vlčice už není ve Zlatavé smečce? Vykopli tě?“ Kdoví, kde vlastně je (nebo byla?) ta její slavná Zlatavá smečka. Lothiel prozatím v této zemi nevstoupil ani jednou na obsazené teritorium. A byl si jistý, že to tak chce nechat ještě hodně dlouho. Smečky totiž opravdu rád neměl. Co by vlk tančil tak, jak někdo píská? A ty povinnosti okolo... Ehh, tuláctví je lepší.

Nevypadala moc nadšeně, když Lothiela zahlédla. Ani on však necítil moc velkou radost, když mu došlo, o koho se jedná. Takovýhle typ vlčic vyloženě neměl rád - pro něho neoplývaly žádnou výhodnou vlastností. Nepřitulí se, nepodělí se a mají jen hloupé kecy, bědoval v myšlenkách a zároveň přemýšlel, jak dlouho se tu zdrží. No asi jen krátce. Co bych ztrácel čas s touhle fúrií?
„Ach, hloupé mozečky, jak já je lituji,“ odvětil na její poznámku. „Dám ti radu: zkus někdy vlky nebrát doslovně,“ mile na ni mrkl a s úsměvem pokračoval, „možná by ti to ulehčilo stařešinský život.“
Pobaveně švihl ocasem a sledoval, jak si Jenna tiskne ke svému tělu úlovek v podobě zajíce. Ta se se mnou nerozdělí, i kdyby měla chcípnout. A s touto myšlenkou už začal uvažovat, kam si to nemíří dál. Měl celkem dobrou náladu, tak co by se zahazoval s touhle Rudookou (pravda, vlčice doslova rudé oči neměla, to, co jí vysloužilo tuto přezdívku, byl její charakter)? Ještě mu vykecá díru do hlavy.
Jeho úsměv se rozšířil. „Tak nějak,“ potvrdil odhadl vlčice. Vypadala, že si svůj oběd celkem užívá. Jakby ne? Vždyť jsem tu já - i kdyby byl ten zajíc sebevíc hnusnější, stejně by se musela tvářit, že žere největší lahodu svého života. K její smůle však Lothiel slintat nad úlovkem vážně nezačal. Pravda, žaludek sice nebyl úplně nejplnější, ale po světě chodil už dost dlouho, aby se naučil v takových situacích ovládat, ba ještě lépe, osvojil si um herectví a neprůstřelných masek.
„Já že tě pronásleduju?“ pobaveně se zasmál. „Prosím tě. Měla bys mi děkovat, že jsem na tebe náhodou narazil. Kdo jiný by ti dělal společnost? Nikdo,“ ladně pohupoval ocasem. „Seš tak otravná...“ řekl jakoby mimochodem a zlehka, když své zlatavé zraky upřel kamsi do dáli. Neustále měl koutky úst povytažené.
„Řekni, byla jsi někdy ve smečce?“ Trochu zvláštní volba tématu, ale proč ne. Stejně tento dialog brzy skončí a oba vlci si zase půjdou hezky svou cestou.

Zrcadlové jeskyně <<<

Bohové dnes asi měli dobrou náladu! Lothiel, leč již unavený a promrzlý na kost, se vítězoslavně usmál, když jeho zlaté zraky spatřily východ z podzemního komplexu. „Pff, věděl jsem to. Jak bych mohl chcípnout na takovém místě?“ zahuhlal si sám pro sebe a švihl ocasem.
Jakmile se vydral ven, do nosu ho praštila silná vůně krve. Čerstvé krve! Zvedl hlavu a dlooouze nasál ten pach. Mmmmh, lahoda! Rozhlédl se po nejbližším okolí, avšak nikoho neviděl. Zamračil se a pomalu zamlaskal. Co když to je nějaký jouda, kterého bych mohl přemluvit, ať dá půlku úlovku? Zazubil se. Za zkoušku přece nic nedá, že.
A tak se tedy rozhodl, že se svými úžasnými čichovými schopnostmi se vydá po stopách úspěšného lovce. Trvalo to možná deset, patnáct minut, než zahlédl hnědooranžovou vlčici. V obličeji se mu usadila znechucená grimasa. Já si říkal, že ten pach vlka mi byl něčím povědomý! Doteď docela jistě nevěděl, k jaké tváři ho přiřadit, ale jakmile ji zahlédl, ihned mu to došlo.
„Helemese!"“ zvolal na vlčici, jejíž jméno si nevybavoval. „Kohopak to tu nevidím?Rudooká dračice, co ráda hází sníh vlkům do xichtů,“ uchechtl se a posadil se na zadek. Zlatýma očima ji lstivě pozoroval a na tlamě si udržoval pobavený sebejistý úsměv. „Dlouho jsme se neviděli.“

Midiam <<<

Jeho dlouhé ladné jižanské kroky ho dovedly až do jakýchsi jeskyň. No dobrá, nebudeme si nic nalhávat - nebyly to kroky, co ho dostalo do Zrcadlových jeskyň. vy si jistě dokážete představit, co se našemu šikovnému zrzounkovi asi přihodilo.
Každopádně se vcelku rychle zorientoval. Nejprve se za četných nadávek snažil vydrápat zpět nahoru, ale pak... blik - žárovička! Vypadalo to tu celkem tajemně. Dost tajemně na to, aby si sem někdo ukryl poklad? Ano!
„Haha, čuchám čuchám bohatství,“ lišácky si oblízl tlamu a jal se procházet podzemním komplexem. Určitou chvíli si představoval, co všechno by zde asi mohl najít a fantazíroval, jak to asi využije. Jenže jak minuty ubíhaly a on stále ne a ne najít byť jen nějaký náznak pokladu, přestávalo ho to bavit.
„Z-z-zima,“ zadrkotal zuby a otřásl se. Nejen, že tu samo o sobě v podzemí bylo chladno, ale v aktuálním ročním období zamrzla i zdejší voda. Co to znamenalo? No přece větší zimu, ne? To je přece jasný...
„Kašlu na to!“ zabručel a zastavil. Porozhlédl se. Kudy teď? Čert ví. Míjel jsem vlastně cestou nějaké východy? Na žádné si nevzpomenul. Učinil tedy to, co mu zbývalo: svižným krokem vykročil kupředu. Netušil, kam se vlastně dral, když náhodně vybíral různé odbočky. Někdo to konec přece mít musí. Snad.

>>> Zelené nory

Medvědí jezero <<<

Nabroušený kráčel dál na sever - stále v domnění, že právě a zrovna na sever určitě nejde. Kdyby tak tušil...
Nuž, co teď? optal se sám sebe. Jaksi ho nic nenapadalo. Že by se znovu dal na dráhu úspěšného profesionálního flákače? Měl na to talent, určitě by se v téhle disciplíně při pilném tréninku dostal celkem vysoko, to nepochybně. Ale teprve před chvílí se probudil ze svého spánku "na Růženku" (akorát v realitě ho místo pusinky od prince probudila ukrutná nakládačka od paní zimy).
Povzdechl si. „Haló?“ Jaké překvapení, když se nikdo neozval. Žádní vlci, žádné pachy... A co takhle si naplnit břicho? To přeci neznělo jako špatný nápad. Tedy samozřejmě, že kdyby zde pobývali nějací ti vlci, nenápadně by je zaúkoloval, ale zdálo se, že zrovna dnes mu to nijak zvlášť nevadilo. Očividně přišel na to, že když si bude jen válet šunky, jeho krásná atletická postava půjde pěkně do kopru.
Zavětřil. Nic. Smolík, musel vykročit dál.

>>> Zrcadlové jeskyně

Středozemka <<<

„Zatracenej sníh!“ zaburácel a vynaložil dost síly na to, aby zkusil tu studenou mokrou hmotu nakopnout. Překvapivě se mu to moc nepovedlo - odlétl jen nepatrný kousek. „Jen počkejte, vy tam nahoře!“ vyhrožoval do nebes. „Jednou, jednou se domluvím s Luciferem a ten na tohle zatracený místo sešle ohnivou salvu, že všechen sníh roztaje na vodu a ta se zase v mžiku vypaří do pryč!“ Takhle vytočený byl naposledy snad... minulou zimu?
Odfrkl si a dal se do klusu. Po nějaké chvíli flákání se po té pustoprázdné Středozemní pláni v dáli konečně zahlédl něco jiného, než-li jen obyčejnou ukrutně nudnou a rovnou zem. Jezero? Rozhodl se to prozkoumat blíže. A vskutku, jezero to bylo. Medvědí. Ale koho to zajímalo? Byla zima, medvědi určitě už spali se svým špuntem v zadku.
Sklonil hlavu, tlapu zabouchal do ledu a překvapivě zjistil, že to studí. A celkem dost. Tohle mám pít? A kdo mi zaručí, že se nenachladím? He? HE? Nikdo. „Mít tady tak nějakýho vlkouše ohniváka, to by se šiklo.“ Zatěkal očima. Opět nikdo nikde. „Tse...“ sykl a konečně se uráčil napít. Dal si jen pár loků - na více se nezmohl, neb nabral dojmu, že by mu jinak zmrzlo hrdlo.
Děsný, tohle místo, zkritizoval Medvědí jezero, otočil svou zadnici a znovu vykročil.

>>> Midiam