Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Omluvám se za to zdržování. Nevyšlo mi to tak, jak jsem plánovala. :c *jako omluvu posílá balík Milka čokolád*

"Hmmm," pomalu jsem přikyvoval s veledůležitým pohledem, když mi vlk na můj hlavolam odpovídal dalším hlavolamem.
"Čekám," konstatoval jsem a naklonil hlavu. Když se mě Newlin najednou zeptal, co jsou to ruce, už už jsem se nadechoval, abych odpověděl, ale než jsem stačil něco říct, šedý vlk už ze sebe vydal takovou kupu slov na jeden nádech, že se vlastně dobral k (poněkud unáhlenému) výsledku. "Ne, ne, ne, ne, ne!" zastavil jsem ho. "Úplně jsi se do toho zamotal," povzdychl jsem si a tvářil se, jako bych to od něj čekal. "Ruce jsou něco jako nohy. Ale ne vlčí..." Na moment jsem se odmlčel. "Slyšel jsi někdy o lidech?" Hlas se mi ztišil a já se začal tvářit tajemně. "Lidé jsou takové zvláštní potvory. Jsou to taky živočichové, ale chodí jen po zadních nohách." Jakmile jsem ho obeznámil se základními znalostmi o dvounožcích, rozhodl jsem se mu předvést názornou ukázku: předníma nohama jsem se odrazil od země a začal jsem balancovat na zadních. "Takhle," dodal jsem, než jsem se vrátil zase zpátky na všechny čtyři. "Jsou velmi zvláštní, musíš si na ně dávat pozor! Jsou zlí, krvežízniví a agresivní..." hlas mi opět na okamžik utichl a já nechal svá slova doznívat v nastalém tichu. "Párkrát už jsem se s nimi setkal," zalhal jsem s bravurným hereckým výkonem, který prostě nešel prokouknout. "Používají temné síly, aby ulovili vlky. Víš, oni totiž nemají srst, a tak loví zvířata, zaživa je svlékají z kůže a pak si ji přivlastní a nosí ji na sobě!" pomalu to celé gradovalo, až jsem dával najevo nesmírně velké množství dramatičnosti. Zaujal jsem nonšalantní postoj a s výrazem ostříleného bojovníka jsem zabodl svůj zlatavý pohled do Newlinových modrých oček. "Ptáš se, jak to souvisí s rukama? No, lidé tak říkají svým předním nohám, které nepoužívají k chůzi..." vysvětlil jsem mu.
"Takže teď už víš, co jsou to ruce," mrkl jsem na něj, jako když otec pochválí své vlče. "A já se, jen tak mimochodem, jmenuji Lothiel," dodal jsem na závěr.
Na řadu se dostalo téma o rodinných vztazích. Přiznám se, že jsem jím byl tak trochu zmaten. A tak jsem se tedy na rovinu zeptal, jestli měl něco s mou mámou. Když se mi dostalo negativní odpovědi, jediná druhá možnost byl přeci táta. Bez ostychu jsem se tedy zeptal, jestli měl něco s mým tátou. Vlk byl poněkud zmaten a ptal se, co by s mým otcem dělal. Na tváři se mi objevil takový ten neskrývaný potutelný úsměv, kdy já vím, o co jde, a ten druhý vlk ani nemá zdání, oč kráčí. "Newline... Víš ty vůbec, jak vznikají vlčata? Potřebuješ k tomu přeci vlčici, že..." nakousl jsem ono téma o kterém jsem se dokázal docela bez ostychu bavit. Na rovinu jsem se ho optal: "Tak víš, jak se to dělá, nebo ne?"
Když se pak ještě ohradil, že má dva rodiče, bylo mi jasné, že tenhle vlček moc zkušeností na toto téma nejspíš nemá. Samolibý úsměv se rozšířil ještě víc. "Každý má dva rodiče. Jinak to totiž ani nejde..." dodal jsem. Povzdychl jsem si a zakroutil hlavou. "Ach, ty toho ještě toooolik nevíš. Chceš, abych ti to vysvětlil?" navrhl jsem mu skvělou nabídku.

"Jen třicet," rozhodně jsem pokývl, abych mu ukázal, že už jsem se rozhodl. Víc jsem mu dát rozhodně nehodlal. Ač nepříliš rozumným, ale stále existujícím důvodem jsem to okomentoval. Vlk vypadal, že z toho není zrovna dvakrát nadšený, ale mohl si za to sám! Rázem se ale jaksi odhodlal a s otcovským hlasem na mě přišel s tím, že si toho zaslouží mnohem víc a že jsem prý zlý vlk. Už už jsem se chystal zakročit a říct něco na svou obhajobu, ale jak se zdálo, nemusel jsem dělat naprosto nic. Newlinovo odhodlání se s délkou jeho monologu stále zmenšovalo, až se, jak se zdá, vypařilo docela všechno. Samolibě jsem se usmál a s vyzývavým pohledem jsem na něj vítězně hleděl. Minimálně do té doby, dokud nezopakoval, že by to opravdu nešlo. Ale co?! Stále jsem nechápal, oč tu běží.
Na můj dotaz, proč by to nešlo, odpověděl v dalším začarovaném kruhu. Ha! Už je to tady. Začíná mě pomalu ale jistě mást! Já mu na to ale neskočím. Jsem chytřejší než on! "A co když to půjde i přestože jde o to, jak to tu chodí? Půjde to tak, že to tu chodí tak, jak to chodí? Bude to stále chodit tak, aby to šlo ruku v ruce s tím, jak to tu nechodí? Hm? " (//:'D) Při pokládání těchto otázek jsem se tvářil zcela vážně a věcně, jako bych naprosto přesně věděl, o čem vlastně mluvím, a očekával, že to vlk pochopí a bez problémů na to odpoví.
Jeho dodatek o otcovství byla jistě další cesta, jak mě zmást. Ale já se nedal! Dokončil jsem za něj větu a zeptal se, proč to sem motá. Když jsem se dočkal jen opětovného zopakování dotazu, povzdychl jsem si. Lstivé techniky! Hraje, že nedává pozor, přitom pozorně sleduje každý můj pohyb. Musím si na něj dávat vážně velkýho majzla... Nehodlal jsem to tedy více rozvádět.
Vytřeštil jsem na Newlina oči, když mě oslovil synem. Nechápavě jsem ze sebe vydral jen pár slabik. Ve vzduchu teď mezi námi visela nedořešená věc. To je ten důvod, proč mluvil v hádankách? Mělo mi to být jasné! Teď to dává všechno smysl! Neudržel jsem se a zeptal se, jestli měl něco s mou mámou. Newlin ale najednou popřel vše, co před chvílí řekl. Naklonil jsem hlavu na druhou stranu a hodil po něm nesmírně nechápavý pohled. "Tak jak to tedy je?! Když ne s matkou, tak snad... s otcem?" pomalu jsem nechal vyjet obočí nahoru. Jak bych mu pak měl říkat? Mami? Tati? Mamotati? Strakatý vlk se rychle pustil do vysvětlování. "Legrace? Bližší? Bratře?" zopakoval jsem jen pár vybraných slov. Takže není mým nevlastním otcem, ale bratrem? Jak to, že jsem se s ním ještě nikdy neviděl? "Tak se přiznej, bratře. Kdo z mých rodičů je i tvým rodičem?!" zeptal jsem se, abych v tom měl jasno. Zase mě mate!

Z očí se staly dvě úzké štěrbinky, jak jsem si ho podrážděně prohlížel. Ještě teď mi srdce zběsile bušilo z onoho nepříjemného vylekání. "Jo, čtyřicet," souhlasně jsem pokývl. Výš jsem jít nehodlal! Jak bych také mohl, že?! Já tu tvrdě kopu špičkou svých předních nožek, on si sem jen tak nakráčí a bez jakékoliv dřiny se tu domáhá mého pokladu! Drzost! Dokonce jsem začal uvažovat o tom, že mu to srazím ještě níž. Přeci musíte uznat, že měl jediné štěstí, že mě našel. Kdyby mě nepotkal, nikdy by se nestal spoluvlastníkem (zatím nenalezeného) pokladu! Takže jsem se v cukuletu rozhodl, že zakročím: "A nebo víš co? Za to nestydaté vybafnutí ti to srazím jen na třicet procent!" Uraženě jsem zakroutil hlavou. To si bude pamatovat, že nemá děsit vlky, kteří tvrdě dřou!
Lhal bych, kdybych řekl, že mě vlkova odpověď nepřekvapila. Nechce ani kousek pokladu? Co je s ním špatně?! "Proč ne?" hodil jsem po něm tázavý pohled. Tohle mi nějak smrdí. Každý zdravý a normálně uvažující vlk přeci musí chtít poklad! Tak proč zrovna tenhle ne? Něco se mi na tom nezdá! Určitě má něco za lubem... "Proč by to nešlo??" znovu jsem se ho otázal, s ještě větší naléhavostí v hlase. Byl jsem zvědavý, jak mi odpoví. Chtěl jsem vědět, jaký má srozumitelný důvod, proč si nevzít poklad! KAŽDÝ CHCE PŘECE POKLAD!
Vlk měl ale očividně sklony k přeskakování od jednoho tématu k druhému, neboť mi tu začal vykládat něco o otcích a synech. Když ale nedokončil větu, povzdychl jsem si a udělal to za něj: "...syn. Jo, já vím. To ví přece každý. Ale proč to sem motáš?" nechápal jsem. Nějak jsem se do toho celý zamotal. Co po mně vlastně chce? Rázem z něj vypadlo, že je to celé jedno. Zamračil jsem se. Mám to! Snaží se mě zmást, tak to je! Mluví v nesrozumitelných hádankách a oklikách. Snaží se mi zamotat hlavu. Jeho cílem je mě natolik znejistit a omámit slovy, aby si ten poklad mohl vzít celý pro sebe a zdrhnout mi s ním! Tak tak je to doopravdy! V tom případě se tedy musím mít přeci na pozoru. Co půjde jedním uchem dovnitř, musím vypustit tím druhým ven. Nemůžu ho přece nechat pláchnout s mým pokladem! To bohatství patřilo mně i když jsem ho ještě vlastně nenašel...
Natočil jsem hlavu na stranu a zaposlouchal se do jeho slov. My už jsme se někdy setkali?! Pf, na to si nevzpomínám... zamyslel jsem se. Možná jsem byl tehdy pod vlivem nahnilého ovoce (které mám tolik v oblibě!). Ze sladkých myšlenek o přírodním způsobu, jak se opít, mě vytrhla vlkova další slova. "Co?!" vyjukaně jsem vytřeštil oči. "Jak...? Proč...? Eh?" Zděšeně jsem hleděl na Newlina. "Ty jsi měl něco s mou mámou?!" O ničem takovém jsem nevěděl. Představa, že by tenhle vlkouš mohl být mým nevlastním otcem, byla velmi... znepokojivá.

Yay! Vlkoveverka - oficiálně nová přezdívka. :D

Chvilku jsem čumákem jezdil těsně nad zemí a doufal, že se nějaké ty cennosti dobrovolně přihlásí samy. Ale ono nic. Vůbec nic! V nose jsem cítil jen puch moře, písku a všech těch vodních... kytek? Bůhví, co to vlastně je. Co bylo ale překvapivé, do čenichu se mi vedral jakýsi vetřelecký pach vlka. Podezřele jsem zvedl hlavu a přimhouřil oči. Začal jsem skenovat své okolí. Vlk přeci nemůže nic nechávat na náhodě! Co když najdu nějaký ten poklad? Nechci přeci žádné svědky. Ještě by po mně chtěl půlku toho všeho bohatství, které bych mohl mít celé sám pro sebe. Po několika chvílích, kdy jsem nikoho nezahlédl, jsem usoudil, že to sem nejspíš jen zavanul vítr. Bezstarostně jsem tedy pokrčil ramena a pustil se zpátky do důkladného hledání.
Teď už jsem k neustávajícímu čmuchání přidal i lehké prohrabování písku předníma tlapkama. Vzhledem k mému předešlému neúspěchu jsem totiž tentokrát usoudil, že je potřeba být více trpělivý a důkladný. Jasně, obyčejně mi tahle slova naprosto nic neříkají, ale když se jedná o poklad... No, jsem schopen něco obětovat.
Byl jsem až příliš zaujatý ohledně objevování oněch třpytivých a blyštivých věciček na to, abych si všiml, že se kousek ode mě skrývá nějaký nezbedník. Není proto divu, že když rázem vyskočil ze své skrýše a nesmírně hlasitě mi přímo do ucha oznámil, že prý není hloupý, jak moc jsem se lekl. Lehce jsem nadskočil a srst se mi zježila jako nějaké kočce. Bleskurychle jsem se na cizáka otočil a s vyčítavým pohledem na něj zahulákal: "Co blbneš?!" Vydechl jsem a zakroutil hlavou. V tom se mi hlavou mihla myšlenka, která mi hned celou situaci osvětlila. Ví o tom, co tu dělám! Má mě prokouknutého! Musím mu rychle něco nabídnout! Představa, že by se to tu mohlo zvrtnout do nějaké bitky o poklad, se mi moc nelíbila. A právě to byl důvod, proč jsem rychle dodal: "Nebudeme to přeci hrotit, ne? Nabízím ti čtyřicet procent," usmál jsem se a doufal, že po mně ten maník nebude chtít víc.

<<< Křišťálový lesík

Ledabylým krokem jsem se šoural světem. Neměl jsem sebemenšího šajna, kam jdu nebo co je vlastně mým cílem. Byl jsem bez nálady, extrémně znuděný a jaksi bez energie. "Taková nuda," utrousil jsem nabubřelým tónem a pravou přední kopl do nejbližšího nevinného cíle, který se mi naskytl - tedy do kamene. Minerál opsal nepříliš velký oblouk ve vzduchu a se šplouchnutím sebou mrskl do kaluže bláta. Nebyl bych to já, kdyby se mi smůla nelepila na paty. Určitě si dokážete dost dobře představit, co následovalo: velké kapky hnědého blivajzu přistály na mém ryšavém kožichu. Jakýmsi prapodivným zvukem, který se z části podobal prasečímu kviknutí a z části kravskému zabučení, jsem vyjádřil naprostý nesouhlas s nastalou situací. Nakrkle jsem zavrčel a zanadával si na tu hroudu slizu: "Hloupé bláto!" Vlk si jen tak kopne do šutráku a matka příroda mu to dá takhle sežrat! Tfuj, to od tebe vůbec není pěkné! Na nic jsem nečekal a masivně se celý oklepal doufaje, že to půjde všechno rychle dolu. Na okamžik se ze mě stala jen rozmazaná oranžová šmouha, z které lítaly kapky bláta. Když jsem byl hotov, zběžně jsem se zkontroloval. Tak je to mnohem lepší! pochvaloval jsem si svoji srst.
Chvilkové rozptýlení se rázem vypařilo a mně nezbylo nic jiného, než se zase dát na cestu. Přiznám se, že jsem se táhl jako šnek. Šnek, který se loudá. K mému překvapení jsem už měl Křišťálový lesík dávno za sebou. Nyní jsem se dostal na Přímořské pláně. Do nosu mě udeřil pach slaného moře. Vzpomenul jsem si, jak jsem tu nedávno hledal něco... Výjimečného. Napadlo mě, že po tu dobu, co jsem byl pryč, mohly zdejší vlny vynést na břeh něco nového. Blyštivého. Cenného.
Ze zvadlého kusu salátu se rázem stal opět vlk. Rozklusal jsem se blíž k onomu vodnímu útvaru. Ale ještě před tím, než jsem se pustil do akčního hledání, jsem se podezřele porozhlédl, jestli tu náhodou nejsou nějací svědci. Nikde nikdo. Dokonalá situace! Nadšeně jsem sklonil hlavu dolů, div jsem ji málem nestrčil do písku. Detektor bohatství začal pracovat na plné obrátky.

//Měním přechod na Přímořské pláně

Bíle zbarvená vlčice se mi pomalu ale jistě začala vzdalovat z dohledu, až nakonec úplně zmizela. Povzdechl jsem si. Byla s ní docela nuda, napadlo mě, když jsem tak nad tím uvažoval. Celý její život musí byt nuda, nestydatě jsem si pomyslel. Co asi věčně dělá? Klepe se někde v koutu jeskyně a doufá, že ji nikdo nenajde? Pff, to je opravdu zvláštní a hloupé. Vůbec jsem se nesnažil nějak se do její situace vcítit a snažit se ji pochopit. Bylo mi to upřímně docela u zadních partií mého krásného těla. Jen mi to přišlo prostě a jednoduše nudné.
Zvedl jsem hlavu k nebesům a nasál okolní vzduch. Nikde nikdo. A navíc ještě k tomu přišel podzim, brouci za začínali schovávat. S kým si teď budu povídat?! napadlo mě. "Chjo," vypustil jsem ze sebe nepříliš spokojeným tónem. I já jsem se teď nudil. Ale co jsem měl teď dělat? Žádní vlci tu nebyli a pravděpodobnost, že najdu poklad, byla asi taková, že zahlédnu létající prase. Chtělo by se to někoho poptat. Přece tu někde musí být něco vzácného! Nebo snad ne? To je ale hloupost. Poklady jsou všude. Jen je třeba mít správné zdroje informací... Už jsem se konečně chtěl dostat k nějakému tomu bohatství. Chtěl jsem velké množství majetku, aby mě pak všichni okolo mohli obdivovat a uctívat. Už jen ta představa, že se ke mě vlčice jen hrnou... (Tedy, ne snad, že by se ke mně nehrnuly už teď, ale předpokládám, že čím větší majetek, tím větší nával vlčic...) Určitě to chápete. Každý přeci touží po bohatství, no ne?
Povzdychl jsem si a líně se porozhlédl. Co teď? Kam jsem měl jít? To jsem vůbec netušil. Zvedl jsem se a šouravým krokem jsem se tedy vydal do neznáma doufaje, že narazím na někoho, kdo by mohl vědět něco víc o pokladech a tajných skrýších...

>>> Západní louky

//Nevadí, stane se to každému. :)

Nepopřu, že jsem byl opravdu překvapen, jak se Winter rozjela. Stydlivost a nejistota byla ta tam, teď se dokázala uvolnit. Do hry se nenutila, prostě se jen do toho děje nenásilně zapojila. A jak se zdálo, zamlouvalo se jí to. Strategicky jsem na ni hned neskákal a příliš jsem se nesnažil náš kontakt přiblížit, ještě bych ji polekal. Místo toho jsem se jí snažil olíznout přední packy. Její reakce mě docela uspokojila: zvesela se zasmála a oplatila mi to pošimrání mého čenichu jejím ocáskem. Rychle jsem zamrkal, nevkusně otevřel tlamu a už jen čekal, kdy to přijde. Trvalo to pár sekund. "Hapčíí," zakřenil jsem se a sám sobě se zasmál.
To už se Winter válela na zemi a povídala mi o tom, jak se učila umění lovu později než ostatní vlčata. To mě sice moc nezajímalo, ale navenek jsem se tvářil, že dávám pozor a pozorně ji poslouchám. Když se zmínila o tom, že jsem ji vlastně ještě neviděl lovit, v očích mi to zajiskřilo. Společný lov? To vůbec nezní špatně! "To je pravda. Tak to bychom mohl-" zarazil jsem se. "Co se děje?" lehce jsem se zamračil, když jsem si všiml jejího výrazu. Řekl jsem něco špatně? Pokazil jsem to? Mé zkušené oko mi prozradilo, že Winter se dostala do stresující situace. Ztichla, zesmutněla a začala nervózně přešlapovat na místě.
Když mi konečně prozradila, co se děje, pochopil jsem to. Ach, taková škoda. A já se tak těšil na ten lov... v duchu jsem si povzdechl. Neměl jsem iluze, že by se mnou teď Winter měla chuť jít lovit. "No, to je jednoduché," řekl jsem vševědoucně. "Můžeš jít za svým kamarádem, já se zlobit nebudu," stejně už s ní začínala být nuda. Když si vzpomenula na svého blízkého, rovnou jsem mohl vyloučit variantu, kdy si půjdeme spolu zalovit nebo se vrátíme zpátky do hravé nálady. Beztak už jsem měl chuť změnit společnost. Chtělo to zase někoho více odvázaného, ke komu by nebylo tak těžké se přiblížit a získat jeho důvěru...
"Nebudu ti to dělat složitější. Chápu tvou situaci, tak běž, omluv se mu," povzbudivě jsem na ni mrkl. Takhle to vyhovuje nám oběma, pomyslel jsem si a zvedl se. "Tak se teda měj," zavrtěl jsem ocasem a ještě dodal: "Někdy zase na viděnou," usmál jsem se a sledoval, jak odchází. (//Snad nevadí menší manipulace. :D Počítám totiž s tím, že se Winter nenechá dlouho přemlouvat a vydá se za Suzumem. Kdyby tomu tak nebylo, určitě řekni, přepíšu to.)

Vyslechl jsem si její vypravování o zkušenosti se smečkami. Docela mě překvapilo, že se ten její příběh nemálo podobal zrovna tomu mému. Oba jsme zabloudili na území, o němž jsme nevěděli, že patří smečce. A jak se zdálo, oba jsme z toho vyvázli zdraví a živí. Hm, docela zajímavá náhoda.
"Ále," řekl jsem protáhle a lajdácky švihl packou, "Nevěřím, že jsi na tom zas až tak špatně," povzbudivě jsem na ni mrkl, když mi prozradila, že jí lov příliš nejde. Já jsem s ničím takovým samozřejmě žádný problém neměl. Už od mala jsem byl v lovení opravdu šikovný (jako ve spoustě dalších věcí, přirozeně...).
Zdálo se, že jméno Erynij jí nic neříká, a tak to vypadalo, že bych měl hledat další téma, o němž bychom mohli diskutovat. Jenže to bych nebyl já, kdyby mě stálé tlachání a vybavování nenudilo k smrti. Chtěl jsem to proto trochu něčím okořenit.
Zvesela jsem ji pobídl ke hře, ale ona se k tomu moc neměla. Moc jsem se vlastně ani nedivil, když jsem viděl, jak reaguje už jen na přítomnost cizího vlka. A proto, přiznám se, že když se na druhý pokus lehce usmála a zavrtěla přitom ocasem, zablýskl se ode mě zářivý úsměv bílých tesáků. Tak přeci jen by se mohla odhodlat... Legračně jsem se k ní začal plížit a rošťácky jsem na ni vyplazoval jazyk. K mému překvapení jsem se od ní dočkal podobných reakcí a než jsem se stačil nadát, oběhla mě a drcla do mě čumákem. "Jéjky," překvapeně jsem vykřikl a hbitě se k ní natočil. Na moment jsem zůstal v hravé poloze a švihal jsem ocasem o sto šest, ale pak jsem sebou mrskl na zem, zaválel pár sudů a s pro vlky netypickým zvukem, jenž se nepříliš vzdáleně podobal prasečímu chrochtání, jsem vyplázl jazyk, jak jen nejvíce jsem mohl, a v zápalu hry jsem se snažil Winter co nejvíc olízat přední nožky.

"Hm, to zní, jako by byl něco naprosto nebezpečného," zasmál jsem se, když mi Winter oznamovala, že by mi nepřála, abych Cattana potkal. Podvědomě jsem si ho představil, jak běhá všude kolem, bláznivě se chechtá a na všechny prská sliny... No, musím se přiznat, že to nebyla příliš pěkná představa.
Tak nějak jsem zapomněl a nebral na vědomí to, že Winter má barvu očí šedou. A tak nebylo divu, že mě vlastně ani nenapadlo, že by se mi mohla hrabat v hlavě. Zatím se ale nijak neprořekla či nezareagovala na mou myšlenku, a tak jsem o tom neměl ani páru.
"Navštívil? No, nevím, jestli je to to správné slovo..." trochu nervózně jsem se pousmál. "Musím se přiznat, že zatím do smečky jít neplánuji, protože..." na momentík jsem se odmlčel. Panejo. Málem bych se prořekl. "Protože to prostě není pro mě. Nevím, jestli mě chápeš, ale tuláctví mě jednoduše láká," dokončil jsem jako nic a lehce se pousmál. "Zatím jsem měl čest jen s jednou alfou a to nedobrovolně. Abych to tedy uvedl na správnou míru: s jedním mým přítelem jsme se potulovali u takových... moc pěkných vodopádů a netušili jsme, že je to území smečky," zašklebil jsem se a pokračoval: "Každopádně alfa vlk nebyl zas až tak zlý. Pravda, sice na nás trochu vrčel a měl výhružný tón, ale nechal nás odejít ve zdraví a s celistvým kožichem," zavrtěl jsem ocasem. Přiznám se, že na svůj kožich jsem nedal dopustit. Nemusel být sice čistý a stále načechraný, avšak děsil jsem se představy, že bych měl utržit nějakou ránu či úhonu. "Jo, málem bych zapomněl. Ta smečka se jmenovala, tuším, Erynijská," dodal jsem informaci, kterou by bylo vhodné uvést spíše na začátku vypravování, než-li na jeho konci.
Chvilku jsem přemýšlel, co bych mohl navrhnout, abychom se oba zabavili. Netrvalo to dlouho a žárovička se rozsvítila. Co baví každého? Hry! Zvesela jsem bílé vlčici nabídl, jestli si náhodnou nechce zavzpomínat na vlčecí časy a trochu si zablbnout. K mému překvapení se ale moc šťastně netvářila. Nakonec ale souhlasila, seskočila z kamene a nepatrně zavrtěla ocasem. Mému bystrému oku ale nemohl uniknout výraz její tváře. Netvářila se šťastně, ba naopak. I slepý by poznal, že se do toho nutí. Smutně jsem si tedy povzdychl a z hravé pozice si zpátky kecl na zadek. "Dobrá, to nevadí..." řekl jsem klidným tónem a začal opět uvažovat o tom, co nás oba může asi zabavit.
Winter taky mlčela. Nejspíš přemýšlela o svých věcech. Když však zabloudila pohledem ke mně a lehoulince zavrtěla ocasem, zářivě jsem se na ni usmál. Pomalu jsem se vrátil do hravé polohy a opětovně také zašvihal ocasem. Se zadkem vztyčeným k nebesům jsem se šibalsky začal k vlčici plížit a vyplazovat na ni jazyk. Zatím jsem si na nic většího netroufal. Čekal jsem, jaké budou její další reakce.

"Já?" otázal jsem se, jako by snad bylo možné, aby byla otázka položena někomu jinému. "Nene, nikam nepatřím. A myslím, že to tak ještě dlouhou dobu zůstane," zašklebil jsem se zvesela a zamával ocasem.
"Hm, Cattan, povídáš..." zamyslel jsem se. Takže Frono to není. "Ne neznám. Jen mi ten popis někoho připomněl, a tak jsem myslel, že by to mohl být on," vysvětlil jsem jí a pokrčil rameny. Myslel jsem si, že kdyby patřil do Zlatavé, mohl bych ho někdy navštívit a zjistit, jak vůbec zdejší smečky vypadají a jak to v nich funguje. Kdybych ale nešel za známým, na teritorium vlčího společenství bych si netroufl. Ještě bych mohl přijít k nějakému tomu úrazu, v myšlenkách jsem se zhrozil a podobné nápady jsem zavrhl.
Mnohem zábavnější než procházení mi připadaly hry. Přiznejme si, ono tomu tak (ve většině případů) opravdu bylo. A tak mě napadlo, jestli bych to náhodou nemohl zkusit i na Winter? Koneckonců, jak mi sama prozradila, hry zná od dětství. "No a co takhle si ty časy připomenout, hm?" šibalsky jsem se na ni pousmál. Přední část těla jsem sklonil, zadek jsem nechal nahoře a ocas jsem nechal vlát o sto šest. "Jdeš do toho?" vyzývavě jsem se zeptal, doufajíc, že to neskončí nesouhlasem. To bych pak opravdu nevěděl, jak bych se měl chovat, abych Winter (a potažmo i sebe) neunudil k smrti.

// Jasně, v pořádku. :)

"Ale to víš, že je," mrkl jsem na ni povzbudivě. Celkem mi vyhovovalo, když mluvila ona. Dozvídal jsem se spoustu nových informací a nemusel jsem se namáhat s mluvením.
Konečně jsem se dostali do onoho lesíku. Hned jsem si povšiml, že se tu Winter opravdu líbí. Proto jsem se zájmem zakroutil hlavou a všude se pořádně porozhlédl v naději, že něco zahlédnu. Ke vší smůle to ale vypadalo jen na obyčejný les. "Bylo těžké se tam dostat? Mám na mysli to, jestli se tě třeba ptali, čím bys byla pro smečku užitečná a tak... Vím totiž, že to alfy s oblibou dělají."
Tráva tu byla vysoká a pružná, místy i ostrá. A tak nebylo divu, že se mi každou chvíli chtělo kýchnout, když do mého čenichu neustále něco píchalo a bodalo. Už už jsem chtěl zanadávat, ale krotil jsem se, neboť by to zcela jistě zkazilo můj dojem na Winter.
"Oslintá ocas?" přeptal jsem se. Někoho mi to totiž nesmírně připomínalo. Že by Frono? "Poslyš... Nevíš náhodou, jak se ten slintal jmenuje?" položil jsem dotaz a sledoval, jak se Winter přesouvá k jakémusi velkému balvanu. Já jsem se zastavil a na chvíli se posadil.
"Takže procházky..." řekl jsem zamyšleně a na okamžik ztichl. "A co nějaké hry? Znáš třeba babu? Nebo schovku?" zeptal jsem se, neb jsem si moc dobře uvědomoval, že pokud bychom se měli jen procházet, bude nutná i nějaká ta konverzace. A do toho se mi moc nechtělo.

<<< Přímořské pláně

Winter se konečně přiblížila a kráčela po mém boku, ne-li kousek přede mnou. Spokojeně jsem se usmíval a pozorně poslouchal, co mi říká. Celkem mě překvapilo, že se tak rozpovídala. A dokonce bych si troufl tvrdit, že i ona si je vědoma toho, že se jí to nějak nepodobá. Já jsem se však zářivě zazubil a pověděl: "Nemusíš se nijak krotit, klidně mluv dál," mrkl jsem na ni. "O tom, že se to tu jmenuje Gallirea, již vím. Na pár smeček jsem již také narazil, věř mi, nebyla to moc příjemná setkání..." špetku jsem se zamračil a vzpomenul si na Šátkovaného. A následně i na Frona, kterého jsem tak lhostejně nechal za zády. Ono mu nic určitě není. Ten se jisto jistě dostane z každé šlamastiky... "A jaké jsou zdejší smečky? Žije se ti ve Zlatavé dobře?" otázal jsem se se zájmem.
Z plání jsme se konečně začali přibližovat k lesu, který byl nejspíš Winteriným (? snad je to dobře :D) cílem. Z dálky to nevypadalo nijak výjimečně. Kdoví? Třeba si jeho výjimečnosti všimnu, až tam vstoupím... Mávl jsem ocasem a snažil se vymyslet další otázku, aby řeč moc nestála. "Stejně, není to zvláštní, že se zde nachází tolik vlků? Jeden by se skoro musel namáhat, aby našel místo, kde ho nebudou rušit žádné pachy," zamyslel jsem se nahlas. Nehodlal jsem to řešit nijak do hloubky, jen mě to jen tak napadlo. "Máš nějaké oblíbené činnosti? Nevím, třeba lov, plavání... Nebo jen povalování?" položil jsem dotaz, abych pak do budoucna mohl vědět, s čím na ni přijít, aby se se mnou nenudila.

Má svůdnická věta zafungoval přesně tak, jak fungovat měla. Vyvedla vlčici z míry, což se mi nesmírně líbilo. Měl jsem ten pocit rád, když jsem věděl, že umím vlčici znejistit. Mé již tak velké ego rostlo ještě víc... "Dle tvé reakce tedy soudím, že jsem byl první, kdo tak učinil," usmál jsem se.
Snažil jsem se Winter ujistit v tom, že bych jí nikdy neublížil, ale jak se zdálo, vlčice se k mně stále stavila nedůvěřivě. Nevěděl jsem, proč tomu tak je. Děje se to jen u mě? Nebo je to stejně i s jinými vlky? Vrtalo mi to hlavou. Je možné, aby se vlk s takovou povahou už narodil? Co jsem věděl, všechna vlčata byla vždy nesmírně hravá, veselá a nezbedná. Neznal jsem jedno jediné, které by nechtělo dělat lumpárny... Avšak je možné, že jsem prostě jen za celý svůj život potkal málo vlčat. Nebyl jsem zrovna jejich milovníkem. Byla to strašně hlasitá kousavá lstivá stvořeníčka, která se dala strašně lehce zašlápnout nebo zavalit.
Dal jsem se do kroku. Otočil jsem hlavu směrem k Winter a pokývl na ni. Naznačil jsem jí, ať přijde trochu blíž. Ne ke mně, spíš víc dopředu. "Pojď. Povedeš mě a ukážeš mi, co tě tolik zaujalo, souhlasíš?" optal jsem se a mile se pousmál.
"Nechceš mi o sobě něco říct? Já tu v této zemi totiž nejsem příliš dlouho a moc to tu neznám. Vím jen, že se tu potuluje spoustu vlků a je tu pár smeček... Patříš do nějaké?"

>>> Přechod podle Winter (?) :D

"Moc mě těší, Winter. Já jsem Lothiel," mrkl jsem na ni a zastříhal ušima. Následně jsem jí pochválil barvu kožichu a ještě jednou se dočkal další pochvaly z její strany. Široce jsem se usmál. "Už jsi to někdy zkoušela? Mám na mysli ne jen třeba lov, ale i jen tak pro zábavu? Někde se skrýt, zavolat na vlka a pak na něj vybafnout..." upřesnil jsem otázku a rošťácky se pousmál. To musí být prča!
Neodolatelně jsem se na ni usmál. Když na mě vyvalila oči, zasněně jsem se jí zeptal: "Už ti někdo někdy řekl, že jsi moc pěkná vlčice?" Zvesela jsem zamával ocasem, abych jí naznačil, že to myslím zcela vážně.
"Souhlasíš? Tak to je bezva," usmál jsem se, ale neuniklo mi, že se ke mně Winter staví stále tak nějak... Obezřetně. Pročpak taková asi je? Že by to byl pozůstatek ze špatné zkušenosti z minulosti? Zvedl jsem se a trochu posmutněle jsem jí oznámil: "Neboj se mě. Nikdy bych ti neublížil, to mi věř," na znak jsem udělal pár kroků stranou, abych jí opět ukázal, že jí nechávám její osobní prostor prázdný. Chvíli jsem svými zlatavými očky kotvil u těch jejích a nečinně se na ni díval. Následně jsem se ale povzbudivě usmál, jako bych ji chtěl povzbudit, aby nebyla tak opatrná.
"Chceš jít na nějaké konkrétní místo, nebo máš chuť se jen tak toulat?" otázal jsem se, pomalu již vykračujíc vpřed. Já jsem zatím nevěděl o žádném zajímavém místě, které by se mi zalíbilo natolik, abych měl potřebu se tam vracet. Ale kdoví? Třeba Winter na něco zajímavého narazila a mohla by mi to ukázat.