Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//L3

"Hmmm?" nadzvedl obočí a zvláštně zvědavým způsobem pohledu si ji přeměřil. "Ale jdi," odbyl ji a zavrtěl hlavou do stran. "V tom, co ostatní považují za zamlžení zdravého rozumu, já vidím dobrosrdečnost. Chrabré činy." Ač seděl dost blízko, neodpustil si to a rádoby nenápadně se přisunul ještě blíž. Rád si ji prohlížel takto zblízka - mohl obdivovat každý chloupek na jejím těle. Pak se ale odklonil a zkušeným, rychlým skenováním si ji prohlédl, neboť se vlčice nevážně optala, zda-li nevypadá v zimě tlustě. Oblízl se, jako by právě koukal na chutné masíčko. "Nechtěj mě rozesmát, drahá. Troufám si tvrdit, že zrovna tobě to sluší vždy a za jakýchkoliv okolností," prohlásil naprosto vážně. Věnoval jí při tom upřímný pohled upnutý přímo do jejích krásných oček. A pak se usmál - bezstarostně, nenuceně, přitažlivě.
"O dva?" naklonil kebuli na stranu. "Tak to je báječné!" Nechtěl to pitvat, ačkoliv mu zvědavost velela ptát se víc. Tohle však nebylo to nejvhodnější téma rozhovoru - alespoň ne pro Lothiela. Koneckonců bude mít dozajista dost času se s novými členy seznámit. Mezitím se dva vetřelci, jenž hučeli na Skylieth, vypařili. Skvělé! Teď bychom se mohli nenápadně vzdálit od Skylieth a... A udělat nějakou okliku, abychom se vyhnuli Mojoovi. Mmmm.
Lothielovi se nedala upřít jedna věc - bezprostřední svojství. Nehleděl na to, jak se na něj tvářili ostatní. Nikdy. Občas to sice tak nepůsobilo, ale vnitřně se snažil být svým pánem. Kašlat na to, co si kdo myslí a šušká. Šel si za svým. Ani si nedokážete představit, jak ho tedy potěšilo, když se mu podařilo Launee lehce (?) vykolejit. Věděl - věřil tomu -, že vlčice stála o jeho přítomnost a náklonnost. Kdyby ne, přeci by ho už dávno zarazila, poslala pryč, umlčela.
Snažil se s ní navázat oční kontakt, ale vlčice se urputně bránila. Zasmál se, jako by mu Launee řekla nějaký hezký vtípek. Poté se přesunul mírně dopředu a lehce se naklonil. Způsobil tak, že se jeho hlava objevila těsně před tou její. Stačil kousek a jejich čumáky by se dotkly. Ne, ne tak zbrkle, rozkázal si. Cítil její teploučký dech, tudíž i ona musela cítit ten jeho. Chvíli tam takhle stál jako socha, avšak nepřiblížil se. Jen otevřel tlamu. "Jsi na sebe přísná, Launee." Dal si pečlivou práci při vyslovování jejího jména. Velmi pečlivou. Pak se odtáhl, avšak jeho pohled neuhýbal. V očích se mu vlnily malé plamínky vzrušení. "Pověz," pobídl ji něžně, pln citu a porozumění. "Na co myslíš?"

//L2

Jak se dalo čekat, Launee se usmála, což zas na oplátku přinutilo i Lothiela roztáhnout tlamu od ucha k uchu. Je to tam! v myšlenkách zaskóroval. Snad by se i pyšně poplácal po rameni, kdyby to šlo. Tohle mu dělalo moc dobře, co se jeho ega týkalo. Byl jako lstivý lišák, který sbíral trofeje - ne ze zlata, nýbrž chlupaté, křehké. Tedy alespoň on tak většinu vlčic viděl. Nemyslel to s nimi vážně, proč by také měl? Nevěřil v lásku na první pohled ani na tu dlouholetou, zcela pravou a jedinou. Pitomost. Nechápu, proč se tím někteří zaobírají. Uvažoval, co je k tomu mohlo vést. Snad jen to, že nikdy nezažili stejné zklamání jako on za svých mladých let. Rozpomenul si na Etelíu - vlčici svůdných tvarů a pohybů, s podmanivými kukadly a sladkými řečičkami. Byl jsem tehdy tupý jak poleno. Zaslepený, dětinsky naivní. Nicméně vyléčil se. Pochopil, že láska se nemá brát příliš vážně, neboť v takovém případě hrozily nemalé psychické újmy. A o to on už zájem neměl.
A tak i nyní jen vyčkával, mlsně se oblizoval a brousil si drápy, aby mohl polapit Launee. Všechno nasvědčovalo tomu, že se mu to dařilo. Sic ne závratným tempem, vlčice totiž nebyla z nejmladších, a tak snad nepříliš snadno podléhala komplimentům a jiskřivým pohledům. Ale přeci jen se mu zdálo, že je vše na dobré cestě.
"Jsi mazaná," nonšalantně na ni mrkl a pousmál se, "ale pravdou je," významně pozvedl tlapu a jaksi neurčitě s ní zakroutil, jako by to snad mělo pomoci při vysvětlování, "že má touha rozesmívat se soustředí výlučně na vlčice půvabné a rozumné." Co na tom, že tohle mohl prohlásit o kdejaké samici.
Zrzoun se dozvěděl, že trikolor je vlastně junior trikolora Rýpala. Ahaaa, tak to dává smysl. "No jo, jak to že mě to netrklo? Jsou na chlup stejní!" pokývl a vděčně se pousmál na svou zachránkyni, která ho ušetřila zbytečných a snad i mylných dohadů.
Lothielova nálada si stále udržovala radostnou podstatu, dokud se k nim nedoneslo skučení. Mojo, ten pacholek jeden musí vždycky všechno zkazit! vnitřně si zabručel a povzdechl si. Koukl na Launee a čekal, kdy přijdou slova rozlučky. Naštěstí se tak nestalo. Modrooká pouze zavyla, aby svému podařenému synáčkovi dala vědět, kde se nacházela. Lothiel se pousmál, zavrtěl ocasem a zastříhal ušima. Doufal, že se Veverčák někde pozdrží. Chtěl mít Launee jen pro sebe - tak dlouho se úspěšně navzájem vyhýbali, ač to nebylo Lothielovým záměrem. Už úplně viděl, jak ten podivín přijde, zaskuhrá a odvede si maminku někam do houští, aby s ní mohl být sám. On si vlastně mohl písknou o cokoliv a mnozí vlci kolem něj začali tančit a poletovat, jen ať se ten chudáček má dobře a nic ho netrápí.
Hmm, houští, jeho mysl se zasekla na jednom bodě. Olízl si čumák a v očích se mu zablesklo. Co bych asi udělal já, kdybychom se s Launee dostali do houští? Ohlédl se na vlky, kteří řešili cosi a kdesi hlavně u alfy. "Močálem se vine tolik nových pachů," poznamenal a jeho pohled se ukotvil zpět v modrých očích. "Jak vlastně dopadla Asta?" Věřil, že dobře. Vlčice působila mile a když se líbila Launee, dozajista se zalíbila i Skylieth.
"Ach, nejsi z toho unavená? Chci říct, že pro smečku toho děláš hodně. Myslíš občas trochu i na sebe?" Jeho medový hlas byl tak podmanivý, upřímný, snad až dobrosrdečný. "Nerad bych, abys mi začala uvadat." Čenichem bez ostychu jemně drcl do její líce a pousmál se na ni. Z jeho činů lze občas vyčíst nesmírnou drzost a sebejistotu, ale to je přesně to, na co Lothiel sázel. Odvážným štěstí přeje.

//L1

Lothiel se musel usmívat. Nešlo jinak, Launee ho totiž přivítala velmi radostně, což ho samo sebou potěšilo. Rád se zas utápěl v těch pomněnkových kukadlech. Jistým způsobem na něj účinkovaly jako magnet.
Přišel k ní velmi blízko, načež se posadil. Zjistil, že hnědku trápila ignorace ze strany jiné vlcie. Znčenichal a utvrdil se v tom, že cizinku doposud neměl tu čest poznat. "Ále, kašli na to," ležérně máchl tlapu a povzbudivě drkl čumákem do její lopatky. "Dobrý den," zhoupl ocasem, "zdravím," zase jím švihl, "ahoj, nazdar, čau," vybalil na ni všemožné pozdravy a čím dál víc se zubil. "Klidně tě budu každou chvíli bombardovat pozdravy, jen aby ses nemračila," pověděl chrabře.
"Naše procházka... Byla akční. Trochu jsme se ztratili a oddělili se," pověděl dramaticky. "Ale ve zdraví jsme přežili a zase se našli," zašvitořil. V tom jeho ušiska zachytila náznak vrčení a vzápětí i zvýšený hlas. Koukl směrem ke Skylieth, kolem níž se tvořil hlouček vlků. "Kdo to je?" dotázal se nenápadně nakloněný k Launee, aby nemusel mluvit moc nahlas. Trikolora, jenž horlivě diskutoval s alfou, nepoznával.

//loterie 1

Ježčí mýtina <<<

"Tak hodně štěstí přeji!" zahučel na Astu ještě než mu stihla zdrhnout za Skylieth. Lothiel pak zůstal zase sám. Pff, jak je to možný, že mi všechny vlčice zdrhají... Za vlčicí? Ušklíbl se. Představa vícero samic po hromadě se mu docela líbila, mohl by je všechny poňuchňat a všem polichotit a pak... Brrr, pak bych se mezi ně zavrtal a nechal se zahřát jejich kožichy, lišácky se uchechtl.
Aniž by se nějak extra snažil, zjistil, že v lese se nacházelo poměrně dost vlků, o nichž vůbec nic netušil. Pachy nepoznával, tudíž usoudil, že by to snad mohli být nějací noví zájemci o smečku. No tak to sem zvědavej, jestlipak se mezi nimi najdou i nějaký pěkný buchty! mlsně se oblízl, jako by se snad chystal sníst nějakou lahůdku. Před tím bych si ale mohl zalízt někam do úkrytu a zase si dáchnout, uvažoval a nevědomky se při tom mračil. Hledal v paměti, zda-li mu někdo objasnil, kde přesně se nachází nějaký smečkový úkryt.
V tom ho vyrušil pach docela známý. Pozvedl obočí a natáhl krk. Launeeee, Launeeeeeeeeeeee, kdepak si? Rozhodl se odložit myšlenky na válení šunek a už o něco pohotověji se dal do klusu.
"Launee, ahoj!" zašvitořil a jemně se pousmál. Vypadala nějak sklesle. "Je všechno v pořádku?" dotázal se znepokojeně, načež jeho pohled padl na jakéhosi vlka (//Lylwelin asi? :D) opodál.

Tmavé smrčiny <<<

Lothiel se dozvěděl, kudy všudy Asta s Launee a Mojoem prošli. Povídala mu o tom, jak se nejprve vydali za Životem. "Ooo, a tys byla u něho nahoře? Je to tam moc fááájn!" šibalsky se zazubil. Posléze mluvila o jakémsi Ohnivém jezeru a Zlatavém lese. Lothiel netušil, jestli již tato konkrétní místa navštívil - možné to bylo, ale za boha si nemohl vzpomenout. On koneckonců nikdy nevěnoval pozornost krajině kolem sebe. No a ve finále se zmínila o Smrti, o které, jak se zdálo, nic víc říkat nechtěla. Lothiel se jí nedivil, co tak slyšel, Smrťuli si nepředstavoval jako nějakou milou osobu. Trochu se děsil představy, že tam jednoho dne zavítá i on sám.
"Tak to zní jako opravdu pořádný výlet," usmál se a zamával ocasem. "Jo, asi to tak bude lepší. Jistě se již těšíš na shledání se Skylieth."

>>> Maharské močály

"Tak jo, jdeme, dokud se zase nezačalo chumelit," začal přikyvovat, načež spěšně vykročil. Drcl do ní čenichem. "Nechceš mi povyprávět o tom, kde jste všude byli s Launee... a Mojoem?" Pokud si dobře pamatoval, na cestách strávili poměrně dost času. Naposledy si Astin pach pamatoval přímo v Maharských močálech, kde se jí Launee ujala. No a zjevně jim přišlo jako dobrý nápad prošlapat kus Gallirei. Plánovali si to? Nebo se snad jen nechali spontánně nést svými tlapkami do neznáma?
"Kdyby ti byla moc velká zima, můžu tě zahřát," zářivě se na ni usmál a šibalsky mrkl pravým očkem. Samozřejmě to myslel dobře, nechtěl ji nechat umrznout. Takové krasavice by byla přeci škoda! "Brr, to je fakt kosa," zadrkotal zuby a najednou pořádně kýchl. "Už se těším do Močálů," prohlásil o chvíli později. Lákala ho představa tepla a klidu.

>>> Ježčí mýtina

Lothiel nervózně zastříhal ušima a hrábl tlapkou do země. Jak se to mohlo stát? Vždyť Asta běžela hned za ním. Nebo ne? On tu teď musel hulákat na lesy a mrznout v zimě. Vnitřně si zanadával na účet tohoto hnusného ročního počasí. Tolik toho stěžovalo!
V tom se k jeho slechům donesl zvuk vlčího vytí. Vyvalil oči a roztáhl tlamu do úsměvu. Tohle byla dozajista Asta! Proto i on na oplátku zavyl, aby jí o sobě dal vědět. Na nic nečekal a rozběhl se směrem, odkud věřil, že její hlas přicházel.
O notnou chvilku později ji konečně spatřil. "Asto! Jsem tak rád, že tě zase vidím!" radostně zamával ocasem a oblízl jí tvář. "Jsi v pořádku?" starostlivě si ji prohlédl. "Není ti zima? Asi bychom se už měli vrátit, ale nechce se mi na širou pláň. Ne teď, když tak moc sněží. Jaký je tvůj plán?"

Sarumen <<<

"Astooooo?" hučel do lesů - mohl být rád, že mu zde nehrozilo, že by na něj přišel hajný. "Astičkoooo, kde jsiiii?" Dokonce párkrát zavyl, aby jí kdyžtak pomohl se zorientovat. Třeba ho též hledala a marně. Nebo zůstala v Maharu a já sem běžel úplně zbytečně. Kdoví, třeba nemá ráda hru na babu. "Halooo, Astooo?!" Už ho dokonce začínaly bolet hlasivky. Normálně totiž nebyl zvyklý hulákat a ječet. No to je průser! Co na to řekne Launee? Něco jako: "Lothiele, ty zmetku! Já jsem ti svěřila naši skoro-členku a tys' ji ztratil?!" Potřásl hlavou. Ne, tohle ne. Asi byla méně zlá, ale určitě by se na mě zlobila, určitě! "Aaaaastoooooo, tady jseeeem," naposledy zařval, až málem oněměl.
Posmutněle si povzdechl a rezignovaně si sedl na prdel. Nasával vzduch a analyzoval pachy. Moc doufal, že někde v té změti pozná i ten Astin.

Tmavé smrčiny <<<

//Omlouvám se za vkročení na okraj území, snad to moc nevadí. Slibuji, že to bylo opravdu jen za účelem splnění akce. :D
Lothiel si to nabubřele cupital dál. "Astooo?" zavolal trochu nejistě. Kdepak asi mohla být? Kdy se ode mne odpojila? Přijala vůbec tu výzvu ke hře na babu? Ušklíbl se, tohle asi nebyla úplně nejlepší situace. Sakryš, měl bych se za ní co nejdřív vrátit.
Jeho žaludek znovu zakručel. Nojoooo, buď už ticho. Nemám na tebe teď čas, pomyslel si otráveně a odfrkl si. A pak mu to došlo.
Ajaj. Kam jsem se to připletl? Hlasitě polkl a pohlédl na dva vlky. Jeden šedobílý, druhý zvláštně narudlý. "Dobrý den přeji," nejistě se pousmál. "Omlouvám se, asi bych tu neměl být, že?" Zvolil velmi omluvný tón. "Asi jsem se ztratil," vymlouval se, "nebojte, už jdu pryč. Nepřišel jsem dělat problémy. Tak... Tak zatím," pokývl a dal se rychle na ústup. Jak je možné, že jsem si nevšiml smečkového území?! Jsem to ale trotl.
Spěšně opustil Sarumenský hvozd, aby mu zdejší obyvatelé nevyprášili kožich. Fajn, už žádné ozptylování se. Hurá zpátky do močálů.

>>> Tmavé smrčiny

//Potkána Litai (a Nokt, který se nepočítá)

Ježčí mýtina <<<

Lothiel se chichotal jako malé vlče. Dech už mu docházel, nohy ho poslouchaly jen horko těžko. Ohlížel se a v dáli hledal hnědobéžovou vlčici. Sám netušil, kam to vlastně zavítal. Do nosu ho však udeřily spousty pachů.
Z trysku ihned zpomalil do odpočinkového cvalu. O pár minut později přeřadil do klusu. Ladně se proplétal mezi útlými smrky a zvědavě se rozhlížel. Jeho zlatým očkům neušel zajímavý fakt. Stromy zde vypadaly jaksi smutně, nemocně. Nechtěl moc dumat nad tím, copak jim to vlastně rostlo na kůrách. Nikdy nebyl moc velký přírodomil.
Zaujala ho slastná vůně zajíců. Žaludek mu jako na povel zakručel a on jen protočil oči. Asi by se na to byl býval vykašlal, kdyby nechytil dokonalou čerstvou stopu. Jak se tedy zvířátko pronásledovat. Když už ho měl na očích, na nic nečekal a vystartoval. Už si v hlavě pochvaloval: To bude dobrota! Těším se, až to ukážu Astě. Určitě si se mnou dá. Hezky se napapkáme a budeme oba spokojení! Krásně si to maloval, ale realita byla - překvapivě - úplně jiná.
Zajíc dokličkoval až děsivě blízko k nějakým vlkům. Lothiel se nechal rozptýlit a ušák by najednou pryč.
Zrzoun naštvaně funěl a dupal. Vydýchával se, zatímco natahoval krk směrem k cizincům. "Ech, nenechte se rušit," pronesl jejich směrem a ušklíbl se. Kdepak vězí ta Asta? Ohlédl se. Zlatá očka znovu padla na vlky roztroušené po okolí. Vypadalo to, že za sebou měli úspěšný lov.
No nic, měl bych se vrátit.

>>> Sarumen (výjimečně)

//Asta, Morf, Wolfganie, Darkie, Maple - 1 vlk zbývá

Mahar <<<

Lothiel pelášil jako o život. Pravda - vzal nohy na ramena hooodně rychle. Moc doufal, že Asta na jeho výzvu zareaguje pozitivně. Nechtěl by tu sám po Galliree lítat jako nějaký blázínek. A kom toho hra na babu určitě dokáže jen utužit vznikající přátelství.
Čerstvý sníh mu hlasitě křupal pod nohama. Vyplázl jazyk a zubil se od ucha k uchu. Zrychlil do velmi energického trysku. Poměrně rychle opustil území Maharských močálů. Letěl nyní napříč Ježčí mýtinou. Tu už znal, poměrně lehce se v ní orientoval. Po levém boku se mu naskýtal výhled na krásné Narrské kopce, na nichž sídlil mocný Život. Hlavou mu probleskly příjemné vzpomínky na jeho první návštěvu.
Oklepal se, nyní se musel soustředit na úprk. "Wíííí," chechtal se, když dělal jeden velký skok za druhým. Už se před ním začínal objevovat jakýsi les. Ať zrzoun pátral v paměti, jak jen nejlépe dokázal, nevzpomínal si, že by toto území někdy navštívil.

>>> Tmavé smrčiny

"Nepovídej," nadechl se - opět překvapen. "Tak snad už tě ta smůla opustila,"zašvitořil a mávl ocáskem. "To se jistě poddá," ujistil ji, když se mu svěřila, že jí přijde, že ač je její vrozenou magií voda, jako by byla jejím nepřítelem. "Já mám třeba magii iluzí," prozradil jí. "A skoro nic neumím," pokrčil rameny a pousmál se. "Slyšel jsem ale, že jistá mocná osoba ti může zařídit vylepšení. Vlci jí říkají Smrt," zvědavě na ni koukl. Slyšela už o tom od někoho? Jestli jo, mohla by mi o tom povyprávět. "Já teda zatím osobně znám jen jejího bratra."
"Jojo," houkl, když se optala, jestli je v pořádku. Jeho ego trochu utrpělo - chtěl být před Astou galantní, elegantní, důstojný. A to, že se mu nožky rozjely do různých stran a on málem hodil držku, nepůsobilo úplně dobře. "Díky za optání," vděčně pokývl hlavou.
"Tomu docela rozumím," věrohodně zalhal. Dokázal si to však představit. Znal vlky, kteří by takovou dávku samoty opravdu nesnesli. Snad by i zešíleli a začali si povídat s kamením nebo obláčky. Jemu ale tenhle způsob života vyhovoval. Přesto i on sem tam potřeboval zpestření.
Lišácky se pousmál. "Co takhle se trochu zahřát?" Zavlnil ocasem, zastříhal oušky a vcukuletu do Astinýho boku drcl čumáčkem. Vzápětí vykřikl: "Máš babu!" A už si to pelášil někam do dáli.

>>> Ježčí mýtina

//Netuším, jestli máš zájem plnit 16. úkol? :)

"Tyjo," podivil se a zahvízdal. "To jsi tedy statečná," pokýval hlavou. "Doufám, že už se ti nestalo nic podobně hrozného," starostlivě si ji prohlédl, jako by na ní hledal nějaké čerstvé oděrky nebo jizvy.
Kdyby mohl, asi by zapředl jako spokojená kočička. Nechal si od Asty znovu olíznout ouško - z toho místa se mu do celého těla rozlila příjemná šimravá energie. Labužnicky se usmál, zavrtěl ocáskem a vlepil jí jeden mokrý polibek na pravou tvářičku. Jak se ta na ni ale díval, vůbec nedával pozor na cestu. No a to by nebyl on, kdyby se mu na paty nelepila smůla. Pravá přední mu podklouzla - šlápl zřejmě na nějakou hezky zamrzlou kaluž. "Whoááááárggááááh!" Přední se mu rozjely do dvou různých směrů a on málem hodil pořádného placáka. Měl jediné štěstí, že se jeho zadní nohy celkem obstojně udržely, takže jakoby jen vystrčil zadek nahoru, jako by Astu vyzval ke hře. "Fííí, to bylo o fous," zasmál se a nějak se poskládal zpátky na nohy.
"Já se Gallireou toulal docela dlouho. Docela jsem si užíval roli tuláka," přiznal se. "Však víš - nekonečné toulky na vlastní tlapku," zasnil se a probudil tak zřejmě dojem zcestovalého dobrodruha.

Bezva! zajásal zrzounův vnitřní hlásek. Asta totiž svolila k procházce. "Ale jistě," galantně se pousmál, když se ho vlčice přeptala, jestlipak by ho mohla oslovovat zkratkou jeho jména. On s tím rozhodně problém neměl, klidně by mu mohla říkat miláčku - slyší opravdu na spousty přezdívek.
"Ach, opravdu?" obočí vyjelo vzhůru k nebesům, tlama stále zůstávala zkřivena do vlídného úsměvu. Modrooká mu prozradila, že je na Galliree poměrný nováček. O chvilinku později se k jeho ouškům však donesla další informace, už o něco méně radostná. "Neublížilo ti to?" dotázal se poté vcelku starostlivě. "Jak se ti to vlastně povedlo?" stále žasl a snažil se představit si širé moře a v něm vlčí tělíčko. Vnitřně se oklepal. Brr! Nehezká představa.
"Aha," opět se pousmál, neb se dozvěděl, že Astiným původním záměrem bylo přidat se do jiné smečky. "No jo, občas nás ten osud nemálo překvapuje," zasněně zamžoural někam k nebesům a ladně zavrtěl ocáskem. "Ale abych pravdu řekl," lišácky na ni mrkl, opět energicky poposkočil, následně se trochu přikrčil a velmi tiše pověděl: "Jsem rád, že jsi se rozhodla pro močály," šibalsky se pousmál a o vteřinku později ji drkl do líce.
Se spokojeným úsměvem pokračoval dál v ťapání napříč územím Maharu. "Myslím, že i Skylieth se budeš líbit," zcela okatě jí zalichotil. "A krom toho, že je tu celkem klid, jsou tu právě docela sympatičtí vlci," zahihňal se. Pravda, moc jich teda potkat nestihl a... A vlastně mu došlo, že jediná členka, kterou měl rád, byla Launee. Ale! Asta se chystala zde zůstat, takže pak už by platilo, že by tady náš Lothiel znal rovnou dvě členky, o kterých by mohl švitořit. A to on tuze rád.

Lothiel sledoval tu scénku, jen že před ním odehrávala. Mojo přišel, moc toho nenamluvil a zase odešel. Tedy předtím ještě stihl tak nějak zalertovat Astu. Ona totiž vypadala, že o něj opravdu měla strach. Copak to všichni na tom pošahanci vidí? Mají tak velké nutkání chudáčkovi maličkému zlepšit život? Zlatooký cítil, jak v něm postupně narůstala špatná nálada. Všechno ho začínalo štvát. Počasí, vlci... Všechno! Proč? Cítil se snad ublíženě? Nebo jen prostě záviděl, že o toho podivína někdo vůbec jevil zájem? Opravdový zájem? On totiž nikdy nikoho blízkého neměl. Jasně, kdysi dávno měl rodinu a smečku, ale to všechno vcukuletu zmizelo. A proč? Kvůli němu. Všechno to pokazil. Dlouhou dobu se tvářil, že mu to nevadilo, že se vlastně nic nestalo. Ale ono se něco stalo, něco poměrně vážného. A on se stejně nepoučil. Zůstal stejným outsiderem, prolhaným špinavcem bez špetky soucitu. Na co si hrál?
Pousmál se. "Opravdu by ti to nevadilo?" přeptal se starostlivě. Asta možná chtěla odpočívat, nebo se jen tiše samostatně toulat močály. "Aehm, chápu to tedy dobře," nakousl další téma, "že jsi vlastně čekatelka na pohovor?" Zářivě se usmál a poposkočil. Vypadal plný energie, veselí a empatie. Pozorně čekal, jestlipak se Asta sama víc náhodou nerozpovídá.