Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Napjatá atmosféra mě znervózňovala. Snažil jsem se hnědokožicháči vysvětlit, že to není tak, jak to vypadá. Tentokrát doopravdy. Pohledem jsem zaplul ke Shy a prohlédl si ji. Tiše tam stála, poněkud přikrčena, beze slov či obhajoby. Taky by přeci mohla něco říct a předejít tak nastalému nedorozumění. Jenže to ona neudělala. Nedělala vlastně vůbec nic.
Když vlk znovu promluvil, koukl jsem na něho. Nojo, když ti nejde o kejhák, máš moudré řeči, povzdechl jsem si v duchu. Zdálo se mi, jako by tak trochu zapomínal na to, že mi vlastně Shy zachránila život. "Hm," vyloudil jsem ze sebe, neboť jsem v podstatě neměl co dalšího říct.
Sledoval jsem, jak Tavarillë promlouvá ke Shy. Zdálo se, že oni dva vlastně sami tak nějak netušili, jak to mezi nimi je. Každopádně jsem se tu cítil jako páté kolo u vozu. Už jsem měl sto chutí vykročit pryč a nechat ty dva, ať si takové věci řeší o samotě. Nepřišlo jim to zvláštní? Řešit jejich vztah a mít u toho třetího vlka... No, já jim do toho kecat nehodlal, ale co jsem stihl postřehnout, páry, nebo vznikající páry, anebo rozpadající se páry taková témata řešily většinou jen mezi čtyřma očima.
Znovu jsem zpozorněl, když padla další slova směrem k mé osobě. I tentokrát to byl neznámý vlk, kdo na mě mluvil. Povídal o tom, že Shy vlastně nikomu zaslíbená není a že prý je marné se o ni vůbec snažit. Takže lhal? Byl jsem jimi poněkud zmaten. "Ani jsem to neměl v plánu," zavrtěl jsem hlavou. Když jsem tak koukal na Shy, v duchu jsem i sám sobě potvrdil, že bych se o ni vážně nesnažil. U tichých, zamlklých typů trvalo věčnost, než jste se k nim přiblížili a získali si jejich důvěru. A to mě rozhodně nijak nelákalo. V merku jsem měl spíš spontánnější a extrovertní vlčice, s kterými byla sranda.
Podíval jsem se na Shy a chvilku ještě mlčel, dokud vlk nedomluvil. Povzdechl jsem si. Ne snad proto, že by mi bylo líto toho, že se kvůli mě rozbořil nějaký vztah, ale spíš proto, že už mě to tu přestávalo bavit. "Nikde pokračovat nebudeme, má srst už je napůl suchá," řekl jsem si spíš pro sebe. Shy už jsem za její pomoc jednou poděkoval, a to bylo víc než dost. "Zdá se, že máte pár věcí nedořešených..." Otočil jsem se tedy a koukl na vlčici. Vypadalo to, jako by si taky něco mumlala pro sebe. Vydechl jsem a vykročil. Když jsem kolem ní procházel, zcela tiše a jen pomocí úst jsem naznačil slovo 'promiň'. Nikdy jsem neměl potřebu se omlouvat za to, co občas vlkům působím, ale ona mi zachránila život. A tak jsem se výjimečně uvolil to jindy nepoužívané slůvko aspoň naznačit.

>>> Vyhlídka (přes řeku Midiam)

Konečně mi začínalo být teplo. Zrzavá srst sice nebyla úplně vysušená, ale Shyin kožich mě aspoň trochu zahřál. Dokonce jsem ze sebe vyloudil poděkování, což bylo u mé osoby přinejmenším neobvyklé, ne-li podezřelé. Třes z mého těla pomalu vyprchával, přičemž jsem spíš více začal pociťovat, jak se Shy klepe. Ono se vlastně nebylo čemu divit, taky jí určitě musela být zima.
Nějak jsem si cizího pachu, který se tu nezastavitelně šířil, nehodlal všímat. Byl jsem na to moc otupělý, než abych nějak reagoval na okolí. Jenže jsem nemusel ani moc dlouho čekat, aby se to rychle změnilo.
Ze tmy se ozvalo hluboké zavrčení, což Shy zaručeně zvedlo na nohy. A když se lekla ona, samosebou jsem se lekl i já. Divoce jsem se vyškrábal na všechny čtyři a rychle začal mrkat rozespalými víčky. Snažil jsem se pochopit, co se tu vlastně děje.
A netrvalo mi to vlastně ani tak dlouho. Hned poté, co vlk promluvil, mi bylo jasné, že teď koukám na Shyina partnera. Pohledem jsem střelil po vlčici. "Zaslíbené?" Proč se mi o tom nezmínila?! Zrak jsem stočil opět na neznámého. "To jsem netušil," polkl jsem. "Je mi to vážně líto, ale nemůžeš se na mě zlobit," udělal jsem pár kroků zpátky. "Spadl jsem do ledové vody! Nebýt Shy, umrzl bych tu," snažil jsem se mu to celé vysvětlit. "Nic víc v tom není! Vážně."

Už jsem vlastně ani v pomoc nedoufal. Shy se k tomu nějak neměla a široko daleko se nikdo jiný nenacházel. To znamenalo, že jsem si musel pomoct sám. Jako vždycky.
Snažil jsem se tedy stočit do klubka a vytvořit si nějaké teplo, které by mě alespoň trošičku zahřálo. Jenže má srst byla celá mokrá od studené vody, což mi můj úkol nikterak neulehčovalo, a všechna má snaha byla jaksi bez výsledku. Ale co jiného jsem měl dělat? Ještě jsem nechtěl umřít.
Byl jsem unavený a pomalu jsem začínal usínat. Přivřel jsem víčka a už jen čekal, kdy upadnu do osvobozujícího spánku. Jenže v tom jsem ucítil, jak ke mně ulehla Shy. Otevřel jsem zlatavá očka a koukl na ni. Byla nějak daleko, a tak jsem se k ní víc přisunul a natiskl. Určitě teď musela cítit ten neustávající třes mého těla.
"D-dík-ky, m-moc," poděkoval jsem jí. Byl jsem jí za tenhle čin opravdu moc vděčný. Budu jí to muset nějak oplatit, napadlo mě, zatímco jsem konečně začínal cítit teplo. Nevěděl jsem, jak dlouho má v plánu tu takhle u mě ležet, každopádně jsem byl rád za každou sekundu, kdy jsem byl v dosahu tepla.
Lehce jsem zvedl hlavu a svůj promrzlý čumák jsem zaryl do hnědé srsti na Shyině boku.

//Omluva za krátkost, nechci nějak manipulovat. :D

Stále jsem se nepřetržitě klepal. Ze začátku to možná nevypadalo nijak nebezpečně, ale začínal jsem pociťovat, že s každou minutou jde víc do tuhého. Už jsem ani nemusel hrát koktání, neboť to za mě převzal pocit nesmírného chladu, který se prokousává dál a dál do mého těla. Už to přestávala být sranda.
"P-p-ros-s-ím," zasýpal jsem, leže na studeném sněhu. Nechápal jsem, kde je problém. Nechtěl jsem toho moc. Potřeboval jsem se přeci jen zahřát. Shy mi ale oznámila, že neovládá magii ohně. "P-p-řit-tul s-se k-ke mně," vydechl jsem s hlasitým drkotáním zubů. Přitul se, prosím, zopakoval jsem si v duchu. Jenže to vypadalo, že mi tahle vlčice prostě nevyhoví. Já tady umrznu, suše jsem polkl. Umřu tu! Ale já ještě nechtěl opouštět tenhle svět. Jsem ještě moc mladý! To prostě nejde. Mám toho ještě tolik před sebou!
Pokusil jsem se pohnout. Šlo to ztěžka, ale přeci jen to šlo. Pomalu jsem se začal stáčet do klubka. Nebyl to lehký úkol. Jenže když si vlk nepomůže sám, tak pak už nikdo, postěžoval jsem si. A já umřít ještě nehodlám. Lehl jsem si do toho nejmenšího klubka, které jsem v tenhle moment mohl svým tělem vytvořit. Hlavu jsem se snažil dostat pod ocas, ale bylo mi to houby platné. Celý jsem byl pokrytý vrstvičkou ledu a sněhu.
Snažil jsem se dýchat pomalu a zhluboka, ale momentálně to prostě nešlo. Vlastně jsem se nadechoval úplně jinak, než jak jsem chtěl. Hrudník se mi rychle zvedal nahoru a dolu a mé dýchání bylo krátké, přerývané a mělké. A navíc jsem měl pocit nesmírného vyčerpání. Chtělo se mi spát.

Byl jsem opravdu moc rád, že jsem konečně někoho našel. Kdyby se tak nestalo, mohl bych tu klidně umrznout. Pravda, sice bych posloužil jako moc pěkná a nesmírně inspirující veřejná socha, kterou by se mohl pokochat kde kdo, ale zrovna tohle nebylo úplně mým životním cílem...
Třas mých zubů byl čím dál víc slyšet, takže bych se vůbec nedivil, kdyby mezi mnou a Shy došlo k nějakému nechtěnému nedorozumění. Bohužel se tak opravdu stalo a ona mi oznámila, že prý mi nemůže pomoct. "J-jak-k jak-ko nem-můžeš-š?" začal jsem se klepat ještě víc. Trocha toho hereckého umu přeci nemohla uškodit, ne? "Al-le já t-tady um-řu!" postěžoval jsem si. Snad to nemohla myslet vážně...? Vždyť jsem jí o moc neprosil. Jen jsem chtěl zahřát. A vůbec, měla by se vlastně radovat, protože tulení se s takovým pohledným vlkem vás jen tak nepotká. Může se to stát jen párkrát za život. Záleží na tom, kolik času se mnou budete trávit.
"P-prosím!" hodil jsem po ní psíma očima. "Vž-ž-dyť-ť mě t-tím vlas-stně z-zabiješ-š!" zafňukal jsem. "A t-to t-ty p-přec-ci n-nechc-c-eš! N-neb-o s-snad-d an-n-o?!"
Vzdychal jsem a kvílel, pomalu jsem se k ní přišoural a snažil se k ní přitulit. Už jsem to ale jaksi přestal zvládat a svalil jsem se na zem. Připadal jsem si tak trochu jako nějaký balvan. "Och! V-vid-d-ím svět-tlo na k-k-konci t-tu-tun-n-elu!" Packami jsem pomalu začal šmatlat okolo sebe a tvářil jsem se, jako bych snědl zkažené maso. Nebo rybu. A nebo taky nějaké podivně světélkující houby.

<<< Medvědí řeka

Zmáčený ledovou vodou ze (zrádné a nepřátelsky naladěné) Medvědí řeky jsem pomalu kráčel krajinou. Celý jsem se nepřetržitě klepal a cvakání mých zubů znělo, jako když ze skály padá spousta kamení. Srst jsem měl ztěžklou a slepenou, což mi mou situaci nikterak neulehčovalo. Hrozilo tedy reálné nebezpečí, že dostanu rýmu. A to já nechtěl! Čí nos bych pak používal při hledání pokladů? He? To přeci nemůžu dopustit!
Na řasách a vouscích se mi utvořily malé krystalky ledu a na bradě a ocasu jsem měl rovnou rampouchy. Vypadal jsem tak trochu jako yetti. Ale mnohem hezčí, než obyčejní yettiové. Takový víc oranžový, chápete? Prostě víc sexy.
Už to byla pěkná doba, co jsem se takhle plahočil. Byl jsem smířený s tím, že můj nos nastydne a já si budu muset dát na chvíli pauzu od hledání pokladů. Znělo to sice srdcervoucně, ale bylo to tak. Pravda umí být někdy nesmírně krutá...
Počkat! Co to? Konečně jsem někoho zahlédl! Samým nadšením jsem zrychlil o jeden kilometr za hodinu. "Haló?" zvolal jsem a stále se svým (vražedným) tempem blížil k objektu, který jsem měl za vlka. Když jsem k němu konečně dorazil, opravdu jsem se ujistil, že je to vlkouš - ne, vlastně ještě něco lepšího: vlčice! "Ó, díkybohu! Jsem tak moc rád, že jsem na tebe narazil!" Snažil jsem se usmívat, ale s mým současným stavem to spíš vypadalo, jako bych trpěl zácpou. "Ahoj, moc mě těší, já jsem Lothiel," snažil jsem se ladně zavrtět ocasem, ale ten sebou jen párkrát nejistě pohodil a zacukal. "Potřebuji pomoct. Víš, jen tak jsem si přecházel řeku, v domnění, že je zamrzlá, ale ono to tak nebyla úplně pravda. Propadl jsem se do ledové vody a teď tady mrznu na kost!" zafňukal jsem. "Prosím, potřebuju zahřát," koukl jsem na ni velkýma krásnýma zlatýma očkama.

//Promiň, že to tak trvalo. U Medvědí řeky se to z nevinné příhody zvrtlo na sáhodlouhý sloh. :D

<<< Přímořské pláně

Vážně mě zklamalo, když jsem musel tu přenádhernou blyštivou věcičku nechat Newlinovi, který ji, chudinku, bude vláčet za nějakým Coffem. Byl jsem tak blízko! Jak se jen mohlo stát, že mi můj plán nevyšel? Jak?! Zdálo se, že si to příště budu muset více promyslet.
Ledabylým klusem jsem se šoural čím dál tím víc na východ, ačkoliv jsem o tom neměl ani zdání. Kdo by si všechny ty světové strany měl pamatovat? Taková hloupost. Kolik jich vlastně je? Tři? Čtyři? Nebo pět? Možná šest...? "Bleh," pronesl jsem nesouhlasně a zaxichtil se. Každopádně se teď nabízela otázka, co budu dělat dál? Jediné, co jsem věděl, bylo to, že už se na Mušličkovou pláž ani na Přímořské pláně nemá cenu vracet. Jsou to totiž hloupá zrádná místa, která se tváří, že vám chtějí zadarmo dát nějaký ten pěkný a tučný poklad, ale pak se na vás vykašlou a ještě k tomu všemu vám na vrch nacpou písek do tlapek tak, abyste ho odtamtud nemohli dostat minimálně týden! No to je vrchol!
Zakroutil jsem nad tím hlavou a následně ji zvedl nahoru. Zlatavým pohledem jsem zkoumal oblohu. Netrvalo to ale dlouho a pár vloček si to (zcela záměrně) poněkud špatně vypočítalo a celou svou (závratnou) rychlostí to napálilo do mých (krásných) očí a (extrémně výkonného) čumáku. "Eh!" přivřel jsem víčka a nahlas kýchl. Zamračil jsem se a hlavu opět zaklonil dozadu. "Nech toho," přikázal jsem nebesům. Jenže ono nic. Tak jsem to zkusil znovu: "Neslyšíte tam nahoře? Povídám dost!" zavrčel jsem. Pak mi to ale došlo. Vždyť odsud až tam k mrakům je to děsně velká výška a ti chytráci, co nám sem na zem shazují sníh, mě určitě neslyšeli. To znamená, že se do toho prostě musím víc opřít. "Přeeestaaaaňteee," zavyl jsem na oblohu, jak jen nejvíce to šlo. Pár sekund jsem čekal, jestli se něco neděje. Žádná změna ale nenastala, takže to znamenalo, že ten můj hlas ještě stále cestuje mezi zemí a mraky. Chviličku to prostě potrvá, no. Je to přeci logické.
Pokrčil jsem tedy rameny a vydal se znovu na cestu. Když jsem ovšem narazil na to, na co jsem narazil, zvesela jsem se zazubil. Na to, na co jsem narazil, se totiž dalo narazit jen někdy. Zavrtěl jsem ocasem a hupskavým krokem jsem se přemístil k zamrzlé řece. Sklonil jsem hlavu a packou lehoulililince strčil do ledu. Nic. Tak jsem to zkusil trošku víc, asi jako když se snažíte někomu vydloubnout oko. Stále nic. Sebral jsem tedy všechnu svou sílu a tlapou udeřil do zamrzlé hladiny tak, jako když se někdo dusí a vy ho udeříte do zad, protože se vám zdálo, že jste před chvílí v jeho tlamě zahlédli něco blyštivého, co by mohlo být omylem požito. A furt nic! Víte, co to znamená? Hurá na led! Hodil jsem zpátečku, pak se pořádně rozeběhl a divoce skočil na led. Jenže co se nestalo? Přední i zadní nohy se mi rozjely a já jako bych hodil placáka. Tlama se mi zvlnila do nesouhlasné grimasy. Tak teď jsem vážně narazil.
Ale to vůbec nevadilo, protože po pár chvílích už ta bolest odezněla. Tedy... Až na tu, která se nacházela mezi zadníma nohama. Jó, ta si tam ještě chvilku pobude...
Zvesela jsem se klouzal po ledě a dělal přenádherné otočky, obraty a piruety (čti: házel jsem tam sebou jako ryba na souši, jednou se mi povedl kotrmelec, jindy jsem zase zaválel sudy, no a příležitostně jsem hodil ozemboucha). Avšak jakoby se té řece má choreografie nelíbila, připravila mi nemilý naschvál: led se v jednom místě roztříštil a já zahučel do ledové vody. Rychle jsem se snažil dostat nahoru. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem zvítězil.
Celý promoklý a zamrzlý jsem se ještě před odchodem s vyčítavým pohledem otočil na Medvědí řeku a pohrozil: "Tak tohle jsi neměla dělat! Já si tě budu pamatovat, to si piš. Vím, kudy se vineš!" Pak jsem se celý rozklepaný kostrbatě vydal na cestu. (Něco jako když šel můj praděda na záchod.)

>>> Šakalí pahorkatina

//Nah, díky! :3 :D

Nefalšovaná láska

V prvním okamžiku,
kdy jsem tě uviděl,
sužuje mě sucho v krku,
je to jasné – máme společný úděl.

Planoucí láska svázala mě k tobě,
vždy, kdy na tebe pohlédnu,
padám k zemi v mdlobě.
A na nikoho jiného neberu ohledu.

Chci tě u sebe mít
a vědět,
že když na nebesa budu hledět,
stříbrný lesk mě může kdykoliv uchvátit.

Bojuji za to, abychom spolu byli
a nikdy se nenechali rozdělit,
avšak hvězdy nám nepřály,
za chvíli se musíme oddělit.

Snažím se ze všech sil,
ale nejde to – i kdybych prosil.
A tak hledím se zlomeným srdcem,
jak tě Newlin odnáší za jakýmsi Coffinem...

//Básnička ztvárňuje Lothielovu lásku k Newlinovu novému přívěsku. :D

"Ále, to nestojí za řeč!" nevinně jsem se uculil na Newlinovu poznámku o tom, že jsem převelice milý. Celé to ale poněkud rychle eskalovalo: začalo to slovním spojením 'rád bych' a končilo to slovem 'Amny'. Rychle jsem na něj zamrkal a zmateně zakoktal: "Ale, ale, ale, ale-" Sklonil jsem hlavu a už se smiřoval s tím, že jsou mé plány fuč. Achjo... A při tom to celé začínalo vypadat tak úspěšně! postěžoval jsem si v duchu. Zbytek Newlinova monologu jsem vpodstatě bezmyšlenkovitě a sklesle odkýval. Jak jen je možné, že se to tak pokazilo?! Kde se stala chyba? nechápal jsem. Vždyť jsem si jenom chtěl tu krásnou blyštivou věc vypůjčit... Navždy. Na tom není nic špatného, ne? Vlastně tím Newlinovi i tomu Coffovi ulehčuji život! Kdo by přece chtěl tahat tak nápadné a neužitečné věci na krku? Vždyť se to každou chvíli může někde zaseknout... Já bych jim tím vlastně prokázal laskavost!
Povzdychl jsem si a kecnul si na zadek. Zvedl jsem hlavu a pohlédl na Newlina. Teď - když mi chtěl tu pěknou věcičku odnést někam ke Coffovi a Amny a nějakým Křoviskům a Skaliskům - už mi byl úplně k ničemu. "Já... Jsem ti chtěl jenom pomoct!" smutně jsem svěsil uši. "To od tebe nebylo pěkné, Newline..." malinko jsem pokývl a nosem popotáhl nudle. Pak jsem vstal a dodal: "Tak... Ahoj, kamaráde..." Na slovo kamarád jsem kladl velký důraz, jako by to snad mohlo vyznít trošku ironicky. Následně jsem se jen otočil a začal utíkat opačným směrem - co nejdál od strakatého vlka.
Jediné, co mě mrzelo, bylo to, že jsem teď u sebe neměl to třpytivé udělátko. A tak jsem si aspoň jako menší útěchu vylil falešné city na Newlina. Kdoví, třeba mu to bude tak moc líto a rozhodne se mi to přinést zpátky...

// Díky za hru! :D

>>> Medvědí řeka

"No jo, jo, jasně," povzdychl jsem si, když mě Newlin dokopal k tomu, abych mu na to něco řekl.
Co se tématu chození po vodě týče, tlapkozoidy jsem si nebyl úplně jistý... Ale magie Vody, to je jiná! Se zářivým úsměvem ve tváři a divokým šviháním ohonu jsem začal do vlka dloubat a přemlouvat ho, ať mi ukáže, co všechno se svou magií dokáže. "Chceš!" oponoval jsem a stále do něj rýpal. Netrvalo to dlouho a oba už jsme byli na pláži a zírali na ledově studené moře. "Tak jsme tady... Uka, co dokážeš! Uka něco velkého, monumentálního, grandiosního! Něco, na co nezapomenu!" povzbudivě jsem na něj pokyvoval a nedočkavě čekal, až něco konečně zahlédnu. Newlin se tedy mírně rozkročil a ve tváři se mu objevil jakýsi snad zadumaný (?) výraz. Opravdu to vypadalo, že se chystá něco velkého! Pár chvil jsem čekal a představoval si, jak se tu u nás objeví obří vodní vír nebo tak něco... Ale ono se nic nedělo. Nechápavě jsem zabloudil pohledem k Newlinovi. "Tak co je? Já nic nevidím!" postěžoval jsem si. Vlk mi nabídl, že mi to prý vysvětlí. "No to bych prosil! Já jsem totiž vůbec nic nezahlédl," lehce jsem se zamračil. Newlin začal mluvit o tom, že je jeho magie údajně tak silná, že si s vodou povídá. "To se mi nezdá..." poznamenal jsem si jen tak pro sebe a dál poslouchal, o čem prý vedl dialog s tou... tekutinou. Ale vždyť to je hloupost! Voda nemá pusu, uši, nos, oči ani nohy! Je to neživá věc, ne? Její jediná vlastnost je mokrost... zamyslel jsem se. Pff, hloupá vlastnost, dodal jsem ještě.
"Hmm," zamyšleně jsem zamručel na to, že i když si pletu Newliny a Neighty, má mě ten pravý Newlin stále moc rád. "Jo... Já tebe taky," asi tak jako mé další 'kamarády'.
Od vody a magií jsme upustili a nyní jsme se věnovali hrabání. Jakmile jsem zděšeně zaječel na tu věc, vypadalo to, že můj plán jde jako po másle. Newlin od toho také odskočil. Jo, jo, jo, jo! Už brzy...! Za chviličku to bude moje! předčasně jsem se radoval. Můj spoluhledač zlatých věcí se najednou osmělil a prohlásil, že se nebezpečí směje do tváře. Tohle prohlášení mě nesmírně rozesmálo. Vážně mi to přišlo strašně vtipné, takže jsem se tlemil na celé kolo a pobaveně jsem Newlina plácal po zádech. "No to víš že jo..." Nic jsem nehrál, vážně mi to přišlo legrační. Můj smích se ale náhle vytratil, když mi vlk prozradil, že už to viděl u Coffa. "Ajó!" zajásal jsem. "Bezpochyby je to jeho! Ale jak to mohl ztratit?" zamyslel jsem se a předstíral, že naprosto přesně vím, kdo ten Coff vlastně je.
"Hele, ty jsi celou tu dobu tak pracně hrabal... Nejsi trochu unavený? Já ti klidně pomůžu!" dobromyslně jsem s úsměvem čapl tu věcičku, co držel Newlin. "Nemusíš si dělat starosti, já to... Coffovi donesu!" mile jsem se zazubil a aniž bych čekal na odpověď, bezstarostně jsem vykročil ... asi směrem na sever.

"Hmm," zamručel jsem na Newlina a stále tak trochu ještě nechápal, čím se ti jeho údajní tlapkozoidi liší od ostatních vlků. Následně jsem byl zahalen další hromadou slov. "Tak jo, tak jo. Chceš to? Máš to mít," souhlasil jsem s jeho návrhem, abych mu ukázal packu. Zvedl jsem tedy tlapku a nechal Newlina, aby si ji řádně prohlédl. Stejně mi to přijde jako blbost... skepticky jsem si pomyslel. "Tak? Co jsi zjistil?" optal jsem se, když s tím věštěním vlk skončil. Nemusel jsem se ho ptát dvakrát - Newlin znovu začal mluvit o sto šest, jako by mu snad šlo o život a on si ho tím mohl zachránit. No vážně! Kdo může být tak moc ukecaný?! Víc to snad ani nejde! "Počkej, to mi chceš říct, že jsi z ní nic nevyčetl?" naklonil jsem hlavu do strany a nechápal tedy, jak mohl zjistit, že jsem tlapkozoid, když nic na mých nohách neviděl... "Po vodě? Ále, to je hloupost! Vsadím se, že pro to, abys chodil po vodě, nemusíš být tlapkozoid. Stačí mít magii Vody, ne?" položil jsem dotaz a následně si uvědomil, že má Newlin modré oči. "Počkej! Ty přeci ovládáš magii Vody, že?!" nadšeně jsem zavrtěl ocasem a pohledem zabloudil k nedalekému ledovému moři. "Pojď tam k tý vodě!" čenichem jsem ukázal směrem k moři. "Pojď! Pojď! Jdem tvou magii vyzkoušet! Děléj, jdeme!" zvesela jsem se zubil a začal Newlina strkat směrem k vodní ploše. "Ukážeš mi tvé schopnosti!" nadšeně jsem se radoval a s úsměvem od ucha k uchu ho pobízel.
Následně jsme se konečně dostali k hledání pokla - chci říct... Hledání jen nějaké obyčejné zlaté věci... Ono to vlastně nebylo nic důležitého, že? Stačilo, abych zjistil, jestli se tu něco cenného opravdu dá najít. A pokud by to našel dřív Newlin, no, nejspíš bych mu to musel vytrhnout a začít s tím utíkat co nejdál, protože se mi s ním o mé bohatství opravdu nechtělo dělit.
Povzdychl jsem si, když i při hrabání začal strakatý vlk mluvit. Copak nemůže aspoň na chvíli mlčet? Co by asi dělal, kdyby neměl pusu? Cha, to by se nejspíš zbláznil, ne? I když by docela rychle pošel na hlad, vsadím se, že ještě dřív by kvůli mlčení zešílel! Takže jak by to s ním dopadlo? Umřel by jako šílený mlčenlivý blázen, který má hlad... Smutná smrt. Jakmile Newlin zmlkl, bylo mi hned jasné, že nejspíš na něco narazil. Přestal jsem hrabat a ihned se k němu přifařil a začal do toho strkat svůj nos. "Říkal jsem ti, že má další nejoblíbenější barva je stříbrná?" dodal jsem a zavrtěl ocasem. Hned, jak tu věc Newlin vytáhl z ďuzny, jsem zděšeně zaječel a odstoupil od toho. "Jéžišmarija!" vytřeštil jsem oči. "To už jsem jednou viděl! Měli to na sobě lidé!" Ještě o pár kroků jsem poodstoupil. "Tak s tímhle bych si nezahrával!"

"Vážně?!" zatvářil jsem se nejistě. "Ale prosím tě! Po světě nemůže chodit hodně Newlinů nebo Neightů..." zakroutil jsem nad tím hlavou. "Jsem si docela jistý, že to byl ten Neight," několikrát za sebou jsem divoce pokýval hlavou nahoru a dolů, jako by to snad mohlo Newlina nějakým způsobem přesvědčit. "No dobře, mysli si to," pokrčil jsem rameny, ale následně ještě potichu dodal: "Ale dávej si bacha! Nikdy nevíš, jestli někdo nespolupracuje s lidmi!" vykulil jsem na něj oči a zatvářil se ustaraně.
"No, když se to tak vezme, každý vlk je silný... Jen v jiných oblastech, ne?" usmál jsem se na svého společníka. Každopádně jsem lpěl na tom, aby mi ty své monumentální packy ukázal. Chtěl jsem je vidět! Nesmírně mě to zajímalo. Newlin mě ale očividně chtěl napínat, neboť si své nohy schovával. A tak jsem ho začal přemlouvat a přátelsky do něj šťouchat, aby konečně povolil. A světe div se, vlk mi za chvíli opravdu své packy ukázal. Naklonil jsem hlavu na stranu a lehce se zamračil. V prvních chvílích mě napadlo, že jsou úplně normální a obyčejné - stejné, jako má každý vlk. Než jsem ale stačil něco říct, majitel oněch tlapek najednou začal povídat cosi o tlapkozoidním svalstvu. Zpočátku mi to připadalo, jako by se snad v mládí udeřil do hlavy a já jsem teď viděl následky. Nijak jsem mu ale do toho neskákal a nechal ho domluvit až do konce. "Tak to ale počkej, prr! Svalstvo na tlapkách má přeci každý vlk!" namítl jsem na jeho poznámku, že se těžko zjišťuje, jestli ho někdo vůbec má. "Každopádně tvá definice zní docela zajímavě!" zeširoka jsem se zazubil, ačkoliv jsem si v duchu řekl, že to je naprostá pitomost. Kam chodí k takovým fantasmagoriím?! A krom toho, k čemu ti v praxi budou nabušené tlapky? K ničemu... No... Možná tak k útěku? Pff, to bych měl radši svalstvo na jiných částech těla...
Newlin mě pobídl, abych mu taky ukázal nohu. "Proč ne?" lhostejně jsem pokrčil rameny a zvedl pravou přední, aby se na ni vlk mohl podívat.
Když se ovšem naše diskuze stočila k oblíbeným barvám a já svému společníkovi prozradil, že ta má úplně nejvíc oblíbená je zlatá, hlavou se mi mihl geniální plán! Nenápadně jsem se ho zeptal, jestli neví, kde by se mohly najít nějaké zlaté věcičky. Byl jsem trochu zklamaný, když na rovinu řekl, že nemá páru. Ale zároveň se mi docela líbil zápal, s kterým se rychlostí světla pustil do hrabání. "Tak jo!" zavrtěl jsem ohonem a ihned se k němu přidal. I když se mi moc nezamlouvalo, že bychom se museli podělit o případný nález, stále to znělo lépe, než kdybych neměl najít vůbec nic.

//Jen se zeptám: máš v plánu tady najít tvůj ultra-mega-žůžo-božský přívěsek? :D

Při svém obdivuhodném vyprávění jsem hrdě stál s vypjatým hrudníkem a s každým okamžikem, kdy se v příběhu odehrál nějaký převrat, jsem k tomu přiřadil patřičně vyhlížející výraz obličeje. Bezpochyby jsem Newlina ohromil! Kdo by taky mému strastiplnému příběhu odolal, že? Byl jsem skvělý lhář!
Nějakým záhadným způsobem jsme se dostali k tomu, kdo co všechno ví. Vybafl jsem na mého společníka s pár informacemi o Neightovi. Byl to takový krok na jistotu - mohlo to být vlastně úplně naopak. Když se ale na mě od Newlina navalila další sprška otázek, které se týkaly toho, co vlastně o jeho příteli vím, spokojeně jsem se usmál. Mé výpočty byly správné! pochválil jsem sebe sama. "Nooo," protáhl jsem a narychlo se ještě rozmýšlel, co si vymyslím. "Zmínil se o tom, že mu přijdeš jako docela sympatický vlk, ale že prý jsi docela chamtivý..." trochu jsem se zamračil, jako bych Neightovy neexistující názory nechápal. "A taky mi prozradil, že mu tvá ukecanost občas celkem vadí..." zatvářil jsem se trochu posmutněle, jako by mi bylo líto toho všeho, co o Newlinovi Neight řekl. "Ale nic si z toho nedělej!" povzbudil jsem ho, "Mně přijdeš fajn, opravdu!" zubatě jsem se na něj usmál.
"Na tlapkách?!" podiveně jsem naklonil hlavu na stranu a zcela automaticky sklouzl svým zlatavým pohledem k jeho nohám. Na poznámku o veverkách jsem ani moc nereagoval. Bral jsem to vlastně spíš jako lichotku než urážku. To, co mě teď víc zajímalo, byly Newlinovy packy. Sklonil jsem hlavu níž, abych pořádně viděl na to svalstvo, které se tam údajně mělo skrývat. V tom mě vlk napomenul, že prý to vůbec není slušné a že se to nemá dělat. Hodil jsem po něm nechápavý pohled. "Proč by to mělo být neslušné?" nechápal jsem. "Ale jdi! Neschovávej se. Ukaž mi tvé packy! Ukaž! Ukaž!" zavrtěl jsem ocasem a začal do něj trochu šťouchat, aby zvedl krk a ukázal mi nožky. "Chci je vidět! Dělej, pochlub se!" zářivě jsem se na něj usmíval a povzbuzoval ho.
"Jo, zlatá!" hrdě jsem pokývl, jako bych snad na něco hrdý měl být. "Jaká? No, to..." na okamžik jsem se zamračil a zamyslel se, jaká vlastně zlatá je ta nejhezčí zlatá. Nakonec jsem ale došel k závěru, že je to úplně jedno. "Má nejoblíbenější zlatá je taková ta nejzlatovatější zlatá ze všech zlatých!" spokojeně jsem se usmál. Následně jsem položil dotaz, jaká je Newlinova nejoblíbenější barva. Myslel jsem si, že to bude buď modrá, nebo zelená. O těch se přeci před chvílí zmiňoval, ne? Vlkova odpověď mě ale jaksi zaskočila. Nebyla to ani jedna ze zmiňovaných barev. "Oranžová?" poněkud překvapeně jsem zopakoval. Jasně! To je přeci barva mého kožichu! No jo, té prostě nikdo neodolá! "Dobrá volba!"
"Hele..." začal jsem a nakousl tak další téma, "neznáš náhodou... nom, nějaké místečko, kde bych mohl..." trochu jsem se zašklebil, neboť jsem záměrně nechtěl používat slovní spojení 'najít poklad'. "...najít něco zlatého?" zeptal jsem se. To už neznělo tak nápadně, ne? "Víš... Už dlouho jsem neviděl nic zlatého. A když je to má ta úplně nejvíc oblíbená barva ze všech, jsem z toho trochu smutný..." zatvářil jsem se opravdu smutně. "Určitě to chápeš, viď že jo?!"

"Já se tak ale nejmenuju!" zavrčel jsem s povzdechem. Hlupák, pomyslel jsem si poněkud rozhořčen. Proč by mě někdo pojmenovával po částech lidí? No není to pitomost? Samozřejmě, že je!
Raději jsem Newlinovi začal konečně vysvětlovat, co to ty ruce vlastně jsou. Ačkoliv jsem člověka nikdy v životě neviděl a znám ho jen z mýtů a legend, docela živě jsem o nich vyprávěl, jako by setkávání se s nimi bylo mým denním chlebem. Vlk se najednou přikrčil a koktavě se zeptal, jestli už jsem se s nimi opravdu setkal. Povzdychl jsem si. "Bohužel ano." Zatvářil jsem se, jako bych právě prožíval srdcervoucí situaci. "Chtěli můj kožich! A málem mě doopravdy zaživa svlékli z kůže!" zvýšil jsem hlas a svým vzezřením připomínal zkušenostmi ošlehaného vlka, který toho bezpochyby spoustu zažil. "Už mě měli přišpendleného na zemi," začal jsem, "a pomalu se ke mně blížili. Brousili si drápy, které ještě měli zakrvácené od jiných obětí..." Můj hlas zněl poněkud děsivě, ale stále přesvědčivě. "V tom jsem se jim vysmekl a zasadil pár úderů, přičemž jsem se hned na to dal na útěk! Naštěstí jsem byl dostatečně rychlý na to, aby mě už znovu nedohonili!" Na Newlinovu poznámku ohledně toho, že jsou lidé snad horší než medvěd, jsem jednoznačně přikývl: "To rozhodně!" Sledoval jsem vyděšeného vlka, kteréhož oči mě prosily, abych už o lidech vůbec nemluvil. Povzdechl jsem si a znovu se zatvářil, jako by se mi na onu situaci (která se sice vůbec nikdy nestala, ale vyprávěl jsem o ní vážně věrohodně!) vybavily živé vzpomínky.
Když jsem Newlinovi prozradil své pravé jméno, jehož znění bylo mnohem velebnější než-li nějaké Ruce, vlk to po mně trochu rozpačitě zopakoval. "Jo, přesně tak," zubatě jsem se na něj usmál, když to jméno vyslovil správně.
Jakmile jsem se dostali k rodinným vztahům, prolétla mi hlavou vzpomínka na mou rodinu a na to, co jsem jim udělal. V duchu jsem suše polkl a raději to zahodil někam do tmavého koutu mé mysli, z něhož jsem to už nikdy nechtěl vytahovat. Nakousl jsem téma o vlčicích a vlčatech, ale zdálo se, že Newlin vlastně ani nevěděl, kam tím směřuji. Povzdychl jsem si a prohlásil, že toho ještě dost neví, načež se strakatý vlk rozhořčeně ohradil, že toho ví hodně. Pozorně jsem poslouchal, co všechno ví, dokud se ve svém monologu nezasekl. "Neight? Náhodou vím, že je to vlk, je přibližně stejně velký jako ty a je to tvůj kamarád!" vyhrkl jsem s naprostou jistotou. Ve skutečnosti jsem vlastně vůbec nevěděl, o koho se jedná. Když o něm ale Newlin najednou začal mluvit, musel k tomu mít přeci nějaký důvod, ne? A s jeho povahou se dalo předpokládat, že je řeč o jeho příteli.
Zničehonic najednou z vlka vypadlo, jaká je má oblíbená barva. "Hmm," zamyslel jsem se nad tím, aniž bych se jaksi pozastavil nad oním faktem, že Newlin vlastně zničehonic změnil téma rozhovoru. "Ha, už vím!" radostně jsem zajásal. "Zlatá!" spokojeně jsem se usmál. Zlatá barva je nádherná! Když máš hodně zlata, jsi bohatý, ne? Zlatá je ÚŽASNÁ! "A tvoje? Modrá, nebo zelená?" zeptal jsem se, neboť jsem si z Newlinova náhlém záchvatu mluvení jednoduše nedokázal ujasnit, jak to je doopravdy.