Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//L bonusový lístek 4/5

Středozemka <<<

Lothielovi už bylo všechno jedno. Vykašlal se na zběhlého králíčka, na tu hroznou zimu i na všechny ostatní negativní věci. Jediný faktor, který ho neustále sžíral, byl ten hrozný sen. Sen, který ho zasáhl až neobvykle hluboko. Sám nevěděl, že je něco takového vůbec možné. Nechtěl si to ani připustit! A přesto se to stalo. Děsně ho to štvalo. Nevěděl, co s tím. Jak se s takovou věcí vypořádat? Proč to prostě nešlo z hlavy jen tak vymazat?
Zaúpěl a jeho žaludek s ním. Brodil se sněhem a došlapoval na promrzlou zem. Začenichal, když vešel do Třešňového háje. Byť to možná bylo způsobené spíš psychikou, zdálo se mu, že až sem doléhala vůně močálů. Je to divný. Vždycky jsem přeci tvrdil, že smečky jsou zlo! Že brání vlkovu rozvoji a volnosti. Že je to jen pro takové ty hloupé rodinné typy - sluníčkáře.
Nastražil uši. Jídlo! Haha, další jídlo! Tentokrát to vyjde! Skrčil se a plíživým krokem se začal přesouvat k padlému stromu. Vítr mu hrál do karet. Tohle musí vyjít! Tiše, potichounku, postupně... A hop! Lothiel jen tak tak zachytil pár ocasních per. Ptáka si popohodil v tlamě a stiskl ho. Páteř zakřupala. Jupí! Zrzoun netušil, co to bylo za druh. Ale bylo mu to úplně šumák. Jídlo je jídlo. Skvěle se nadlábl a nálada se mu tudíž mnohonásobně zlepšila.

>>> Mahar

//L bonusový lístek 3/5

Zlaťák <<<

"Ušáááákůůůůů," ječel, zatímco letěl jako namydlený blesk. S vypláznutým jazykem proháněl jeho potencionální obídek. Sliny se mu sbíhaly a lítaly na všechny strany, jak zrzoun energicky kličkoval po trajektorii, kterou mu o pár vteřin napřed běžící zvířátko určovalo. Dostali se na rozlehlou pláň, kde se měl boj o život rozhodnout. Bohužel pro vlka, ušaté stvoření mělo navrch. Zdálo se, že tyto končiny znalo velmi, velmi dobře. Bylo tu jako doma. Využívalo příznivého terénu. A Lothiel, jenž mu byl v patách, začal chápat, že ztrácí rychlost. Přeci jen on měl své limitní vlastnosti. Bohovéééé! Dejte mi síííílu, chci se najíííst! RAAAWRRRRR!
Pomyslné křičení v hlavě nepomohlo. Králík radostně zadupal a frnknul mu. "Arrrgh! Tak si běž, haj*le! Jednou tě určitě chytím! Jen počkej!" nadával mu a čertil se. Tolik vydané energie... A zbytečně! Pfff, tohle jsem si nezasloužil. Klasický krásný den.

>>> Třešňový háj

//L bonusový lístek 2/5

Tajemná louka <<<

Lothiel zachrčel. Cestou potkal docela pěkný potok. Myslel si, že se napije. Nenapil. Voda prapodivně smrděla a jemu se to jednoduše celé nezdálo. Uvědomil si, že by se mohl vlastně docela pěkně přiotrávit. Celá Gallirea se ho totiž mermomocí snažila zabít! Úžasná země, fakt! Jo, vlků je tu přehršel. A všichni umí nějaké tudlecty no... Čáry! A já se z toho mám po_rat nebo co! Jo, skvělý fígle, fakt. Kdybych nebyl tak bystrý, zabije mě tu kde co... Smradlavej potok, zelená tráva, divně se šklebící šutr...
"Jídloooo, kde jsiiii?" hučel a šklebil se. To by bylo, kdyby mi žrádlo samo skočilo do chřtánu, hehe! "To se zas asi budu muset namáhat sám, heh," švihl ocasem a začenichal. Jeho kroky zavítaly do Zlatavého lesa.
Už ztichl. Nebrblal, neremcal, nechrchlal. Jen se oblizoval, neboť narazil na čerstvou stopu. Hmm, voňavý králíček! Mňamka! V tomto ohledu už byl docela trpělivý. Spatřil v tom šanci, nemohl to pokonit!

>>> Středozemka

//L bonusový lístek 1/5

Osamělý strom <<<

Lothiel si brblal jeho klasické nevrlé formule. Nadával na počasí, to se ví. Zima už ho nehorázně štvala. Funěl a dupal, jako by to snad mohlo nějakým způsobem pomoci. A krom toho byl rozhozený tím, co slyšel v prapodivné mlze u Osamělého stromu. Nebyl si jistý, co si o tom všem myslet. Pochopil, že šlo o prapodivný magický úkaz - tomu se nedivil. Ale v kombinaci se snem, jenž se mu zdál v Maharu, to dávalo dohromady děsivý, psychicky náročný obraz.
Kašlu na to, usoudil posléze. Už ho nebavilo nad tím furt dokola přemýšlet. Jsem snad nějakej prašivej filozof? Nejsem. Vyprdnul se na to. Nebo to spíše měl v plánu. Rozhodl se přemýšlet nad něčím jiným. To se však snáze řekne, než udělá. "Měl bych si zas něco ulovit, nebo mi z toho fakt přeskočí," usoudil podrážděně. Začenichal. Musel se ušklíbnout, v nose ho zašimralo spoustu vlčích pachů. "Eeech, co tu všichni chtěj?!" sykl nevrle a rozhodl se všem vyhnout obloukem, pokud to bylo vůbec možné.

>>> Zlaťák (přes Ronher)

Z tržiště si nesu 33 lístků. Prosím o následovné rozdělení:

1) Kolo štěstí: 5
2) Kolo náhody: 5
3) Kolo osudu: 6
4) Kolo odvážných: 17

//OBJEDNÁVKA

Za Vlčíška mám na kontě 124 bodů. Za příspěvky k dnešnímu datu 12 bodů. Od Faliona (objednávka z 18.1.) připisuji 82 bodů. CELKEM 218 bodů.

Všech 218 bodů převádím na oblázky, tzn 218 x 15 = 3270 oblázků.
Převedené oblázky + oblázky z inventáře (100) = 3370 oblázků.

Všechny tyto oblázky převádím na lístky. => 33 lístků

//L12

Ronherský potok <<<

Lothiel si kritickým pohledem změřil výjev, na který se mu naskytla možnost pohledět. "Mlha. Sakra hustá mlha," brebentil si pod vousy. "Co to je za debilní počasí?" vrčel a nespokojeně házel ocasem. Byl trochu nervózní, ale jako vždy to skrýval za nepříjemné, drzé chování. "Tak jako když už jsem tedy, byla by škoda to neprozkoumat," zauvažoval nahlas. Třeba ta mlha chrání něco cenného. Nějaký poklad! Spokojeně se zachechtal a hrdinsky vykročil do neznáma.
Jak měl brzy poznat, nebyl to úplně nejlepší nápad. Zpočátku mu to přišlo jako kdejaká obyčejná mlha. Takových už přeci viděl! Neměl v plánu lekat se jí. Ovšem s prvním podivným zvukem ho odvaha po kousíčcích začala opouštět. Uslyšel vzdech. Smutný, utrápený. Nebral jej na vědomí, šel dál. Druhý povzdech byl ještě více znepokojivý, úzkostný. A náhle kdosi vykřikl. Lothiel lehce stáhl ocas a vytřeštil oči. "Kdo je tam?" zahřměl do nastalého ticha. Čekal pár vteřin, aby se pak opět vydal na cestu.
Když si myslel, že už má vyhráno, zaslechl šepot. Jízlivý, vtíravý, děsivý. Rozléhal se všude kolem něj. Zrzoun měl zpočátku potíže rozeznat jednotlivá slova. Ale o pár chvil později pochopil. Hlasy ho citově vydíraly. "Srab," šeptaly. "Bídník, zrádce, budižkničemu. Zaprodal svou rodinu ve vidině bohatství! Zničil svou smečku. Jeho údělem zemřeli jeho známí." Šepot se pomalu měnil ve zřetelný hlas a ten se později přerodil v přímý křik: "Ubožák! Sobec! Myslel jen na sebe! Rodinu robil. Jeho přičiněním se rozpadal! On za to může! On nemá nikoho blízkého. Jeho nikdo nemá rád! ON ZEMŘE SÁM A NECHTĚNÝ!"
Lothiel kňučel, klopil uši a spěchem se přenášel dál. "To není pravda! Lžeš, lžeš!" úpěl. "Mlč, nezajímají mě tvé lživé výkřiky. Mlč, mlč!" vrčel a hučel. Přál si být někde daleko odsud. "Lžeš!"
Srdce mu bušilo, funěl jak býk, ale nohy již nikam nepospíchaly. Oči měl doširoka rozevřené. Hleděl na strom, který jako by nepatřil sem. Ne do této doby, ročního období. "Co to...?" Nevěřícně se přiblížil. Na tlapkách ho šimrala tráva čerstvá, zelená, jemná jako chmýří. Kožich mu profukoval jemný vánek. Strom šustil a hrál všelikými barvami. Lothiel sklonil hlavu k prapodivným miskám, jenž se tvořily v kořenech. Čichal a analyzoval všechny cetky, které se v mísách válely. "Božínku! To je krása!" vzdechl dojatě. Už se natahoval, že si něco z toho vezme. Zastavila ho intuice. "Je to prokleté. Určitě." Jeho jásavý pohled uhasl. Nechtěl být prokletý! Co s tím? Vlk si povzdechl. Zkusil do jedné z misek přihodit nějaký kamínek, který považoval za nepříliš cenný. Posadil se a natahoval krk, jestli mu na oplátku strom nevydá něco pěknějšího.
A hle, opravdu se zde objevilo něco třpytivějšího. Lothiel vyskočil na všechny čtyři a zamával ocasem. Uchechtl se. "Díky, strome! Ale doufám, že mě kvůli tomu neprokleješ. Není to jen nějaká pitomá zkouška? A co to bylo tam venku? Co ta mlha, hm?!" připadal si jako hlupák. Povídám si tu s kytkou.
"Eeech," povzdechl si a zase se posadil. "Ale je tu hezky," musel uznat. "Tam venku se chumelí a ty tady máš svůj teplý apartmán," zasmál se. "Na chvíli ti tu udělám společnost," řekl. Pak se ladně stočil do klubka a hlavu schoval mezi motanicic předních a zadních nohou. "Užijem si tohle počasí," zahučel a usnul.
Když se probudil, nevytříbeně si zívl. Vstal, koukl na strom, na mlhu a zase na strom. "No tak já zase půjdu," oznámil mlčenlivému velikánovi. Opatrně si vzal nějaké ty serepetičky, usmál se a vykročil zpět do mlhy. Tu proběhl tak nejrychleji, jak jen mohl.

>>> Tajemná louka

//L11

Ohnivé jezero <<<

Nadával, vrčel, ježil se a plival. Nikdo ho přeci neviděl, mohl si to dovolit. Jediná věc, kterou vlastně nyní dokázal více či méně - buďme upřímní: spíše méně - ocenit, byl ubývající sníh a stoupající teploty. Sice nyní následovalo období plné hnusného bláta, ale i když se přežije to, pak přijde jaro. A jaro bylo mnohem lepší než zima. I když... Ale jo. Na zimě Lothiel nenáviděl nejvíc ze všeho ten ohavný, studený, mokrý sníh. Příslib vyšších teplot zněl velmi osvobodivě.
Natáhl krk a zavětřil. Něco se mu nezdálo. Prozatím netušil, co přesně to bylo, ale věděl, že tu něco nehrálo. Odkud takové pofiderní energie přišla? Chci to vůbec zkoumat? Zachrčel a odfrkl si. Sám nevěděl, co chtěl. Každopádně žaludek měl plný a energie mu též mnoho neubylo.

>>> Osamělý strom

//L10

Středozemka <<<

Vlk si povzdechl. Ačkoliv si hlavu na chvíli zaplnil adrenalinem z lovu, nedokázal nadále potlačit vzpomínky na nehezký sen. Třebaže na to Lothiel nevypadá, takováto věc ho dokázala docela pěkně vykolejit. Respektive musel nad ní neustále přemýšlet a přemítat. Mělo to snad něco znamenat? Byl to náznak od... Od někoho shůry? Takové věci Lothiela přeci nikdy netrápily! Zlý, zlý sen! Prostě na to zapomenu, zametu to někam do hloubky mysli. Je zbytečné se tím zabývat. Určitě! Nebo... Nebo snad ne?! Byl nerozhodný.
Dupl si. Čím to bylo? Čím? Proč tak změkl? Vždyť se mu vždycky povedlo takovéhle zbytečnosti zahodit za hlavu a absolutně neřešit. Proč to teď nešlo?
Nasupěně se napil z podivně zbarveného jezera. Doufal, že m tahle podezřelá voda nikterak neublíží. A pokračoval.

>>> Ronherský potok

//L9

Třešňák <<<

Na konci lesa spatřil příležitost. Lišáka již nadále nemohl pronásledovat - vítr, respektive jeho směr se nápadně pozměnil. Kdyby Lothiel déle otálel, hrozilo by jeho bezodkladné odhalení. Lothiel vystartoval jako namydlený blesk. Malá šelma se zděsila a nic nečekajíce vyběhla.
Vlk se hnal s větrem o závod. Hnal ho hlad. A to byla opravdu velká motivace.
Oba kličkovali, prohýbali se, až jim klouby praštěly. Lišák měl však smůlu, že ho nesly menší nožky. Lothiel tedy chlupatce rychle dohnal, napodobil ho v pár ostrých zatáčkách a chňapl ho za levou zadní končetinu. Zvíře zaječelo, ohnalo se. Lothiel kořist nepouštěl. Stiskl zuby k sobě a kost praskla. Lišák zaúpěl a vztekle se ohnal. Vlk využil příležitosti a chytil ho za krk. Skousl a přerušil krční tepnu. Zvíře sebou naposledy zaškubalo, zachrčelo, načež vydechlo. Vítězství!
Vlk se usmál, pustil svůj oběd a pořádně se vydýchal. Nemohl se nabažit vůně i chutě čerstvé krve. Aniž by dlouho čekal, jal se zvíře vyžírat zevnitř. Vybral si nejchutnější orgány, aby vzápětí pozřel i maso, pár chrupavek a šlach.
Trvalo to docela dlouho. Lothiel lišáka obral jako nějaký sup. Malou hromadu nechtěných ingrediencí posléze nechal tam, kde zvíře ulovil. Vydal se trochu více na severozápad.

>>> Ohnivé jezero

//L8

Mahar <<<

Lothiel se šklebil a házel na své okolí prapodivné grimasy. Po chvilce pekelného soustředění se totiž zjistil, že se mu stopování docela povedlo. Byl si sebou naprosto jistý. Věděl, že lišáka pronásledoval poměrně dlouho, leč účinně. Už se mu hlavou míhaly představy, jak ho konečně zardousí. Mmmmmch, teplá krev na jazyku - lahoda! Už zase začínal slintat. Avšak měl by si to nechat na později, zatím přeci neměl ještě vyhráno.
Zrzounova očka směřovala dopředu. Uši se sklopily, ocas se malinko nervozně zhoupl. Nakrčil nos a pořádně nasál ten oder. Lišky mu nikdy nějak extra moc nevoněly ani nechutnaly... Mnohdy totiž byly těžké na ulovení. Smíkaly se jak úhoři na suchu. Tentokrát ho onen pach ale velmi vábil - mohl za to naprosto prázdný, křečemi se svíjející žaludek.
Soustředil se. Zvíře již měl na dohled. Teď to nesmím dosrat, apeloval sám na sebe. Pak by se opravdu zlobil. Nechtěl ale na žádný nezdar ani pomyslet. Prostě to cítil v kostech: dneska se dobře nadlábne.
Nerad by udělal chybu. Nerad by nechal masíčko frnknout do pryč. Spokojil se tedy s tichým pronásledováním.

>>> Středozemka

//L7
Čmuchal, větřil, stopoval. Zdálo se, jako by se před ním všechna zvířata záměrně ukryla. Jako by snad uměla číst myšlenky. Zabručel nějakou nadávku a mrskl ocasem. Ještě notnou chvíli poté se mu zdálo, jako by celé močály postihl nevysvětlitelný nedostatek kořisti. Naštěstí se mu ale přeci jen nakonec povedlo tuto konspirační teorii vyvrátit.
Zachytil hezkou vůni lišky. Podle všeho se jednalo o samotinkého samce. Vlk si oblízl hubu - sliny se mu začaly sbíhat, až málem vytvořily nové Niagarské vodopády. Zlověstně se zachechtal a vycenil tak svá bílá zubiska na odiv okolní krajině. Alespoň že ta hnusná zima už ustupuje do pozadí, pomyslel si optimisticky. Já se teď nadlábnu, naberu síly a pak, přemítal a plánoval, pak bych si zase mohl zdřímnout, zase se poušklíbl. Taková nálada mu však nevydržela dlouho. Nemohl jen tak z podvědomí vyhnat ten ohavný sen. Tu noční můru. Oklepal se při té vzpomínce. Bezděčně musel zavrčet a co nejhlasitěji, jak jen dokázal, zavýt. Na chvíli se rozhodl opustit smečkové území - stopa lišáka vedla mimo močály. Jen si ho ulovím a hned se vrátím.

>>> Třešňový háj

//L6

Lothiel kráčel neznámou krajinou. Netušil, jak se sem dostal. Věděl jen, že všude kolem něj se rozprostíral les. Hustý, temný les. Zrzoun sklopil uši a nasál vzduch do plic. Ucítil zvířata, exkrementy, květiny... A vlčí pachy! Roztáhl oči a suše polkl. Věděl, o koho se jednalo. Věděl to až příliš dobře.
Bezděčně se rozběhl přímo za nosem. Nejprv klusal, o chvíli později ale přešel do nejrychlejšího cvalu, jaký mu zdejší terén dovoloval. Hnal se s větrem o závod. V dáli zahlédl paprsky světla. Rýsovala se před ním mýtina. Zpomalil. Opatrně vstoupil na to malinké, hezky prosvětlené území. Jeho pohled postupně klouzal po všech přítomných. Matka, otec, sourozenci a... Etelía. Automaticky se usmál a vykročil k nim.
Krásná vlčice se k němu otočila. Nic neříkala, jen tam tak stála a vábila ho svým svůdným pohledem. Lothiel kráčel kupředu. Vypjal hruď, narovnal se, pozvedl ohon. Sexy vlčice se na něj usmála a beze spěchu vykročila, když on zastavil kousek před ní. Obcházela ho, jako když sup líně krouží nad mršinou. Prohlížela si ho, sem tam se o něj "omylem" otřela ocasem. Když dokončila kolečko, lísavě se o něj opřela. Čelo na čelo. Lothiel něco říci, ale nezmohl se na to. V hrdle měl poušť, hlasivky odmítaly poslušnost.
"Chyběls mi, drahoušku," pronesla medovým hláskem Etelía. "Myslela jsem si, že už se nevrátíš," vrněla jako kočka. "Žes mě opustil," vyzývavě mu olízla líci. A pak se usmála. Děsivě, šíleně. Kolem Lothiela vyrašily kořeny, jenž mu znemožnily úprk. Svázaný poslouchal psycho smích. Jeho rodina, jeho smečka se kolem něj sešla. Sledovali ho jako zvíře v ZOO. A smáli se. Chechtali se tak moc, až se jim roztrhly kouty tlamy. Jejich oči zrudly, z nosů a tlamy se jim začaly řinout stužky krve. Lothiel chtěl křičet, ale nemohl. Vlkům kolem něj slezla srst i s kůží. Maso a orgány jim shnily, zbyly tu jen tlemící se kostry. Všichni... Matka, otec, sourozenci, Etelía...
Zaúpěl, vytřeštil oči a vyskočil na nohy. Jeho dech byl zrychlený, srst se mu ježila snad všude, kde to šlo. Nasucho polkl. Tohle byl... Zachrčel a pohlédl do země. Byl to jen hloupý sen. Nepravdivý sen. Nervozně se ušklíbl a švihl ocasem. Mmh, mám hlad. Půjdu si něco ulovit. Marně si myslel, že jinou činností zažene myšlenky zabývající se noční můrou.

//L5
Lothiel sledoval ten výjev. Zrzavý prašivec se opovážlivě vrhl své mamince do náručí, aniž by někoho pozdravil. Bylo očividné, pro co a za kým se dořítil. Kdyby byl Lothiel ještě mladý výrostek, tohle by ho bezpochybně dopálilo. Vrčel by a nadával. Zlatooký však věděl, co bylo účelem tohoto divadélka. Naprosto přesně odhadl jeho příčinu. Směšné.
Než cokoliv vyřkl, zjevili se u nich dva vlci. Asta a jakýsi smeták se sbírkou jizev... Znám ho? Asi ne. Pamatoval bych si jeho jméno. Lothiel pouze přikývl na pozdrav a zdržel se jakékoliv další konverzace. Vlci přišli jen s prostým sdělením, kam mířili. Poté se zas odebrali svou cestou.
Lothiel se beze slova zvedl, protáhl se a jemně se pousmál. Samo sebou byl tento jeho nevinný úsměv věnován výhradně Launee. "Až budeš chtít," pohlédl jí přímo do očí - něžně, upřímně, "stav se. " Mrkl na ni, zavlnil ocasem a vykročil. Rozhodl se zvolit vyčkávací taktiku. Tvářit se, že je aktuálně nedostupné, ba o to víc lákavé zboží. Launee přeci jen už jevila značné známky nejistoty. A dřív nebo později dozajista bude chtít zjistit, co je to za zvláštní šimrání v žaludku, podivné omámení myšlenek, pocit, jako by se s ní celý svět točil. Určitě.
Lothiel si to ťapal napříč Maharem. Přemítal, jak by se jen mohl na delší dobu Mojoa zbavit. Zaúkolujeme Astu... Hmm, vypravíme je na dlouhý výlet. Nebo... Odfrkl si, zakřenil se a na jeho tlamě se objevil pobavený úšklebek.
Pociťoval již značné vyčerpání. Nalezl tedy úkryt a bez zbytečných průtahů ulehl, aby se mohl vydat do říše snů.

//L4

Čekal. Trpělivě čekal. Nikam přeci nepospíchal. Tušil, co se přibližně pod povrchem Launee odehrávalo. Nechtěl ji děsit, nechtěl na ni zbytečně tlačit. Ne, ne, to by ji mohl vyděsit. Vlčice by se dala na ústup a on by musel začít od znova. Jemně, vlídně, dobrosrdečně. Tak k ní musím přistupovat, jestli chci uspět, přikazoval sám sobě, zatímco mu na tváři stále hrál nevinný úsměv, jenž byl postřehnutelný jen zblízka. Tedy pouze pro Launee.
V naději lehce pozvedl obočí. Zdálo se, že se vlčice konečně vyjádří! Byl nadmíru zvědavý, co z ní vypadne. Čekal odpověď nesmělou či špetku zmatenou... Nicméně to, co vypustila z tlamy, ho jaksi zarazilo. Pochopitelně to na sobě nedal znát. Potlačil nutkání se trochu odtáhnout, neboť slovo nemoc v něm probudilo nedůvěru a znechucení. Později však pochopil, jak to myslela. Ona snad nikdy nebyla zamilovaná, napadlo ho. Je to vůbec možné? Je možné, aby se vlčice nikdy do nikoho romanticky nezamilovala? Ani trošičku?
"Launee," stačil vyslovit, než byla jejich společná, velmi intimní chvíle přerušena. Odkudsi z houští se vyřítil kazisvět Mojo. Zprvu se Lothielovi zdálo, že mířil na něj. Vypadal jako nosorožec, který chtěl Zrzouna nabrat na roh, vyhodit ho do vzduchu a nakonec ho řádně rozdupat. Znenadání však Pošuk změnil směr a napálil to do hnědé vlčice. Lothiel se rezignovaně poodtáhl. Bylo mu jasné, že modrooká upřednostní tohlecto kvítko. Nebo že by ne? Sledoval, jek se k ní synáček lísal a tulil. Kdybych dostal víc času, pomyslně zaskřípal zuby, mohl jsem to být já, přemítal.