Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jedna z vlčic ležela kousek opodál, vypadalo to, že spala. Ta druhá hned po příchodu Lothiela na něj hodila dotknutý výraz, jako by snad něco provedl. A to se, prosím pěkně, náš vlčoun choval velmi galantně a slušně. Pff, vlčice. Jeden se jim fakt nezavděčí, pomyslel si hořce. Já přeci nic neudělal!
Ovšem zdálo se, že to s ní nebude zas tak hrozné. Černobílá totiž vzápětí pozdravila a zašklebila se. Matoucí, velmi matoucí chování. Nebyla ještě před chvílí nabroušená? Chudák Lothiel se mohl snažit, jak chtěl, ovšem toto pravděpodobně nikdy nepochopí.
Na jeho otázku mu bylo odpovězeno vskutku nečekaně. S pozvednutým obočím sledoval kreace vlčice a pozorně poslouchal, co mu to tu povídá. Smrt bylo jediné slovo, které ho zaujalo. „Nepovídej,“ zasmál se (výjimečně) zcela upřímně. „Duše a život že jsou nejcennější? Prosímtě,“ zamlaskal nesouhlasně a stále se usmíval. Vlastně mnohem cennější byly ty cetky a třpytivé ozdůbky, než vlčí život. Tedy alespoň dle uvážení ryšavého. Určitě by byl schopen tuto vlčici obětovat Smrti a sobě nechat ten její náhrdelník.
Koukl na její náhle vážný výraz (jak to jen dělá, že mění tu náladu tak rychle?!). „Nejsi první vlk, který mi vyhrožuje tím, že je poskokem Smrti. Zvláštní, ne?“ zasmál se a zavzpomínal na Flekatého. Ten se ale jevil jako větší šílenec. Ovšem aby to zas nezakřikl a z této vlčice se nevyklubala ještě potrefenější kreatura... „A já bych ti byl k ničemu, nevinný moc nejsem,“ zatvářil se nonšalantně a zavrtěl ocasem. Naběhla si sama. „Smrt je, zdá se, v těchto končinách oblíbeným tématem. Takže z toho vyplývá, že ty určitě víš, kde má sídlo, ne?“ optal se a porozhlédl se. Je to někde blízko? Tím by si mohl ušetřit práci s hledáním.

<<< Ageron

Lothiel se táhl jako smrad. Opravdu. Nikam nepospíchal, neměl přeci důvod. Tak proč by dobrovolně plýtval energií, že. Vlastně naopak - měl chuť sebou znovu kecnout na zem a dát se do spánku, i když se před několika hodinami teprve probudil. Lenoch jeden.
Přemýšlel, co by tak (kromě spaní) mohl dělat, ovšem nic ho nenapadalo. Hlad neměl (a plýtvat energií se mu zrovna dvakrát nechtělo), hledání Smrti už taky vzdal - to by se jeden dřív zbláznil, než by našel tu potvoru. Pravda, zrzoun se vlastně zas tak moc nesnažil. Jen se jako tvářil "že něco dělá a jen tak nelelkuje". V tom byl mistr.
Opustil Ageronský les a jeho nos mu prozradil, že kdesi v okolí Jedlového pásu se nachází několik vlků. Naklonil hlavu a zamyslel se. Mám náladu na vlky? Asi jo. Koneckonců on už se celkem dlouho neviděl s živou duší, tak proč ne? Chtěla jsem napsat, že neztrácel ani minutu a hned se vydal majitelé pachů hledat, jenže to bych kecala. On vlastně ztrácel spousty minut tím svým ploužením se jako kus zvadlého salátu.
A tu je konečně zahlédl! Jistě si dokážete představit, jak ho potěšilo, když se přesvědčil, že našel dvě vlčice. Nasadil galantní úsměv, zvedl hlavu i ocas, aby nevypadal tak shrbeně a vydal se za nimi.
„Zdravím, dámy,“ zazubil se na ně a zastavil se. Beze spěchu se posadil. „Snad vás neruším...?“ zatvářil se mírně znepokojeně, jako by mu na tom snad doopravdy záleželo. „Copak tu děláte takhle samotinké v takovém...“ porozhlédl se po okolí a dořekl: „temném lese?“

Mrk. Jedno zlaté očko se porozhlédlo po okolí. Sic neochotně, ale přeci jen se otevřelo i to druhé. Následovalo opravdu dlouhatánské zívnutí a nestydaté zamlaskání ryšavé tlamy. Víčka se začala klížit, Lothiel vypadal, že každou chvílí zase upadne do hlubokého spánku. „Naahmmm,“ zabručel. Víte, jak je těžké vstávání? Asi ano, že. No a teď si představte, že jste Mistr Povaleč. Co z toho vyplývá? No že je pro vás vstávání dvakrát, ne-li třikrát těžší než pro ostatní! To je, co?! Chudák Lothiel musel tohle podstoupit pokaždé, když se rozhodl vyspat. Ehm, nečekané, že?
Oči padly za vlast (vyrozuměj opět se zavřely) a náš Ryzák se na dalších pár minut oddal říši snů. Jenže co to? Zašklebil se a již podruhé otevřel rozespalé dalekohledy. Levá přední ho jaksi podivně bolela, brněla, jako by v ní pochodovaly tisíce mravenců. Frkl a trochu ji poposunul. Vstávat se mu nechtělo.
Jenže zlá noha se nechtěla vzdát bez boje a za každou cenu Lothielovi znepříjemňovala život. Bodejď by ne. Náš vlk totiž ležel krkolomně - onu nohu měl jakýmsi podezřelým (a zcela nevyjasnitelným) způsobem zaháknutou pod kořenem stromu. Ptáte se, jak se mu to povedlo? Marná snaha - to totiž ani on sám neví, natož já, pouhopouhý vypravěč.
„Gráááw!“ zahučel nabubřele a pokusil se vstát. Jistě vás nepřekvapí, že se nezdařilo. Zrzoun nechápavě zamrkal, až teď mu došlo, oč tu kráčí. „Jak jen...?“ zamyšleně loupl pohledem po okolí. Nikdo nikde. Žádný šprýmař v dohlednu. Očividně si to udělal sám. „Chjo,“ zabědoval a velmi, velmi pomaloučku se snažil tlapu vytáhnout. Pravda, sice se musel velmi nepřirozeně natočit, pokrčit a obrátit, ale povedlo se! Byl volný.
Vítězoslavně pohlédl kamsi do dálky, jako by dokázal vlkvíco. Vítězství! Oklepal se, kýchl, popotáhl nudle a znovu vykročil někam do neznáma.

>>> Jedlák

<<< Sněžné hory (přes Dlouhou)

Svižný klus vystřídal opět krok. Lothiel se nyní nacházel na severním okraji Ageronského lesa. Něco ho zarazilo. Byla to jistá myšlenka. Počkat, kam to vlastně putuju? Jistě, chtěl se dostat více na jih - někam, kde neuvidí hory a jejich zasněžené vrcholky. Zima je totiž fuj. Ale co pak? To ani on sám netušil. Jeho život postrádal smysl! Smutné, že?
Ne, dělám si srandu, takové věci Ryšavého opravdu moc netrápí. On klidně mohl celé minuty, hodiny a dny prospat - na co plýtvat energií? Lenošení je beztak prima zábava.
Nuže tedy co logicky následovalo? Ano, hádáte správně. Vlk se zastavil a začenichal. Zjistil, že v blízkém okolí se nenachází žádná živá duše. Oklepal se a zívl. „Čas na spánek,“ zabrblal a poslední slovo mu skoro nebylo rozumět, neboť se ihned dostavilo další zívnutí. Zamlaskal a najednou se cítil velmi, velmi, velmi, velmi,... No prostě unavený. Tečka.
Protáhl se; nikam nespěchal. Našel si vhodné místečko u stromu, párkrát se otočil kolem dokola a uvelebil se do chlupatého zrzavého klubka.
Nemusel čekat moc dlouho; sotva co zavřel oči, upadl do hlubokého spánku.

<<< Tajga

Náš chrabrý hrdina, jenž se stále honí za přízrakem jménem Smrt, došel na samotný konec Tajgy. Zastavil se a zvedl čenich k horským vyvýšeninám. „To ne toto,“ zabručel. Hory? pomyslel si. Jedna z věcí, které nesnášel. Tak nepohodlné, členité, nebezpečné! Chci tu Smrt hledat i tam? zeptal se sám sebe a zlatavým pohledem zkoumal horská sedla a úpatí. Představil si, jak ho budou bolet nohy, když se bude škrábat tam nahoru, pak vystoupí na samý vrchol a zjistí, že Smrt tu široko daleko nesídlí. Jistě nebudete překvapeni, že něco takového nechtěl riskovat. Lenost zvítězila.
Ryšavý si zívl, naposledy hodil očkem po horách a nakonec se otočil. Mávl ocasem, zastříhal ušima klusem se pustil podél okraje husté tajgy, kterou před chvílí překonal.
Tolik námahy a pro nic! zabědoval. Mohl jsem se na tuhle hloupou výpravu vykašlat už dávno. Proč mě to nenapadlo dřív? Teď trčím na samém severu Gallirei, mé pozadí mi tu mrzne a má snaha zůstává bez výsledku, nadával, leč vlastně nebylo kvůli čemu. Sic Lothiel Smrt nenašel, ovšem žádné větší ztráty neutrpěl. Cestou sem se najedl, objevil nová území, která ještě neznal a jeho nervy byly ušetřeny zjištění, že Smrt na Sněžných horách nepobývá. No jo, jenže tenhle chlupáč si musí věčně na něco stěžovat, to by jinak přeci nebyl on, že.
Nyní se tedy klusem přesouval na pomezí lesů tajgy a horských úpatí a směřoval úplně opačným směrem, než kudy přišel. Asi měl v plánu se dostat někam na jih.

>>> Ageron (přes Dlouhou)

<<< Rokle

Lothiel pokračoval ve své cestě za onou, jemu zatím neznámou, existencí jménem Smrt. Že by byl plný nějakého vzrušení či nedočkavého pocitu? Ale kdeže. Vlastně tak trochu i začínal věřit tomu, že tu polobohyni nenajde. No považte sami - Flekatý přec tvrdil, že ta potvora sídlí někde na severu. A Lothiel už se směrem na sever táhne dobrých pár dnů. Takže jsou tu dvě možnosti. Buď náš ryšavý hrdina nehledá dobře a měl by v tom pokračovat, nebo ho ten šedočernobílý vlk napálil a jen si z něj dělal šoufky. To by bylo drzé! pomyslel si. A teď se musel rozhodnout, které z těchto dvou tvrzení je pravděpodobnější. Rozpomněl se tedy Zrzoun na Flekatého a jeho vystupování, činy a mluvu. Pravda, nepůsobil moc svéprávně. Ale co když své šílenství jen hrál? Lothiel byl nyní postaven před nemalé dilema. Pokračovat či nepokračovat v hledání bájné Smrt? Co byste dělali vy, moji milí čtenáři?
Nuže, to je asi jedno. Lothiel má přeci svou hlavu a jen tak si poradit nenechá, to přeci všichni víme. Po malé přestávce věnované úvahám se tedy zvedl a opět se dal do kroku. Hádáte správně - hledání Smrťule ještě nevzdal.
Leč jeho chůze nebyla plna elánu, svižnosti a pružnosti, nemohli jsme ji ale ani nazvat pomalou nebo šouravou. On přeci nikam nepospíchal. Vidíte snad nějaký důvod, proč by se měl někam hrnout? Ryšavého žádný nenapadal. Tak tedy kráčel kupředu a nad něčím rozmýšlel. Ptáte se, co to bylo? Jistě vás nepřekvapí, že odpovědí je spánek. Tenhle vlčoun - kdyby se nerozhodl hledat tu záhadnou zlou existenci - by si pravděpodobně hned teď někde lehl, uvelebil se a dal si šlofíka. Ve spaní nalézal tuze sympatickou zálibu. A vůbec, lenošení je věc, která Lothiela nadmíru bavila. Pravděpodobně v ní byl mistr všech mistrů.

>>> Hory

<<< Mahtaë

Ryšavý vlčoun si to nepříliš kvapným tempem štrádoval kamsi... No, vlastně ani nevěděl, kam jde. On totiž neměl žádný cíl, žádné místo ani osobu, ke které by chtěl zavítat. Nebo snad ano? Rozpomněl se na Smrt. Flekatý působil vážně pomateně, napadlo ho. Mohl říkat pravdu? Nebo si to všechno vycucal z prstu a chtěl Lothiela jenom oblbnout? Kéž by tušil. Ovšem jeho zvědavost ho nemusela moc dlouho přemlouvat. Stejnak neměl co dělat - tak proč toho času nevyužít? Jistě, že by nešel přímo za samotnou vládkyní Onoho světa. Vždyť ani neměl, co by jí nabídl. A navíc... Který blázen by se dělil o své hromádky blyštivých kamínků? Jednou je získám, tak si je přece střežím jak oko v hlavě, ne? pomyslel si. Zrzavý se o své bohatství (které ještě jen tak mimochodem nenašel - ale najde!) vůbec nechtěl dělit. Ta představa se mu vůbec nelíbila. Jenže co kdyby Smrt nabízela něco opravdu velmi lákavého? Něco... Neodolatelného? „Hmmm,“ zamručel a skusil si představit, co by to asi mohlo být. Nic ho nenapadalo. Tak ji aspoň skusím najít. Bylo rozhodnuto. Nenavštíví ji, ale najde její sídlo. Pro případ, že by se snad jednoho dne opravdu odvážil k ní zajít a optat se, jestli náhodou nechce něco hezkého dát obyčejnému smrtelníkovi, aby si užil jeho bídný pozemský život.

>>> Tajga

<<< Medvědí řeka

Zrzavý vlk si to tiše kráčel směrem kamsi na severozápad. Hned, co opustil skupinků vlků, zabrblal si cosi pod nosem. Nikdo z nich na sobě neměl nic, co by vypadalo cenně. Tak co by s takovými vůbec ztrácel čas? Kor když byli všichni takoví... Pofidérní.
Úsporným klusem ho nohy donesly až k řece Mahtaë. Zlatooký se porozhlédl a zafuňel. Kam bych se měl vydat? napadlo ho. Neměl tušení. Možná by bylo lepší sebou někam plácnout a trochu si schrupnout...
Hlasitý odpor k této myšlence byl vydán od oblasti břicha. Ryšavý si povzdechl. „No jo, vždyť už jdu," odpověděl a dal se opět do kroku.
Cestou nezapomínal řádně nasávat okolní vzduch, doufaje, že ucítí nějakou potencionální kořist. Ovšem dobrou půlhodinu ani známky po existenci nějakých tvorů nenalezl. Očividně měl ještě větší smůlu než obvykle.
Hurá, zaradoval se, když ho cosi zašimralo v nose. Vůně zajíce. Sic byl trochu zklamaný, že to bylo zrovna toto zvíře, neb, přiznejme si, zajíce lze najít téměř kdekoliv a že by to byla nějaká delikatesa? To zrovna ne. Proto ho chutě a představy na lahodné masíčko z vysoké přešly a on se dal do stopování. Ne, že by v tom byl nějak špatný, ale už jste někdy stopovali v noci a takové zimě? Ne? Tak to buďte rádi. Úkol je to vskutku nezáviděníhodný.
Neoblíbená, leč poctivě udělaná práce nesla plody. Nebo spíš mrtvé tělo. Lothiel se totiž k ušákovi opravdu dostal a po nesnadné honičce svou večeři opravdu získal. Zlatavá očka se porotzhlédla po okolí, a když se ujistila, že zde není žádný další predátor, přesunula se k úlovku. „Dobrou chuť, " popřál si vlk zvesela a pustil se do jídla.
Když byl žaludek naplněn a po zajíci toho moc nezbylo, Lothiela tu již nic nedrželo. Mohutně se oklepal, olízl si tlamu a s mlčícím břichem opět vykročil kupředu.

>>> Rokle

„Naahhh, tak si ji objímej kousek vedle,“ povzdechl si s neúprosným tónem, který naznačoval, že svůj názor nehodlá nějakým způsobem měnit či přizpůsobovat. Lothiel koukl na svého společníka a prohlásil cosi o tom, že se mu líbí jeho styl humoru. Když však oslovený odporoval a tvrdil, že nic vtipného neřekl, zrzavý se zatvářil velmi vážně. „Jistě, nic vtipného jsi neřekl,“ zavrtěl při tom hlavou a stále si udržoval kamenný výraz bez jakýchkoliv náznaků ironie či úsměvů.
Lothiel otočil zrak na zlatookou vlčici a zaposlouchal se do jejích ironií přímo nasáklých slov. Pak koukl na Smyrilla a čekal, co z něho asi vypadne. Ten se ohradil, že jejich vztah ještě není na takové úrovni, aby mu olizoval čenich. Lothiel se zatvářil zděšeně, když se na něj vlk s jizvou na nose zářivě usmál. Proboha, jen to ne! Kdo by stál o olizování nosu takovým... Divným vlkem?! Já teda ne. Udělal krok dozadu.
Vyzývavě se nevrlé vlčice zeptal, jestlipak nemá ráda hry. Odpovědí mu bylo, že prý má raději krvavé hry. Už už se nadechoval, aby dodal jakousi poznámku, ale nestihl ji říct.
To už se k nim totiž vracela Lucy, která z neznámých důvodů před chvílí odběhla aby... No, nikdo vlastně neví, proč. Každopádně už byla zpět. Pohled ukotvil na Smyrillovi, na nějž padla otázka ze strany Lucy, která se zajímala, odkud pochází. A jelikož to vypadalo, že zrzavou odpověď zajímá, Lothiel se taky zatvářil, že je zainteresovaný. Ve skutečnosti mu to bylo ale dost ukradené. Vlastně zjišťoval, že ho to tu začíná nudit.
Povzdechl si. „No, tak já už bych zas měl jít,“ pověděl a ani se nesnažil s někým navázat oční kontakt. „Tak se zatím mějte, bando,“ houkl a rozklusal se někam do pryč.

>>> Mahtaë

Lothiel plácl první věc, která ho napadla. Ne, není to nic neobvyklého. Všichni moc dobře víme, že tenhle zrzoun nemá ve zvyku mluvit pravdivě. Hnědý vlk se usmál a přitakal. Lothiel mírně naklonil hlavu doleva a prohlédl si jeho výraz. „Nene, tak by to nešlo,“ zavrtěl hlavou a zatvářil se převelice důležitě. „Zemi objímám zásadně sám,“ prohlásil ironicky. Snad si ten chudák nemyslí, že mu tady povídám pravdu, napadlo ho. „Líbí se mi tvůj smysl humoru,“ zaksichtil se na něj zubatým úsměvem. Kecal.
Lothielovi bylo velmi upřímně a z celého jeho velkého a chrabrého srdce jedno, kam a hlavně na koho dopadl sníh, který tu rozhazoval do všech stran. Hlavně že trefil toho chytráka, který si s tím začal. Až později zjistil, že to je vlčice. Začal si ji tak trochu dobírat, neboť jeho palba byla aspoň zčásti úspěšná. Když se ozvala nevrlá poznámka od toho vlčete, jen se na něj otočil s takovým tím výrazem alá 'ty seš tu jen na okrasu, tak neotravuj', a dodal: „S tebou se tu nikdo nebaví, zlatíčko.“ Řekl to takovým smutným tónem, jako by mu to bylo opravdu líto.
Lothiel zakotvil pohledem na hnědém vlkovi s černým ciferníkem (//ne, vůbec to nezní rasisticky :D) a zamyslel se nad poznámkou, kterou pronesla ryšavá. Nebyl zas tak tupý, jak se většinou na první pohled zdá. Očividně jsem tu narazil na někoho, kdo je mi v některých směrech podobný, prolétlo mu hlavou. Že by se tím začal nějak víc zaobírat? Ale kdeže, moc ho to netrápilo.
Ohlédl se na to štěně, které se údajně jmenuje Lucy. Než však stačil pronést nějakou poznámku, ujal se toho černoksicht (//promiň, já musela :DD). A tak se stalo, že se Lothiel dozvěděl jeho jméno. Smyrill. A k čemu mu to bylo? Přesně tak - k ničemu. Hlavu otočil zpět k té nabroušené. „Paní si nechce hrát?" zeptal se vyzývavým tónem a zazubil se na ni.

Zdálo se, že Lothiel příchozího vlka svým prudkým výskokem na všechny čtyři trochu odpudil. Oklepal se a zamrkal. „Já...“ zrzek zakašlal a rychle vymýšlel, co by mu na jeho otázku odpověděl. „Objímal jsem zemi... Aby jí nebyla zima...“ zazubil se s výrazem, jako že to je úplně normální a každý druhý vlk to praktikuje.
Lothiel se rychle optal, co po něm vlkouš s ozdobným šrámem na ksichtíku chce. Pomalu nadzvedl pravé obočí, když mu bylo řečeno, že o jeho osobu byl zájem jen proto, aby zde neumrzla. „Kecáš,“ prohlásil.
Cítil, že někde v okolí se tu pohybuje vlčice. Zvědavě se porozhlédl. Pro jeho smůlu ale na špatnou stranu. Jakmile totiž podotkl, že nemá rád sníh a otočil hlavu, do ciferníku mu přilétla pěkná sněhová bomba s bahnitým bonusem a pár kamínky na okrasu. „Bléh!“ vyjekl, ale reagoval bleskurychle. I když si ten blivajz ještě ani nestihl setřít dolů, aby mohl vůbec otevřít oči, předními tlapami opětoval útok. A protože nemohl mířit, sníh létal do všech stran. A i když měl primárně zasáhnout pouze vlčici (což se vcelku zdařilo), pleskl i na Smyrilla.
Teprve teď se pan velectěný uráčil setřít si sníh ze tváře. „Hahá!“ pronesl vítězoslavně a koukl na vlčici. „No podívejme se!“ prohlédl si ji s nonšalantním pohledem. „Buďte zdráva, milady Mokrá,“ mrkl na ni a pozvedl pravý koutek úst.

Už to bylo dobrých pár minut, co tam Lothiel jen tak nehybně ležel. Nejspíše trucoval. Nebo se opravdu snažil usnout? Kdo ví, co se tomu exostovi honilo hlavou.
Kdesi za zády zaslechl křupavý zvuk sněhu, který se ozýval s každým přibližujícím se krokem. Zrzavý vlk jen mírně pootočil ucho, na kterém už byla pěkná vrstva sněhu. Na víc se nezmohl. Pravděpodobně už napůl spal.
Neznámá existence se u něj zastavila a začala do něj šťouchat tlapou. Lothiel se očividně lekl. Vytřeštil zlatavá očka a rychlostí blesku vyskočil na nohy. „Uágh,“ vyrdalo se z něj a on se konečně zorientoval. Pohlédl na příchozího vlka a spěšně dodal: „Já nespal!“
Mohutně se oklepal a zamlaskal. „Zdarec. Chceš po mně něco?“ Trochu ho mrzelo, že to nebyla vlčice. To už by se kolem ní dávno ovíjel a laškoval s ní.
Porozhlédl se a povzdechl si. „Nesnáším sníh.“

<<< Západní louky

Ryšavý vlk měl původně v plánu vydat se na sever. Jestli Plesnivý nelhal, měl by brzy narazit na nějakou vlčici. Jenže to by chudák musel vědět, kam vůbec jde. Překročil řeku Midiam a nyní kráčel podél Medvědí. Jen kdyby tušil, že se vlastně plahočí na jihovýchod...
„Sníh,“ zasyčel. „Kterej hlupák ho vymyslel?“ stále brblal a bručel. Sem tam se zastavil a zavětřil, ale jediné, co se mu dostalo do nosu, byly sněhové vločky, které ho tak akorát donutily kýchnout.
Cesta už ho začala opravdu nudit. On se namáhal a co z toho? Naprosto nic. Zastavil se a přejel okolí zlatavým pohledem. Nikde nikdo. Něco nesrozumitelného zahuhlal a jako na truc sebou plácl na zem. Tam se stočil do klubka a jal se spaní.

Od toho ignoranta nečekal, že by mu mohl poradit, kde tu hledat vlčice. Nevypadal jako někdo, kdo by se o ně zajímal. Třeba je na vlky, napadlo Lothiela. Přejel plesnivého pohledem. Jop, tomu bych se nedivil.
Konečně mu odpověděl. Zrzek se zasmál. „A která taková není? Všechny jsou stejný mršky. Vlk jen potřebuje rozptýlení, a pak je může odkopnout,“ uchechtl se. Černobílý si položil hlavu zpět na původní místo. Lothiel si zamlaskal. S tímhletím teda fakt moc srandy není, pomyslel si. Očividně tu jen ztrácel čas. A informaci už dostal. Takže co tu vlastně ještě dělal?
„Předpokládám, že si ho chceš nechat...? Očividně je jediný, kdo s tebou dobrovolně tráví volný čas. Taková rarita...“ Lothiel se otočil a zamyslel. „Tak si tu užij to ležení ve sněhu.“ Aniž by o něj zavadil pohledem, vykročil.
Jak moc na sever si to asi bude muset štrádovat, aby si užil společnost vlčice? Zadoufal, že nebude muset šplhat až někam do hor. To by se na to vykašlal. Zas tolik energie neměl, aby její část obětoval pro výšlap za nějakou hloupou vlčicí.

>>> Medvědí řeka

Nezdálo se, že by vlka nějak extrémně Lothielova existence zajímala. Nu což, nebylo proč se tomu divit. Ostatně on sám to s ním měl podobně.
Mrtvola se ale nakonec přeci jen pohnula a dokonce zvedla hlavu. Zeptal se zrzavého, zda-li mu něco chce. Lothiel vlastně původně ani nevěděl, proč ho přišel otravovat. Ale když se ho vlk na to otázal, došlo mu, že přeci jen by se tu něco našlo. „Náááhodou jsi tu někde v okolí neviděl nějakou vlčici?“ Nemůžete mu to mít za zlé. Vlk přece potřebuje nějaké to rozptýlení a přiznejme si, laškovat se stejným pohlavím... No, to nebylo nic pro Lotha.
Když plísnivý poznamenal, že celá jeho existence je vtip, zrzavý se zasmál. „Líbí se mi tvůj styl humoru.“
Lesk? Ten zlatavým očím nikdy neunikne. Lothiel se neudržel a zeptal se na tu cetku. Mrtvola se nechtěla uvolit mu říct, kde k ní přišla. „Já se jí nedivím,“ zašklebil se. „Já ho mám taky raději než tebe.“