Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Ale ale,“ povzdechl si. Musel po ní hodit zvídavý pohled. „Jakpak je to možné? Nevěřím, že by někdo takové krasotince nenabídl své lovící služby,“ pohodil ocasem a široce se usmál. „Ledaže... Ledaže by naše přenádherná Athame od vlků utíkala a skrývala se,“ zamyšleně si oblízl nos, přivřel víčka a koukl na vlčici zpod řas. Pojďme si trochu hrát!
Oklepal se, aby si alespoň na cestu srst pěkně načechral. Byl relativně čistý, čerstvoučce vykoupaný. Och, musel být vyloženě k sežrání. Nechápal, proč z něho Athame ještě nešla do kolen. Kdyby ale jen býval tušil, že se vůbec nemusel touto myšlenkou zaobírat... „Ohohoooo, takže zdatná lovkyně? Výtečně! V tom případě si budeme rozumět, má milá.“ Omylem do ní šťouchl svým sexy ocasem. „Ach tak. Ostatní dozajista nejsou hodni sledovat tvůj mistrný um,“ dramaticky jí přitakal.
Cesta utekla poměrně rychle, zajíců se zde toulalo požehnaně. Zrzavec se mlsně oblízl; už úplně přesně cítil na jazyku horkou železnou pachuť krve! Sliny se mu sbíhaly, srst se lehce ježila, svaly se střídavě napínaly a uvolňovaly, nozdry se roztahovaly a... Athame čuměla ven z trávy?! Nechápavě na ni koukl a bezděčně sykl. „Co to děláš?“ naléhavě šeptl. Odpovědi se mu nedostalo. Tedy alespoň ne verbální. Šikovná samička zakopla, žuchla sebou do země a patrně si fyzicky lehce ublížila. Lothiel se vzpřímil. Probodl ji nepříjemným důsledným pohledem. Zlaté oči si ji pozorně prohlédly. "Mistryně." Tlama se mu velmi pomalu z nicneříkajícího úšklebku formovala do zářivého úsměvu. Slečna dokonalá zjevně až tak dokonalá nebyla. „Tak mi něco říká,“ zamyšleně pronesl, načež se ležérně protáhl - zrovna tak, jako se protahuje zlenivělý kocour okupující střechu a užívající si odpoledního slunce. „Že už znám pravý důvod tvého hladovění.“ Jazykem si přejel po řezácích. „Ale nic se neboj, drahoušku. Teď jsem tu já a se mnou hladovět nebudeš,“ lišácky na ni mrkl. Pak se bez jediného slova sebral a odešel.
Velmi urputně stopoval. Opět. Tohle mi byl čert dlužen. Fakt že jo. Sem tam se ohlédl, jestli se Athame stále drží v jeho závěsu. A docházelo mu, že i on už pomalinku začínal mít hlad. Naštěstí znovu veleúspěšně zachytil čerstviou stopu. A jakmile tušil, že se přibližuje, houkl na svou společnici: „Jsme blízko. Zůstaň tu a nic nedělej.“ Doufal, že jeho pokynů bude dbát. Snad není tak hloupá, aby podruhé sabotovala možnost nacpat si pupek.
Přesto Lothiel pokračoval velmi rychle. Chtěl být rychlejší než jakákoliv katastrofa, kterou by Athame mohla zrežírovat. Vystartoval jako střela, letěl s větrem o závod. Hnal se za ušákem, který s sebou nesl příslib tělesného tepla pěkné vlčice. A to byl důvod, který nakonec Zlatookého motivoval natolik, že kořist zdolal.
Vítězoslavně se vrátil k hnědochlupé, snídani před ní něžně položil a sebejistě se usmál. „Prosím, moje malá divoženko. Pěkně si pochutnej,“ mlsně si oblízl zkrvavenou tlamu a aniž by věděl, jeho nová, velmi specifická magie se začala probouzet.
//>:D

"Nechť tedy ulovíme zajíce!" rozhodně si dupl tlapou, pohodil svou šarmantní zrzavou hřívou a zasmál se. "Ale nezapomínej, drahá Athame," pozvedl hlavu a soustředěně nasál všemožné vůně světa do nozder, "že jsi mi dala slib. Bude to náš úlovek. Dílo spolupráce," vyzývavě na ni mrkl, "ale samozřejmě tě jej nechám celý sníst. Abys už nebyla smutná hladová princezna." Vykročil.
Vítr byl příznivý, poodhaloval vlkům různé odéry. A jak bylo zvykem, i zde, u řeky Mahtaë, se potulovali ušáci. Ti hopsáci žili snad všude. A množili se velmi rychle. Lothiel netušil, proč Athame vybrala zrovna takovou kořist. Považoval to za úlovek naprosto obyčejný a chuťově ničím nezaujímající mlsné jazýčky. Ale nestěžoval si.
Jeho jisté kroky vedly dál od řeky. Již se hlava netyčila, nýbrž slídivě čichala u země. "Je jich tu spoustu," zašeptal. "Ráda lovíš?" Zpomalil, aby udělal lehce matoucí esíčko. "Chtěla bys spíš nahánět, nebo rdousit?" pousmál se, aniž by k ní zvedl zrak. Stopy již byly opět zřetelné. Sebejistě pokračoval dál, neexistovala šance na neúspěch. Chtěl se před Athame naparovat.
Přikrčil se. Přišlo to trochu nečekaně, ale měl v merku pěkného vypasence. Spokojeně koukl na Athame a němě se usmál. "Připrav se na dobrůtku, drahá."

"Ó, to vůbec nemusíš. Má milá, pro tvoji krásu by jistě spousty vlků padaly na kolena," zasněně si povzdechl. Toto divadélko ho opravdu bavilo. Dlouho si nezašpásoval a Athame se zdála býti zajímavou obětí. Sice mu to vůbec neusnadňovala, ale o to víc se jí chtěl vetřít.
"Tvá nabídka se mi líbí! Věřím, že jsi čestná vlčice, jenž dodržuje své slovo," miloučce se na ni pousmál, aby jí ukázal, že jeho mínění o ní myslí vážně. Prolhaně vážně. A jakmile se začala přibližovat, pěkně se naparoval. Znal své kvality. Mnohé vlčice ho častovaly povzdechy a obdivnými pohledy. Jemu to už velmi dávno stouplo do hlavy. Ale moc se nevychvaloval, aby to aspoň na pohled nevyznělo sebestředně.
Pohlédl jí do očí, jakmile dokončila svou okružní prohlídku. Měl chuť hodit po ní egoistický úsměv a zeptat se: "Líbí?" Namísto toho se ale jen zasmál. "Budiž, divoženko. Nechám tě nespoutanou a nepokořenou," poposkočil, drcl svým nosem do toho jejího a vzápětí se zase rychle odtáhl. "Tak pojďme na věc! Copak by sis ráda dala? Rybku, zajdu, jednohubky nebo... Něco většího?" zavětřil a už přemýšlel, co s Athame podnikne.

"Oh. Ona má hlad! To bychom měli napravit!" teatrálně se rozmáchl tlapou, načež se pomalu posadil a zamával ocasem, až lehce rozvířil prach a hlínu. "Nechtěla by sis tedy se mnou zalovit? Ve dvou se to vždy lépe táhne," znovu na ni lišácky mrkl. "Anebo," nadechl se a odmlčel, aby ji lehce napjal, "nabízím jinou možnost. Já, sám Lothiel, bych ti mohl něco ulovit," významně pokývl hlavou, "ale budu za to chtít protislužbu. Řekněme... Pár minut mazleníčka, co ty na to? Trochu bych se k tobě přitulil a zahřál bych ti ten tvůj kožíšek." Tak schávlně, mladá dámo. Seš moc pyšná na to, aby ses ke mně přitulila?
"To mne velmi mrzí. Poznala jsi, že beze mě nemá život vůbec smysl, viď? Neboj, už jsem tu." Vzduchem jí poslal pusinku a usmál se. A hle, najednou se Athame ukázala v naprosto jiné světle. Tak na to abych se podíval! Hned na to ale pochopil, že tento její tón vůbec neznamenal obrat k lepšímu. "Ale jdi, květinko. Nikdo nechce zůstat sám. A ty vypadáš, že jsi velmi osamocena. Bojíš se mě? Protože to vážně nemusíš. Já jsem hodný a dokud sama nechceš, nekoušu," nechal své svůdné obočí vyjet nahoru. "O ano, jídlo! Tak co říkáš na mou nabídku? Nic se neboj, z mazlení ti vlčata nevzniknou," ušklíbl se.

Lothiel zabručel, jemně se pousmál. Někdo dnes asi vstal špatnou nohou napřed. Přemýšlel, jestli by mu taková drzá mrška vůbec stála za pokus. Ale co, stejně nemám nic lepšího na práci. Možná bude dokonce sranda! "Něco by mi do toho být mohlo," namítl zjevně nevzrušen jejím tónem. "Mohl bych se bát, že se ti něco stalo. Nebo jsi zabloudila. Anebo! Že máš hlad," pořádně si ji prohlédl. Jeho vtíravý zlatavý pohled klouzal po celém jejím těle, jako by ji hodnotit. Možná - v jeden nestřežený okamžik - na ni koukal mlsně jako na kus flákoty.
Konečně se zvedla. Lothiel mírně ucouvl, aby jí naznačil, že se nemusí bát o svůj osobní prostor. Šmankote, tahle fúrie se zdá být ještě horší než Černobílý, posteskl si po tom depresivním ničemovi. "Já, moje milá," neodolatelně se pousmál, "se jmenuji Lothiel. Chodím světem a zachraňuji smutné vlčice. Vypadala jsi smutně, nepotřebuješ zachránit?" lišácky se zazubil. "Nechci ti nic brát, drahoušku," zavrtěl hlavou. "Jsi pěkně ostrá kočička! Tvůj ostrý jazýček kmitá neomylně, ale já nejsem ten, kdo tu zmoklý leží v trávě," provokativně na ni mrkl.
Opět ukročil stranou. Zdálo se, že tahle květinka dnes vážně neměla náladu. Ale Lothiel, jak ho jistě všichni známe, hodlal pokračovat v dráždění hadíka bosou tlapou. "Hmmm, tvé zuby kolem mého krku? To nezní zas tak špatně," olízl si horní ret. "To je tvá nabídka? Protože jestli jo, já bych tě taky rád na pár míst kousl," zachechtal se. Stále z ní nespouštěl oči. Velmi bedlivě ji pozoroval typickým medově úlisným pohledem.

VVJ <<<

Lothiel si to naštvaně kráčel podél řeky. Občas na ni koukl a počastoval ji nepěknými nadávkami. Řeka - mokrá, široká, absolutně zbytečná, překážející! Kazila mu náladu. A ten blbec Černobílý taky. To si jeden jakože vážně nemůže aspoň občas vyhodit z kopejtka? Co s váma je, vlci? Proč se nikdo nechce bavit?
Kopl do kamene, který se velmi příhodně válel na břehu a přímo křičel: Lothieli, vyb(l)ij si na mně svou frustraci! A vlk ho poslechl. Odkopl ho velmi daleko, až ho jeho pěkná tlapa zabolela. "Blbej šutr," zavrčel si. Moc dobře věděl, že kráčí pryč od Močálů. Ale nějak se mu tam nechtělo. Smečka... Co ho to vůbec napadlo? On přeci nebyl smečkový typ. Jediné, co mu z toho káplo, byla občasná příležitost balení Launee a sem tam nějaký kus žvance. Jinak ale musel trpět hloupé kecy všech ostatních a o co hůř, do nosu ho neustále bančil puch bažin. Naštěstí se ale dávno umyl ve Velkém vlčím jezeře a teď se konečně zas cítil jako správně vonící vlček.
Chtělo by to jinou oběť na balení, pomyslel si podrážděně. Nějaký kus pěkné samičky... Chmm, to bych si nechal líbit! skoro až začal slintat. Kam se poděly všechny svolné vlčice? Proč už nepotkával mazlivky a spontánní zlobivky? Všichni chtěli mít dlouhý vztah. K čemu to? Absolutní nepotřebnost! Smečka a úkryt a partnerka a rodina a dokonce... Znechuceně se ušklíbl, vlčata! Malé zlobivé fujtajbly, které jen koušou a brečí a smrdí. Jeden by je lehce zašlápl. Normálně mu po zádech projela husina, jak si něco tak ošklivého a dotěrného představil.
Ale pozor! Myšlenka na malinké chlupaté teroristy se rozplynula, jakmile Zrzek nasál nový pach. Vlčice. Obličej se mu pomalu roztáhl do úsměvu od ucha k uchu. Vypjal hruď, ocas srpovitě pozvedl vzhůru. Frajerácky si mlaskl a doklusal k nové známosti. "Zdravím tě, květinko," nonšalantně se pousmál a lehce uklonil hlavu na pozdrav. "Copak tady děláš tak osamocena?" pozvedl obočí; jeho hlas zněl velmi starostlivě.

Zrzek vyplázl jazyk. Hravě vycenil zuby, aby Meinereho aspoň trošičku navnadil. "Tak pojď ty sexy hroudo!" rozverně na něj štěkl. Musel poposkočit, už ho nebavilo nicnedělání a nechávání kostí srůstat dohromady. Musím být krásný a sexy a dokonalý a neodolatelný! To tedy znamenalo pohyb a zdravou dávku žrádla.
Ale Meinere nevypadal moc nadšeně. Vlastně se asi jaksi odmítal účastnit honičky, konverzace a čehokoliv, co by se mohlo týkat Lothiela. Ryšavý zmetek se lehce zamračil. Zkusmo opět zavrtěl ocasem a vyšpulil sedinku k nebesům. "Haló, ty můj svůdníku! Takhle mě nechytíííš," chichotal se. Avšak černobílý nevykazoval žádné známky zájmu. "Kašleš na mě, jo?!" zafuněl, když mu z tváře upadl úsměv. "Jsi bezcitný, abys věděl." Zabručel si cosi pod nosem, spakoval sebe, svých pět švestek i nově objevenou magii a zmizel.

>>> Mahtaë (sever)

//Moc se omlouvám za delší čekačku. T-T

Lothiel se zakřenil. Meinere byl zvláštní. Zrzavému vlkovi připadal jako někdo, kdo nemá (nebo nechce mít) smysl pro pozitivní myšlení. Možná něco ztratil. Nebo někoho. Možná provedl ostudnou věc... Vnitřně se ušklíbl. Lothielova minulost byla trestuhodná, ale tenhle hajzl se tvářil, že nic nepovedl. Lhal světu, lhal sobě. A měl pocit, že tak je to v pořádku. Kdoví, třeba ho jednou svědomí a karma dostihne.
Zavrtěl sebou. Meinere měl sílu, to bez pochyb. "Ugchchch," zafuněl, jak se snažil nabrat vzduch do plic. Nelíbilo se mu, že byť vlk konečně něco provedl, jakoby se pozastavil a dál nic nevymyslel. "Ty jsi mi ale romantik," uchechtl se, ještě stále přidušen. Vyplázl na něj jazyk a vzápětí se začal svíjet jako žížala.
O pár okamžiků později se jaksi konečně vysvobodil. Vyskočil jako čertík na pružince a kousl černobílého do levého stehna. "Jestli mě chceš, musíš si mě chytit," zazubil se od ucha k uchu a jal se utíkat.

Lothiel se bavil. To byl smysl jeho života. Žádné hledání domova, přátel, dlouhodobého vztahu. Nechtěl se nudit. Usedlý život, rodina, stereotyp - všechno tohle se mu absolutně protivilo. Vlčí roky ubíhaly rychle a on si svůj život chtěl sakra užít. A proč by nemohl? Nikde to zakázané nebylo. Pravda, mnohým se podobné praktiky nezamlouvaly, ale zrovna toto měl Zrzavý slušně řečeno u zadních partií svého těla. A že to byly sexy partie!
Přemýšlel nad tím, že Černobílého nechá být. Vlk se jevil jako uzavřený flegmouš, pramálo Lothiela bavil. Nedělal nic. Byl nudný jako želva...
A pak najednou bum! Vyslyšel veverčákova slova - bez jakéhokoliv předešlého varování se vzchopil. Lothiel stihl jen překvapeně zamrkat a prudce se nadechnout. Zjevně měl v plánu něco říct, ale co, to už se nikdy nikdo nedozví. Prudce padl na záda, skoro mu cizinec vyrazil dech. Přišpendlil ho k zemi jako krásný rezavý exemplář motýlka do sbírky. Zalapal po dechu, konečně se mu povedlo dostat vzduch do plic. Překvapený výraz se změnil v lišácký úsměv. Konečně akce! "To, co se mi zlíbí," drze odvětil na Meinereho otázku ohledně jeho plánů po zbytek života. "Už ti někdy někdo řekl, že ze spodu vypadáš děsně sexy?" nechal vyjet levé obočí nahoru a tiše se zasmál. Nějak ho nepumpovalo, že v téhle pozici mohl být dost zranitelný. Takovéhle okamžiky patřily mezi ty parádně rozpálené a nepředvídatelné, které mu rozproudily krev v žilách. "Hezký první krok." Pokusil se zvednout hlavu a vlka olíznout, ale jestli mu to dovolí, záleží čistě na Meinerovi. "Co bude dál?"

Usmál se. "Opravdu? Nějak se mi tomu nechce věřit," podotkl rýpavě. Meinere zatím neprojevoval žádné extrémní emoce, což Lothiela trochu mrzelo. Rád by v jeho tváři viděl něco... Něco víc. Touhu? Strach? Nejistotu? Poblázněnost? Chtíč?
S klidem v očích dlouze vydechl. "Tak se ukaž, hrdnino," šťouchl do něj čumákem. Notááák, udělej už něco. Copak to musím být jen já, kdo tady přebírá veškerou iniciativu? "Kousni do mě. Neboooo... Mě poval na zem! Dej mi babu! Whááá, udělej cokoliv," zahihňal se jako malý zlobivý šotek. "Jsem jen tvůj," šeptl s vyzývavým výrazem ve tváři, z kterého se doslova každý musel orosit jak ranní tráva.
Zrzoun už chtěl akci, ne prázdné klábosení. Možná právě proto vyburcoval magii k dalšímu kroku. Ten druhý už byl o něco drastičtější. Uměl totiž vlkům vkládat do hlavy seriózní myšlenky a plány ohledně jejich vztahu k Lothielovi. Vlci cítili, že zrzoun je pro ně ten pravý a jediný. Správná sexbomba, které prostě nejde odolat. Vzhůru do plánování společné budoucnosti!

"A je ten Někdo hezký? Šarmantní a neodolatelný?" pobaveně, mručivě se zasmál. Meinere nevypadal, že by mu nastalá situace nějak extra vadila. Otázka byla, co přesně se mu honilo kebulí. To Lothiel samozřejmě netušil, ale velmi rád odhadoval. A tady to vypadalo na sympatie.
"Chm, co bych z toho měl, drahoušku?" nadzvedl obočí a zvědavě si dvoubarevného přeměřil pohledem. "Že by trochu mazlení?" Přistoupil k cizinci, jehož jméno doposud neznal a znát ho ani nepotřeboval. "A tulení?" pomaličku pozvedl tlapu s pohledem prozrazujícím zalíbení. "Co myslíš?" zvídavě naklonil hlavu a lehce ťukl do Meinereho hrudi. Vzápětí se nonšalantně zvedl, udělal úkrok a postavil se bokem k bílé půlce těla. Labužnicky se naklonil k půluchu, jazykem si přejel po předních řezácích a tiše zašeptal: "Nebojíš se toho?"

"Nepovídej... Kdepak je tvá sebeláska?" smutně zkřivil tlamičku a opět zamrkal jako panenka. A pak vyvalil očka a tlamou naznačil tiché óóó. "Takové drama snad není zapotřebí," nonšalantně máchl tlapou. A než se vlastně oba stačili nadát, byl chudák Meinere experimentálně - jako přerostlé morče - použit jako subjekt číslo jedna na magický pokus.
Lothiel se mlsně uchechtl. Tohle ho extrémně bavilo. Sledoval pomalé kroky Meinera a nechal své obočí, aby se pomaloučku vysoukalo nahoru. "Možná..." udělal jeden maličký krok kupředu - jeho nos se málem dotkl toho Meinereho. Než se tak stihlo stát, vdechl mu jen horký vzduch na čumák. "Bys..." švihl ocasem a učinil úkrok vlevo. "Na to..." vykročil a začal obcházet černobílého. "Mohl..." Dlouze se nadechl a "omylem" Meinereho pohladil ocasem po boku. "Přijít..." obešel ho. "Sám," vycenil zuby v sexy úsměvu a zůstal tiše stát jen kousíček od vlka. Byl docela zvědavý na jeho reakci.
//Fakt moc se omlouvám. :D

"A to jde?" Skřivil tlamu do úškelbku a kriticky si Meinerea prohlédl od hlavy až k patě. Ale jo, šlo by to. Černobílý sice nevypadal jako sexsymbol, ale aspoň měl čtyři nohy, jeden ocas a obyčejný ciferník. "Škoda, možná bys pak byl v porovnání s nimi považován za hezouna," provokativně se uchechtl.
Nikam nepospíchal, mohl tu s cizincem strávit dloooouhé hodiny. Po pravdě se mu zpět do Maharu ani nechtělo. "Pojď do močálů," říkali. "Na ten smrad si zvykneš," říkali. Pche, to tak. Můj super ultra jemný čich si nezvykl. "Aha, seš drsoň, jo?" vyplázl jazyk jako had, co si zjišťoval všechny informace o jeho možné oběti. "Každý někdy pláče," zašvitořil. "Velký kluci i drsoni," zhoupl ocasem. "Vylít si srdíčko je mnohdy lepší než to v sobě léta dusit," krátce, naprosto neodolatelně na něj mrkl levým očkem.
"Nepovídej," naoko překvapeně otevřel tlamu a vyvalil bulvy. "To ovšem mění celou situaci, nemyslíš?" Lstivé oči se zableskly, špičáky se zaleskly. A magie si dál vesele pracovala. Meinere už se tomu nemohl nadále bránit, divné šimrání v břiše i rozbušené srdce ho zasáhlo v plné kráse.

"Já," provokativně na vlka mrkl. Koledoval si o průser, ale jak všichni víme, to on dělal rád a často. Život se mu poslední dobou zdál nesmírně nudný, o to víc toužil po nějakém tom vzrušení. Provokace cizince zněla jako dobrý nápad.
"Jo?" Pomalu nadzvedl obočí. "Tak mi je popiš, krasoni," ušklíbl se na bíločerného, jehož sourozenci údajně nevypadali nijak obstojně. Ty taky nejseš bůhvíjak pěknej. Ale aspoň ten ksicht ujde.
"Ale ale, copak se děje?" smutně skřivil tlamičku. "Krize středního věku?" Sakrkasmus Lothielovi cizí rozhodně nebyl a jak se zdálo, Meinere jej též zvládal bravurně. "Jen se klidně svěř, nabízím své rameno k vyplakání." Neustále se usmíval, nešlo jinak. Byť černobílý působil jako pěkný namručenec, nenechal se Lothiel odradit. Tuplmen ne, když Meinere zmínil další fakt o jeho osobě. Zrzoun zpozorněl. Úsměv mu ochabl. Nastražil uši, malinko naklonil hlavu. Levý koutek tlamy pomaloučku povytáhl nahoru. "I ty lichotníku," přejel si jazykem po horních špičácích. "Očekáváš, že ti to budu věřit?" Beze spěchu udělal pár kroků blíž, ocitl se tak nanejvýš tři metry od Meinera. "Myslím, že bych rád slyšel další hezký fakt," vyzývavě zavlnil ocasem a posadil se.

"Chm, to je bída. Takže jestli dobře chápu, byl jsi nejmíň oblíbenej splozenec. Smutný," znuděně si mlaskl a tlapou rozvířil vodu. Už jí měl dost. Nemohl tu stát celé dny i noci. Ještě by se z něj stala stejná rosolovitá vobluda, která se nějakým způsobem dostala do močálů. Brrr, byla by ho přeci škoda!
Oblízl se a začal kráčet na břeh. Směrem k Chudému. Vypadal jako někdo, s kým není moc srandy. Ale kdoví, třeba se za tou netečnou tváří skrýval smíšek. Nebo romantik. Agresor? Bojínek? Cholerik? Blbec? Co takhle se trochu pobavit, spokojeně si zabrblal. "Alespoň, že furt žiješ. To je pozitivní, ne?" nahodil, načež levá přední konečně došlápla na suchý břeh. Od dvoubarevného se Lothiel držel dál. A ne, nebylo to jen proto, že by ho při oklepání se mohl pocákat.
"Nechtěl bys mi o sobě povědět další hezky znějící fakt?" zamrkal jako mrkací panenka a zazubil se. Úsměv od ucha k uchu měl natrénovaný tak dobře, že už fakt vypadal upřímně. A mezitím se magie konečně pořádně probudila. Kdo by to byl tušil, že si vybere zrovna tuto chvíli s tímto vlkem. Aniž by to Lothiel tušil, spustila se první úroveň, která dokáže vlkům do mysli vsadit krásné i nejisté zaláskované pocity.