Obecně je známo, že Lothielova nálada zvládá proměnlivost jako samotné jarní počasí. Pokud zrovna nemá chuť na vlčí společnost, většinou vás ignorantsky odpálkuje. Ovšem když jste dlouho o samotě, začne vám to lézt na mozek. A ani Loth není výjimkou. A tak se stává (a vlastně to není nic výjimečného), že je ochotný být více komunikativní. Jestliže se rozhodne nějaký ten čas s jinými vlky trávit, není pro něj těžké se přizpůsobit. Jednoduše řečeno, je to vlk mnoha tváří. Umí si nasazovat masky a hrát divadýlko. Předvede takřka cokoli, ale jen tehdy, když se mu bude chtít – většinou to dělá pro taktické získávání informací, užitečných známostí a podobných záležitostí, které by později mohl využít pro svou věc.
Jeho jednání bývá velmi často lstivé a manipulativní. Proto vás určitě ani nepřekvapí, že velmi dobře lže. Nedělá mu to sebemenší problém a žádné výčitky svědomí ho rozhodně netrápí. Dokáže mluvit téměř o čemkoli. Ať už se ho zeptáte na cokoli (třeba i na něco, o čem naprosto nic neví), umí si vskutku pěkně pohrát se slovy a ve výsledku odpovědět opravdu na všechno. Nemá rád, když mu někdo vidí do karet, proto bývají jeho odpovědi na otázky týkající se jeho osoby a plánů dost neurčité a výmluvné. Rád hraje na více stran a snaží se z daných situací vytěžit co nejvíce pro sebe. Je dost sebestředný a sobecký, na ostatní vlky moc nemyslí. A kdyby to vypadalo, že se o problémy ostatních vážně zajímá, můžete si být stoprocentně jistí, že se za onou nápomocí stejně skrývá něco, čím si je Lothiel naprosto jistý, že mu to přinese něco užitečného a že to za tu námahu bude stát.
Když se mu do života připlete nějaký ten problém, velmi nerad ho řeší. Spíš se ho snaží co nejefektivněji obejít, vyhnout se všem následkům a očekává, že se to nějak samo vyřeší. Je nezodpovědný, dokáže sice naslibovat hory doly, ale téměž vždy to končí stejně. Většinu ze svých slibů nesplní, protože na to buď zapomene, bude příliš líný, nebo to pro něj prostě bude nevýhodné a nic by mu to nepřineslo. Pokud zrovna nemá společnost, velmi rád se jen tak povaluje, pospává a vůbec lenoší. Je to dost pohodlný flákač, který nerad dělá věci, které nejsou nezbytné.
V případě, kdy by byl (třeba i právem) označen za původce jakéhokoli problému a hrozil by trest, většinou si najde cestičku, jak to nakonec pomocí všelijakých argumentů svést na někoho jiného. Je až neuvěřitelné, jak moc velké mívá štěstí a častokrát se dokáže dostat z jakékoli šlamastiky. I když už jde opravdu do tuhého a smráká se na boj, stále se to snaží vyřešit slovíčkařením. Ve rvačkách není zas až tak špatný, ale jemu jde zase o princip. Snaží se onen konflikt nějak vychytrale obejít – vyhnout se jakékoliv úhoně. Je to dokonce takový zbabělec, že by ani na vteřinu neváhal obětovat někoho jiného, jen kdyby to jemu samotnému zachránilo kožich.
Žít ve stálém společenství je pro něho jako být ve vězení. I když nerad uznává autority, je samozřejmé, že není tak pošetilý, aby urážel alfu a nechal se převálcovat celou smečkou. Kdyby byl trochu jiný - stálejší, zodpovědnější, méně sebestředný - určitě by z něj byl dobrý člen smečky. Podobně to má i s vlčicemi. Rád je v jejich společnosti a flirtuje s nimi, ale žádné opravdové city k žádné z nich nikdy v životě necítil.
Je velmi cílevědomý a pokud si něco umane, jen málo věcí ho dokáže zastavit se v cestě za cílem. Přeci jen, podle něho je celý život jen jedna velká hra, tak proč špetku nezariskovat, nezašvindlovat a celou hru si trochu nezlehčit?

Byl to zcela obyčejný lednový den, když do Kamenité smečky přibyli noví členové. Z beta páru Perhatian a Amakhazy se v brzkém ránu stali rodičové. Perhatian se narodili čtyři krásní a zdraví potomci – tři vlci a jedna vlčice. Pro malé chlupaté kuličky, které momentálně toužily jen po matčině mléku a teple jejího kožíšku, byl start do života vcelku přívětivý. Celá smečka je do nového života uvítala s velkou radostí.
Po několika týdnech se maličkým vlčatům rozlepila očka a konečně se mohla podívat do světa. Samozřejmě se nesměla toulat dále, než kam jim starostlivá Perhatian dovolovala, ale i tak to pro ně všechno bylo nadmíru vzrušující. Malí chlupáči objevovali a zkoumali vše, co se dalo. Čas plynul jako voda a než jste se stačili nadát, vlčatům byl už půlrok. U každého z nich se začaly objevovat základy jeho povahy. Ze Scatnach a Tahilea se stala skvělá dvojka. A podobně tomu bylo i u Shaa a Lothiela. Jak se říká, vrána k vráně sedá. Scat i Thaileo představovali ta klasická mladá vlčata – byli pro každou lumpárnu, ale v hloubi duše moc dobře věděli, co je správné a co ne. Loth a Shao už nebyli takoví svatoušci. Do problémů se namáčeli každou chvíli, nebyl den, kdy by si z někoho aspoň trochu neutahovali. Byli opravdu nevděční a lhali jako by se nechumelilo. Cožpak, v tak mladém věku je to vcelku nevinné, jenže nemohli zůstat vlčaty navždy.
Lothiel se dozajista vyvíjel nejen fyzicky, ale i psychicky. Jednou z jeho charakteristických vlastností byl veliký zájem o opačné pohlaví. Dvořil se, předváděl se před jednou z jeho krásných vrstevnic. Zakoukal se do těch jejích magických kukadel, ladných pohybů a letmých úsměvů. Úplně ho omámila! Švitořil, mrkal jako panenka, pořád kolem ní poskakoval. Vyznal jí svou mladickou lásku a ona mu ji opětovala. Loth se zaláskoval nesmírně moc, maloval si s krasavicí Etelíou dokonalou budoucnost. Byl jí věrný, nicméně to samé se nedalo říct o jeho partnerce. Trvalo to pár měsíců, než se ona vyvolená uráčila zrzounovi říci, že už ji to vlastně nebaví. Zlomila mu srdce nejen samotným necitelným rozchodem, ale jak se později dozvěděl, ona ho vlastně i podváděla. Smutnil, zuřil, nechápal, co udělal špatně. Zklamán první, nejčistší láskou na vlčice a věrné vztahy zanevřel. Od té doby kašlal na dlouhodobé známosti – nevěřil, že něco takového může nadosmrti vydržet…
Několik týdnů před tím, když měl dorost oslavit jeden rok, se jednoho vcelku všedního odpoledne Lothiel zatoulal dále, než kdy jindy. Řekl si, že když se na několik dní vypaří, nemůže se přece nic stát. Zdálo se mu, že je prostě už dost samostatný. Z pár dní se stal jeden týden. Nic zajímavého ho ale nepotkalo. Myslel si, že prožije různá dobrodružství, ale ono nic. Byl docela zklamaný. Když už to vypadalo, že by se mohl otočit a vrátit se zpět k rodině, do nosu ho udeřilo několik pachů naráz. Svraštil čelo a pořádně nasál vzduch. Vypadalo to na cizí smečku. A samozřejmě by to nebyl Lothiel, kdyby to nešel prozkoumat. V těchto ohledech byl nezkušený – bez sebemenších obav šel přímo naproti sílícím pachům.
Konečně spatřil cizí vlky. Ihned se přikrčil a začal je pozorovat. Cítil tu mnoho pachů, ale les jimi protkán nebyl. Vypadalo to, jako by hledali teritorium, které by mohli obsadit.
Bylo už docela šero, a tak se neznámí vlci rozhodli, že si zapálí pár větví. Tohle byl zlom. Lothiela ihned popadla vlna paniky. Kde vzali oheň? Zčistajasna se tu jen tak zjevil. Byl tím fascinován. Rychlostí blesku ho napadla myšlenka, že by něco takového také chtěl umět. Jeho maskování bylo ale za pár minut prozrazeno.
„Hej, ty! Co tu děláš?“ ozval se impozantně hluboký hlas.
„Já?“ přeptal se Loth a porozhlédl se, jako by se snad chtěl ujistit, že byl osloven opravdu on.
„Svou otázku nebudu víckrát opakovat,“ zasyčel vlk, který vypadal jako alfa.
„No, víte, ztratil jsem se a když jsem zahlédl váš oheň, zadoufal jsem, že bych...“
„...se mohl ohřát? Optat se na cestu? Poprosit o kousek jídla?“ zavrčel alfa. „Buď jsi hlupák, nebo máš opravdový důvod lézt k cizí smečce. Pořádně se rozmysli, než mi do očí znovu zalžeš,“ vlk vycenil zuby a monumentálními kroky dokráčel až k Lothielovi.
„Dobrá, dobrá. Pravdou je,“ nasucho polkl a nervózně se pousmál, „že bych se chtěl naučit dělat podobné zázraky,“ hlavou lehounce pokývl směrem k ohni.
„Takže zázraky, říkáš,“ zasmál se alfa a poohlédl se na své vlky, kteří se jako na povel také začali smát. „Co by mi chudák jako ty mohl za mé služby nabídnout?“ nadzvedl obočí a sjel ho opovrhujícím pohledem.
Ozubená kolečka v Lothově hlavě se začala otáčet na plné obrátky. Svá slova již nemohl vzít zpět. Bylo příliš pozdě. Musel znovu zalhat a doufat, že ho alfa neprokoukne.
„Moje smečka má bohatství,“ pronesl bez sebemenšího zaváhání v hlase.
„Jaké?“ pověděl mračící se alfa, který vycítil příležitost.
„Kameny, drahé a lesklé kameny,“ vyhrkl Loth.
Alfa se zamyslel. „Jak mě chceš přesvědčit o tom, že si nevymýšlíš?“
Lothiel pověděl to, co ho jako první napadlo. Velkému hnědému vlkovi začal popisovat něco, co v životě neviděl. Povídal, jak jsou některé drahokamy průhledné, některé mají lehounké, decentní barvy, jak jsou které velké, jaké mají tvary a že jsou žilkované, strakaté a různě skvrnité. Byl to slepý krok do neznáma. Jak se ale zdálo, jeho líčení bylo přesvědčivé.
Alfa ho znovu sjel pohledem, pak se mu představil jako Gharston. Lothiel mu zas na oplátku prozradil své jméno. Pak se strnule porozhlédl po ostatních a čekal, co se bude dít dál. Hnědý vlk přikývl svým spolucestovatelům, ať si ho vezmou na starost a dají mu to, oč si žádal. Vlci netušili, jakou by mohl mít Loth magii, proto museli vyzkoušet všechny a každé z možností věnovat nějaký ten čas. Až na šestý pokus konečně svou magii objevil. Byly to iluze. Mladý vlk dostal to, co chtěl. Nyní přišla řada na jeho část dohody. Gharstonovi pověděl, že se jeho smečka odtud nachází šest dní lehkým klusem. Hnědý vlk pokývl a s celou smečkou vyrazil. Lothiel měl dost času na to, aby si představil, jak to celé asi dopadne. Neustále ho sužovaly sžíravé myšlenky. Ať se ale snažil sebevíc, nedokázal vymyslet žádné řešení
Gharston a jeho banda s Lothielem v čele dorazil ke Kamenité smečce. Perhatian se ke svému synovi ihned rozběhla, měla o něho nesmírný strach. Loth se trpce usmál, když se o něj matka otírala. Moc dobře věděl, že to nedopadne dobře.
„Tak, kde to máte?“ zeptal se nedočkavý Gharston.
„Co?“ přeptal se alfa vlk Kamenité smečky. Po jeho boku stál Amakhaza a podezřele sledoval vše, co se před ním odehrávalo. Měl zlé předtuchy.
„Vaše bohatství. Drahé kameny, kde je máte?“ znovu se otázal rozhořčený Gharst.
Afa Kamenité se po očku podíval na Lotha, který se tvářil naprosto zdrceně. Ihned si domyslel, jak budou následující okamžiky nejspíše vypadat. Bylo mu to jasné.
„Musím vás zklamat, žádné drahokamy nemáme,“ pověděl pevným hlasem.
„Ty lháři!“ zařval Gharst směrem k Lothielovi. „Ty jeden prašivče!“ hnědý vlk na nic nečekal a zuřivě zaútočil na Kamenitou smečku. Jako prvního napadl Lotha. Mladý vlk se mohl snažit sebevíc, ale jeho sok byl silnější a zkušenější. Byl by ho býval nejspíše rozsápal, kdyby mu na pomoc nepřišel jeho otec. „Utíkej za matkou!“ zakřičel Amakhaza a skočil na Gharstona. Lothiel sebou zděšeně trhl a očima divoce začal těkat po všem tom zmatku, který se tu odehrával. Do uší se mu dralo vrčení, kňučení, štěkání a v neposlední řadě i zvuky doprovázející různé magie. Bylo to hrozné. Jakmile spatřil Perhatian a jeho tři sourozence, ihned se za nimi rozběhl. Matka je zavedla do jeskyně a ukázala jim zadní východ. „Utíkejte a neohlížejte se!“ zavelela. Všech pět jich začalo prchat před divoce tančícími plameny, kterými je chtěli zasáhnout dva černí vlci z Gharstonovy smečky. Ačkoliv ohni unikli, neměli vyhráno. Vlci se nehodlali jen tak vzdát a začali je pronásledovat. Došlo to tak daleko, že se pět prchajících vlků muselo rozdělit. Lothiel se Shaem se od matky oddělili, Scatnach a Thaileo zůstali s ní - tedy až do té chvíle, než se i oni zděšeně rozutekli každý jiným směrem. Oba bratři se naposledy ohlédli za matkou a sourozenci, pak už jen utíkali co jim síly stačily. Měli to štěstí, že narazili na řeku, která nebyla zmrzlá. Zoufalá situace si žádala zoufalé řešení. Bratři se do onoho chladného toku vrhli. Černý vlk se zastavil, vypálil ještě pár žhavých koulí, zanadával, ale pak si nejspíš řekl něco v tom smyslu, že mu to za to nestojí.
Když se Lothiel se Shaem po několika minutách dostali na břeh, byli na kost promrzlí a nachlazení. Shao se na svého bratra ihned obořil. Vyčítal mu, že může ze rozpad smečky. Proklínal ho a nadával mu. Mezi sourozenci vznikl tak velký rozkol, že se dokonce porvali, následně se k sobě oba tvrdošíjně otočili zády a každý se vydal na jinou světovou stranu.
Ačkoliv by jeden řekl, že je to právě Lothiel, kdo bude rozpad smečky snášet nejlépe, vše naznačovalo tomu, že to tak není. Jistě, jeho tváření se, že je vše v pořádku, bylo vskutku přesvědčivé, ale i přes to si v hloubi duše velmi dlouhou dobu vše dával za vinu. Nicméně se snažil co nejrychleji vzpamatovat a začal uvažovat o svém budoucím životě. Základy lovu uměl, magii už objevil a lhaní mu šlo brilantně. Sic ještě notnou chvíli sváděl vnitřní boj se svědomím, čímž dokázal, že není zcela bezcitný, a dobro od zla dokáže velmi dobře rozeznat, ale minulost se rozhodl hodit za hlavu. Lothiel o svém životním příběhu nikdy nemluví. Když se na něj vyptávají, zalže a vymyslí si něco zcela jiného. Moc dobře si uvědomuje, co udělal, ale minulost nechává minulostí a bere ji jako uzavřenou kapitolu. Snaží se neohlížet a naopak doufá v lepší zítřky.
Dalších několik let cestoval spoustou území, většinou se ale nikde moc dlouho nezdržel. Měl velké plány. V jednu dobu se tvářil, jako by se chtěl stát členem smečky, do které byl následně i přijat. Jak se ale později ukázalo, jeho úmysly byly pouze a zcela zištné. Jakmile zjistil, že smečka nemá nic cenného nebo užitečného, byl ten tam. Jednou za čas se kvůli svým lstivým plánům dostal do křížku s jinými vlky, kteří z jeho chování nebyli zrovna dvakrát nadšení a častokrát se mu rozhodli ukázat, zač je toho loket. A samozřejmě nesmím opomenout ani jeho výpravy do světa lásky a vztahů, ačkoliv tedy musím říci, že to nikdy nenabralo opravdový spád. Většinou to připomínalo jen lásku na jednu noc.
Jeho cesty se vinuly tak dlouho, dokud jednoho dne nedorazil do Gallirei. Zde začne nová kapitola jeho života. Má před sebou budoucnost, která bude zcela jistě plná nových dobrodružství.