Gallirea - Příspěvky uživatele

//8. úkol
Lothiel se dlouze nadechl. Cítil, jak ho mrazík štípal na nose, což ho nikterak netěšilo. Vlastně ho to docela štvalo, ale svoje rozhořčení zcela profesionálně skrýval - nehodilo by se přeci, aby se choval jako hulvát a mrzout, když mu nyní dělaly společnost dvě vlčice. "O lovu nemám žádné novinky," zavrtěl kebulí. "Skylieth slíbila, že jakmile se na něčem dohodnou, dá mi vědět." Pousmál se a ještě dodal: "Neboj, kdyby něco, oznámím ti to," lišácky na ni mrkl a ještě víc rozšířil svůj zářivý úsměv.
Ten mu však rázem zmizel. Přivřel víčka a zavětřil. Opravdu se zdálo, že měli nového návštěvníka kdesi na území močálů. Neskutečně ho potěšil onen kratičký okamžik, kdy se ho Launee jemně dotkla čumáčkem. Příjemně ho to zalochtalo a on už se chystal, že jí něco podobného též provede. Avšak modrooká po něm jen hodila významný pohled, rozloučila se a zdrhla mu. Cítil se trochu ublíženě - tak dlouho se neviděli a ona odchází, sotva se setkali. Pff, zlobivá holka, pomyslel si tak trochu dvojsmyslně a vnitřně se labužnicky zaxichtil.
Oblízl si čenich. To je hrozný, todlecto. Zima je nejhorší roční období, co znám! Furt jen mrznu, klepu se a z nosu mi tečou nudle. Copak to je hezký? Není! Vlk má být důstojný tvor, ne nějaké koště, co se mu tvoří rampouchy u ňufáčku. To už je pomalu taková moje tradice, ne? Zapátral v paměti a marně hledal zimu, kdy mu neteklo z nosu. Mohl bych to dělat jako soutěž. A nebo taky ne. Stejně by bylo jasný, že vždycky vyhraju! Stačí si stoupnout doprostřed nějaké pláně uprostřed šílené chumelenice a nudle by se mi řinuly proudem! A s tím mrazem ve vzduchu by se z toho hned tvořily rampouchy. Pche, měl bych největší rampouchy široko daleko.
"Tak," vydechl zrzoun po vydatném myšlenkové pochodu a jeho očka sklouzla k Astě. "Chápu tedy dobře, že jsi naše nastávající členka?" usmál se jako andílek a ladně zavrtěl ocasem. "Mohli bychom se jít projít, co ty na to?" Mrkl na ni a hlavou naznačil pohyb, jako by ji vybízel k procházce. Aspoň bychom se trošku zahřáli. Už tak jsem promrzlý na kost. Samozřejmě věděl o dalším, mnohem příjemnějším způsobu, jak se navzájem zahřát, ale cosi mu říkalo, že to by bylo na Astu příliš rychlé.

//Vlčíškův 6. úkol

Lothiel se bezděčně usmíval, když jeho tělo upadalo do tvrdého spánku. Netrvalo dlouho a on úplně vytuhl. Chroptěl a sem tam se mu zacukaly nohy - zdálo se mu snad něco akčního? Pravděpodobně ano. Z nosu mu visel malinký roztomilý rampouch, jenž byl pravděpodobně tvořen řídkými nudlemi. On přesto spokojeně oddechoval, když zrovna někdo v dáli zvolal jeho jméno.
Vlk automaticky vystřelil hlavu nahoru a s opožděním jedné sekundy rozlepil víčka. Ač se snažil valit oči, moc mu to nešlo. Víčka jako by v sobě měla magnety a mermomocí k sobě táhla. Převrátil oči v sloup a zcela přirozeně dlouze zívl. Mlaskl a zastříhal ušima. Zorientoval se a pomalinku vzpomínal na to, jak se sem dostal a co tu dělal. Nejdřív měl v plánu onoho narušitele pěkně sprdnout - jak si dovoloval mistra veverčáka rušit z relaxování?! Pak mu ale docvaklo, že onen hlas zná.
Oblízl si tlamu i s čenichem a ještě jednou mu uklouzlo zívnutí - mohutné, zubaté -, za které by se nestyděl ani tajemně obludný yetti. Lothiel opatrně vstal a shodil tak polevu sněhu, jenž se na něm za tu dobu usadila. Kukadly vypátral hnědý kožíšek, který zdálky vypadal jako jeden velký bobek od soba. (//Bez urážky, Launee! :D)
Lothiel se pousmál. "Ahoj, Launee," zvolal a zamával tlapou na pozdrav. Jako správný gentleman ho ani nenapadlo vyčítat jí, že ho docela nešikovně probudila. Snažil se jako vždy vypadat přátelsky a přívětivě naladěn. "Zdravím, slečno," zašvitořil směrem k cizí vlčici. Hmmm, nová krev ve smečce? pomyslně se labužnicky oblízl a jal se ji nenápadně skenovat od špiček uší až po konec ocásku. Pak k ní zničehonic přiskočil - ale ne tak, aby ji zbytečně vyděsil. Ještě jednou poposkočil, jakoby letmo se jí dotkl ocasem. Nyní stál v uctivé vzdálenosti. "Moc mne těší," hluboce pokývl hlavou k Astě, načež se zářivě usmál. Poté se koukl zpět na Launee, jenž se optala, zda-li pak je Lothiel stále nejnovějším členem smečky. "Pokud vím, nikdo nový tu není..." Švihl ohonem a koukl na Astu. Obdaroval ji jakýmsi tázavým pohledem, který jakoby se ptal, zda se právě ona nestala jeho novým smečkovým parťákem.
Pak jako by si vzpomněl, že se přeci kolem něj vlní tři pachy. Ohlédl se a zlatýma očima kdesi v dáli hledal zrzavý kožich Mojoa. Ne, že by ho postrádal, ale kdoví, co se od něj (ne)dalo čekat? Lothiel nechtěl být překvapen nějaký šíleným útokem zezadu.

//3. úkol Vlčíšek

Lothiel si cosi zabručel pod vousy. Byl docela rád, že nepotkal další morousy. Víčka už nemrkala rychlým tempem. Jo, i v tomhle ohledu již začínal být celkem lemplem. Ale co, stejně ho zmáhala únava. Nezajímala ho už ani kožíšková úprava.
Zachroptěl a zívl tak, až se mu zaleskla ostrá zubiska. Říkám vám: tohle byste určitě nechtěli vidět zblízka! Ne, že by zrovna v tomto stavu působil děsivě... Spánek se mu do těla plížil dosti lstivě. Pravda, moc se tomu nebránil. Pořádný odpočinek by ho určitě zachránil.
Zavětřil a usoudil, že se do žádných akcí nebude pouštět. Představil si, že zavítal do pouště. Arrrgh, jdi pryč, zimo. Vždyť jsem z tebe úplně mimo. Každý z vás jistě pochopil. Na severu se Lothiel dozajista nenarodil.
Udělal kolečko a do mechu se uvelebil. Fuj, z tohodle počasí bych se fakt zblil. Přivřel víčka a zamlaskal. Snový svět už ho jistě čekal. Spokojeně se pousmál, tohle měl rád. Jen kdyby se ještě k němu někdo tulil, aby ho mohl pořádně hřát.

//Za Lothiela zde.

//Vlčíšek úkol č. 1

Narrské kopce (přes Ježčí mýtinu) <<<

Lothiel se ploužil krajinou už o něco rychleji, energičtěji. Už si dokonce představoval, jak se schoulí kdesi v odlehlých koutech močálů. Hmmm, není nad klidný odpočinek. Tohle byla jedna z věcí, o které musel uznat, že je v případě smečky opravdu hodně výhodná. Vlk se nemusel strachovat, že ho někdo nebo něco napadne, když bude zrovna někde chrnět.
Odfrkl si, cosi ho totiž zašimralo na čenichu. Nevnímal, co to bylo, moc ho to nezajímalo. Hned na to ale pšíkl, protože to něco ho tam zašimralo natolik, že se neudržel. Zaskřípal zuby a zavrčel. Ne, jen to ne, zaúpěl a hodil do nebes nabubřelý pohled. Z mraků se začaly hrnout stovky bílých sněhových vloček. "To je v háji, todlecto. Zimo, táhni pryč!" zavrčel a oklepal se. Povzdechl si a vplul do močálů.
Začal větřit a čichat - hodnotil, kdo všechno se vlastně toulal územím. K jeho překvapení moc vlků nerozpoznal. Jako ne, že by mu to vadilo, to ne. Vlastně mu to krásně hrálo do karet, nastal ideální čas na to, aby si pořádně dáchnul.

//Kdyby měl někdo zájem, nabízím veverčáka na hru.

Narrské vršky <<<

Lothiel si to klusal dolů do nížin a při tom horlivě přemýšlel a přemítal. V hlavě mu to pořádně šrotovalo. Vlastně ani pořádně nevím, kdy posledně musel nad něčím natolik dumat. Ale to přeci nevadí, že. Alespoň se na chvíli zbavil nudy, na kterou si tak moc poslední dobou stěžoval.
Stále ještě docela nepobral, co se vlastně před chvíli stalo. Nemohl uvěřit samotnému faktu, že potkal Života. Onen vlk v něm zanechal nemalý dojem. Otázkou bylo, zda pozitivní, nebo negativní. Ono se to lehce řekne - jak by takový bůh mohl v zrzounovi zanechat zlý dojem? Ono to nebylo jím, ale Lothovými myšlenkami. Nasadil mu nejednoho brouka do hlavy a on nad tím, chudák, teď musel - chtě nechtě - rozjímat. A to se mu samosebou nelíbilo.
Zachrchlal a oklepal se. Došlo mu, že vlastně necítil (nebo o tom alespoň nevěděl) žádnou změnu na svém těle. Jak dlouho asi potrvá, než se na mně Životovy čáry máry projeví? Neměl sice páru, ale zas ho nenapadlo pochybovat o bohově pravdomluvnosti. Prostě jen počkám.
Před ním se objevila Ježčí mýtina. Pravdou bylo, že se nyní cítil poměrně znaveně. A tak ho tedy nenapadlo nic jiného, než zamířit zpět na území smečky.

>>> Maharské močály

Objednávka - slevy ala ČERNÝ PÁTEK:

ID - V01/taktika lovu/2* - 4 kopretiny
ID - V02/-,,-/ 3* - 60 ametystů
ID - V01/síla/2* - 4 kopretiny
ID - V01/-,,-/3* - 60 ametystů
ID - V01/rychlost/4* - 8 ametystů
ID - V01/vytrvalost/2* 2 ametysty + 2 kopretiny

CELKEM: 10 kopretin, 130 ametystů

Ježčí mýtina (přes Narrské kopce) <<<

Lothiel se plahočil Gallireou a přemýšlel. Nikam nepospíchal, to ne - spíše zapnul jakéhosi autopilota a hluboce zadumán ťapal dál. Na jeho tváři se zračilo znechucení, když zlatá očka spatřila ty děsivé, ošklivé písčité kopce. "Arrrgh, to je výška!" houkl otráveně a zakoulel očima. Věděl, že se mu tam nechce. Cítil ten nechtíč, odpor, jenž křičel v jeho hlavě, aby se bezpodmínečně jal kráčet jedním velkým obloukem okolo. Lothiel s tímto jeho vnitřním hláskem vlastně plně souhlasil a normálně by ho uposlechl. Dnes ale bylo něco jinak. Zrzoun sic netušil, co přesně, ale bylo to tu. Nějaký hlodavý pocit, možná špetka magie. Kdoví. Něco ho však urputně táhlo právě k těmto kopcům.
Po notné chvíli vnitřního boje uposlechl onen instinkt a opravdu vykročil směrem k vršku. Ani teď nepospíchal, nechtělo se mu. Přeci jen cítil v žaludku takový divný, nejistý pocit. Ale srdce mu zas napovídalo, že by neměl mít strach. Nahoře ho čekalo něco vzrušujícího. Byl zmatený těmito protichůdnými pocity. A proto se to přeci vydal prozkoumat.
Jedna tlapa, druhá tlapa - monotónně se míhající nohy působily jako nějaká hypnóza. Oči upřeně hleděly kamsi do dáli. Ryšavý se držel vyšlapané cestičky, jenž se vlnila podél potůčku. Tušil, že dozajista toto místo nebylo tak moc opuštěné, jak se na první pohled zdálo být. Už jen samotný fakt, že se tudy vinula docela jasně vyznačená pěšina, ve vlkovi vyvolávala dojem frekventovaného místa.
Nedokázal odhadnout, kolik času mu tohle to drápání se k výšinám zabralo. Nicméně byla už docela tma, vlastně noc. Poslední teplejší galliden - kdyby to byl jen tušil. Brzy opět přijde nadávání na tu hnusnou bílou břečku! Ale to už jsme zas někde jinde.
Zbystřil, před ním se vynořil jakýsi podivný písčitý útvar, který nikdy v životě takto zblízka neviděl. Přistupoval k němu opatrně, zprvu ho spíše skenoval, očuchával, sem tam do něj strčil tlapkou. Vypadal docela pevně. Most se monumentálně tyčil nad jakousi planinou. Lothiel se chvíli odhodlával, přemlouval, odmlouval protichůdným myšlenkám. Vlastně nevěděl, co by měl dělat dál. Zůstat? Jít přes most? Marně očima hledal nějaké náznaky cesty - ta už dávno vymizela kamsi do ztracena.
Zafuněl a posadil se na zadek. V hlavě mu to urputně šrotovalo. Byl právě uprostřed procesu vyhodnocování nejinteligentnější možnosti, jak tuto prekérii vyřešit, když ho vylekal cizí hlas. Zlatooký povyskočil a naježil se jako ježura. "Fůůů!" zachroptěl. "Šmankote, tohle už mi nedělej!" zamračil se. "Jsem málem dostal infarkt," oznámil podivnému cizinci už o něco méně nabubřele. Co to je za existenci? Vlk byl nohatý, sněhobílý, na nohách měl černé ponožky a spodní částí těla vedl krásný fialový pruh. Jeho oči působily nadpozemsky, vševědoucně.
"C-co tu děláš?" pronesl trošku zmateně a lehce zvědavě. "To já bych se měl ptát tebe, Lothiele," usmál se vlídně. Vlk vyvalil oči a švihl rezavým ocasem. Málem se zeptal, odkud ten úchylák zná jeho jméno. Pak mu to ale docvaklo. "Á, Život?" natáhl krk směrem k cizinci. Vlk pokývl. "Aha!" oči se mu rozzářily. "Slyšel jsem, že jsi mocný bůh," pronesl vyzývavě. "Že prý plníš přání," zazubil se od ucha k uchu. "To sice ano," přiznal, "ale není to zadarmo," dodal s úsměvem. "Pff, já to věděl," sykl nespokojeně. "Ale tys nepřišel jen proto, abych ti něco dal, že?" Lothiel znejistil. Kolik toho tenhle chytrák ví? "Co tím myslíš?" přivřel víčka. "Nemáš žádné otázky?" znovu se mile pousmál. Lothiel naklonil hlavu. Nevěděl, jak správně odvětit. Špitl proto jen: "Možná."
Život se zasmál. "Notak, nestyď se. Mnoho vlků ke mně chodí pro rady." Loth mlaskl. "Když na tom trváš..." nadechl se. "Tak bych se mohl třeba zeptat, co mě v budoucnu čeká," povytáhl obočí. Život se zasmál. "Zrovna na tohle bych ti odpovídat neměl. Nebyla by to škoda, kdybys předem poznal svůj osud?" Zrzoun opět protočil oči. "No dobře, pane tajemný. Tak já ti jen dám tyhlety moje poklady," udělal významnou pomlku - nerad se jich vzdával, "a ty mě uděláš silnějším, platí?" mile se usmál. Bílý přikývl.
Na Lothiela zdejší přívětivá, dobrosrdečná magie působila docela dobře. Normálně by na jeho cennosti nedal dopustit! Schraňoval si je jen a jen pro sebe , nemohl si je vynachválit. Na druhou stranu ho velmi lákala představa, že by mohl být silnější... Otázka zněla, proč po tom toužil? Jasně, nalhával si, že by vlastně mohl poté šikanovat slabší a brát si věci bez zeptání. Ale tady, u Života, cítil jakýsi podivný pocit, svrbění. Jako by chtěl mít dost síly na to, aby bránil něco, co mu bylo blízké... Vo mu ale bylo blízké? CO mu bylo milejší, než je on sám? Taková věc přeci neexistovala! Nebo snad ano?
"No... Tak si to teda rychle vem, než si to rozmyslím." Zastříhal ušima a ještě houkl: "Spoléhám na tebe!" Život pokývl: "Vím, Lothieli, vím. Je to tedy opravdu vše, proč jsi mne navštívil?" Zrzoun pokrčil rameny. "Asi jo." Život se zvedl. "Dobrá, tak se zatím měj." Ryšavec otevřel tlamu, chtěl něco říct. Ovšem co to bylo? Stůj? Nechoď? "Živote," vyklouzlo mu. "Hm?" Zastyděl se, sklopil očka. "Máš to tady hezké." Mocný vlk zase pokývl. "Děkuji. Koukej si v Maharu též udělat hezký pelech," zazubil se. Loth vyvalil oči. "Jo, j-jasně. Tak... Tak já asi teda asi už půjdu." Nechtělo se mu. Přemýšlel, jak by se ještě vykroutil ze svých povinností. Opravdu se mu tady, na Vrcholcích, líbilo. Čím to bylo přesně způsobené, to netušil. "Opatruj se," Život na něj mrkl. "Ty taky," šeptl Loth a nejistě vykročil.
Hodně krát se otočil, hodně krát váhal, jestli by se ještě neměl zdržet. Nakonec ale zdravý rozum zvítězil. Měl pocit, že se musí vrátit do smečky - chtěl vědět, jestli si ostatní všimnou, že je na něm něco jiného.

>>> Narrské kopce

Mahar <<<

Zrzoun se táhl Gallireou jako smrad. Měl zatraceně špatnou náladu, ne že ne. Furt na něco nadával, brblal a remcal. Všechno ho štvalo, dráždilo. Sem tam kopl do kamene nebo stromu - v tom lepším případě mu daná věc uhnula z cesty, v tom horším udělala přesný opak. A Lothiel? Ten se jen čertil stále víc a víc.
Dokonce mu zase celkem pěkně vyhládlo. Jal se tedy šmuchat, slídit a stopovat. Notnou chvíli se nechytal a samosebou ho to rozčilovalo. Štěstí ho ale přeci jen nadobro ještě neopustilo. Asi po hodince cesty směrem pryč z Maharských močálů se mu povedlo zavětřit. Pták, snad nějaký bažant? Zaskřípal zubisky. Už úplně viděl, jak zas bude muset škubat peří a patlat se s tím. Tedy jestli se mu vůbec povede ho chytit!
Přikrčil se plíživým krokem vyrazil kupředu. Pták moc nevnímal, zjevně se příliš nebál. Měl snad ozkoušené, že mu na tomto místě nic moc nehrozilo? Nebo spal? Ať už tak či onak, Lothiel po chvíli tvrdě zaútočil. Pták bojoval zdatně, málem i uletěl. Mával křídly jako ďas, nemálo vlkovi ublížil a naplácal. O to víc se ale Lothiel naštval - kousal dvakrát tak zuřivě, než doposud. Samozřejmě mu šel po krku, ale to ho nejdříve potřeboval dostat pevně na zem. Přišpendlil ho pravou přední a mohutně hryzl. Pták ještě mával křídly, kopal, ale to vše marně - z krku divoce sršela horká, lahodná krev. Lothiel se oblízl a vyčkal, až zvíře skoná.
Poté stačilo vočeři nepříliš důkladně oškubat a spotřebovat. Hlad měl velký, takže toho moc z bažanta nezůstalo. Ha, na nějakou chvíli zase nasycen, pochvaloval si dnešní jídlo, když se pomalinku odhodlával k dlouhé cestě napříč Ježčí mýtinou. Na jih, daleko, DALEKO na jih, za teplem. Pomalu už se začínal klepat předem - úplně cítil, jak mu vlezlá zima zaleze pod kožich a usadí se snad až v samotných kostech. Brrr! Nesnášel ji.

>>> Vrchol Narrských kopců (přes Narrské vršky)

//Tak jo, tohle je asi už ultrašnekohra. Promiň, Takkouši, ale zase bych chtěla Lothovo pozadí rozhýbat. :^)

Zamračil se, zašklebil se. "Nemluvíš se mnou, hm?" Protočil očima a odfrkl si. "Fajn, pane němý, já se poroučím," sykl a švihl ocasem. Otočil se na patách a vykročil. Tohle mi byl fakt čert dlužen, zanadával v duchu. Smečka má držet pospolu, ne? Možná tomu tak doopravdy bylo, jen prostě Lothiela stále považovali za bažanta, kterého je třeba trochu protrénovat.
Zachrchlal a odkrkl si. Zdálo se mu to, nebo už na Gallireu lezla zima? Zadrkotal zuby a krátce zavrčel. Začal klusat směrem k hranicím. Tušíte, že měl na mysli zaječí úmysly? Možná... Ale jo, nebudeme si nic nalhávat - chtěl se prostě na chvíli zdejchnout. Před tím, než však doopravdy překročil teritorium, zvedl hlavu k výšinám a dlouze zavyl. Doufal, že tohle postačí.
Netušil, jestli ho někdo výše postavený vůbec slyšel. Neměl vlastně ani páru, kde se potulovala Skylieth. Ale vlastně ho to nějak moc netrápilo. Omluvil se? Omluvil. Sice ne osobně, ale... Ono je to jedno. Vždycky se z průšvihů nějak vykecá, má na to koneckonců talent.

>>> Ježčí mýtina

Přidávám Lothovy tématické songy. Určitě bych neměla vynechat asi 5 let starou vypalovačku R U Crazy? od Conora Maynarda. Sedí na něj část bez sladkých pasáží (spíš ty, kde se nadává :D). Celkem pěkně to odpovídá na onu osudnou příhodu, kdy ho zklamala první láska, a stal se z něj proto takový děvkařský hajzl. Hledala jsem nějaký rockovější cover, ale nenašla jsem. (Kdyby se to někomu povedlo, dejte vědět.

) Horns od Bryce Foxe docela hezky vystihuje tu mršku, která si s ním hrála, když byl totálně zaláskovaný.
Pak sem ještě hodím relativně novou Be Mine od Offenbach, kterou asi všichni znáte. Je prostě správně drzá. (Ale to třeba i Go F*ck Yourself od Two Feet. :D) Další v pořadí je Youngblood originálně od 5SOS, který teda normálně neposlouchám, ale líbí se mi tenhle konkrétní cover od Jacka a Jordana. (Btw ten pedoknírek je dokonalý! :D)
A ještě remix songu S.H.A.M.E původně od Wizarda a AyePee. Tohle se hodí vyloženě do velkých repráků. Je to asi trap (ne, fakt se v těhle žánrech pořádně nevyznám.) Mám pocit, že ta jedna větička, co se tam opakuje, je původně z nějaké písničky od Green Day. Tuším, že kdyby měl zrzoun možnost, něco takového reálně poslouchá a cítí si při tom jako pán. :D
A protože je můj záběr fakt velký, přišpendlím sem i westernový song In Hell I'll Be In Good Company od chlápků The Dead South. Protože prostě už ten samotný název sedí dokonale. :D A když už jsme u toho divokého západu... Didn't Know You od Karmin. Jednoduše: přetvářka.
No a jako třešničku na dortu Kanye's In My Head od Boy Epic. Tohle k němu asi sedí jako hrnec na prdel.

(Tolik k tomu, že máte nahazovat s mírou. :D)

Vlčice pravděpodobně nic dalšího vědět nechtěla (nepotřebovala?). Zdálo se tedy, že si každý půjde hezky po svých. Lothiel tak nějak krátce, skoro až neurčitě pokývl hlavou na rozloučenou. Jo, na tohle ho moc neužilo. Snad nikdy v životě nezažil opravdu srdceryvné loučení. Koneckonců jak by mohl, když k nikomu natolik nepřilnul? Život sólisty ho zcela naplňoval a uspokojoval.
Zvedl se a beze spěchu si protáhl to jeho sexy tělo. Líně zamrkal, rozhlédl se. Dozajista hledal nějaký bod, místečko, kde by si teoreticky mohl opravdu nerušeně zchrupnout, pořádně rozvalit šunky. Bohužel prozatím v dohlednu nic takového nebylo, proto se rozhodl zkusit hledat někde dál. Kdoví, třeba proleze močály skrz na skrz a stejně nenajde místo, kde by se Jeho Veličenstvo chtělo uvelebit.
Netrvalo to dlouho, co ho no frňáku praštil známý pach. Nastražil uši a natáhl krk. Hm, Takki. Zastavil a hodil po něm lehce znechucený pohled. Měl na něj náladu? Ne. Dokázal by své nechutenství překonat? Možná. "Nazdar," prohodil, když se přiblížil k tomu smetákovi. "Poslyš," začal, "nemáš náhodou tip, kde se tu dá dobře dáchnout?" Jistěže nečekal přívětivou odpověď, ba dokonce naopak věděl, že může být připraven na salvu ironie, nezájmu nebo egoismu. A upřímně mu to bylo jedno. Buď se aspoň něco málo dozví, nebo se na vlka vykašle a půjde si hnízdečko hledat zase hezky na vlastní tlapu.

Kdyby jen Lothiel tušil, co se právě Skylieth honilo hlavou... Snad by se ohradil. On přeci nebyl psychopat, ne? Chamtivec? Ano. Egoista? Ano. Lhář? Dozajista! Ale ne psychouš! Prozatím. Samotného ho vůbec nenapadlo, že by černou vlčici mohl "pobouřit" nevinný úsměv s krvavými tesáky. Byl to přeci vlk - hladový vlk, co si právě ulovil sváču.
Nastražil uši a čekal, copak z ní vypadne. Jeho pudy mu napovídaly, že v přítomnosti alfy měl být na pozoru. Paradoxně se tak trochu bál o své zdraví. Přeci jen vlčici ještě neznal, netušil, co jí kdy přeletí přes frňák. Chápavě přikyvoval a pro jednou snad dokonce dával pozor.
Zabrumlal, jako by naznačoval, že se nad otázkou hluboce zamyslel. "No asi ano." Zlatá očka se zaleskla. Vážně by si raději někde válel šunky, to on tuze rád! Ale jednou se přidal do smečky (co to vůbec bylo za debilní nápad? A kde ho vzal?!), tudíž musí plnit nějaké povinnosti. Na druhou stranu lov ve skupině nebyl zas tak nudný. Vidina kolektivní práce ho nikterak nevzrušovala, avšak příslib čerstvého, lahodného masíčka z vysoké už ano. "Takže," prohodil, "kdybys došla k nějakému závěru, dej vědět," znovu ji obdařil psychoúsměvem. Nenechal se dvakrát pobízet. Jeho veleuctivou nabídku odmítla, smolík. On měl stále docela hlad, tudíž poslední zbytek z ptáka vcucl skoro jako nějaká velká černá díra - prsíčko bylo nenávratně pryč.
Znovu zastříhal ušima. Skylieth byla skoro až netrpělivá, zjevně někam pospíchala. Snad už skončila s jeho výslechem. Nebo ne? Čekal, jestlipak přijde další salva dotazů, nebo se vlčice už někam klidí. Bylo mu vlastně jedno, která z variant nastane. On se jen nechtěl nudit, to bylo vše.

//Takkouši, kdybys měla zájem, můžem dát želví hru. c:

//Ayayayyyy, proč jsi do mě nekopla? ;-; Vůbec jsem si toho nevšimla. T-T

Vlkoun se gebil od ucha k uchu, plný radosti a skoro až vlčecí euforie z toho, že se mu povedlo chytit opeřence. Ani chviličku neotálel; zatímco se z ptákova ladného krčku ještě sem tam vyřinul proud krve, obratně a trochu neorganizovaně začal oškubávat ptákovu účinnou izolaci těla. Možná by to býval natolik neodflákl, kdyby jeho žaludek tolik neurgoval.
Lothiel se mlsně oblízl a trochu jako necivila začal porcovat svůj obídek. Cosi si brumlal pod fousy - snad spokojená slova samochvály a sebelásky. Netrvalo dlouho a půlka opeřence zmizela v útrobách hladového vlčiska. Ono mu to snad do chřtánu lezlo samo! Než však stihl pohltit vše, zjevila se v jeho zorném poli známá vlčice. Lehce ztuhnul, bezděčně si přední pravou otřel zakrvavený obličej a nahodil cosi jako psychoúsměv. "Ahoj," opáčil jí pozdrav. "Ale jo, pomalu si zvykám," trošku popotáhl soplík a olízl si nos. "Byť musím přiznat, že prozatím jsem moc vlků nepoznal," přiznal a skoro až omluvně pohodil ocasem. "Ne, že by mi to nějak významně vadilo," znovu krátce ukázal své zakrvavené zuby.
"Dohodli jste se nějak se Scrootym?" vyzvídal, zatímco tlapou váhavě převaloval jedno ptačí prsíčko. "Hum, dala by sis?" čenichem pokývl k masu a navzdory své obvyklé chamtivosti se vlídně pousmál.

Vlk zahučel, zas ho něco kazilo na zadnici. Ohlédl se a nastražil uši k místu, kde seděl. Protáhl tlamu v náznaku nespokojené grimasy a protočil bulvy, když švihl ocasem a rozhrnul tak hladu suchých, praskajících větviček. Zvedl se a oklepal, aby jeho krásně ryšavá srst prokoukla a zbavila se prachu, hlíny, suchých listů a všelijakého dalšího přírodního bordelu.
S klidem ve tváři přistoupil ke Skylieth a prohodil: "Aehm, kdybyste se Scrootym na něčem dohodli, dejte vědět. Rád přiložím tlapu k dílu." Hodil po ní krátký zářivý úsměv a mrknul levým očkem. Vzápětí se otočil, dlouze se nadechl a vykročil. Je načase to tu trochu prozkoumat. Vůbec netušil, co všechno se v takových močálech dalo dělat. Ostatně právě proto se to teď rozhodl zjistit.
"Hmmm, co se tu dá vůbec ulovit?" Další otázka, jenž ho trápila. Zvědavě začal větřit, čichat, stopovat. Tak trochu doufal, že se tu zvířata třeba chovají špetku jinak... Představil si, jak se nějakému zajíci dostanou jakési toxické výpary do plic a on pak kvůli tomu skočí vlkovi přímo do chřtánu. "Hehehe." Tlemil se od ucha k uchu, taková myšlenka se mu moc líbila! Ovšem něco mu říkalo, že to asi tak jednoduché nebude. "Zvííířááátka, kde jste kdoooo?" švitořil lákavým, medovým hláskem a už se oblizoval. Žaludek zaúpěl, jako by se chtěl připomenout. "Ticho buď," napomenul ho a zrychlil do klusu. Přece tady někde něco musí být!
Po několika minutách bezradného bloudění a šourání se močály konečně zahlédl kořist. Panenky se mu zúžily a on zcela automaticky padl k zemi. Plíživým krokem se jal obcházet velké houští, jenž ho krásně krylo od velkých brodivých ptáků, kteří cosi lovili v bahně. Poživačně mu to zajiskřilo v očích. Začal se samým adrenalinem třást, až to nevydržel a vyskočil.
Haleluja! Pták se sice třepal a bránil, ale uletět nestihl. Vlkoun s ním chvíli bojoval, ale po překousnutí ladného krčku to byl definitivní konec. Lothiel opatrně vylezl z toho bahniště a začal svůj obídek oškubávat.