Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Východní hvozd

Spěšně jsem si to kráčel mezi stromy. Ve tváři jsem měl stále usazený nespokojený výraz. Byl jsem celý promočený a zablácený. Srst mi těžkla, slepovala se a tvořila nepěkné chuchvalce. Bezva, to mi opravdu chybělo, pronesl jsem v duchu nemilou poznámku.
„Musím se někde umejt,“ zamumlal jsem si pod vousy. Špinavý kožich jsem neměl rád. Potřeboval jsem vědět, že vypadám dobře. A slepená srst na hezkém vzhledu rozhodně nepřidává. Co kdybych potkal nějaké vlčice? Copak si asi pomyslí? 'No fuj, to je ale špindíra!' A to je přesně ten moment, kterému jsem se snažil vyhnout.
Takže si asi dokážete představit, jak jsem byl nadšený, když má špinavá ouška zaslechla šumění vody. Na tváři se mi objevil úsměv od ucha k uchu. „No konečně.“ Radostně jsem švihl ocasem a zrychlil krok. Jenže jakmile jsem se přiblížil k řece, pocit štěstí a úlevy se začal vytrácet. „Fujky!“ znechuceně jsem ze sebe vypravil, když jsem uviděl tu barvu vody. Nespokojeně jsem si povzdychl. Jaké jsem měl možnosti? Moc jich bohužel nebylo. Jestli jsem chtěl smýt bláto, pak jsem musel přistoupit k tomu, že se v téhle řece prostě vykoupu.
Porozhlédl jsem se, jestli mě někdo nevidí. Jakmile jsem se ujistil, že jsem tu opravdu sám, vykročil jsem k vodě. Ve tváři jsem měl zkroucenou grimasu, která jasně naznačovala, s jak velkou neochotou tento čin dělám.
Když bylo po všem, musel jsem uznat, že jsem to trochu přeháněl. Ona koupel nebyla zas tak drastická, jak jsem si ji představoval. Samozřejmě, že se to neobešlo bez pár zelených řas a kořínků, ale je to furt lepší než mít všechnu srst od bláta.
Pořádně jsem se oklepal, leč díky neustávajícímu dešti jsem neměl sebemenší šanci, že mi kožich zcela uschne. I přesto se mi nálada poněkud zlepšila, neboť pocit, že už nejsem zablácený a špinavý, byl opravdu fajn.

>>> Neprobádaný les

„Eeeh,“ zafuněl jsem, načež jsem zvedl tlamu od svého úlovku. Pohlédl jsem na nebesa a následně se zamračil. Spustil se jemný déšť. A to znamenalo co? Že celý zmoknu. A po tom jsem nijak zvlášť netoužil. Opravdu ne! Jenže neměl jsem nic, co by mi pomohlo; žádné magie ani přístřešek. Moc vtipný, drahá matko přírodo, pomyslel jsem si uštěpačně. Svůj pocit uraženosti a nespokojenosti jsem jí chtěl dát najevo, ale znáte to - matka příroda to dělá chytře. Opravdu moc chytře! Pokud byste ji hledali, nenajdete ji. Jako osoba se vám nikdy neukáže. Z toho vyplývá, že pokud s ní chcete hodit řeč, pak vám nezbývá nic jiného než mluvit k okolí. V mém případě jsem tedy hodil uražený pohled po všech okolních stromech a rostlinách. Doufám, že je ti z mého výrazu jasné, co si o tomhle počasí myslím.
Vstal jsem a olízl si zakrvácenou tlamu. Ucítil jsem pár pachů, které se ovšem zdály být starší. Pokrčil jsem nad tím rameny a vykročil k okraji kotliny, v níž jsem chytil toho ušáka. Zlatavým pohledem jsem začal přejíždět terén. Vypadalo to docela strmě... „Nu což, ven odtud prostě musím. Lepší si nabít čumák teď, když jsem najedený, než potom, až budu mít zase prázdný žaludek," zkonstatoval jsem docela ledabyle a odhodlaně přikročil k okraji prohlubně. Vyhoupl jsem se na zadní a předními tlapami se o něj opřel. Chviličku jsem přemýšlel, ale pak jsem se na to vykvajzl a řekl si, že mi prostě postačí, když se jednoduše budu škrábat ven. Kdo by vymýšlel nějaké přílišně složité plány? Jednoduše dám pravou přední sem, levou sem... A pak pravou zadní výš, následně i levou zadní... „Ještě kousíček a budu-“ Ne, nebudu. Tlapy mi podjely a já sebou mrskl na zem. Sebral jsem se na všechny čtyři a po hlinitém okraji kotliny hodil výhružný pohled. „Tak ty takhle? No jen počkej!“ Tentokráte jsem neotálel - prostě jsem vyskočil co nejvýš a zuby drápy jsem se snažil udržet. Divoce jsem funěl a vydechoval: „Trocha pomoci... By neuš... Neuškodila," oznámil jsem matce přírodě. Několik málo sekund na to se okraj prohlubně jednoduše pod náporem deště sesunul. A jak už to tak bývá, já, jakožto nevinná oběť deště a zvlhlé půdy, jsem skončil zasypán hlínou a blátem. „Bleh,“ pronesl jsem nespokojeně a vyhrabal se z toho fujtajblu. Cesta byla volná, mohl jsem vyjít ven. „Příště by to mohlo být méně drastické,“ vytkl jsem, aniž bych se snažil zakrývat své rozhořčení z naraženého zadku a zapraseného kožichu, a onen fakt, že jsem se de facto z téhle pasti dostal bez přehnaného úsilí a námahy, jsem jaksi přehlížel.

>>> Řeka Kiërb

<<< Vyhlídka

Poraženecky jsem se vláčel krajinou. Jak? Jak je to možné? Stále jsem nechápal, proč mají ostatní vlci větší štěstí než já. Copak je to tak těžké, štěstěno? Já bych řekl, že není. Prostě si ke mně přilítneš, nasypeš na mě špetku toho svého magického prášku a voilá, támhle za stromem najdu zlato, perly a všemožné diamanty... Žádám snad po tobě něco nesplnitelného? Ne, je to přeci jen taková maličkost... Nespokojeně jsem vedl vnitřní monolog, přičemž mi do toho skočil žaludek a měl chuť vést hlasitý dialog, neboť se velmi hlučně ozval. "Ale jo, vždyť já vím..." odsekl jsem mu na to a porozhlédl jsem se. Nikde ani živáček. Přede mnou se rýsovaly jen samé stromy. Pokrčil jsem rameny a usoudil, že budu muset prostě jít dál.
Po několika desítkách minut svižné chůze jsem konečně ucítil pach potencionálního oběda. Instinktivně jsem se přikrčil a začal se plížit. Zajda si mě ale všiml a na nic nečekal. Rychlostí blesku se dal na útěk. Samozřejmě jsem ho nemohl nechat jen tak běžet, a tak jsem se pustil do pronásledování. Rázem mi došlo, že čím hlouběji jdu do tohoto lesa, tím jsou stromy blíž u sebe, což mi dost stěžovalo lov. Měl jsem pocit, jako bych každou chvíli nevybral zatáčku a napral to přímo do nějakého stromu.
Kupodivu jsem se tomu pár minut vyhýbal, takže to vypadalo, že dneska snad není zas až tak smolný den. Tedy, aspoň jsem si to myslel, dokud jsem (stále pronásledujíc ušáka) nespadl přímo do hluboké jámy.
Rychle jsem zakousl chlupáče, až pak jsem se snažil zorientovat. Nacházel jsem se v obří prohlubni, která vypadala, jako by ji tu zanechal nějaký meteorit. "No bezva," frkl jsem. "Aspoň, že mám jídlo..." vydechl jsem a s chutí se pustil do obědu.

<<< Zrcadlové jeskyně

Krokem jsem se sápal zase zpátky na Vyhlídku, která se mi tentokrát zdála o něco vyšší. Můžou hory a kopce růst? No doufám, že ne... To by pak nebylo moc dobré... Při představě, že by Vyhlídka mohla za pár měsíců vyrůst a místo kopce by tu stála hora, jsem se nesouhlasně zašklebil. Neměl jsem rád kopce, natož hory. Nejraději bych spíš naopak pořád chodil z kopce. To je mnohem snazší!
Konečně jsem zahlédl vrchol, což mě špetku povzbudilo, a tak jsem se dal do klusu. Jakmile jsem stanul na nejvyšším bodě, který Vyhlídka měla, podezřele jsem zavětřil. Ucítil jsem jen svůj a Astonův pach. Nikde nikdo? Skvělá příležitost! Hlavu jsem naopak spustil až k zemi a začal jsem soustředěně čmuchat. Přikrčeně jsem se plížil krajinou a snažil se ucítit nebo zahlédnout něco blyštivého.
Po dobrých deseti minutách, kdy jsem neúnavně slídil a ňufal, jsem se zamračeným pohledem zastavil a porozhlédl se. "Nic," houkl jsem. Opravdu jsem na nic nenarazil, což mě poněkud rozhořčilo. Buď mi Aston lhal, nebo tady už nic nezbylo. Nespokojeně jsem zabrumlal: "Proč? Jak jen je možné, že mám poslední dobou tak velkou smůlu?" Nedokázal jsem si odpovědět. A ani jsem nevěděl, kdo by mi odpovědět mohl.
Naštvaně jsem kopl do kamene, který odlétl několik metrů daleko. Hledání pokladu jsem si představoval jinak. Myslel jsem, že to bude snazší...
S nespokojenou grimasou na tváři jsem se rázně zvedl ze země, oklepal se a zvadle jsem se začal šourat zase pryč z Vyhlídky.

>>> Východní hvozd

Mile jsem se usmál a doufal, že tu cennou informaci z Astona vytáhnu. Vždyť toho po něm nechci zas tolik... pomyslel jsem si. Stačí říct pár slůvek a nechám tě být, řekl jsem v duchu, ale ani za mák jsem to nehodlal zmínit nahlas.
"Vyhlídka?" zaujatě jsem zopakoval. Bylo mi docela fuk, jak se to místo jmenuje. Mnohem podstatnější pro mě byla ta druhá věta. "Ahááá," řekl jsem protáhle a svůj pohled znovu ukotvil na těch krásných blyštivých věcičkách. Přesně takové by se mi taky hodily. I když... Nezlobil bych se, kdyby byly víc dozlata. Koukl jsem na Astona. Teď už mi bude stačit jen to, když se nějak chytře vypařím... Hned na to, co jsem si to pomyslel, se jako na povel znovu ozval můj prázdný žaludek. Hlasitě zakručel a mně bylo jasné, že tohle Aston přeslechnout nemohl. "Óh, já mam hlad," povzdechl jsem si. "Už... To asi opravdu nevydržím..." zavrtěl jsem hlavou. "Asi tě budu muset opustit," zkonstatoval jsem. Vyskočil jsem na nohy, oklepal se a klusem se vydal pryč z úkrytu. "Tak zatím," houkl jsem ještě na Astona, když jsem si uvědomil, že to byl on, kdo mi prozradil, kde bych mohl najít nějaké třpytivé ozdůbky pro mou krásnou zrzavou a velmi okouzlující maličkost.

>>> Vyhlídka

V břiše mi opět zakručelo. Chudák žaludek už se musel opravdu dost svíjet. Už na Vyhlídce jsem pociťoval hlad, ale kvůli Astonovi jsem se odtamtud nechtěl hnout ani na krok. A ani nyní tomu nebylo jinak. A krom toho, kdo by chodil lovit, když je venku momentálně tak hnusně? Ještě bych uklouzl a narazil bych si své zrzavé pozadí, napadlo mě. No jo... A kdo by mi přišel na pomoc? Přeci Aston! zaradoval jsem se a pohlédl jsem na šedého vlka, který zkoumal strop. Aston? zeptal jsem se sám sebe, jako bych znejistěl. Přestal jsem se tvářit jako klubko a naopak jsem se vleže celý protáhl, abych trochu uvolnil ztuhlé svaly. Při té příležitosti jsem se celý převalil na záda a pohled ukotvil na těch jeskynních rampouších, které Aston tak zaujatě pozoroval. Aston...? Opravdu by přišel? Krátce jsem koukl na vlka a následně jsem pohled zase stočil zpátky ke stropu. Aston... By asi nepřišel, přiznal jsem si. Zamračil jsem se. Co to tu vlastně dělám? položil jsem si otázku, na kterou jsem neznal odpověď. Mně může být nějaký Aston vlastně úplně ukradený, napadlo mě a znovu jsem na něj mrkl koutkem oka. Co jsem to na něm vůbec viděl? Vždyť přeci není zas až tak hezký. Můj zrzavý kožíšek je vlastně mnohem pohlednější, pomyslel jsem si. Připadal jsem si, jako bych se právě probudil z nějakého hloupého snu. Co mě to napadlo? Vždyť já jsem byl schopen přidat se do smečky jen kvůli nějakému hloupému šedému vlkovi... Uvědomil jsem si, že od té doby, co jsem se ocitl ve společnosti Astona, jsem to vůbec nebyl já. Byl jsem nějak... Pomatený! Ale co to mohlo způsobit? Tak to jsem vážně netušil. Každopádně jsem si teď připadal hloupě. Nesmírně hloupě.
Převalil jsem se zpátky na břicho a posadil se. Podíval jsem se na svého společníka. Co jsem na něm viděl? v duchu jsem se zašklebil. Každopádně jsem byl opravdu rád, že jsem došel k prozření. Teď jsem konečně nahodil jedinou smysluplnou otázku za několik posledních hodin. Týkala se těch náramků. Jenže Astonova odpověď nebyla zrovna taková, jakou bych čekal. Hodil jsem po něm uražený pohled. "Ale no tááák," vzdychl jsem. "Já chtěl vědět konkrétní místo," usmál jsem se. Prozraď mi, kde jsi to vyštrachal, abych už konečně mohl zmizet, pomyslel jsem si a udělal pár kroků vzad. On má určitě nějakou tajemnou moc, díky které mě pobláznil! A já bych byl opravdu nerad, kdyby to udělal znovu. Teď to dopadlo docela ještě dobře. Ale co když se příště vzpamatuju uprostřed území nějaké smečky s tím, že už do ní budu patřit? Bleh! To jsem nesměl dopustit. Ale potřeboval jsem vědět, kde sehnal ta krásná blyštivá kolečka.

<<< Vyhlídka

Mlčky jsem následoval Astona a snažil se zapamatovat si, kam to vlastně jdeme. Jednou se mi takové jeskyně přeci mohly hodit, že. Kdybych... Asi před někým nebo něčím utíkal... To by mě ale mohl zachránit Aston, ne? Ten dokáže cokoliv. "Nevadí," zavrtěl jsem hlavou. Kdo by mohl Astonovi cokoliv vyčítat? On přeci dělá všechno správně... Napadlo mě. Lehce jsem sklonil hlavu a pokračoval dál za šedým vlkem. Cesta byla vážně kluzká a aby toho nebylo málo, z deště se stal sníh a teplota začala poněkud klesat. Teď už mě vážně tlapky dost studily. Těšil jsem se na ty jeskyně, kde snad nebude tolik foukat a sněžit.
Radostně jsem konečně vkročil do úkrytu a pořádně se oklepal. Vydechl jsem a trochu se porozhlédl. Nebylo to nic luxusního, ale mně v podstatě stačilo, aby na mě nefoukalo, nesněžilo a aby mi byl Aston nablízku, což se mi vlastně teď splnilo. "To nevadí," zareagoval jsem na jeho poznámku ohledně tepla. Důkladně jsem se protáhl a zlatavý pohled stočil zpátky na mého průvodce. "Jasně," spokojeně jsem na něj pokývl. Udělal jsem pár nevelkých kroků směrem ke stěně jeskyně a tam se složil na zem. Bylo ze mě jedno velké chlupaté zrzavé klubko.
Až teď jsem pocítil, že jsem celkem dost unavený. Ovšem nechtělo se mi ještě spát. Měl jsem chuť ještě prohodit pár slov s Astonem. A tak jsem se na něj znovu podíval a zamyslel se, o čem bychom mohli dát řeč. Mé zraky sklouzly k jeho nohám - konkrétněji k pravé přední. "Jak jsi k tomu přišel?" otázal jsem se a čumákem poukázal na náramky. Byly docela slušivé. Vlastně... Byly vážně pěkné a lesklé. Taky jsem takové chtěl.

Cukl jsem hlavou, když do mě začínaly bubnovat první kapky deště. Jasně. Ještě tohle mi chybělo, podrážděně jsem si zamručel v duchu. K mému štěstí to ovšem vypadalo, že se na Vyhlídce již dlouho nezdržím. Aston byl totiž pro. "Uh, tak to je bezva!" nasadil jsem zářivý úsměv a podobně jako on jsem se i já oklepal, ovšem taktéž bez účinku.
Na chvilku jsem úplně ztichl a dumal nad tím, co se bude dál asi dít. Aston, jak se zdálo, nejspíš také nad něčím rozjímal, a tak jsem ho raději nehodlal rušit. On totiž znal cestu k těm záhadným jeskyním, o kterých jsem já neměl nejmenší potuchy.
Když se konečně ozval a zeptal se, zda-li můžeme vyrazit, zcela jasně jsem pokývl a snažil se zavrtět zmoklým ocasem, který byl náhle těžší než obvykle. Vykročil jsem pravou nohou vpřed a stihl jsem udělat jen několik pár kroků, než Aston opět promluvil. Tentokrát se to týkalo kluzkých kamenů. Tlama se opět rozzářila v zubatém úsměvu. "Ty taky," mrkl jsem na něj. On se o mě tááák hezky stará a má strach o moje bezpečí. No to je vskutku roztomilé, rozplýval jsem se nad těmi zdánlivě normálními slovy, které jsem si prostě vyložil po svém.
Pak už jsem jen trochu popoběhl a poslušně jsem začal následovat Astonovy kroky, které nás měly dovést do oněch jeskyní, kde bude určitě sucho a teplo. Krásná představa.

>>> Zrcadlové jeskyně

Zatvářil jsem se provinile, když se na mě Aston zamračil. Jaj! Co jsem udělal špatně tentokrát? Nic mě nenapadalo. Já... Jsem se mu chtěl jen zavděčit. Ovšem jakmile jsem něco řekl, bylo to prostě špatně. Sklesle jsem si povzdychl a koutkem očka mrkl na šedivého vlka. Co mám dělat, abys mě měl rád? Odpovědět jsem si nedokázal a zeptat se ho nahlas jsem se neodvažoval.
"Borůvkové?" zopakoval jsem. Nic mi to neříkalo. A stále jsem ještě tak trochu bojoval s faktem, že kdybych s ním chtěl zůstat navždy, musel bych se do oné smečky taky přidat. Znělo to děsivě, ale... Pro Astona cokoliv.
Malá jiskřička naděje zatančila v mých zlatavých očích. Takže tě přeci jen nemusím opouštět? Spokojeně jsem zavrtěl ocasem. A navíc to vypadá, že má vůči mně starost! Oh, to je tak sladké, v duchu jsem culil, avšak v navenek jsem se jen decentně usmál. "Takže... Bys byl pro, abychom to šli prozkoumat?" Vesele jsem si poskočil a čekal, jaké bude Astonovo rozhodnutí. Doufal jsem, že kladné.

//Asi jsi ji tím vystrašila, protože počasí už tam napsané je. :D Ale i tak, na kůl ji můžeme nabodnout i bezdůvodě. >:D

"No... Eh... Asi?" pokrčil jsem rameny na Astonovu otázku. "Řekni si o cokoliv a já to pro tebe udělám," lehce jsem zavrtěl ocasem a trochu se pousmál. V tento moment jsem byl opravdu odhodlaný udělat přesně to, co mi Aston nařídí. Vážně jsem chtěl, aby mě měl rád. Chtěl jsem se mu zavděčit. Jakkoli.
Když svou myšlenku šedý vlk trochu rozvedl, jediné, co mě zaujalo, bylo slovo smečka. Nastražil jsem zrzavá ušiska a natáhl krk. "Ty... Patříš do nějaké smečky?" zeptal jsem se mírně zaskočen. Pokud ano, znamenalo by to, že bych se také musel přidat do smečky. Taková představa se mi moc nezamlouvala. Ovšem pokud by si to Aston přál, udělal bych to. Roztěkaným pohledem jsem zaplul k jeho krásným fialovým očím. Jsou tak tajemně... Fascinující. Prostě dokonalé! blaženě jsem vydechl a rozplýval se nad jeho očima, dokud se na mě nepodíval. Zlatavý pohled jsem rychle a nervózně zapíchl do země.
"Opravdu?" otázal jsem se, když se zmínil o svém osobním prostoru. Jeho slova mi zlepšila náladu, a tak jsem zcela bezmyšlenkovitě vyhrkl: "Takže by ti nevadilo, kdybych se k tobě-" najednou jsem dočista zmlkl. Uvědomil jsem si, že mluvím dřív, než myslím. A to není dobré. "... Eh, nic. Zapomeň na to," řekl jsem zase o něco sklesleji.
"Tak... Já přijdu trošku blíž..." nejistě jsem mu oznámil a se spokojenými jiskřičkami v očích jsem se o pár metrů opravdu přiblížil. To, že jsem měl Astona zase tak blízko u sebe, mě činilo nesmírně šťastným.
Chviličku se mezi námi rozhostilo ticho, dokud ho nepřerušil Astonův líbezný hlas. Ovšem to, co mi řekl, mě zase rozviklalo. Takže mě tu nechce? zeptal jsem se sám sebe. Byl jsem jím nesmírně zmatený. Nejdřív mi řekl, že se můžu přiblížit, a vzápětí mě posílá do nějakých jeskyň? Zakňučel jsem. "Takže mám jít pryč?" smutně jsem sklonil hlavu, avšak nehodlal jsem se s ním přít. Když si to přál, budiž. Pro něj cokoliv. Ale abych pravdu řekl, představa, že budu bez něj, mi lámala srdce. Sklopil jsem uši k hlavě a prosebně se zeptal: "Vážně musím? Mně... Je tu s tebou opravdu dobře. Jsem s tebou moc rád!" na důkaz jsem zavrtěl ocasem. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že si to Aston ještě rozmyslí.

Souhlasně jsem přikyvoval a neměl jsem naprosto žádnou připomínku ohledně toho, co Aston říkal, v domnění, že se bavíme o jeho jméně. Když pak na konec dodal onu poslední větu, překvapeně jsem na něj zamrkal. "To-to je od tebe... Hezké. Děkuji," nervózně jsem se pousmál a oči sklopil k jeho šedým tlapám. V duchu jsem byl ale stále proti a držel jsem se názoru, že v porovnání s jeho jménem působí to moje nicotně.
Líbilo se mi, když se rozpovídal. Jeho hlas byl pro mé uši jako zvučná uklidňující píseň. Vůbec bych se nebránil, kdyby mluvil dál. Jistojistě bych hltal každé slovo, které by se vydralo z jeho úst. Ale z nějakého důvodu jsem mu to neřekl. Nejspíš jsem si myslel, že bych si vůči němu dovolil příliš. Kdo to kdy viděl? Žádat tak vznešeného vlka o plýtvání jeho dechu kvůli obyčejné špíně, jako jsem já.
Ze zamyšlení mě opět vyrušil jeho hlas. "Chceš, abych šel lovit?" optal jsem se. Pokud si to opravdu přál, byl jsem odhodlaný mu vyhovět.
Když jsem si ale po chvíli uvědomil, co jsem provedl, rychle jsem se zvedl a splašeně se přesunul o pár metrů dál. V duchu jsem si nadával do tupců a hlupáků a nechápal jsem, jak jen jsem si mohl vůči Astonovi tolik dovolit.
Silně přitisknuté uši dozadu ihned vystřelily dopředu, jakmile jsem opět zaslechl ten líbezný zvuk jeho hlasu. Zvedl jsem se a sklonil hlavu. Aston se mě zeptal, zdali pověděl něco, co mne urazilo. Rychle jsem zavrtěl hlavou, aby vlk ani nezkoušel hledat chybu na své straně. "To ne, nad tím ani neuvažuj," suše jsem polkl. "Jen... Víš, došlo mi, že jsem ti tak moc zavážel v osobním prostoru." Vzpomenul jsem si, jak ode mne odtáhl hlavu. "Ale jestli nejsem dostatečně daleko, řekni. Pokud si to budeš přát, vzdálím se klidně ještě víc," nabídl jsem mu. Řekni si. Řekni si o cokoliv a já ti to milerád splním.
Pokorně jsem čekal na odpověď a ani jsem se neopovažoval na vlka pohledět. Z ještě nedávno příjemného vánku se nyní stal docela silný chladný vítr, který mi začal nelítostně cuchat srst. (//počasí nemáme, nárokuji si tedy právo vymýšlet si :D) A jelikož jsem byl vlk z jižních, teplých oblastí, chladný vítr na vyvýšeném místě nebyl něco, na co bych byl zvyklý. Pomalu jsem začínal pociťovat chlad, který se s každou chvílí zakousával do mého těla. Nebylo tedy divu, že jsem se začal klepat jako osika. "Zim-ma..." tiše jsem zacvakal zuby. Možná... Možná bych... Se takto mohl dostat k Astonovi...? prolétla mi hlavou myšlenka, v níž se rodil plán. Třeba bych toho, že jsem vlk z jihu, mohl využít... Pomalinku jsem zvedal zlatavý pohled k Astonovi. Tolik bych si přál, abych se k němu mohl přitulit.

Ani si nedokážete představit, jak blaženě jsem se cítil, když Aston pověděl, že i jemu je ctí trávit čas se mnou. I když... Po chvilce mi hlavou začaly hýřit myšlenky, které mi našeptávaly, že to vůbec není pravda. Určitě to říká jen ze slušnosti... Já jsem pro něj jen zátěž, prachsprostá špinavá chátra, co plýtvá jeho časem, v duchu jsem sklopil uši a cítil se provinile. Když já jsem chtěl být s ním! Tak moc jsem chtěl...
Natočil jsem hlavu na stranu, poukazujíc tím, že trochu nerozumím jeho slovům? "Ale kde že," zavrtěl jsem hlavou. "Je to velmi pěkné zvučné jméno, které zní nadmíru vznešeně," usmál jsem se. Myslel jsem to opravdu vážně. Aston. To slovo je naprosto dokonalé! "Krásně k tobě sedí," mrkl jsem na něj a doufal, že si snad Aston opravdu nemyslí, že je jeho jméno nezajímavé.
"K-královsky?!" vyvalil jsem na něj oči. Líbí se mu mé jméno? Zachvěl jsem se. "Ale ne..." zavrtěl jsem hlavou. "V porovnání s tvým je docela obyčejné," lhostejně jsem pověděl, jako by to ani nestálo za řeč.
Opravdu jsem se od něj nechtěl vzdalovat - i přes to, že jsem měl hlad. A když si toho šedý vlk všiml, s nezájmem jsem pokrčil rameny a rozhodl se, že to budu ignorovat. "Ale ne, toho si nevšímej." Pokud se mu nechtělo lovit, milerád jsem se mu přizpůsobil.
Spokojeně jsem si lehl přímo před Astona a užíval si jeho blízkosti. A jakkoli mi to připadalo ze začátku jako skvělý nápad, poté, co jsem mu pochválil přenádherná fialová očka, vlk opět odpověděl se vší skromností a následně odtáhl hlavu. V mé mysli to hrklo. Narušil jsem mu jeho osobní prostor. Zastínil jsem mu jeho výhled... A opovážil jsem se mu nestydatě hledět do těch krásných očí z takové blízkosti! Pomyslně jsem zakňučel. Tupče! Rychle jsem se zvedl, sklopil uši až ke krku a podřazeným tónem se mu rychle omluvil: "P-promiň." Sklopil jsem zrak k zemi a s ocasem nezvykle nízko jsem se od něj vzdálil dobrých deset metrů daleko. "Už-už ti nebudu překážet," nervózně jsem se usmál a s obličejem provinilého vlčete jsem ulehl na zem. Co mě to napadlo?! Takhle se k němu přibližovat! Kdyby chtěl být v mé blízkosti, dojde si ke mně. Jenže né, já hlupák se mu vtírám do bezprostřední blízkosti... nadával jsem sám na sebe. Ostudný pohled jsem se opět opovážil stočit k Astonovi. Nemohl jsem si pomoct. On byl totiž tak dokonalý. A já jsem mu nebyl hoden... Kdyby mě teď požádal o cokoliv, udělal bych to pro něj. Moc jsem se mu chtěl zavděčit.

Můj obličej se celý rozzářil, když si mě vlk všiml, zcela obyčejně mě pozdravil a dokonce se i usmál. On na mě promluvil! A usmál se! Na mě! NA MĚ! v duchu jsem se nad tím přímo rozplýval. Připadal jsem si jako ve snu.
Slušně jsem se zeptal, jestli bych mu mohl dělat společnost, a rovnou k tomu přidal, že mi přijde opravdu sympatický. Zdálo se, že to vlka trochu zaskočilo, což zase na oplátku překvapilo mě. Co je na tom nezvyklého? Vždyť přece musí slýchat na každém kroku, jak je sympatický a úžasný, pomyslel jsem si. A když mi pak odpověděl kladně, mé zuby se opět zaleskly v širokém úsměvu. "Tak to je bezva!" zaradoval jsem se. "Je mi ctí s tebou trávit čas," oznámil jsem mu opravdu upřímně a zcela automaticky rozhoupal ocas ze strany na stranu.
A hned na to ze mě vypadlo, zdali by si nechtěl jít zalovit. Avšak jsem mu chudákovi nedal ani prostor na odpověď, načež jsem se rychle představil a požádal ho, aby mi i on prozradil, jaké jméno nese. Opět mě trochu překvapilo, jak odpověděl. Nechápavě jsem na něj zamrkal. Ale ten úsměv! Páni, tak zářivé tesáky... Čisté, silné a nádherně klenuté! Lehce jsem zvedl koutky úst a znovu se nad ním začal rozplývat. On byl prostě dokonalý. A jakmile jsem se konečně dozvěděl jeho jméno, rozhodně jsem musel protestovat proti jeho předešlým slovům. "Aston? To zní ale velmi vznešeně!" nadšeně jsem pokračoval ve vrtění ocasem. "Oh, dobře, nevadí. Já vlastně taky nemám hlad," nahodil jsem, ale jako na potvoru mi zrovna v ten okamžik znovu zakručel žaludek, což jsem se samozřejmě rychle snažil zamaskovat zakašláním. Ani za nic se mi nechtělo z jeho přítomnosti - i kdybych měl vyhladovět.
Po kratičké chvilce rozmýšlení jsem si lehl přímo naproti Astonovi a hlavu jsem si položil pěkně na přední packy. "Chodíš sem často?" hravě jsem se optal. Víte... To byla taková základní otázka. Co kdyby se nějakým nedopatřením stalo, že bych ho ztratil? Ta představa byla hrozná! A takhle jsem měl možnost se dozvědět, kde ho případně hledat.
Spokojeně jsem vydechl a zamilovaně se zahleděl do jeho očí. "Jistě jsi to slyšel již nesčetněkrát, ctěný Astone, avšak já to jednoduše musím říct. Tvé oči... Jsou nádherné."

Zamračil jsem se a snažil se dohlédnout co nejdál. Výhled na Gallireu byl poměrně rozsáhlý, zato ale docela nudný - žádné zajímavé místo, které by snad mohlo ukrývat poklad, jsem nezahlédl. Všechno to vypadalo nudně a jednotvárně.
Nespokojeně jsem si povzdychl. Na pláži, která by se mohla zdát nejvýjimečnější, jsem byl už několikrát a pokaždé jsem tam našel jen hloupé mořské řasy a bezcenné mušle. Z toho tedy vyplývá, že svůj vysněný lump bych naopak měl hledat na místě, které bude vypadat všedně - takže vlastně po celé Galliree.
Zrovna jsem v nose ucítil docela silný pach neznámého vlka, když mě do onoho spolehlivého detektoru pokladů cosi udeřilo a následně jako by se do něj vsáklo. Byla to jen desetina sekundy. Pak už jsem jen otočil hlavu a uviděl ho.
Rychle jsem zamrkal a svůj zlatavý pohled usadil na vlkovi, který nedaleko mě právě odpočíval. Hluboce jsem nasál jeho pach a suše polkl. Voněl... Zvláště nádherně. Takový pocit jsem snad nikdy nezažil.
Naklonil jsem hlavu a rozhodl se, že ho určitě musím poznat. Lehkým, leč jistým krokem jsem se k němu přemístil. "Buď zdráv," lehce jsem pokývl hlavou a mile se na něj usmál.
Všiml jsem si, že se něco zalesklo na jeho přední noze. Onen předmět krátce upoutal mou pozornost, avšak z jakéhosi neznámého důvodu mě mnohem více zajímal vlk, nežli ta blyštivá věc. Pohled jsem tedy zvedl k jeho očím a znovu se vřele usmál. Netušil jsem, co se se mnou dělo. Měl jsem totiž pocit, že tenhle šedý krasavec je ten nejpohlednější vlk, kterého jsem kdy potkal. A ta jeho srst! Tak pěkná a vyživená. A jeho oči! Byly fialové - ovládal magii Iluzí jako já!
Zasněně jsem vydechl a s úsměvem na tlamě jsem udělal ještě pár kroků blíž. Měl jsem totiž neutišitelnou touhu se k němu přímo natisknou, otírat se o něj a být mu neustále nablízku. "Můžu ti dělat společnost? Jsi totiž nesmírně sympatický!" znovu jsem užasle vydechl. "Nemáš hlad? Mohli bychom si jít zalovit... Ale pokud se ti nechce, klidně bych ti ulovil něco sám," spokojeně jsem zavrtěl ocasem a stále jsem na vlka hleděl tím toužebným pohledem. "Oh, omluv mne, prosím, za mou nezdvořilost," zatvářil jsem se trochu provinile. "Jmenuji se Lothiel," zvesela jsem mu oznámil a pokračoval: "Budu mít tu čest, abych poznal tvé jistě vznešené jméno?" Musím vědět, jak se jmenuje! pomyslel jsem si. Přímo jsem po tom prahl.

<<< Šakalí pahorkatina

Šouravým krokem jsem nějakou chvíli kráčel podél řeky Midiam. Abych pravdu řekl, nevěděl jsem, kam si mám Shy zařadit. Vlčice jsem měl vždycky spíš za zdroj rozptýlení a zábavy. Jenže ona? Ona byla tááák nudná a nesmělá. Normálně bych o ní prostě řekl, že je obyčejná a není s ní sranda, jenže to byla právě Shy, kdo mě zachránil před umrznutím. V podstatě jsem jí vděčil za svůj cenný život.
Povzdychl jsem si a zamlaskal. Cítil jsem, jak se můj žaludek pomalu začíná svírat. Opět se ke mně dostavil hlad. "Naaah," nesouhlasně jsem zabručel, zvedl nos nahoru a pořádně zavětřil. Pár vlčích pachů jsem rozpoznal, ale vypadalo to, že jsou jejich zdroje už dávno pryč. Kde teď seženu někoho, kdo by mi něco ulovil?! Hlavu jsem zase sklonil do rovnovážné polohy a porozhlédl se. Nic.
Nevrle jsem zavrčel, když mi vlastně došlo, že už pěknou dobu kráčím do kopce. "Pff, vyvýšeniny. Který blb je vymyslel?" zasyčel jsem. No vážně, co to bylo za chytráka? Proč se mám trmácet do kopce, když můžu chodit po placatých planinách a lesích. I když... Nějaká pozitiva by se v tom zdánlivě hloupém vynálezu jménem kopce přeci jen mohla najít.
Udýchaně jsem se konečně vyškrábal na samý vrchol. Zvědavě jsem se porozhlédl. Na nějakou krásu přírody jsem zvysoka kašlal. Hodlal jsem si pořádně zmapovat terén a posoudit, kam bych se mohl v příštích dnech vydat a pokusit se konečně najít nějaký poklad.