Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Přesně tak, blátošlap," zopakovala jsem to jméno, které možná v jiných vlcích vyvolávalo spíše představu kachen, ale pro mě to bylo to nejhorší strašidlo ze všech. Wylan se z toho až zakuckal, tak moc byl blátošlap děsivý.
Možná, že jsem to s tím strašením ale trošku přehnala, protože vyděšený Wylan měl spoustu otázek, které to vlastně dělaly ještě děsivějším. "To by nemoh být blátošlap," protestovala jsem. "Přece tady není žádný bláto - a on má rád jenom bláto," vysvětlovala jsem, ale problém byl v tom, že tu vlastně bláto bylo. Tak trochu. Zem byla místy mokrá, vlhká, namočená hlína už by se možná dala považovat za bláto... Ale ne, určitě by sem nešel. Nikde jinde nežije, pomyslela jsem si rozhodně.
Jenže pak Wylan přišel s tím hrozným nápadem. Vykulila jsem na něj oči. "Cože! Proč bys ho chtěl jít hledat?" vybreptla jsem okamžitě, než jsem se stačila zarazit a připomenout si, že jsem vlastně nebojácná a nemám z žádného blátošlapa strach. Nebo že se tak aspoň tvářím. "Teda, ne že bych se bála... víš co, jestli ho chceš vidět... tak můžem. Ale nebudeš mít strach?" otočila jsem to radši hned na Wylana a doufala, že bude mít z mého příběhu tak nahnáno, že si to rozmyslí. Nechtěla jsem do žádného močálu. Močály byly špatné.

Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty)

"No ale jen trošku! Protože jsem vůbec nevěděla, co vyvádíš," vystrčila jsem bradu - copak by se někdo neohlédnul, kdyby vlk vedle něj začal najednou koukat kamsi do háje a vyvádět jako pominutý? "Ale nebála jsem se," dodala jsem rozhodně, protože žádný posera jsem já tedy vážně nebyla.
Zachumlala jsem se do listí, Wylan se uložil naproti mě a zaposlouchal se do mého příběhu. Vypadalo to, že zatím fungoval dostatečně děsivým dojmem, protože vlk kulil vyplašeně oči. "Byla to hrozivá příšera. Jmenuje se blátošlap," řekla jsem mu o tvorovi, kterého jsem popisovala už i Jessiemu. "Je obrovskej a když se díváš přímo na něj, většinou ho nevidíš, protože jeho nohy vypadaj jako kmeny stromů a umí s nima splývat a schovávat se v mlze. Ale když se nekoukáš, jde pomalu za tebou a když si nedáš pozor - chramst!" cvakla jsem zuby ve vzduchu. "Spolkne tě jako malinu. A už tě nikdo nikdy neuvidí," zakončila jsem s nesmírně vážným výrazem. Protože právě panovala noc, trošku, trošinku mi běhal mráz po zádech, ale... "Sem nepříde. On žije jenom v močále," uklidňovala jsem Wylana (a sebe). Zase jsem ho nechtěla děsti až tak moc.

Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty)

Chtěla jsem Wylanovi vyprášit kožich za ten špinavý trik, který jsem vůbec nechápala, jak udělal, ale bohužel to neprošlo. Nožka se mnou už odmítala spolupracovat. Wylan ke mně hned přiklusal a tvářil se jako na pohřbu. "Nic mně není," vyhrkla jsem rychle, bála jsem se, že mě v další chvilce začne litovat a to jsem nechtěla. Ale on místo toho jen prohlásil, že jsem už všechny veverky zahnala.
V další chvíli jsem nadskočila, když Wylan najednou začal děsně vyvádět. Otočila jsem se tím směrem, ale neviděla jsem vůbec nic. Těkala jsem pohledem mezi Wylanem a prázdným místem a říkala si, jestli mu už definitivně šiblo nebo co vlastně. "Co blbneš?" nechápala jsem, když se Wylan utišil, ale pak mi to došlo. Na tváři se mi rozlil vědoucný úšklebek. "Aha! Chtěls mě vylekat, co? Hehe, ale mně tak snadno nedostaneš," prohlásila jsem a dobelhala se ztěžka ke kupičce nafoukaného listí, do které jsem se svalila a nechala tlapku odpočívat.
To, co jsem považovala za Wylanův pokus mně vystrašit (možná jako pomstu za to, co jsem mu provedla v Asgaaru) mi ale vnuknulo nápad. "Já ti povím strašidelnej příběh, ze kterýho se úplně rozklepeš, chceš?" zazubila jsem se na něj a zavrtala se hlouběji do listí. Ani jsem nečekala, jestli řekne jo nebo ne, prostě jsem začala. "To byl jednou jeden takovej močál. Byl hrozně velkej a rozlehlej a vlci se v něm mohli úplně snadno ztratit napořád. Všichni si mysleli, že to je jen kvůli tomu, že se ztratili v mlze a možná umřeli hladem nebo se propadli do bahna nebo tak něco, a některý z nich tak určitě i dopadli, ale pravda je taková, že v tom mělo tlapky i něco mnohem... zlověstnějšího," pronesla jsem svým nejdramatičtějším hlasem a sledovala Wylana, jestli už vypadá aspoň trochu vyděšeně.

Uspořádej šiškovou bitvu 2/2

Povedlo se mi Wylana zasáhnout do čumáku, když ho neopatrně vystrčil. "Hahá! To máš za to!" chechtala jsem se a začala metat na Wylana další šišky. Motal se jako vítr v bedně a tak jsem ho několikrát pěkně pokropila střelami. Jenže on se taky nedal, pinkal šišky všude kolem sebe a já jsem to taky schytala hodněkrát. Moc uhýbat jsem nemohla a vlastně jsem se o to ani moc nesnažila. Asi těžko by se dalo určit, kdo vyhrával, protože jsem už vůbec nezvládala počítat, kolikrát jsem Wylana zasáhla a kolikrát on mě.
Možná jsem ale vyhrávala já? Wylan totiž zalezl do křoví. "No co co, bojíš se snad? Vylez!" zavrčela jsem hravě ve snaze ho vylákat zase ven. "Vůbec nic se ti nestane," slibovala jsem a tlapkou hladila šišku, kterou jsem už měla na něj pěkně přichystanou. Koukala jsem do křoví a nevšimla si šišky, která se ke mně zákeřně připlížila ze vzduchu. Dozvěděla jsem se o ní, až když na mě spadla. "Jauvejs! To neplatí, jak jsi to udělal?" nechápala jsem, ale nezdržovala jsem se čekáním na odpověď, prostě jsem začala kopat šišky na křoví, ve kterém se schovával Wylan a uskakovala jsem z jedné strany na druhou, aby už na mě nemohl zkoušet ty svoje kejkle.
Jenže na takové manévrování jsem nebyla bohužel stavěná. Vydržela jsem to jen chvíli, než jsem nešikovně šlápla a skutálela se na zem. Hned jsem se zase zvedala, ale tlapkou mi projela nepříjemná bolest. "Krucipísek," zanadávala jsem a kecla si zpátky na zadek. Nebylo to fér, chtěla jsem ještě hrát, ale věděla jsem, že to nepůjde. Nožku jsem na to měla až moc unavenou, musela jsem ji zase nechat chvíli odpočinout. "Pauza, pauza," zahulákala jsem do křoví. "Ale ještě se neradujte, veverky, však já vám to ještě natřu," dodala jsem se zašklebením. Tohle byl jen začátek!

Halloween: Uspořádej šiškovou bitvu 1/2

//Asgaar přes Vyhlídku

"Jooo, no, možná," převalovala jsem si v hlavě Wylanovu odpověď. Přišlo mi, že dává docela smysl. "Tak jo. Okouknem to a třeba na něco přijdem," zamávala jsem ocasem. Už z dálky jsem ale viděla, že zatímco asgaarské stromy za námi začínají měnit barvy, les před námi stále vypadal zelený. Tedy... až na pár stromů. Přimhouřila jsem oči, ale rozhodla jsem se, že se na to podívám víc zblízka, až tam dojdeme.
Držela jsem s Wylanem krok bez větších problémů, protože šel docela pomalu. Nedocházelo mi, že by to mohlo být kvůli mě. "Jasně. Já jsem vždycky opatrná," zamrkala jsem na Wylana svým nejroztomilejším kukučem. Byla jsem opatrná! Vždycky! Nemohla jsem za to, že se někdy věci trochu... zvrtly, no.
"Achjo," odfrkla jsem si. Nechtěla jsem, aby se vrátila zima, nelíbila se mi. Všechno bylo studené, zmrzlé, jídla bylo ještě míň, než normálně, špatně se cestovalo a- Uvědomila jsem si, že se mi zrak nějak zamlžil. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy. Nechtěla jsem myslet na to, co se stalo mojí rodině, na úzkou stezku a rudou krev na bílém sněhu. Ale-
"Au!" vyjekla jsem najednou překvapeně. Do boku mě zasáhla šiška, ani jsem si nevšimla, jak se Wylanovi povedlo mi utéct, ale teď byl o kus dál a házel na mě šišky. Moje předešlé mylšenky se začaly rychle stahovat do pozadí, tohle jsem si totiž nemohla nechat líbit. Rozkročila jsem přední tlapky a hravě na něj zavrčela. "Tak to ne, na mě si žádný veverky nepřřřřijdou!" Pinkla jsem nemotorně vlastní šišku Wylanovým stromem a zamířila se schovat za nejbližší strom. Nahrabovala jsem šišky na hromádku, abych měla munici a přitom jsem vykukovala - a jestli Wylan vystrčil čenich, no tak se mohl vsadit, že na něj hned poletí další šištice!

Halloween: Použij v postu slova krev, netopýr, pavučina, úplněk

Hyetta a Arcanus. No, to mohlo být správně, co já jsem věděla? "Tak jo," odkývla jsem to Wylanovi, protože mě nenapadalo, co dalšího by se k tomu dalo říct. Potkala jsem další členy smečky, i když krátce, a nesežrali mě. To jsem považovala za naprosté vítězství.
Wylan pobíhal kolem a rozhazoval listí do všech stran. Ještě jsem ho takhle nikdy neviděla a bylo to... trochu nečekané. Ale fajn. Já sice nemohla běhat tak rychle, ale s každým listem, který jsem chytila, jsem důkladně zaklepala a představovala si, že to je netopýr, kterého jsem ulovila. Z nálezu ježka nám asi oběma trochu ztuhla krev v žilách (nebo tedy možná spíš z mého řevu), ale rychle jsme se přes to přenesli. No a pak... pak už mě to začalo na našem momentálním stanovišti trošku nudit. Snášela se tma a jeden by čekal, že na nebe vystoupá strašidelný úplněk, ale já žádný měsíc neviděla, protože jsem se po něm nekoukala. Svoje oči jsem zvědavě upírala na Wylana, který tvrdil, že se jehličnaté lesy nemění. "Fakt? To je blbý," nakrčila jsem čumák. "Čím to může bejt?" Jakto, že jehličí neopadávalo, ale listí jo? Jehličnany snad přes zimu nespaly? "Stejně bych se na to radši podívala na vlastní oči," dodala jsem, aby se náhodou Wylan nerozhodl, že jsem si to rozmyslela a nikam nepůjdeme.
Zatvářila jsem se dost ublíženě, když naznačoval, že bych to nemusela ujít. "Pf. Jasně, že jo. Už nejsem malá, víš," zvedla jsem hrdě bradu. Křivá nožka mě pořád pobolívala, to jo, ale věřila jsem, že do nějakého vedlejšího lesa ještě dojdu. A tam si třeba odpočinem, nebo tak něco. "Tak joooo, bezva, dík, seš nejlepší," zazubila jsem se na dospěláka, který se uvolil, že mě tedy vezme podívat se na neměnící se jehličí. Prostě nebylo možné, že tam není nic jinak! To objevíme! Vyrazila jsem pomalou pajdavou chůzí za Wylanem do podzimního šera a chladu. Na některých místech se dokonce tvořila jinovatka, jemná jako pavučina. Sledovala jsem ji s mírným znepokojením. "Hele. Sníh ještě nějakou chvíli nenapadne, že ne?" zeptala jsem se a snažila se, aby to neznělo moc úzkostlivě. Na zimu jsem se... netěšila. V zimě se akorát všechno pokazilo. Úplně všechno.

//Zarostlý les přes Vyhlídku

Halloween: Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.

"Zjistila jsem, že byl lovit zajochy s takovou hnědou dámou a starým děd- alfou," vysvětlila jsem Wylanovi rychle a dokonce jsem přitom zvládla neplácnout něco extra urážlivého. Pokrok. Wylan prohlásil, že jsem šikovná, na což jsem reagovala radostným šviháním ocásku. Sice jsem dávno věděla, že šikovná jsem, ale bylo fajn to slyšet i od někoho dalšího. To všechno s listím a ukládáním se stromů ke spánku a tak mě docela zaujalo.
Chtěla jsem to trochu víc prozkoumat a tak jsem s tím taky hned začala. Našla jsem si kupičku voňavého podzimního listí a celá jsem se v ní vyválela. Jenže Wylan už se tam nevešel a ke všemu odhrnul listy i ze mě. "Hej!" zasmála jsem se a zkusila se znovu do listí zavrtat, ale hromádka už byla rozházená všude možně. "Počkej moment," houkla jsem na Wylana, který pobíhal kolem a skákal do všech kupek listí, které našel. Neměla jsem šanci mu stačit, ale bylo vtipné sledovat, jak vytváří hotový hurikán z listů všude kolem. Vířily vzduchem a spousta z nich padla i na mě. Prskala jsem a chňapala po nich zuby. Občas jsem nějaký chytila a pořádným zatřepáním ho "zabila".
Pak jsem rozhrábla jednu hromádku a- "ÁÁÁ!" vypískla jsem a samým leknutím se překulila na zemi, jak se mi neohrabané tlapy zamotaly do sebe. Nejdřív jsem myslela, že to, co vidím je děsná hrozná bodlinatá příšera, ale... byl to jen ježek. Nabručeně zafuněl a začal se znovu soukat pod listí. "No tohle," odfrkla jsem si a tlapou na něj kopla několik listů. Listí, samé listí... ale mezitím mě napadlo cosi dalšího. "Wylaneeee?" protáhla jsem směrem k vlkovi. "A jak to teď vypadá v lesích, co žádný listí nemaj? Však víš, v jehličnatých? Jehličí taky opadává? Nemohli bysme se na to jít podívat?" vysypala jsem na vlka hned několik otázek v rychlém sledu. Už jsem v Asgaaru trčela celkem dlouho a zajímalo mě, jak to vypadá někde jinde.

Halloween: Pumpkin Spice - Pohrajte si v napadaném listí.

Wylana se mi povedlo vylekat ještě víc, než jsem čekala. Nejen, že sebou cuknul, on úplně vylítnul a mě přitom trošku potáhl s sebou, jen tak tak, že jsem nepadla na čumák. Ustála jsem to a tak jsem se mohla radovat ze svého velkého vítězství. "Jenom tě zkoušim," zazubila jsem se na vlka. Bylo vtipný, jak sebou mrsknul, jako nějaká ryba... hehe. "Promiň, že sme ti zdrhli, já jen chtěla vidět, co dělá Jessie," střihla jsem pak smířlivě ušima a tím to pro mě bylo vyřízené.
Moje pozornost se přesunula k divné věci, která se děla se stromy. Všechno teď vlastně bylo jinačí. Přišlo mi, že dny jsou kratší a nepochybně byla mnohem větší zima. Dokonce i můj kožich byl huňatější! A ten Wylanův taky, i když ne zase tak o moc. Nelíbila se mi myšlenka, že by mohl zase brzy přijít sníh. Fuj. Nebylo divu, že stromy chtěly radši umřít, než aby to viděly.
Ale tak to podle Wylana nebylo. "Ou? Takže si jen dělaj peřinu z vlastního listí. To je... no to je docela chytrý vlastně," usoudila jsem. "Taky by se mi líbilo prospat zimu," zafuněla jsem a čumákem postrčila pár spadlých listů na zemi.
Wylan mínil, že se v nich dá pěkně schovávat. "Jo? Nechceš to zkusit?" rozzářila se mi očka. Chtěla jsem něco dělat, ne jen pořád koukat, jak ostatní loví a zabíjí příšeru a tak. Možná jsem byla pajda, ale to neznamenalo, že jsem neschopná! Rozešmajdala jsem se hned mezi stromy, ale tentokrát jsem dávala bacha, abych Wylanovi neutekla. U kořenů jednoho stromu bylo listí nafoukané na malou hromádku. Praštila jsem sebou přímo na záda do toho listí a vážně jsem se tam pěkně zabořila, až jsem skoro zmizela. Tlapy mi trčely k nebi a převalovala jsem se ze strany na stranu jako prase v bahništi. "Heh, to je dobrý!"

Halloween: Střelnice - Pokus se někoho vyděsit.

"Já se nebojim," informovala jsem Jessieho. Byla jsem jenom... opatrná! To bylo celý! Tak členové smečky, jo? Alfa, jo? Podezíravě jsem je sledovala zpoza zajíce, kterého jsem spíš ocucávala, než že bych ho jedla. Ta hnědá vlčice mě přivítala docela mile. Možná až... PŘÍLIŠ mile! ozývala se ta paranoidní část mojí osobnosti. Pozorně jsem si hnědku prohlížela, ale jestli měla zálibu v kradení vlčecích kůží, dobře to maskovala. Vypadalo to, že je v naprostém klidu a vlastně si mě ani pořádně nevšímala. Ten druhý vlk, ten alfa, byl docela huňáč a určitě by byl hodně, hodně děsivej, kdyby nevypadal tak dědečkovsky. Já jsem teda žádnýho dědu neměla, ale měla jsem strejdu a to bylo dost podobný. Sice se nedalo říct, že bych těm dvěma kdovíjak věřila, ale došla jsem k názoru, že jsou asi tak nějak v pohodě. Zatím.
"Nooo... asi jo," pokrčila jsem rameny a vlastně se zacítila trochu provinile. Akorát jsme Wylanovi furt jen zdrhali, to asi nebylo úplně pěkný, co? "Jen jsem se šla podívat, kam ses poděl ty, protože ses z toho svýho křoví furt nevracel," vysvětlila jsem Jessiemu. "Chtěla jsem vidět, jestli ses někde neztratil." Zajíce, ze kterého jsem toho moc nesnědla, jsem nechala zajícem a začala si čistit krev z kožíšku. Řeči dospěláků jsem skoro neposlouchala, byla to jen samá nuda.
"Já se asi za Wylanem vrátim," řekla jsem Jessiemu, který se zrovna ptal, jestli se máme klidit. "Nechtěla jsem mu zdrhnout, ale... on občas tak jako snad spí za chůze nebo co, všim sis toho?" Zavrtěla jsem nad tím hlavou, až budu dospělá, doufám, že se mi tohlecto nestane taky. Své tlapce jsem sice dopřála jen krátký odpočinek, ale doufala jsem, že to bude stačit. Stejně jsem byla ve společnosti těch ostatních vlků jaksi nesvá.

Nevěděla jsem, jestli Jessie půjde se mnou, nebo ne, ale vypravila jsem se lesem směrem, kde jsem Wylana naposled nechala. Jak jsem se blížila, začala jsem se plížit - což nebyla úplně moje silná stránka, ale aspoň jsem se snažila. Šustění větru ve větvích snad aspoň trochu zvuky mého postupu maskovalo. Opatrně, opatrně... A už jsem ho viděla, ten hnědavo-rezavo-jakýsi kožich, který nemohl patřit nikomu jinému, než Wylanovi. Připlížila jsem se tak blízko, jak jsem si jen troufla, a pak- "UÁÁÁÁ!" vybafla jsem na vlka, vyvalila se neohrabaně z křoví a zaútočila na Wylanovu oháňku zuby. Nekousla jsem ho hodně, ale možná víc, než bych chtěla, nejspíš to pěkně štíplo, ale to mi nedocházelo. Zachechtala jsem se a kecla si na zadek s vrtícím ocáskem. "Sem zpátky," oznámila jsem mu. "Jessie se taky neztratil. Ale hele, děje se něco divnýho, ne? Proč všechny stromy najednou umíraj?" zvedla jsem oči ke stromům, na kterých listí měnilo barvu a sem tam nějaký spadl k zemi. Místy už jich tam leželo docela hodně.

Jessie evidentně netušil, co to bylo. Rozhodně však ne bizoun, což byla docela úleva. Svoje kovbojské sny jsem tak ještě nemusela pověsit definitivně na hřebík. "Tak si to tam užij," uchechtla jsem se, když se omlouval, že musí do křovíčka... a pak byl fuč.
Seděla jsem tam s Wylanem, čučela a čas utíkal. "Tý, Wylane, mě to neba," postěžovala jsem si po chvíli. Nožka mě sice pobolívala a bylo by radno ji nechat trochu odpočinout, jenže já se fakt nudila. A Jesaiah se nevracel. "Hele, myslíš, že Jessie zdrhnul? Von nějak nejde... Nebo má možná jen běhavku, no," uvažovala jsem, neb ani já nebyla dítko zrovna vytříbených způsobů. "Já to jdu omrknout, joo?" protáhla jsem a rozpajdala se přes les, aniž bych čekala na Wylanovu odpověď.
"Jessie?" houkla jsem a snažila se vyhýbat veškerému křoví, protože jsem nechtěla žádný nepříjemný překvápko, děkuju pěkně. Jen jsem poslouchala, jestli nezaslechnu odpověď. Místo toho kolem mně proletěl splašený zajíc. Chňapla jsem po něm, ale neměla jsem šanci, pohybovala jsem se moc neohrabaně. Za moment se kolem prohnal další... A další. Co se to tady děje, tyjo? Pajdavými přískoky jsem se pokusila jednoho ušáka dohnat, ale bylo to naprosto beznadějné.
Zem byla místy dost poválená a cítila jsem krev. Srdce se mi rozbušilo. Byla to sice zaječí krev, ale to mi v tu chvíli jaksi nedocházelo. Dostali ho? To snad ne, přišli sem a dostali Jessieho? "Jessie?" špitla jsem poplašeně a pomaličku následovala stopy, až... Až jsem ho uviděla u úkrytu, jak se úplně nevzrušeně láduje zajícem ve společnosti dvou dalších vlků. A ti se vůbec netvářili, jako že by ho chtěli sežrat.
Rozpajdala jsem se za strakatým mladíkem a přitom se snažila udržet co nejdál od hnědé vlčice i černého vlka. "Č-č-čau," pozdravila jsem je s naježeným hřbetem a pro jistotu oběma ukázala zubiska. Pajdala jsem sice hůř, než normálně, protože mě po neúspěšném lovu zajíců noha bolela, ale museli vidět, že nejsem bezmocná! Pak jsem zaplula vedle Jesaiaha. Válela se tu spousta mrtvých zajíců. Hlad už jsem tedy neměla, před chvílí jsem jedla, ale vidět tolik jídla, jak se tady povaluje, mi nedalo klidu. Bez ptaní jsem jednoho začala taky tak jako rekreačně okusovat. "Co to je za vlky?" zahuhňala jsem k Jessiemu a nemohla z nich spustit oči.

Září 2/10 - Wizku

Chvíli měla ryba fakt navrch, ale pak jsem ji začala udolávat. Jo, jo, jen počkej! Na mě si nepřijdeš! radovala jsem se v duchu a bořila svoje zuby ještě hlouběji, pokud to vůbec šlo. Postupně se ryba přestala mrskat a já se mohla znovu postavit. Vůbec jsem nebyla tak daleko od břehu, jak jsem si myslela. Zabrala jsem vší silou a hopsajíc na třech nožkách jsem rybu odtáhla od vody. Vypadala trochu divně, tak nějak scvrkle, ale co. Určitě bude dobrá i tak.
Jenže pak se za mnou ozval hlas a já nadskočila. Okamžitě jsem se ochranitelsky postavila nad svou rybu a vycenila zubiska na černobílou vlčici, která mě překvapila svým náhlým zjevením. "Jo, sama! A teď si ji taky sama sním," zdůraznila jsem, kdyby se chtěla zahryznout do mojí rybky, musela bych ji kousnout. "Byla to fuška, hrozná, ale naštěstí mám hrozně ostrý zuby, tak jsem to zvládla," varovala jsem vlčici nepřímo, že se svoje zbraně rozhodně nebojím použít. Ježila jsem se a srdce mi bušilo až v krku. Co po mně bude chtít? Nevypadala nepřátelsky, ale zdání mohlo klamat.

Září 1/10 - Wizku

Šla jsem k jezeru s jedním cílem a pouze jedním cílem - najít něco k jídlu. A nenechat se zmasakrovat naštvanou labutí, jako posledně. Ovšem nebyla jsem už tak paranoidní, párkrát jsem se tu od té doby mihla a labuťáka už jsem neviděla. Asi jsem ho zastrašila, pomyslela jsem si s nemalou hrdostí a chňapla zuby po žábě, která mi odskočila pod nohama. Jenže byla na mě trochu moc rychlá.
To mi ale bylo fuk, já stejně nechtěla lovit žáby, chtěla jsem chytit rybu. Tu největší rybu, jakou kdy kdo viděl. Jak mě to učil Jessie. Tohleto dokážu, už nejsem malá káča, odfrkla jsem si. I kdybych byla chromá na dvě nohy, tak bych to dokázala. Ve svém soustředění jsem si vůbec nevšimla vlčice, která ležela v trávě na břehu jen kousek ode mne. Školácká chyba... kdyby to byla kradačka kůží, už by mohlo být dávno po mě. Jenže v tu chvíli jsem to ještě netušila, abych si to mohla vyčítat.
Zahleděla jsem se do vody a málem se zalkla úžasem. Ona se tam totiž na mělčině u dna vážně mrcasila obří ryba. Byla fakt, fakt velikánská. A zdálo se, že si mě vůbec nevšimla. Přikrčila jsem se a na nic nečekala. Velice neohrabaně jsem se odpíchla zadníma nohama, šplouchla do vody a - zakousla se do ryby. Vítězství! Nebo ne? Jasně, že ryba si to nenechala líbit, začala sebou mlátit ze strany na stranu a voda lítala všude kolem. Vmžiku jsem byla celá mokrá, chvíli jsem byla nad hladinou, chvíli pod hladinou, místy jsem nemohla ani dýchat, ale rybu jsem pustit nemohla. Ne-moh-la! Pevně jsem se jí držela a snažila se nějak nás dostat ke břehu.

Smýkala jsem zajícem směrem k Jessiemu a Wylanovi, kterého ta divná věc nerozmlátila na kaši a tak se k nám zase mohl slavnostně připojit. Plácala jsem oháňkou ve vzduchu, zatímco jsem pajdala k nim. Mírně oslintaného a ováleného ušáka jsem pohodila před Jessieho a ještě mu ho přistrčila čumákem. "To bysme jinak totiž zdechli hladem," informovala jsem Wylana bez nějaké zášti, ovšem s nezastíranou upřímností.
Zachytila jsem Jessieho naštvaný pohled. Nevěděla jsem přesně, proč se tváří jako kakabus, ale bojovně jsem vystrčila bradu. Ať jsem udělala cokoliv, určitě jsem k tomu měla skvělý důvod! Nebo aspoň dobrý důvod. Nebo... nějaký důvod. Zkrátka a dobře jsem neudělala nic špatně. Tak. Kecla jsem si na zadek a doufala, že se nedočkám žádné nezasloužené přednášky.
Jesaiah se zajímal, jestli si Wylan vyřešil něco se Siriusem, ale podle mě se nikdo nesoustřeďoval na to nejdůležitější. "Hele hele, ale co byla tamta věc?" vykulila jsem oči nejdřív na Jessieho a pak i na Wylana. "Vypadalo to nechutně, to tady normálně žije? Snad to nebyl ten... bizoun?" střelila jsem pohledem k mladšímu z vlků. To by totiž naprosto pohřbilo veškeré moje fantazie o tom, jak se stanu první holkou kovbojkou. Takovouhle nechutnost bych někde po prérii nahánět fakt nechtěla.

Schovaná v křoví jsem nervně hlodala jednoho ze zajíců a sledovala, co se děje venku. Abych řekla pravdu, moc rozumu jsem z toho nepobrala. Vlci (někteří z nich dost divní, mimochodem) se tam motali jako vítr v bedně, hulákali jeden přes druhého, zatímco ta divná obří věc kolem sebe máchala klackem a byl div, že někoho nerozplácla na placičku. Pozorovala jsem to s bušícím srdcem, připravená zdrhnout, kdyby se boj dostal příliš blízko ke mně a přitom jsem ožírala zajíce, aniž bych si to pořádně uvědomovala.
Netušila jsem, jak to Wylan, Jessie, Zeleňák, Trojocaska a Flekoňka chtějí vyřešit, zvíře vypadalo nedobytně, těžko říct, kam se vůbec muselo kousnout, aby umřelo. Nakonec to zřejmě příroda vyřešila sama po svém. Ze země vyletěl bodák a prostě tu věc nabodl. "Jooou," hlesla jsem v úžasu, ale z křoví jsem nevylezla, ani když jsem si byla jistá, že je po zvířeti. Nelíbil se mi pohled na tolik cizích vlků. Jessiemu ani Wylanovi nic neudělali, pravda, ale já jsem tady byla cizí. Oni tu... smečku znali. Já ne. Přemýšlela jsem, co teď, jestli budu muset zůstat pod keřem do skonání světa, ale Jessie to vyřešil za mě. Otočil se a šel pryč, zatímco volal moje jméno.
Vylezla jsem zpod křoví a teprve tehdy si uvědomila, že z jednoho zajíce zbyly prakticky už jen kosti. Hups, blesklo mi hlavou a z hrdla se mi vydralo spokojené krknutí. Aspoň už jsem neměla hlad. Čapla jsem toho druhého ušáka a rozpajdala se svou maximální rychlostí za puntíkatým zadkem. "Džhhhshh! Džhssshhhh!" volala jsem přitom s plnou tlamou.

A Lornu taky