Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Močály přes Hadí ocas

Vyplázla jsem na Jessieho jazyk, když nás pokáral za to, jak vypadáme. "Ty taky nejseš zrovna ze škatulky," vrátila jsem mu to, bylo mi úplně jedno, jak vypadám, hlavně, že jsme byli naživu! "Kdybys viděl to, co my..." Otřásla jsem se, už jsem tady nechtěla být ani chvíli. Radši jsem se rovnou rozpajdala pryč. Mlha se trochu rozplynula a tak jsem aspoň malinko viděla na cestu. "Já tě taky ráda vidím," dodala jsem přes rameno už smířlivěji.
Zase tak moc rychle, abych vlkům utíkala, jsem nešla. Byla jsem unavená z toho honu na příšeru, moje tlapka byla taky unavená a ke všemu jsem cítila, že na mě něco leze. Moc jsem toho nenamluvila, jen jsem natáčela uši k Wylanovi a Jessiemu, kteří šli za mnou a poslouchala jsem, co si to povídají. Ten Sirius, kterého jsem zatím pořádně ani neviděla, se podle mě zachoval jako pěknej blbec. I když jsem k tomu neměla skoro žádný kontext. "Ať si nakašle," okomentovala jsem to a pak sama zakašlala. Otírala jsem si čumák o kdejaké listí a kapradí, co jsme míjeli a snažila se to dělat nenápadně. Já nejsem nemocná, a nejsem a nejsem. Ale loudala jsem se čím dál víc, protože mě nějak opouštěla chuť cokoliv dělat.
Možná největším indikátorem, že všechno není, jak by mělo být, byla moje vlažná reakce na zprávu o jídle. "Tak jo," řekla jsem jednoduše, ale nenatáhla jsem krok a ani se mi nadšením nerozzářila očka. Ze všeho nejvíc jsem chtěla spát, ne jíst.

//Asgaar přes Vyhlídku

Listopad 2/10 - Tundra

Bohužel to nevypadalo, že by se mi povedlo vlčici zastrašit. Dokonce se usmívala, jako by snad bylo na mém děsivém projevu něco vtipného! Hned mě začala poučovat o tom, jak nebezpeční můžou cizí vlci být. Jako bych to snad nevěděla. "To já dobře vím. Ale nebojím se, protože... protože se umím prát," ukazovala jsem vlčici své krokodýlí tesáky. Ve skutečnosti jsem měla srdce až v krku, pořádně jsem se jí lekla a protože byla cizí, měla jsem z ní docela nahnáno, ale věděla jsem, že to nesmím ukázat. Musela jsem vypadat jako co nejobtížnější cíl. Ježila jsem se jako ježek a snažila se co možná nejvíc schovat křivou nožku, aby jí nedošlo, že nemůžu moc utíkat.
Vlčice ale zatím moc nebezpečně nepůsobila. "Já žádný rodiče nemám a ztracená taky nejsem," informovala jsem ji a polkla knedlík v krku. Nechtěla jsem se bavit o rodičích. Hrozilo dost velké nebezpečí, že bych se tady před tou cizinkou rozbulela a to by byla hrůza. "Domů trefim. Co tu děláš ty? Ještě jsem tě tady neviděla," začala jsem se radši vyptávat já, přišlo mi to jako bezpečnější volba. Aspoň mi to dávalo pocit, že mám otěže konverzace ve svých tlapkách.

Listopad 1/10 - Tundra

Jezero jsem už dobře znala. Bylo to dějiště zajímavých věcí, většinou se tady potloukali ještě další vlci nebo ty zatracené labutě, ale já jsem se nebála. Nikoho a ničeho! K jezeru mě to táhle hlavně kvůli tomu, že se tam dalo vždycky najít něco k jídlu nebo aspoň nějaká zábava, když byla dlouhá chvíle. Společnost cizích vlků mě až tak moc nebrala, ale muselo se to někdy přežít, pokud jsem chtěla to dobrý, co jezero přinášelo.
S čenichem u země jsem pajdala po břehu a nenacházela jako na potvoru skoro nic. Už byla docela zima, takže většina ještěrek a žab a hmyzu zalezla kdoví kam a já měla totální smůlu. "Hmpf," odfrkla jsem si a zvedla krátce pohled od země, protože se mi do cesty postavil balvan. No a málem jsem vylítla z kůže! Nahoře na kameni ležela vlčice. Asi tam musela být celou dobu - určitě mě sledovala a mohla mi kdykoliv skočit za krk. Couvla jsem a přikrčila se s varovným zavrčením a cvaknutím zuby do vzduchu. "Já se tě nebojim, i když jsi vejš," informovala jsem ji, kdyby si náááhodou chtěla myslet, že mě vylekala. Byla to zlodějka vlčecích kůží? Nebo byla normální? Jak jsem na ni koukala, spíš to vypadalo, jako by se někdo snažil stáhnout z kůže ji. I vleže jsem viděla tu velikou jizvu, co měla na rameni.

Wylan sliboval, že mě nedá. Že si mě... nechá? Překvapeně jsem zamrkala. Ne, že bych nechtěla s Wylanem zůstat. Jen jsem se domnívala, že když rodinu ztratíte, už jste napořád... ničí. Nebo jen svoji. "Kam bysem chodila," zašeptala jsem s nemalou úlevou - jak nad tím, že Wylan chápal hrozbu kradačů kůží, tak nad tím, že zřejmě nezůstanu na světě úplně sama. Jasně, že bych si poradila i tak. Ale takhle to bylo lepší. I když byl Wylan občas trochu oslík, jako třeba teď. Zavrtěla jsem hlavou a šeptem mu připomněla: "Já přece nemůžu utíkat."
Hluk nás ale obešel, vzdaloval se... až nakonec zmizel. Chtěla jsem si už už oddechnout, když tu se ozvalo hlasité zvolání a já málem vyletěla z kůže, jak jsem měla nervy pořád ještě napjaté. Nebyl to ale hlas příšery ani lovců. Tenhle hlas já přece znala! "Jessie," vydechla jsem a ocásek se mi rozkmital sem tam. Následovala jsem Wylana přes močály a obezřetně se rozhlížela sem tam. "Nikdy," souhlasila jsem s tím, že pro příště močály vynecháme.
Nejhorší stres ze mně opadl a zůstávala po něm divná únava, cítila jsem se úplně vyždímaná. Přesto jsem Jessieho přivítala zamáváním ocasu a přátelským šklebem. "Čau, Jessie," pozdravila jsem ho a odkašlala si, protože můj hlas zněl jaksi nakřáple. Moc to ale nepomohlo, v krku mě nepříjemně šimralo. "Šli jsme se podívat na příšeru, bylo to děsný," vysvětlila jsem a kecla si na pevnou zem. Tlapka mě pobolívala, ale horší bylo to šimrání v krku a v čenichu a jak unaveně a nanicovatě jsem se cítila. Přesně takhle to začínalo i minule... Ale já nechtěla být nemocná, kruciš! A už vůbec jsem to nechtěla přiznat. Jediné, co jsem chtěla, bylo vypadnout z močálů. "Nepůjdem odtud pryč?" navrhla jsem a vlastně ani neváhala. Už jsem měla mokřin po krk a když převezmu velení, nikoho nenapadne si myslet, že jsem nemocná. Ha, skvělý plán.

//Zarostlý les přes Hadí ocas

Trochu jsem se ošila, když do mě Wylan šťouchl, ale jenom trochu. Síla zvyku. Zas tak moc mi to nevadilo, protože Wylan byl v pohodě. Už jsem se rozhodla, že to není kradač vlčecích kožichů. Zbytek smečky, s výjimkou Jessieho, byl pořád ještě na tenkém ledě. "Když je to k jídlu, tak jo," olízla jsem si čenich a pokrčila rameny, já nebyla vybíravá, jeden nikdy nevěděl, kdy zase může udeřit hlad.
Jenže na hlad jsem přestala myslet ve chvíli, kdy události kolem nabraly dost děsivý spád. "Tak dávej bacha," zašeptala jsem Wylanovi naléhavě, nejen, že mě lekal, ale mohl nás oba klidně prozradit. Byla jsem si docela jistá, že se mlhou plíží alíkátor, ale Wylan měl zase vlastní teorii. Ta nebyla o moc optimističtější. "To je možný, protože... znám vlky, co chtěli mou a sourozenců kůži. Ale nevěděla jsem proč. Možná to měli na tohle. Aby udělali tyhlety... příšery." Ztěžka jsem polkla knedlík v krku. "Wylane, jestli to jsou voni, nesmíš... nesmíš jim mě dát, jasný? Ať říkaj cokoliv," pípla jsem tenoučkým hláskem, který se vůbec nepodobal mému předchozímu tónu. "Voni už všechny dostaly a zbejvám jim jen já." Tohle byla přímo noční můra. Nikdy jsme sem neměli chodit, vždyť já přeci věděla, proč močály nesnáším!
I když mi srdce bušilo divoce v hrudi, tlapky se mi třásly a nic jsem si nepřála víc, než odtud vypadnout, zavrtěla jsem pomalu hlavou. "Máma říkala, že je nejlepší zůstat potichu a schovaný. V té mlze a ve tmě schovaný jsme... Snad nás to mine. A když ne, budeme se muset prát. Aspoň já." Protože utéct jsem nemohla, útok byl jedinou obranou, která mi zbyla. Ovšem doufala jsem, že to nebude třeba. Kousala jsem do věcí ráda, ale z tohohle jsem byla tak vynervovaná, že jsem jen chtěla, aby už byl konec. Šramocení z mlhy se pomalu posouvalo kamsi po naší levé tlapce, vzdalovalo se... sláblo.

Tolik chutí k okusení a tak málo času! Život je někdy hrozně nefér, to vám teda povím. Já si totiž dala cíl. Není sice úplně jednoduchej, ale je to můj cíl a já ho chci splnit. Ráda bych poznala všechny chutě světa. Nebo aspoň Gallirei. Gallirea je totiž v jedné věci hodně výjimečná a zajímavá - všude je na ní dost jídla. Prakticky o lovnou zvěř zakopáváte, minimálně v porovnání s místy, kde jsem se já narodila a prvních pár měsíců života žila. Tam jsme trpěli hladem, břicha jsme měli pořád prázdný a když už máma něco ulovila, byl to většinou králík nebo nějaká obdoba myši.
Tady? Tady to je úplně jiný svět. Jeleni, daňci, losi, srnky, mufloni, divočáci, zubři, miliarda druhů ryb, triliarda druhů ptáků, drzý veverky, lišky, jezevci, žáby, ještěrky, hadi... No prostě na co si vzpomenete, a to vůbec nemluvím o ovoci, bylinách a houbách, těch je tady snad ještě mnohem víc. Všechno, co se hemží po zemi, lítá vzduchem nebo se plácá ve vodě, se povětšinou dá sežrat. A já bych hrozně moc ráda znala chuť každé z těch věcí.
Jenomže to není až tak jednoduchý, jak by se to mohlo zdát. Už jen ty všechny zvířata najít může být problém. Ne všechny jsou totiž úplně obvyklý a nebo se rády schovávají. Srnky a jeleni, jasně, ti jsou všude, ale třeba taková kuna? Tu se mi povedlo zahlídnout jen párkrát. A když už je najdete, je tu ten větší zádrhel, aspoň pro mě. Musíte je totiž ještě ulovit. Když máte jednu nohu chromou a sotva se belháte, je pro vás nereálný ulovit i králíka, natožpak muflona. Nemyslete si, že se vymlouvám nebo házím flintu do žita. To vůbec ne. Věřím, že časem se mi povede vykoumat způsob, jak to dělat líp nebo jak si tlapku vyléčit. Tohle je, ostatně, země zatracenejch zázraků, ne snad? Ale do té doby je to tak trochu problém a můj výzkum to dost zpomaluje. Stejně by to chtělo sehnat pár loveckých parťáků, protože takovýho losa bych sama nesundala, ani kdybych byla zdravá jako rybička.
Prozatím jsem tedy zkoumala hlavně ryby, žáby a tak podobně. Ryby mi chutnaj a docela mě překvapilo, že v chuti rozdíly taky jsou, i když ne tak velký, aby to bylo kdovíjaký vzrůšo. Některý chutnaj prostě víc jako ryba, některý víc jako bahno. To je asi celý. Žáby se taky docela daj. Ale ne ty naštvaný! Ty, kterým jsem slyšela, že se říká ropuchy. Už. Nikdy. Víc. Jednou jsem taky chytla vážku a pak velkou tlustou zelenou kobylku. Hmyz je sice křupavej a je sranda, jak se některým vlkům hnusí, když chroupete kobylky (nepochybně nikdy nezažili, co to je hlad), ale zase. Ta chuť není nějak extra.
Pak tu máme houby. Ty mi moc nechutnaj, přiznám se. Nejsem moc vybíravá, když je hlad, sežeru všechno, ale houby... no, nic moc pro mě. Ovoce mám radši, zatím nejlepší byly asi maliny, ale ty trny jsou děsně otravný. Stejnej problém mám s ostružinama. Proč dělají sladký, výborný plody a potom si je brání trnama? K čemu jim jsou? Když to nikdo nesní, akorát to bez užitku shnije nebo hůř, sezobou to ptáci. Ptáci mě pěkně štvou, protože se nedají skoro chytit. Jsou rychlý a ty křídla jim dávaj neférovou výhodu. Jednou se mi ale povedlo ulovit kachnu, která byla úplně blbá a vzlítla přímo proti mě. Jen jsem po ní skočila a byla moje! Pěkně jsem si potom namlela tlamu, ale za tu kachnu to stálo.
No, je přede mnou ještě spousta práce s výzkumem všech možných pochutin. Ale nebojte, nevzdám to, i kdyby to měl být vyloženě celoživotní projekt.

Říjen 6

Prolezla jsem dírou v kůře a nacpala se dovnitř. Místy ještě zbývaly ty oranžové chuchvalce, hlavně vysoko, kam už jsem nedosáhla, ale nevadilo mi to. Pravda, podlaha a zdi tohoto příbytku byly dost ulepené, pravda, asi to moc dlouho nevydrží, než to začne hnít a nakonec z toho zůstane jen kupa kaše, ale pro dnešek? Pro tuto chvíli? Byla jsem si jistá, že mám ten nejhustější přístřešek ze všech gallirejských vlků. No povězte mi, kdo další ještě má pelech uvnitř velkého ovoce? Beztak vůbec nikdo! Kam se hrabaly dutiny stromů, nory nebo jeskyně, tohle byl unikát. "Světovej unikát," broukla jsem spokojeně a stočila se do klubíčka na dně dýně. Doširoka jsem si zívla a chvíli sledovala, jak světlo zvenčí proniká skrz kůru, než jsem nakonec spokojeně usnula.

Říjen 5

K potoku to naštěstí nebylo moc daleko, takže když jsem byla se svou prací spokojená, odpajdala jsem tam a opláchla ze sebe co nejvíc toho lepkavého, co jsem dokázala. Vosy teď na podzim sice už moc nelítaly, ale stejně jsem nechtěla, aby mě sežraly. Co kdyby mě našly! Nebo mravenci! Brr... Ani jsem na to radši nechtěla myslet. Umyla jsem se a napila a pak jsem se otočila zpátky k obřímu ovoci lomeno zelenině, ze které teď už zbývala jenom samotná slupka. Uprostřed měla vyhlodanou díru od mých ostrých zoubků. Spokojeně jsem se zašklebila a zamáchala ocasem, odvedla jsem dobrou práci, to teda vážně jo! Chvíli jsem se ještě dívala zvenčí a potom jsem se rozpajdala zpátky, abych se mohla svým dílem pokochat i zevnitř.

Říjen 4

Nechápala jsem, proč má ten plod tak silnou slupku, když ani není sladký. Byla ale docela sranda ven vytahovat ty chuchvalce a semínka a navíc to nechutnalo úplně odporně. Měla jsem hlad a nebyla jsem zrovna vybíravá, takže jsem něco málo snědla a zbytek jsem prostě roztahala kolem. Rozhodla jsem se totiž, že by mohla být sranda plod vydlabat a nechat jenom tu kůru. Byl tak veliký, že jsem si z něj mohla udělat skrýš.
Trvalo to ale mnohem déle, než jsem předpokládala a byla to docela makačka. Musela jsem zapojit nejen zuby, ale i drápy, abych všechen ten sajrajt zevnitř vyškrabala. Byla jsem od toho navíc celá upatlaná. Lepilo se mi to do kožichu i mezi drápky, byla jsem celá pokrytá semínky a vnitřnostmi toho plodu. Ještě, že jsem si na svém vzhledu moc nezakládala. Stejně to ale nebylo nic příjemného.

Říjen 3

Nebylo nic snazšího, než to zjistit. Zakousla jsem se do oranžové kůry a začala škubat hlavou sem a tam. Povedlo se mi malý kousek vylomit, ale povím vám, že jsem ještě nepotkala ovoce, které by mělo tak silnou slupku. Vážně si dost bránilo to, co mělo uvnitř. Takže bude určitě nejdobřejší a nejsladší, pomyslela jsem si a mlsně si olízla čenich. Sbíhaly se mi sliny. Kousala jsem a kousala, abych se probila dovnitř, až jsem vyhryzala pořádnou díru, do které jsem mohla strčit hlavu. Ta kůra neměla žádnou extra skvělou chuť, ale vnitřek bude určitě mnohem lepší!
Na pohled byl ale zase mnohem nechutnější. Vypadalo to... docela děsně. Oranžová vlákna, všude samá semínka, lepilo to a čvachtalo. A stejně jako kůra to nebyl zrovna výjimečný chuťový zážitek.

Říjen 2

Bylo to... něco. Něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Veliké, kulaté a oranžové. Opatrně jsem k tomu přišla pro případ, že by šlo o jakési zvíře - mohl to být třeba ten největší brouk, jakého jsem v životě viděla! Ale když jsem přišla blíž, bylo jasné, že zvíře to není. Bylo to nějaké obří ovoce nebo zelenina nebo co vlastně. A nebylo tu jediné. Když jsem koukla o něco dál na louku, uviděla jsem jedno ještě o něco větší, a o kus dál ještě větší, až jsem uprostřed louky spatřila snad samotného krále těchhle... oranžových věcí. Ten byl úplně obří, dokonce větší, než já. Možná i větší, než dospěláci. S vykulenýma očima jsem připajdala až k tomu a zaklepala tlapkou na tvrdou oranžovou kůru. "No tohle! To je teda něco!" Očichala jsem to. Jak to asi mohlo chutnat? Bylo to vůbec k jídlu?

Říjen 1

Byl podzim. Vítr kvílel, mraky pluly nebem, listí šustilo - ale co vám to budu popisovat, snad všichni víte, jak vypadá podzim, ne? Pajdala jsem si takhle po kraji lesa a koukala, co bych mohla sníst. Jenže ono to nebylo tak lehký. Ráno bylo mrazivé, všechen hmyz zalezl kdoví kam, ještěrky taky a stejně tak žáby. Našla jsem pár kyselých šípků, ale vevnitř byly chlupaté a škrábaly mě v krku. Fuj! Dokonce ani ty houby jsem nenašla... Jako by se proti mě celý svět spiknul a chtěl, abych hladověla. To bylo tak hrozně nefér! Už jsem začínala přemýšlet o tom, že se prostě otočím a půjdu se podívat, co máme na zub v úkrytu smečky. Tam vždycky byla nějaká dobrůtka, jen mi při tom chyběl ten dobrý pocit z toho, že jsem něco zvládla chytit nebo si obstarat sama. V břiše už mi ale kručelo a možná nebudu mít na výběr. Když tu jsem to spatřila před sebou!

Normálně se mi zježila srst sama od sebe, když Wylan vyprávěl, že tu věc vážně viděl na vlastní oči. Dokonce i viděl, jak si to vzalo jeho kámoše a stáhlo ho to do močálu. Možná proto se mi snažil nalhávat, že se vlci změní v ryby - doufal, že jeho kámoš to aspoň nějak přežil, ale já jsem dobře věděla, že jestli se ponořil do toho bahna, byl pryč navěky. Opatrně jsem Wylana poplácala křivou tlapkou po jeho velké tlapě. "Tak to mi je tvýho kámoše líto," řekla jsem upřímně. Bylo blbý ztratit někoho, koho jste měli rádi. To jsem taky věděla dobře. Až moc. Už se mi zase dělal knedlík v krku, ale nějak jsem se ubránila tomu, abych se rozbulela. Zatím. "Za žádnýma světýlkama chodit nebudu," slíbila jsem Wylanovi trochu přiškrceným hlasem a pak se ušklíbla, když zmínil rybí život. "Jo, protože je všecky sežeru!" chňapla jsem zuby do vzduchu.
Snad by se mi díky tomu i nálada zlepšila, kdyby se neozval ten podezřelý zvuk. Okamžitě jsem se měla na pozoru. Wylan vedle mě ztuhnul a pak... ho to táhlo do bahna! "Wylane!" vyjekla jsem a už už ho chtěla chytit za nohu, když se vytáhl zpátky a připojil se ke mně. "Co blbneš, myslela jsem, že tě to dostalo," hubovala jsem ho sotva slyšitelným šeptem. Něco s námi bylo v mlze. Moje představivost pracovala na plné obrátky a srdce jsem měla až v krku. "J-jo," špitla jsem. Ale Wylan si myslel, že to je jenom nějaké zvíře. Což nemuselo nutně být o moc lepší. "Myslíš, že to je alíkátor?" zašeptala jsem vyplašeně a obrovské oči upírala na hnědého vlka. "Slyšela jsem," od strejdy Yorka, kterému máma výslovně zakázala nám cokoliv vyprávět, což ho ovšem nezastavilo, "že jednou šel jeden vlk do močálů a šlápnul na alíkátora. Myslel si, že to je suchej kmen... ale alíkátor ho sežral, protože má hrozně moc ostrejch zubů a když toho vlka pak hledali, našli z něj jen jedno ucho." Čím déle jsem poslouchala zvuky v močálech, tím jistější jsem si byla, že to ten alíkátor fakt je. Nohy se mi klepaly a přitiskla jsem se k Wylanovi tak těsně, jak to jen šlo. Močály byly hrozný místo, nejhorší na světě. Doufala jsem, že Wylan nezačne řvát a utíkat. To by nás oba odsoudil k smrti. Museli jsme zůstat potichu, potichoučku...

//Zarostlý les přes Hadí ocas

"Jojo, kdyžtak nás... vochráním," pronesla jsem s co největším sebevědomím, i když jsem ho tak úplně necítila. Byla ve mně malá dušička, že jsme měli jít do močálů a hledat blátošlapa. Jenže copak jsem to mohla přiznat? Wylan by si myslel, že jsem mrně, co se všeho bojí a... a tak. "Tak jo. To by mohlo fungovat," usoudila jsem. Znělo to jednoduše, ale věděla jsem, že to tak asi úplně nebude, kdyby nás blátošlap fakt našel.
Vyrazili jsme pomalu směrem, kde by měly být ty močály. I když mi srdce začínalo bušit silněji a silněji, nastražila jsem uši k Wylanovi, zvědavá na jeho příběh. "Tak joo," zazubila jsem se a poslouchala. Jinde by mi to možná strašidelné nepřišlo, ale tady, v objetí močálů... ještě ke všemu za chladné, temné noci... "Fakt? Tos fakt viděl?" pípla jsem. Naivita staršího vlka mě trochu překvapila. Promění se v ryby? Vážně? "Wylane. Když někoho spolkne močál, tak umře." Máma nám to vtloukala do hlavy znova a znova.
Jak jsme kráčeli dál do močálů, držela jsem se blíž a blíž u Wylana, až jsem se tiskla k jeho zadním nohám, aniž bych si to skoro uvědomovala. Natáčela jsem uši za každým zvukem, každým šplouchnutím a dávala zatraceně dobrý pozor, kam šlapu. Rozhlížela jsem se do všech stran a snažila se vidět všechno najednou, aby nás blátošlap nezaskočil. "Z-z-zatím ne," špitla jsem přiškrceně, ale v duchu jsem viděla jiné věci. Ten zrádný kořen, který mi zlomil nohu. Máminu přísnou tvář. Adiny nehybné tělo, na které v mělkém hrobě padala hlína. Přitiskla jsem se bokem k Wylanovi ještě těsněji, ač jsem nebyla žádný mazel, najednou jsem potřebovala vědět, že tady je se mnou. "Wylane? Možná-" Slovo se mi zadrhlo v krku. Někde mezi stromy se ozvalo hlasité křupnutí. Naprosto jsem strnula a třeštila oči do tmy. Co to bylo?

"Lesošlap, jo?" zopakovala jsem po Wylanovi zamyšleně a snažila se rozhodnout, jestli to je úplná blbost, nebo by něco takového opravdu mohlo existovat. Střelila jsem pohledem po okolních stromech... ale ty se tvářily jenom jako stromy. Jenže to vůbec nemuselo nic znamenat. Lehce jsem se otřásla a došla k názoru, že by určitě bylo lepší se vydat někam, kde stromy nerostou tak hustě blízko u sebe a nejsou tak dusivé a propletené.
"Né, jasně že se nebojím," prohlásila jsem bojovně a cvakla zuby do vzduchu. "Já bych ho roztrhala na cimprcampr, kdyby se k nám přiblížil," zavrčela jsem, Wylanova slova mi dodala bojovnosti. Jasně, že jsem se nebála, vůbec jsem se nebála, ani trochu, ani malinko. "Tak jo, když budem opatrný, neměl by nás dostat. Ale v močálech musíš dávat bacha i na další věci," poučovala jsem Wylana. "Třeba na bláto a na zrádný kořeny," řekla jsem a krátce sjela pohledem ke zraněné nožce, která to schytala právě v bažinách. Už jen proto se mi tam dvakrát nechtělo... ale nechtěla jsem, aby si Wylan myslel kdoví co. Navíc jsem na sebe byla celkem hrdá, že se mi povedlo dospěláka takhle vystrašit!
Opatrně jsem se postavila na nohy a usoudila, že zase chvilku chůze zvládnu. Říkal, že to není daleko. Pomalu jsem se vypravila za ním, aby nás vedl. "Hlavní je se dívat všude kolem sebe, páč on nechce, aby ho někdo viděl, když se hejbá," vysvětlovala jsem, jak se nejlíp proti blátošlapovi bránit. "Nevím, jestli se bojí klacků, on totiž tak trochu je z klacků, nebo se za ně aspoň maskuje, ale kdybysme ho začali pořádně hryzat, určitě by mu to za to nestálo." Snad.

//Mahar přes Hadí ocas