Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2. Napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad.

Trošku jsem se pozastavila nad tím, co Jessie říká. Šrotovalo mi to v hlavě. "No jasně, protože nikdy nevíš, co bude zejtra. A to, co sežereš dneska, to už ti nikdo nikdy nesebere." Úplně jsem chápala vlky, kteří prostě žerou, dokud je co. Já byla vychovaná s neustálou hrozbou vyhladovění a po každé příležitosti se nažrat jsem se vrhla jako slepice po flusu. "Kde vůbec je tvůj táta? Wylan tvůj táta není, ne?" vyptávala jsem se zvědavě. Wylan byl prostě Wylan.
Rozhodnutí vyhnout se močálu jsem schvalovala. "Neee, tam fakt nechoď, je to tam úplně na nic!" zkřivila jsem znechuceně čenich. "Samý bláto a mokro a blbý kořeny," mrkla jsem na svoji křivou nožku, která to kvůli jednomu blbýmu kořenu takhle schytala. Ale moc dlouho jsem se vzpomínkami na močál nerozčilovala, neboť brzy poté jsem se přetransformovala v sirénu.
Můj krásný zpěv opravdu fungoval! Tiše jsem se zasmála, když to vypadalo, že by Jessie byl ochotný udělat cokoliv, aby mi zavřel tlamu. "Sirééénaaa svooouuu píííseň zpííívat mussíííí," zahalekala jsem ještě jednu větu, protože jsem si nemohla pomoct, ale pak už jsem milosrdně zmlkla a pajdala dál.
Les byl i dál skoro stejný. Bylo to tu dost hrbolaté, stromy nás stínily před sluncem a pod střechou listí se mi líbilo. Odnikud se nevyřítili žádní další smečkoví vlci a tak, jak mě obavy opouštěly, i jazýček se mi začal rozvazovat víc a víc. "Jessie? A co tady žije, když ne bizoni? Myslíš, že tu žijou jenom špekozy? Nevíš, jak- Hele! Co je todlecto!" Vrhla jsem se neohrabaným skokem přes spadlou větev a samozřejmě se natáhla na zemi jak dlouhá, tak široká. Ale čumák mi dopadl přímo k té věci. Pruhovanému pírku ze zadku nějakého ptáka. "Ó! Siréní poklad!" vrátila jsem se ke své předešlé hře. "Ten si musíš strčit za ucho pro štěstí," drápala jsem se na nohy a už jsem se snažila peří narvat Jessiemu za ucho, ačkoliv spíš hrozilo, že ho tím bodnu do čumáku nebo do oka.

6. Napiš post, ve kterém zazní alespoň tři letní zvuky.

Červenec 3/10 - Machi

Můj nový známý ve mně probouzel dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu byl vážně veselá kopa a cítila jsem, že bych si s ním mohla užít spoustu zábavy, na stranu druhou byl tak divoký, až mě to děsilo. Chechtal se a poskakoval na místě, zatímco opakoval slovo zadek, jako by to byla ta nejvtipnější věc. Jeho řehot mi trochu dodal jistotu. Můj vlastní ocásek sebou začal také váhavě vrtět a na tváři se mi začal objevovat začátek pobaveného úsměvu. Možná to bylo fajn? Možná to bylo... v pohodě?
Najednou však zrzek s hlasitým šplouchnutím přiskočil ke mně. Okamžitě jsem zase vycenila zuby, ohnala se po něm a couvla, div jsem se nepřerazila. "Nešahej na mě!" varovala jsem ho se hřbetem zubatě naježeným. Klidně bych si s ním hrála, kdyby se nechoval tak nepředvídatelně, ovšem kdoví, jestli mě vůbec poslouchal.
Oči mu totiž padly na mou tlapku. "Mám, no," mrkla jsem na ni taky, vypadala pořád stejně a vzdávala jsem se naděje, že bude ještě někdy jako dřív. "Musel by sis ji zlomit, ale to nechceš, hrozně to bolí," informovala jsem ho, ovšem opět jsem měla pocit, že mluvím do dubu, protože mě hned vzápětí zasypal naprosto šílenou záplavou slov. "Machi-muchi-machiaco?" vyvalila jsem nechápavě oči. "Já jsem Lorna," sdělila jsem mu svoje mnohem jednodušší jméno. "Na co... sis to chtěl hrát? Můžem něco zkusit," nabídla jsem mu opatrně, ale byla jsem připravená začít se bránit při prvním náznaku podobného výpadu, jaký předvedl předtím. Přešlápla jsem v písku, který se mi pod nohama přesypal s tichým zavrzáním. Moc jsem nevěděla, jak si dělat kamarády.

7. Napiš post, kde si vlče hraje na sirénu a zpěvem se snaží přesvědčit ostatní, aby šli za ním.

"Aah, škoda, myslíš, že tady nežijou? Já bych ho děsně chtěla vidět," mlaskla jsem lehce zklamaně, když Jessie prozradil, že tu žádného bizona ještě neviděl. Ale to neznamenalo, že jsem se vzdávala naděje! Jestli byli tak velcí, přece se nemohli dobře schovávat, ne?
"Blátošlap je takový zvíře, co žije v močálech. Jen jeho nohy jsou skoro tak vysoký, jako kmeny stromů, a je celej hnědej a zelenej a obalenej bahnem, takže je v bažině maskovanej," popisovala jsem Jessiemu zapáleně tvora, kterého jsem nikdy pořádně zblízka nezahlédla. Ráda bych si ho prohlédla víc, ale kvůli tomu bych se musela vrátit do bažiny a to se mi ani trochu nechtělo. Mrkla jsem kolem sebe - tady to bylo mnohem pěknější, než v bažině. Bylo tu pěkně sucho. Celkem se mi tu líbilo, i když jsem pořád měla určité pochybnosti kolem celé záležitosti se smečkou.
Co se mi ale moc nelíbilo byla chuť mého nálezu. Ať už to bylo cokoliv, chutnalo to jako hlína smíchaná s jehličím (neptejte se mě, jak znám tuhle chuť). A taky mě to začalo měnit na mutanta - teda aspoň jsem to předstírala a hned se do toho dost vžila. "Vůbeš ně," zavrtěla jsem hlavou. S protaženou tlamou jsem dost šišlala a slintala. "Mám kouželný hlaš! Kdo ušlyší mou píšeň, ten ji vždyšky pošlechne," řekla jsem Jessiemu, odkašlala si a dala se do zpěvu, který byl všechno, jen ne příjemný: "Pooojď za mnouuuu do hluuubin leeesa, pooojď kde buuude nááám, uh, hooopsa-hejsaaaa!" Aspoň jsem už neslintala, protože na zpěv jsem si musela tlamu trochu narovnat. Couvala jsem a svým siréním hlasem odváděla Jessieho mezi stromy. Kdybych byla fakt mutant, asi bych ho odvedla do doupěte, kde bych ho sežrala, ale já si upřímně jen chtěla víc prohlédnout místo, kde se nejspíš nějaký čas zdržím.

15. Napiš post, kde tvé vlče vymyslí jméno pro zvíře, které nikdo jiný nevidí – ale ono ho vídá pořád.

"Podrž si ho sám, jak bych to měla vědět?" zakoulela jsem očima. Už zase jsem na Jessieho štěkala, tentokrát, protože mě štvalo, že toho tolik nevím. Na útěku přes močál ale nebyl čas se učit a tady jsme asi zatím na žádného bizona nenarazili. Chtěla jsem toho vědět víc, chtěla jsem vědět všecko! Proto jsem pozorně poslouchala, když se Jessie uvolil mi to vysvětlit. "Váááu, to zní suprově," nadchla jsem se. "Toho tak mít, jé! To by bylo skvělý," olízla jsem si mlsně čenich, vyhlídka, že existuje zvíře, ze kterého se dá žít celé týdny, se mi líbila. Jen ho ulovit. "Je takový bizon ještě větší, než blátošlap?" zajímala jsem se. Blátošlap byl to největší zvíře, o jakém jsem věděla. Dosud mi nedošlo, že není skutečné... Že bylo pravděpodobně jen nějakou halucinací z vyčerpání, kterou jsem vídala v močálech.
Protože tu ale bizon nebyl, dala jsem se do hledání něčeho jiného. A taky že jsem něco našla. Jenže co to bylo...? Jessie to taky nevěděl. "Nevoní to špatně, já to zkusim," prohlásila jsem a ukousla si hříbku pořádný kus. Tlama se mi zkřivila, jak jsem ho žmoulala na jazyku. "No. Teda. Hm." Se značným sebezapřením jsem své sousto požvýkala a spolkla. Nebyla to ta nejlepší chuť na světě, ale zdaleka ani ta nejhorší. "Hele, kdybych umírala hladem, asi by se to dalo jíst, ale nevim. Je to dost podezřelý. Ani maso, ani kytka, fuj," naskočila mi z toho úplně husí kůže. "Mutant jakejsi. A teď bude určitě mutant i ze mě, aaaah," zasmála jsem se a zkřivila děsně obličej, aby to vypadalo, že už se ta mutace projevuje.

10. Napiš post, kde si vlče hraje na něco, co není (např. kapitána, mořského koníka, delfína)

Červenec 2/10 - Machi

Vrčela jsem a hučela skutečně hrůzostrašně, ale bohužel to nemělo ten efekt, jaký bych si představovala. Zrzek sice zaječel, až to rvalo uši, ale nedal se na útěk. Jen se otočil, koukal na mě a pak se hravě přikrčil. Snažil se mě snad napodobovat? Připlácla jsem ušiska k hlavě, tohle nebyla žádná hra, mělo to být doopravdy strašidelné! Zrzeček sice vrtěl ocáskem, až mu div neupadl a tvářil se velice přátelsky, ale já jsem z něj pořád ještě měla celkem nahnáno. Což samozřejmě znamenalo, že jsem ho musela zastrašit. Ani jeho zpěv mě neobměkčil - to byla popravdě zatím ta nejděsnější část.
V duchu jsem se úplně převtělila do těla příšery. Celá jsem se nafoukla a srst se mi naježila po celém těle. Hrůzostrašně jsem ohrnula pysk a zakoulela očima, křivou nožkou jsem zašermovala vzduchem. "To já jsem to největší monstrum na téhle pláži a jestli odtud hned nevymázneš, budeš toho fakticky litovat! Uhryznu ti zadek!" zahřímala jsem monstrózním hlasem, tím nejhlubším, co jsem dovedla. Pěkně mě z něj škrábalo v krku, až jsem se zakuckala.
Tím se kouzlo tak trochu zlomilo, najednou už jsem si moc jako příšera nepřipadala. "A vůbec, kam bys mě vedl, ty... Siréňáku?" zeptala jsem se svým normálním hlasem a podezíravě si vlka měřila pohledem.

VLA 1. - Napiš post o tom, jak tvé vlče jde samo nebo s někým na houby.

//Úkryt

Vyšplhala jsem se za Jessiem tak rychle, jak jsem to jen dokázala. Venku bylo teplo, sluníčko se prodíralo skrze větve stromů a docela pražilo. Pořád to ale bylo lepší, než vlezlá zima. Otřepala jsem se od čenichu po ocásek a zamračila se na Jessieho, který na mě vyplazoval jazyk. Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu, nebýt jeho, spolkla by mě černá řeka a z toho bych se asi sama nevykroutila. "To už se mi znova nestane," prohlásila jsem rozhodně a rozhlédla se kolem, abych zjistila, kde asi najdeme naši druhou snídani. Špekoza byla dobrá a najedla jsem se jí dosytosti, ovšem zákusek nemohl uškodit nikdy a navíc kdoví, kdy zase mohl udeřit hlad?
"Co je bizon?" olízla jsem si mlsně čumák, takové zvíře jsem taky neznala. "Já mám nejradši kachnu," podělila jsem se s Jessiem o své preference a pajdala kolem s čumákem u země. "Teď... teď prostě uvidíme, co najdem, no ne? Takovej velkej les, to by bylo, aby tady nic nebylo," zahlásila jsem a hned za dalším stromem čenichem nabourala do dost zajímavé věci.
Jak jsem do ní šťouchla, vyvrátila se. "Jessie! Co je tohlecto?" vykoukla jsem zpoza kmene na strakaté vlče a křivou tlapkou ukazovala na to, co jsem našla. Mělo to bílou nohu a hnědý klobouk. Vonělo to celkem zajímavě, trošku po hlíně a asi to byla nějaká divná kytka, když to rostlo ze země, ale vypadalo to tak... no. Jako docela masitá kytka. "Myslíš, že to je k jídlu?" Trochu jsem do toho začala dloubat drápem, až se klobouk ulomil a do nohy jsem vyďoubala díru. Celé to bylo z jedné hmoty, jak se zdálo.

VLA 8. - Napiš post, ve kterém se tvé vlče pokusí přesvědčit někoho, že je skutečný mořský duch.

Červenec 1/10 - Machi

Slunce pálilo jako pitomé. Dokonce i suchozemského tvora, jako jsem byla já, to přimělo jít hledat ochlazení k vodě. Neměla jsem ji po cestování přes močály tak úplně v lásce, ale dokud to bylo jezero a ne bažina, ještě to bylo v pohodě. Pajdala jsem si to neohroženě k velké vodě a těšila se, až se napiju a pořádně ochladím. Už jsem to tady trochu znala a věděla jsem, které místečko na břehu si vyberu. Bylo pěkné, klidné a daleko od rákosin, ze kterých by mohla vyběhnout vraždící labuť - i když jsem pořád toužila po pomstě, v hloubi duše jsem se jí dost bála.
Jenže jak jsem se blížila, zjistila jsem, že na mém místečku už někdo je. Zarazila jsem se, hřbet se mi instinktivně naježil, protože tohle byl nějaký cizák. Vypadal sice docela mladě, ale jeden nikdy neví, kdo se mu pokusí ukrást kůži! Přikrčila jsem se, oháňka se mi sama od sebe stáhla mezi zadní nohy a mou první myšlenkou bylo, že musím utéct, než mě zmerčí. Má druhá myšlenka však byla o poznání bojovnější. Nenechám se přece jen tak vyhnat ze svého místa! Ochladit jsem se doopravdy chtěla a doufala jsem, že jednoho ne úplně vyrostlého vlka zahnat zvládnu.
Vycenila jsem zubiska, naježila celý hřbet jako pilku a přikrčila jsem se. Představovala jsem si, že vypadám jako hrozivá příšera, která právě vylezla z moře. I moje křivá pajdavá nožka určitě tomu efektu napomáhala. "Grrrr," zavrčela jsem zlověstně na vlka, který cosi kutil ve vodě. "Huuu, smrtelníkuuu, koukej vypadnout z tohohle místa! Já jsem, ehm- Jsem mořská dušice Křivá Hnáta a pokud odtud nezmizíš, ukradnu duši i toběěěě," kvílela jsem hrůzostrašně, akorát, že se mi hlásek trochu třásl. Srdce mi totiž mlátilo až v krku a tlapky se pode mnou lehce klepaly. Co když to prokoukne? Co když je silnější, než vypadá? Co když to je kradač kůží? Tohle byl ale hloupý nápad... Už bylo však pozdě vycouvat.

65 (13)
VLA 11 - Napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru

Jessie soudil, že dospěláci prostě věci moc řeší. Vlastně jsem s ním docela souhlasila, rozhodně jim to vždycky trvalo děsně dlouho a kolikrát ani k žádnému závěru nedošli. Nevěděla jsem ale, jestli bych řekla, že jsem zrovna vlčice, co nic neřeší. Řešila jsem toho... dost. I když zrovna teďka, v tuhle chvíli, jsem chtěla řešit hlavně jednu jedinou věc. Svůj prázdný žaludek.
"Cože! Jmenuj jednu jedinou věc, kterou jsem provedla!" zvolala jsem pohoršeně, to teda nebyla vůbec žádná pravda! Já jsem mohla být ponechaná úplně a naprosto bez dozoru, jak jsem určitě dokázala hned vzápětí, když jsem nám našla jídlo.
Najedli jsme se do sytosti. Rozhodně dost na to, abychom měli energii jít si hledat nějaký zákusek. Nechápala jsem, jak je možné, že tu vlci nechali prostě povalovat takový obří flák jídla. Copak nevěděli, co to je hlad? Nevěděli, že se má jídlo hned sežrat, protože později už by žádné být nemuselo? V duchu jsem nad tím vrtěla hlavou. "Grueeeek," nezůstala jsem za Jessiem pozadu s krkancem vytaženým až někde z paty. Olízla jsem si čenich a podívala se na divné zvíře, ze kterého jsme dost ujedli. "Co to vůbec má být? Nějaká koza... ale taková tlustá. Špekoza," zachechtala jsem se a bez váhání následovala Jessieho ven z úkrytu. Škrábat se chodbou nahoru nebylo nejjednodušší, ale po spánku byla má nožka stejně odpočatá a plná elánu jako já, takže jsem to zvládla bez nějakého karambolu.

//Asgaar

64 (12)

No. Tak jsem teda Jessieho nakonec vážně kousla. "Ups," vyjádřila jsem se k tomu. "To byl omyl, chtěla jsem kousat jenom ve snu," zazubila jsem se na něj špičatými perličkami, které jeho oháňka před chvílí okusila. Jakpak by se mohl zlobit? Však jsem byla hotové vtělení nevinnosti. Hehe, to určitě.
Wylan nás prý definitivně neopustil, musel jít ale cosi řešit. "Hmm. Mňo, ale když dospělí něco řeší, může to trvat věěěčnost," zakoulela jsem očima, vyšlo to skoro nastejno a navíc... Jeden nikdy nevěděl, co se mohlo stát. Museli jsme být připravení na všecko.
Trochu uraženě jsem zkrabatila čumáček, když Jessie prohlásil, že mě dostal na starosti. "Pah, mě nikdo na starost mít nemusí, já se o sebe zvládnu postarat," vyskočila jsem na své tři zdravé tlapky a vytáhla se do celé své trpasličí výšky. "Ale máš recht, že my dva všechno zvládnem i bez dospěláků," dala jsem mu za pravdu aspoň v něčem, aby si snad nemyslel, že ho vyháním.
Teď jsem hlavně chtěla vyřešit otázku jídla. Protože už jsem hladem skoro šilhala. "A proč né obojí? Nejdřív si dáme nějakou snídani, abysme měli sílu na to jít hledat... druhou snídani!" rozhodla jsem se zcela geniálně a začala šmejdit po jeskyni, abych našla tu schovanou krmi, která se tady údajně měla někde schovávat. Moc těžký lov to nebyl. "Ha! Tady něco je, nějaká divná koza nebo co," kopla jsem muflona, kterého zbýval větší kus, do zadku. Bylo mi jedno, jestli to je koza nebo ovce nebo Wylanova prababička. Zaťala jsem do toho zuby a začala to mordovat, abych urvala co největší kus.

63 (11)

Nějaké spory a hádky šly úplně mimo mě. Chrněla jsem jako špalek, s Jessieho ocáskem pod hlavou, jen jsem sebou občas škubla, když se mi zrovna zdál nějaký divoký sen. A že jich bylo dost! Většinu jsem jich hnedka zapomněla, ale ten poslední si pamatuju moc dobře. Běhali jsme s Malechitem po louce a on mi začínal utíkat. Natáhla jsem krok, nohy jsem měla všecky rovný, takže mi to šlo jako nic. Ale Malech byl vždycky větší a rychlejší, takže mi utíkal a ještě se mi smál. To jsem nemohla dopustit! Otevřela jsem tlamu a chramst-
V momentě, kdy jsem kousla bratra do zadku, jsem se probudila. Otevřela jsem oči a zjistila, že v tlamě žužlám huňatou oháňku, která ke všemu není moje. Zmateně jsem zamžourala kolem a vyplivla Jessieho ocas, který jsem možná taky tak rafla, jako bráchu ve snu. Krev v tlamě jsem ale necítila a byl pořád připojený ke zbytku vlčkova těla, takže tak zlé to být nemohlo. "Jessie? Spíš?" zajímala jsem se - pro případ, že by ho moje žužlání neprobralo. "Wylan se na nás vykašlal," informovala jsem ho nespokojeně, když jsem hnědého vlka nikde nenašla, široce zívla a olízla si čenich. Aspoň, že Jessie pořád držel při mě. Byl to můj jedinej kámoš a jinýho jsem ani nepotřebovala (stejně mi ale bylo trochu líto, že Wylan zmizel).
Něco mi ale přece ke štěstí chybělo. V břiše mi ukrutně zakručelo. "Huuuuh, myslíš, že se tady vede něco k jídlu?" On by to mohl vědět, byl tady přece, no... doma?

62 (10)

Usnula jsem jako špalek, ale nespalo se mi zrovna nejklidněji. Slyšela jsem pořád nějaké hlasy a ty mě chvílemi tahaly až k samotným hranicím bdění. Míchaly se mi do snů a tak jsem z toho měla brzy v hlavě hotovou bramboračku. "Hmff," zafuněla jsem otráveně a křivou tlapkou se ohnala po nějakém pro ostatní neviditelném narušiteli a překulila se zase na druhý bok. Ve snech jsem se navrátila do jeskyně strýčka Yorka, kde jsme byli celá rodina pospolu, a tak mi bylo celkem jasné, kdo jsou původci těch hlasů. Zase se určitě hádají. Jako vždycky. Máma a strejda York se spolu nikdy pořádně nedovedli na ničem dohodnout.
Chvíli jsem se převalovala, napůl ve snách, napůl nevědomky vnímající, co se děje kolem. Nemohla jsem se kloudně uvelebit a zabrat, až jsem nakonec ukořistila cosi huňatého. Byl to Jessieho ocas, což mi ovšem v tu chvíli nedocházelo. Hlavní bylo, že přesně tohle jsem hledala, aniž bych to tušila. Zkroutila jsem si ten chlupatý kus kožešiny pod hlavu a konečně začala pořádně zabírat.

Červen 2/10 - Mráček

U vody nebylo vůbec nic, co by se mi podařilo zahryznout. Otravovat rybky šplícháním ve vodě bylo sice zábavné, ale nebylo to tak úplně ono. Po očku jsem pořád vyhlížela labuť, jestli se náhodou nevyřítí z rákosí a nestrhne se další souboj, ale kdepak. Asi věděla, že to čekám.
Někdo ale přišel. Za mnou se znenadání ozval neznámý hlas. Okamžitě jsem se naježila do všech stran, srst na hřbetě jako pilku a se staženýma ušima a zubisky vyceněnými v širokém šklebu jsem se otočila k tomu, kdo se ke mně přiblížil. Uši mi ale vystřelily zase dopředu, když jsem viděla, že na mě mluví vlče. Hnědý vlk musel být asi podobně starý jako já. Překvapilo mě to. Kromě sourozenců jsem se ještě nepotkala s nikým takovým. Jessie byl taky vlče, ale byl starší... a i když jsem neměla moc odhad, tenhle klučík mohl být možná ještě mladší než já. K neuvěření!
"Čau!" houkla jsem na něj pozdrav nazpět a zaklapala zuby ve vzduchu. Už jsem se tak moc neježila, ale kdyby chtěl provést nějakou blbost, byla jsem připravená. Klidně bych ho kousla, i když byl menší. Měla jsem dneska nějak kousací náladu. "Co chceš?" zajímala jsem se bez okolků a zvědavě si ho prohlížela.

Červen 1/10 - Mrakošlap

Dopajdala jsem v horkém dni k jezeru, které mi bylo nějak povědomé. Však jsem si hned vzpomněla proč. Nebylo z žádných příjemných důvodů. Připlácla jsem uši bojovně k hlavě a rozhlédla se, jestli se odněkud nevyřítí zase ten hrozný bílý pták. Tentokrát už bych se nenechala poštípat a pomlátit křídly! Výhružně jsem zacvakala zuby do vzduchu. Jen si pojď, ty náfuko, zakousnu tě jako potkána, vyzývala jsem labuť v duchu, ale navzdory mému cvakání zuby a bojovnému postoji se pták neobjevil, abychom si mohli dát odvetu. Z větší části se mi ulevilo. Z té menší ale...
"Fňf," odfrkla jsem si a svou typickou kulhavou chůzí jsem došla až k vodě, abych se mohla napít. Bylo vážně dost teplo a tak trocha studené vody přišla vhod. Chňapla jsem po lesklé vážce, která mi probzučela nad hlavou. Chňapla jsem i po malé stříbrné rybce, která vykoukla mezi kamínky na mělčině. Jenže dneska se všechno mým zubiskům úspěšně vyhýbalo. Měla jsem zatracenou smůlu, tak to bylo! Aspoň jsem křivou tlapkou kopla do vody a vyplašila další lesklé rybičky.

Tak jo. Tak já ti to teda řeknu. Ale nesmíš se mi smát! Jestli se zasměješ, tak ti ukousnu ucho. No fakt. A nekoukej se na mě tak, je mi jasný, že to nebereš vůbec vážně. Ukousnu ti obě, jestli na mě budeš tak čučet. Dobře. Já moc na kytky nejsem, abych pravdu řekla. Byla jsem zimní vlče, takže když jsem se narodila, kolem žádný nebyly. Maximálně ledový květy z jinovatky nebo někdy na zamrzlých kalužích.
Když pak sníh roztál, taky mě moc nenadchly. K čemu jsou vlastně dobrý? Já vím, že je z nich hodně vlčic úplně na větvi, ale moc jsem to nikdy nepochopila. Jsou hezký na pohled, to nepopírám. Ale nemusím se jima kochat, čuchat k nim a cpát si je do kožichu. Kdyby byly aspoň k jídlu, to by byla jiná, ale jednou jsem zkusila sežrat pampelišku a víš, jak chutnala? Nechutně. Byla tak hořká, že jsem tu pachuť nemohla vymýt z tlamy ještě půl dne. Bleh! Podle mě je na květech nejlepší to, že se často změní v plody a ty už se jíst dají. Pěkně sladká třešeň nebo malina - ty mi dejte, ne kytky.
Jenže... Je tady jedna výjimka. Ale fakt nevím, jestli mi to budeš věřit. Nemyslím, že se mi líbí ňáká květina, to snad až tak neuvěřitelný není. To ta historka, co se k ní váže, je docela- Ale povím ti to, povím! Však jsem říkala, že ti to povím, tak mi neskákej do řeči! Bylo to na začátku léta. Rozhodla jsem se, že vylezu do skal, abych se v tom trochu pocvičila. Trénovat se musí, toť se ví. Vyšplhala jsem na tu vysokou skálu, která se tyčí nad Asgaarem, jak se jí říká Vyhlídka. Taky právem, výhledy tam jsou jedna báseň. Toho dne jsem tam ale našla něco, co jsem tam nikdy dřív a ani nikdy potom už neviděla.
Rostou tam různý kytky a trávy. Tahle mě ale upoutala už proto, že úplně zářila, i když slunce ještě ani úplně nevylezlo. Určitě znáš fialový zvonky? Tak tohle byl přesně takovej květ, jenže o dost větší a celej zlatej. Byla jsem tam brzo ráno, takže byl ještě zavřenej. Ale něco na něm bylo už v tu chvíli zvláštního. Napadlo mě, že tam počkám, až se rozvine. Hrozně mě zajímalo, jak bude vonět. Víš? Vypadal, že voní přímo božsky. Stejně jsem si tam potřebovala odpočinout, takže jsem si kecla na zem vedle toho zvonku, koukala jsem se, jak vychází slunko a čekala jsem.
Jak na něj dopadly sluneční paprsky, květ se zatřpytil a otevřel se. A zavoněl, jak ten ti zavoněl! Nikdy mi žádná kytka tak nevoněla. Bylo to jako - nesměj se - jako vůně domova, jako měkký pohlazení. Já vím, že to je sentimentální, ale bylo to tak. Viděla jsem v srdci toho zvonku zlatý světýlko a dívat se na něj bylo jako kdybych měla v hrudi malinký sluníčko, co hřeje, ale nepálí. A jak jsem na něj tak koukala, to světýlko pulsovalo a já jsem si uvědomila, že to dělá v rytmu mýho srdce. Pak zafoukal větřík a ten zvonek zazvonil. Došlo mi, že v tom zvonění slyším hlasy. Fakt. Hlasy, který mi říkaly samý hezký věci a tiše zpívaly.
Připadalo mi, že tam sedím jen pár minut, ale když jsem od něj nakonec odtrhla oči, slunce už mi stálo nad hlavou a bylo poledne. Odtrhla jsem se jen proto, že ten zvonek najednou začal hrozně rychle vadnout. Nejdřív se zavřel a hudba zmizela. Pak uvadnul celej a jako by tam ani nikdy nebyl. Ale byl tam. Já vím, že jo. A vím, že tam jednou zase vykvete. Pak ti ho ukážu.

//Prosím oblázky nebo mušličky

Už to tu bylo zase. Ani jsem z toho už nebyla překvapená, i když trochu rozmrzelá. Kolik mi těch zubů ještě bude muset vypadnout? Některé mi vyjely z tlamy, že jsem o tom ani nevěděla, ale zrovna tenhle mě pěkně potrápil. Měla jsem pořád nutkání něco hlodat a hryzat. Hryzala jsem velkou kost, rozhryzala jsem několik klacků, brzo bych asi zkusila ohlodávat Wylanovy kotníky. Naštěstí věci tak daleko nezašly a zub mi konečně z tlamy vypadnul. Byl tu ovšem zásadní problém. Zůstala mi po něm tak nešikovná díra, že mi dělalo problém pořádně mluvit. Stala se ze mně šišla. Šišla! Taková potupa! A teď jsem ještě musela k Zuběnce!
"Vítám tě, Lorno. Tak co, dneska už žádné další zkoušky?" usmívala se víla jako měsíček na hnoji, když jsem vkročila do jejího království. Pokývla jsem jí na pozdrav a zavrtěla hlavou, jako že žádné zkoušky ji nečekají. Ale mlčela jsem. Rozhodla jsem se, že dokud budu šišla, nepromluvím ani slovo.
Samozřejmě si víla hned všimla, že je něco divně. Byla hrozně mazaná, jen tak něco jí neuniklo. "Ah. Tohle musí být jistě zkouška tichem. Ale co se tím snažíš zjistit?" Zavrtěla jsem znovu hlavou, tentokrát už trochu dopáleně. Snad jsem jí právě řekla - dobře, naznačila - že to žádná zkouška není, ne? "Hmmm. Pak tedy držíš bobříka mlčení?" Zavrtěla jsem hlavou. "Prohrála jsi sázku?" Ne-e. "Hraješ s někým nějakou hru?"
Došla mi trpělivost. Nikdy jsem jí neměla zrovna moc. "Nemůvu mvvuvit kvůvi tomu blbému vubu!" vyštěkla jsem na vílu, až mi z tlamy vyletěly sliny. "Nechtěva fem, aby někdo fvyfev ve fem fifla," nafučela jsem se a kecla si na zadek. Víla mě poplácala svou tlapkou po té mojí a já uraženě ucukla. Ještě, aby mě ošáhávala! Možná jsem ji už nepodezírala, ale to neznamenalo, že jsem se s ní chtěla mazlit.
Zdálo se, že ji to nevyvedlo z míry. "To přece vůbec nevadí, Lorno. Brzo si zvykneš, jak máš klást jazyk a než se naděješ, budeš tam mít zoubek nový." Povzdechla jsem si. Chtěla jsem být uražená, ale věděla jsem, že má pravdu. "Hmh," zabručela jsem na usmířenou. "Sice to nemůžu urychlit, ale mám pro tebe zase pár blýskavých kamínků jako bolestné." A už se ta krása sypala na zem. Musím se pak zeptat Wylana, na co to je, umínila jsem si, zatím jsem na to pokaždé zapomněla. "Tak dík," odvážila jsem se víle aspoň poděkovat a povedlo se mi to bez zaškobrtnutí. Zamávala jsem ocáskem, ale to už se všechno zase rozplývalo. "Nashledanou, Lorno!" slyšela jsem akorát, než jsem se opět probudila do světa bdících.