Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Medvědí jezero <<<

Tlapa za tlapou ho nesla dál. Víčka už se mu samovolně začala lepit k sobě - za pochodu. Už pomalu viděl dvojitě a rozmazaně, jako by byl totálně na mol. Sem tam zakopl, ale ani jednou ještě nezaryl čumák do země. Přišlo mu, že zíval každých deset vteřin. Měl bych se prospat, uznal a zoufale se rozhlédl. Byl uprostřed jakési pláně. A tady rozhodně přespávat nechtěl. Byl tu jako pěst na oko. Zachrchlal a uvědomil si, že víčka na jeho levém (krásném) oku už se navzájem dotkla. Vynaložil spousty síly a energie na to, aby je od sebe zase dostal a vzápětí opět rozevřel tlamu v ohromném zívnutí. Takhle to dál nejde.
Pomaloučku vykročil a s hlavou i ocasem skloněným se plahočil jako zvadlý kus salátu k nejbližšímu lesu. Doufal, že se nejedná o zatracené smečkové teritorium. Prozatím k němu ale vánek žádnou takovou informaci nedonesl - tedy pokud mu ještě správně pracoval nos a unavený mozek... Ach, jak by jen uvítal nějakou vlčici, které by mohl padnout do náruče, zasněně se na ni usmát a následně sladce usnout v jejím klíně. Div mu při tom pomyšlení neukápla slina z huby. Vzpomněl si na Thiteiu, kterou už pěknou řádku měsíců neviděl. A upřímně ho to trochu mrzelo. Byla to jediná vlčice, která ho neodkopla, když zjistila, jaký je. Ale co už, život šel dál. Zrovna Lothiel nebyl vlk, kterého by ztráta vlčice nějak moc zasáhla.
Konečně vstoupil do lesíku, který naštěstí žádná smečka neobývala. Životně důležitou otázku ohledně vlčího společenství teď naprosto odložil. Byl příliš vyčerpaný, mozek mu nemyslel (víc než normálně). Vyškrábal se na jakousi větev, spokojeně se usmál a ihned se ponořil do říše snů.

Severní Mahtaë (přes Medvědí řeku) <<<

Fajn, už v sobě neměl tolik elánu, jako když vyrážel z Erynijského lesa. V nohou začínal pociťovat lehký náznak únavy a brnění. Ale nemyslete si, že by ho takto zmohlo pouhé cestování, kdeže. On se tento ryšavec totiž musel přebrodit přes řeku (chudák se musel namočit a doteď páchne rybinou - komu co provedl?). A pak, když se vydal proti proudu Medvědí řeky, napadlo ho, že by konečně mohl zkusit zahnat hlad. No, zkusil to. Dvakrát. Neúspěšně.
Jeho nálada se snížila do bodu "jsem mrzutý a dám to svému okolí jasně najevo". Tudíž nyní obdarovával rozhořčeným pohledem i nebohé kameny a nevinné stromy. Chudáci museli snášet tu bolest v jeho očích... Těžký úkol. Ale pozor! Ještě pár kilometrů nazpět jeho nosní houba pochytila zvláštní pach. Odér, jenž se mu zprvu nezamlouval (a ne, nejednalo se o rybinu - ta se mu nezamlouvala ani napodruhé). Smečková vůně. Šlo to pravděpodobně z lesa, jenž částečně přiléhal k levému břehu Mahtaë. Zpomalil a zaváhal. Chvíli se to v něm pralo, ale pak přeci jen zvítězil zdravý rozum (relevantní to pojem).
Nyní se ocitl u jakéhosi jezera. Ale puchlo to tu medvědy. Podezíravě zakoulel očima ze strany na stranu. Považoval se sice za mazáka, ale nebyl zas tak hloupý, aby nabyl dojmu, že dokáže skolit medvěda. k jeho smůle zahlédl rovnou dva chlupáče. A jeden se tvářil, že to má namířené k němu. Lothiel zabublal nespokojeností a raději zrychlil do lehkého cvalu. Chtěl být odtud co nejrychleji pryč, neb ho medožravec doslova začal pronásledovat. A on byl příliš mladý (a krásný) na to, aby zemřel.

>>> Třešňový háj

Erynij <<<

Zrzavý vlkouš stále nezastavoval - rázoval si to jeho ušlechtilým klusem dál. Jako by neznal slovo únava! Ale za to moc dobře znal pojem hlad. S každým skokem pocítil tu nekonečnou prázdnotu v jeho... žaludku, v čem jiném, že. Mlsně se oblízl, když na jeho čichové buňky zaútočily všeliké pachy zvěře - od vysoké, po drobné hlodavce -, zato se ale naopak ušklíbl, když se k jeho čichovému ústrojí donesl odér ryb. Zamračil se a úsečně pronesl krátké "fuj", protože ten příšerný smrad přeci nemohl přejít bez povšimnutí (ač mu tedy žádný tvor momentálně nedělal společnost).
Narazil - pozor podržte se - na řeku. Neměl nejmenší páru, jak se nazývala, ale věděl, že pramení kdesi v Erynijském lese, protože odtud přeci kráčel. Kdybyste se ho zeptali, kam onen vodní tok proudí, zase by si vymyslel nějakou výmluvnou odpověď jako "do údolí", "do moře", "do vodní plochy" či něco podobného, protože neměl absolutně páru, kde Mahtaë končila. Ale koho to zajímalo? Očividně to tu nebylo moc frekventované. Na jeho tváři se usadila grimasa šíleného znudění. Pachy vlků tu byly jen slabé, staré. Připadá mi, že si vybírám tu nejhorší možnou trasu, kudy jít, hořce tu myšlenku převaloval v závitech mozkových. Proč se mu smůla poslední dobou tak lepila na paty? Vlastně měl dojem, že spíš se v oné smůle rovnou topil.
Odplivl si a pozvedl pravý kout tlamy, aby tak odhalil bílé tesáky v náznaku nesouhlasu a znudění. Tohle je hrozné, přiznal sám sobě a znovu se mu vrátila myšlenka na smečku. Bumerang. "Tsse," nevěřícně sykl, když si to uvědomil. Tohle bylo přeci naprosto proti jeho životním (ne)pravidlům!

>>> Medvědí jezero (přes M. řeku)

Armanské hory <<<

Lothiel si to funivě kráčel napříč Gallireou. Štvalo ho spousty věcí (jako například to, že už dlouho nepotkal žádnou přítulnou krasotinku), ale něco z onoho seznamu přeci jen zmizelo. Vzhlédl k fialové obloze a ušklíbl se na mraky. Sníh - ten mu vůbec nechyběl! Před pár dny se uráčil pěkně poslušně roztát, což jeho maličkost velmi potěšilo. Měl z toho obrovskou radost asi jako když se vlčeti podaří ulovit jeho první myšku.
Hlavu i ocas nesl vysoko; klusal jako nějaký ušlechtilý kůň. Nesl se vznešeně, ladně, okouzlujíce všechny případné čumily. Jeho křivky se jemně, elegantně vlnily. Stavba těla ryšavce přímo křičela 'jsem mrštný atlet'. Ale bylo mu to prd platné, když se v okolí nepotulovala žádná slečna, kterou by tím mohl fascinovat. Věděl moc dobře, že je pohledný. A již od samého vlčete se učil, jak tuto výhodu správě využívat ve vlčí společnosti. Mnohdy mu ostatní vlci záviděli, ale to mu upřímně jen přidávalo na (už tak velkém) egu. V posledních měsících však neměl ani špetku štěstí na společnice, tudíž doslova chřadl. Přímo cítil, jak mu jeho buňky krásy odumíraly. A to ho přimělo uvažovat nad něčím, nad čím by se před rokem ani nepozastavil. Co kdybych se přidal do smečky? Jistě, bylo to pod jeho úroveň... Ale co když výhody převyšovaly negativa? Přeci jen už v několika málo smečkách byl, ale krom rodné nikdy moc dlouho nevydržel. Jak se ale zdálo, časy se mění. Vlci se mění. A on nabyl dojmu, že se mu z Gallirei zatím moc odcházet nechce. Co z toho tedy vyplynulo? Ne, vážně, co? Nevím to, neb ani sám mistr Lothiel neměl ve svých myšlenkových pochodech jasno.

>>> Mahtaë (sever)

//Lot 5

<<< Ageronský les

Ryšavý vlk se tiše vláčel krajinou. Uši měl sklopené, hlavu skloněnou - silný studený vítr ho bičoval, jako by na něj měla snad sama matka příroda vztek. Nosní houba byla chladná, ale přesto ne úplně zmrzlá; chvilkami z ní vytékala tekutina. Zuby mu drkotaly tak hlasitě, že by se nezávislý pozorovatel mohl začít ohlížet a zrakem hledat někoho, kdo hraje na kastaněty. Ocas se schlíple houpal za nohami a na srsti se tvořily milimetrové krystalky ledu. Tento vlk rozhodně nebyl přizpůsoben takovýmto podmínkám. Dokonce se zdálo, jako by se mu ani nechtělo nadávat na tu ohavnou zimu - možná šetřil síly? Možná uvažoval nad tím, že tohle jsou jeho posledního hodiny života.
Zlatá očka se zvedla a vlk spatřil hory. Vyšel z něho jakýsi zvuk, který možná znamenal nesouhlas s tím, že se musí šplhat do výšin, ale také to mohlo být jen zadržované říhnutí, kdoví. Začenichal, aby si ujasnil, zda-li se v okolí nachází sám, nebo má očekávat nějaké narušitele. K jeho štěstí (nebo smůle?) čichové buňky pochytily jen velmi slabé staré vůně. Není divu; kdo by se dobrovolně škrábal do hor? napadlo ho hořce. Vůbec neměl v plánu se plahočit až k samým vrchů, leč Ambanské hory nečněly příliš vysoko... Zrzoun ale raději zůstal při zemi, na úbočí, neb přeci nahoře musela být dvakrát tak velká zima!
Tlapy už ho též studily, ale nechtělo se mu zde zastavovat a hledat nějaký úkryt. Kam by se raději měl vydat? Na jih, samozřejmě. A to je kudy? Naklonil hlavu a zavrčel. Byl mrzutý, jakby také ne? Musel se sunout napříč horami a mraz mu prostupoval až do morku kostí. Už si představoval, jak ta bílá břečka roztává a slunce, jenž se tyčí na čité obloze, zahřívá jeho hebký kožíšek... "Hmm," blaženě si povzdechl. Jak dlouho ještě musel čekat? Jak dlouho musel trpět? Oo, bohové, vy mě vážně nemáte v oblibě! vyčítal nebesům, zatímco klusal po horském sedle.

>>> Erynij

//Lot 4

"Halo? Drahouškuuu," zahučel, neb se zdálo, že ho vlčice neslyšela. Nebo ho spíš nechtěla slyšet? Já bych se jí nedivila, Lothiel byl... Prostě Lothiel. Nasadil rychlejší tempo - krásný elegantní klus, který jako by někdo vystřihl z drezurního pole. Ryšavec nasadil milý úsměv. "Ahoj, maličká," zašvitořil, když zastavil. Konečně si tu křehotinku mohl prohlédnout zblízka. Jevila se docela malá, její uši se pyšnily poměrně velkou velikostí, očka se třpytila jako korálky. "Božínku, jsi moc roztomilá," uculil se a zašvihal ocasem. A taky němá? zeptal se sám sebe v myšlenkách, když se mu nějak nepozdávalo, že ho krémově zbarvená samice poněkud ignorovala. "Nemusíš se mě bát," stále se mile usmíval a přívětivě vrtěl ocasem. "Neztratila ses? Není ti zima? Potřebuješ-li s něčím pomoci, stačí říct! Jsem ti k službám," nabízel se. Už velmi dlouho nepocítil teploučko, jenž vydával kožich vlčice. Rád by si to připomněl, ale vypadalo to bledě.
Povzdechl si a hodil po ní smutný pohled. "Vážně se mě nemusíš bát. Neublížím ti." Copak jsem snad jen vzduch?! bublalo to v něm, protože vlčice si ho zvládala solidně nevšímat. "Ach, vidím, že jsem zde nechtěný," řekl velmi zklamaně, smutně. "Nebudu překážet, zlatíčko. Doufám, že tě ještě někdy potkám, krásko," uklonil hlavu, otočil se a vykročil.
Pche, to je mi tedy vděčnost, mrzutě si zavrčel. Nejen, že byl v podstatě odmítnut, ale v Galliree ještě stále vládlo to ohavné, chladné, odporné období jménem zima. Jo a ještě něco: jeho žaludek opět zel prázdnotou! Zavětřil, cosi si zamrmlal pod vousy a vykročil. Na jeho čichové buňky útočily spousty vůní, přičemž ta nejsilnější patřila nějakému ušákovi. Připrav se na smrt, huňáči! zachechtal se zlověstně a vykročil, aby vzápětí mohl přejít do lehkého cvalu.

>>> Armanské hory

<<< Západní Galtavar

Ryšavcova mrzutá tvář se zčistajasna rozzářila, když ho jeho ladné nožky konečně zavedly do Ageronského lesu. Tedy abyste mě nechápali špatně - nebylo to konkrétní místo, co ho učinilo šťastným. Vlastně Ageron ve své podstatě ani neznal. Ale to mu bylo jedno. Jediné, co ho zajímalo, bylo to, že mu zdejší stromy vytvoří jakousi "záštitu" nad hlavou, tudíž omezí padání těch ohavných kousků bílé studené břečky, jejíž přítomnost Lothiela nemálo dráždila.
Zpomalil a z klusu plynule přešel do kroku. Obezřetně se rozhlížel a sem tam zavětřil, jestli ho náhodou zase nepotká nějaké štěstíčko - ať už v podobě nějakého vypaseného zvířátka, nebo třeba šarmantní vlčice. Trvalo to sice nějakých pár minut, ale přeci jen se jedné z těchto variant dočkal! Na tváři se mu rozlil blažený úsměv, když na jeho čichové buňky dorážela vůně jakési vlčice. Tak přeci jen ještě nevymřely! pronesl pobaveně, jelikož on za poslední měsíc vážně žádnou osobu něžného pohlaví nezahlédl, natož aby se k nějaké přitulil. Ale teď, teď tu byla šance! Musel toho využít a aspoň to zkusit.
Vydal se tedy po pachu a zkoušel si představovat různé typy vlčic. Nejraději by potkal krásnou záhadnou vysokou dámu, která by mu padla k nohám. "Ahoj číčo!" usměvavě na ní zvolal už z dálky několika metrů a radostně zhoupl ocasem. Vlčice zatím působila jako přesný opak jeho vysněné tajemné ctitelky. Ale to mu nevadilo. Momentálně by se přitulil snad k jakékoliv.

<<< Cedrový háj

Ryšavý vlk potichounku cupital napříč Gallireou. Nebo že by nekráčel úplně mlčky? Ano, pozorný pozorovatel by si všiml, že Lothielova spodní čelist se pohybovala - byť víceméně nepatrně, přeci jen. Ptáte se, copak asi vypouštěl z tlamy? Přesně vám to neřeknu, ale jistě je nám všem velmi dobře známo, jak krásně umí nadávat na zimu a sníh. Tudíž budeme předpokládat, že i nyní se čertil právě kvůli těmto dvěma důvodům...
Najednou začal popotahovat nosem. Přimhouřil víčka a hned na to poměrně hlasitě kýchl. Dlouze opět popotáhl nudle, co se mu draly z nosních dírek. Zavrčel, ale než si stihl zanadávat nahlas, zničehonic znovu pčíkl. "No to se mi snad zdá!" pronesl naštvaně a švihl ocasem. Zdálo se, že se na Západním Galtavaru nacházel docela sám. Mohl si tedy dovolit chovat jakkoli - dokonce i neurvale nebo nechutně.
Oblízl si nosní houbu a zrychlil do klusu. Cosi mu říkalo, že tu jistojistě nechce zůstat moc dlouho. Ještě by ho na této široširé plání zastihla noc! A to on přeci nechtěl. Tuze rád by si vyhlédl nějaký luxusní úkryt, kde by mi bylo teplo. Ale věděl, že toto nehrozilo. Proto mu nezbylo nic jiného než cestovat dál a doufat, že mu les v dáli poskytne aspoň trochu užitečný úkryt.

>>> Ageronský les

//Změna přechodu: >>> Západní Galtavar

"Bwuááághtsssscht," dlouhé a dosti nevhodné zívnutí se plynule změnilo v nechutné zachrchlání, jako by Lothiel dlouhá léta kouřil denně minimálně pět cigaret. Odplivl si a cosi sprostého zabručel pod vousy. Ptáte se na čí účet? Pravděpodobně na ten paní Zimy. Nebo jen sněhu? Kdoví, každopádně s notnou vrstvou onoho bílého studeného sajrajtu po celém těle se rozbitě zvedl. Dával se dohromady jako rozvrzaný desetiletý stařík, jemuž odcházejí klouby a páteř do kopru. Kdyby mě teď viděla nějaká kočička, asi by ji to totálně odpudilo. Zamrkal a zničehonic se prudce rozhlédl, aby se ujistil, že žádná vlčice se poblíž nenachází. Zároveň roztáhl nosní houbu a nasál pachy okolo. Ne, žádná buchta na obzoru. Opět dlouze zívl a zamlaskal.
Spal dlouho, příliš dlouho. Proto ho tak bolelo celé tělo? Proto neměl náladu na nic? Ani on sám neznal správné odpovědi. Vlastně je znát nepotřeboval. Nebo nechtěl? Postě se jen dlouze protáhl a zastříhal ušima. Tak... Co teď? Jeho život se mu čím dál zdál více nudný. Dlouho se již nepřitulil k žádné krasotince, pořádně se nenadlábl ani nenašel nic blýskavého... Kam se poděla paní Štěstěna, co ho donedávna hýčkala v náručích?! Cítil se, jako by ho někdo ochudil a ukřivdil mu.
Švihl ocasem a vykročil. Klopýtl, což způsobilo jen další lavinu nadávek a všemožného kletí. Vážně ho nenapadalo, co se svým drahocenným časem podniknout. Naah, to je jedno. Prostě půjdu... někam a budu doufat, že se něco přihodí.

>>> Mahtaë

Ryšavý vlk sebou zavrtěl a cosi zabručel - kdoví, co ta slova měla znamenat. Zdálo se mu snad něco o lahodném masíčku z vysoké zvěře? Nebo o příjemné hřejivé společnosti nějaké vlčice? Či snad o velkém blyštivém pokladu? Čert to vem. Důležité však bylo, že vlkova tvář zářila blažeností. Trvalo to jen pár minut, pak úsměv zase pohasl.
Zhruba další hodinu se nic nedělo - sem tam se vlkovi pootevřela tlama, vypadl z ní jazyk a s ním i trochu slin. S největší pravděpodobností se mu nic nezdálo, nebo to byl sen jen velmi nevýrazný. Každopádně s ránem přišel i nový sen... Začínal nevinně, skoro až nudně. Lothiel se ocitl zpět ve své rodné smečce. Sledoval ten hluk kolem sebe - všichni se připravovali na velký smečkový lov. Ušklíbl se a přemýšlel, zda-li se má též přidat. Už delší dobu se lovu neúčastnil. A vlčice určitě na zvadlé saláty nejednou... Bylo rozhodnuto, zúčastní se.
Vykročil se skupinou a pozoroval své sourozence. Totálně ho ignorovali, bavili se jen mezi sebou. Dokonce i ten jeho nejoblíbenější. Odplivl si; mohlo mu to být přeci jedno! Během pochodu lesem hlavní lovec mluvil o taktice, ale zrzoun ho totálně ignoroval. To však nevěstilo nic dobrého. Vlci se postupně rozmístili, když konečně pocítili pach vysoké. Loth pokrčil rameny a stoupl si někam náhodně, aby se neřeklo. Počkal, až to někdo všechno odstartuje. No a pak už jen vyběhl jako namydlený blesk. Dral se kupředu a dráždil jelena hned u krku. Chňapal a vrčel, avšak uvědomil si, že je vlastně jediný, který se snaží. Ohlédl se a místo jeho rodiny a zbytku smečky za ním běžel někdo úplně jiný. V jeho tváři se zračilo zděšení - Gharston a jeho smečka! Vytřeštil oči, nechal jelena utéci a sám se hnal kupředu. „Ne, ne, nenene!“ Síly mu docházely a vlci z minulosti se stále přibližovali. Nakonec zakopl, když se ohlížel za sebe, a hodil pěknou držku. „NE!“ vykřikl, než se na něj vrhli.
Vlk sebou škubl a vytřeštil oči. Zlý sen, ujistil sám sebe. Vzápětí zavrčel a zanadával. Tohle opravdu neměl rád. Ne, že by ho tížilo svědomí, to opravdu ne... Ale proč se nemohl pořádně vyspat! Zabručel, švihl ocasem a znovu oči zavřel. Ač již bylo ráno, jemu se nikam jít nechtělo.

Z. Galtavar <<<

Nohy už ho bolely; žaludek doslova křičel, jak je prázdný. Přímo cítil, jak se mu onen orgán trávící soustavy svíjí. Olízl si tlamu a povzdechl si. Cestou sem sice pár pachů lišek a zajíců zachytil, jednoho dokonce zahlédl, ale neuvolil se vydat na lov. Věděl, že by to projel na plné čáře, tudíž ani nehodlal zbytečně riskovat výdej energie, který byl předem téměř stoprocentně zbytečný.
Konečně doťapkal k Cedrovému háji. Zvedl hlavu a koukl na ty monumentální stromy. Vzhůru hleděl - na jeho poměry - docela dlouho a dokonce s mírně pootevřenou tlamou. Jeden by až skoro čekal, že vydechne úžasem a řekne něco jako "páni". Ach, dělám si srandu. Snad jste mi na to nenaletěli... Ryšavec se zamračil a nadával: „Super. Vyšší stromy by tu nebyly?!“ pronesl ironicky a protočil oči v sloup.
No nic. Náš chrabrý hrdina vykročil a rozhodl se, že kdesi hlouběji v lese se uloží ke spánku. A hle! Něco zaslechl. Zamrkal a natočil hlavu. Ihned zastavil. Vize jídla ho přinutila úplně ztichnout. Ušklíbl se, připlížil se a bum! Skočil jako liška při lovu. A ono to vyšlo. Sice to byla jen malinká jednohubka v podobě myšky, ale stále lepší výsledek, než prázdno v žaludku. Spokojeně si zamlaskal, a hodil vítězný výraz. Popoběhl ještě pár desítek metrů a nakonec se uložil ke spánku.

VVJ <<<

Zrzavý vlk si to celý promrzlý kráčel napříč Gallireou. Cosi si nepříčetně mrmlal pod vousy a sem tam mu pořádně zakručelo v žaludku. Jeho výraz se měnil z naštvaného do podrážděného a zase naopak. Dumal nad tím, jak bylo sakra možné, že již tak dlouhou dobu na nikoho nenarazil. Kam se všichni poděli? Blo snad možné, že půlka vlků pochcípala na důsledky toho ohavného období jménem zima? Nu, možné to nejspíše bylo. Koneckonců i sám Lothiel Veliký "trpěl" nedostatkem zimních chlupů, takže kam se hnul, tam to s ním chrastilo. A ať si hledal sebelepší úkryt sebedéle, nic nenalézal. A co ho dráždilo ještě víc? Vědomí, že vlci, jenž žili v oněch pekelných útvarech jménem smečka, se měli lépe. S největší pravděpodobností si do jeskyní tahali kožešiny... A možná si před zimou udělali i nějaké zásoby masa z vysoké zvěře. Zavrčel a odplivl si. I kdyby mě tam lákali, nepřidám se! Bůhví, proč měl takovou averzi k sociálnímu žití... Snad to způsobila ona nepěkná zkušenost z mládí? Nebo jen pohodlnost a pýcha, jenž mu diktovaly nepodřídit se nikomu?
„Bleh,“ vydal zvuk nelibosti, když už ho tlapy začaly studit přes únosnou míru. Jenže co s tím? Porozhlédl se a zamlaskal. Občas měl choutky jen tak si na truc lehnout na širé pusté pláni a nechat se zasněžit. Třeba by umrzl a vzbudil by se až tehdy, co se sníh roztéká - někdy začátkem jara. Tak to ale, bohužel, nefungovalo. Záviděl medvědům, co si vytvořili špunt v zadku a celé tohle hnusné období prospali. Měl jsem se narodit jako grizzly, zabědoval a představil si, jak by se mu asi žilo. Mohl bych okrádat ostatní vlky o jejích úlovky!
Zívl si a nevkusně zamlaskal. Už byl vážně dosti unavený. Ale nevzdával to - řekl si, že dojde k onomu lesu, který zahlédl v dáli. Sice si nesliboval žádný přepych, ale stále měl lepší vizi, nežli na zdejším Galtavaru. Tam se aspoň můžu opřít o nějaký strom.

>>> Cedrový háj

V. Galtavar <<<

Ryšavý vlk si to dokráčel z oné hrbolaté, krtky zamořené planiny až k samotnému Velkému vlčímu jezeru. Čuchal a větřil. Opět se mu do nosu draly spousty vlčích pachů - a všechny poměrně čerstvé. Přivřel víčka a očima přejel zleva doprava snad třikrát za sebou, jako by kul nějaké tajné a nekalé pikle a nechtěl, aby ho někdo, kdokoli, viděl. Dlouze popotáhl nosem, což by se jistě mnohým vlčím dámám vůůůbec nelíbilo. On však věděl, že žádná poblíž nestála, tudíž si takový čin mohl dovolit.
„Zatracená zima!“ nadával, když opět vykročil k vodní ploše. „Fakt bych tomu idiotovi, co ji vymyslel, pěkně nabančil,“ stále si mrmlal pod fousy, zatímco házel nespokojené grimasy, koulel očima a krčil čumákem. Tlapy už mám úplně promrzlé a mráz mi leze už i do morku kostí! stěžoval si dokonce i v duchu - jako by to nahlas nestačilo.
„Tsss,“ vydal nespokojený povzdech před tím, než sklonil hlavu a začal chlemtat vodu. Jednomu aby umrzly zuby, když se chce v tomhle hnusném bílém období napít! Chladná voda jako by mu chtěla zuby doslova urvat. Ale mohl být rád, že na tomto jezeře aspoň na hladině nevznikl tlustý, neproniknutelný led. Kebuli zase zvedl a jazykem se párkrát olízl. Pochytal tedy všechny utíkající kapičky, které se vlivem gravitace snažily dostat zpět do vody. Zadek složil do studeného sněhu a s nevrlým výrazem přemýšlel, co podnikne dál. Dlouze si zívl a zamlaskal. No tady rozhodně nezůstanu! Zvedl se a oklepal. Měl chuť se někam schovat. Ale pozor! V myšlenkách si nepředstavoval ledajaký nocleh - vysnil si krásnou jeskyni, v které ale nebylo vlhko ani přílišná zima... Na podlaze se válely kožešiny, sem tam nějaké to paroží a kosti na okus a kdesi vzadu, v jakémsi výčnělku, ležel kus pořádného masa z vysoké. „Mmmh!“ znovu se olízl, tentokráte však proto, že mu ony představy udělaly chuť. Po chvíli se ale zakřenil. Copak jsem nějaký sluha? Nebudu se přidávat do smečky... Nikdy! Zavrtěl hlavou a vykročil. Ač se mu ona představa moc líbila, věděl, že by toho sám nikdy nedosáhl. „Tsch, čert to vem!“ zabublal nakonec a více se již té myšlence věnovat odmítal.

>>> Západní Galtavar

Ryšavec si cosi pobrukoval pod vousy. Byla to jakási chytlavá jednoduchá melodie, která zněla - na jeho nynější náladu a fakt, že měl prázdný žaludek - celkem vesele. Že by se mu v té vykutálené kebuli tvořil nějaký plán? Kdoví.
Rozhlížel se okolo sebe a sem tam zavětřil. Občas se ušklíbl, jindy se jen tak zazubil. Kdyby trpěl samomluvou, asi by vypadal jako nesvéprávný jedinec, od něhož je radno se držet co nejdál. „He?“ ohlédl se a zamlaskal. Kde se tu tak najednou vzalo tolik pachů? Mávl ocasem a protočil oči vsloup. Došel závěru, že Východní Galtavar se ostatním vlkům jeví jako dobrá křižovatka, nebo loviště. I když se s tím druhým on sám příliš neztotožňoval. Zavrčel na hroudu hlíny, kterou míjel, a kopl do ní. Hned na to začal předními nohami udupávat vchod do krtčího tunelu. Jakmile dílo dokonal, dlouze vydechl a spokojeně se usmál, načež opět spustil své pobrukování. To si udržel asi tak deset sekund, dokud nenarazil na další hlinitý hrbol. Melodie se ztišila, nabrala jakoby temnější tón, ale jakmile vlk zopakoval své činy, nabrala opět radostnou a bezstarostnou podobu.

>>> VVJ