Gallirea - Příspěvky uživatele

Květen 4/10

První den jsme nevyšli z Říše kamenů, jak tomu říkal Sodden, ale i tak jsme viděli zajímavé věci, které v Yorkově jeskyni k vidění nebyly. Zahlédli jsme několik ptáků, tlustou myš a k večeru se začaly objevovat bílé stromy. Maminka říkala, že to jsou břízy. Vypadala spokojeně s tím, kolik jsme toho ušli a řekla nám, že si pod břízami odpočineme, zatímco se ona zkusí podívat po něčem k jídlu. Byla jsem ráda, protože jsem už měla vážně hlad, od rána jsme nic nenašli. Navíc mě hrozně bolely tlapky, které na tolik chození nebyly zvyklé. Naskládali jsme se na jednu hromadu pod břízu, abychom se mohli navzájem hřát. "Ležte a buďte zticha," opakovala nám maminka už poněkolikáté.

Květen 3/10

Sodden na mě křiknul a já jsem se otočila a zamířila dolů cestou za nimi. Doufala jsem, že ještě někdy brášku a sestry uvidím, ale bála jsem se, že to tak nebude. Kdoví, kam vůbec půjdeme?
Snažila jsem se zapamatovat si cestu k Yorkově jeskyni, abych se někdy mohla vrátit, ale rychle jsem přišla na to, že to je beznadějné. Šli jsme mezi kameny, skalami, dalšími kameny a dalšími skalami. Občas jsme viděli nějaký keř, ale to bylo všechno. Všude mi to připadalo stejné, obzvlášť, když dál padal sníh a všechno přikrýval bílou peřinou. Studil nepříjemně do tlapek, ale i přesto, že mi byla zima a už teď se mi stýskalo po sourozencích (a taky po strýčku Yorkovi), rozhlížela jsem se kolem sebe s nemalou zvědavostí. A proč ne? Byla jsem najezená a odpočatá a kolem byl úplně nový svět.

Květen 2/10

Nový den začal šedivý a mlhavý. Z nebe padal déšť smíchaný se sněhovými vločkami a na zemi vznikala spousta rozmočené břečky, bláta smíchaného se sněhem. Se skloněnými hlavami jsme vyšli s maminkou před jeskyni - já, Sodden a Adina. Naši zbylí sourozenci stáli ve východu z jeskyně nahloučení kolem Yorkových předních nohou. Marsha pofňukávala a i Kendře tekly slzy. Sama jsem trochu brečela, a Sodden jakbysmet. "Tak už pojďte. Čas se krátí," popohnala nás maminka a vyrazili jsme kluzkou stezkou dolů ze skal, ve kterých byla Yorkova jeskyně. Šla jsem jako poslední a na moment jsem zpomalila a ohlédla se přes rameno. V mlze a dešti se už moji sourozenci stačili proměnit v šedé obrysy, přízraky, které patřily minulosti.

Květen 1/10

Věděli jsme, že protestovat nemá cenu. Ten den, který nám zbýval, jsme prožili jako v šoku. Nemohla, neuměla jsem si představit, že dám sbohem sestrám a bratrovi a že je necháme za sebou. Pořád jsem byla zvědavá na svět venku a na to, co na cestách uvidíme, ale od té doby, co nám maminka sdělila tuhle novinu, moje nadšení znatelně opadlo. Přála jsem si, aby se den natáhl donekonečna a nikdy neskončil - ale to nešlo. Nakonec přišel večer. Šuškali jsme si tiše dlouho do noci, dokud na nás maminka nevlítla a neřekla nám, abychom už zavřeli tlamy a byli ticho. Ráno jsme měli vyrážet brzy, s prvním rozbřeskem. Myslela jsem si, že nebudu schopná usnout, ale odpadla jsem krátce poté, co jsem zavřela oči.

//Středozemka

Srdce mi bušilo až v krku, ale máma mi stačila natlouct do hlavy dost věcí, co se týkalo přežívání. Hlavně tedy útěku a schovávání. Museli jsme něco zkusit, jinak bylo jasné, že je po nás. Plácali jsme se kupředu skrz vysokou trávu, zatímco na nás padal neodbytný déšť. Jessie myslel i na Wylana, ale co jsme pro něj mohli dělat? "Zavolat mu koho?" Nevěděla jsem, kdo jiný by nám mohl pomoct. Ne, teď jsme na to byli sami. "Wylan... myslím, že bude v pohodě. Jeho nechcou. Přišli... pro mě," vysvětlovala jsem naléhavým a udýchaným šepotem strakatému vlkovi.
Strnula jsem, když se kolem nás v jednu chvíli ozývaly hlasy a kroky. Pořádně jsem jim nerozuměla, ale bylo mi úplně jedno, co za plány spřádají. Já je nechtěla potkat. Přikrčila jsem se a nechtěla se ani pohnout, dokud se od nás nezačaly vzdalovat. Jessieho blízkost mi dodávala aspoň trochu odvahy a odhodlání, i když byl z nás dvou ten starší, měla jsem špatný pocit, že jsem ho do tohohle zatáhla já a chtěla jsem ho chránit. V tuhle chvíli to byl jediný kamarád, kterého jsem na světě měla.
Když se hlasy vzdálily, rozpajdala jsem se dál a moře trávy začalo trochu řídnout. Objevily se první stromy, první křoviny. Plácla jsem s sebou pod nízko se sklánějící větev jednoho ze stromů, protože už jsem fakt nemohla. Otřepala jsem se jen tak, aby se neřeklo a zůstala jsem natažená na zemi, zuby mi pořád drkotaly. Nikde jsem neviděla další vlky, i když jsem v čenichu cítila různé pachy. "Snad jsme je setřásli," špitla jsem a proti vlastní vůli začala znovu natahovat. Už jsem říkala, jak nesnáším fňukání? Ale nedalo se tomu bránit. Měla jsem nervy napjaté k prasknutí a byla jsem hrozně unavená - pořád ještě malá holka, která by tohle vůbec neměla řešit.

Helou,
zájemcům o vlčata narozená mimo Gallireu nabízím Lorny sourozence.

//Tenebrae

Nejdřív se mi Jessie vzdaloval, ale povedlo se mi ho dohnat. Počkal na mě. Byla jsem mu vděčná, protože jsem nechtěla zůstat zase sama. Vrhla jsem se za ním do vysoké trávy a rozplácla se na zemi vedle něho. Funěla jsem námahou a v tlapce mi tupě pulsovalo. Naběhala toho poslední dobou víc, než by bylo zdrávo. Nebesa nad námi se rozervala a teď z nich padaly provazy vody a bušily do našich těl. Během chvíle jsem byla promáčená na kůži a klepala jsem se jako ratlík. Stejně tak vedle mě drkotal zuby Jessie.
Ale co teď? Přejížděla jsem očima moře trávy a čekala, kdy se z něj vynoří naše smrt. Hlava už se mi sice netočila, ale strach se mne stále držel, dobře jsem věděla, co jsem u řeky viděla a co to znamená. Nebyli jsme v bezpečí. A kde byl Wylan? "Jo," odsouhlasila jsem tiše Jessiemu se zadrkotáním zubů. Byla tady strašná zima, v dálce zlověstně hřmělo a lovci nás mohli najít úplně jednoduše. Prostě o nás jen zakopnout ve vysoké trávě. "Někam pod stromy... kde se schováme," vykoktala jsem šeptem, abych na nás nepoutala pozornost. "Potichu," upozornila jsem i Jessieho.
I když už jsem měla celkem dost, vyškrábala jsem se na nohy a zamířila směrem, kde jsem předtím viděla stromy. Nebo jsem v to aspoň doufala. Teď mi tráva sahala až nad hlavu a neviděla jsem nic jiného, než moře zeleně. Někde nás ale vyflusnout muselo... ne? Probíjela jsem se mezi stébly, klopýtala a párkrát si únavou málem nabila čumák, ale teď jsme prostě nemohli zastavit.

//Asgaar

Nastražila jsem uši a spokojeně se zazubila, když Jessie prohlásil, že bych mohla být první kovbojkou. "To bych ráda! Určitě by mně to šlo, všichni by koukali." Měla jsem ohledně toho ještě otázky, například co je to ta prérie a kde by jeden vlastně mohl to stádo sehnat, ale nějak na ně nedošlo. Aspoň ne v tu chvíli. Ony se totiž věci začaly velmi rychle zase kazit. Na moment jsem se cítila spokojeně a všechny prožité hrůzy mi v mysli sklouzly do pozadí, ale to byla chyba. Nic neskončilo. To zlé mne stále pronásledovalo... a teď do toho byl zapletený i Jessie.
Koukali jsme na druhou stranu řeky, kde se ve stínech pohybovaly nenápadané vlčí figury. Když jsem na ně mrkla přímo, nebyly vůbec vidět, ale koutkem oka jsem je vždycky nachytala, jak se tam pohybují. Museli jsme se někam schovat. Ale místo toho, aby začal hledat skrýš, se Jesaiah dal rovnou na útěk. Jemu to šlo snadno, měl delší nohy než já a všechny čtyři zdravé. "Počkej!" křikla jsem a rozbelhala se za ním, jak rychle mi to jen šlo. Což ovšem zase tak rychle nebylo. Jessie se mi vzdaloval a cítila jsem, jak mi lovci už dýchají na záda. Se zavrčením jsem cvakla zuby za sebe... ale nikdo tam nebyl. Nikdo, koho bych viděla. Pohrávali si s námi. Doufala jsem, že Jessie ví, co dělá, nic lepšího, než následovat jeho strakatý zadek mě totiž nenapadalo.

//Středozemka

Duben 10/10

S tím se otočila a vyšla z jeskyně ven. Strejda York ji následoval, ale než vyšel ven, zastavil se a ohlédl se na nás. Věnoval nám smutný úsměv. "Je mně to fakt líto, děcka. Ale takle máte lepší šanci. Věřte mně, že to taklenc je nejlepčí." Věřila jsem Yorkovi a věřila jsem i mamince, ale sotva oba vyšli ven, stejně jsem se rozbrečela. Teď už jsme vzlykali všichni, nejen Marsha. Vrhli jsme se do jednoho chumlu a objímali svoje sourozence, které za pár dní uvidíme možná úplně naposledy. Marně jsem se snažila představit si, jaké to bude na cestách bez Marshy, Kendry a Malechita. Co když už se vůbec nikdy neshledáme? Ale když maminka říkala, že to tak musí být, pak to tak zkrátka muselo být. Nedalo se s tím vůbec nic dělat. Proč ale musel být svět tak krutý?

Duben 9/10

"To je moje poslední slovo, takže nechci slyšet žádné přemlouvání ani dohadování," řekla pevně a já jsem věděla, že tím to hasne. Když maminka řekla něco takového, platilo to. Mohli jste se stejně tak snažit přemluvit kámen nebo Rohouše, beraní lebku, kterou měl York vystavenou v jeskyni, a dočkali byste se stejného výsledku. Akorát, že Rohouš vám nemohl střihnout pohlavek. Maminka jo. Všichni jsme to dobře věděli a Sodden si tlapou nepřítomně mnul ucho, jako by tu facku už schytal. Maminka nás přejela pohledem a když viděla, že nebudeme protestovat, přikývla. "Pozítří vyrážíme," zopakovala. "Do té doby máte čas se rozloučit. Jdeme s Yorkem na lov," změnila téma bez jakéhokoliv přechodu a pokynula starému vlkovi, aby šel s ní. "Seďte tiše a nikam nechoďte. Jako vždycky."

Duben 8/10

Nevěřila jsem svým uším. Pozítří? Zbýval mi už jen jeden celý den se sourozenci? "A kdo půjde a kdo zůstane?" vybreptla jsem otázku. Čekala jsem, že mě maminka zase umlčí, ale místo toho nás začala přejíždět pohledem, jako by se snažila zhodnotit naši sílu a schopnosti. Dlouho bylo napjaté ticho, které narušovaly jen Marshiny vzlyky. "Marsha, Kendra a Malechit zůstanou. Ostatní půjdou se mnou." Tentokrát to byl Sodden, kdo začal protestovat, neschopen se smířit s vyhlídkou na to, že by se měl oddělit od svého bratra. Maminka ho ale utnula, stejně jako předtím. "To stačí. Půjdou se mnou ti nejsilnější z vás, kteří mají největší šanci překročit hory a dostat se do bezpečí. Nebo aspoň do takového bezpečí, jaké pro nás existuje," odfrkla si.

Duben 7/10

Nakonec maminka ticho prolomila. "Musíme se rozdělit kvůli těm zlým vlkům, o kterých jsem vám už říkala. Váš otec a jeho přátelé nás budou lovit a nepoleví, dokud nás nedostanou. To přece víte, ne?" Šestero přikývnutí v dokonalé souhře. "York přišel s nápadem, a jakkoliv mě bolí s ním v čemkoliv souhlasit," střelila po starém vlkovi po straně pohledem, ale nezdálo se, že by si toho všiml, "má pravdu. Nemůžeme jít všichni. Rozhodli jsme se, že polovina z vás tu zůstane s Yorkem a druhá polovina se společně se mnou vydá na pouť k horám." V chumlu to opět zaševelilo a začaly se ozývat roztroušené protesty. "Ticho!" utišila nás opět máma rázně. "Musí to tak být. Vyrazíme pozítří. Není čas otálet."

Duben 6/10

Ani v nejmenším jsme se tentokrát nestačili uklidnit, než se máma se strejdou Yorkem vrátili do jeskyně. Sotva se objevili ve vchodu, vrhli jsme se jim pod nohy. "Mami, to ne!" "My se nechceme lozdělit-" "-spolu, zůstaneme spolu-" "-proč?" Všichni jsme mluvili najednou, strkali se a šlapali po sobě v totálním chaosu. "TICHO!" houkla maminka. Její silný hlas se rozlehl jeskyní a rázem nás všech šest stálo v pozoru. "Takže vy jste poslouchali, hm?" Sklopili jsme zraky zahanbeně stranou. Adina zašoupala nervózně tlapkami po zemi. "Takže už určitě taky víte, proč se musíme rozdělit." Nikdo nic neříkal. Všichni jsme mlčeli jako pěny a už zase jsme všichni vzhlíželi k matce, šest párů zlatých oček, většina z nich zalitých slzami.

Duben 5/10

Poslouchali jsme tedy. Srdce mi bušilo a jak jsem byla natisknutá bokem k Malechitovi, cítila jsem, že i to jeho mu v hrudi tluče jako splašené. Marsha začala zase popotahovat a Kendra ji rychle vypštila. Maminka nedovolí, abysme se rozdělili. Ne? Nemohla by to dovolit. Věděla jsem, že den našeho odchodu se rychle blíží a tak už brzo budeme vědět, jak to celé dopadne. Slyšela jsem, jak si venku máma zhluboka povzdechla. V duchu jsem ji viděla - stála tam s mokrým kožichem a zavrtěla hlavou. A pak řekla jedno slovo, které mi úplně zmrazilo srdce. "Dobře." Naším chumlem proběhl záchvěv, všichni jsme zalapali po dechu, ozvalo se pár šeptaných slov. Ona souhlasila? Doopravdy souhlasila? Dívali jsme se jeden na druhého, jako bychom se loučili už teď a snažili si důkladně zapamatovat tváře svých sourozenců.

Duben 4/10

Nevadilo by mi odejít, znělo to jako dobrodružství. Chtěla jsem vidět víc ze světa, kam jsme se skoro nemohli podívat, pořád jsme jen seděli v jeskyni jako pecky. Ale teď se bavili o tom, že bychom se měli rozdělit? Neuměla jsem si představit, že bych měla někam jít bez všech svých bratrů a sester. Byli jsme jeden chumel, jedna velká horda - přece nás nemohli jen tak roztrhnout od sebe! Maminka proti tomu taky nejdřív hodně protestovala. Nazvala Yorka spoustou exotických výrazů, které jsem neznala, ale které jsem si důkladně uložila do paměti pro pozdější využití. Jeden nikdy neví, co se mu kdy bude hodit. Strejda York se nechal umlčet, ale další den to nakousl znovu. Přišlo nám, že podruhé už maminka protestovala míň. A teď o tom mluvili zas. A i když občas zvyšovali hlas, tentokrát vážně spíš mluvili, než ječeli.