Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, jako by se mě opravdu bála. Proto, když jsem se z její strany dočkal mírného zavrtění ocasem, vykouzlilo mi to na tváři usměvavý výraz. Toto gesto jsem jí tedy následně opětoval, aby věděla, že mi tím udělala radost.
Zeptal jsem se jí, jestli je něco špatně. S prvními slovy její odpovědi jsem rychle zamrkal a nechápavě povytáhl obočí nahoru, další část věty ale následně popřela to, co před chvílí řekla, a tak se z mého výrazu nechápavého stal výraz zmatený. S jejími dalšímy slovy jsem pochopil, že bude nejspíš nejlepší, když jednoduše trochu ustoupím a nechám jí víc prostoru. A jak jsem si usmyslel, tak jsem i učinil. Její mimika tváře mi naznačila, že je za to vděčná. Mou odpovědí bylo krátké švihnutí ocasem a další vřelý úsměv, který jakoby společně se zářícími zlatavými očky říkal: Ale to nestojí za řeč.
"Nelíbil?" zopakoval jsem po ní a udiveně zakroutil hlavou. "Podle mě se šeredně pletou. Bílá je přeci moc pěkná barva! Zrovna tvůj kožíšek je bílý jako sníh. Máš ráda sníh?" vyvalil jsem na ni celou spršku slov a to jsem se, prosím pěkně, nadechl jen na začátku!
Všiml jsem si, jak se mi upřeně zahleděla do očí. Natočil jsem hlavu na stranu a lehce svůdnicky se na ni usmál. Nechtěl jsem ji tím úplně odradit, ale vždycky jsem měl rád pohled na rozpačité vlčí dámy. Takové romantické usmívání většinou fungovalo právě na vlčice, které měly opatrnou a nejistou povahu jako Winter.
"Není ti zima? Co takhle se špetku zahřát procházkou?" přerušil jsem hrobové ticho nabídkou. Normálně bych vlčici nabídl k zahřátí tulení, ale u Winter jsem tolik riskovat nechtěl. Energicky jsem vyskočil na nohy a celý se následně pořádně protáhl. Čekal jsem, jak bude znít její odpověď. Pravdou ale zůstávalo, že už mi do tlapek byla celkem zima, takže bych nějaký ten pohyb (výjimečně) uvítal.

Nechápavě jsem na ni zamrkal. Chovala se ke mně jako k někomu, kdo jí ublížil. Bála se, byla opravdu moc opatrná a nespouštěla ze mě oči. S úsměvem jsem se k ní přišoupl, abych na ní nemusel otáčet hlavu a mohl se jí koukat zpříma do očí. Na znak přátelskosti jsem zvesela zavrtěl ocasem. Ke vší smůle ale vlčice nereagovala tak, jak by mi to vyhovovalo. Místo opětovného švihnutí ocasem jsem se dočkal vyděšeného škubnutí a zatažení oušek dozadu. Vlčice se nejspíš snažila pousmát, ale abych pravdu řekl, moc jí to nešlo. A v ten moment jsem si uvědomil, že jestli chci uspět, musím se změnit. Od barvy jejích oček jsem si odvodil, že ovládá magii Myšlenek, což se mi moc nehodilo, jen co je pravda. Ale léta pilování mého hereckého umu určitě nebyla zbytečná. Stačilo, abych se vžil do své role, jednal spontánně a snažil se moc o tom nepřemýšlet.
"Je něco špatně?" zeptal jsem se klidným hlasem, podobně jako ona také stáhl uši dozadu a udělal pár kroků dozadu. "Proč se mě bojíš?" otázal jsem se smutně, neboť nebyl důvod, proč by ze mě měla mít strach. "Je to takhle lepší?" udělal jsem minimálně ještě jeden krůček dozadu, abych jí nechal spoustu osobního prostoru.
Zeptal jsem se, jestli se jí líbí můj kožíšek. O pár chvil později se mi dostalo poněkud rozkouskované odpovědi. "Tak to jsem moc rád," jemně jsem se pousmál. Znovu jsem lehoulince zavrtěl ocasem. "Ten tvůj je taky moc pěkný."

"Pff," uraženě jsem si povzdechl a plácl svým zadkem na zem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nikdy jsem totiž o místě, kde by se daly opravit magie, neslyšel. Existuje vůbec něco takového? Co když ne? Co pak? Rozbitá magie mi takhle zůstane na celý život? To přece není fér! Já chci něco kvalitního! vztekal jsem se, ačkoliv mi to zhola k ničemu nebylo.
Tu se mi do nosu vlil vlčí pach. Natáhl jsem krk a hlavou jsem div nezakroutil o 360 stupňů. Byl jsem si totiž na devadesát devět procent jist, že jsem se ním již někde potkal. Náhle jsem zahlédl sněhově bílou vlčici, která kráčela mým směrem. Jde ke mně? Opravdu? Nálada se mi raz dva zlepšila, magii jsem nechal magií, teď tu byla vlčice! Rozpomněl jsem se, že to přeci byla ona, kdo tehdá ležel u Velkého vlčího jezera. Chtěl jsem ji tam oslovit, ale než jsem se k ní dostal, byla pryč. Brzdil mě totiž Linzire...
Když už byla blíž, vesele jsem se na ni zazubil. Pozdravila mě celkem koktavě, což mi hned prozradilo, jaký má asi charakter. Bázlivá, nejistá, opatrná. Na tu musím jemně. Aniž bych vstával, vsedě jsem se pošoupl tak, abych k ní byl čelem. "Ahoj," bezstarostný úsměv jsem trochu zmírnil, aby vypadal decentněji. Ocasem jsem prudce zamával, abych jí naznačil, že mám v plánu se s ní kamarádit a nemusí se ničeho bát.
Všiml jsem si, že si mě celého prohlížela. No jo. Není vlka, kterého bych nezaujal svou pěknou ryšavou srstí. Mrkl jsem na ni a s klidným hlasem se jí optal: "Líbí se ti můj kožíšek?"

<<< Západní louky

"Achjo," smutně jsem si povzdychl. Copak toho chci moc? No, abych pravdu řekl, chtěl jsem toho poměrně dost, ale... Vždyť to nemohl být zas až tak velký problém! Chtěl jsem prostě umět ovládat další magii, ne jen ty hloupé iluze, které stejnak nic nezmohly. K čemu taková magie asi je? K ničemu. Je to zbytečnost sama o sobě... Pozastavil jsem se. Co kdybych tomu dal šanci? No, za zkoušku nic nedám. Švihl jsem ocasem a zaměřil se na keř přede mnou. "Tak a teď ti nařizuji, měj dvojníka! Šup!" přikázal jsem, avšak nic se nedělo. Zamračil jsem se. Možná by to chtělo trochu soustředění se, napadlo mě. Moc se mi to nezamlouvalo... Ale zkusit jsem to musel. Ještě víc jsem nakrčil čelo a snažil jsem se soustředit nejvíce, jak jen jsem zmohl. Nic se ovšem nedělo. "Ten keř je špatnej. Co s ním je?!" zasyčel jsem, uvědomujíc si, že chyba bude nejspíš někde jinde. Nerad jsem si to přiznával, ale byl jsem si vědom toho, že to křovisko je úplně v pořádku. Místo toho jsem se tedy zaměřil na šutráky, co mi ležely pod nohama. Přivřel jsem víčka a sklonil k nim hlavu. Ač se tomu těžko věří, můžu hrdě prohlásit, že jsem se snažil. A hle, ono se opravdu něco dělo. Kameny se sice zdvojily, ale ty mé iluze jaksi problikávaly. "No co to? Tohle není nic kvalitního! Co s tím je? Dostal jsem snad rozbitou magii? To snad ne! Co teď s tím? Kde ji vyměním?!" začal jsem si stěžovat. Porozhlédl jsem se, ale neviděl jsem nikoho, komu bych si mohl stěžovat (popřípadě vinu hodit na něj). Co s tím? zadumal jsem se, uvažujíc o tom, kde se asi reklamují magie...

<<<Armanské hory

Nebesa mlčela, nechtěla mi nic prozradit. Od té doby jsem se na ně opravdu víckrát neobrátil. Chtěl jsem jim ukázat, že jsem na ně naštvaný. To jim to dělá tak velký problém? Vždyť bych si to jen půjčil... Jen bych to možná nevrátil, no, to je tak vše, co hrozí, nonšalantně jsem kráčel s hlavou vztyčenou a ocasem nahoře. Nechcete mi dát moc nad zemí? A co takhle vlci? Třeba bych je mohl ovládat... Zblbnul bych jim mysl a přikázal jim, at´ mi slouží... Počkat, to mě přivádí ke skvělému nápadu. Existuje něco, co by umělo úplně každého zhypnotizovat? Co? Ačkoliv jsem sobě i nebesům slíbil, že už se na ně nepodívám, neubránil jsem se a s otázkou jsem k nim vzhlédl. Avšak k mé smůle stále mlčela. Vy se se mnou nebavíte? Co jsem vám provedl?! Nic, tak je to! Tak co proti mně máte? Nechcete mi půjčit kousek vaší moci? Ne? Víte, jak by mi to usnadnilo život? Zhypnotizoval bych každého, koho bych potkal, a udělal bych si svou armádu. Všechny vlčice bych měl pro sebe a vlky bych nutil sloužit. Však to znáte: lovili by pro mě dobroty, nosili by mi vodu až pod nos, uklízeli by v doupěti... No nebylo by to pěkné? He? zeptal jsem se nebes. Nic. Už zase. "Arghhh," nabubřele jsem zavrčel. "Tak jo! Od teď už se s vámi opravdu nebavím! Ale jako opravdu! Já vám to slibuju!"

>>> Přímořské pláně

<<< Z. Galtavar

Doběhl jsem k úpatí hor. Odsud zdola se zdály tááák vysoké. A úplně zbytečně! Povzdychl jsem si a dal se znovu do kroku. Nelíbilo se mi, když jsem dokráčel na vrcholek jednoho kopce, neboť jsem zjistil, že několik přesně takových budu zdolat minimálně ještě třikrát. "Pff," odfrkl jsem si nespokojeně. Lenost byla jedna z těch vlastností, která silně dominovala v mé povaze.
Nebylo by bezva, kdyby mohl vlk manipulovat se zemí ve velkém? No jen si do představte: Zvedne pravou tlapu, ve tváři má nonšalantní výraz, packu následně položí dolu a společně s jejím pohybem se země před ním rozplácne na placku! "Eáá, bžum padum, buch!" imitoval jsem velké třaskance pádu půdy a představoval si, jak mocně bych pak vypadal, kdybych něco takového ovládal. Je vůbec možné něco takového umět? napadlo mě a já se nad tím zamyslel. Co když ano? Kde bych k něčemu takovému mohl asi přijít? Po chvilce rozjímání jsem ale usoudil, že něco takového jednoduše není možné. Takovou moc mají nejspíš jen vyšší síly... Zrak jsem zvedl k nebesům. "Tak co, vyšší síly? Umíte tyhlety čáry máry, hm? Nemohli byste mi něco takového aspoň na chvilku půjčit?" optal jsem se. "Noták! Jen na chviličku, slibuju!" snažil jsem se je obměkčit, ale jaksi to nevycházelo. Nejspíš prokoukly můj plán, kdy jsem uvažoval nad tím, že bych s tou mocí zdrhnul někam, kde by mě nenašli... "Pff, dobře, tak si to nechte, lakomci..." zabručel jsem nespokojeně a už se víc k obloze neobracel. Byl jsem uražen.

>>> Západní louky

Mlsně jsem se olízl. Ze zajíce tu zůstala pouhá hromada kostí, kůže a několika orgánů. Spokojeně jsem vydechl. Plný žaludek, spokojený žaludek, vesele jsem si pomyslel a zvedl se ze země. Jenže v ten moment jsem pocítil, kde všude mám nejspíš modřiny. Nálada se mi vrátila zpátky k mrzuté, neboť mě stále rozčiloval onen incident s veverkami. No kdo to kdy viděl?! Ubohé veverky vyprášily kožich statnému vlkovi... No mám štěstí, že to nikdo neviděl. Zbystřil jsem a rychle se porozhlédl, abych se opravdu ujistil, že si toho nikdo nevšiml. Vypadalo to, že ne. S úlevou jsem si oddychl. To by mi tak ještě scházelo, aby někdo postřehl, že mě prohnali nějací hloupí hlodavci...
Nahlas jsem si říhl a blaženě zamlaskal. Zašvihal jsem ocasem, zakroutil zadniskem a spokojeným a klidným krokem jsem se vydal... Kam jsem se to vlastně vydal? Vlastně ani nevím. Prostě jsem šel přímo za nosem a doufal jsem, že brzy zase na někoho narazím.
Když jsem se blížil ke konci Galtavaru, do nosu se mi opět vlily ony pachy vlků. Jak jsem ale stihl postřehnout, byla to vlčice s vlkem. Samec se samicí... To se mi nelíbilo. Spíš bych uvítal samotnou vlčici... nebo dvě... možná i tři... Potutelně jsem za zachichotal a z kroku trochu zrychlil do klusu.

>>> Armanské hory

<<< Cedrový háj

Utíkal jsem, co mi síly stačily. Kdo by to kdy řekl? Vlk utíká před veverkami! To mám ale zase kupu smůly! postěžoval jsem si, zpomalujíc svůj běh. Zastavil jsem a prudce se otočil směrem k Cedrovému háji. "Hloupá otravná stvoření!" zavrčel jsem jejich směrem a pořádně jsem na ně vyplázl jazyk. "Myslíte si, že je to váš les? To teda není!" stále jsem se rozčiloval. "Jen počkejte! Až najdu vlka, který bude umět létat, skamarádím se s ním a pošlu ho na vás, aby bylo jasno. Ten tam vlítne a bude kousat hlava nehlava! Tak! A všichni chcípnete! Do jednoho!" divoce jsem štěkal na les před mýma očima. "A já pak přijdu, sesbírám všechny vaše useknuté hlavy a začnu na nich tancovat! A až budou potlučené tak moc, jako jsem já od těch vašich šišek, udělám z nich jednu velkou bídnou kupu a na tu se, prosím pěkně, vymočím!" Hrudník se mi divoce zvedal nahoru a dolu. Jednak kvůli vyčerpání ze běhu, druhak kvůli hejkání na les. Doufal jsem, že to ta hloupá stvoření všechno slyšela, neboť výhružky byly tím jediným, co jsem proti nim momentálně měl.
"Huf," unaveně jsem vydechl. Ryba, kterou jsem nedávno snědl, už jako by se z mého žaludku vypařila, a já měl zase hlad. Porozhlédl jsem se po krajině. Kde to zase jsem? Ocitl jsem se na jakési pláni. Ovšem nutno podotknout, že to tady nevypadalo zas až tak bídně, jak by jeden čekal. Možná by se tu dokonce dalo něco ulovit.
Počkal jsem, až se mi úplně zklidní frekvence dechu, a následně jsem hluboce a dlouze nasál okolní pach. Pochytil jsem, že se tu v okolí nachází minimálně další dva vlci a možná i nějaká ta dobrota. Díky svým skvělým smyslům jsem tedy začal pronásledovat pach zajíce. Byl jsem dokonce tak dobrý, že jsem svou potencionální kořist nalezl jen o pár chvílí později. Za takový výkon jsem na sebe hodlal být samozřejmě patřičně hrdý.
Moc jsem nepřemýšlel, jestli se náhodou ještě trochu neskrýt a počkat si na vhodnější chvíli - prostě jsem vystartoval a doufal, že budu úspěšný.
Pro tentokrát se na mě Štěstěna nejspíš usmála, ušáka jsem opravdu ulovil. S chutí jsem se do něho tedy pustil a doufal, že mi energie z něho vydrží trochu déle než z té malé rybky.

<<< Řeka Mahtaë

Spěšně jsem pokračoval podél říčního toku a po každé desítce metrů jsem zběsile otáčel hlavou, jestli mě náhodou Frono třeba nepronásleduje. Jak se ale zdálo, vypadalo to, že jsem byl zatím poměrně v bezpečí.
Netrvalo dlouho a já se dostal k malému lesu. Svá zlatavá očka jsem zvedal nahoru a zkoumal stromy, které tu rostly. Byly nesmírně vysoké a mohutné, ale já neměl ani nejmenšího šajna, co to je za druh. A upřímně mě no ani nijak netrápilo. Jsou to přeci jen obyčejné hloupé kytky... pomyslel jsem si lhostejně, oči odvráceje od cedrů.
Několik minut jsem v tichosti stále klusal podél řeky, jednou za čas jsem se k ní trochu přiblížil a dal si pár doušků studené vody. Bylo to celkem stereotypní, a tak nebylo divu, že mě (před chvílí ještě úchvatná a monumentální) křoviska omrzela.
No tak! Kde jste kdo? zeptal jsem se v duchu. Čirou náhodou jsem si zvolil ten nejvhodnější okamžik, neboť jako na zavolanou se nade mnou objevilo dobrých padesát veverek. Přimhouřil jsem na ně oči. "Co zíráte? Kšá, jděte si po svých!" zavrčel jsem na ně, avšak úspěchu jsem se nedočkal - ba naopak. Ti hlodavci si nejspíš usmysleli, že je tohle jejich území, a proto si ho budou chránit. Ze začátku na měl přilétla jedna, dvě šišky. "Co to děláte?! Jsem snad nějaký terč nebo c-" nestihl jsem to doříci a už jsem měl další šišku v oku. Vycenil jsem zubiska: "Vy hloupá stvoření! Co si myslíte, že děláte?! Pojďte dolu, já si vás pod-" bum! Další salva. "Aaaaargh!" vyjekl jsem. "Zabiju vás, zabiju!" sliboval jsem jim, ironicky utíkajíc před další bombardací.
Celý pomlácený jsem se konečně dostal ke kraji lesa. Na nic jsem nečekal a hned jsem z toho veverčince vyběhl pryč.

>>> Západní Galtavar

Jakmile se Frono trochu víc vzdálil, zcela bezstarostně jsem se zvedl a na svou únavu a náhlé umírání už jsem zapomněl. Potřeboval jsem se ho zbavit a mlha, která už se tu druhým dnem rozprostírala, mi naprosto skvěle hrála do karet. Natáhl jsem krk, nastražil ušiska a zkontroloval, že se ten poděs náhodou nepřibližuje. Naštěstí šlo všechno podle plánu, proto jsem se nenápadně začal plížit někam do pryč. Mou hlavní prioritou teď bylo nenápadně se vytratit z Fronova dohledu.
Když už jsem usoudil, že jsem v bezpečné vzdálenosti, přestal jsem být tolik nenápadný, normálně jsem se narovnal a začal jsem hlava nehlava utíkat napříč břehu řeky Mahtaë. Zvesela jsem se smál a hihňal, byl jsem opět volný.
Jenže to bych nebyl já, kdyby se mi smůla nelepila na paty. A tak není divu, že když jsem pádil o sto šest, nedával jsem pozor, nohy se mi jaksi zapletly a já jsem bezmocně hodil ozemboucha. Nedobrovolně jsem zaválel pár sudů, možná i kotrmelců, z kterých jsem se ale hbitě vymrštil zpět na nohy. "To bylo schválně!" rychle jsem podotkl, ačkoliv bylo dost možné, že můj pád nikdo nezaznamenal.
Oklepal jsem se a usoudil, že už mám příliš velký hlad na to, abych mohl v klidu pokračovat ve své cestě. Zamířil jsem proto k vodnímu toku a doufajíc, že se na mě usměje štěstí, bezhlavě jsem skočil do řeky. Nevím, nejspíš jsem si myslel, že mi ryba sama připluje pod nohy a nechá se chytit. Samozřejmě tomu tak nebylo, a tak se má snaha musela špetku zvětšit. Ještě jednou jsem sebou plácl do vody, párkrát se v ní zamrskal a zaklapal čelistmi. Tentokrát jsem měl štěstí, když jsem zjistil, že v tlamě opravdu držím rybu.
Teď už nezbývalo nic jiného než vyjít na břeh a svůj úlovek si právem vychutnat.
Jakmile jsem byl hotov, bezstarostně jsem mohl pokračovat v cestě.

>>> Cedrový háj

<<<Vodopády

Lhostejně jsem kráčel pryč z území, které bylo zabrané tím šátkovaným náfukou. Byl jsem rád, že můj kožich zůstal vcelku. Celkově vzato, když se to vezme kol a kol, zrovna tenhle případ byl docela... Nudný? Nevím, jak jinak bych to nazval. Většinou to se mnou totiž dopadá tak, že jsem nucen dát se na zbrklý útěk a každou vteřinu se modlit k Vlčímu bohu, aby mě ještě na chvíli nechal žít. Samozřejmě na božstvo věřím jen tehdy, když mi jde o kejhák, abychom si rozuměli.
Nabubřele jsem se otočil na Frona, který, jak se zdálo, měl v plánu oxidovat u mě a ne u alfáka. "Co to tu meleš?" nechápavě jsem se zeptal. Zcela mi unikal smysl jeho žvatlání. "Uvědomuješ si vůbec, že ti šlo o krk? Zažil jsi někdy situaci, kdy na tebe vylítla celá smečka a snažila se tě..." na okamžik jsem se odmlčel, uvažujíc, jestli mám říct to slovo. Nakonec jsem došel k závěru, že to ničemu neuškodí, "zabít?" Hlupák. Kdo ví, co by se s ním stalo, kdybych tam nebyl já? Ten by ležel pod drnem. Na tuty.
Povzdechl jsem si. To nemá cenu. "Áááh, to je jedno, nech to být," poradil jsem mu a otočil se zpátky. V ten okamžik se mi ze žaludku ozvalo hlasité 'gruuugh'. Natočil jsem hlavu a koutkem oka mrkl na Frona. "Nemáš hlad?" zeptal jsem se spíš jen ze zvyku. Abych pravdu řekl, moc mě jeho odpověď nezajímala. Vlastně jsem na ni ani nečekal a rozešel jsem se k nedaleké řece. "Tak pojď, princi," pobídl jsem ho.
Když jsme došli až k vodnímu toku, do nosu se mi vlil podezřelý pach. Celý jsem ztuhl, nastražil jsem uši. Je to možné? Může to být ona? V hlavě se mi vyrojily snad tisíce otázek. Je to ona. Scatnach. Její pach jsem si jednoduše nemohl s ničím splést. Hlavou jsem škubl ze strany na stranu. Zlatavýma očima jsem těkal sem a tam. Nic jsem ale nezahlédl. Nebyla tu. Možná to bude znít divně, ale musím se přiznat, že se mi nesmírně ulevilo. Co by se asi stalo, kdybych ji potkal? To nemůžu dopustit! Hned jsem věděl, co by se stalo, kdybych ji znovu viděl. Po kůži mi proběhl mráz. Z její strany by se na mě sneslo tisíce slov naráz, ale ani jedno by nebylo příjemné.
"Eeeh," tak nějak jsem netušil, jak bych měl své chování vysvětlit Fronovi. Ani zdaleka nemohl tušit, o co jde. A nehodlal jsem to nijak měnit. Svalil jsem se tedy na zem. "Mám takový pocit, že hladem asi umřu," povzdechl jsem si s nesmírně utrápeným tónem. Začal jsem zhluboka dýchat. Na sucho jsem polkl. "Óh, je mi tak špatně," znovu jsem vzdychl. "Mohl by jsi pro mě něco udělat? Ulovil bys mi rybičku? Že to pro mě uděláš? Že ano?" prosebně jsem se na něj usmál. Mé herecké výkony se s každým rokem zlepšovaly! A když do toho zapojím citové vydírání, které bylo nenápadně zabaleno ve sladké nevinnosti, tvořilo to skvělou kombinaci.

To bych nebyl já, kdybych si odpustil to své vychloubání. A skutečnost, že můj společník rázem svěsil ocas a schlíple stáhl uši dozadu, mi dodala ještě víc sebevědomí k již tak velkému egu. Panejo! Co když jsme to oba zkoušeli na jednu a tu samou? To by pak znamenalo, že já jsem ve flirtování lepší, pyšně jsem si pomyslel a natočil slechy k Fronovi. Nakrčil jsem čelo a hluboce se zamyslel. Když jsem ale došel k závěru, že zmíněné jméno mi nic neříká, nadalo mi to a já se musel zeptat, neboť mě opravdu velmi zajímalo, jaký onen tajemný učitel flirtování asi je. "Jano? Toho neznám. Kdo to je a jak bych se sním mohl setkat?"
Mimo to jsem ale jaksi (výjimečně) postřehl, že Frona jeho nedostatky v tomto směru trápí. V duchu jsem nad tím pokrčil rameny. Pravou přední jsem do něho přátelsky šťouchl. "Neboj, to se zlepší. Chce to praxi," ujistil jsem ho, tváříc se, že s ním soucítím.
Naši naprosto obyčejnou konverzaci ale narušili další dva cizí vlci. Na zlomek vteřiny jsem ztuhl a hlavou se mi promítlo snad tisícero možností a scénářů. Některé byly dobré a jiné příliš ne. Každopádně nic jsem nehodlal riskovat - v první řadě jsem se spoléhal na mrštnost svého jazyka, v té druhé na živý štít/návnadu/překážku jménem Frono.
Jenže právě ta víceúčelová věc, jenž byla zmíněna o řádek výše, se jen tak sebrala a bez okolků si šla prohlédnout hnědého vlka zblízka. Tupče! Co to děláš? nadával jsem v duchu a doufal, že Frono zůstane aspoň na malou chvíli vcelku. Ne snad, že by mi záleželo na jeho zdraví, ale zrovna teď se mi jeho obětování nehodilo. Vrchol přišel tehdy, když mi jím bylo oznámeno, že modrooký je alfa. "Ne, vážně?!" ironicky jsem přivřel oči. Měl jsem chuť vzít svou hlavu a praštit s ní o nejbližší strom. Jako by to ale všechno nestačilo, směrem k alfě padla další otázka. Nechápal jsem, jak jen je to možné, že se Frono chová tak bezstarostně. Hoch se nejspíš ještě nikdy nestal cílem útoku smečky, pomyslel jsem si nabubřele. Copak se neumí bát? Ale co... Mně to může být jedno, že. Hlavně ať se z toho dostanu já celej. Na chvíli jsem zlatavý pohled přesunul od Šátkovaného směrem k jeho šedému doprovodu. Ač jsem si ho prohlížel jen velmi krátkou chvíli, zcela přesvědčeně jsem usoudil, že na takového cápka nejspíš vlčice moc neletí.
Než jsem se stačil nadát, u Fronových tlap tancovaly plamínky ohně. Co teď? Doufám, že to kopyto ví, co je to oheň. Zdálo se, že magie zafungovala a můj společník se vrátil do mé blízkosti. Vrhl jsem po něm nechápavý pohled. Už tě nebaví život, že tak hazarduješ? pomyslně jsem se ho optal. Jako by se nechumelilo, Frono se najednou začal bavit o kapradinách a vodopádech v královstvích. To už jsem vážně nemohl pobrat.
Jakmile se k nám Atray otočil s otázkou, zda-li víme, jak se zde trestá vstoupení na teritorium smečky, vycítil jsem příležitost, kdy by se dalo z této nemilé situace vybruslit bez úhony. "Jistě, omlouváme se, už jsme na odchodu," řekl jsem úsečně a bez jakékoliv námahy kontrolovat Frona a jeho chování jsem se zvedl a začal kráčet pryč. "Mimochodem... Vaše vodopády jsou opravdu moc pěkné," dodal jsem s bravurně hrající upřímností v hlase. Musím si u něj nějak šplhnout. Doufal jsem, že mě (potažmo nás) nechají odejít v klidu a míru, protože útěk bylo to poslední, co by se mi zrovinka teď chtělo dělat. Ach ta lenost.

>>> Řeka Mahtaë

//Dva naprosto čarovní princi Frono a Lothiel! To se mi líbí. ˇ^ˇ

Neměl jsem ani ponětí, jestli se tu v okolí nachází nějaké smečky. Tím pádem jsem ani nevěděl, odkud onen hnědý vlk vůbec může pocházet. Nad tím jsem si ale nehodlal lámat hlavu. "Abych pravdu řekl, jsem na tom dost podobně... Tedy až na jednu maličkost," zazubil jsem se, protože jsem moc dobře věděl, co přijde. Dalo se předpokládat, že se to cizinci líbit moc nebude, ale koho to zajímá? Mé ego bylo až příliš velké na to, abych nevyužil situace. Po menší odmlce jsem tedy dodal: "Ač si nejsem jist, kde přesně se to nacházím, podobně jako ty jsem i já narazil na černou vlčici. Měla takový pěkný růžovo-bílý květ orchideje za uchem," zavrtěl jsem ocasem a trochu na ni zavzpomínal. "Jmenovala se, tuším, Lievenne. A řeknu ti, celkem jsem si s ní užil, jestli víš, jak to myslím," několikrát za sebou jsem rychle povytáhl a následně zpět uvolnil obočí a potutelně jsem se zasmál. "Přeji ti pro příště více štěstí," řekl jsem zcela vážně, neboť jsem velmi dobře znal ten pocit, když vás vaše vyvolená (na jednu noc) odmítne.
Optal jsem se ho, jestli je se mnou něco špatně. Jeho pohled mě na chvíli znejistil. Vlk ale po chvíli odpověděl, že prý ne, jen nikdy neviděl nikoho tak... Úžasného? Přitažlivého? Oranžového? Sexy? Ať už vybere jakoukoli možnost, všechno to na mě sedí. Zvědavě jsem natočil hlavu a čekal, co bude dál. Poté, co dopověděl svou myšlenku, na tváři se mi opět rozlil úsměv od ucha k uchu. "No samozřejmě," pověděl jsem rádoby nedbale, jako bych to bral jako nějakou zcela obyčejnou všednost.
Divoce jsem k němu natočil ušiska a celého ho přejel podezřívavým zlatým pohledem. Zdálo se mi to, nebo jsem se jen přeslechl? Skutečnost, že by mě cizinec označil za princeznu, se mi moc nezamlouvala. "Motýli? Ti jsou hloupí..." zabručel jsem a vyslechl si další spršku slov. "Stromy? Ty jsou nudné. Srnky? Proč bych si s nimi povídal? Je to přece jen kus masa," mrkl jsem na něj a ještě dodal: "Když nemám společnost, rád si povídám s brouky. Můžeš jim říct jakékoliv tajemství, budou poslouchat tvé dlouhé monology, a až tě omrzí, buď je necháš být, nebo je zašlápneš," uchechtl jsem se při té představě.
Zrovinka když se mi vlk představil pod jménem Frono, do nosu mě udeřily další dva pachy. Otočil jsem se a uviděl jsem dva vlky. Jeden z nich měl na krku cosi modrého. Přimhouřil jsem oči a snažil jsem se přijít na to, co to vlastně je a jak k tomu asi přišel. Pohledem jsem následně vyjel nahoru až k jeho modrým očím. Byly chladné a tvrdé. Vypadalo to, jako by nás onen vlk měl chuť zabít. Sklopil jsem uši a nasucho polkl. Pohled jsem nejistě stočil k Fronovi. Mé oči jako by se ptaly: co teď? Šátkovaný mě tolik zaujal, že jsem svou pozornost až o pár chvílí později přesunul i na šedého vlka.
Rozléhalo se zde hlasité ticho. Usilovně jsem uvažoval o svých možnostech. Zkusím to nejdřív tou snazší cestou. Pozdravím a nebudu drzý. Jestli to nezabere, pod nohy jim předhodím Frona a dám se na útěk.
Spolkl jsem počáteční rozpaky a na tváři vyloudil úsměv. "Zdravíčko," lehce jsem zavrtěl ocasem na znak přátelskosti. V duchu jsem se modlil, aby se to nesemlelo ještě dřív, než bych stihl zareagovat. "Aemmm," nevěděl jsem, co říct. "My..." znovu jsem koutkem oka zabloudil k Fronovi, "My vám tu asi vadíme, že?"

//Tak to jsem ráda. :)

Nebylo žádným překvapením, že hnědý vlk mé zabručení neuslyšel. Jakby ano? Ten jeho způsob pití byl nesmírně hlučný, jen co je pravda. A proto jsem se musel vyjádřit trochu hlasitěji. Se špetkou zvědavosti v hlase jsem ho pozdravil. Doufal jsem, že to nebude žádný zahořklý bručoun nebo stydlivý hlupáček. S těmi je totiž většinou nejméně srandy. A já se momentálně celkem nudil. Potřeboval jsem se něčím zabavit, rozptýlit.
Vlk zvedl hlavu a velmi pozorně si mě začal prohlížet. V prvních chvílích jsem byl víceméně překvapený; jeho zvláštní pohled mě znejistil. Párkrát jsem rychle zamrkal a pak se nechápavě optal: "Eh... Je se mnou něco špatně?" Proč se tak tváří? Jsem špinavý? Mám někde zaschlý kus bláta nebo větev v srsti? Zamyslel jsem se nad tím. Možná jsem ho jenom uchvátil svým vzhledem, prolétlo mi hlavou. U vlčic je to normálka, ale že by to najednou začalo fungovat i na vlky? No, nepopírám, že jsem opravdu sexy, tak proč ne? V duchu jsem nad tím pokrčil rameny, naprosto si uvědomujíc, že jsem prostě přitažlivý. Cizinec se následně nejspíš vzpamatoval a vzpřímil postoj. Avšak jeho zraky ze mě nespouštěly pohled. Cítil jsem se trochu nesvůj.
Jakmile mě ale vlk pozdravil a zářivě se usmál, trochu více jsem se uvolnil. Zdálo se, že to není žádný zakomplexovaný jedinec, který by neměl zájem si se mnou povídat. Kdoví? Třeba se od něho dozvím spoustu zajímavých věcí.
Jeho další slova mi na tváři vykouzlila úsměv široký od ucha k uchu. "Děkuji za optání, milý princi. Já jsem princ Lothiel z vedlejšího království, moc mě těší," řekl jsem s brilantním hereckým výkonem a zvesela jsem mávl ocasem. No není to bezva? Miloval jsem hraní si na někoho, kým nejsem. Nasazování a používání masek pro mě nebyl žádný problém. Hraní divadla byla nesmírná zábava.

//Příště do mě kdyžtak kopni. :D Omlouvám se za pozdržení. ^^'

Zamyšleně jsem hleděl na kámen před sebou. Nebylo na něm ani za mák nic zajímavého. Byl obyčejný, stejný jako tisícero dalších. Avšak pro mě byl něco jako brána mezi realitou a fantazií. Určitě to znáte... Klasický prázdný pohled 'do blba' naznačoval, že nad něčím horlivě uvažuji.
Dumal jsem nad tím, co budu dělat po zbytek života. I kdyby to znělo sebevíc filozoficky, nic hlubokého v tom - aspoň v mém případě - nehledejte. Něco, jako je uvažování nad smyslem života, hledání sebe sama, či pochopení všech souvislostí v tomto světě, u mě rozhodně nehrozilo. Spíš jsem rozjímal nad tím, jaké by to asi bylo, kdybych získal moc. Abychom si rozuměli, nestál jsem o to být nějakou důležitou alfou nebo něčím podobným, to opravdu ne. Chtěl jsem... Co jsem to vlastně chtěl? Perly? Blyštivé kamení? Bohatství? Ano! To je přesně to, po čem jsem toužil. No uvažte, když máte přepychový majetek, můžete si dovolit cokoliv. Podplácet drahými dárečky můžete jak vlčice (které mimochodem i tak celkem letí na můj naprosto žhavý vzhled...), tak i vlky. Vždycky se hodí mít spoustu informací, známostí a přehled o situaci, že.
Moment, jak dlouho už je tu ten vlk? natočil jsem hlavu div jsem si ji nevykroutil a podezřele jsem zvedl pravé obočí. Na svého rádoby kamaráda hmyzáka už jsem dávno zapomněl. Odhodil jsem ho stejně rychle jako své vlčí 'přátele'.
"Ehm?" neurčitě jsem broukl jeho směrem. Netušil jsem, jestli to vůbec slyšel, poněvadž styl, kterým pil vodu, byl nadmíru hlasitý. I přesto jsem ale v situaci uviděl příležitost, jak bych mohl získat nové vědomosti nebo zkušenosti, a tak jsem ho neváhal oslovit: "Zdravíčko, příteli," zeširoka jsem se usmál a vyčkával, jak bude vypadat jeho reakce.