Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Zelené nory

Lothielovi už neustálé kousání lezlo na nervy. Takový výdej energie. A pro co? No právě že pro nic. Hnal se někam a ani sám nevěděl, kam. Zpomalil tedy a začal se spíš tak nějak loudavým krokem šourat přes nějakou pláň.
Trvalo to dobrých patnáct minut, než ho do nosu udeřil pach nějakého smrtelníka. Uši nastražil dopředu a trochu zrychlil. Docela ho mrzelo, že to není vlčice. Měl chuť si zase s nějakou zaflirtovat a trošku se přitulit, zalhat o tom, jak je krásná a jedinečná...
„Hej, ty tam,“ houkl na hromadu chlupů ležící na zasněžené zemi. „Jojo, ty mrtvolo, přesně tebe myslím,“ zašklebil se na vlka. Vypadal zvláštně. Jak je sakra možný, že je tak tak hezky barevně rozpůlený?! Chudák. „Zdarec,“ zazubil se od ucha k uchu. „Máš pěknej kožich. Někdo tu má očividně dobrej smysl pro humor...“ uchechtl se. Počkat... On tam má i nějakou plíseň? Už už chtěl z tlamy vypustit další drzou poznámku, když v tom zahlédl jakýsi lesk. „Co to máš na krku?“

<<< Třešňák

Lothiel se ještě s jednou zaječí prackou v zakrvácené tlamě vydal na západ. Třešňový háj ho začal nudit. A to si předtím liboval v tom, že konečně našel místo, kde ho nebude nikdo otravovat... No, zdá se, že zrzkova povaha je ještě více proměnlivá než jarní počasí.
Na chvilku se zastavil, aby se mohl vydýchat. Ušákovo stehno položil na zem. S vypláznutým jazykem se porozhlédl do všech stran a zavětřil. Zase nic. Cosi si zabrblal a pustil se do zbylého masa.
O pár chvil později už měl jednohubku snězenou. Nechal svaly, aby si odpočinuly, a teď se zase mohl vydat na cestu.
Pokračoval celkem rychlým tempem, jen kdyby tohle území nebylo tak hrbolaté a každou chvíli mu někam nezapadaly tlapy...

>>> Západní louky

<<< Středozemka

Ryšavý vlk si to nepříliš rychlým klusem štrádoval kamsi na severovýchod. Neměl žádný cíl. Vlastně ani nevěděl, co by asi tak mohl dělat.
Jedno je ovšem jisté. Nelíbilo se mu momentální roční období. A tak si na účet zimy cosi nesrozumitelného brumlal pod vousy. Jaký to má smysl? Kdo vůbec vymyslel zimu? To musel být nějaký tupec... Lothielovo nejoblíbenější období bylo jaro. Teď mu byla příliš velká zima, v létě zas moc velké horko a celý podzim byl mokrý a zablácený. Takže jaro pro něj bylo asi nejideálnější. Fakt, že všechno krásně rozkvétalo, příroda se probouzela a rodila se mláďata všeho druhu, ho jaksi nezajímal. Hlavně že jemu bylo dobře a cítil se pohodlně. Typické...
Zrzek zvedl hlavu a zavětřil. Zvláštní. Nikoho zde necítil. Že by narazil konečně na území, kde bude mít od všech ostatních prašivců klid? To vůůůbec neznělo špatně. Jenže tu byl malý háček. Hlad.
Zastavil se a ještě jednou pořádně nasál vítr do čenichu. Přeci jen se tam pár pachů objevilo. Zajíc, možná liška... Pár kun... Nic moc, zašklebil se. On by si ideálně přál pečeného kance, který by mu spadl přímo před nos. Jenže ten v dohlednu nebyl...
Zamlaskal a znovu se dal do pohybu. Pod tlapami mu křupal sníh, a tak, když se přiblížil k potencionální kořisti, musel zpomalit. Přikrčil se a slechy nastražil dopředu. Chvíli vyčkával, ale nakonec se to v něm zlomilo, i když neměl zrovna nejideálnější podmínky. Prostě vystartoval jako blesk a hnal se za ušákem.
Honička trvala sotva pár minut. Naštěstí pro Lothiela to vypadalo, že hlodavec sem jen omylem zabloudil, neboť neměl příliš dobře zmapovaný terén. Spokojený Lothiel neztrácel čas a ihned se dal do zaslouženého obědu.

>>> Zelené nory

<<< Šakalí pahorkatina

Vlk otráveně zabručel a dál klusal někam do pryč. Do očí ho bombardovaly chladné a velké kapky. „To čo toto?!“ zavrčel a vzhlédl do nebes. „Vypněte to tam nahoře někdo!“ štěkl a pozastavil se. Se zlatavým pohledem stále upřeným do výšin vyčkával. Jako na povel se ale v jistý okamžik k dešti přidaly i mohutné vločky. Že by si z něho někdo tam nahoře dělal šoufky? Kdo ví...
„Naaah,“ zabrblal, otráveně stáhl uši k hlavě a rozběhl se dál. V nose dostávaly jeho čichové buňky pěknou nakládačku. Fujky, další vlci, trpce si pomyslel. Směr jeho cesty se obrátil na opačnou stranu - chtěl se vlkům vyhnout velkým obloukem.
V jeho žaludku asi chcípala žába. Nebo to tak aspoň znělo... Zavětřil a zjistil, že jako na potvoru žádný pach kořisti neucítil. A jeho žaludek se ozval ještě jednou, tentokrát hlasitěji. „Však já vím," povzdechl si. Nezbývalo mu nic jiného než pokračovat dál. Třeba někde něco schrastí...

>>> Třešňový háj

Uraženě jsem hleděl na ta otravná létající stvoření. Bylo jich tolik! A i když se víly pak umoudřily a rozhodly se mi zuby vrátit, stále jsem na ně házel nabubřelé pohledy. No to je dost, že se uráčily! Co to je za drzost? Učořit má zubiska a vláčet mě přes půlku Gallirei, abych se tu setkal s haldou dalších okradených?! Zlatavý pohled jsem stočil na jezevce, který, jak se zdálo, tak nějak... No, ztuhl. Prostě zkameněl. Očima jsem přelétl okolí, mrkl jsem dopra i doleva a po špičkách se rozcupital k tomu tvoru. Sklonil jsem hlavu a pořádně ho očmuchal. Drkl jsem do něj čenichem, abych se ujistil, že to už nežije. "Hhh," potutelně jsem se zasmál a svou pozornost upřel na jezevcovu hůl. Kde jsou ty krystaly?! Kam se poděly?! Zkameněly také. Znechuceně jsem si odfrkl. Smrade jeden! Aspoň ty kameny jsi mi tu mohl nechat. Zvedl jsem hlavu, rozhlédl se a utvrdil se v tom, že už mě tu nic nedrží. S otráveným výrazem jsem se tedy vydal zase někam do pryč.

>>> Středozemní pláň

<<< Křišťálový lesík

Cítil jsem, jak mi opět začínaly docházet síly. Fuj! Zastavte je někdo už! Vyběhl jsem z lesíku a octl se na Šakalí pahorkatině. Obtížný terén a má únava mě donutily zpomalit. Ještě nějakou dobu jsem si to klusal za rojem. "Potvoly jedny!" ulevil jsem si a ještě chvíli si cosi nemilého mrmlal pod fousy.
Najednou jsem v dáli zahlédl něco, co vůbec nevěštilo nic dobrého. Z východu se sem totiž blížil další roj, ovšem poněkud odlišných barev. Takže ono je tich víl vícero druhů? No to je opravdu skvělý! zavrčel jsem si v duchu a zraky stočil zpět na ty své. Teatrálně jsem si povzdechl a opět se dal do jejich pronásledování.
Naštěstí začaly po chvíli zpomalovat, což nám, okradeným, hrálo do karet. Už jsem od nich byl jen pár desítek metrů, když se ozvala prapodivná rána a vzduchem začaly létat kusy kamenů. "Uágh!" Uskakoval jsem do stran a zmateně se rozhlížel. Hned na to se odněkud ozval další podivný zvuk. Tentokrát to ale bylo hlasité a vysoké ječení. Zastavil jsem se a očima skenoval okolí. "Ježevec?" A co to má na sobě? Co to drží v tlapách?! Zahlédl jsem odlesky čehosi blyštivého. Že by kusy nějakých drahých kamenů? Co teď? Blyštivé věcičky mě lákaly, jenže zuby jsem taky potřeboval. Zavrčel jsem, nechal jezevce jezevcem a rozběhl se k vílám, jež mordovaly nějakého chudáka, kterého měly příhodně u cesty.

<<< Západní louky

Fajn, teď už mi mohlo být jedno, v jaké poloze budu mít jazyk. O zuby jsem přišel, proto jsem ho nechal viset ven a cvalem se hnal za těmi tvory. Pořádně jsem slintal a cítil, jak se mi svaly pod zrzavým kožichem napínaly. Jenže ony měly křídla, potvory! Zlatavými zraky jsem sledoval, jak se mi čím dál tím rychleji vzdalují z dohledu.
Tempo jsem zvolnil, protože - řekněme si to upřímně - neměl jsem v plánu nechat se uhnat k smrti. Přešel jsem proto do klusu a snažil se chytit dech. V tlamě jsem cítil železnou pachuť krve, která mi tekla z čerstvých i starších ran, jež byly způsobeny nedobrovolným vytrhnutím zubů. To se mi nelíbí! No co to je?! Který hlupák vypustil ten roj? Požaduji odškodné! No vážně, kde se tu vůbec vzaly? A hlavně: Proč trhaly zuby dospělým vlkům? Nedávalo to smysl. To je nějaká černá magie toto! Třeba to byl jen škodolibý žertík Smrti. To by jí bylo podobné...
Z klusu jsem přešel zpět do cvalu, ovšem nutno podotknout, že byl takový nijaký, vlažný, táhlý a pomalý. Ale aspoň o špetku rychlejší než klus. No fuj, to zase spálím kalorií. Nabubřele jsem si odfrkl a zadoufal, že ti zlí holubi zase trochu zpomalí, nebo (ještě lépe) úplně zastaví.

>>> Šakalí pahorkatina

<<< Z. Galtavar

S nevrlým vrčením jsem běžel za oním rojem těch otravných malých bytůstek. V tlamě jsem křečovitě svíral zuby, u nichž jsem si ani zdaleka nebyl jist, zda-li jsou vůbec mé. No ale furt je lepší mít cizí zuby než žádný, ne? Přeci jen... No, není v mém zájmu se stát vegetariánem a k masu se dostat jen tehdy, když bych narazil na mršinu. Sice nejsem odpůrce jahod, borůvek a jiných sladkůstek, ale pravděpodobně bych z toho nevyžil.
Z prostorného cvalu jsem přešel do klusu. Roj zimních víl totiž jaksi začal zpomalovat. Tlamu jsem měl plnou slin, ale vypláznout jazyk jsem samozřejmě nemohl, neb by mi všechny zuby, jež jsem pobral na Západním Galtavaru, vypadly na zem. Jenže jak se ukázalo, nakonec by to stejně bylo jedno. Ty okřídlené potvory se zastavily úplně, nějakou chvíli na nás jen tak hleděly, a pak se rozletěly naším směrem. I kdybychom se snažili utéct, bylo by nám to prd platné. Ty potvory nám sebraly zuby, které jsme si nesli v tlamách, a ještě k tomu si přibrali pár dalších. "Uághh!" vyjekl jsem a s marným chňapáním všude možně kolem sebe jsem se snažil rafnout aspoň jednu. Samozřejmě jsem se záhadným způsobem vůbec netrefil. Zavrčel jsem a s funěním se otočil směrem, kterým se roj víl rozletěl. Vy potvory!

>>> Křišťálový lesík

// Omluva za zdržení

No jen leťte! Přímo do mého chřtánu, šup! Olízl jsem si nenasytnou tlamu a zlověstně se zazubil. Jenže co to nevidím? Roj se směrem k mé maličkosti blížil podivuhodně rychle a mně došlo, že to, co sleduji, nejsou ptáci. Zastavil jsem se z klusu a nechápavě natočil hlavu. Přitrouble jsem se zaxichtil a uvědomil si, že náhle cítím až podezřele velkou zimu. Se zvukem, jež pravděpodobně dosud neměl žádné pojmenování, jsem se otočil na opačnou stranu a vzal nohy na ramena.
Jenže už bylo příliš pozdě. Kolem mě to začalo šumět třepotem studených křídel a já neměl šanci se zorientovat. Kolem mého těla se míhali malincí tvorečci, jejichž kousance ovšem zas tak neškodné nebyly. Cítil jsem je snad po celém těle. Jenže co bylo nejhorší, nějakým záhadným způsobem se jim povedlo zbavit mě některých mých krásných zubů. "Hej!" vyjekl jsem a zachňapal všude možně do prostoru. Samozřejmě mi to žádné výsledky nepřineslo. "Vy potvoly, vlaťte mi to, co mi patší!" zavrčel jsem a následoval roj, který, jak se zdálo, neokradl jenom mě. Další čtyři vlci se sem seběhli a očividně hledali svůj chrup. Přiskočil jsem k ostatním a zlatavými očky těkal ze strany na stranu. Přední pravou jsem se začal přehrabovat v hromádce zubů. V hlavě mi to šrotovalo: Jak mám teď poznat, které jsou mé?! Ále, vždyť je to jedno, určitě to budou ty nejkrásnější. Už už jsem se natahoval pro své vyvolené, ale najednou se to celé pokazilo. Zubiska začala světélkovat různorodými barvami a já byl zmaten. Co to?! "Nááh," vydechl jsem, chňapl po těch nejbližších a s rychlostí blesku vystartoval za vílami, které už se začaly přesouvat jinam.

>>> Západní louky (přes Mahtaë)

<<< Neprobádaný les

Kráčel jsem krajinou bez přemýšlení nad směrem své cesty. Vzpomněl jsem si, že ten flekáč mi povídal cosi o Smrti. Nevěřil jsem mu. Copak by bylo možné, aby něco docela nadpřirozeného ztrácelo svůj čas mezi smrtelníky? Dobrovolně rozhodně ne. I když... Kdyby z toho něco měla... Kamínky! Blyštivé šutry! Zlato a stříbro... Kdybych byl něco jako bůh, taky bych se určitě nechával uplácet takovými krásnými věcičkami. Nechal bych si zaplatit vším, co by vlci měli nahrabáno ve svých úkrytech, nasliboval bych hory doly, a pak bych se na ně jednoduše vyprdnul. Na tváři mi zahrál škodolibě zubatý úšklebek. To by bylo!
Zvedl jsem hlavu a naklonil ji na stranu. Nastražil jsem slechy a pozoroval, co se to děje v dáli. Sledoval jsem jakýsi podivný roj něčeho... Prostě čehosi. Nedokázal jsem určit, co to je, ale takhle zdálky to vypadalo jako nějaký roj malých ptáčků. Olízl jsem si tlamu a vykročil jim naproti. Dostal jsem chuť na opeřence. Kdyby se jich aspoň pár na chviličku sneslo na zem! Mlsně jsem si zamlaskal.

Rozlepil jsem svá zlatavá očka a zamžoural do krás sychravého podvečeru. Fíha, to jsem zase musel nějakým způsobem hodit šlofíka. Nastražil jsem uši, porozhlédl se kolem sebe a zvedl hlavu s pracujícím čenichem. Vypadalo to, že jsem tu sám. Naštěstí. Už jsem ani nevěděl, jestli se mi o tom strakáči jenom zdálo, nebo byl ten podivín skutečný. Tak či onak, vlastně už mě to moc neinteresovalo.
Zvedl jsem se na nohy a dlouze zívl. Zamlaskal jsem a pomaličku se postupně celý protáhl. Tiše jsem upřel pohled někam takzvaně 'do blba' a zadumal se. Tak a co teď? Vůbec jsem netušil, co bych měl dělat. Nikdo tu nebyl a počasí bylo dle mého vkusu naprosto ohavné. Pryč s tímhle ročním obdobím! Tak ošklivé... Který chytrák ho povolil?! Odfrkl jsem si a dal se do kroku - aniž bych vlastně tušil, kam jdu.
Tiše jsem si to ťapkal někam na západ a v myšlenkách bloudil kdesi v minulosti. A tak se stalo, že jsem nedopatřením šlápl na něco šupinatého. "Uááh!" vyjekl jsem a vyskočil vysoko do vzduchu, jako bych se snad opařil. "Kušuj, potvoro jedna!" vyštěkl jsem na hada, který už si to beztak štrádoval někam do pryč. "Jen se odplaz! Jdi si otrávit někoho jiného!" To, že to byla obyčejná užovka, už mě jaksi nezajímalo. Bylo to prostě pryč a já zas mohl pokračovat ve své cestě s neurčitým cílem.

>>> Západní Galtavar

„Radost?“ zopakoval jsem pomalu a odfrkl si. „Do ničeho tě nenutím,“ řekl jsem a stále si stál za svým. Pak jsem ale ještě raději dodal: „Alespoň né úmyslně.“
Už mě štvalo, jak si tady se mnou ten Flekáč povídal a stále dokola si jel to svoje, aniž by mi vysvětlil, oč jde. Jakpak jsem měl asi vědět, kdo se pod tím zájmenem 'ona' asi tak skrývá? Do hlavy jsem mu neviděl a vševěd taky nejsem. I když... Kdybych se možná trochu snažil a pořádně se zamyslel... Nu, shrňme si to: Je to obluda, budí ho ze spaní, pronásleduje ho. Vypadá to, že ji přímo nesnáší. A chce skoncovat se všemi, kteří s ní mají co do činění. No jasně. Nechápu, jak jsem mohl být tak slepý. Vždyť je to naprosto jasné. Ach, stačilo jen, abych se nad tím trochu víc zamyslel a můj geniální mozek na to opravdu přišel. Jsem já to ale chytrý vlk. Konečně mi došlo, o kom Šedý mluví. Bejvalka.
Nadzvedl jsem obočí, když jsem dostal odpověď na svou otázku. Ajaj. Z toho vyplývalo, že měl nějaké pletky se samotnou Smrtí. To není moudré... Ale což, každý jsme jiný a každého přitahuje něco jiného, jen co je pravda. „Smrt?“ zopakoval jsem mírně zaskočen. „Počkej, počkej, počkej,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ty mi chceš říct, že máš na mysli opravdovou Smrt?“ otázal jsem se, aniž bych se snažil skrývat nedůvěru ve svém hlase. „Potkal jsi samotnou Smrt, ale přesto jsi teď mezi živými? To mi nejde do hlavy,“ nakrčil jsem čelo. Je to vůbec možné? Vidět Smrt, ale zůstat mezi živými? Čistě teoreticky... Hm, asi ne. „Smrt můžeš v životě potkat jen jednou. A to v ten okamžik, kdy tě táhne s sebou na onen svět...“ houkl jsem mírně zamyšleně. Nevěřil jsem mu.
Když mi řekl, že bych tu neměl být, povzdechl jsem si. Aneb jak mírně říc 'Táhni, nechci tě ve své přítomnosti!' Protočil jsem panenky a vstal. Nebyl první ani poslední, který neměl zájem o to, abych mu dělal společnost. Otočil jsem se tedy a vykročil. Ještě jsem prohodil něco o tom, že k nikomu nepatřím a že jsem jen obyčejný vlk.
Než jsem se stačil nadát, ležel jsem přišpendlený k zemi. „Zákeřné,“ zamumlal jsem a následně zavrčel. Pročpak mě to nepřekvapuje? Otočil jsem obě ušiska směrem k němu, abych si aspoň vyslechl, co že mi to vlastně chce. Jeho první věty se mě nijak nedotkly. Vlastně jsem mu dal zapravdu. Jsem lhář, podvodník, pletu ostatním hlavy. To všechno byla pravda. Pak mě ale zaujalo, co z toho Flekáče vypadlo dál. Z jeho úst se linula slova, jména, která už jsem tak dlouho nevyslovil ani neslyšel. Kamenná smečka, Khaile, Gharston... (//Vážně sis to četla? :D) Řekl, že bych měl být potrestán za to, co jsem. „No prosím, pusť se do toho. Já se smrti nebojím. Život je jen hra,“ zavrčel jsem. Rychle, bez zbytečného trápení překousnout tepnu. Ať už to mám za sebou... Co já vím, třeba je na Onom světě víc pokladů, než tady na Zemi... Klasika. To bych nebyl já, kdybych nepřemýšlel nad blyštivými a třpytícími se cetkami, a to i když mi šlo o život.
Ucítil jsem, jak se jeho rozevřená tlama přitiskla k mému krku. Arrivederci, světe! Pomyslel jsem si a přitiskl víčka k sobě. Čekal jsem, až ucítím tu příšernou bolest, až se začnu dusit vlastní krví a až ucítím, jak ze mě ten zatracený život prchá pryč. Jenže ono nic. Šedivý prohlásil, že on nebude tím, kdo mé chování potrestá.
Když ze mě slezl, chvíli jsem nevěděl, co si o tom všem mám myslet. „Božínku! Pověz mi, co tě najednou přimělo změnit názor? Páč to všechno divadélko bylo v podstatě k ničemu!“ řekl jsem jakoby s uraženým podtónem v hlase. Vlk už se smiřuje s tím, že chcípne, a pak se to najednou všechno obrátí a ejhle, zase má možnost žít. Byl jsem pobouřen, uražen a rozhořčen.
Podíval jsem se na Flekáče, který mluvil tak trochu trhavě a přerušovaně. Následně si lehl na zem a pravděpodobně měl v plánu odpočívat. „Ocenil bys to?“ prskl jsem posměšně. „Najednou,“ řekl jsem teatrálně. „A můžeš mi, prosím pěkně, vysvětlit, pročpak bys ocenil přítomnost prašivého lháře a podvodníka?“

//Tak kdyby něco, neváhej mě opravit. :D

Jakmile jsem za vlkem zahlédl tu prazvláštní a nelibě zapáchající existenci, upřel jsem na to zrak. Aniž bych se na Flekáče podíval, optal jsem se, zda-li je to ta obluda, o které jsme se bavili. Než se však vlk stačil ohlédnout a podívat se na to, rázem to zmizelo. Prostě to vypadalo, jako by to tam ani nikdy nebylo. Bylo to fuč.
Nadzvedl jsem jedno obočí. „Pročpak bych ti lhal? Co bych z toho asi tak měl?“ zeptal jsem se trochu uraženě, navzdory tomu, že lhaní vlastně patří na můj každodenní program. Avšak zrovna teď jsem opravdu nelhal. Zvláštní jev...
„Ale KDO je ona?“ zeptal jsem se rázně. Copak si myslí, že vím, co se mu honí hlavou? Jak mám sakryš tušit, kdo nebo co ta jeho údajná ona je? Najednou se mi v hlavě opět rozezněly ony hlasy. Zmateně jsem svraštil čelo a zaposlouchal se do nich. Jejich diskuse byla... zvláštní. A vůbec se mi nelíbilo, kam to směřovalo. „Pff, já nic nehraju!“ znovu jsem se uraženě ohradil. „A vůbec nevím, co bych měl vědět,“ dodal jsem a pohlédl na Flekáče. Až pak mi došlo, že bych možná měl upřesnit, na co reaguju. „Teda... Předpokládám, že jsi ten prazvláštní rozhovor slyšel ve své kebuli taky...“ Hodil jsem po něm tázavý pohled. Doufal jsem, že mi to potvrdí, jinak by to znamenalo, že mi začíná hrabat.
S mrknutím oka se přede mnou Šedák zase objevil. Přejel jsem ho takovým tím pohledem, který jako by se ptal, jestli po mně bude něco chtít. Ze začátku jsem mu moc nerozuměl, ale jakmile řekl souvislou větu, pochopil jsem. „No jo,“ protočil jsem oči a postavil se. „Vždyť už jsem na odchodu...“ řekl jsem lhostejně. Ani nevím, proč jsem tu byl. Prostě mě předtím jen přilákal ten výkřik.
Avšak zastavil jsem se v půli kroku, neboť mým směrem padly další dvě otázky. „Podruhé ti říkám, že nemám páru, o čem to tu mluvíš!“ vyštěkl jsem. „Nepatřím k nikomu,“ pověděl jsem už lhostejně. „Jsem jen další obyčejný vlk, který si žije svůj život,“ sykl jsem.

//Předem se omlouvám, jestli pochopím něco jinak, než jak to bylo myšleno. :D

Počkal jsem si, až se vlk zastaví a věnuje mi aspoň letmý pohled. V jeho zlatavých očích nebylo něco v pořádku. Nedokázal jsem přesně říct, čím to bylo, ale cítil jsem, že je něco špatně.
Když jsem se ho optal, jestli náhodou nepotkal nějakou tu lesní obludu, jako odpověď jsem dostal otázku. Nemám rád, když někdo odpovídá otázkou. To je přeci moje taktika.
„Eehhh,“ sjel jsem ho pohledem od špiček uší až po paty, „vzhledem k tomu, jak vypadáš ty, pravděpodobně ne...“ zašklebil jsem se. Jenže pak jsem koutkem oka zahlédl pohyb za vlkem. Natáhl jsem krk, abych se mrknul, co to bylo. Stín. Stín? Prostě to jen tak rostlo od země. Neurčitá existence s pěkně ohavným vzezřením i pachem. „To je ono?“ otázal jsem se Flekáče a hlavou pokývl ke... Stínu? Za pár okamžiků to ovšem bylo všechno fuč. Bezděčně jsem se ohlédl na svůj stín, který se tvářil normálně. Víceméně.
Podivín udělal pár kroků mým směrem a mírně se naklonil. Už jsem jen čekal, až přijde otázka ve stylu: ,Bojíš se smrti?' nebo ,Jak moc je ti tvůj život drahý?' Jenže ono nic. Tak to možná přijde později. A nebo se mě na to ani nezeptá a s šíleným smíchem mě prostě jen zakousne. Podobných scénářů bylo hodně.
„Kdo mě nebudí?“ zeptal jsem se mírně zmaten. Ta obluda? No to by mi tak ještě scházelo, aby mě budil cizí přízrak. Rostlo to přece z tvého stínu, tak proč by to mělo budit mě? Ne, díky. Mě bude budit obluda, která vyroste z mého stínu.
V hlavě se mi ozývaly cizí hlasy. Proč? Tak to jsem neměl páru. Každopádně ten rozhovor, který vedly, se mi ani za mák nelíbil. Hodil jsem tázavý pohled po Flekáči, který jako by se ptal ,To je z tvé hlavy?' Tohle mi smrdělo.

<<< Řeka Kiërb

Bezstarostně jsem si to kráčel krajinou a neměl jsem nejmenší páru, kam jdu. Má mokrá srst již téměř úplně vyschla, za což jsem byl vcelku rád. Když má vlk promočený kožich, táhne s sebou váhu navíc. A který blázen by chtěl zcela bezdůvodně více námahy?
Zpozorněl jsem, když se několik málo metrů přede mnou něco blýsklo. Zastavil jsem a přikrčil se. Obezřetným pohledem jsem se porozhlédl, zda-li tu nejsou nějací svědkové. Nikoho jsem neviděl. Pomaloučku jsem se začal přibližovat k předmětu, jež byl zájmem mé pozornosti. Na tváři se mi rozlil úsměv od ucha k uchu. Konečně. Konečně mě potkalo štěstí! napadlo mě blaženě. Že mu to ale teda trvalo, dodal jsem v mysli. Naposledy jsem se podezřívavě rozhlédl, pak už jen stačilo pár kroků. Mé nadšení bylo ovšem tak velké, že jsem místo spořádané chůze udělal rovnou jeden velký skok. Jenže jako na potvoru se tu objevil jistý tvor, který mi přelétl těsně pod frňákem, a tím svým zatraceným zobákem nabral onu blyštivou věcičku. „Hej!“ zakřičel jsem na opeřence. Černá, bílá, tmavě modrá. Straka. „Ty jedna slepice! Koukej se s tím vrátit!“ Zvedl jsem hlavu a pozoroval, jak mi ten pták i se vzácným lesklým oběktem mizí někde mezi stromy. Zamračil jsem se. Hrudník mi začal postupně stoupat. Dokončil jsem svůj mohutný nádech a už už jsem se chystal spustit takovou spršku slov a nadávek, že byste půlku z toho slyšeli poprvé, ale odněkud z lesa se ozval výkřik. Zarazil jsem se a trochu se zakuckal. Otočil jsem hlavu tím směrem, odkud se ozýval hluk, a nasadil zaujatý výraz.
Čenich mi prozradil, že se v mé blízkosti nachází nějaký vlk. Stačilo jen pár set kroků, než jsem ho zahlédl. Šedý flekatý kožich se pohyboval sem a tam. Chodil v kruzích a vypadal zřízeně. Copak se mu asi mohlo stát? Doufám, že ve zdejších lesích nežijou žádné potvory a... Příšery... Nebo snad duchové... ? Fujky, to by mi tak scházelo.
„Zdravíčko, příteli,“ houkl jsem jeho směrem a hodil po něm udivený pohled. „Fíha, copak jsi potkal nějakou lesní obludu?“ zeptal jsem se napůl pobaveně, ačkoliv to vypadalo, že pro vlka to moc velká sranda nebyla. Nesuďte mě hned, jen jsem prostě měl dobrou náladu z toho, že očividně nejsem jediný smolař, který nemá svůj den.