Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ryšavý vlk - pravděpodobně velmi unaven nicneděláním a flákáním - usnul. Prostě jen tak, uprostřed holé pláně. A spal tvrdě. Snad ani sněhová vánice by ho nevzbudila. Chrněl několik dlouhých dní, nebo týdnů? Kdoví.
Když se probudil, jeho tělo bylo již pokryto vrstvičkou sněhu. „Háá?!“ vyklouzl z něj zvuk, jenž měl pravděpodobně vyjadřovat nelibé překvapení. „Kdo, kdy, jak a hlavně proč?!" zaprskal a vzhlédl k nebesům. „Zatracená zima, jak já ji nesnáším!“ Ptáte se, s kým že to mluvil? Snad nejste tak naivní, abyste si mysleli, že je tenhle zrzek normální, spořádaně žijící vlk. Když už se pustil do hádky s božstvem, tak ať to je pořádně slyšet!
„Se na to můžu vykašlat! Každej rok furt to samý dokola,“ brblal si pod fousy. Jako pravý jižan nebyl moc dobře vybaven mohutnou postavou, krátkýma ušima ani huňatým kožichem - a s tímhle vybavením zdejší zimy nebyly zas tak velká sranda. A Lothiel se nebál to vykřičet do světa. Uhuuu, musím si najít nějakou vlčici, která by mě zahřála, prolétlo mu hlavou.
Zlaté očko sem, zlaté očko tam - nikdo nikde. „Proč?!“ Když vlk potřebuje společnost čistě k praktickému využití, všichni se někam zdejchnou! Zavrčel, oklepal se a vykročil kamsi na sever (v domnění, že kráčí na jih).

>>> Medvědí jezero

<<< Medvědí jezero

Zrzavý, jehož nohy ho rychle nesly kupředu, měl otevřenou tlamu a jazyk vlající jako kus látky. Muhehee, to bude dobrota. Jak jsem vlastně mohl tak dlouho vydržet bez jídla? Asi jsem dost pohubl, uvažoval, když zrovna opisoval kličky, v nichž si zajda obzvláště liboval. Co říkáte? Že by se spíš měl soustředit na lov a nepřemýšlet o blbostech? Také si to myslím, ale zkuste mu to vysvětlit. Nemáte šanci, opravdu.
Nevím, jak se to stalo. Štěstí mu asi bylo nakloněno, zajda zakopl kvůli klesajícímu terénu nebo dnes nastalo nějaké fantastické postavení planet - netuším. Faktem ale bylo, že Lothiel hlodavce opravdu dohnal a zakousl. Sice se mu ještě notnou chvíli škubal v hubě, ale měl to marné. Jeho osud byl zpečetěn.
Zrzavý položil úlovek na zem, opět vyvalil jazyk ven a ztěžka vydechoval. Mohl na sebe být pyšný, že se mu v takové nepříznivé krajině, která nebyla zrovna dvakrát nejvhodnější k lovu, podařilo ušáka opravdu chytit. A jak se mu pulz zklidnil, mlsně se pustil do hodování. No musím vám tedy říct, moc vytříbeně to nevypadalo - krve, vnitřností a různých částí těla bylo všude rozházeno habaděj. No co, stejně tu široko daleko nikdo není. A i kdyby byl, tak mu do toho není, jakým stylem žeru. Výjimka by se vztahovala asi jen na nějakou pěknou, půvabnou vlčici. Při tomto spojení slov mu na mysl přišla Thiteia. Netušil, kde je jí konec. Moc ho to ale, evidentně, netrápilo. Výhody vztahu na volné noze...
Olízl si pysky, přivřel oči a spokojeně zamručel. Z nebohého zajíce toho opravdu moc nezbylo. Znovu zavětřil a porozhlédl se. Nezdálo se však, že by se tu kdosi v nejbližší době měl objevit. A tak si - zcela nečekaně - pohodlně lehl. Dokonce se přetočil na záda a vyvalil tak svůj plný pupek na sluníčko, které dneska pěkně hřálo. Tlamu měl stále zakřivenou do spokojeného úsměvu. Bez povinností a bez rýpaní kohosi, kdo si myslí, že je víc než já. Být tulákem pro něj znamenalo rozhodně víc, než se nechat svazovat nějakými hloupými pravidly a skákat tak, jak mu to někdo přikáže. A úplně nejlepší by bylo, kdybych si našel poskoka, který by mi donášel čerstvé jídlo, přemýšlel. A taky bych ocenil přítomnost nějaké vlčice. Nebo dvou... A vůbec to nemusela být Thiteia. Stačilo, kdyby měla rozvernou náladu a postrádala zábrany.

// Snad nevadí, že po měsíci zvedám kotvy.

Ryšavý se probudil, avšak očiska nechával zavřená. Nepříliš hezky zamlaskal a velmi dlouze si zívl. Vcelku neochotně rozlepil pravé oko. Po jeho boku žádná vlčice neležela. Už o něco rychleji otevřel oko druhé. Nic, žádný kožich, který by ho hřál, tu nebyl. Zamračil se, převalil na břicho, znovu si zívl a přimhouřeně zatěkal očima do všech možných stran. Zvedl nos nahoru a pořádně nasál okolní vzduch. Ne, opravdu ji neviděl ani necítil. Kam se mohla podít? Kdoví. Třeba ji to tady omrzelo. Ale vždyť říkala, že má jezera ráda... A mně má taky ráda! Nebo...? Ech, vždyť to je jedno, ne? Prostě tu nebyla. Tečka.
Celý polámaný se beze spěchu zvedl. Vlčí bůh ví, jak dlouho si tu své zrzavé šunky vlastně válel. Ale vždyť na tom vůbec nezáleží, že. On přeci žádné povinnosti nemá. Opravdu vůči nikomu - smečce, rodině, přátelům ani partnerce. Však co, je to vztah na volné noze? Je, tak to nemá cenu řešit. Kdoví, třeba už ji nikdy neuvidí.
Pořádně se oklepal a rozhlédl se, jako by nevěděl, kam vlastně chce jít. Nakonec to rozhodnutí stejně odložil, neboť zamířil k vodě, aby uhasil žízeň, která ho schvátila po tak těžké práci, jež doteď dělal.
Olízl si tlamu. Možná by tam takhle stál (nebo ležel) doteď, nebýt ušáka, který ho zaujal. Lothiel se přikrčil a labužnicky se usmíval. Vítr mu hrál do karet, zajda zatím neměl tušení. Rychle se k němu přiblížil, ale černá očka, která jsou příhodně položená na stranách hlavy, ho zpozorovala. Začal tedy zběsilý útěk, který hlodavce i zrzouna dovedl na Středozemní pláň.

>>> Středozemka

Můj vlčí partner

Vyhlížím, je tu někde láska?
Čekám na svou záchranu.
Tak kde se fláká?!
Totiž, asi na mě nemá náladu...

Tolik barev, tolik charakterů,
kteroupak si asi vyberu?
Mám jasno, beru támhletu!
Nebo spíš tadytu...?

Čert aby to vzal!
Jak se mám rozhodnout?
Vlčic nikdy není dost.
Každou bych chtěl ohn - obejmout!

Hle, šedá dračice mě lapila!
Snad se podvolím?
Rozhodně ne zaživa!
Takovou už ale asi nesbalím...

//Doufám, že na to nedostanu cenzuru. :D

// Tak teď se zase omlouvám já. T-T Zdržovat 3 týdny... To je snad můj rekord. :c Každopádně už jsem se z toho všeho vyhrabala, věci mi jdou naprosto podle plánu a já mám momentálně úplně měgaskvělou náladu, tak snad se na mě nebudeš moc zlobit. :<

„Ohh, miláčku, nepovídej!“ pobaveně se na ni uculil a vlepil jí na líc jeden pořádně velký hubanec. „Chci slyšet ódu na Lothiela Úžasného!“ zazubil se, až se ty jeho tesáky zaleskly v záři odpoledních paprsků slunka. Zavrněl jako kočka, přiskočil k ní a lísavě se čelem otřel o její bradu. „Mmm,“ zabručel a na chviličku přivřel ta zlatá lišácká očka.
Aniž by aspoň trochu tušil, jak se mu to vlastně povedlo, uvědomil si, že se přeci jen dostali k nějakému tomu jezeru. A bylo mu naprosto jedno, co že to je vlastně za vodní plochu. Hlavně že Thiteia vypadala spokojeně. Víc vědět ani vidět nepotřeboval. Byl si jistý, že tím, že ji dovedl k nějakému jezeru, jí ukázal, jak schopný a šikovný vůdce je. No ne? To je přeci u vlčic velmi důležité! A on to zvládl bravurně.
„Ale drahá, já se mu asi líbím,“ řekl přidušeně, jakoby šeptem, aby to ten fešák na vodní hladině pokud možno neslyšel. Se slastným pohledem nastavil pravou líci, když viděl, že se k němu šedá vlčice blíží a natahuje. Dostal pár jemných polibků a další lichotku, která se týkala jeho sladkosti. „Hmm, to bych si nechal líbit,“ vydechl a zavrtěl tím jeho rezavým ohonem.
Hned na to se oba sklonili a napili se zasloužené, osvěžující vody, která uhasila jejich žízeň. Lothiel byl hotový dřív, a tak neztrácel ani chvíli - než se Thiteia stačila ohlédnout, už válel ty jeho pohledné šunky na zemi! Jeho rošťácký pohled přímo vybízel k tomu, aby se k němu hned přidala. A že jí to netrvalo moc dlouho - celým bokem se k němu přitiskla a on se provokativně pomaloučku zasmál, jako by plánoval nějakou nekalou věc.
A to by samozřejmě nebyl on, kdyby po tom podezřelém uchechtnutí, které se táhlo jako sladký med, nenásledovalo něco pro něj zcela typického. Beze spěchu se překulil na bok a pomaloučku jí olízl tvář, zvedl se nad její šedé tělo a zlověstně se usmál. S lahodným výrazem zvedl pravou přední nohu a opatrně položil černé polštářky na její mokrý čenich. Pak jí vlažně táhl dolů přes tlamičku, bradu, krk až na hruď. Tam ji zastavil. Zvedl pravé obočí a olízl se. Nebál se doslova zvednout i levou a položit ji k pravé - přední část jeho těla se teď opírala jen o Thiteiu! „Vrr, jsi moje,“ znovu se olízl. „A já tě už nepustím,“ panovačně švihl ocasem a prohlížel si ji jako nějakou trofej. Pak se uráčil celé své tělo položit na to její. Hlavu měl na jejím hrudním koši; jazyk párkrát olízl šedé líčko. To je ta správná poloha, jak by měl každý vlk usínat!
(pozn. redakce: Ideálně však každý jeden večer s jinou vlčicí. >:D)

<<< Řeka Midiam

„Vrrr, to je sexy!“ Lísavě se jí otřel o krk a laškovně se usmál. Byl docela zvědavý, jak odpoví na jeho otázku ohledně toho, co by udělala, kdyby si ho přivlastnil někdo jiný. Na tváři se mu objevil zlomyslný úsměv, uši nastražil přímo na Thiteiu a poslouchal, co z ní vypadne. Obočí se postupem času pomalu ale jistě posouvalo nahoru. „Achh,“ zasněně vydechl a se spokojeným pohledem zamrkal. „Romantika, miláčku. To je přesně to, co jsem si přál slyšet,“ zapředl sladkým, medovým hláskem a spokojeně rozhoupal ocas.
Doufal, že je tahle řeka - kdo ví, odkud a kam vlastně teče - dovede k nějakému jezeru. Musel přeci zapůsobit, ne? Měl v plánu Thiteie ukázat, jak dobrý a schopný vůdce je! I když vlastně momentálně ani netušil, kam kráčejí. Ale to nevadí. Snad.
A ten pacholek měl opravdu štěstí. Kdybyste se mě zeptali, jak je možné, že mu to tak pěkně vždycky vyjde, nebyla bych vám schopna odpovědět. Vážně nevím, čím štěstěnu podplatil. „Ha!“ radostně zvolal a vyplázl jazyk. „Vidíte, má drahá?“ triumfálně se zazubil. Žďouchl do ní čenichem a rozklusal se k vodní ploše. „No prosím, zlatíčko, pojď se zrcadlit,“ uchechtl se a koukl na svůj odraz na hladině. „Mmmh, jsem já to ale fešák,“ spokojeně zabručel a sám na sebe mrkl, jako by právě někoho sváděl. Pak se ale sklonil a pořádně se napil, protože už měl docela žízeň.
A než byste si všimli, už ležel rozvalený na zádech u břehu a pohodlně se natahoval. Čas na další odpočinek!

//Nevadí. :D Taky se mi to stává.

<<< Vyhlídka

Pobaveně a zcela odvázaně se zasmál. Hodil po ní svůdnický pohled. „Takže kočička si mě celého přivlastnila?“ optal se vyzývavým tónem hlasu. „A copak bys udělala, kdyby si mě chtěl přivlastnit někdo úplně jiný?“ uchechtl se a zvědavě nadzvedl levé obočí.
Jakýmsi způsobem se donutil vstát a vyhovět Thiteiinu přání. Sice vlastně ani netušil, kde se nejbližší jezero nachází, ale koho to zajímá? Na nějaké určitě budou muset narazit. Ať už poputují pár hodin nebo dní - stejně toho nemají moc na práci. Nemusí pospíchat, neobtěžují je žádné povinnosti a úkoly.
Zrzoun se dlouze nadechl a spokojeně zamručel. Švihl ocasem a otřel se o šedou vlčici. „No ano. Jen moje!“ zopakoval po ní, jako by ji chtěl ujistit. „Navždy jen a jen moje,“ vyplázl na ni jazyk a laškovně do ní žďouchl čumákem.
Klesání z Vyhlídky bylo mnohem pohodlnější než stoupání. Přeci jen se nemuseli tak moc namáhat, že. Sníh již dávno roztál a zdálo se, že i kaluže vysychají a bláto tvrdne. Bezva, přichází jaro. Ne, že by byl jaksi zasažen tím krásným okamžikem, kdy vše rozkvétá, rodí se mláďata a příroda se probouzí ze zimního spánku. Lothielovi bylo toto všechno ukradené. Ale chápejte - v létě je příšerné horko, v zimě zas zima a na podzim je všechno mokré a zablácené. Jaro bylo nejkomfortnější.
„Takže podle všeho má Vaše Výsost ráda jezera, hm?“ broukl na ni a sladce zamrkal. Zlatými očky ji celou dobu sjížděl pohledem - většinu času hleděl do těch jejích hnědých, občas ale taky zabrouzdal na zbytek jejích ladných křivek těla. Měl prostě slabost pro pěkně stavěné vlčice.
Narazili na vodní tok. A Lothiela nenapadlo nic jiného než jít po proudu. Třeba opravdu najdou jezero. Vážně v to doufal, chtěl Thiteie vyhovět a učinit ji šťastnou. Přál si vidět spokojený úsměv na její tváři. Pravděpodobně by se pak také cítil lépe.

>>> Medvědí jezero

Hleděl kamsi na oblohu, jež nyní svítila tisíci malinkými bílo-žlutými tečkami. Zlatavý pohled pak ladně přesunul k tomu nejzářivějšímu a největšímu objektu na celém nebi - měsíc. Hmm, jak je možné, že to tak září? Z čeho se ten měsíc asi skládá? Jeho myšlenky se točily, jako obvykle, kolem svítivých, blyštivých či zářivých věcí. Zajímalo by mě, jestli se tam dá nějak dostat. Třeba by se tam dal najít nějaký fakt velký poklad. Tohle mu prostě nedalo. Samo od sebe to přeci zářit nemohlo, ne?
Otočil hlavu a koukl na Thiteiu. Pomalu povytáhl pravé obočí nahoru. „Dobře se na mě kouká, já vím,“ prohlásil se sebestředným úšklebkem. „Ale nevyobdivuj to ze mě všechno, musí něco zbýt i pro ostatní vlky,“ zasmál se a spokojeně švihl ocasem. Byl docela zvyklý, že ho vlci pozorují jakýmikoliv pohledy - zvědavými, opovrhujícími, nechápavými i kritizujícími. Moc často ale ve vlčích tvářích neviděl upřímnost vůči jeho osobě. Tohle teď pro něj bylo jiné. Thiteia ho pozorovala tak nevinně, vděčně a naprosto bezelstně.
Bez jakéhokoliv předešlého varování jí zničehonic vlepil energický polibek přímo na nosík a usmál se. „Dobrá, Výsosti, nechť je po Vašem.“ Sice se mu příliš nechtělo, ale nakonec se přinutil pomalu se vyškrábat na nohy. Beze spěchu se protáhl a následně i mohutně oklepal. Zamrkal a zívl. Válení se sice byl jeho nejoblíbenější koníček, ale musel taky brát v potaz svou fyzickou kondici. Koneckonců vlčice na zvadlé saláty neletí, že. „Vzhůru k nějakému jezeru!“ přiskočil k ní a laškovně ji kousl, tentokráte to však bylo ouško pravé. „Mmmh, tak sladká,“ olízl si tlamu a pobaveně se uchechtl. Nebylo nač čekat. Jako správný vůdce vykročil pravou tlapou vpřed. Ač si tak úplně nebyl jistý, kde to jezero má vlastně hledat, nikterak se tím netrápil. Dřív nebo později na nějaké určitě narazí. Doufejme.

>>> Řeka Midiam

Ono se to sice nezdálo, ale ten čas opravdu utíkal. Těm dvěma to ovšem mohlo být naprosto jedno. Mohli se válet a odpočívat kolik jen chtěli, nikdo jim nic nenakazoval, nic je neomezovalo. No dobrá, přeci jen dříve či později pocítí hlad nebo žízeň, ale to je prozatím netrápilo. Lothiel neměl ve zvyku bát se o budoucnost. On jednoduše žil okamžikem. Tak proč se teď trápit, že.
Zvědavě na ni zamrkal a snažil se vyčíst nějaké emoce a pocity z její tváře. Došel k prostému závěru - Thiteia si toto užívá stejně jako on. Uštědřil jí desítky polibků, načež mu to šedá vlčice začala oplácet. „Mmmh, tohle miluju,“ slastně zabručel a zavrtěl ryšavým ohonem. Ochotně ji nechal všechna olíznutí udělat pomalu, jemně. Koneckonců i on se v tom vyžíval, tak proč by nemohla Thiteia? Moc rád jí to dopřál. Vyniklo tak jiskření mezi těma dvěma, které naplňovalo celý okolní vzduch.
„Jistě,“ přikývl a svůj čenich přitiskl na ten její. Cítil teplý dech, který vycházel z Thiteiina nosu. Následně z ní konečně slezl, neboť mu bylo jasné, že by asi neměl svou vahou ztěžovat její tělo. Koneckonců nebyl zrovna dvakrát lehký. Nehodlal se ale nikterak vzdalovat, spíše naopak zůstával svým bokem přitisknutý k šedému kožíšku. Hleděl na oblohu, která vypadala docela vesele. Problém ale byl, že sníh už v podstatě roztál, a tak se všude kolem nich rozprostíralo jen samé bláto. A zrovna to jim jejich lenošení moc nezpříjemňovalo.
Spokojeně zafuněl. „Takhle bych tu mohl ležet celé hodiny,“ slastně zabrblal do její srsti, která ho omamovala svou vůní. „Už Vaše Výsost ví, kam by chtěla pak?“ otázal se a loupl zlatými očky po těch jejích hnědých. Jemu bylo docela jedno, kam se vydají. Logicky ale byl přednostně pro nějaké nížiny nežli pro hory a kopce. Kdyby to ale bylo vyloženě Teiino přání, vyhověl by.

Ani netušil, jak roztomile na Thiteiu působil, když brouzdal říší snů. Jak by také mohl, že. V takových okamžicích přeci nemohl ovládat své mimické svaly. Masky a přetvářky opadly a zůstala jen jeho opravdová tvář. Tvář, která se právě podvědomě pousmívala, neboť zažívala ve snu cosi příjemného. Tlama se trochu pootevřela, jazyk se zhoupl na stranu a vyčníval ven. Kdyby jen tušil, jak vtipně teď vypadá, pravděpodobně by se za to styděl do konce svého fešného života. Nedej vlčí bože, aby to viděl někdo, komu Loth nevěří. To by pak jeho pověst sexy svůdníka vlčic utrpěla nemalou ránu.
Rozlepil očka a zjistil, že Thiteia už nespí. Ranní ptáče? napadlo ho. Byl moc rád, že hned, jak vstal, měl na očích něco tak krásného. Den tak začínal mnohem lépe. Položil jí otázku, zda-li ji může samou láskou sníst. Thiteia se ani nemusela zamýšlet nad odpovědí. Hned odvětila, že by se pro zrzavého obětovala. Spokojeně zamručel. Taková slova ho hřála u toho jeho chlípného srdce. Nic jí na to neodpovídal, vděk se rozhodl vyjádřit činy. Pomalu a něžně ji na některých částech jejího těla olízl. Nijak nepospíchal, měli spoustu času. Nikam nemuseli chodit, neměli žádné povinnosti, sami si byli svými pány. Tohle je přesně ta nespoutanost, kterou měli (pravděpodobně) oba tak moc rádi.
Přesunul se zpět do své původní pozice vedle Teiy. To už ho ale vlčice lapila do svých spárů lásky a něžnosti. Zavrněl, když byl obdarován jemným polibkem na čenich. Ryšavý ocas sebou začal na zemi švihat ze strany na stranu, když mu vlepila další polibek na líci. No co víc by si vlk mohl přát? Klid, lenošení a přítomnost přenádherné vlčí dámy? Tohle byl přesně Lothielův styl! „Já tě vážně sním!“ Vyhoupl se na Thiteiino tělo a bez studu si na ni lehl. Jejich břicha se dotýkala tou největší možnou plochou, jakou jen mohla. Pravý koutek tlamy se pomalu, lahodně povytáhl nahoru. Zlatá očka vyzařovala sebejistotu a ego. Sklonil hlavu. Kdyby se jen o pár milimetrů pohnul, jejich čenichy by se dotkly. Ale on to neudělal. Místo toho si přičichl nejdřív k pravé, poté k levé šedé líci. Následně hlavu zase zvedl, vystrčil jazyk a labužnicky si olízl tlamu, jako by teď hleděl na nějaké velmi lákavé, čerstvě ulovené maso. Chvíli ji napínal.
Hlavou se jí začal otírat nejdříve o pravou část krku a líce, po chvíli se přesunul na levou stranu. Pak se bez jakéhokoliv varování poposunul o kousíček výš a laškovně ji chytil za levé ouško. Pustil ho a šeptem odvětil: „Co by sis přála ty?“

//Whee, tohle mě fakt baví. :D

Spokojeně si cosi zabrblal pod vousy. Kdo ví, co se mu vlastně zdálo. Ale muselo to být něco zajímavého, vzhledem k jeho pozvednutým koutkům tlamy. Očividně se mu ten sen líbil. Že by jeho hlavní hrdinkou byla Thiteia? No, o tom se můžeme pouze domnívat...
Nevědomky si ji ještě víc přitiskl tlapou k sobě, jako by se snad bál, že mu ji někdo vezme. Čelem se opřel k jejímu levému líci. Zdálo se, že byl už vzhůru. Ale že by se hned hrnul na nohy? Ani náhodou. Nepatrně pootevřel zlatá očka a neubránil se úsměvu, neboť si uvědomil, že to, co ho hřeje, je vlčice. A hned na to si vzpomenul, že tou vlčicí je vlastně Thiteia - důvod k ještě širšímu úsměvu. „Dobré odpoledne, drahoušku,“ zavrněl a ouška pokorně sklopil k hlavě. Víčka se pomaloučku konečně pozvedla víc a on jí olízl líci. Zase ho zmohl ten pocit, že se mu vůbec nechce zvedat, že nechce nic dělat, nikam se přesouvat. Toužil se tu jen tak válet a mazlit se s jeho milovanou Teiou.
Pozvedl hlavu tak, že měl teď tlamu u jejího ouška. „Můžu tě samou láskou sníst?“ zeptal se šeptem a němě se pousmál. Něžně jí olízl špičku ouška, pomaloučku se přesunul k čelu, pak ke krku, hrudi, bříšku i k podbřišku. Tam se zastavil, pohledem zabloudil do její tváře a zlomyslně se pousmál, jako by měl v plánu něco nekalého.
Vrátil se do původní pozice, kdy ležel těsně vedle ní, víčka zase přivřel a zapředl. Takhle by se tu mohli válet donekonečna.

// Vlčí polibky jsou něco jako olíznutí, ale trochu jemnější. ˇ^ˇ Problem solved. :D

Konečně byli nahoře. Cesta nebyla zas tak namáhavá, koneckonců Vyhlídka je jen takový větší kopec. Ale přeci jen některé úseky se pyšnily nemalou strmostí, a tak oba vlci museli kráčet pomaleji, uváženěji a samozřejmě museli vynaložit více sil.
Ale dostali se sem, což bylo hlavní. Lothiel se vlastně ani moc neměl k tomu, aby se šel kochat oním údajně moc pěkným výhledem na Gallirejskou krajinu. Jeho tyhle věci jednoduše nebraly. Proto vás jistě nepřekvapí, že téměř hned, jak se před nimi objevila rovinka na samotném vrcholu, se protáhl, oklepal a padl na zem. Hravě se překulil na záda a čekal, jak zareaguje Thiteia. Zdálo se,že její hnědá očka zaujatě ukotvila svůj pohled právě na výhledu dolů. Počkal si tedy, až se její pozornost zase přesune na něj. Jakmile se tak stalo, na jeho tváři se objevil úsměv, který se Thiteie mohl zdát spíš jako zamračení, poněvadž zrzounova tvář byla přeci vzhůru nohama. Zavrtěl ocasem a nemusel moc dlouho čekat - šedá vlčice se jala ulehnout přímo k němu. Spokojeně přivřel víčka a zamlaskal. Přivinul se k ní opravdu jak jen nejvíc mohl. S pocitem, že je vše, jak má být, dlouze vydechl, oči zavřel úplně a pomalu se nechal vtáhnout do snění.

Líbilo se mu to šimrání v podbřišku a mráz, který mu tancoval snad po celém těle, ale nejvíce ho cítil na zádech. S touhle vlčicí byla opravdu zábava. Proč ji nepotkal dřív?! „Být sváděným je jednodušší, když jsem sváděn tou pravou,“ zavrněl a pohlédl na ni tím svým svůdným, sebevědomým pohledem. Nemohl se toho nabažit. Přál si, aby tahle hra neskončila. Konečně to z něho opadlo. Byl zase ve své kůži. „Vrrr, já rád naštvané svůdné kočičky.“ Pomalu se k ní naklonil. Dlouhou dobu nic nedělal. Jen s hypnotickým pohledem zíral do jejích hnědých oček. Jeho úsměv se pomalu ale jistě vytahoval nahoru. Pak zničehonic hravě drcl svým čenichem do jejího a radostně poskočil. „Opravdu by ses nedala?“ přeptal se a jemně jí vlepil polibek na čelo, beze spěchu udělal krok stranou a políbil ji nejdřív na levou a následně na pravou líci. Vzpomínáte si, jak kolem Thiteiy kroužil, když se ještě moc neznali? Lothiel si na ten okamžik moc dobře pamatoval. A ano, začal s tím znovu. Nepospíchal, vyžíval se v tom. Začal ji obcházet z levé strany. Spokojeně se usmíval. Sem tam se zastavil a olízl ji, otřel se o ni.
Když ten pomyslný kruh dokončil, vyplázl na ni jazyk. „Jak je libo, dračice,“ mrkl a spokojeně švihl ocasem. Žďuchl do ní, jako by jí tím chtěl říct, ať vykročí společně s ním.

Konečně se vyškrábali nahoru. Pod nimi se rozprostírala celá Gallirea. Normálně by tento okamžik pro Lothiela nebyl nikterak výjimečný. Ostatně on se moc neumí kochat krásou okolní krajiny a přírody. Jenže teď tu byla Thiteia. A ona byla tím důvodem, proč se teď cítil tak šťastně. „Mmm,“ spokojeně zamručel a přivřel víčka. Po výšlapu si přeci zasloužili odpočinek, ne?
Protáhl se a zívl. Ulehl na zem a zavrtěl ocasem. Převalil se na záda a na Thiteiu teď hleděl vzhůru nohama. Věděl, že nemusí nic říkat. Vlčice to jistě chápe až příliš dobře. 'Pojď, přidej se ke mně!'

<<< V. Galtavar

„Co čekám?“ zamyslel se a nahodil zadumaný výraz. „No od vás, drahoušku, něco nečekaného, překvapujícího. Něco, co mě dostane,“ pověděl vášnivě, zaujatě. „Nemýlím se?“ přeptal se, aby byl ujištěn. Kdoví, Thiteia by na to možná mohla nakonec zapomenout a zrzoun by tomu mohl uniknout... Ale ne - řekněme si to na rovinu - Thiteia asi není ten typ vlčice, která by na takové věci jednoduše zapomněla. Spíš si dá načas a vymyslí něco lahodného.
„Ahhh,“ přivřel víčka a jemně si povzdechl. Zdál se být nadmíru klidný, až spokojený. Proč? To nikdo netuší. Dokonce ani já ne. „Ta láska - nedělá s vlky divy? To je roztomilé,“ pobaveně se zasmál a švihl ocasem. „Mám já to ale štěstí, že jsem našel tebe,“ zapředl, užil si její náklonné gesto a sám se pak otřel o Thiteiyn krk.
„Věřím ti,“ lišácky, potichu odpověděl na její poznámku o tom, že by pro něj zemřela s láskou. Líbila se mu její tolik blízká přítomnost. Nadechl se a byl by ještě něco dodal, ovšem to, co mu Thiteia provedla, ho na malý moment zamrazilo. Ucítil teplý dotek; to se její jazyk otřel o hnědé ucho. Kdyby byl člověkem, asi by mu naskočila husina. Tak vzrušující! (//Ehm, netuším, kam až s tímhle můžeme zajít... :D Abychom někoho náhodou nepohoršili. :'D) Labužnicky na ni koukl. „Ach, ty jedna svůdnice!“ olízl si tlamu, jako by právě koukal na kus masa. Tohle se mu vážně líbilo.
„Vrr, kočička se zlobí?“ provokativně se na ni zazubil, když se Thiteia zatvářila naoko uraženě. „I když jak o tom přemýšlím, asi není dobré tě tam dolů zvát,“ zahloubaně zamlaskal. „Je tam spoustu darebáků a - ač mou krásu nemůžou překonat - možná by mi tě chtěli vzít... To nemohu dopustit!“ rázně zavrtěl hlavou.
Jejich nohy je donesly až k Vyhlídce. Lothiel se zastavil a vzhlédl. „Tak, drahoušku, chtěla bys nahoru? Nebo se raději nebudeme namáhat a vykročíme dál, hm?“ sklonil k ní hlavu a šďouchl do ní čenichem. Když k němu zvedla oči, zářivě se usmál.

<<< Cedrák

„Mmmm, vy jste tak nemilosrdná, slečno. To je vzrušující!“ zasmál se, jako by se v tom pomalu začal vyžívat. Pravdou bylo, že mu nasadila brouka do hlavy. Hodně velkého brouka. Třeba roháče obecného. Ale to už příliš odbočuji. Chci tím jen říct, že jednoduše nad tím nemohl přestat přemýšlet.
„Ale ale ale, co když si vás, má drahá, budu chtít vzít třeba až do pekla?“ lstivě na ni pohlédl a tajemně na ni mrkl. Tyhle hry byly zpět! A jeho nebavily o nic méně než předtím. „Byla byste ochotna za mnou jít až na samý konec světa?“ zeptal se teatrálně a probodl ji vášnivým pohledem. „Nebála byste se sestoupit do hříšných pekel?“ pokračoval neméně zapáleně. Zpomalil. Jelikož na něm Thiteia byla víceméně nalepená, hluboce jí pohlédl do očí a tohle celé divadélko dokončil medově sladkou, tichou otázkou: „Zemřela byste pro mě?“ Jeho tlama byla zkřivena do sebevědomého úsměvu. Ach, tolik zábavy!
Švihl ocasem. „Kecám,“ zasmál se, jako by řekl bezva vtip. „V pekle jsem jako doma. Chápeš, mám to tam pod taktovkou,“ vyplázl na ni jazyk. „Zvu tě na návštěvu,“ pobaveně se na Thiteiu zazubil. „Máš-li na to dost odvahy, samozřejmě,“ dodal následně zas naprosto vážně, jako by vše, co řekl, bylo do slova a do písmene pravda.

>>> Vyhlídka

//Omlouvám se, Falion už by raději měl jít spát. :'D