Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hodil na ni podezřívavý pohled. „Tohle jsem neřekl,“ nesouhlasně zavrtěl hlavou. „I když mě celkem děsí, co si to na mou maličkost ve své hlavince vymýšlíš...“ pověděl zadumaně a párkrát na ni zamrkal. Následně naklonil hlavu na stranu a jedno ucho sklopil dozadu. „Oh, ty máš v plánu něco velkého, že? Tohle se mi pořádně vymstí,“ suše polkl a konečně se zase pustil do jídla. Ačkoliv to na první pohled vypadalo, že se tím víc nezabývá, v myšlenkách však celkem vážně dumal nad tím, co na něj Thiteia vymyslí. Bylo to trochu znepokojující, svým způsobem ale i vzrušující.
Oba dojedli a oba měli tlamu od krve. Jako dvě kopie si v ten samý moment pysky olízli. Teď by to možná chtělo se něčeho napít. Lothiel dlouze vydechl a zamlaskal. Optal se Thiteiy, jestli má plán na nastávající chvíle. Odpovědí mu bylo, že je vlčici v podstatě jedno, kam půjdou. Záleželo jí hlavně na jeho přítomnosti. Ať se vám to líbí nebo ne, Lothielovi to stále připadalo divné. Prostě nezvyk. Musíte pochopit, že to asi nějaký čas potrvá, než si na něco takového opravdu zvykne. „Och, Výsosti, Vy mi ale lichotíte,“ odvětil a opět tím pomalu začal vplouvat do jeho starých zvyků a do jisté nedokončené války. Lichotkový boj.
„Tak tedy,“ přiskočil k ní a zavrtěl ocasem, „vydáme se na jih!“ Hodil po ní očkem a potutelně na ni mrkl. „Kupředu, záhadná krásko!“ zavelel a než by se Thiteia stihla vzpamatovat, dlouze, lišácky se o ni otřel.
Tahle vlčice byla opravdu zvláštní. Probouzela v něm tolik energie a vášně. Jak jen to dělá?

>>> Východní Galtavar (přes Mahtaë)

Tohle bylo vážně divné. Nějaký časoprostorový paradox, nedaleká černá díra nebo špatné postavení planet. Kdo ví? Náš drzý Ryšavec se nepochybně zamiloval. Ovšem tak trochu jiným způsobem, než je to obvyklé. Koneckonců oni dva tvořili zvláštně atypický pár. No posuďte sami: která vlčice by svému partneru schvalovala podvádění a flirtování s jinými? A k tomu by to sama provozovala... Ano, Thiteia. Ona mu prostě asi byla souzena. Jinak to nevidím.
Zasněně se na ni usmál, když po něm zopakovala to slůvko. Byl nějak naměkko. Kéž by ho teď viděl někdo z rodiny. Někdo, komu on sám zničil život a vytvořil si tím reputaci kazisvěta. Lothiel sám sebe přesvědčil, že kdesi v jeho srdci ještě existují opravdové, upřímné city. A sice ho to nemálo děsilo, ovšem tyto chvíle si užíval. Kdoví, třeba se pak dostaví pocit viny, možná si bude připadat hloupě. Víme přeci, že mezi jedna z jeho nejdůležitějších pravidel patří nikomu nevěřit. A on se právě teď rozhodl ho porušit. A to celkem monstrózně.
Hlavu měl ale příliš poblázněnou všemi těmi emocemi, takže se na chmurné myšlenky příliš dlouho neupínal. Užíval si sílu tohoto okamžiku. „Taky... Tě miluju,“ jemně se pousmál a svůj bezelstný zlatavý pohled upíral do jejích očí.
Tu romantickou chvilku přerušil docela vtipný zvuk. Lothielův žaludek se domáhal toho sousta, co leželo opodál. Ušklíbl se na ni: „Páni, už fakt umírám hlady!“ S vrtícím ocasem se přesunul k lasičce, kterou mu Thiteia dobrosrdečně ulovila, a bezmyšlenkovitě ji překousl napůl. Ano, chápete správně. Chtěl se se svou vlčicí rozdělit. Ulovila to přeci ona. Dobrovolně. Velmi vzácný úkaz. To tedy dává rozum, aby ten jev Lothiel vyrovnal podobně vzácným jevem - nenuceným rozdělením se o potravu. Jednu část lasičky jí tedy donesl a hned záhy se do své části s chutí pustil. A než byste řekli 'oběd', chlupaté zvířátko už bylo to tam.
Mlsně si oblízl tlamu a koukl na ni. Na jeho obličeji se objevil lišácký úsměv. „Tak, Vaše Výsosti, co budeme dělat teď?“

// Jak to děláš, že ty posty píšeš tak rychle? o.O :D

Ačkoliv měl původně v plánu se tomuto okamžiku ještě hodně, hódně, hóóódně dlouho vyhýbat, nějak mu to nevyšlo. Najednou se prostě k tomu jemu neznámým způsobem dostali a on ze sebe vysoukal všechny to otázky, které mu zevnitř hryzaly hlavu.
Nastražil uši a pro jednou sundal všechny ty vrstvy masek a přetvářek. Jeho výraz byl plný upřímnosti a očekávání. Pánové a dámy, toto je historicky velmi důležitý okamžik, který je nutno zapsat do dějin. Kdoví, kdy se tento vzácný přírodní jev zase objeví.
„Zamilovala?“ dokončil její větu a doufal, že ho za to neodpálkuje. Ačkoliv se cítil tak moc nejistě a zranitelně, tvářil se vcelku klidně. V Thiteině přítomnosti se totiž cítil být milován, což se mu již dlouho nestalo. Zrzoun je věčně odsuzován za jeho chování, zvyky. Thiteia ale jako by to všechno ignorovala a vyvolávala v něm jen vřelé, nefalešné city.
Přišel k ní blíž, jemně se pousmál. Naklonil svou prostořekou tlamu k jejímu levému oušku a šeptem jí prozradil: „Nikomu to neříkej, ale já se asi taky zamiloval.“ Odtáhl hlavu jen do nutné vzdálenosti, aby jí mohl vidět do očí. „Hádej, kdo je ta vyvolená,“ potutelně se zasmál a spontánně jí znovu olízl čenich. Přivřel víčka a pomalu se začal otírat o její krk. Pocítil něco, co mu doteď bylo zapovězeno. Upřímné pocity vřelé a nehrané lásky. Kdo by to byl do toho falešného pacholka řekl?

// Uhm, mám to brát tak, že těm dvěma můžu oficiálně do profilu zapsat partnerství...? :D

Naklonil hlavu na stranu a sledoval vzdalující se vlčici. Co tím chtěla říct? Odměnu si vybere někdy jindy... Zamračil se a dumal nad tím. Povzdechl si. Dostala mě. Zase! Jeho uši poklesly dolů. Jak jen to ta Thiteia dělá? Štvalo ho to. Ale zároveň ho to přitahovalo. Odfrkl si: K čertu s takovými emocemi!
Sám sobě přiznal, že toho válení bylo ažaž. Úplně cítil ty proleženiny a když vstal, srst na levém boku měl nehorázně připláclou k tělu. Líně se protáhl, zívl a zamlaskal. Zavětřil její pach. A pach krve. Na tváři se mu zjevil unavený úsměv, ohon se začal houpat. Divné. Kdyby Lothiela viděla jakákoliv předešlá vlčice, s kterou laškoval, asi by řekla, že je chudák nějaký nemocný nebo se praštil do hlavy anebo kombinace obojího.
Podezřele ji sjel pohledem. Sebejistým krokem se k ní vydal. Jeho pohyby byly, navzdory jeho nedávnému několikahodinovému povalování se, najednou plné elegance, jemnosti a ladnosti. A jeho palici - vzhledem k předešlému ustavičnému polehávání na levém boku - teď zdobil frajerský účes. Lidé by tomu asi řekli 'kohout'. S nevinnou tváří k ní došel a vyzývavě se na ni usmál. „Ty mě ráda trápíš, že?“ Bylo od ní kruté, že mu připomínala ten pocit bezmocnosti, který se mu vždy dostavil, když ho Thiteia dostala nějakou podobnou tajemnou hláškou. Co si na mě asi přichystá?
Sklonil hlavu k večeři, kterou mu jeho... Co byla vlastně Thiteia pro Lothiela? Kamarádka? Ne, byla něco... Víc? na jazyku měl to slovo. Hlavu zase zvedl, aniž by se té dobroty dotkl. Přestal si jí všímat, jeho plnou pozornost teď měla Thiteia. „Můžu se tě na něco zeptat? Co přesně pro tebe znamenám? Co přesně jsme my dva?“

Spokojeně vrněl a užíval si to nicnedělání, které s ním provozovala Thiteia. Takhle by se mohl válet nadosmrti! Tedy kdyby nebyl obyčejným smrtelníkem a jeho tělo by nevyžadovalo takové ty zbytečnosti jako je příjem potravy a pitný režim.
Ovšem bohužel, on byl smrtelným tvorem a jeho žaludek se rozhodl mu to velmi nepříjemně a nahlas připomenout. To byla ta velmi otravná věc, která mu chtěla zkazit to flákání se a příjemné šimrání srsti na Lothielově břichu, které způsobovala Thiteia. Musel tedy s pravdou ven a jelikož měl hlad čím dál větší, doufal, že šedá vlčice nebude proti společnému lovu. Když se ale jeho společnice vyjádřila, dobrých pár sekund na ni nečinně koukal. Tlamu měl mírně pootevřenou, slechy zvědavě natočené dopředu a zlaté oči na ni hleděly, aniž by Lothielova víčka byť jen o kousek poklesla. Notnou chvíli trvalo, než si to v hlavě přebral. Ona mu totiž právě řekla, že mu něco uloví. Dobrovolně? Nic za to nechtěla? Nemusel ji ničím vydírat? Nic jí slibovat? Ona se pro to rozhodla sama? „Uhm, to je...“ zadrhl se a hledal to správné slovo, které se mu nechtělo vyjevit. „Milé. Co za to Vaše Výsost chce?“ podezřele ji sjel pohledem.
Když se pak Thiteia zvedla, mlsně na ni hleděl, jako by ji doopravdy samou láskou chtěl sníst. A pak... BUM! Další rána ve slovní přestřelce. „To jsou ovšem silná slova, drahá slečno,“ pověděl medovým hláskem. Zvedl hlavu a užil si to její gesto, kdy se o něj otřela. Následně hlavu položil, převalil se na záda a vzhůru nohama sledoval, jak odchází. „Jste si tím opravdu jistá? Já mám totiž pocit, že je to spíš lenost...“ provokativně se zasmál.
Zůstal tu sám. V hlavě ho začala hlodat myšlenka. Není to jen zástěrka, jak se vypařit? Jasně, mělo mě to napadnout. Co když ji už neuvidím? Už byl zase nejistý. A on neměl rád nejistotu. Povzdechl si. Neměl moc na výběr, musel čekat. Jen doufal, že jeho myšlenka je mylná. Nechtěl si přiznat a ani představit, že Thiteiu už nikdy neuvidí. To by byla dost drsná podpásovka.
Už skoro usínal, když k jeho uším doléhalo šustění nedalekých kroků. Rychle zamrkal a přivřel víčka. Tázavě zamručel a převalil se na břicho. Podle pachu poznal, že blížícím se vlkem je Thiteia. Na jeho tváři se objevil spokojený výraz. Věděl jsem to. Věděl jsem, že se vrátí! nalhával si sám sobě.
Pomalu vstal na nohy a oklepal se. „Páni, má zachránkyně je zpět! A co to nese? Úhh, jak jen se jí odvděčím?“ zazubil se na ni a zavrtěl ocasem.

Zasmál se, když Thiteia řekla, ať nedělá, že se mu to nelíbí. „Máš pravdu, dostala jsi mě,“ vyplázl na ni jazyk. „Líbí se mi to, pokračuj,“ spokojeně zamrmlal a přivřel víčka. Ne, že by na podobné doteky nebyl zvyklý. Byl na ně zvyklý až moc dobře. Teď to sice nebylo o nic moc jiné, přesto se to něčím velmi lišilo. Dost pravděpodobně to bylo způsobené upřímností a bezelstností.
Cítil se trochu nejistý, když nakousl to téma, které chtěl s vlčicí probrat. Uvědomil si ale, že nemá důvod. A Thiteia mu to hned potvrdila svými slovy. Řekla, že jí to nevadí, a on na to přikývl. „To jsem rád.“ Jenže hned na to pokračovala s tím, že nechce, aby to všechno skončilo. Usmál se a naklonil hlavu. „Já taky ne, tím si buď jistá,“ zavrtěl ocasem.
Už tu leželi dost dlouho, ale zdálo se, že ani jeden z nich se jen tak nechtěl zvednout. Lothiel zívl a zamlaskal. Vleže se natáhl a ucítil, jak mu kdesi v záprstí cosi křuplo. „Ahh, vůbec se mi nechce vstávat. Nejraději bych se takhle válel na věky,“ zasmál se a koukl na ni. Pravdou ale bylo, že ten malý kus králíka, který mu laskavě madam Thiteia včera přenechala, už byl dávno strávený. Logicky tedy zrzavý opět začal pociťovat hlad, což se nezdráhal své společnosti sdělit. „Mám prázdný žaludek... Nechceš mi něco ulovit?“ rýpl si do ní a na tvář nahodil provokativní úsměv. Bavily ho slovní přestřelky a dobírání se navzájem s Thiteiou. „Ovšem dokud mě tu držíte, slečno, jsem naprosto bezmocný,“ řekl sladce a vyzývavě jí olízl čenich.

Dala mu jasně najevo, že v tom rozhodně není sám. Vlastně se přiznala, že v podstatě cítí přesně to samé, což ho trochu uklidnilo. Ujistil se tak, že on není za tupce. Dovedete si představit, jak potupné by bylo, kdyby on cítil všechny ty věci a nakonec by zjistil, že Thiteia to nemyslela vážně? Že to prostě byla jen jedna z jejích masek? I kdyby to nedal najevo na svém zevnějšku, vevnitř by ho to dost zasáhlo. Pravděpodobně by si nemálo nadával, jak ho mohla napadnout taková hloupost a jak vůbec mohl dopustit, že se to stalo.
Sledoval její tvář, mimiku a vlastně tak nějak celé její tělo. Thiteia se zdála být opravdu uvolněnou, spokojenou. A krom toho, který vlk by si mohl nechat ujít pohled na její ladné křivky, že. O to víc to platilo pro Lothiela, který se na těla vlčic koukal moc rád. Což ho přivedlo k jisté myšlence, která ho znepokojila. Zvědavě nastražil ušiska a sebevědomě se usmál, když po něm Thiteia zopakovala všechna ta přídavná jména, kterými sám sebe popsal. Následně však bez rozmyslu vyslovil tu myšlenku nahlas. Zeptal se jí, zda-li jí může věřit. Thiteia jako by na chvilku zamrzla. Následně však přívětivě odvětila, že Lothiel se nemusí bát, neboť jí věřit rozhodně může. Ona sama mu totiž věří. „To je dobře. Protože i ty se nemusíš bát mi věřit,“ přikývl a hodil na ni úsměv. Sledoval, jak její čumák rejdil v jeho ryšavé srsti a pousmál se. „To šimrá!“ Když pak ale z Thiteiy vypadla ta čtyři slova, zvědavě na ni pohlédl. „Jo, to chápu. Jsem neodolatelný,“ popíchl ji a uchechtl se. „Taky tě mám rád. Ale je tu něco, co bychom si asi měli ujasnit,“ pokračoval už o něco vážněji, přesto však stále přívětivě. „Určitě jsi přemýšlela nad tím, jak to asi bude dál. Chci tím říct, že nás oba baví s ostatními vlky opačného pohlaví flirtovat. Koneckonců je to zábava. Proto se tě chci zeptat, jestli souhlasíš s tím, že bychom v tom oba nadále pokračovali? Tyhle hry mě totiž nesmírně baví a nerad bych s nimi přestával,“ ušklíbl se na ni a čekal, jak bude znít její odpověď. Předpokládal, že Tihteia nebude proti. Přeci jen si byli tak podobní, že vlčici by určitě flirtovací hry také chyběly. Zhluboka se nadechl, aby pořádně nasál její pach. Pomaloučku se usmál, beze spěchu sklonil hlavu a jemně jí olízl čelo.

// :D :D :D Náš věrný fanoušek.

Už ho to přestávalo bavit. Tedy - aby nedošlo k nedorozumění - neznal ten pocit, kdy on sám neví, co vlastně chce. A to se mu přesně teď dělo. Jak měl tedy reagovat? Jak se rozhodnout? Kéž by věděl. Nechcete sem někdo přijít a říct mu, co se děje, co cítí a co by měl dělat? Ne? Tak nic. Bude to muset zvládnout sám. Upřímně teď ale vážně netušil, jak to udělá. Zbývalo mu tedy snad jen doufat, že se to stane nějak samo a on pro to nebude muset zhola nic dělat.
Nedočkavě čekal na její odpověď, která mu snad pomůže zorientovat se v jeho pocitech. Když ji konečně dostal, cítil se rozporuplně. Takže vlastně k žádnému definitivnímu závěru nedošel. „Jo, mluvíš mi z duše,“ zamumlal a sklonil pohled k zemi. „Je to nějak zamotaný...“ povzdechl si. „Připadá mi to jako hlavolam, který nemá řešení,“ trpce se uchechtl. Nelíbila se mu představa, že byla jeho maska rozbita a on teď Thiteie ukazuje mnoho ze svých opravdových pocitů. To je přeci nebezpečné. Mohla toho snadnou zneužít a jemu by se to velmi nepěkně vymstilo. Koneckonců ona je mu přeci velmi podobná. A Lothiel sám sebe moc dobře znal.
Přivřel víčka, spokojeně zabručel a zavrtal se do teplé šedé srsti. „Jsem zmatený,“ zahuhlal do Thiteina kožichu. „To se mi nelíbí,“ postěžoval si skoro uraženě. Možná by se tomu měl přestat bránit. Třeba by prostě měl udělat výjimku a přiznat si, co cítí. To zní hloupě, zkritizoval ten nápad.
„Jiný?“ zvědavě vystrčil hlavu z šedých chlupů a nechal pravý koutek tlamy vytáhnout nahoru. „Jako třeba úžasný, inteligentní, pohledný, šarmantní?“ pobaveně se zasmál a trochu sebou zašil. Tak, že se poposunul výš a jeho hlava teď byla přesně naproti té Thiteiiny. „Jo, je to jiné. Všechno. Mám pocit, že ti můžu věřit,“ řekl zamyšleně. „Můžu?“

Možná už dokonce začínal usínat, když se Sluníčko pomalu dralo na ranní oblohu. Nemohl si pomoci, celou tu dobu přemýšlel o tom, co provedl. Pro jednou byl tak nejistý - to přeci není nic typického pro tohoto zrzavého vlka. A on se chudák tak moc snažil přijít na to, kde se stala chyba.
Jistě nebudete překvapeni tím, když vám prozradím, že i když se snažil sebevíc, na nic nepřišel. Jak nečekané. Pocítil ten pohyb. Rozespale otevřel oči a zamlaskal. Svůj pohled zvedl nahoru, aby spatřil její tvář. Pobaveně se usmál a odpověděl: „I tobě dobré ráno, princezno.“ Cítil teplo jejího kožichu, který ho nemálo hřál. Stále měl ten divný pocit v hlavě, který mu doslova nedal spát. Uvědomil si, že jeho lichotky nejsou tak moc lživé jako obvykle. „Je to divné,“ prohlásil rozespale a tázavě na ni pohlédl. „Myslím tím... Prostě všechno,“ pokračoval trochu nejistě. Ale už to v sobě nemohl dusit, nešlo to. „Víš, obvykle to nenechám zajít tak daleko. Určitě mě chápeš; jen si trochu zaflirtuju a jdu dál,“ nepřestával ji sledovat a dodal: „a troufám si tvrdit, že ty to děláš stejně,“ zasmál se a krátce zavrtěl ocasem. „Chci tím říct, že tak trochu nevím, co bych teď měl dělat... Proto se tě chci zeptat: co cítíš ty?“ Jeho tázavý pohled rozhodně nebyl falešný či hraný, opravdu ho zajímalo, jak to vidí ona. Protože on byl ztracen.

Když se probudil, nehodlal nic moc dělat. Donutil se sotva zvednou pravé víčko. Jeho zlaté oko ani nemuselo moc mžourat, neboť procitl z říše snů uprostřed temné noci. Uvědomil si, že ho něco hřeje. Něco chlupatého, šedého, vlčího. Thiteia. Konečně otevřel i druhé oko. Naklonil hlavu a prohlédl si spící vlčici. Klidně oddechovala, tvářila se nevinně. Doufal, že ještě tvrdě spí, neboť se začal velmi, velmi opatrně otáčet, neb doposud k ní lež ležel otočený zády. Nebylo to sice moc pohodlné, ale nakonec dosáhl toho, co si umanul. Konečně mohl dlouze a pomalu vydechnout, poněvadž než se k ní otočil břichem, musel doslova zatajovat dech.
Spaní sice není nikdy dost, ale tentokrát se mu již z jemu neznámého důvodu nedařilo usnout. Posunul se trošičku níž a své čelo opatrně opřel o šedou hruď, pravou předními si nechal skrčenou u svého těla, levou přední natáhl a položil ji na Thiteiin bok. Chudák byl pořád dost zmatený a sám v sobě se nevyznal. Proč dělá to, co dělá? Tohle mu přeci vůbec není podobné. Teď byl ten nejvyšší čas vstát, sebrat se a jít flirtovat s jinou. A vůbec - tohle už měl udělat dávno. Tak jak je možné, že se to nestalo? Proč ho k sobě tak moc přitahovala? To mu bylo záhadnou. Každopádně až budou oba vzhůru, hodlal se s ní o tom pobavit. Možná.

//Omluva, příspěvek jsem napsala už včera, ale pak se mi to smazalo a já už neměla nervy psát to znova. -.- :D

Kdyby tu býval místo Thiteiy někdo jiný, Lothiel by mu pravděpodobně vynadal a možná se s ním dal do pořádné hádky. No kdo to kdy viděl, takhle mu krást poctivě vystopované jídlo? Jenže u téhle vlčice to bylo trochu jinak. Pomyslel si, že asi musí být nějak nemocný, když si uvědomil, že krádež zajíce mu vlastně ani moc nevadí.
Olízl si tlamu a koukl na kořist, která bezmocně ležela u nohou šedé vlčice. Cosi si zabručel pod vousy a porozhlédl se kolem sebe. Vytipoval si místo, které by mohlo být pohodlné pro jeho maličkost. Udýchaně tam tedy odkráčel a po chvilce opravdu ulehl, aby mohl odpočívat. Tep se už víceméně vrátil do normálu, dýchání již taktéž nebylo zrychlené. Stočil se do klubka a zavřel oči. Ovšem nemyslete si, že by hned usnul (jako obvykle). Rozhodl se čekat, jestli se k němu Thiteia opravdu přidá, nebo si dožere zajíce (Lothielovým uším rozhodně nemohly uniknout zvuky lámajících se kostí) a půjde zas flirtovat s někým jiným.
Ačkoliv to nebylo úplně v plánu, začínal již balancovat mezi realitou a říší snů. Pravděpodobně byl více unavený, než si myslel. Když tu se ozvala vlčice se slovy, že by ho přeci nenechala hladovět. Rozespale otevřel jedno zlaté oko, následně i to druhé. „Oh, to je šlechetné,“ pověděl s pobaveným úšklebkem a beze spěchu se postavil. Dokráčel k té půlce ušáka a dal se do jídla. Pravdou bylo, že mu to netrvalo moc dlouho. Jednak měl opravdu hlad, jednak se nemohl dočkat, až si schrupne - s Thiteiou těsně u sebe.
Spokojeně zamlaskal a oblízl si zakrvácenou tlamu. Pomalu se přesunul k šedé vlčici a šibalsky se na ni usmál. Noc již končila, přicházelo ráno.
Zívl, beze spěchu zavrtěl ocasem. „Přidáš se ke mně?“ egoisticky se usmál a uvelebil se na tom místě, kde málem předtím usnul. Mlčky zavřel zlaté oči a ucítil tělo, které se k němu přitisklo. Spokojeně a samolibě se usmál, ještě víc se k ní poposunul a následně usnul.

<<< Velké vlčí jezero

„Pchee, to jsem si mohl myslet,“ zabrblal na Thiteiinu poznámku o tom, že když má na výběr, vybere si přeci logicky to, kde se nemusí přespříliš namáhat. Zatvářil se rádoby uraženě, uvnitř mu to ale ani moc nevadilo. Jak by také mohlo, že? Koneckonců i on by to tak udělal.
Když se mu konečně podařilo najít pach a vystopovat jeho původce, Thiteia se netvářila, jako by chtěla pomoct. Vlastně to vypadalo, jako by svá slova hodlala splnit a opravdu se nebude namáhat s něčím, co může jednoduše udělat někdo jiný.
Jistě si proto dokážete představit, jak musel být Zrzoun překvapený, když se šedá vlčice najednou rozběhla - aniž by mu předtím cokoliv řekla - a jen se za ní zaprášilo. Ryšavý naklonil hlavu na stranu a na pár sekund hloupě zíral na pelášicí vlčici. „To jsem z toho jelen.“ Náhle se vzpamatoval, dal se znovu do běhu a vlétl do Cedrového háje.
Když ji konečně dohnal, ušák už byl dávno zakousnutý. Loth měl vypláznutý jazyk a rychle dýchal, potřeboval si odpočinout. „No teda,“ pověděl a odmlčel se, neb zas potřeboval popadnout dech, „ty jsi pěkně vychytralá,“ pobaveně se zakřenil. Hezky jsem ji dovedl až ke kořisti, pomyslel si trochu uraženě. Porozhlédl se a vyhlédl si pěkné místečko. „Až budeš hotova, můžeš se ke mně přidat,“ vyloudil pro ni znavený úsměv a odešel k vyhlédnutému provizornímu pelechu. Tam se párkrát otočil dokola, zívl, ulehl a zamlaskal. Oči sice zavřel, ale neusnul hned. Byl zvědavý, jestli se Thiteia opravdu přidá.

Zvědavě si ji prohlížel a v hlavě si snažil přebrat to, co právě řekla. Odpověděla mu totiž, že by si toho musel vážit dost. Z toho tedy vyplývá, že i ona si toho váží dost. Zajímavé, poznamenal si v hlavě a na tvář nahodil zase úsměv.
Měl hlad, to beze sporu. Teatrálně se tedy Tihteiy zeptal, jestli má svolení k lovu, načež mu bylo odpovězeno, že má. Zavrtěl ohonem, mohutně se oklepal a zvedl hlavu nahoru. Jeho nos začal prozkoumávat pachy ve vzduchu. Vlčice však ještě dodala, že neví, zda-li ho má jen obdivovat, nebo mu pomoci. Pobaveně na ni koukl. „Ooo, že by tady byl někdo líný lovit?“ provokativně se zachechtal a vyplázl na ni jazyk. „Vaše Veličenstvo se může rozhodnout, kterou variantu upřednostní,“ odpověděl nakonec a uvědomil si, že zachytil jakousi pachovou stopu. Pravděpodobně nějaký zajda. „Hmm, něco mám,“ zabručel si spíš sám pro sebe a jal se stopování.
Byl vcelku zvědavý, jestli se madam Thiteia přidá, nebo si nechá žrádlo přinést až pod nos. Ať už tak či onak, Lothiel se stále držel stopy, což bylo dobré znamení. Zajícovy kroky vedly kamsi na sever.
Konečně ho zahlédl. Na Galtavaru nebylo zas tak mnoho příležitostí, kde by se schovali. Měli jediné štěstí, že vítr vál jejich směrem. Jinak by byl ušák už ten tam. Přikrčil se a začal se plížit. Dostal se vcelku blízko, když ho hlodavec zpozoroval. Na nic nečekal a dal se na úprk. Jeho dlouhé skoky směřovaly do Cedrového háje.

>>> Cedrový háj

Ó, vlčí bože, co jsem to provedl? Co mě to popadlo? Že by se náš Zrzoun najednou nevyznal sám v sobě a nevěděl, co vlastně chce? Přesně tak. S vlčicemi si přeci vlk může užít, zaflirtovat, hrát divadélko a pak je odkopnout, ne? Tak to vždycky dělal, nic špatného na tom neviděl, bavilo ho to. Jenže najednou bum! Objeví se tu Thiteia. A Lothiel je v koncích.
Ovšem nebylo cesty zpět. Jméno již vyřkl a taktéž mu bylo prozrazeno to její. Nyní se byli rovni. Měl pocit, jako by se právě k něčemu upsal, doznal se ke zločinu. „Budu si toho vážit stejně, jako si toho budeš vážit ty,“ poznamenal a zamyšleně na ni koukl. Pak dlouze vydechl. „Tohle bylo divné,“ broukl si spíš jen tak pro sebe a postavil se. „No, Vaše výsosti,“ opět začal s bezstarostným výrazem na tváři. „Nevím jak vám, ale mně docela dost vyhládlo,“ uchechtl se. „Dostávám povolení na lov?“ šibalsky na ni mrkl. Dokonce by se i rozdělil! Tak vážné to s ním bylo...

// Mega krátký post, nechci moc manipulovat. :D