Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Mušličková pláž

Sice jsem byl špetku nesvůj, že mi byly překaženy mé skvělé plány, ale doufal jsem, že to tím nekončí. Hlavu vzhůru, třeba to vyjde příště... nehodlal jsem se jen tak vzdát.
Poslušně jsem se tedy zvedl a dal se na cestu směrem k nedalekému lesu. Nechával jsem Lievenne kráčet před sebou. To mívají vlčice většinou rády. Nejspíš jim pak připadá, že jsou silné a dominantní, pomyslel jsem si a nehodlal svou polohu vůči černé vlčici nijak měnit.
Zrovna jsem si promýšlel, jak bych mohl načít další dialog, aby konverzace moc nevázla. Než jsem však stačil cokoli říci, Lievenne se mě optala, jak se mi zde líbí. Zase se mi potvrdila myšlenka o tom, že ona prostě není jako ostatní. Na místo toho, aby mluvila jen o sobě, o svých názorech, problémech a trablech, směr konverzace většinou stáčela na mou osobu. Copak má ve své minulosti nějakou supertajnou věc, že mi o sobě nechce nic sdělit? zeptal jsem se sám sebe, ale navenek jsem jí nehodlal nic podobného ani naznačovat. Ještě by se urazila a zmizela by někam do pryč... Co bych pak dělal? Nejspíš bych si musel povídat s kameny... Nebo se stromy... Brr, strašná představa.
"Ačkoli tu nejsem dlouho, zatím se mi tu líbí. A úplně nejvíc jsem nejspokojenější, když mám tu čest trávit volný čas s takovou vlčicí, jako jsi ty," neubránil jsem se dalšímu svůdnickému pohledu směrem k Lievenne. Tohle byla prostě moje denní rutina. K vlčicím jsem se snad už ani jinak chovat nedokázal.
Podezřele jsem ji sjel svým pohledem, když se ptala, co si ulovíme. Dost jsem pochyboval o tom, že by zrovna ona měla v plánu jít lovit. "S dovolením, pokud nemá dáma v nesnázích nic proti, navrhuji, aby si našla vhodné místo pro odpočinek. Mezitím se chrabrý gentleman porozhlédne po jídle. Co ty na to?" galantně jsem na ni mrkl. Nemohl jsem odolat hraní si se slovíčky. Byla to zábava!

// PS: Jo, kazi-šuk. A to doslova. :'DDD

Bez sebemenšího zaváhání jsem vlčici pověděl své již dávno vymyšlené jméno. Vypadalo to, že si ničeho nevšimla a že nemá žádné podezření. "Proti tomu tvému to ale nic není," polichotil jsem jí, aniž bych tuhle pochvalu vymýšlel nějak příliš dlouho. Byla to jedna z věcí, která se prostě dala říct jakékoliv vlčici na jakékoliv jméno.
Pověděl jsem jí, že se k ní jinak chovat ani nelze. Chvíli jsem čekal, co z ní vypadne, jak mi ale za chvíli došlo, nejspíš na to vůbec reagovat nebude. A tak jsem se dál svůdnicky usmíval, zpříma se jí díval do zlatých oček a s každou další chvílí jsem se poposouval blíž. Ačkoliv už naše nosy byly dost blízko a už jsme oba cítili teplý dech toho druhého, plánoval jsem to dotáhnout ještě dál. Ještě malou chviličku... A bude z toho olíznutí! řekl jsem si spokojeně. Když na mě Lievenne zamrkala, přebral jsem si to tak, že mi tím naznačila sympatie. Koutky úst jsem povytáhl ještě výš, a tak můj úsměv zazářil bílými tesáky. Spokojeně jsem se zubil, když v tom se Lievenne lehce odtáhla, přestala se mi dívat do očí a začala... Šilhat? Přestal jsem se usmívat, hlavu jsem zvedl o kousek výš a s mírně nechápavým pohledem jsem svou společnici přejel pohledem. Co... Co to dělá? pomyslel jsem si a v duchu si ještě trochu postěžoval. Sakra! Tohle mohlo být tak pěkné olíznutí, ale teď už je ten okamžik pryč... V myšlenkách jsem byl dost zklamaný, navenek jsem se sice přestal tak sebejistě usmívat, ale zároveň jsem na sobě ono zklamání nedal znát. Prostě jsem svůj úsměv trošku zmírnil.
Než jsem se stačil zvednout a vydat se na cestu, černá vlčice se od země odlepila první, a jelikož jsme byli u sebe dost blízko, její čenich se nedopatřením dotkl toho mého. Jakmile se to stalo, můj úsměv se vrátil zpět do svého původního stavu - od ucha k uchu.
Bohužel, ani Lievenne nevěděla, jak se to tu jmenuje. A to už tu žila celé dva roky! No nic... Třeba někdy jindy.
"Nuže dobrá," řekl jsem spokojeně, vesele mávl ocasem a vydal se někam na jih.

>>> Vrbový lesík

Vlčice mi bez větších protestů své jméno prozradila. No dobrá, Lievenne... v duchu jsem si zopakoval její jméno hned několikrát, abych si ho s nějakým nespletl. Přeci jen už jsem potkal tolik vlčic, jejichž jméno začínalo na písmeno L... Když se Lievenne chtěla dozvědět mé jméno, už jsem ho měl dávno vymyšlené. Pochopte, kdybych každé vlčici, se kterou jsem si někdy něco začal, pověděl své pravé jméno, bylo stoprocentně jasné, že si později na onu adresu budou stěžovat. A tak jsem si stále vymýšlel nové identity, aby si stěžovaly na různá jména. "Rád tě poznávám, Lievenne. Mé jméno je Rinzil," galantně jsem se představil a hlavu mírně sklonil. Působilo to gentlemansky a řekl bych, že to mohlo navozovat dojem pokory a úcty. Vlčicím se to převážně líbí, tak proč to i tentokrát nevyzkoušet, že.
Ačkoliv jsem se opět o kousek poposunul, zdálo se, že to s Lievenne nic neudělalo. Vypadalo to, jako by si toho ani nevšimla. No, zdá se, že tahle dáma není typická představitelka něžného pohlaví, prolétlo mi hlavou. Napadlo mě, že by na ni mé lichotky a flirtování nemuselo zabírat tak účinně jako na jiné. Taková představa se mi ale vůbec nelíbila. Za pokus ale nic nedám...
Jakmile se zmínila o tom, že je hladová, viděl jsem v tom skvělou příležitost, jak na ni zapůsobit a o další kousek se jí přiblížit. Šarmantně jsem jí pověděl, že přesně kvůli takovým vlčicím, jako je ona - jednoduše řečeno: hladovým - tu jsem právě já. A k mému údivu, ona mi na to odpověděla zcela jiným způsobem, než jakým bych to u ní čekal. Také si začala pohrávat se slovy a její styl vyjadřování se podobal mému. Skvělé! zajásal jsem v domnění, že mi můj plán vychází. "Ach ano. K vlčicím, jako jsi ty, se jinak chovat ani nejde," pověděl jsem stejně tiše jako ona. Její další slova mi opět pro má ouška zněla nesmírně blaženě. A co víc, vypadalo to, že se tak trochu stydí. Je to čím dál lepší... spokojeně jsem se v duchu zasmál.
Když jsem se jí pak v dalších okamžicích optal, jestli už jí někdo někdy řekl, že jí to opravdu sluší, prozradila mi, že ne. Bingo! znovu jsem se zaradoval. Navzájem jsme si pohlédli do očí a když jsem si vyslechl její další slova, hlavu jsem k té její naklonil ještě o špetku blíž. Naše nosy se tak od sebe ocitly vzdáleny jen několik málo centimetrů. Cítil jsem každý její výdech, který mě pak zahřál na čenichu. Takovéhle chvíle jsem si vždycky nesmírně užíval...
Následně jsem se pokusil stočit konverzaci k její osobě, ale jak se zdálo, nejspíš o sobě nechtěla moc mluvit a prozrazovat. Zvláštní, tohle pro vlčice není moc typické... pomyslel jsem si a znovu se utvrdil v názoru, že Lievenne je prostě jiná než ostatní. "Dvě zimy?" přeptal jsem se, "to bys možná mohla vědět, jak se to tu jmenuje, hm?" broukl jsem na ni a zastříhal ušima.
"Pokud nebudeš proti, pomalu bychom se mohli vydat na cestu směrem na jih. I kdybych se snažil sebevíc, tady bych nenašel řešení, kterým bych mohl dámě pomoci z nesnází..." Zvedl jsem se, lehce se protáhl a mrkl na svou společnici, jestli nemá nic proti.

Vlčice mi na mou otázku, jestlipak někdy viděla moře, odpověděla poněkud razantněji, než bych býval čekal. A následně ještě dodala něco o tom, že o nic nepřišla. No, tohle bude zajímavé, napadlo mě a aniž bych ztrácel další čas, ihned jsem k oné vlčici doklusal.
Když jsem byl už dostatečně blízko, pobaveně jsem se optal, jak ji mohlo napadnout pít z moře. Odpověděla mi dost úsečně. No, nejspíš jsem na ni neudělal moc dobrý dojem... došlo mi, že jestli nechci, abych zase zůstal sám, měl bych se trochu krotit a začít víc přemýšlet o tom, co řeknu a udělám.
"Smím znát tvé jméno?" optal jsem se, abych vůbec věděl, jak ji mám oslovovat. Hned na to jsem jí odpověděl na její otázky, které se týkaly toho, zda se zde dá sehnat pití a jídlo. Na její poznámku o tom, že je těžké se tvářit mile, když máte prázdný žaludek, jsem párkrát zamrkal. V téhle situaci jsem viděl skvělou příležitost, jak bych se jí mohl zavděčit. Spokojeně jsem se usmál a ještě o kousek víc jsem se přiblížil. "No, kdybys měla zájem a nevadilo by ti, kdybychom se z této pláže přesunuli více na sever - někam, kde by byla větší šance nějakou tu dobrotu splašit - rád bych ti nějaké to sousto obstaral..." pověděl jsem přívětivě. Jak jsem právě zjistil, když se konverzace stočila k jídlu, byl jsem taky celkem dost hladový.
Abychom se ale pořád nebavili jen o jídle, nasadil jsem svůj galantní pohled a ladně jsem se optal, co zde dělá takto osamocena. Aniž by se snažila odpovědět podobným stylem, kterým byla položená otázka, ihned mi řekla, že se prostě jen chtěla napít. Trochu mě svou přímou odpovědí zaskočila, ale díky létům praxe jsem na sobě nedal nic znát. Následně mi na oplátku ona položila otázku, která se té mé dost podobala. Její slova lahodila mým uším - řekla přesně to, co jsem od vlčic chtěl slyšet. Ó, ano... Tahle konverzace se mi líbí čím dál víc, pomyslel jsem si spokojeně. "Hledám přeci dámu v nesnázích," pověděl jsem, neskrývajíc, že s ní flirtuji. "Nějakou krásnou vlčici s ladnými křivkami a jiskrami v očích, která by třeba měla hlad a já bych jí mohl nějakou tu dobrotu obstarat..." pronesl jsem měkkým a sladkým tónem hlasu.
Nejspíš si všimla, že mě do jisté míry zaujala její květina za uchem. Když totiž mírně naklonila hlavu, její krásná ozdoba se lehce poposunula a na malý okamžik opět upoutala pozornost mých očí. "Řekl ti už někdo, že ti tak květina nesmírně sluší?" položil jsem jí otázku, svá zlatá očka odtrhl od růžovo bílého květu a opět jimi zabloudil do těch jejích.
Když pak z její strany padla další otázka, opět jsem nechal koutky úst decentně vyjet nahoru. "Není divu," pověděl jsem a nepatrně jsem párkrát ladně mávl ocasem, "nejsem tu moc dlouho. Pár dní, možná týden, řekl bych..." pověděl jsem zcela pravdivě. "A co ty, jak dlouho zde žiješ?" zajímal jsem se a záměrně jsem tím konverzaci stočil opět k vlčici. Dámy mají většinou rády, když se o ně vlci zajímají, věnují jim pozornost a naslouchají jim.

Ačkoli jsem hledáním vzácného pokladu strávil dobrých patnáct minut, stále jsem nenašel nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo něčemu cennému. Pff, už jsem tu dost dlouho a ono nic. Čtvrt hodiny mého života je v čudu... nadával jsem v myšlenkách a pořádně kopl do písku. Zrovna jsem pravou přední převracel nějaký ten další odpad, co sem vyplavilo moře, když jsem kdesi za sebou uslyšel hlasité kýchnutí. Hbitě jsem nadskočil a obě uši stočil dozadu. Heh, to bylo pořádný kýchnutí... Zvědavě jsem otočil hlavu, abych se vlastně podíval, co že to bylo za ňoumu, že tady pije slanou vodu. Světe div se, ona to byla vlčice! Čáry? Jaké čáry? zamračil jsem se a zvědavě si ji přejel pohledem. "Copak jsi nikdy neviděla moře?" houkl jsem jejím směrem a ihned jsem k ní začal klusat. Bezva, konečně budu ve společnosti vlčice!
Lehkým klusem jsem se přemístil k černé vlčici. "Jak tě mohlo napadnout pít z moře?" zachechtal jsem se a celou si ji oskenoval. Nejdřív jsem si všiml jejích očí. Byly zlaté stejně jako mé. Ehh, nemám rád, když nevím, jakou magii vlk ovládá... postěžoval jsem si, hledíc na její zlatá očka. Hned druhá věc, která mě zaujala, byla její květina, kterou měla za uchem. Díky své barvě dokonale kontrastovala s jejím kožichem. Než jsem se stačil představit, vlčice na mě hodila hned dvě otázky. "Em, taky mě těší," pronesl jsem s úšklebkem a trochu víc se poposunul jejím směrem. "Bohužel, drahá, co já vím, nejbližší voda se nachází buď v řece nebo v jezeru tamtím směrem," zvedl jsem svou tlapu a ukázal jsem tam, odkud jsem přišel. "A lehce ulovitelné zvíře u pláže?" zeptal jsem se a výrazem naznačil, že o tom dost pochybuji, "To tady také budeš hledat marně," dodal jsem a lehce pokrčil rameny. "Ale pověz mi, co tady dělá tak pěkná vlčice úplně sama?" nadzvedl jsem obočí a lehce se pousmál.

<<< Medvědí jezero

Svižně jsem si to rázoval od jezera. Doufal jsem, že se na mě Hexëd, kterého jsem tam nechal samotného, znovu nepřilepí a hezky si půjde po svých. Pro jistotu jsem se poohlédl a když jsem zjistil, že jsem zase sám, spokojeně jsem si oddychl. Pak mi ale došlo, že se nemám s kým bavit. Kdyby mě ti dva mamlasové u jezera nezadrželi tak dlouho, mohl jsem si stihnout popovídat s tou bílou vlčicí, která tam chvilku podřimovala... nabubřele jsem si pomyslel a v duchu ještě na ty dva zanadával. Měl jsem chuť být zase ve společnosti nějaké té vlčí dámy.
Achjo, co teď mám dělat? pomyslel jsem si uraženě. Zrovna jsem odtrhl svůj pohled od nohou, které se střídavě míhaly, když jsem spatřil moře. "Páni," vydal jsem ze sebe a užasle vydechl. Ten pohled mě naprosto uchvátil. Vesele jsem se zazubil a cvalem se dostal až na samotnou pláž. Na nohy se mi s přílivem vlila slaná voda a mou srst mi lehce procuchal jemný vánek. Hluboce jsem se nadechl onoho čerstvého a osvěžujícího vzduchu. Krásný pocit!
Po bližším prozkoumání téhle písčité pláže jsem si všiml, že je tu všude rozeseto spoustu mušlí, lastur a různých skořápek mořských živočichů. Co když je v jedné z těch věcí nějaká cennost? pomyslel jsem vzrušeně, když jsem si vzpomenul, že jsem jednou slyšel, že se dá v podobných věcičkách najít perla. Podezřele jsem se porozhlédl, jestli tu náhodou někdo není. Jakmile jsem se ujistil, že je vzduch čistý, ihned jsem začal všechny ty různě tvarované mušle a další zbytečnosti převracet a otáčet. Přece tu něco musí být... ozvalo se mé chamtivé a sebestředné já, které toužilo po cennostech.

// Musím se omluvit, ale asi už bych se chtěla někam pohnout. Snad ti to moc nevadí... Kdyžtak pošlu omluvný balík s několika Milka čokoládami. ^^

Linzire se na mou odpověď znovu ozval, tentokrát se dokonce víc rozpovídal. Velmi zaujatě jsem na něho hleděl, s vážným pohledem jsem jen přikyvoval hlavou a dělal, že to všechno chápu. Pane jo, když už oba tvrdí, že nejsou bratři, pak to mezi nimi musí fakt dost skřípat. Co se mezi nimi asi stalo? zamyslel jsem se, zatímco Linzire stále mluvil. "No dobře, dobře. Už chápu - nejste bratři..." pověděl jsem ležérně, aby už o tom přestal mluvit, ale v duchu jsem si myslel stále své. Třeba se kvůli něčemu pohádali... Nebo byl jeden větší miláček rodičů a tomu druhému to bylo líto... Ah, mám to. Určitě jeden z nich tomu druhému přebral vlčici. Jsem to ale hlavička! spokojeně jsem sám sebe pochválil. Vlci se už odjakživa hádají kvůli vlčicím. A tihle dva dokonce kvůli jedné takové popírají svůj sourozenecký vztah... Hm, hmm, to ale musela být kočka, když se kvůli ní dokázali takhle pohádat... vesele jsem si stále v hlavě omílal to samé dokola a dokola.
Když jsem se optal, jestli je tu dost vlčic, Linzire pověděl, že zatím žádnou nepotkal. Na malou chviličku jsem zadoufal, že jsem se přeslechl a raději se přeptal. Celošedý vlk se přiznal, že i on už by uvítal nějakou tu známost. Takže tak to je! Linzire měl vlčici, kterou miloval - nebo možná ani ne - a Hex mu ji přebral! Už je mi to všechno jasné... Byl jsem rád, že ačkoliv mi ani jeden nechtěl přiznat, že jsou rodina, nakonec jsem přišel na to, co se mezi nimi stalo. Proto jsem na jeho slova jen soucitně přitakal.
Linzirův bratr se po malé chvíli zase jednou ozval, že jsem se ještě nepředstavil. Usmál jsem se a rozhodl se, že tak tedy udělám. A protože se ozval právě vlk, který si tu hrál na krále, neodolal jsem a taky si zahrál na někoho vznešeného. Své jméno jsem špetku poupravil a dosadil jsem za něj číslo, aby to působilo velkolepě. V tu chvíli Linzire oznámil, že to celé vzdává. Nadzvedl jsem jedno obočí a otočil se na něho. Šedý vlk následně pověděl něco v tom smyslu, že nechce rušit naše seznamování se a hned nato byl pryč. Jeho nečekaný odchod, který byl dost narychlo, mi připadal podezřelý. Zrak jsem opět stočil k Hexovi a s úsměvem si povzdychl. Měl jsem v plánu ho trochu povzbudit, aby z toho všeho nebyl tak smutný. Došel jsem k němu a packu mu položil na rameno. "Nezoufej, příteli. Jednou se to mezi vámi všechno vyřeší a vy pak nebudete muset předstírat, že se neznáte," se soucítícím úsměvem jsem ho poplácal po lopatkách, následně jsem se otočil, máchl ocasem a před odchodem ještě dodal: "Zatím." Pak už jsem si to začal rázovat někam do pryč.

>>> Mušličková pláž

// Omlouvám se za pozdržení, posledních pár dní jsem byla bez internetu. Už to jdu napravit. :D

Jistě, věděl jsem, že je můj kožich pěkný a vcelku i originální, ale dost jsem se zděsil, když ho šedý vlk přišel obdivovat tak zblízka. S naježenými chlupy jsem odskočil, jako bych narazil na velkého hada. Hned na to jsem se jeho obdiv zostra snažil utlumit. Jenže vlk vůbec nereagoval tak, jak jsem čekal. Omluvil se mi? prolétlo mi hlavou. Nadzvedl jsem pravé obočí a celého ho oskenoval pohledem. Pff, nechápu, že jsem si mohl myslet, že by mohl udělat takový ohavný čin - svléknout mě z kůže. Byl jsem přesvědčen, že tenhle vlk je zrovna v tuhle chvíli neškodný. To je dobře! Každopádně jsem mu už jeho srst také pochválil, takže tak či onak, určitě jsem se s ním usmířil.
Když mi vlk poděkoval za pochvalu jeho kožichu, mrkl jsem na něho, jako bych tím chtěl naznačit nevyřčenou větu: Není zač. Následně se mi představil jako Linzire. Ovšem druhého vlka, jenž se mimochodem považoval za vládce této země, označil jako špinavého nevděčníka. Byl jsem si na tuty jist, že jsou to sourozenci. Mají podobné kožichy a chovají se k sobě jako... bratři. Určitě jsou to bratři! Byl jsem si svou teorií naprosto jist. Chápavě jsem tedy na Linzireho (//snad je to dobře :D) pokývl. Možná bych mu mohl dopřát pár utěšujících slov... Přeci jen i já mám sourozence a vím, jak moc je to s nimi těžký... A tak jsem svou myšlenku zrealizoval a pronesl jsem k šedému vlkovi dvě věty, v nichž jsem plný soucitu a chápání potvrdil, že vím, jak se asi cítí. Nemusel jsem čekat ani moc dlouho a hned jsem se dočkal odezvy. První se ozval Hexomiliámus, který vypadal dost dotčeně. Zcela mi popíral jeho sourozenecký vztah k Linziremu. Asi si myslí, že když to zapře, že mě zmate. Jenže já na to mám nos! Pořád si myslím, že jsou to sourozenci... prolétlo mi hlavou. O pár sekund později se ozval i samotný Linzire, který, jak se zdálo, na to měl dost podobný názor. Nechápavě jsem na něho pohlédl. Chvilku jsem uvažoval, jak mu na to mám odpovědět. "Ehh, já nevim. Prostě máte podobné kožichy, podobně se chováte a rýpáte do sebe jako bratr do bratra..." pokrčil jsem rameny a lehce se usmál. Chudáci. Jsou z toho tak zmatení a jeden z druhého znechucení, že už ani jeden z nich neví, že jsou bratři. No, tomu se říká smůla. Ačkoliv mi oba vlci tvrdili, že nejsou sourozenci, já jsem od svého názoru nehodlal odstoupit. V duchu jsem se nad tím jen usmíval a stále tvrdil, že jsou rodina. Na jejich slova a argumenty jsem jen beze slov přikývl, tváříc se, že jsem vděčný za vyjasnění a obeznámení s pravdou.
"Neviděl?" přeptal jsem se Linzireho, když mi prozradil, že zde zatím nezahlédl ani jednu vlčici. Určitě to nemůže být tak hrozné... Vlk jen musí vědět, kde má hledat. Nemohl jsem si představit svět, v němž neexistovaly vlčice. Ó, to by bylo utrpení.
Špinavej nevděčník, jenž momentálně seděl kousek opodál a trucoval, se najednou ozval a oznámil mi, že jsem se ještě nepředstavil. "Ah, jistě," usmál jsem se na něho, "mé jméno je Lothielius III."

"He?" vydralo se ze mě, když na mě promluvil šedo-bílý vlk. Ani se mě neobtěžoval pozdravit. Jeho rodiče nejspíš stojí za zlomený jelení paroh... Ale co už, to není můj problém, že. Neslušný vlk se mi představil jako Hexomiliámus I. a tato země prý byla jeho královstvím. "Hah, jasně," pověděl jsem pobaveným tónem hlasu. "A můj děda je Bůh," dodal jsem, abych mu naznačil, že umím hrát podobné hry. Když se mě zeptal, kdo jsem, začal jsem přemýšlet, jestli mu povím své pravé jméno. Než jsem však stačil cokoliv říci, přiskočil ke mě Hexomiliámův kamarádíček. Ani on se nesnažil být slušný a normálně mě pozdravit. Co když jsou to bratři? Jo, to by dávalo smysl. Oba jejich kožichy jsou v šedých tónech a ani jeden z nich nezdraví. Natuti jsou to sourozenci! Celošedý vlk si ke mně až nebezpečně blízko stoupl a s otevřenou pusou začal obdivovat můj kožich. Zamračil jsem se na něho a rychle jsem poposkočil o kousek dozadu. "Hele bacha, mladej!" pověděl jsem výhružně. "Na mý chlupy mi šahat nebudeš! Rád bych, aby zůstaly tam, kde teď jsou. Ani o chlup méně, ani o chlup více," pověděl jsem povýšeně a pro jistotu jsem ještě o jeden krok poodstoupil. "Vím, že jsou naprosto nádherné a neodolatelné, ale patří mně," obeznámil jsem ho s krutou pravdou. No jo, ale co když se mu zalíbí natolik, že ho pak napadne mě stáhnout z kůže a mou krásnou srst si pak vystele někam do jeskyně? To ne! Já chci zůstat vcelku! "Ale ty tvý taky vůbec nejsou špatný," dodal jsem spěšně, doufajíc, že mé zrzavé chloupky nechá na pokoji.
O malou chvíli později se mi můj obdivovatel představil jako Linzire, pak mi pověděl něco málo o jeho bratrovi, který, jak se zdá, se ještě před chvílí válel v močálech. Ale na tohle jsem se vůbec neptal! zaskřehotalo mé vnitřní já. No, neměl bych si tolik stěžovat. Ještě před chvílí jsem po společnosti toužil... "Jasně, chápu. Co naděláš, se sourozenci byly vždycky starosti, že," pověděl jsem bezděčně a jen tak nenápadně směrem k Linziremu zašuškal: "Je z mladšího vrhu, hm? S takovými je furt problém, nezoufej," mrkl jsem na něho a opět se narovnal.
Linzire mi následně řekl, že sic neví, jak se to tu jmenuje, ale že prý tu je spoustu vlků, jídla i smeček. Vlci? Bezva, budu si mít s kým povídat. Jídlo? Nemůžu se dočkat, až se něčím dobrým nadlábnu! Smečky? Eeeh, snad jich tu zas tolik nebude... "A co vlčice, je jich tu taky hojně?" zeptal jsem se, tváříc se, že se ptám jen čistě teoreticky.

<<< Středozemní pláň

Když jsem svým lehkým klusem překonal celou Středozemní pláň, na obzoru jsem opět spatřil jezero. Už zase? pomyslel jsem si nabručeně. Po zaostření jsem ale zjistil, že není červené. Aspoň že tak... Byl bych pěkně naštvanej, kdyby bydlely dvě velké potvory takhle blízko u sebe.
Z lehounkého mrholení se během chvilky stal déšť. Hlavu jsem zvedl nahoru a zadíval se na noční oblohu. "He? Co se to tam nahoře děje?" zeptal jsem se nebes. "To se tam jako nějakým nedopatřením roztrhla mračna, či co? Jestli jo, měli by to zase co nejdříve nějak zadělat, nemyslíš?" optal jsem se svého hmyzího přítele, který, jak se zdálo, z deštivého počasí také nebyl zrovna dvakrát nadšený. "Hele, jen jsem se zeptal! Kam to zase lezeš?" houkl jsem na něho, když mi spadl ze zad rovnou do trávy. "No, jak myslíš," pověděl jsem lhostejným tónem a odvrátil od něho povýšeně hlavu. U jezera jsem spatřil dvě šmouhy, které se zdály být vlky. "Ha! Stejně už tě nepotřebuju, jen jsi jdi. Támhle jsou vlci a ti jsou mnohem zábavnější než ty, víš," už jsem se na hmyzáka ani neotočil, ihned jsem se vydal k šedým kožichům. Přátelství s tou malou potvůrkou jsem zahodil stejně tak rychle, jako většinou odhazuju i přátelství s vlky. Snad se mu po mně nebude moc stýskat, pomyslel jsem si v očividně dobré náladě. Konečně zas vidím svůj druh. S nikým jsem si nepokecal už pěkně dlouhou řádku dní.
Doběhl jsem ke dvěma vlkům, kteří zrovna oxidovali u onoho již zmíněného jezera. "Zdravíčko," pronesl jsem s širokým přátelským úsměvem na tváři. Ačkoliv oba byli stejného zvířecího druhu jako já, trochu mě mrzelo, že ani jeden z nich nebyla vlčice. No, co naděláš. Někdy příště... "Jakpak se vede, hm?" optal jsem se, ačkoliv mě to tedy upřímně moc nezajímalo. "Doufám, že vás dva moc neruším, heheh..." pověděl jsem trochu nejistě. Jeden nikdy neví, jestli jsou všichni vlci na vlčice, že. "Hele, zrovna jsem se dostal do týhle země a celkem by mi bodlo, kdybyste mi prozradili, jak se to tu vlastně jmenuje..." pověděl jsem, aniž bych chodil okolo horké kaše. "Víte to, že jo...?" spíš než jako otázka to znělo jako konstatování.

<<< Ohnivé jezero

Rudé jezero, jenž na devadesát devět procent patřilo velké chapadlaté obludě, která pojídá vlky, jsem nechal ze svými zády. Nehodlal jsem riskovat, že monstrum najednou dostane hlad a já se stanu jeho jednohubkou. Ne-e. Já chci ještě žít, pomyslel jsem si zcela rozhodnutě. Krom toho jsem před jistojistou zkázou zachránil i mého hmyzího přítele, který mi momentálně lezl po horní části krku. "Řekneš mi aspoň, jak se jmenuješ?" zeptal jsem se modrého brouka, který zrovna z pod krovek vytáhl křídla. Jeho průhledné letky začaly hlasitě bzučet a hmyzák se odlepil od mého zrzavého kožichu. Popoletěl několik metrů napravo a následně přistál kdesi v trávě. "He? No dobrá, beru to jako ne," povzdechl jsem si a doklusal jsem k němu. Nastavil jsem tlapu a nechal ho vylézt mi znovu na kohoutek. "Už se tě nebudu ptát na jméno, citlivko..." zabručel jsem si pod vousy a znovu se dal do kroku.

>>> Medvědí jezero

<<< Ronherský potok

"Víš, můj milý příteli," začal jsem povídat nově nalezenému společníkovi, který mi zrovna lezl po hlavě, "už by se mi vážně hodila nějaká vlčí společnost. Nemysli si, že ty nejsi dobrý kamarád," pověděl jsem s geniálním hereckým výkonem, při němž jsem se tvářil zcela vážně, ačkoliv mi do tváře onen brouk vidět nemohl, "ale snad to chápeš... Nemáš chlupy, jsi vážně dost malej a vůbec se se mnou nebavíš," na moment jsem se nad tím pozastavil. "Řekl jsem ti něco špatnýho?" zamračil jsem se a lehce pohodil hlavou. "Hele, jestli tě něco trápí, ven s tím. No, nestyď se!" pobídl jsem se, ale hmyzák stále mlčel. Pokrčil jsem rameny. "Když mi to neřekneš, nebudu ti moct pomoct, kapišto?"
Před sebou jsem uzřel jezero. Jehéj, jezírko, které vypadá, že je... Eh, červené? Nadzvedl jsem obočí a natáhl krk. Moc se mi k němu nechtělo přicházet blíž, určitě to chápete. Jeden nikdy neví, co se z tak podezřelého jezera může vynořit, že. Ha, už vím! Je červené, protože tam bydlí ta obluda, která snědla ostatní vlky. Mohlo mi to být hned jasné... Naposledy jsem zamrkal na červenou vodní hladinu, pak jsem ji začal obcházet velkým obloukem. "Byl jsi tu někdy?" optal jsem se mlčenlivého brouka. "Ne? Hm, není se čemu divit. Je to tu celý podezřelý, raději se odtud vypaříme."
Červené jezero jsem nechal za sebou a pokračoval jsem ve svojí poklidné cestě.

>>> Středozemní pláň

<<< Tajemná louka

Utíkal jsem, co mi síly stačily. Rychle jsem začal pociťovat únavu a vyčerpání. Nohy se mi zamotaly a já sebou hodil na zem. Zakutálel jsem pár sudů, z nichž jsem ale hbitě vyskočil na nohy. Udýchaně jsem vyhrkl: "To bylo schválně." Porozhlédl jsem se, nastražil jsem ušiska i nos. Nic. Zase nikde nikdo, mám já to ale štěstí, pomyslel jsem si. Na vlka jsem už pěknou řádku dní nenarazil. Začalo mi to připadat podezřelé. Co když jsem poslední vlk na světě? Co když všechny ostatní sežrala velká nenasytná obluda a já jsem prostě poslední, kdo je naživu? Hmpf, to je docela nudný... Jen tak si chodit po neznámých krajích a nemít možnost s nikým hodit řeč nebo si trochu zaflirtovat... zamračil jsem se a vydal ze sebe jakýsi zvuk, jenž měl nejspíše symbolizovat nesouhlas. Jo, to by byla fakt nuda.
"Jé, hele," pověděl jsem do ticha. Spatřil jsem potok. "No, to je dost, že tudy protékáš, milý potoku. Už mi totiž dost vyschlo v hrdle, abys věděl," oznámil jsem toku vody a nadšeně jsem k němu přiklusal. Sklonil jsem hlavu a hltavě se napil. Hlavu jsem následně zvedl a vydal jsem ze sebe takový ten slastný výdech, když se po dlouhém žíznění konečně napijete. "No, musím ti říci, že jsi vcelku chutný," mrkl jsem na Ronherský potok, "hlavně se neviň nikudy jinudy, určitě sem ještě někdy zavítám," přikývl jsem na něj a spokojeně se pousmál.
Má zlatá očka spatřila jakéhosi velkého modro šedého brouka, jak si to rázuje po kameni porostlém mechem. Přiblížil jsem k němu čumák a počkal si, až mi vleze na hlavu. Pak jsem se porozhlédl a svižně se dal do kroku.

>>> Ohnivé jezero

<<< Neznámo odkud

Spokojeně lehkým, možná až nadneseně lehkovážným klusem jsem si to rázoval tam, kam mě nohy zanesly. Neměl jsem cíl ani žádný určitý záměr. Měl jsem prostě náladu se jen tak potulovat, na chvíli vypnout myšlenky a trochu se odtrhnout od reality.
Pravda, už jsem takto cestoval trochu delší dobu. Už nějaký ten pátek jsem nepotkal ani jednoho vlka, s kterým bych prohodil řeč. Neříkám, že by mi to nějak hodně vadilo, to ne, ale přeci jen... Když je jeden dlouho o samotě, začne mu z toho hrabat, no ne? Sic jsem si cestou chvilkami povídal s brouky, to však zatím nepovažuji za vrchol úplného šílenství. Nebo že by...? Ale ne. Povídat si s brouky je náhodou dost zábavné, když zrovna nemáte chuť tlachat s vlky, sám pro sebe jsem si pokývl hlavou. Jsou to skvělí posluchači, oddaně vám naslouchají, neskáčou do řeči a nemají žádné hloupé otázky. Krom toho jim můžete říct jakékoliv tajemství a oni ho nikdy nevyzradí, tím si můžete být stoprocentně jistí! A když vás jejich společnost omrzí, stačí se jednoduše oklepat a budou fuč.
Zastavil jsem se, nastražil jsem ušiska a pozorně se porozhlédl po okolí. "Haló?" okřikl jsem krajinu kolem. Zvedl jsem hlavu co nejvýše to šlo a pořádně dlouhým nasáním vzduchu, které jen tak mimochodem znělo, jako kdybych měl rýmu, jsem ověřil, zda nezachytím nějaký ten pach. Nic. Nikde ani živáček. No a co... Kdo potřebuje vlky, když má brouky, že.
Když jsem se rozhodl, že už mám brouků plnou hlavu, všiml jsem si, že mi zdejší krajina přijde jaksi... divná. Jo, to je to slovo, divná. Oči jsem zúžil na dvě úzké štěrbiny. Pozorně jsem se znovu rozhlédl. Tahle louka vypadala nezvykle. Bylo tu hodně rákosí, vysoké trávy a různých plevelů. Hmpf, nemůžu se divit, že sem nepáchne ani živáček, když to tu vypadá tak, jak to tu vypadá. Možná to byl jen můj pocit, ale zdálo se mi, že tohle místo není zrovna nejvhodnější k rozjímání a toulkám. Podivně to tu celé bzučelo, vzduch se zdál těžký. Co když je to tu prokleté? Hm, to by vysvětlovalo tu atmosféru. Měl bych hnout svým pozadím, než se tu někde zjeví něco, co mě sežere.
Urychleně jsem se tedy dal do chůze, která vypadala dost křivolace. S tím už ale nic nelze udělat, pohyboval jsem se takto již od dětství.
A zrovna v ten moment, kdy jsem to potřeboval nejméně, jsem šlápl na něco, co svou šupinatou kůží příliš připomínalo hada na to, aby to had nebyl. "Jéjky," zvolal jsem a divoce uskočil dozadu. Plaz sebou mrsknul. Už už se napřahoval k výpadu, já jsem se ale bleskurychle otočil a ani jsem se neohlížel, jak moc rychle jsem od něho pádil někam do pryč.

>>> Ronherský potok