Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lothiel se špetku zavrtěl, jeho zadnice jako by nemohla najít správný úhel, polohu, kde by ho něco nekazilo či nepíchalo. Po chvíli šití sebou se snad už finálně usadil a nastražil uši ke Skylieth. Očima sem tam zakoukel ze strany na stranu. Jeho převelice chytrý mozeček si spojil minimálně dvě jména s novými tvářemi. Vyrozuměl, že hlavním lovcem byl Scrooty - černý vlk s fialovými odznaky. Poté přišla na řadu Amaya - bílá vlčice s šedým uchem, jenž nyní nově přenáležela funkce vedlejšího lovce. Zrzoun vzápětí loupl očky po Launee. Zvesela se pousmál a zamával ocasem, když Skylieth oznámila její povýšení.
Nyní se pozornost alfy stočila zpět ke Scrootymu. Otázka se týkala smečkového lovu. Lothiel zamlaskal a uvědomil si, že má jako docela hlad. Tušil, že kdyby svou účast potvrdil a následně v akci předvedl excelentní výkon, možná by se takhle hezky ihned po přijetí zavděčil černobílé vlčici. Dlouze se nadechl a začal sebe samého, respektive jeho lenošskou a flákačskou část, jenž mimochodem tvořila nemalou část jeho charakteru, přemlouvat a dokopávat k nadšenému přihlášení se. Zatím se však zdržel mluvy, čekal, co vypadne ze Scrootyho.

Vlk sebou zašil a následně dlouze zívl. Víčka se mu klížila; líně zamlaskal a oblízl si mokrý čenich. Bohové, co to je za počasí?! zabědoval a zvedl zrak k nebesům. Hodil na ně zhnusenou grimasu. Teploty se zvedaly k rekordním výšinám a v močálech začínalo být poměrně velké dusno. "Čert aby to vzal!" šeptem zachrčel, načež zjistil, že mu v hubě pěkně vyschlo.
"Kvááák," ozvalo se asi metr od ryšavce. Znuděně koukl na jakousi žábu (nebo ropuchu?), která vypadla stejně sklesle jako samotný Lothiel. "Nečum," houkl jejím směrem, zvedl zadnici a vykročil. Skylieth konečně začala svolávat členy smečky. O minutku později zase zastavil, aby si mohl sednout spíš kdesi na kraji. No tak se ukažte, pobízel všechny členy smečky, které ještě neznal.
Takki, Launee, eee- Mojo? Tyhle tři poznal. Naklonil hlavu, aby vzápětí mohl těkat očima po okolí. Tak kde jste kdo? Nevypadalo to, že je Maharská smečka nějak moc přeplněná... A nebo na to ostatní prostě kašlali. Co na tom, že je volá alfa, ušklíbl se. Třeba je zmohlo to vedro. Švihl ocasem. "Kvááák." Zamračil se a koukl dolů. Zase ty?! Žába na něj hleděla tupým pohledem. Odfrkl si a přední tlapou ji odkopl někam do pryč. Hotový milovník přírody.

<<< Jezírko

Klusem se vydal stejným směrem, jaký určila Skylieth. Držel se víceméně u Launee, které záhy vysvětloval, proč jí byl vděčný. Zprvu nevěděl, kde začít, ale pak spustil: obeznámila ho s prostředím, dovedla ho k alfě, ochotně mu odpovídala na otázky, vysvětlila mu pár zásadních věcí... Jednoduše si nemohl přát nikoho lepšího!
Pak ale stačilo jedno dvě mrknutí a hnědá vlčice se začala vzdalovat. Sdělila mu, že měla v plánu najít Mojoa. "Dobrá," houkl jen, ale to už sledoval, jak modrooká mizí jako pára nad hrncem. Tiše si povzdechl, ale nic víc nedodal. Stejně už by ho asi ani nezaslechla.
Mlčky se tedy držel Skylieth, která beztak chtěla shromáždit pokud možno celou smečku, neb nejspíš potřebovala všem oznámit jakési novinky. Jestlipak bude součástí i to, že jsem byl přijat do smečky? Snad ano, ale hádal, že bude mít na srdci i nějaké důležitější věci.
Zastavil, posadil se a čekal. Nic jiného mu vlastně ani nezbývalo, ne? Pohodil ocasem, zastříhal ušisky a zvědavě zatěkal očima. Čekal, kdo se odkud vynoří. Byl vlastně zvědavý, jaké další existence na tomto území žijí.

Trpělivě vyčkával a poslouchal, co měla Skylieth na srdci. Sem tam přikývl, jinak ale spíše jen mlčky naslouchal jejím slovům. Vlčice mu vysvětlila, jak u nich funguje onen systém, kdy se vlk musí ideálně jí nahlásit a říct, že vlastně někam odchází. Zamyslel se nad tím. Neznělo to tak hrozně. Vždy měl v hlavě jaksi zakódovanou představu, že jakmile se jeden přidá ke smečce, už se nehne ani na krok. Usmál se a jen odvětil: "Rozumím."
No a pak přišel verdikt: Lothiel se stal součástí Maharské smečky. "Mnohokrát děkuji," pověděl alfě a se spokojeným úsměvem zavrtěl ocasem. Tak se obvykle projevovala radost, ne? Dlouze vydechl; jeho pohled zaplul k Launee. Ta mu věnovala úsměv, jenž jí zrzoun oplatil. Jaksi intuitivně se k ní přiblížil, neb jim Skylieth oznámila, že se hodlá přesunout do lesa. Ona močálům říká les? napadlo ho. Možná byl trochu zmatený, ale tomu teď nevěnoval příliš pozornosti. Jeho zlatá očka se stočila k hnědé vlčici. Zasněně se pousmál, když mu pogratulovala. "Díky. Je to i tvá zásluha..." prohodil jakoby jen tak mimochodem a šťouchl do ní tlapkou, než se všichni vydali zpět do méně mokrých částí Maharu.

>>> Mahar

//Tak i tady se znovu omlouvám, přecenila jsem své síly. :c Házím aspoň kratičký rychlopost.

Zlatavý pohled se přesunul na Takkiho. Vlk se musel v duchu pousmát, když si vzpomněl na své zmatení a zvědavé přeprání se Launee, jestli je zmíněný Takki alfa nebo tak něco. Teď - když vlka poznal na vlastní oči - mu ta představa přišla jako velmi humorná.
Nicméně ryšavcova pozornost se rázem vrátila zpět ke Skylieth. Pozdravila. Co dál? Lothile bez otálení všem zde přítomným sdělil, jaký je důvod jeho příchodu. Naposledy zachytil Launeenin povzbudivý pohled, než se hnědá vlčice přesunula a opodál ulehla, aby mohla odpočívat. Věnoval jí krátký, upřímný úsměv.
Skylieth též nechodila kolem horké kaše a rovnou se zeptala, zda-li si je náš vlk jistý, že chce patřit do této smečky. Jen mlčky přikývl a dál poslouchal její slova, která postupně vytvořila další otázku. "Věřím, že jsem univerzální vlk," pověděl, ale cítil, že to asi úplně nebude stačit. "Krom fyzických vlastností mohu mnohdy nabídnout vícero úhlů pohledu na jisté situace, protože myslím, že ne všechno je dobré řešit násilím." Otázka zněla, jaký názor na to měla tahle konkrétní alfa. "Abych byl upřímný, jelikož jsem tulákem již velmi dlouhou dobu, jaksi jsem si zvykl jet sólo. Prostě co si vlk nezařídí, to nemá." Nezvolil příliš chladný přístup? Dle jeho měřítka ne - taková byla realita. "Myslím, že toulek se nechci úplně vzdát, ale je potřeba mít konečně místo, kam se budu moct vrátit a říct, že to... Je moje doma." Nebyl moc upřímný? Kdoví, jestli se jeho slova Skylieth zalíbí. Nicméně nechtěl tady básnit o tom, jak potřebuje vlčí rodinu, blízké, důvěrné tváře, které by mu byly oporou a pomáhaly mu s případnými těžkými životními situacemi, protože to on opravdu nepotřeboval. Zatím nenašel nikoho, na koho by se za svůj slizký život přílišně připoutal. A doufal, že to tak zůstane. Nicméně zázemí nemusela být úplně špatná věc, že...

Mahar <<<

Lothiel se s Launee opravdu nenudil. Její společnost ho svým způsobem vážně bavila. Prozatím se mu vcelku úspěšně dařilo vlčici občasně znejistit, znervóznit. A to byl takový jeho koníček, jemuž se zkoušel aktivně věnovat v přítomnosti téměř jakékoliv vlčice.
Už ho to praštilo do nosu. Tři pachy. Alfa a dva vlci. Že by její osobní ochranka? Na jednu stranu to nebyla myšlenka úplně od věci, přeci jen se Lothiel nacházel už v jakémsi srdci Sarumenu. Následoval Launee a zvědavě se rozhlížel. Konečně je spatřil. Bíločerná vlčice, černý vlk a vlk hrající téměř všemi barvami. Skylieth byla jasné, ale kdo z nich oplýval jménem Takki? Sledoval Launeenino počínání a došel závěru, že ten s vzezřením smetáku je Takki.
Vydechl a mile se pousmál. "Buďte zdrávi," pokývl hlavou a primárně pohlédl na Skylieth, ačkoliv pak na krátkou chvíli jeho zlaté oči zapluly i k ostatním zde přítomným. Pak koukl na Launee, která uvedla věc na pravou míru. Hodil po ní vděčný úsměv a následně se opět obrátil k černobílé vlčici. "Jmenuji se Lothiel," pověděl na úvod, jak se vždy slušelo. "Přicházím s otázkou, nebo spíše prosbou." Jeho hlas zněl jistě, velmi pevně a rozhodně, leč ne domýšlivě či přehnaně urputně. Zlatavý pohled byl upřímně zapíchnutý v šedých očích. "Rád bych se k vám přidal." Jasně, stručně, bez příkras.

Lothiel čekal, že se Launee snad ještě nechá přemlouvat. Avšak tato vnitřní mýlka mu byla záhy velmi rychle vyvrácena. Hnědá vlčice se dala do vyprávění a vysvětlování takřka rychlostí blesku. Nastražil tedy zvědavá ušiska i pohled a samou nedočkavostí jako by se začal neznatelně chvět. Zubožený, nechtěný... Ona se ho ujala a pomohla mu. Ryšavcovi každou minutu, jenž strávil v přítomnosti modrooké, připadalo, že její duše je velmi čistá, jemná, dobrá. Zdálo se, jako by téměř neustále z Launee vyzařovaly pozitivní myšlenky a názory. Jak tohle dělá? "Takže... Jsi jeho záchrana!" nadšeně konstatoval a mávl ohonem. "To je od tebe velmi šlechetné." Pochválil ji s tím galantním výrazem; jeho hlas zněl sametově, leč jistě. Leckteré vlčici by se z takto podané pochvaly podlamovala kolena. Avšak Lothiel znal i takové, které by ho s radostí ignorovaly nebo mu dokonce odvětily nějakou jedovatou poznámkou. Ale doufal - věřil -, že taková Launee není. Nemohla taková být, ne?
Vlk přeskočil padlou větev a jal se pozorného rozhlížení po okolní krajině. Konečně. Slunce se již vyhouplo na samý vrchol nebe, ryšavci se tedy naskytl poměrně pěkný a jasný pohled na močály. Stále mu ten specifický pach trochu dělal neplechu v nose, ale to bylo otázkou ještě několika mála hodin. Ale můj kožich - určitě načichne! Co s tím? Asi nic. Jemu osobně by to nikterak přílišně nevadilo, ale věděl, že mnohé vlčice takové odéry zrovna v lásce neměly.
Opět koukl na Launee. Její hlas, ten hlas, hlásek, hláseček... Stále nemohl přijít na to, proč ho její hlas tolik rozptyloval. Líbil se mu! Rychle zamrkal a soustředěně zapátral v hlavě po několika vyřčených slovech. Nesměl ztrácet niť. "To nezní špatně. Vlastně mám dojem, že bych sem mohl i zapadnout," přiznal a formálně se pousmál. "Ale ty," zpomalil, "ty přeci nejsi ztracená existence," jemně do ní šťouchl tlapkou. Dotkl se jí kdesi v oblasti zápěstí a zadoufal, že to u vlčice vyvolá to příjemné zamrazení nebo mravenčení, vlnu energie.
"Ach tak," povzdechl si, když mu bylo sděleno, že Launeenin hon na brášky dosud nenabral zdárného konce. "To mě mrzí," věnoval jí soucitný pohled. Hned na to ale vlčice dodala něco o tom, že nemá smysl se soustředit na minulost, když v současnosti našla novou rodinu. Pokývl. "Jsi velmi moudrá," pověděl klidným, medovým hlasem.
Před samotným příchodem k jezírku mu modrooká ještě prozradila, že alfou je tu jen Skylieth, a tudíž Takki patřil mezi "pouhé" členy. Hm, osamělá alfa...? Usmál se a nebojácně Launee následoval.

>>> Lavender

Zvědavě na ni pohlédl. Dělala to naschvál? Načala téma, jistým způsobem Lothiela navnadila, ale nikdy to přílišně nerozvedla. Usmál se. "Jak neobvyklým? Povídej, rád poslouchám tvé vyprávění!" pobídl ji a spokojeně zavrtěl ocasem. Sám sobě musel přiznat, že se mu poměrně dost líbil její hlas. Byl něčím zvláštní, zajímavý. A mimo to mu připadala i roztomilá - zdálo se, že občas nevěděla, kam s očima. "To máš pravdu," přitakal. "Sedli ti tu ostatní členové? Trochu se obávám, že mne někdo... Zkrátka nebude mít rád," povzdechl si a opět pátravě pohlédl do jejích krásných tyrkysových oček. Vzápětí ale oči vrátil před sebe, neb ho Launee upozornila na nebezpečné jezírko, do kterého by mohl ryšavec zahučet. "Díky," houkl na ni značně nonšalantně a opatrně se vydal v jejích stopách.
Jakmile mohl, vrátil se zpět na své čestné místo vedle Launee. Zatím se mu tu líbilo, ač si tedy vnitřně poznamenal, že toto území má dosti specifický zápach. Krom toho se již na oblohu vyhoupl měsíc, což ukázalo Maharské močály v tom strašidelnějším světle. Nicméně to všechno odsunul na 2. kolej. Důležitější bylo, že mohl cestovat blízko u Launee. Co to znamenalo? Můžu si ji prohlédnout hezky zblízka! zatetelil se blahem a svoji myšlenku poctivě uskutečnil.
Pravděpodobně ji opět znejistil, což mu svým způsobem dělalo dobře na ego. Copak si o mně asi myslí? "To jsem moc rád," vykouzlil upřímný úsměv, když mu vlčice prozradila, že se má tak nějak celkově dobře. Následně však dodala, že jí chybí její bratři. Zrzavý si povzdechl. "Oni jsou někde v Galliree? Jestli ano, pak bychom se je někdy mohli společně vydat hledat," jemně navrhl a počastoval ji povzbudivým mrknutím pravého oka.
Cesta ubíhala dosti rychle. Lothiel byl vlastně vděčný za to, že si s ním Launee povídala - trapné ticho nikdo neměl rád. "Takki? To je alfa vlk?" přeptal se. Až teď mu došlo, že se bavili jen o Skylieth...
"Když to říkáš ty, musí to být pravda," zářivě se usmál, jakmile mu modrooká sdělila, že jezírko je pravděpodobně to nejkrásnější místo v celých močálech. Laškovně na ni pohlédl. Zdálo se mu to, nebo na něj Launee pozvedla obočí? "S tebou po boku? Vždy!"

//Pardooon za delší odezvu.

Ač byla Launee starší (a snad i zkušenější) vlk, Lothielovi připadala poněkud zakřiknutá, stydlivá. Ne, že by mu to nějak vadilo... Ostatně věděl, že jeho šarm a krása občas dokázala některé dámy řádně odzbrojit. Nicméně to nebylo hlavním tématem jeho zběsilých vlnících se myšlenek, jenž se neustále přetvářely, zaplétaly a zase rozplétaly.
Do uší se mu řinula ona slova. "Mojo je můj syn." Nepatrně nadzvedl pravé obočí. Cítil poměrně velkou dávku překvapení. Ale pozor, to nebylo vše! Modrooká navíc dodala, že toto dítko je zrzavé a asi stejně staré jako náš mistr Lothiel. Cože?! bylo jediné, co mu v tu chvíli problesklo hlavou. "Ahá, takže jsi tady založila rodinu, jestli tomu správně rozumím?" s úsměvem zavrtěl ohonem. Tušil, že vlčata jen tak nepadají z nebes... Měl tu ten Mojo i otce? Nebo to byl vlk podobného rázu jako náš hrdina?
Jakmile byl Lothiel skoro až bezděčně ujištěn horlivým přikývnutím, zvedl ten svůj krásný zadek a vykročil. Snažil se držet co nejblíže vlčice. Jednak to tu znala, jednak měla hezoučké ladné křivky - kdo by tomu pokušení odolával? Snad jen blázen. Zrzoun rád sledoval elegantní těla něžného pohlaví. A ještě raději se tulil.
"Tak povídej, Launee, jak se zrovna teď máš?" nahodil, přičemž opět její jméno vyslovil s citem. On vlastně obecně tohle dělával rád: jakmile poznal jméno dané slečny či dámy, s oblibou ho používal poměrně intenzivně. Možná proto, že vlčice by se pak mohly cítit chtěné, ve středu něčího zájmu, jedinečné...

Tázavě na ni pohlédl. Launee totiž zničehonic dodala, že pokud členové smečky Skylieth oznámí, kam jdou, alfa je nechá jít kamkoliv. Pátravě se pokusil navázat oční kontakt. "Ach tak," pronesl jen, načež si pomyslel: umíš číst myšlenky? Tato vnitřní otázka samozřejmě byla mířena na hnědou vlčici, která si svým nenadálým upřesněním informace vysloužila Lothielovu mírnou nedůvěru.
Modrooká dál pokračovala v opěvování Maharské smečky. Zrzouna však zaujala jedna konkrétní věc. "A... Kdo je Mojo?" nastražil ušiska a snad i trochu povytáhl krk. Aby to však nevyznělo divně, dodal: "Z tvého vyprávění to zní parádně." Ono to opravdu v jejím podání vyznělo téměř idylicky. Launee ale nevypadala, že by si to z patra vymýšlela či záměrně neříkala celou pravdu, jen aby přilákala potencionálního člena smečky.
Vnitřně se zatetelil blahem, když mu modrooká opravdu pohled opětovala. Zasněně se pousmál. Ač tento kouzelný okamžik netrval nikterak dlouho, Lothiel si ho naplno užil. Půl roku... To je celkem dlouhá doba, pomyslel si. Jak dlouho mu mohla vydržet ona touha být součástí celku...
Zvedl se. "Byl bych ti velmi vděčný," pokývl na její návrh. "Slibuji," špitl, "že nebudu zlobit," potutelně se zazubil, jako by se v onom souvětí ukrýval nějaký dvojsmysl... "Ale... Jsi si jistá, že to alfě opravdu vadit nebude? Nerad bych ji dráždil," přiznal trochu ztrápeně a vzápětí jeho zlaté oči pátravě pohlédly na Launee. Nicméně kdyby ho ještě jednou ujistila, že mu opravdu nic nehrozilo, s radostí by se s ní bok po boku vydal do středu Maharských močálů.

První poznatek: alfa se jmenuje Skylieth. Lothiel se vnitřně ušklíbl a ono podivné jméno si aspoň pětkrát ještě zopakoval. Čím dřív si to slůvko zapamatuje, tím lépe pro něj. Launee už ale začala jakousi charakteristikou. Padlo tu slovo impozantní. Zrzoun tak nějak netušil, co přesně by si pod tímto pojmem měl představit. Je velká? Děsivá? Má správné vůdčí vlastnosti? Lothiel se pousmál, jakmile ho Launee ujistila, že alfa není zlá. Dokonce pak dodala, že vlčice má i pochopení pro přešlapy. Ryšavec zpozorněl a nastražil ouška. "Zní jako super vlčice," uznale pokývl hlavou. Pak ale přišla těžká rána. Tedy... No nebylo to úplně překvapení. Launee totiž našemu vlkovi prozradila, že Skylieth nemá ráda, když se členové smečky vydají na dlouhou dobu mimo hranice a nedají o sobě znát. Zlatooký to chápal - koneckonců taková byla většina alf. Sám sebe si v této pozici občas představoval. Věděl však, že ačkoli to zprvu znělo velmi lákavě, na druhý pohled to nebylo velmi atraktivní postavení. Sice by mohl vlkům šéfovat, ale zároveň by měl i spousty povinností - chránit smečku, starat se o ni, značkovat území, zajišťovat pomoc potřebným, jenž by měl pod svými křídly... Ne. On vlastně mohl být rád, že sám sebe dokopal k tomu, aby se vůbec zkusil do nějakého společenství přidat.
Dialog pokročil. Hnědá vlčice nyní začala Lothielovi rozprávět o tom, jak se jí žilo v močálech. Zaujatě poslouchal a hltal každé její slovo. "Nestalo se tu někomu, že se tu málem utopil?" optal se starostlivě, když se k jeho sluchům donesla slova o tom, jak je potřebné dávat si pozor, kam vlk šlape. Na poznámku o menším počtu nezvaných hostů se jen pousmál a pohodil ocasem. Řada přišla na lov, který zdejší vlci museli podnikat mimo smečkové území, neb močálem nikdy vysoká zvěř neprocházela. "Jasně, to dává smysl."
Konečně se dočkal jejího modravého pohledu, jenž se mu zapíchl do očí. Jeho tvář se rozzářila, vycenil zuby v přátelském úsměvu. "Zdá se, že tu jsi spokojená," nadhodil a aby vlčici moc netrápil, sám odplul zlatými očky někam do dáli. Pomalu se rozhlédl a dlouze nasál zdejší vůni, jenž ho zašimrala v nosní houbě a protočila se snad až v samotných plicích, aby následně mohla zase utéct pryč do ovzduší. "Jsi tu dlouho, Launee?" Její jméno vyslovil pozorně, důsledně, s citem. Zamrkal a pohled opět opřel o vlčici, konkrétně o její modravé zraky. Čekal, zda-li mu to oplatí, nebo se zas nějak šikovně vysmekne.

Pozorně si vlčici prohlédl - jeho důkladným zvědavým očkům neunikl snad žádný detail. Lothielův pohled mnohdy vlkům mohl připadat až děsivý, jako by viděl přímo do duše. Nicméně ryšavec teď působil spíš zvědavě, zaujatě. "Oh, to ano," pokývl a zatěkal očima, jako by se za to zastyděl. Byl to důvod k takovému pocitu? "Je to důležité rozhodnutí, nemyslíš?" pohlédl zpět na vlčici a počkal, co mu na to poví.
Vlčice mu jeho slova potvrdila a následně dodala, že alfa kdesi právě teď proklepávala nějakého jiného cizince. Lothiel se zamyslel nad tím, jestli si nevybral nějakou příliš populární smečku, do které se každou chvíli někdo hlásil... "A ta alfa... Jaká je?" pousmál se a zhoupl ocasem. "Tedy pokud to není nějaké tajemství," potutelně na ni mrkl a zazubil se.
Modrooká znatelně znejistila, jakmile se Lothielovi z úst vydrala ona slova komplimentu. "Ale jdi," máchl tlapou a jemně se pousmál. Vlčice však jako by se od toho okamžiku nechtěla zrzounovi podívat do očí. Povzdechl si: "Já... Tě nechtěl znejistit. Omlouvám se." Lehce sklonil ouška a vyčítavě hrábl nohou do země.
Lothiel málem zapomněl vlčici prozradit, jak znělo jeho jméno. Na oplátku se mu pak i ona představila. "Moc mě těší, Launee," lehce pokývl hlavou na znak úcty. "Pověz, jaké to je žít v močálech? Nechci vyznít drze, ale zatím jsem ještě neviděl smečku, která by si teritorium udělala na takovém území," přiznal.

Lothiel poslušně čekal a stále sám nad sebou urputně přemýšlel. Měl pocit, jako by mu každou chvíli snad měla doslova puknout hlava. Jak dlouho tohle mohlo trvat? Ta bezútěšně dlouhá chvíle, jenž se táhla dlouhé minuty, hodiny. Ještě měl čas se zvednout a nenápadně vyklouznout pryč. Tvářil by se pak, že se nic nestalo, a sám před sebou by tuto vzpomínku zpochybňoval, schovával. Utrpělo tím jeho ego. Kdysi se zapřísahal, že nebude tančit, jak někdo píská. A nyní tu seděl, čekal, až ho někdo přijde proklepnout, zhodnotit, vyzpovídat.
Odfrkl si. Bylo to pod jeho úroveň? Dozajista. Toužil být volný, divoký, nespoutaný... Sám sobě si dodnes určoval pravidla a nikdy v žádné smečce nesetrval dlouho. Možná to ale v Galliree mělo dopadnout jinak. Moc se mu tomu však věřit nechtělo.
Konečně k němu vánek donesl méně neurčitý pach. Rozpoznal vůni vlčice, ale nebyl to nikterak výjimečný silný odér. Konstatoval tedy, že alfa místo sebe vyslala někoho jiného. Nebo taky může být sama zaneprázdněna.
Vypjal hruď a ani nehnul brvou. Prostě jen mlčky seděl jako socha, jezdil očima z jedné strany na druhou a ušima rotoval do všech stran. Najednou pohnul hlavou mírně doleva - uviděl siluetu. Nezvedl se, nehrklo to v něm, nezazmatkoval. Čekal, než se k němu vlčice přiblížila natolik, aby mohla rozpoznat mimiku jeho tváře. Jemně se usmál, jeho oči změkly a vyřazovaly neuvěřitelně milou energii. "Zdravím," odvětil a lehce při tom pokývl hlavou. "Nejsem tu proto, abych dělal nekalosti," ujistil ji a nenuceně se pousmál. "Rád bych se přidal do zdejší smečky... Tuším, že nejsi alfou?" jeho oči tázavě zapluly k těm jejím. Nemělo to znít posměšně nebo urážlivě, spíše konstatoval. "I když musím říct, že vlci ti beztak jistě padají k nohám." Bez ostychu ji celou projel od hlavy k patě zasněným pohledem. Ryšavec zpravidla působil galantně a šarmantně - jako správný lamač srdcí. "Ach, jsem to ale nezdvořák! Jmenuji se Lothiel. Smím znát i tvé jméno, tajemná krásko?" špetku s ní zalaškoval; v očích mu zatančily jiskřivé plamínky.

//Překvááápko!

Višňový háj <<<

Čerstvě nažraný vlkouš se řádně očistil, než vstoupil na území, které dle pachů náleželo jakési smečce. Stále se vůči sobě cítil provinile, jako by zradil nějaký záhadný kodex, jehož znění ani on sám dopodrobna neznal. Myslel si totiž, že v Galliree se nikdy do žádné smečky nepřidá... Již to párkrát zkusil mimo tuto magickou zem, ale nikdy se nikde neukotvil. Štvaly ho všechny jeho povinnosti. Na druhou stranu věděl, jaké výhody naopak takové společenství nabízelo. Tak či onak se mermomocí vyhýbal pojmu "rodina", protože to tak jednoduše nevnímal. Nikdo nikdy nemohl nahradit jeho pravou rodinu... Naštěstí.
Povzdechl si a naposledy si upravil srst jak kolem tlamy, na krku, tak i na samotném ocasu. Potřeboval udělat dojem. Nadechl se a velmi dlouze zavyl. Při tom činu pociťoval nemilou bolest kdesi v hrudníku, která jako by mu říkala, že dělal velkou chybu. Nicméně i když ho to zviklalo, rozhodl se, že to prostě zkusí. Příšerně se nudil, potřeboval změnu. A navíc se naskytla možnost seznámit se s novými vlky, vlčicemi.
Sklonil hlavu, posadil se a mlčky čekal. Nevěděl, jestli k němu coby k vetřelci dokráčí samotná alfa, nebo se ho ujme jen nějaký pěšák. Tak jako tak mu to bylo vlastně jedno. V hlavě se mu začaly promítat všelijaké scény, které mohly nastat. Vlk se pokusil připravit na vše možné i nemožné.

Lothiel se pomaloučku začal probouzet. Nejdříve rozlepil levé očko, pak pravé. Víčka však nechal přivřená velmi dlouhé. Zamlaskal a rozevřel tlamu jako lev - mohutně zívl a oblízl si čenich. Zahoupal předními končetinami, jenž mu bezvládně visely směrem k zemi. Větev se tyčila pouhých padesát centimetrů nad zemí, ale zrzounovi to víc než vyhovovalo.
Došlo mu, že prospal sotva pár hodin. Oblohu zdobil stříbřitý měsíc a stovky hvězd. Přemýšlel, co udělá dál. Necítil se nijak extrémně vyčerpaně, tudíž se mohl věnovat všelijakým myšlenkám. Sám sobě se ale hnusil - měl dojem, že se v něm něco zlomilo. Změnil se, to beze sporu... Nyní totiž uvažoval nad tím, že by se přidal do smečky. Sice to naprosto nekorespondovalo s jeho charakterem, ale výhody, jenž nabízelo společenství, ho nemálo lákaly. Přinejhorším by se prostě jednoho dne jen sebral a odešel pryč, že...
Sakrblé, to je situace, zanadával a na jeho obličeji se usadila grimasa nerozhodnosti. Ach, jak žalostná to situace. Nicméně rezavý se ve finále pomalu postavil a beze spěchu protáhl. Následně seskočil dolů a začenichal. Ušklíbl se, když ucítil zajíce. Teď měl hezkou příležitost, stačilo to jen nepokazit. Hah, to byl přeci jednoduchý úkol!
Jal se stopování, které pro něj představovalo jakési odreagování. Trvalo to sotva pár desítek minut, než ho dohnal. Na nic nečekal a vystřeli. Hbitě kličkoval mezi stromy a sám sebe hecoval: Nechci mít prázdný žaludek! Nakonec se podařilo a on ušáka dohnal.
Konečně se dočkal - už nemusel hladovět. S chutí se do pozdní večeře pustil, jako by věky nežral. Olizoval se, ale (překvapivě) nemlaskal. Vlastně jedl celkem kultivovaně a z úlovku toho de facto mnoho nezbylo.

>>> Mahar