Gallirea - Příspěvky uživatele

16. Napiš post o záchranné akci – tvé vlče najde něco, co podle něj potřebuje zachránit (např. mušle, kamínek, pírko).

Červenec 6/10 - Machi

Jakmile jsme se začali mečovat, přešly mě i poslední pochybnosti ohledně rezavého vlka. V zápalu hry jsem sotva zvládala dávat pozor na svou tlapku, natožpak abych se strachovala, jestli mi Machiavelli náhodou tajně nechce ukrást kůži. Šermování se okamžitě dostalo velmi vysoko na žebříčku mých oblíbených her, žel bohu však příliš dlouho netrvalo. Machi se totiž najednou zřítil do rákosí a pustil svůj meč. To mohlo znamenat jediné. "Křivá hnáta vítězí!" informovala jsem ho triumfálně a dopajdala jsem k němu, abych se podívala, co tam našel.
Jak se ukázalo, spíš něco ztratil. Napoprvé jsem mu vůbec nerozuměla a naklonila jsem hlavu ke straně. "Co?" Vysvětlení přišlo hned za chvíli. "Ahá, jo, to se stává," pokývala jsem hlavou moudře, protože už mi nějaký ten tesák vypadl. Dokonce už mi rostly nějaké nové, větší zuby.
Moje moudra tu však zřejmě nikdo neposlouchal, což mě docela uráželo. Machi byl víc zaměstnán lovením zubu a ke všemu tady byl pořád ten divný smrad. Ale co nejrychleji jsem ze sebe svou rozmrzelost setřásla a přihopkala za zrzkem, abych se podívala. Třeba bych mu ten zub mohla pomoct najít. Skenovala jsem pohledem mělčinu, až jsem to uviděla. V kalu se blýskalo cosi bílého. "Tady! Já ho zachránim!" prohlásila jsem a chňapla po tom. Jenže to nebyl zub, byl to poměrně velký valoun, který byl jen pohřbený v blátě. "Ááááá," zakvílela jsem, když mi zuby zaskřípaly o kámen. Žádný se mi nevylomil jako Machimu, ale bylo to nepříjemné, měla jsem z toho husí kůži až na zadku. Svalila jsem se do bahna a válela se sem tam, jako bych tím ten hnusný pocit mohla zahnat.

13. Napiš post, kde má tvé vlče v srsti něco letního (např. písek, květinu, šupinu, prach z cesty).

"Jo. To jo. Jenže ptáci se chytaj blbě. Jsou na těch křídlech moc rychlí," zacvakala jsem nespokojeně zuby k obloze, kde se ptáci mohli prohánět, jako by jim to všude patřilo. Taky bych ráda lítala jako oni! A taky jsem už chtěla něco sníst. Nějaký dobrý zákusek po té špekoze.
Zatím jsem však našla akorát peří. Nevyvozovala jsem z toho žádné závěry, jen jsem si pár pírek vzala do tlamy a jedno si zastrčila do srsti v naději, že mi tam aspoň chvíli vydrží jako ozdoba. Ta, která jsem měla v tlamě, se mi brzy rozsypala po zemi, protože jsem ji nedokázala udržet zavřenou. Obzvlášť, když jsem ucítila ten divný smrad! "Bleh, buď rád, smrdí to jako chcíplina," krčila jsem čumák. Divila jsem se, že to Jessie necítí, ani jsem nedokázala určit, odkud to vlastně přichází.
Ale hlavním programem dne bylo jídlo, ne nějaký smrad. "Hele. Tamhle něco sedí!" ukázala jsem křivou nožkou směrem na větev, kde dřepěla rezavá veverka a cosi hryzala. "Shodím to dolů," informovala jsem sebevědomě Jessieho, zvedla do tlamy ze země klacek, rozpřáhla se, pustila ho a- A trefila se přímo do kmene těsně nad zemí. Klacek se zlomil a veverka vystřelila, šup šup a zmizela v koruně. "Do háje! Ale skoro jsem to měla," posteskla jsem si. "Nemáte tu něco k jídlu, co neutíká? Kromě té divné věci s kloboukem teda, až takovej hlad ještě nemám," zašklebila jsem se.

12. Napiš post o zvuku, který se vlčeti líbí tak moc, že ho chce hledat znovu a znovu.

Červenec 5/10 - Machi

Musela jsem uznat, že čím déle jsem na Machiho koukala, tím míň nebezpečný mi připadal. Obzvlášť, když se pustil do rozhovoru s kamenem, který dokonce fungoval obousměrně. Pod vousy jsem se zasmála. Byl asi trošku praštěný, ale to zase tolik nevadilo. Víc mě obtěžoval ten divný smrad, ale puch rybiny se asi u jezera očekávat dal...? Nechtěla jsem si přiznat, že by to mělo něco společného se mnou.
Navíc nás nějaký smrad nemohl zastavit v tom, abychom se pustili do hry. "Křivá hnáta nezná slitování," zahřímala jsem hurónským hlasem a byla jsem připravená Machiho - teda ducha - amuletem naprosto "zničit", jenže, považte, on to jenom předstíral! Ve skutečnosti vůbec nebyl poražený. Vyskočil na nohy a chopil se zakřiveného klacku. "Ha! Ještě se uvidí, kdo se bude vzdávat!" vyštěkla jsem a rychle se rozhlížela, co bych mohla čapnout já.
Zmáčený klacek, který jsem našla, nebyl až tak příhodného tvaru, ale rozhodně to stačilo. "Do ftvehu!" zahuhlala jsem s plnou tlamou dřeva a křach! Naše "meče" se srazily ve vzduchu s velmi uspokojivým křupnutím. Očka se mi rozzářila, stáhla jsem uši k hlavě a hravě zavrčela, až jsem fakt vypadala jako ta Divoženka, kterou mě nazýval Jessie. Rozehnala jsem se mečem s mnohem větším zápalem, protože jsem chtěla, aby se to křachnutí ozvalo znova a ještě víc nahlas!

5. Napiš post o tom, co tvé vlče najde ve vodě – a co si o tom vymyslí.

Vypadalo to, že zrzek měl z mých zubů spíš legraci, takže jsem mu je znovu pořádně ukázala, ale protože se nepřiblížil, nezakousla jsem se do něj. Zatím. I když by to možná pomohlo mu ukázat, že moje zubiska nejsou k smíchu.
Zrzek mínil, že musím být děsně odvážná. Trochu jsem se hrdostí nafoukla. "No to jo," odsouhlasila jsem okamžitě. "Akorát že já jsem si ji taky zlomit nechtěla," dodala jsem o něco tišeji. Vážně to nebyl můj plán. Prostě se to stalo.
Z vlkova předchozího blábolení jsem absolutně nic nepochytila, ale teď už to dávalo větší smysl. Jmenoval se Machiavelli, což bylo celkem komplikované jméno, takže jsem byla ráda, když mu nevadí ani zkrácenina. "Tak jo," máchla jsem ocáskem a byla zvědavá, co se bude dít dál. Nakrčila jsem lehce čenich. Jak jsem mluvila, už jsem si zase všimla toho divného smradu, který mě jaksi pronásledoval. Ale odkud se linul? Nemohlo to přece být ode mě...?
Potřásla jsem hlavou a radši se zaměřila na Machiho, který začal předstírat, že je nějaké mořské monstrum, které se mě snaží nalákat do vody. "Hmm, no dobrá, ale nezkoušej na mě žádné křivárny," rozhodla jsem se, že se nechám "nalákat" a vlezla jsem na mělčinu. Ovšem nechtěla jsem hrát žádnou bezmocnou děvenku! "Protože já mám... magický amulet!" položila jsem pod vodou tlapu na velký bílý oblázek, který jsem tam uviděla. "A ten mě může ochránit před vším zlem z mořských hlubin!"

4. Napiš post o tom, co všechno tvé vlče sbírá (např. kamínky, listy, hlasy).

Dobře, na Jessieho úhlu pohledu něco bylo. Trochu zaraženě jsem zamrkala nad tím, že jde vlastně zůstat delší dobu na jednom místě. Sice jsme teď přebývali tady v tomhle lese, ale pořád jsem to brala tak nějak dočasně. "Huh. No... To je asi pravda." Přebírala jsem si to v hlavě sem tam. Hm... Bude to asi potřebovat další výzkum.
Vypadalo to, že Jessie zůstal na světě tak nějak bez rodiny. Asi jako já, akorát že ta jeho možná ještě někde žila. "To je teda pěkně blbý," poznamenala jsem. "Až nějakýho takovýho ptáka potkám, kousnu ho za tebe do zadku!" slíbila jsem mu a zvědavě naklopila hlavu ke straně, když mi řekl o svém bratrovi, který se uměl zjevovat ve snech. "Wau, to jde? Netušila jsem, že se ti někdo může takhle nabourat do snu! Většinou se mi zdají samý kraviny. Ale tak třeba to znamená, že je fakt někde blízko," nadchla jsem se pro tu myšlenku, že bychom mohli třeba Jessieho sourozence najít. I když... co kdyby se pak už nechtěl zahazovat se mnou? Néé, já bych se nenechala odstrčit, zašklebila jsem se pro sebe a vrhla se do siréního zpěvu.
Ten nakonec skončil a mou pozornost upoutalo pírko na zemi. Nakonec se mi povedlo ho strčit vyššímu vlkovi za ucho. "Hehe, sluší ti," uchechtla jsem se. Neušla jsem ani dva další kroky a spatřila jsem další. "No tohle? Tady snad musel být nějakej plešatící pták!" Ale nestěžovala jsem si! Čapla jsem pírko do tlamy a rozhlížela se, jestli neuvidím další nebo toho oplešatělého ptáka. Ale neviděla jsem ani jedno z toho. Zkusmo jsem si pírko píchla do kožichu a zasmála se... Jenže přitom jsem ucítila hrozně divný smrad. "Fuj, co to je? Cejtíš to taky? Jak nějaká stará ryba," nakrčila jsem čumák. Sotva jsem domluvila, puch se rozptýlil, ale zatím jsem si to nespojila.

2. Napiš post, ve kterém tvé vlče najde něco úplně obyčejného a prohlásí to za poklad.

Trošku jsem se pozastavila nad tím, co Jessie říká. Šrotovalo mi to v hlavě. "No jasně, protože nikdy nevíš, co bude zejtra. A to, co sežereš dneska, to už ti nikdo nikdy nesebere." Úplně jsem chápala vlky, kteří prostě žerou, dokud je co. Já byla vychovaná s neustálou hrozbou vyhladovění a po každé příležitosti se nažrat jsem se vrhla jako slepice po flusu. "Kde vůbec je tvůj táta? Wylan tvůj táta není, ne?" vyptávala jsem se zvědavě. Wylan byl prostě Wylan.
Rozhodnutí vyhnout se močálu jsem schvalovala. "Neee, tam fakt nechoď, je to tam úplně na nic!" zkřivila jsem znechuceně čenich. "Samý bláto a mokro a blbý kořeny," mrkla jsem na svoji křivou nožku, která to kvůli jednomu blbýmu kořenu takhle schytala. Ale moc dlouho jsem se vzpomínkami na močál nerozčilovala, neboť brzy poté jsem se přetransformovala v sirénu.
Můj krásný zpěv opravdu fungoval! Tiše jsem se zasmála, když to vypadalo, že by Jessie byl ochotný udělat cokoliv, aby mi zavřel tlamu. "Sirééénaaa svooouuu píííseň zpííívat mussíííí," zahalekala jsem ještě jednu větu, protože jsem si nemohla pomoct, ale pak už jsem milosrdně zmlkla a pajdala dál.
Les byl i dál skoro stejný. Bylo to tu dost hrbolaté, stromy nás stínily před sluncem a pod střechou listí se mi líbilo. Odnikud se nevyřítili žádní další smečkoví vlci a tak, jak mě obavy opouštěly, i jazýček se mi začal rozvazovat víc a víc. "Jessie? A co tady žije, když ne bizoni? Myslíš, že tu žijou jenom špekozy? Nevíš, jak- Hele! Co je todlecto!" Vrhla jsem se neohrabaným skokem přes spadlou větev a samozřejmě se natáhla na zemi jak dlouhá, tak široká. Ale čumák mi dopadl přímo k té věci. Pruhovanému pírku ze zadku nějakého ptáka. "Ó! Siréní poklad!" vrátila jsem se ke své předešlé hře. "Ten si musíš strčit za ucho pro štěstí," drápala jsem se na nohy a už jsem se snažila peří narvat Jessiemu za ucho, ačkoliv spíš hrozilo, že ho tím bodnu do čumáku nebo do oka.

6. Napiš post, ve kterém zazní alespoň tři letní zvuky.

Červenec 3/10 - Machi

Můj nový známý ve mně probouzel dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu byl vážně veselá kopa a cítila jsem, že bych si s ním mohla užít spoustu zábavy, na stranu druhou byl tak divoký, až mě to děsilo. Chechtal se a poskakoval na místě, zatímco opakoval slovo zadek, jako by to byla ta nejvtipnější věc. Jeho řehot mi trochu dodal jistotu. Můj vlastní ocásek sebou začal také váhavě vrtět a na tváři se mi začal objevovat začátek pobaveného úsměvu. Možná to bylo fajn? Možná to bylo... v pohodě?
Najednou však zrzek s hlasitým šplouchnutím přiskočil ke mně. Okamžitě jsem zase vycenila zuby, ohnala se po něm a couvla, div jsem se nepřerazila. "Nešahej na mě!" varovala jsem ho se hřbetem zubatě naježeným. Klidně bych si s ním hrála, kdyby se nechoval tak nepředvídatelně, ovšem kdoví, jestli mě vůbec poslouchal.
Oči mu totiž padly na mou tlapku. "Mám, no," mrkla jsem na ni taky, vypadala pořád stejně a vzdávala jsem se naděje, že bude ještě někdy jako dřív. "Musel by sis ji zlomit, ale to nechceš, hrozně to bolí," informovala jsem ho, ovšem opět jsem měla pocit, že mluvím do dubu, protože mě hned vzápětí zasypal naprosto šílenou záplavou slov. "Machi-muchi-machiaco?" vyvalila jsem nechápavě oči. "Já jsem Lorna," sdělila jsem mu svoje mnohem jednodušší jméno. "Na co... sis to chtěl hrát? Můžem něco zkusit," nabídla jsem mu opatrně, ale byla jsem připravená začít se bránit při prvním náznaku podobného výpadu, jaký předvedl předtím. Přešlápla jsem v písku, který se mi pod nohama přesypal s tichým zavrzáním. Moc jsem nevěděla, jak si dělat kamarády.

7. Napiš post, kde si vlče hraje na sirénu a zpěvem se snaží přesvědčit ostatní, aby šli za ním.

"Aah, škoda, myslíš, že tady nežijou? Já bych ho děsně chtěla vidět," mlaskla jsem lehce zklamaně, když Jessie prozradil, že tu žádného bizona ještě neviděl. Ale to neznamenalo, že jsem se vzdávala naděje! Jestli byli tak velcí, přece se nemohli dobře schovávat, ne?
"Blátošlap je takový zvíře, co žije v močálech. Jen jeho nohy jsou skoro tak vysoký, jako kmeny stromů, a je celej hnědej a zelenej a obalenej bahnem, takže je v bažině maskovanej," popisovala jsem Jessiemu zapáleně tvora, kterého jsem nikdy pořádně zblízka nezahlédla. Ráda bych si ho prohlédla víc, ale kvůli tomu bych se musela vrátit do bažiny a to se mi ani trochu nechtělo. Mrkla jsem kolem sebe - tady to bylo mnohem pěknější, než v bažině. Bylo tu pěkně sucho. Celkem se mi tu líbilo, i když jsem pořád měla určité pochybnosti kolem celé záležitosti se smečkou.
Co se mi ale moc nelíbilo byla chuť mého nálezu. Ať už to bylo cokoliv, chutnalo to jako hlína smíchaná s jehličím (neptejte se mě, jak znám tuhle chuť). A taky mě to začalo měnit na mutanta - teda aspoň jsem to předstírala a hned se do toho dost vžila. "Vůbeš ně," zavrtěla jsem hlavou. S protaženou tlamou jsem dost šišlala a slintala. "Mám kouželný hlaš! Kdo ušlyší mou píšeň, ten ji vždyšky pošlechne," řekla jsem Jessiemu, odkašlala si a dala se do zpěvu, který byl všechno, jen ne příjemný: "Pooojď za mnouuuu do hluuubin leeesa, pooojď kde buuude nááám, uh, hooopsa-hejsaaaa!" Aspoň jsem už neslintala, protože na zpěv jsem si musela tlamu trochu narovnat. Couvala jsem a svým siréním hlasem odváděla Jessieho mezi stromy. Kdybych byla fakt mutant, asi bych ho odvedla do doupěte, kde bych ho sežrala, ale já si upřímně jen chtěla víc prohlédnout místo, kde se nejspíš nějaký čas zdržím.

15. Napiš post, kde tvé vlče vymyslí jméno pro zvíře, které nikdo jiný nevidí – ale ono ho vídá pořád.

"Podrž si ho sám, jak bych to měla vědět?" zakoulela jsem očima. Už zase jsem na Jessieho štěkala, tentokrát, protože mě štvalo, že toho tolik nevím. Na útěku přes močál ale nebyl čas se učit a tady jsme asi zatím na žádného bizona nenarazili. Chtěla jsem toho vědět víc, chtěla jsem vědět všecko! Proto jsem pozorně poslouchala, když se Jessie uvolil mi to vysvětlit. "Váááu, to zní suprově," nadchla jsem se. "Toho tak mít, jé! To by bylo skvělý," olízla jsem si mlsně čenich, vyhlídka, že existuje zvíře, ze kterého se dá žít celé týdny, se mi líbila. Jen ho ulovit. "Je takový bizon ještě větší, než blátošlap?" zajímala jsem se. Blátošlap byl to největší zvíře, o jakém jsem věděla. Dosud mi nedošlo, že není skutečné... Že bylo pravděpodobně jen nějakou halucinací z vyčerpání, kterou jsem vídala v močálech.
Protože tu ale bizon nebyl, dala jsem se do hledání něčeho jiného. A taky že jsem něco našla. Jenže co to bylo...? Jessie to taky nevěděl. "Nevoní to špatně, já to zkusim," prohlásila jsem a ukousla si hříbku pořádný kus. Tlama se mi zkřivila, jak jsem ho žmoulala na jazyku. "No. Teda. Hm." Se značným sebezapřením jsem své sousto požvýkala a spolkla. Nebyla to ta nejlepší chuť na světě, ale zdaleka ani ta nejhorší. "Hele, kdybych umírala hladem, asi by se to dalo jíst, ale nevim. Je to dost podezřelý. Ani maso, ani kytka, fuj," naskočila mi z toho úplně husí kůže. "Mutant jakejsi. A teď bude určitě mutant i ze mě, aaaah," zasmála jsem se a zkřivila děsně obličej, aby to vypadalo, že už se ta mutace projevuje.

10. Napiš post, kde si vlče hraje na něco, co není (např. kapitána, mořského koníka, delfína)

Červenec 2/10 - Machi

Vrčela jsem a hučela skutečně hrůzostrašně, ale bohužel to nemělo ten efekt, jaký bych si představovala. Zrzek sice zaječel, až to rvalo uši, ale nedal se na útěk. Jen se otočil, koukal na mě a pak se hravě přikrčil. Snažil se mě snad napodobovat? Připlácla jsem ušiska k hlavě, tohle nebyla žádná hra, mělo to být doopravdy strašidelné! Zrzeček sice vrtěl ocáskem, až mu div neupadl a tvářil se velice přátelsky, ale já jsem z něj pořád ještě měla celkem nahnáno. Což samozřejmě znamenalo, že jsem ho musela zastrašit. Ani jeho zpěv mě neobměkčil - to byla popravdě zatím ta nejděsnější část.
V duchu jsem se úplně převtělila do těla příšery. Celá jsem se nafoukla a srst se mi naježila po celém těle. Hrůzostrašně jsem ohrnula pysk a zakoulela očima, křivou nožkou jsem zašermovala vzduchem. "To já jsem to největší monstrum na téhle pláži a jestli odtud hned nevymázneš, budeš toho fakticky litovat! Uhryznu ti zadek!" zahřímala jsem monstrózním hlasem, tím nejhlubším, co jsem dovedla. Pěkně mě z něj škrábalo v krku, až jsem se zakuckala.
Tím se kouzlo tak trochu zlomilo, najednou už jsem si moc jako příšera nepřipadala. "A vůbec, kam bys mě vedl, ty... Siréňáku?" zeptala jsem se svým normálním hlasem a podezíravě si vlka měřila pohledem.

VLA 1. - Napiš post o tom, jak tvé vlče jde samo nebo s někým na houby.

//Úkryt

Vyšplhala jsem se za Jessiem tak rychle, jak jsem to jen dokázala. Venku bylo teplo, sluníčko se prodíralo skrze větve stromů a docela pražilo. Pořád to ale bylo lepší, než vlezlá zima. Otřepala jsem se od čenichu po ocásek a zamračila se na Jessieho, který na mě vyplazoval jazyk. Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu, nebýt jeho, spolkla by mě černá řeka a z toho bych se asi sama nevykroutila. "To už se mi znova nestane," prohlásila jsem rozhodně a rozhlédla se kolem, abych zjistila, kde asi najdeme naši druhou snídani. Špekoza byla dobrá a najedla jsem se jí dosytosti, ovšem zákusek nemohl uškodit nikdy a navíc kdoví, kdy zase mohl udeřit hlad?
"Co je bizon?" olízla jsem si mlsně čumák, takové zvíře jsem taky neznala. "Já mám nejradši kachnu," podělila jsem se s Jessiem o své preference a pajdala kolem s čumákem u země. "Teď... teď prostě uvidíme, co najdem, no ne? Takovej velkej les, to by bylo, aby tady nic nebylo," zahlásila jsem a hned za dalším stromem čenichem nabourala do dost zajímavé věci.
Jak jsem do ní šťouchla, vyvrátila se. "Jessie! Co je tohlecto?" vykoukla jsem zpoza kmene na strakaté vlče a křivou tlapkou ukazovala na to, co jsem našla. Mělo to bílou nohu a hnědý klobouk. Vonělo to celkem zajímavě, trošku po hlíně a asi to byla nějaká divná kytka, když to rostlo ze země, ale vypadalo to tak... no. Jako docela masitá kytka. "Myslíš, že to je k jídlu?" Trochu jsem do toho začala dloubat drápem, až se klobouk ulomil a do nohy jsem vyďoubala díru. Celé to bylo z jedné hmoty, jak se zdálo.

VLA 8. - Napiš post, ve kterém se tvé vlče pokusí přesvědčit někoho, že je skutečný mořský duch.

Červenec 1/10 - Machi

Slunce pálilo jako pitomé. Dokonce i suchozemského tvora, jako jsem byla já, to přimělo jít hledat ochlazení k vodě. Neměla jsem ji po cestování přes močály tak úplně v lásce, ale dokud to bylo jezero a ne bažina, ještě to bylo v pohodě. Pajdala jsem si to neohroženě k velké vodě a těšila se, až se napiju a pořádně ochladím. Už jsem to tady trochu znala a věděla jsem, které místečko na břehu si vyberu. Bylo pěkné, klidné a daleko od rákosin, ze kterých by mohla vyběhnout vraždící labuť - i když jsem pořád toužila po pomstě, v hloubi duše jsem se jí dost bála.
Jenže jak jsem se blížila, zjistila jsem, že na mém místečku už někdo je. Zarazila jsem se, hřbet se mi instinktivně naježil, protože tohle byl nějaký cizák. Vypadal sice docela mladě, ale jeden nikdy neví, kdo se mu pokusí ukrást kůži! Přikrčila jsem se, oháňka se mi sama od sebe stáhla mezi zadní nohy a mou první myšlenkou bylo, že musím utéct, než mě zmerčí. Má druhá myšlenka však byla o poznání bojovnější. Nenechám se přece jen tak vyhnat ze svého místa! Ochladit jsem se doopravdy chtěla a doufala jsem, že jednoho ne úplně vyrostlého vlka zahnat zvládnu.
Vycenila jsem zubiska, naježila celý hřbet jako pilku a přikrčila jsem se. Představovala jsem si, že vypadám jako hrozivá příšera, která právě vylezla z moře. I moje křivá pajdavá nožka určitě tomu efektu napomáhala. "Grrrr," zavrčela jsem zlověstně na vlka, který cosi kutil ve vodě. "Huuu, smrtelníkuuu, koukej vypadnout z tohohle místa! Já jsem, ehm- Jsem mořská dušice Křivá Hnáta a pokud odtud nezmizíš, ukradnu duši i toběěěě," kvílela jsem hrůzostrašně, akorát, že se mi hlásek trochu třásl. Srdce mi totiž mlátilo až v krku a tlapky se pode mnou lehce klepaly. Co když to prokoukne? Co když je silnější, než vypadá? Co když to je kradač kůží? Tohle byl ale hloupý nápad... Už bylo však pozdě vycouvat.

65 (13)
VLA 11 - Napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru

Jessie soudil, že dospěláci prostě věci moc řeší. Vlastně jsem s ním docela souhlasila, rozhodně jim to vždycky trvalo děsně dlouho a kolikrát ani k žádnému závěru nedošli. Nevěděla jsem ale, jestli bych řekla, že jsem zrovna vlčice, co nic neřeší. Řešila jsem toho... dost. I když zrovna teďka, v tuhle chvíli, jsem chtěla řešit hlavně jednu jedinou věc. Svůj prázdný žaludek.
"Cože! Jmenuj jednu jedinou věc, kterou jsem provedla!" zvolala jsem pohoršeně, to teda nebyla vůbec žádná pravda! Já jsem mohla být ponechaná úplně a naprosto bez dozoru, jak jsem určitě dokázala hned vzápětí, když jsem nám našla jídlo.
Najedli jsme se do sytosti. Rozhodně dost na to, abychom měli energii jít si hledat nějaký zákusek. Nechápala jsem, jak je možné, že tu vlci nechali prostě povalovat takový obří flák jídla. Copak nevěděli, co to je hlad? Nevěděli, že se má jídlo hned sežrat, protože později už by žádné být nemuselo? V duchu jsem nad tím vrtěla hlavou. "Grueeeek," nezůstala jsem za Jessiem pozadu s krkancem vytaženým až někde z paty. Olízla jsem si čenich a podívala se na divné zvíře, ze kterého jsme dost ujedli. "Co to vůbec má být? Nějaká koza... ale taková tlustá. Špekoza," zachechtala jsem se a bez váhání následovala Jessieho ven z úkrytu. Škrábat se chodbou nahoru nebylo nejjednodušší, ale po spánku byla má nožka stejně odpočatá a plná elánu jako já, takže jsem to zvládla bez nějakého karambolu.

//Asgaar

64 (12)

No. Tak jsem teda Jessieho nakonec vážně kousla. "Ups," vyjádřila jsem se k tomu. "To byl omyl, chtěla jsem kousat jenom ve snu," zazubila jsem se na něj špičatými perličkami, které jeho oháňka před chvílí okusila. Jakpak by se mohl zlobit? Však jsem byla hotové vtělení nevinnosti. Hehe, to určitě.
Wylan nás prý definitivně neopustil, musel jít ale cosi řešit. "Hmm. Mňo, ale když dospělí něco řeší, může to trvat věěěčnost," zakoulela jsem očima, vyšlo to skoro nastejno a navíc... Jeden nikdy nevěděl, co se mohlo stát. Museli jsme být připravení na všecko.
Trochu uraženě jsem zkrabatila čumáček, když Jessie prohlásil, že mě dostal na starosti. "Pah, mě nikdo na starost mít nemusí, já se o sebe zvládnu postarat," vyskočila jsem na své tři zdravé tlapky a vytáhla se do celé své trpasličí výšky. "Ale máš recht, že my dva všechno zvládnem i bez dospěláků," dala jsem mu za pravdu aspoň v něčem, aby si snad nemyslel, že ho vyháním.
Teď jsem hlavně chtěla vyřešit otázku jídla. Protože už jsem hladem skoro šilhala. "A proč né obojí? Nejdřív si dáme nějakou snídani, abysme měli sílu na to jít hledat... druhou snídani!" rozhodla jsem se zcela geniálně a začala šmejdit po jeskyni, abych našla tu schovanou krmi, která se tady údajně měla někde schovávat. Moc těžký lov to nebyl. "Ha! Tady něco je, nějaká divná koza nebo co," kopla jsem muflona, kterého zbýval větší kus, do zadku. Bylo mi jedno, jestli to je koza nebo ovce nebo Wylanova prababička. Zaťala jsem do toho zuby a začala to mordovat, abych urvala co největší kus.

63 (11)

Nějaké spory a hádky šly úplně mimo mě. Chrněla jsem jako špalek, s Jessieho ocáskem pod hlavou, jen jsem sebou občas škubla, když se mi zrovna zdál nějaký divoký sen. A že jich bylo dost! Většinu jsem jich hnedka zapomněla, ale ten poslední si pamatuju moc dobře. Běhali jsme s Malechitem po louce a on mi začínal utíkat. Natáhla jsem krok, nohy jsem měla všecky rovný, takže mi to šlo jako nic. Ale Malech byl vždycky větší a rychlejší, takže mi utíkal a ještě se mi smál. To jsem nemohla dopustit! Otevřela jsem tlamu a chramst-
V momentě, kdy jsem kousla bratra do zadku, jsem se probudila. Otevřela jsem oči a zjistila, že v tlamě žužlám huňatou oháňku, která ke všemu není moje. Zmateně jsem zamžourala kolem a vyplivla Jessieho ocas, který jsem možná taky tak rafla, jako bráchu ve snu. Krev v tlamě jsem ale necítila a byl pořád připojený ke zbytku vlčkova těla, takže tak zlé to být nemohlo. "Jessie? Spíš?" zajímala jsem se - pro případ, že by ho moje žužlání neprobralo. "Wylan se na nás vykašlal," informovala jsem ho nespokojeně, když jsem hnědého vlka nikde nenašla, široce zívla a olízla si čenich. Aspoň, že Jessie pořád držel při mě. Byl to můj jedinej kámoš a jinýho jsem ani nepotřebovala (stejně mi ale bylo trochu líto, že Wylan zmizel).
Něco mi ale přece ke štěstí chybělo. V břiše mi ukrutně zakručelo. "Huuuuh, myslíš, že se tady vede něco k jídlu?" On by to mohl vědět, byl tady přece, no... doma?