Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Řeka Mahtaë

S hlavou svěšenou jsem kráčel podél řeky Mahtaë. Ashe i Oříška jsem nechal být, vůbec mě nezajímali. Jediné, co jsem ocenil, bylo to, jak hloupý ten Ořech byl. Ryba zdarma... Kdo by si to byl pomyslel? Hodní vlci jsou opravdu hloupí, pobaveně jsem si poznamenal.
Na malý okamžíček jsem se pozastavil, zvedl hlavu a pořádně nasál vzduch. Ucítil jsem pár pachů, ale byly staré. Nehrozilo tedy, že bych zde někoho potkal. "Halóóó?" protáhle jsem zvolal a zvědavě nastražil ušiska. Nic a nikdo se neozýval. Jsem tu opravdu sám.
S dalšími kroky se do mých slechů čím dál víc dral zvláštní šumivý zvuk, který naznačoval, že kdesi poblíž bude jakýsi bujný vodní tok. Z kroku, jehož styl se dal trefně nazvat 'povadlý salát', jsem zrychlil do lehkého klusu. Za pár okamžiků jsem to konečně uviděl. Byl to vodopád.
Naklonil jsem hlavu na stranu a chvíli si to skvostné přírodní dílo prohlížel. Poněvadž jsem ale nebyl žádný zažraný milovník přírody, o několik málo okamžiků později mě to opravdu omrzelo. Došel jsem k vodní hladině a dal si pár svěžích doušků vody. Olízl jsem si tlamu a posadil se. Co budu dělat teď? Mám vůbec chuť na nějakou vlčí společnost? Dost možná jsem sám nevěděl, co vlastně chci.
Dlouze jsem si povzdychl. Koutkem oka jsem zahlédl malého hnědého brouka, jak si to štráduje po kameni. Přiložil jsem před něj čenich a nechal ho vylézt na svou hlavu. "Zdravíčko, příteli," zavrtěl jsem ocasem, mluvíc na hmyzáka. "Já jsem Lothiel," slušně jsem se představil a na chvíli se odmlčel, jako bych snad čekal, až něco poví. "Víš, proč mám rád brouky? Protože nejsou vůbec ukecaní, umí skvěle naslouchat a nevyzradí tajemství," pověděl jsem mu a opět se lehce pousmál.

Jako vždycky jsem se nenechal odradit a začal jsem o těch dvou spekulovat. Byl jsem přesvědčen, že jsou opravdu pár. Bleh! Hloupé slovo... pomyslel jsem si znechuceně, přičemž jsem nadzvedl pravé obočí a obě ušiska nastražil směrem k ořechově zbarvenému vlkovi. "Ó, jistě. O tom nepochybuju," až přehnaně jsem pokyvoval hlavou a (velmi úspěšně) dělal, že mě jeho slova o tom, že on sám moc dobře ví, ke komu se hodí, přesvědčila.
Poté jsem se otočil k Ashe. "Ále... Vážně?" přeptal jsem se se zářivým úsměvem, tváříc se, že jejím slovům nevěřím. Ležérně jsem se posadil a vyslechl si, co dalšího mi poví. "Aha," dostalo se ze mě nakonec, když ukončila diskuzi o jejich osobním životě.
Když o tom mluvili, tvářili se opravdu vážně... Možná až moc vážně... Ha! Mám to, pomyslel jsem si nadšeně, veselíc se nad tím, že jsem přišel na to, jak to doopravdy je. Tváří se tak moc vážně, že je to opravdu pravda. Určitě nejsou pár. Aspoň ne oni dva. Jeden i druhý mají svou druhou polovičku někde daleko odsud a podvádí ji. Tak to je! Geniálně jsem sem to vymyslel!
Pohledem jsem na okamžik zabloudil k Ořecháči. Pár sekund jsem ho zkoumal. No, vůbec se ti nedivím, chlupáči. Tvoje stará nemá ani potuchy, že si tady užíváš s mladou krví, pomyslel jsem si, vůbec nezvažujíc možnost, že bych se mohl mýlit. Já sám jsem koneckonců nikdy žádnou vlčici doopravdy nemiloval, a tak jsem si samosebou myslel, že i ostatní vlci se s nimi zahazují jen proto, aby nějak zabili čas - tak jako já.
O pár sekund později jsem se konečně dočkal toho, v co jsem doufal. Nadšeně jsem poděkoval za rybu, kterou jsem dostal úplně zadarmo. Hodní vlci jsou tááák hloupí... pomyslel jsem si pobaveně a s chutí se pustil do té dobroty.
Když jsem byl hotov, optal jsem se Ashe, zda-li zde nejsou nějaká místa, která by stálo za to navštívit. Nějak moc se rozpovídala, přičemž jsem si uvědomil, že už mě to tu s nimi nudí. Rybu už mám snědenou, tak co tu ještě dělám?
Vůbec jsem netušil, co mi právě řekla. Jednoduše jsem nedával pozor, a tak jsem stihl zachytit jen slova kaskády, smečka, les a šátek. Aniž bych na sobě dal cokoliv znát, s vděkem ve tváři jsem pověděl: "Vskutku vyčerpávající! Mockrát ti děkuji za všechny informace; šátek si rozhodně nesundávej, krásně ti ladí k srsti!" zavrtěl jsem ocasem a zvedl své zrzavé pozadí. "No, už vás nebudu zdržovat, zatím se mějte," na oba jsem mrkl, otočil se a v cuku letu jsem byl ten tam.

>>> Vodopády

Nějak jsem zrovna neměl co na práci, a tak jsem se zastavil a zvědavě se koukal, jak se ti dva snaží ulovit nějaké ty ryby. Když se k nim vmísím, možná bych mohl dostat jídlo zdarma! napadlo mě a já se v duchu začal mlsně olizovat. Rybu bych rozhodně neodmítl, jen co je pravda.
Posadil jsem se na svůj huňatý zadek a oba vlky začal pozorovat. Ze začátku to bylo celkem zajímavé, ale pak mě to rychle omrzelo. Nijak jsem se na tváři nesnažil skrýt znuděný výraz. Stejně mají moc práce na to, aby se na mě koukali... podotkl jsem bezstarostně a svým zlatým pohledem zabloudil kamsi do dáli. Než se mi vlci začali věnovat, stihl jsem se dokonce pořádně podrbat za pravým uchem.
Když se na mě konečně otočili, široce jsem se zazubil. Elegantně jsem přišel k vlčici a se svůdným pohledem jsem se zeptal, jakpak zní její jméno. Když jsem se to dozvěděl, rychle jsem si vymyslel další ze svých falešných jmen a oběma vlkům jsem se představil. Avšak to, na co jsem čekal, se jaksi nedostavilo. Většina vlčic, se kterými jsem začal flirtovat, se buď stydlivě culila, mrkala nebo hihňala, ale Ashe ani jedno z toho nedělala. Pff. A je to jasný. Ashe je zadaná... domyslel jsem si poněkud podrážděně a opět se otočil na hnědého vlka. Zcela nestydatě jsem se zeptal, zda-li jsou pár. Všiml jsem si jistého zaváhání. Zvědavě jsem nechal vyjet jedno obočí nahoru. Celkem mě pobavilo, když se vlk bezradně zahleděl do její tváře. Najednou ze sebe vyhrkl, že není. Bylo to tak prudké, až mě to překvapilo. Vypadalo to totiž, jako by horlivě zapíral nějakou lež o jeho matce, a ne že s Ashe nejsou partneři. Po očku jsem si změřil vlčici, jak na to zareaguje. Vcelku bezstarostně se mě zeptala, k čemu to potřebuji vědět. S úsměvem jsem zavrtěl hlavou. "Ale prosím vás. Nedělejte, jako by nic. Já přece skoro až cítím, jak to mezi vámi jiskří!" řekl jsem zcela jistě a přesvědčeně. Ať mi hodlali říci cokoli, byl jsem si jist, že jsou pár. A basta! Nic můj názor nezmění. "Jen se na sebe podívejte. Skvěle se k sobě hodíte... A ta sehranost při lovu... Hmm."
Konečně přišlo na rozdělení úlovku. Jakmile dostala Ashe svůj podíl, přišla řada na mě. Vlk ke mě tlapou přistrčil rybu. "Ó, děkuji," řekl jsem zvesela a ihned se do té lahody pustil. Ryba zdarma. Ryba zdarma! Rybička zdarma! pochvaloval jsem si v duchu a veselil se, že aspoň něco z toho mám.
Když jsem byl hotov, spokojeně jsem si olízl tlamu. Ashe na mě vybafla s tím, že se optala, co tu hledám. Nojo... Co vlastně hledám? optal jsem se sám sebe. "Ale znáš to. Jen tak se potuluju a chodím vstříc dobrodružství. V této zemi nejsem příliš dlouho, a tak jediné, co o ní vím, je její název," řekl jsem špetku zamyšleně. "Pověz, je zde něco, co stojí za pozornost? A co by se mohlo stát příštím cílem mé výpravy?" snažil jsem se z ní vypáčit nějaké ty informace, které by byly aspoň trochu k užitku.

<<< Přímořské pláně

Lehce jsem si to klusal, když tu mě opět do nosu praštily další pachy. No to mě podrž. Tolik vlků? To se tu snad přemnožili...? opět jsem si v duchu postěžoval.
O několik okamžiků později jsem měl dokonce tu příležitost oba původce oněch pachů zahlédnout. Další vlk s vlčicí, co se cákaj někde u vody. Hrůza!
Nudil jsem se. Nesmírně. A proto jsem se zastavil a zcela nestydatě jsem na ty dva hleděl. Nejspíš se snažili ulovit nějakou tu dobrotu. Nechal jsem je, ať si tedy něco na zub splaší, a pak jsem se špetku více přiblížil. "Hej, ty," hajknul jsem směrem na hnědého vlka. "No nekoukej tak na mě. Na tebe mluvím," řekl jsem a přišel ještě o několik kroků blíž. Koukl jsem mu do zlatých očí, následně jsem pohledem zabloudil kamsi k jeho společnici. Neodolatelně jsem se na ni usmál, lehce poklonil hlavou a se svůdným pohledem pověděl: "Smím znát tvé jméno, drahá?" zeptal jsem se. Když mi odpověděla, dodal jsem: "Verron, moc mě těší." Otočil jsem pohled zpět ke hnědému vlkovi a aniž bych se zajímal o jeho jméno, zeptal jsem se ho: "Pověz, příteli, je tahle krásná vlčice tvoje?" Řekl jsem to tak, aby tu otázku slyšeli oba. Docela mě jejich reakce zajímaly. Chtěl jsem se bavit, a tak bych nejvíce uvítal, kdyby pár nebyli a oba by to stydlivě zapřeli. To by byla švanda!

<<< Ronherský potok (přes Mušličkovou pláž)

Prý jedovatý potok jsem opustil a dal se na cestu podél moře. Trochu jsem si zavzpomínal, jak se tam odehrálo mé první setkání s Lievenne. Kdepak asi je? to bylo to jediné, co mě v myšlenkách jakž takž zajímalo. Ačkoliv jsem se k ní donedávna tulil, mazlil se s ní a daroval jí spoustu polibků, vůbec mě netížilo svědomí, že když usnula, opustil jsem ji. Jen tak. Beze slova, bez rozloučení. Nemiloval jsem ji, to opravdu ne. Dokonce jsem k ní necítil žádné podobné city, které by se aspoň špetku podobaly lásce. Bylo to s ní stejné jako s desítkami jiných vlčic. Měl jsem prostě chuť na nějaké to vzrůšo. Chtěl jsem se pobavit. Nic víc.
Netrvalo dlouho a pachy mi prozradily, že zde nejsem sám. Po několika chvílích jsem je dokonce spatřil. Vlk a vlčice se spolu bavili u vody. Jak jen je to možné? Že by bylo tolik párů? Pche, dneska už by všichni jen zakládali rodiny. To je hrůza. To aby pak jeden našel volnou vlčici... postěžoval jsem si v duchu, nezajímajíc se o to, že by vlci vůbec nemuseli být pár. Nechal jsem to být a bez zastávky jsem ve své cestě bez cíle pokračoval dál.

>>> Řeka Mahtë

Když se k nám přicoural další vlk, spatřil jsem v tom skvělou příležitost, jak se zdejchnout. Jakmile se mi představil, sdělil jsem mu jméno a aniž bych na něco čekal, vypařil jsem se jako oblak páry. Nic mě tam totiž nedrželo. Survaki mě už omrzela a nově příchozí vlk se jevil jako skvělá záminka pro odchod.
Notnou chvíli jsem se v duchu ještě usmíval nad tím, jak se Nate tvářil a vyjadřoval. Rozhodně jsem si byl jistý, že je do Survaki zakoukaný. Zašklebil jsem se, když jsem si docela živě představil, jak takový obyčejný život probíhá. Potkají se vlk a vlčice, zamilují se do sebe a vznikne mezi nimi nezlomné pouto. Jak jen se... Ah, Láska! To je ono. A když si ti dva vlci usmyslí, že chtějí rodinu, vetřou se do nějaké smečky. Chvíli tam parazitují, a pak nastane ten den. Den, kdy si onen věrný vlk dopřeje trochu té rozkoše a udělá své drahé vlčata. Chudinka vlčice pak na nějaký čas vypadá jak přežraný medvěd... A krom toho se chová ještě panovačněji než obvykle, na tváři se mi objevila strašná grimasa, která dost jasně vyjadřovala můj postoj k tomu všemu. A když svému milému konečně vrhne pár těch ječících a lehce zašlápnutelných koulí, stane se z vlka takzvaný podpantoflák... Tedy, pokud jím doposud nebyl, samozřejmě.
Z kroku jsem zrychlil do klusu. Na tomhle území už mě nic nezajímalo, a tak jsem se vydal dál.

>>> Přímořské pláně (přes Mušličkovou pláž)

// Bezva. Už zítra odjíždím na dovču, takže vás tu dva nechám a s Lothem se někam zdejchnu. :D

"No, já to beru jako lichotku," pověděl jsem se zářivým úsměvem, ale v duchu jsem se kysele zašklebil. To je tak těžký vlkovi říct, jak to myslela? stěžoval jsem si na Leu. Copak jsou všechny vlčice v dnešní době tak... Zatrpklé? Ignorantské? stále jsem nabubřele přemítal o opačném pohlaví. Kdysi s nimi bývala zábava, povzdechl jsem si.
Čekal jsem, že svá slova bílá vlčice nějak konkrétněji rozvede. Když jsme šli chvíli potichu a bez jediné hlásky, usoudil jsem, že o tom nejspíš nechce mluvit, a tak se má pozornost přesunula někam do korun stromů. Naději, že se rozpovídá, jsem ztratil. Po několika chvílích se ale ozvala. Zvědavě jsem otočil oči i uši jejím směrem. Ale jediné, co mi řekla, bylo to, že si svou minulost nepamatuje. "Ale to je vskutku zajímavé... Jak je to možné?" jako by se má pozornost k Lee opět vrátila. Zajímalo mě, co mi k tomu poví.
"Já vím," odpověděl jsem na její slova, která říkala, že jsem měl dobrou minulost. Jistě, bylo to dost egoistické a sebestředné, ale nemohl jsem si pomoct. Byla to má přirozená reakce, kterou jsem se protentokrát nijak nesnažil zadržet. A krom toho to vypadalo, že Lea mě poslouchala jen na půl ucha a rozjímala nad něčím úplně jiným...
Po několika dalších okamžicích tichého cestování jsem si vzpomenul, že ani nevím, kde že to vlastně cestuji. A tak jsem se bez váhání své společnice zeptal, jestli náhodou jméno této země nezná. Bylo pro mě celkem velké překvapení, když mi odpověděla jedním zvláštním slovem. "Galli-rea?" zopakoval jsem a nakrčil nos. "Poněkud krkolomné," poznamenal jsem si spíše sám pro sebe. "Díky ti za takovou informaci," vrtíc ocasem jsem poděkoval směrem k vlčici a - jak už to u mě bývalo zvykem - obdaroval jsem ji mokrou pusou na líci.
Jakmile jsem ze své společnice dostal jméno zdejších krajin, už mi nic nebránilo se jít konečně napít. Vesele jsem doběhl k vodě a lačně si dal několik loků. Když jsem zvedl hlavu a spokojeně si olizoval tlamu, Lea mi s klidným hlasem sdělila, že tento vodní tok je jedovatý. Nechápavě jsem se na ni zamračil. Několikrát za sebou jsem hodně hlasitě zamlaskal a následně vyplázl jazyk, abych se podíval, jestli není nějak podezřele zbarven. "Ale jedovatě nechutná," podotkl jsem, když jsem ještě párkrát zamlaskal. Když se Lea rozpovídala o tom, kde je a kde není tento potok jedovatý, jen jsem s vážným pohledem pokyvoval a dělal, že ji vnímám. Místo toho jsem ale přemýšlel o něčem úplně jiném. Dumal jsem nad tím, co mám teď vlastně dělat. Žaludek mám plný, žízeň jsem uhasil a společnost mi také nechybí... "Ahááá," pověděl jsem protáhle, když vlčice přestala mluvit. Absolutně jsem netušil, co vlastně říkala, ale reagovat jsem musel. "Ještěže jsi mě o tom informovala," vděčně jsem na ni mrkl, ačkoli jsem toho moc nepostřehl.
Usoudil jsem, že nemám do budoucna žádné plány, a proto jsem Lee nabídl, aby nás oba začala vést ona. Dal jsem se do kroku a šel jsem s ní bok po boku. Když mi vlčice položila otázku, jenž se ptala na mé sourozence, trochu jsem zpomalil. V duchu mi můj úsměv zcela ztuhl, avšak na vlčici jsem se stále lehce usmíval. Minulost byla má slabina. Nechtěl jsem si přiznat to, co se stalo, i když jsem moc dobře věděl, co jsem udělal.
Nevím, jestli jsem měl tak velké štěstí, nebo to byla jen pouhopouhá náhoda, ale ubjevil se tu další vlk. Pokývl mi na pozdrav, ale pak svou pozornost přesunul k vlčici. Nechápavě jsem nadzvedl obočí a přejel Leu pohledem. Survaki? To bude její pravé jméno... domyslel jsem si a pro změnu zraky oskenoval i nově příchozího. Pozorně jsem poslouchal, co jí sděloval. Ale ale ale... Někdo se nám tu zabouch? v myšlenkách jsem se zazubil. Mlčel jsem, dokud se mi vlk nepředstavil jako Nate. "Khaile, také mě těší," pověděl jsem bez jakéhokoliv náznaku zaváhání a na hnědého vlka se pousmál.
"No, myslím, že vy dva si máte co říct, takže vás tu nechám a já si půjdu pěkně po svých," mrkl jsem na ně a ještě před odchodem dodal: "Tak zatím, Survaki a Nate."

//Survaki: Jak jsem již říkala, budu bez internetu, takže to v pohodě můžeš v dalším příspěvku dohrát a normálně na Lothiela reagovat. Díky za hru. :)

// Omlouvám se za pozdržení, měla jsem problém s internetem. Už to jdu napravit. :D

<<< Vrbový lesík

Když mi vlčice pověděla, že nikdy nepotkala vlka, který by se mi podobal, zvědavě jsem na ni pohlédl. "To je lichotka nebo urážka?" optal jsem se pobaveně. Samozřejmě jsem věděl, že to je lichotka, ale zeptat jsem se musel. Byl jsem na její odpověď dost zvědavý. Mohl bych aspoň na malou chvíli předstírat, že nevím, jak moc jsem úžasný...
Ušli jsme sotva pár desítek metrů, když jsem se své nové společnice otázal, zda-li je odjakživa stydlivá. Dost úsečně odpověděla, že nejspíš ne. Natočil jsem k ní jedno ucho a na malý moment zadoufal, že to špetku více rozvede. Nestalo se tak. Místo toho se mě Lea optala, jestli jsem já odjakživa tak přítulný. Šibalsky jsem se na ni zazubil. "To se ví, že ano," pověděl jsem zcela přesvědčeným hlasem. "Už jako malý jsem měl spousty přátel a známých," A taky spoustu 'partnerek', které jsem - stejně jako ostatní - po několika dnech zahodil. Jo, to jsem celý já. Zvláštní. Poslední dobou potkávám vlčice, které nejsou moc výřečné, podivil jsem se v duchu. To se od toho, na co jsem byl doteď zvyklý, dosti liší... To by ale znamenalo, že to bude chtít vymyslet novou taktiku a plán, jak se k nim co nejvíce dostat, zauvažoval jsem a v mysli se zašklebil. Představa, že už mi po několika milých slovech dámy k nohám padat nebudou, se mi ale vůbec nezamlouvala.
"Poslyš," začal jsem a na chvíli se odmlčel. "Nejsem v téhle zemi moc dlouho, potkal jsem jen pár vlků a všem jsem položil stejnou otázku. Bohužel, ani jeden na ni neznal správnou odpověď, a tak se ptám tebe. Víš, jak se tato země nazývá?" otázal jsem se. Doufal jsem, že už se to konečně dozvím.
Uslyšel jsem šumění vody. Radostně jsem se usmál. Konečně! pomyslel jsem si blaženě a z kroku přešel do klusu. Doběhl jsem k vodě, a aniž bych se obtěžoval zkoumat ji, ponořil jsem do ní čumák. Lačně jsem si dal několik loků. Následně jsem spokojeně zamlaskal a vydechl. "Mňam," dodal jsem a stočil svůj pohled k Lee. "Tak jo, já jsem svou žízeň uhasil. Nemám nic konkrétního v plánu, a proto ti nabízím, aby ses pro tentokrát stala vůdcem ty, co ty na to?" mrkl jsem na ni se skvělou nabídkou, kterou zaručeně nemohla odmítnout.

Leu jsem nechal, ať si ty zbytky klidně sní. Přeci jen, nebýt jí, zůstalo by to tu a celé se to rozložilo. A krom toho už tak jsem byl na odchodu, a tak jsem opravdu neviděl důvod ji od toho odhánět. Vypadalo to, že má totiž opravdu hodně velký hlad. A já donedávna moc dobře cítil, jak moc nepříjemné to je.
Když zrovna dojídala, přišel jsem k ní a jako by se nechumelilo jsem jí olízl tvář. Vlčice se na mě podívala dalším vystrašeným pohledem. Povzdychl jsem si a zvědavě ji přejel pohledem. "Pročpak na mě tak hledíš?" směle jsem povytáhl pravý koutek úst. "Mě se nemusíš bát. Vlčici, jako jsi ty, bych nikdy neublížil. To mi věř," řekl jsem zcela přesvědčivým a důvěrným hlasem. Mrkl jsem na ni a lehce mávl ocasem. Následně jsem se Ley (//Snad je to dobře. :DD) optal, jestli se jí chce v cestě dál pokračovat se mnou. Její tichá odpověď byla pro má ouška jen sotva postřehnutelná. "Nuže dobrá. Pokud jsi hotová, můžeme vyrazit," zvedl jsem své pozadí, celý se pořádně oklepal a lehkým klusem se dal do pohybu.
"Jsi odjakživa tak stydlivá?" otázal jsem se s nevinným tónem a zvědavě nadzvedl pravé obočí. Nechtěl jsem cestovat s takovým tím trapným tichem, a tak jsem nějaké téma prostě musel nakousnout.

>>> Ronherský potok

Byl jsem celkem zvědavý, co z vlčice vypadne. Když se jen optala, jestli si může dát ty zbytky, co ještě před chvílí představovaly zajíce, uviděl jsem příležitost se ještě trochu pobavit. Jistým krokem jsem k ní dokráčel a zeptal se, jak zní její jméno. Než však stačila odpovědět, troufale jsem k ní přikročil a s citem jí olízl nos. Postřehl jsem, že ji to dost rozhodilo, a to mi samozřejmě hrálo do karet. Znovu jsem se usmál a zadoufal, že mi vlčice někam nepláchne. Když z ní konečně vypadlo jméno, které znělo Lea, toužebně se podívala po těch zbytcích. Také jsem k nim pohledem zabloudil. "Andílku, ty musíš mít vážně velký hlad," povzdychl jsem si a udělal pár kroků do strany. Otřel jsem se jí o bok a pak dodal: "Tak běž a vezmi si to..." oklepal jsem se a bílé vlčice jsem si na okamžik přestal všímat. Trochu znuděně jsem se porozhlédl po okolí. Zamlaskal jsem a pomyslel si: Sakra, já bych se něčeho napil...
Mávl jsem ocasem a zavětřil. Zdálo se, že jsem zde jen já, Lievenne a Lea. Něco mi říkalo, že už bych se měl vydat dál. Třeba cestou najdu nějakou vodu. "Cukroušku," začal jsem a došel k vlčici, která se zrovna ládovala kostmi a vnitřnostmi. "Jsem právě na odchodu a musím se tě zeptat, jestli máš chuť jít se mnou, nebo tady raději zůstaneš, hm?" věnoval jsem jí láskyplný pohled a znovu ji obdaroval polibkem, tentokrát na líci.
Po očku jsem mrkl na Lievenne a zkontroloval, jestli už se náhodou neprobrala.

//Lievnne momentálně nemá internet a vzkazuje, že na ni nemáme čekat. :)

Spokojeně jsem zamával ocasem. Ačkoliv jsem měl společnost Lievenne rád - už jen proto, že jí mé proutnické chování nevadilo a dokonce se chvilkami ke mně chovala stejně jako já k ní - pomalu jsem začínal cítit, že mě to začína nudit. Prostě a jednoduše už jsem s jednou vlčicí strávil až příliš mnoho času. Tedy... aspoň na mé poměry.
Jakmile jsem dojedl zajíce, s úsměvem na rtech jsem si olízl zašpiněnou tlamu. Všiml jsem si, že Lievenne pomalu zavírá svá zlatá očka. (// Snad nevadí manipulace - přijde mi to jako nejvhodnější řešení situace.) Stačí počkat, až tahle krasavice zcela usne a já se budu moct vypařit... pomyslel jsem si a pozorně přejel černou vlčici pohledem.
Najednou jsem kdesi mezi vrbami něco zaslechl. Ihned jsem zbystřil, nastražil uši a natáhl krk. Že by se k nám naše tajemná vlčice rozhodla špetku přiblížit?
Její výstup mě docela překvapil. Ne proto, že by se v téhle situaci chovala nevhodně, ba naopak, ale proto, že si raději neřekla něco v tom smyslu, že si něco sama uloví. Znám dost vlků, kteří by se v takovém podřízeném gestu jen horko těžko ukázali a mnohem raději by si šli jednoduše ulovit něco sami.
Počkal jsem, až se vlčice co nejvíce přiblíží. Jediné, co řekla, byla otázka, zda-li může zbytky ze zajíce, kterého jsem ještě před chvílí okusoval. Po očku jsem mrkl na Lievenne a zkontroloval, jestli už spí. Oči měla zavřené a tělo uvolněné, z čehož jsem usoudil, že nejspíš ano.
Na bílou vlčici jsem se usmál a udělal k ní dva kroky. "Prozraď mi, jakpak se jmenuješ?" hodil jsem po ní svůdný úsměv. Hned na to jsem přikročil ještě blíž, sklonil hlavu k té její a dlouze, ale zároveň něžně jí olízl čenich. Překvápko!

"Jo, uvolnit," přikývl jsem, když se mě Lievenne přeptala. Jakmile mi pak pověděla, že uvolněná je, spokojeně jsem se usmál. "Tak to je dobře," zastříhal jsem ušima a celou ji sjel pohledem (// Škoda, že jen pohledem. :DD). Ačkoli jsem měl hlad, díky společnosti vlčice se to dalo přetrpět. A tak jsem bez dalšího uvažování začal kolem své společnice kroužit. Jemně jsem se o ni otíral, a když jsem si všiml, že se tomu nijak nebrání, potěšeně jsem zavrtěl ocasem. Jako kočka jsem se k ní lísal a sem tam jsem ji občas olízl - jednou za ouškem, podruhé na líci, potřetí na čumáku... Stejně jako s ostatními vlčicemi tady rozhodně nešlo o nic hlubšího. Prostě jsem si jen chtěl užít nějaké to vzrůšo. Až mě to omrzí, zahodím ji stejně jako ty ostatní... pomyslel jsem si lhostejně, avšak navenek jsem se stále tvářil svůdnicky.
Když jsem si vedle Lievenne lehl a následně se přetočil na záda, zvědavě jsem se na ni podíval. "Patříš do nějaké smečky?" nahodil jsem a pohled stočil do nebes. Jakmile jsem si vyslechl její odpověď, jen tak rádoby náhodně jsem položil další dotaz. "A co rodina? Máš vůbec nějakou? A netoužíš náhodou třeba po vlčatech?" Jestli jo, stačí říct. Rád ti je udělám... pomyslel jsem si a v duchu se zazubil.
Než jsem se stačil zeptat na nějakou další věc, Lievenne sebou trhla a zběsile začala utíkat někam do pryč. Napadlo mě, že už má prostě dost mé společnosti, nebo že jsem ji vyděsil svými dotazy ohledně vlčat... Už jsem dokonce začal uvažovat nad tím, kam se vydám na svůj další lov.
Naštěstí jsem ale nestihl odejít, poněvadž se Lievenne vrátila. A když jsem si všiml, že v tlamě nese dalšího zajíce, v duchu jsem zadoufal, že je to pro mě. No to by bylo úžo!
Vlčice hodila bezvládné tělo přede mě a řekla mi, že ona už hlad nemá. "Bezva!" vesele jsem zavrtěl ocasem a ihned se do té lahody pustil. Jo, když má jeden hlad, jídlo zadarmo chutná vždycky dobře. "Díky ti," pronesl jsem krátce, jelikož jsem měl pusu plnou masa a mluvit se s tím zrovna moc nedalo. Zatímco se tedy vlčice o kousek dál povalovala na zemi, já se cpal zajícem.
O malou chvíli později jsem byl hotový. Z toho chlupáče tu zbylo jen pár kostí a vnitřností. Párkrát jsem si olízl tlamu, pak jsem na tváři nechal rozlít spokojený úsměv. Došel jsem k vlčici a taky sebou kecl na zem. "Nemáš chuť se trochu prospat?"

Aniž bych vlastně počkal, až mi Lievenne odpoví na můj dotaz, zazubil jsem se od ucha k uchu a bez jakéhokoliv varování jsem jí věnoval pořádné olíznutí čenichu. Abych pravdu řekl, byl jsem dost zvědavý, jaká bude její reakce. Určitě ji to zaskočilo - tohle opravdu nemohla čekat. Jenže pak se jen lehce pousmála a prohlásila něco o tom, že smrdí jako zajíc a já mám nejspíš pořádný hlad. "Ale noták," povzdychl jsem si a zašklebil se na ni. To se nemůže pro jednou uvolnit a na chvíli se oddat romantice? "Moc dobře víš, že takhle to rozhodně není," nemůžu to jen tak vzdát... "Drahoušku, zkus se trochu víc uvolnit. Užívej si života," opět jsem svou hlavu sklonil trochu blíže a svou lící se otřel o tu její. Následně jsem pomalu vstal a rozvážně jsem začal kráčet k jejímu boku. Schválně jsem si dal načas, než jsem přes její tělo přendal pravou přední a stejně tak i levou přední. Na moment jsem se zastavil, spokojeně jsem se usmál a olízl jsem zadní stranu jednoho z Lievenniných uší. Pak jsem přes její tělo přendal obě zadní nohy a následně své tělo složil vedle toho jejího. Byli jsme tak blízko, že se zrzavé chlupy mísily s těmi černými. "Pomazli se se mnou," poprosil jsem a znovu se svůdnicky usmál. Natáhl jsem krk a svůj nos jsem přitiskl k jejímu kožíšku na krku. Kousek jsem se poposunul a své čelo jsem strčil pod její bradu. Ouška jsem nechal klesnout dozadu a hlavou jsem udělal pár pohybů jako bych se k ní lísal.
"Hm..." spokojeně jsem pokyvoval na její slova, aniž bych se snažil vnímat jejich význam. Než jsem se však stačil nadát, Lievenne najednou vystartovala jako namydlený blesk. "Héj, kam mi utíkáš?" zatvářil jsem se zklamaně. "A co rozloučení?" Neochotně jsem se postavil na nohy a už už jsem se připravoval na odchod. Jakmile jsem ale spatřil Lievenne, jak si to klusá zpátky ke mně a v tlamě má zajíce, nadzvedl jsem obočí. No bezva, pomyslel jsem si poněkud trpce, má druhý chod a já si zase budu muset počkat, až se nají... v duchu jsem si povzdychl, ale navenek jsem se na černou vlčici usmíval. A zazubil jsem se ještě víc, když jsem zjistil, že tu dobrotu nejspíš ulovila pro mě. "To je... Pro mě?" raději jsem se optal, abych náhodou neudělal nějakou hloupost a nesnědl cizí úlovek.

Pravda, byl jsem dost hladový a ten zajíc vypadal fakt lahodně, ale jako správný gentleman jsem hodlal celý úlovek věnovat Lievenne. "Samozřejmě," odvětil jsem jí úsečně, a pak jsem zase vyplázl jazyk ven z tlamy. Když jsem se vlčici otřel o bok, čekal jsem nějakou bouřlivou odezvu. Přeci jen, Lievenne je trochu jiná než ostatní, a tak se dalo předpokládat, že na takové dotyky prostě zareaguje. K mému překvapení se ale nic převratného nestalo. No, tím lépe pro mě.
Mezi tím, co si vlčice pochutnávala na mase, snažil jsem se zpomalit svoje dýchání, aby nebylo tak zrychlené a nepravidelné. Když jsem si párkrát olízl nos a následně i tlamu, kromě pachu krve jsem cítil i jinou vůni. Vlk? Zvědavě jsem se porozhlédl. O pár okamžiků později jsem zjistil, že někde mezi vrbami se ukrývá další vlčice. Kdybych neměl na krku Lievenne, určitě bych to šel prozkoumat. Ale teď jsem zrovna neměl náladu. A krom toho už jsem se těšil, že až bude možnost, půjdu si ulovit něco pro sebe. Už se těším, až si nějakou tou dobrotou nacpu svůj zcela prázdný žaludek...
Poté, co Lievenne ukončila své hody, spokojeně své tělo složila na zem jen kousek ode mě. Postřehl jsem, že mi nehledí přímo mezi oči, ale někam mezi uši. (// Pff, Lothiel? Jak tě to jen mohlo napadnout? :'DD) Nad jejím následným dotazem jsem se pousmál. "Copak, vadilo by ti to, drahoušku?" aniž bych vstával, poposunul jsem se k odpočívající Lievenne, široce jsem se usmál a jen tak znenadání jí pořádně olízl nos.

Ačkoliv jsem Lievenne přímo nabídl, aby si prostě jen tak někam lehla a chvíli na mě počkala, zdálo se, že zrovna na tenhle návrh přistoupit nechtěla. "Nechce se ti odpočívat?" broukl jsem jejím směrem a tázavě se na ni podíval. Kdybych já měl hlad a někdo by se mi nabídl, že mi něco uloví, asi bych si při čekání na tu dobrotu zdříml... Ačkoliv jsem si tím nebyl úplně jist, zdálo se, že má společnice si mě snaží hlídat. Možná si jen chce být jistá, že jí opravdu něco ulovím, napadlo mě. Sjel jsem ji pohledem, nenápadně jsem se usmál, pak jen rádoby lhostejně dodal: "Nuže dobrá, jak myslíš..." mávl jsem ocasem a klidným krokem jsem se vydal kupředu. Zvedl jsem hlavu jak nejvýše jsem mohl a dlouhými hlubokými nádechy jsem se snažil zachytit nějaký pach. Podle hustoty stromů a celkového terénu to vypadalo, že se tady nic velkého zdržovat asi nebude. Spíš bych si tipoval nějaké zajíce, kuny, možná lišky...
Do mého nosu se vlila vůně, která nadějně slibovala nějaký ten úlovek. Instinktivně jsem se přikrčil, napjal jsem svalstvo a zbystřil smysly. Vypadalo to na nějakého toho ušáka. Stále jsem se soustředil na čich, protože jsem svou potencionální kořist ještě ani nezahlédl. O několik chvílí, kdy jsem se tiše plížil, později jsem ho konečně zhlédl. Vypadal celkem pěkně, zdravě a vykrmeně. Nemohl jsem na nic čekat, musel jsem využít chvíli nepozornosti, kdy se zajíc zastavil a začal si svýma předníma nohama mýt srst na hlavě a uších. Divoce jsem vystartoval a pořádně jsem se do toho opřel. Chlupáč zareagoval dost pohotově a jako namydlený blesk vzal rychle do zaječích. Moc se nesnaž, stejně se z tebe stane snídaně, pomyslel jsem si a v duchu doufal, že mi nefrnkne někam do pryč. To by byla celkem ostuda... při pomyšlení, co by si o mě Lievenne asi pomyslela, jsem sebral všechny své síly a vložil je do svého zběsilého běhu. Ačkoli mi větve zdejších vrb moc nepomáhaly, zatím jsem se do žádné nezamotal. Když jsem se k tomu zatracenému hlodavcovi dostatečně přiblížil, vycenil jsem zuby, pořádně se odrazil a následně se zakousl do své kořisti. Bez zaváhání jsem s ním ihned pořádně zacloumal a zacukal, by neměl ani tu nejmenší šanci mi utéct.
Celý udýchaný jsem se porozhlédl, abych zjistil, kde je Lievenne. Držíc v tlamě bezvládné tělo zajíce jsem se vydal směrem k černé vlčici. Cítil jsem na jazyku teplou krev, která, protože jsem byl dost hladový, chutnala opravdu neodolatelně. Ač jsem měl opravdu velkou chuť si ho hned teď podat a pořádně se nadlábnout, stále jsem nezapomínal na Lievenne. Až se s ní rozloučím, ulovím si dalšího... chlácholil jsem otravný hlásek v hlavě, který nesnesitelně žadonil o to, abych se do té delikatesy s chutí pustil.
Došel jsem k Lievene, ušáka jsem jí položil před nohy a usmál se na ni. "Prosím, drahá. Doufám, že tímto jsou všechny nesnáze odehnány," pověděl jsem spokojeným tónem hlasu. A teď, když mám já své odpracované, přichází čas na mou odměnu... pomyslel jsem si slastně a v duchu se škodolibě zazubil. Jako by se nechumelilo, došel jsem ke své společnici a zcela bezstarostně jsem se jí otřel o bok. Kdyby nás teď zahlédl cizí vlk, zcela určitě si musel myslet, že jsme partneři. Zábava už brzy začne. Zase jsem o kousek poodstoupil, tentokrát jsem si ale svá proutnická gesta odpustil. Sesunul jsem se na zem, lehl si na břicho a směrem k obdarované zajícem pověděl: "Přeji dobrou chuť."
Neměl jsem zapotřebí hledět, jak si Lievenne užívá té dobroty, které jsem se musel vzdát, a tak jsem pohledem zabloudil někam mezi stromy. V puse jsem měl stále čerstvou chuť krve a když už jsem neměl co žrát, zbylo mi jen olizovat si zašpiněnou tlamu.