Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ze začátku byl přesvědčen, že celé to jeho vybídnutí ke hře je jen jakousi zkouškou. Zajímalo ho, jestli na to vlčice přistoupí, nebo ohrne nos a vykašle se na něj. Jistě si dokážete představit, jak musel být překvapen, když Beatrcie nic nenamítala a rozběhla se za ním s tím, že mu babu předá. Rychle se ale vzpamatoval a utíkal k Velkému vlčímu jezeru. Hlavou se mu míhaly spousty myšlenek. Ale ani jedna z nich se tam neudržela dlouho. Všechny se navzájem prolínaly, překřikovaly a vytlačovaly. Chudáček jeden. Nic podobného se mu zatím nestalo.
Nechal si předat babu, neboť byl rychlou vlčicí zakrátko dohnán. S vypláznutým jazykem ale na nic nečekal a hodlal svou oběť dohnat a baby se zase zbavit. Když se mu to povedlo, doslova se oba vlci svalili na zem a leželi na sobě. Zrzavý jistou chvíli mlčel a jen hleděl do jejích očí. Pak z něj ale vypadlo něco velmi zajímavého. Prozradil jí své jméno. Navenek se stále tvářil klidně, ale uvnitř byl zmatený. Prozradil jsem se. Je tohle prohra? Záleží na úhlu pohledu. Vlčice ho ale nenechala ve štychu. Dokonce byla tak velkorysá, že mu i ona řekla své jméno.
Vydechl a slezl z ní. Fíha, tohle bylo fakt divný, pomyslel si stále velmi nejistě a hleděl na ni. Její úsměv nevypadal falešně. Dokonce by řekl, že tohle už opravdu přetvářka nebyla. „Rád tě poznávám. Znovu,“ zasmál se a zavrtěl ocasem. Co teď? To opravdu netušil. Nikdy se do podobné situace nedostal. Odkašlal si: „Uhm, jak se znám... Určitě teď přemýšlíš nad tím, jestli je to vyslovené jméno opravdu moje,“ pověděl a hodil na ni zvědavý pohled. Popravdě i on si nebyl jistý, jestli si s ním vlčice zase nehraje a jen si nevymyslela další falešné jméno. Koneckonců u ní by se tomu nedivil. On by přeci mohl udělat to samé. Ale neudělal. „Je,“ přiznal se a nepřestával zaujatě sledovat její tvář. Jestlipak je taky tak zmatená jako já?

<<< Východní Galtavar

Zamyšleně na ni koukl, když potichu přitakala. Tohle jí přeci vůbec nebylo podobné. Čekal teatrální sebejistou odpověď. A najednou Beatrice mluvila potichu, nejistě. Co se stalo? Nechápavě se nad tím zadumal. Co ji mohlo tak znejistit? „Fajn, uděláme kompromis,“ pověděl velmi, ale opravdu velmi vážně. Šibalsky pak na ni koukl a dopověděl: „Dejme tomu, že jsme oba úžasní, přenádherní a dokonalí nastejno!“ vyplázl na ni jazyk. A vlastně to byla přeci pravda. Když jsou jako kopie... Pak přeci nemůže být jeden z nich ten méněcenný, ne? Vyřešeno.
Ač nad tím nechtěl přemýšlet a nechtěl si to ani přiznat, v hlavě mu stále pochodoval takový velký brouk, jenž mu tam byl nasazen Beatrice. Zdálo se mi to, nebo se usmála... Upřímně? Bez přetvářky? Chudák, byl tak zmatený.
Chtěl zahnat ticho, proto se své spolucestovatelky zeptal, jak dlouho se v Galliree nachází. Z vlčice vyšlo pár neurčitých zvuků a Lothielovi bylo jasné, že ji nachytal. Normálně by si tohle 'načapání' docela užil a danému vlku by to ještě minimálně hodinu stále předhazoval. Jenže teď ho něco donutilo to nedělat. „Gallirea je název téhle země,“ vysvětlil bez sebemenšího náznaku posměchu v hlase.
Na chvíli se zase odmlčel. V hlavě mu to šrotovalo, až přišel na bezva nápad. Vyhlásil Beatrice hru na babu. Odběhl a chvilku zkoumal její výraz. A pak se pobaveně usmál, neboť vlčice na jeho hru přistoupila. Hbitě se otočil a začal pelášit směrem k Velkému vlčímu jezeru. Co chvíli otáčel hlavu a kontroloval, jak je Beatrice daleko. Je rychlá! prolétlo mu hlavou, když si uvědomil, že se nezadržitelně blíží předání baby. A když ho opravdu doběhla a babu předala, pobaveně se usmál. „Teď jsem piraňa já!“ Zacvakal zubisky a vyběhl za ní. S vyplazeným jazykem ji pronásledoval, až ji konečně dohonil. Bez váhání ji povalil na zem a přišpendlil ji. Vítězně na ni hleděl a mlčel. Pak z něj zničehonic vypadlo: „Lothiel.“ Co jsem to provedl? Uvědomil si to příliš pozdě. „Totiž... Tak se jmenuji. Doopravdy.“ Netrvalo to dlouho, na jeho tváři se znovu objevil úsměv a vlčici pod sebou bez studu olízl na čenichu. Pak z ní konečně slezl a zavrtěl ohonem.

<<< Neprobádaný les (přes Kiërb)

Pravda byla, že Lohiel se nad Beatricinou odpovědí ani moc nezamýšlel. Když mu tedy řekla, že bude ráda, když se stane jejím osobním strážcem, ani si neuvědomil, že to vlčice v plánu vlastně vůbec neměla.
Na její prozrazené tajemství ohledně neochoty škrábat se po horách se zasmál. „Jsi jako já,“ prohlásil a zavrtěl ocasem. „Jako moje kopie! Jen samozřejmě hezčí,“ neodpustil si pokračování v lichotkové válce.
Byl zvědavý, jak Beatrice zareaguje na olíznutí tváře. Překvapivě vlastně nijak nezareagovala. Tvářila se, že to je úplně normální, že ji to rozhodně neznervóznilo ani nic podobného. A ten fakt ho potěšil. Jen se utvrdil v tom, že tahle se od ostatních liší. A to dost. Bezděčně si zkusil představit, co asi bude dělat, když se rozejdou. A bohužel přišel na to, že se s největší pravděpodobností zase začne nehorázně nudit. Nuda je hrozná, přiznal si a po očku mrkl na svou společnici. Sledoval její ladný, jistý pohyb a výraz ve tváři. Když se na něj koukla, usmál se. „Takže jak dlouho jsi vlastně v Galliree?“ optal se - tentokrát bez jakýchkoliv podlých a lživých tónů v hlase. Říkáte si, že to je pro Lothiela netypické? Máte pravdu. Jenže on si to chudák ještě neuvědomoval, co s ním Beatrice vlastně dělá.
V klidu přešli řeku Kiërb, která byla pevně zamrzlá, a pokračovali dál na jihozápad Východního Galtavaru. Zavětřil, aby zjistil, kolik vlků se poblíž nachází. K jeho překvapení zachytil jen pár straších pachů. Copak se stalo? Na Galtavarech většinou bývá docela rušno, pomyslel si překvapeně. „Víš, co by byla docela prča?“ otočil zrak zase k Beatrice. „Kdybych k tobě přišel...“ pověděl tak trochu tajemně a opravdu se k vlčici přiblížil. „A dal ti babu!“ drcl do ní nosem a rychle se od ní začal vzdalovat. Chtěl zjistit, jak daleko je vlčice ochotná zajít. Jestli je on tím jediným, kterého z těch dvou napadla představa, kdy si oni dva nebudou lhát a řeknou si navzájem svá pravá jména. Možná to bylo příliš pošetilé. Vlčice, jako je Beatrice, by s Lothielem asi nechtěla ztrácet svůj drahocenný čas. Pravděpodobně s ním bude tak dlouho, dokud ji Zrzoun neomrzí. Koneckonců i on by to tak normálně udělal.

>>> VVJ

// :D Best couple ever! :D

//Ah, tak to jo. :D *přeje hodně štěstí v dalším hledání zajímavostí* :D

//Omg, taký stalking! :DDD Mockrát děkuju. ^^

„Ovšem má krása se nedá srovnávat s tou tvou,“ stále jí nepřestával oponovat. Nesmírně ho to bavilo. No posuďte sami - kdy naposledy náš Zrzoun potkal někoho takového? Posledně to bylo asi tak... Nikdy? A on si uvědomil, že se konečně přestal nudit!
„Hmmm,“ slastně zabručel, „to je přenádherné jméno!“ pověděl. A určitě ne tvoje, pomyslel si. „Moc mě těší, Beatrice,“ mrkl na ni. Avšak její lež ho moc netrápila. Koneckonců i on se zrovna chystal zalhat. „Já se jmenuji Dariel,“ přátelsky se usmál.
Jejich hra byla vyrovnaná a zdá se, že nekonečná. Ani jeden z nich rozhodně nehodlal ustoupit - nikdo přeci nechce prohrát, že. A o to víc byla tahle jejich přestřelka zajímavější. Lothiela napadlo, že jednou to přeci bude muset skončit. Nedokázal si ale představit, kdo z nich bude tím, jež tuhle nevinnou hru utne. Možná, až to vlčici přestane bavit...? Možná to přestane bavit mě...? A nebo rovnou oba, pomyslel si a hodil po ní očkem. Ne, tohle mě bavit nepřestane, utvrdil si a zazubil se. Ostatní vlčice byly nezajímavé, ostýchavé, nedůvěřivé. Tahle se hned na začátku předvedla - bez problému si přeci lehla k Lothielovi. Kolik jiných vlčic by to udělalo? No moc ne. A v tom to bylo. Pro něj tahle vlčice byla velmi zajímavá. Vlastně jeho dokonalý klon. A on je přeci úžasný, ne? Z toho vyplývalo, že i vlčice je úžasná.
Loth se jí tedy optal, co by Beatrice ráda dělala. Samozřejmě, že nečekal přímou odpověď. A asi ani nebylo moc velkým překvapením, když mu vlčice její odpovědí vlastně opět zalichotila. „Páni, přesně to samé jsem si v duchu říkal i já!“ rozesmál se nad tou náhodou. „Je mi ctí ti dělat společnost.“ Zavrtěl ohonem a nahodil nechápavý výraz, když se vlčice zmínila o její šedé barvě kožichu. „Fádní? Co to povídáš?“ optal se s jasným nesouhlasem v hlase. „Ty jsi tak jedinečná! Žádná jiná vlčice se s tebou nemůže rovnat,“ galantně se pousmál a jeho milý výraz by teď neprokoukl ani ten největší mistr všech mistrů rozpoznávačů lží. Ačkoliv to Zrzavý zatím ještě netušil, jeho slova byla aspoň částečně pravdivá. Neboť, jak již bylo zmíněno, jí podobnou zatím nepotkal. Tolik sebevědomí, drzosti a charisma. To je vskutku něco zajímavého - ne jak ty ostatní věrné vlčice.
Na řadu přišla taková ta klasická smutná, sentimentální chvilka, kdy se Lothiel tvářil, že nejen, že té lži o její rodině věří, ale dokonce s vlčicí i soucítí. Nic těžkého. „Nech mě hádat: Potřebuješ nějakého svého osobního ochránce. Hmm, třeba někoho jako jsem já,“ zasmál se a mrkl na ni. Sám pak v mysli trochu zaváhal, jestli tahle slova byla dočista lživá, nebo ne. Pozvedl jedno 'obočí', když Beatrice prohlásila, že se červená. „Já vím,“ pověděl se sebejistým úsměvem a zvedl se. „Dobrá tedy, Výsost si žádá vycházku,“ zavrtěl ocasem a protáhl se. Pak k vlčici zničehonic přiskočil a s lišáckým výrazem prozradil: „Půjdeme ale raději někam do nížin.“ Odmlčel se, následně tlamu naklonil blíž k jejím ouškům a ještě šeptem dodal: „Jsem totiž nesmírně líný škrábat se někam do hor.“ Hlavu zase odtáhl a koukl jí do očí, přičemž se neubránil smíchu. „Vzhůru na procházku!“ zavelel, olízl vlčici na líci, jako by se nechumelilo, a vykročil.

>>> Východní Galtavar

//Yeah, jsou k sežrání! :D Chtělo by to nějakou shipovací stampku. #Thithiel :D

Poslechl si její lichotku, která mu byla odpovědí na jeho lichotku, kterou odpověděl na její původní lichotku. (// :DD) Ale ale, tady si někdo rád hraje! pomyslel si pobaveně. Už velmi dlouho nenarazil na takovou vlčici. O to víc si to chtěl užít. „Ale nepovídej, to není možné. Tak krásná vlčice přeci musí slýchat lichotky na každém kroku,“ pokračoval v lichotkové přestřelce. „I slepý by si všiml tvé krásy,“ zasmál se a znovu švihl ocasem. „Oh, smím znát vaše jméno, drahá?“ nahodil, když si uvědomil, že se vlastně ani jeden z nich tomu druhému nepředstavil. Samozřejmě nečekal, že mu poví své pravé jméno - koneckonců to ani on neměl v plánu. Ale rád si hrál na slušnosti a rádoby zdvořilé chování.
Lothiel se troufale zeptal, co s ním vlčice hodlá udělat. Tu otázku vyslovil divoce, sebevědomě, laškovně. Tohle mě baví! pomyslel si radostně a užíval si toho pocitu. „Tomu nevěřím!“ zasmál se. „Ty musíš vlky přitahovat už z dálky minimálně jednoho kilometru,“ pověděl 'ohromeně', jako by to zcela jistě byla pravda. „No tak povídej, drahoušku. Co bys ráda dělala?“ Jeho slova se táhla jako sladký med, leskla se v záři nekalých úmyslů.
Beze slova si nechal líbit to nevinné drcnutí čenichem. Beze spěchu vstal a začal vlčici pomaloučku obcházet, jako by to snad byla nějaká bezbranná kořist. Nikam nepospíchal, dával si na čas a nezdráhal se jí nosem dotýkat. Nesmírně ho to bavilo.
Když dokončil to pomyslné kolečko, vlčice ho švihla svým huňatým ocasem. On se na ni usmál, jako by ji pobízel k dalším rošťárnám.
Ztratila se v davu? Ona? To sotva! Zasmál se. „To ti tak budu věřit, má drahá,“ posadil se před ní a opět nechal své oči, aby se vpíjely do těch jejích. Byli si rovni, jejich taktiky se jen pramálo lišily. Tudíž Lothiel předpokládal, že vlčice si to užívá stejně jako on. Prostě je to jen zábava.
Zatvářil se zdrceně: „Oh! To je mi velmi líto.“ Jedna lež nestíhala vystřídat tu druhou. „Ale ty vypadáš jako vlčice, která se o sebe umí postarat.“ Na jeho tváři již opět hrál ten jeho sebejistý, jedovatý úsměv. „Když už nic jiného, vypadáš s nimi neodolatelně!“ zachechtal se, pomalu vystrčil jazyk z dutiny ústní a olízl si tlamu.
„Nuže tedy: chce se Výsost jít někam projít? Nebo spíše ještě zůstat zde?“ optal se s přehrávanou, ironickou úctou a pobaveně se na ni zašklebil.

Pravda byla, že v prvních okamžicích cítil něco jako vztek a pobouření - on se tu přeci chtěl jen vyspat! To už si tu vlk ani nemůže v klidu odpočinout?! Chudák málem přeci dostal infarkt. Když ovšem zjistil, že vlk, který ho probudil, byla vlastně vlčice, naštvanost tak nějak ustoupila. Když už, tak ať je sranda!
Nasadil smutný výraz a zeptal se, copak jí provedl, že ho tak nemilosrdně vzbudila. Odpovědí mu byla v podstatě lichotka. Zasmál se: „Jsi rafinovaná,“ divoce švihl ocasem. „Nakonec - ono to nebylo zas tak zlé probuzení, když teď vidím tak krásné stvoření, jako jsi ty,“ culil se a dál si ji prohlížel.
„Nuže dobrá. Vzbudila jsi si mě, tak tady mě máš,“ důvěrně se k ní naklonil. „Copak se mnou hodláš udělat?“ Jeho zlaté oči teď bez ostychu hleděly do těch jejích. (//Zdá se mi to, nebo má Thit oči šedé? o.O :D) Nezávislý pozorovatel by pravděpodobně řekl, že ve vzduchu to mezi těma dvěma pořádně jiskřilo. Lothiela ale tahle hra začínala dost bavit. Vlčice nevypadala jako jedna z těch ostýchavých. Takovou už velmi dlouho nepotkal! Tak proč si to neužít, že?
Pomaloučku se k ní naklonil a stále udržoval oční kontakt. Zdálo se, že sebevědomí jí vůbec nechybí. Loth se zastavil jen malý kousíček před tím, než se jejich nosy dotkly. Pravý koutek jeho tlamy se zvedl nahoru, když vlčice dokončila to, co on začal. „Ohó, ty jsi uličnice!“ zavrněl a dal se do kroku. Jeho pohyby byly pomalé, ladné, sebevědomé. Beze spěchu se jal vlčici celou dokola obejít. Nepospíchal, občas hlavu naklonil blíž k jejímu tělu a čenichem rejdil v jejím kožíšku, aby pořádně nasál její pach. „Jak je možné, že jsem na tebe nenarazil dřív, hm?“ optal se jemně, galantně. Konečně teď dokončil svou obchůzku. Ale jště před tím, než se před ni posadil a opět navázal oční kontakt, otřel se svou lící o její krk, jako by byli již dlouho partnery. Z jeho pohledu přímo sršelo ego a sebedůvěra. „A pročpak má taková krasavice po těle tolik jizev?“

//Konečně hra s Thiteiou! :D

Lothiel cítil, jak se mu zklidnil tep i dýchání. Jeho tělo, jenž nyní leželo stočené do klubka, se příjemně zahřálo, on se uvolnil, klidně vydechoval. Víčka měl zavřená. Počítal s tím, že našel les bez vlků. Co to tedy znamenalo? Klidný spánek. Hurá! Už balancoval na hranicích mezi realitou a říší snů, proto se tedy jeho (jinak velice bystrý a spolehlivý) čenich jaksi rozhodl nový pach vlčice ignorovat. Kdyby byl chudák Ryšavý tušil, co se ona vetřelkyně chystá udělat!
Z klidného pochrupování ho probudilo čísi tělo, které se nemilosrdně tisklo na to jeho. Vlk zděšeně vyskočil na nohy a vyřkl: „Já nespal!“ Až pak několikrát za sebou rychle zamrkal a uvědomil si, co že se to vlastně stalo. Naklonil hlavu a zkoumavě koukl na přítulnou vlčici. „Panečku, to je probuzení! Co jsem ti udělal, že mě takhle děsíš, drahoušku?“ zasmál se a švihl ocasem. Zívl si a odvážným pohledem přejel celou vlčici od špičky ocasu až po samotný čenich. Trochu ho zarazilo, kolik viditelných jizev na sobě měla. Hmmm, zajímavý kousek, pomyslel si, jako by snad posuzoval nějakou věc a ne živého tvora. „To jsi vždycky tak přítulná?“ Přišel k ní blíž a nonšalantně se k ní naklonil, že mezi jejich čenichy teď bylo sotva pár centimetrů. Cítil její teplý dech a stále se sebevědomě usmíval.

<<< Jedlový pás (přes ZG)

Lothielovi se jakýmsi záhadným způsobem podařilo Taille, Faatin i těm dalším vlkům v Jedláku, které cítil na sto honů, uniknout. Pravda - nenápadné vypaření se sice není moc zdvořilé, ale co jiného byste od Zrzouna čekali, že. Začalo se to tam příliš hemžit společností. A to on nerad. Tedy kdyby to aspoň byly jen vlčice, to by možná ještě skousl. Ale jinak ne.
Prázdný žaludek se po dlouhé době opět ozval. Lothiel zabručel, dosti podobně jako on. Zavětřil a jal se stopování zajíce. Žádná delikatesa, jen co je pravda. Ale co jiného si mohl dovolit? Pach zachytil na okraji Neprobádaného lesu, směrem na severozápad. Zamlaskal: „Tak kdepak tě mám, má drahá snídaně?“ Dobrých deset minut slídil a stopoval, až ho konečně lokalizoval. Trpělivě vyčkal na příznivé podmínky, mlčky se plížil. Nakonec vystartoval a dal se do divoké honičky. Ušák kličkoval vskutku vytrvale, ale hlad byl mocný. Loth nakonec vyhrál a snídani si opravdu chytil. Pár desítek sekund se vydýchával a následně vzal ušáka do tlamy. Dal se do kroku, nebude přece jíst na otevřené pláni.
Vkročil do Neprobádaného lesa a teprve tam si dovolil pochutnat na tom zajdovi. Žaludek byl tedy nakonec účinně umlčen. Ryšavý se spokojeně olízl. Na tlamě měl ještě zaschlou krev, ale moc se neobtěžoval s jejím čištěním. Spokojeně vydechl, oklepal se a bez zdlouhavých procesů hledání vhodného pelechu sebou plácl na zem. Čas na šlofíka, pomyslel si blaženě a stočil se do oranžového klubka chlupů.

>>> Neprobádaný les (přes ZG)

Květiny? To nemůže být pravda. Jakou cenu mají kytky? No moc drahé přeci být nemůžou. Vždyť se neblyští, netřpytí a za krátký čas přece zvadnou! Tak k čemu by mu byly? To ryšavý netušil. Každopádně na Taillinu poznámku o otrhání všech zdejších luk se zasmál a souhlasné pokývl. Zní to až příliš jednoduše! Jo... V tom musí být nějaký háček. Nebo spíš hák, nemohl o tom přestat přemýšlet. Hmmm, třeba chce jen nějaké specifické druhy. Něco vzácného...? Ahh, čert to vem. Až ho osobně navštívím, dozvím se to. „Málem bych zapomněl! A kde toho Života vlastně najdu?“ otázal se a zvědavě koukl na Taillu.
Poté si tak nějak povídali o Galliree, o její magičnosti a neobyčejnosti a dokonce se dokopali i k představení se. A když pak Lothiel přišel na Taillu s tím, že ona je určitě bohatá, vlčice sklopila uši, jako by byla něčím vinna. Zrzavý přivřel víčka a podezíravě na ni koukal. Čekal, co z ní vypadne. Jeho pohled se ale během pár chvil rozzářil do výtlemu od ucha k uchu. „Joo, to nezní špatně! Jen si musíme pár vlků zotročit a hotovo!“ zasmál se. Představa je to hezká - nic nedělat, jen tak lelkovat a při tom ostatní smrtelníky hnát k lukrativním činnostem. Už se úplně viděl, jak v létě odpočívá na nějakém ostrově.
Kauza s vodu - nu, co k ní říct? „Mě, jestli někdo někdy nazval vrahem?“ koukl na ni pobaveně. „Jistěže!“ tiše se zasmál. „Mě už obvinili a nazývali všemožnými hanlivými slovy tolikrát, že jsem si zvykl,“ pověděl ještě stále s dobrou náladou a úsměvem na tváři.
Ještě před chvílí spící vlčice nyní stála v pozoru a na Zrzouna nesmlouvavě vrčela. Ten se jen stále dál usmíval a moc těžkou hlavu si z toho nedělal. To ovšem jen do chvíle, kdy Faatin vyslovila cosi o ňoumovi. „Hmm, tady někdo vstal špatnou nohou napřed!“ zabrblal a sledoval každý její pohyb. Vlčice se došla napít, poté se vrátila a protáhla se. Když padl z její strany dotaz, jestli smí vědět, o čem si ti dva povídají, Lothiel odpověděl: „Ale kdeže, to tajné vůbec není!“ usmál se. „Právě jsme se s Taillou bavili o tom, jak příšerně jsi chrápala a z tlamy ti tekla taková dlouhá velká slina!“

„No to zní zajímavě! Ale...Počkej, on chce po vlcích taky drahý kameny...?“ přeptal se ryšavý, který se donutil zamyslet nad množstvím bohatství, které vlastnil. Bohužel, ono to vlastně ani tak moc bohatství nebylo. Spíš jen takové malé ubohé hroudičky čehosi. Snad mu bude k užitku aspoň to něco málo.
Tailla (kupodivu) neměla nic proti jeho návrhu, a tak se dala do vyprávění. Pověděla mu velmi zajímavý příběh o lovu, záhadných nemrtvých zvířatech a samotné podlé Smrti. Zvědavě na ni koukal, leč pravda, že při konci už se začínal tak trochu nudit. Ovšem mistr nasazených masek se stále tvářil zaujatě, i když v mysli už přemýšlel nad něčím úplně jiným.
„Hmm, to bylo zajímavé!" uznale pokyvoval. „Tak se zdá, že Gallirea je vskutku neobyčejným krajem. Kdo by to byl řekl? Vypadá to tu celkem normálně, ne?“ porozhlédl se a opravdu usoudil, že nic neobvyklého či nějak vyčnívajícího zde nevidí.
Doposud ani jeden z nich nevěděl, jak se ten druhý jmenuje. Zvláštní, že. Nejspíše se jaksi pozapomněli představit. To ovšem Zrzoun rychle napravil a hned poté, co vyřkl své jméno, se dozvěděl to její. Hmm, Tailla. Neslyšel jsem to už někde? Zní mi to povědomě! Kdepak, mohl si hlavu lámat jak chtěl, na nic kloudného by nepřišel. „Taky mě moc těší, Taillo,“ hodil na ni zářivý úsměv a zavrtěl ocasem.
Určitě kecá! napadlo ho, když vlčice přitakala na jeho poznámku o chudosti. Stačí jeden pohled a vlk ví, že zrovna ona moc chudá není. Však ty drahokamy na obličeji a blyštivý přívěsek mluví samy za sebe! „Pff, tomu nevěřím. Ty máš určitě někde schované zlaté doly, ve kterých nutíš pracovat obyčejné vlky! A výtěžek pak nosíš Smrti nebo Životu. Cha, teď jsem na to kápl, co?“ pravil žertovně. Ale kdoví, třeba to nebylo zas tak daleko od pravdy...
Nadzvedl obočí i levý koutek tlamy. Vlčice si stěžovala, že Lothiel je prý již druhým vlkem, který si o Taille myslí, že ho chce otrávit. „No a ty se tomu divíš? Však už jsi zapomněla, jak jsi mě strašila tím, že jsi přívrženec Smrti? To aby si na tebe pak jeden dával pozor...“ významně pokynul hlavou. Za celý svůj prašivý život se naučil vlkům nevěřit. I kdyby se tvářili sebevíc neškodně, sympaticky a dobrosrdečně, nesmíte jim věřit! Nikdy! Páč oni jen čekají na vhodnou chvíli, kdy by vám mohli podrazit všechny čtyři nohy.
Do Tailliných záležitostí mu nic nebylo, to je pravda. Jenže to by nebyl Lothiel, kdyby na taktní chování vyloženě neprděl a na plnou tlamu se nezeptal na to, co ho zajímá. Jak typické. Odpovědí mu však bylo jakési neurčité souvětí, které moc informací neprozrazovalo - přesně jeho styl vyjadřování faktů, o které se nechtěl s nikým dělit! Následná otázka ho však donutila se zamyslet. I když on spíš jen vypadal, že přemýšlí. V hlavě mu ihned naskočila ta nemilá záležitost s rodinou... „Hmm, ani ne,“ usmál se a nadále se tvářil pohodově. Moc dobře věděl, co provedl. Jenže to už je dávná minulost, to už prostě hodil za hlavu...
Otočil hlavu směrem, odkud se najednou začalo ozývat vrčení. „Á, dobré ráno, spící princezno,“ pozdravil tmavě zbarvenou vlčici, která ještě před chvílí tvrdě spala. „Prosímtě, to už si jeden ani nemůže popovídat s tvou kamarádkou?“ zeptal se stejným pobaveným tónem hlasu a laškovně na ni mrkl.

„Tohle?“ zakřenil se Zrzavý velmi pochybovačně. „Pche, to je hloupost!“ zasmál se a zavrtěl hlavou. „Pochybuji, že by Smrt jen tak dobrovolně někomu dala na ksicht něco tak cenného. Ledaže... To není zas tak cenné,“ zamyslel se a při tom sklopil jedno hnědé ucho dolů. Hmmm, tady má někdo na ciferníku nějaký šunt!
„Bratr, povídáš?“ zopakoval zaujatě a poznámku o měnění povah a vzhledů přešel. „Cha, tak ti dva se teda fakt musí mít v lásce,“ zasmál se a zkusil si to představit. Marně. „A co ten Život nabízí?“ přeptal se zvědavě. Protože kdyby oba nabízeli to samé, tak co by chodil ke Smrti a riskoval tak svůj malicherný život, že? Z toho tedy vyplývalo, že pravděpodobně nebudou nabízet ty samé věci. To by pak drtivá většina vlků přeci chodila jen za Životem a jen ti nejšílenější a po adrenalinu prahnoucí by navštěvovali Smrťuli. „Ty kresbičky okolo očí máš od něj?“ napadlo ho. Byl zvědavý.
„Vážně?“ zatvářil se překvapeně. „No to je skvělé. To bys nám mohla zkrátit čas a něco mi povyprávět, ne?“ Očkem mrkl na tmavou vlčici, která kousek opodál chrněla. A nevypadala, že by se brzy měla ke vstávání. „Pěkně prosííím,“ žertovně na ni vyplázl jazyk.
Koukl na ni a ten její podezíravý pohled. Uchechtl se a do nastalého ticha vyřkl: „Mimochodem, jmenuju se Lothiel.“ Zvláštní, že se k představení dostal až teď. Dříve očividně nebyl čas. „A jsem nesmírně chudý!“ zasmál se. Vlčice mu očividně nevěřila a podezírala ho ze zatajování nějakého ohromného bohatství. Pff, kdybych něco takového opravdu vlastnit, tak tu už dávno nejsem a někde pohodlně válím šunky, obklopen pěknými vlčicemi a na těle spoustu blyštivých ozdůbek. „Je marné mi vyhrožovat obyčejnou smrtí,“ mrkl na ni. „To už spíš nějkej mor nebo tak něco...“ pověděl zádumčivě.
„Ne, díky. Však víš, raději si to z hygienických důvodů nechám udělat v nějakém ověřeném zkrášlovacím salónu,“ pravil ironicky a při tom se satiricky usmíval. Když tu se vlčice dala do pití vody z jakéhosi zvláštního kamenitého útvaru. Když mu nabídla a velice výrazně vyřkla slovní spojení 'MOJE práce', podezřívavě zamrmlal: „No to určitě. Ještě bys mě něčím otrávila!“ a zavrtěl hlavou.
Pravda, jeho návrh nebyl moc typický ani slušný, ale aspoň něco, ne? On by jí je klidně udělal, koneckonců ho jejich výroba nesmírně bavila, jenže to by mu musela slibovat, že jim najde jinýho tatíka. On ze sebe žádného papá dělat nebude. To fakt ne. Vlčata jsou totiž fuj. Jejich výroba je bezva, ale výsledný produkt ee.
Očividně vlčici nemálo zarazil. Lothiel však s nonšalantním výrazem počkal, až se její mozek zase rozjede a nakonec se odpovědi opravdu dočkal. Zase koukl na tu spící hromadu chlupů a zpátky na drahokamoksicht. Kývl. „Proč ne? Času mám dost, nikam nepospíchám a nikoho nehledám... Ty snad ano?“ přeptal se kvůli poznámce vlčice, která očividně na někoho čekala.

Zdálo se, že Taillu Lothielova slova na chvilku zarazila. On na nich však neviděl nic zvláštního. Jistě, že dobrovolně chcípnout nechtěl. Kdo taky jo, že? Ovšem tenhle vlk už tolikrát létal v maléru a už tolikrát mu hrozila smrt, že si jaksi na ten pocit zvykl. A on přeci nebyl jedním z těch, kteří by v životě nalezli lásku, mír, partnerku, rodinu... Takže mohl zcela sobecky přemýšlet jen o své maličkosti - která by na tomto světě přeci nikomu nechyběla. Co z toho vyplývá? Že Zrzoun své stanovisko rozhodně změnit nehodlá. Život je přece jenom hra. A když se při ní dobře švindluje, je to nesmírná zábava.
Zvedl zlatavá očka a svůj pohled ukotvil v těch Tailliných. „Hm, a jak mám vědět, že zrovna ty nejsi jednou z nich?“ otázal se bez ostychu. „Život, povídáš?“ přeptal se. A to je jako její dvojče, nebo co? Hmm, soudě podle jména spíš nepřítel, ne? Nelezlo mu to do hlavy. „Chceš mi říct, že těch polobohů je tu v Galliree víc? Hah, to nás za chvíli všechny zotročí a bude po srandě,“ ušklíbl se.
Když na něj vlčice zničehonic se zájmem pohlédla a celého si ho oskenovala, hodil na ni zvědavý pohled. Odpustil si 'pokrčení ramenou' a usmál se.
„Já? Pfff,“ prskl a zasmál se. „Nene, já jsem chudý vlk, nevidíš?“ čenichem poukázal tak nějak na celou jeho postavu. „Žádná cetka, nic blyštivého. Já opravdu nic nemám,“ ujistil ji. „Bohužel,“ dodal ještě posmutněle.
Naklonil hlavu do strany a usmál se. „Zato ty se o ty svoje drahokamy asi tak moc bojíš, že sis raději pár z nich přilepila na obličej, ne?“ zasmál se. „Vskutku rafinované!“ To vůbec nebyl špatný nápad. Chytrá vlčice!
„Ono to chce vyjednávat?“ koukl na ni rádoby překvapeně. „A co bys z toho chtěla mít, drahoušku? Však přeci víš, že kameny ani cennosti nemám a...“ přeměřil si ji tím jeho potutelným pohledem. „A o vlčata, předpokládám, taky zájem nemáš,“ pravil s úsměvem a bez studu.