Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 2/10 - Wizku

Chvíli měla ryba fakt navrch, ale pak jsem ji začala udolávat. Jo, jo, jen počkej! Na mě si nepřijdeš! radovala jsem se v duchu a bořila svoje zuby ještě hlouběji, pokud to vůbec šlo. Postupně se ryba přestala mrskat a já se mohla znovu postavit. Vůbec jsem nebyla tak daleko od břehu, jak jsem si myslela. Zabrala jsem vší silou a hopsajíc na třech nožkách jsem rybu odtáhla od vody. Vypadala trochu divně, tak nějak scvrkle, ale co. Určitě bude dobrá i tak.
Jenže pak se za mnou ozval hlas a já nadskočila. Okamžitě jsem se ochranitelsky postavila nad svou rybu a vycenila zubiska na černobílou vlčici, která mě překvapila svým náhlým zjevením. "Jo, sama! A teď si ji taky sama sním," zdůraznila jsem, kdyby se chtěla zahryznout do mojí rybky, musela bych ji kousnout. "Byla to fuška, hrozná, ale naštěstí mám hrozně ostrý zuby, tak jsem to zvládla," varovala jsem vlčici nepřímo, že se svoje zbraně rozhodně nebojím použít. Ježila jsem se a srdce mi bušilo až v krku. Co po mně bude chtít? Nevypadala nepřátelsky, ale zdání mohlo klamat.

Září 1/10 - Wizku

Šla jsem k jezeru s jedním cílem a pouze jedním cílem - najít něco k jídlu. A nenechat se zmasakrovat naštvanou labutí, jako posledně. Ovšem nebyla jsem už tak paranoidní, párkrát jsem se tu od té doby mihla a labuťáka už jsem neviděla. Asi jsem ho zastrašila, pomyslela jsem si s nemalou hrdostí a chňapla zuby po žábě, která mi odskočila pod nohama. Jenže byla na mě trochu moc rychlá.
To mi ale bylo fuk, já stejně nechtěla lovit žáby, chtěla jsem chytit rybu. Tu největší rybu, jakou kdy kdo viděl. Jak mě to učil Jessie. Tohleto dokážu, už nejsem malá káča, odfrkla jsem si. I kdybych byla chromá na dvě nohy, tak bych to dokázala. Ve svém soustředění jsem si vůbec nevšimla vlčice, která ležela v trávě na břehu jen kousek ode mne. Školácká chyba... kdyby to byla kradačka kůží, už by mohlo být dávno po mě. Jenže v tu chvíli jsem to ještě netušila, abych si to mohla vyčítat.
Zahleděla jsem se do vody a málem se zalkla úžasem. Ona se tam totiž na mělčině u dna vážně mrcasila obří ryba. Byla fakt, fakt velikánská. A zdálo se, že si mě vůbec nevšimla. Přikrčila jsem se a na nic nečekala. Velice neohrabaně jsem se odpíchla zadníma nohama, šplouchla do vody a - zakousla se do ryby. Vítězství! Nebo ne? Jasně, že ryba si to nenechala líbit, začala sebou mlátit ze strany na stranu a voda lítala všude kolem. Vmžiku jsem byla celá mokrá, chvíli jsem byla nad hladinou, chvíli pod hladinou, místy jsem nemohla ani dýchat, ale rybu jsem pustit nemohla. Ne-moh-la! Pevně jsem se jí držela a snažila se nějak nás dostat ke břehu.

Smýkala jsem zajícem směrem k Jessiemu a Wylanovi, kterého ta divná věc nerozmlátila na kaši a tak se k nám zase mohl slavnostně připojit. Plácala jsem oháňkou ve vzduchu, zatímco jsem pajdala k nim. Mírně oslintaného a ováleného ušáka jsem pohodila před Jessieho a ještě mu ho přistrčila čumákem. "To bysme jinak totiž zdechli hladem," informovala jsem Wylana bez nějaké zášti, ovšem s nezastíranou upřímností.
Zachytila jsem Jessieho naštvaný pohled. Nevěděla jsem přesně, proč se tváří jako kakabus, ale bojovně jsem vystrčila bradu. Ať jsem udělala cokoliv, určitě jsem k tomu měla skvělý důvod! Nebo aspoň dobrý důvod. Nebo... nějaký důvod. Zkrátka a dobře jsem neudělala nic špatně. Tak. Kecla jsem si na zadek a doufala, že se nedočkám žádné nezasloužené přednášky.
Jesaiah se zajímal, jestli si Wylan vyřešil něco se Siriusem, ale podle mě se nikdo nesoustřeďoval na to nejdůležitější. "Hele hele, ale co byla tamta věc?" vykulila jsem oči nejdřív na Jessieho a pak i na Wylana. "Vypadalo to nechutně, to tady normálně žije? Snad to nebyl ten... bizoun?" střelila jsem pohledem k mladšímu z vlků. To by totiž naprosto pohřbilo veškeré moje fantazie o tom, jak se stanu první holkou kovbojkou. Takovouhle nechutnost bych někde po prérii nahánět fakt nechtěla.

Schovaná v křoví jsem nervně hlodala jednoho ze zajíců a sledovala, co se děje venku. Abych řekla pravdu, moc rozumu jsem z toho nepobrala. Vlci (někteří z nich dost divní, mimochodem) se tam motali jako vítr v bedně, hulákali jeden přes druhého, zatímco ta divná obří věc kolem sebe máchala klackem a byl div, že někoho nerozplácla na placičku. Pozorovala jsem to s bušícím srdcem, připravená zdrhnout, kdyby se boj dostal příliš blízko ke mně a přitom jsem ožírala zajíce, aniž bych si to pořádně uvědomovala.
Netušila jsem, jak to Wylan, Jessie, Zeleňák, Trojocaska a Flekoňka chtějí vyřešit, zvíře vypadalo nedobytně, těžko říct, kam se vůbec muselo kousnout, aby umřelo. Nakonec to zřejmě příroda vyřešila sama po svém. Ze země vyletěl bodák a prostě tu věc nabodl. "Jooou," hlesla jsem v úžasu, ale z křoví jsem nevylezla, ani když jsem si byla jistá, že je po zvířeti. Nelíbil se mi pohled na tolik cizích vlků. Jessiemu ani Wylanovi nic neudělali, pravda, ale já jsem tady byla cizí. Oni tu... smečku znali. Já ne. Přemýšlela jsem, co teď, jestli budu muset zůstat pod keřem do skonání světa, ale Jessie to vyřešil za mě. Otočil se a šel pryč, zatímco volal moje jméno.
Vylezla jsem zpod křoví a teprve tehdy si uvědomila, že z jednoho zajíce zbyly prakticky už jen kosti. Hups, blesklo mi hlavou a z hrdla se mi vydralo spokojené krknutí. Aspoň už jsem neměla hlad. Čapla jsem toho druhého ušáka a rozpajdala se svou maximální rychlostí za puntíkatým zadkem. "Džhhhshh! Džhssshhhh!" volala jsem přitom s plnou tlamou.

A Lornu taky

Slyšela jsem Jessieho nadšené vyjeknutí, což asi znamenalo, že se mu povedlo něco chytit. Radovala bych se z toho o fous víc, kdybych se mohla dostat ven, ale bohužel. Králičí nora mě držela a odmítala pustit. V duchu jsem viděla, jak Jessie hoduje na ušákovi a možná ani neví, kde jsem vlastně zmizela... A v tu chvíli mě jeho zuby chytly za nohy. "Íííík," pískla jsem, protože to šíleně lechtalo. Jessie mě držel jen tak zlehka a já jsem se všemožně vrtěla a žížalila, nedalo se to vydržet. I přesto jsem zaslechla ten cizí, naštvaný hlas. Jenže jsem nerozuměla, co říká. "Kdo to- JÁU!"
Právě v tu chvíli mě strakatý vlk vytáhl ze země jako velikou řepu. Měla jsem nejspíš na zadních nohách vytetované jeho zuby a křivou nožku jsem si při tom kousku nešikovně zkroutila pod sebe, takže mě v ní teď tupě bolelo, ale byla jsem volná. "Ale jo, asi jo," opáčila jsem, zatímco jsem se snažila zjistit, jestli mi nějaká část těla nezůstala v noře. "Když to zajím kouskem zajíce, hned to přejde," olízla jsem se mlsně, ovšem při dalších slovech jsem zůstala zaraženě stát. "Co? Jdeš pryč? S nějakou... cizí vlčicí?" Vypadal ale odhodlaně. Jako že ho nepřesvědčím, aby se rozmyslel. Vydal se přes les a já za ním ještě volala: "Hlavně dávej bacha! A kdyby něco, ječ! Přijdu tě zachránit!" Nějak.
A tak jsem osaměla se dvěma ulovenými ušáky. Měla jsem hlad, ale najednou jsem byla moc vyklepaná, než abych něco jedla. Přikrčeně jsem naslouchala zvukům lesa. Stromy strašidelně povrzávaly, nějaký pták zakrákal kdesi nad mou hlavou. A pak tu bylo to dunění... Dunění přicházející ze směru, kam odešel Jessie. Co to kruci je? Zavrčela jsem na ten zvuk a hřbet se mi naježil. A proč tam šel? A co když mu ta vlčice ukradne kůži?
Bylo rozhodnuto. Čapla jsem ušáky za uši a začala jsem je vláčet s sebou, směrem, odkud to dunění přicházelo. Šlo mi to pomalu, protože terén stál za nic a nožka mě bolela, nemluvě o tom, že mrtví zajíci vůbec nechtěli spolupracovat, ale nakonec jsem je došťouchala tak daleko, abych uviděla tu věc. Vypadalo to trochu jako vlk, kdyby ho někdo nafouknul a přearanžoval mu tělo do nepřirozeného tvaru. V tlapě to svíralo obří klacek a rozmachovalo se jím to na všechny strany.
Bylo to ještě celkem daleko mezi stromy, ale ať jsem se snažila sebrat kuráž sebevíc, nedokázala jsem se přimět k tomu udělat jediný krok blíž. To zvíře bylo prostě příliš hrozné. Zatáhla jsem zajíce i sebe pod nízko visící větve jednoho ze stromů a tam jsem se připlácla k zemi a čekala, co bude. Hřbet se mi ježil a srdce divoce bušilo. Chudák Jessie. Ta věc z něj udělá placičku a já ho ani nemůžu zachránit, kousla jsem se zevnitř do tváře a snažila se nebrečet předčasně. Neviděla jsem ale jinou možnost, jak to mohlo skončit.

"Tak každýho, jo," uchichtla jsem se, i když jsem tak úplně nechápala, co tím Jessie myslí. Tak či tak, ať se mi to líbilo nebo ne, byla jsem teď pod jeho velením a vykročila jsem za ním, když zavelel, že jdeme lovit. Byla jsem ráda, že můj úkol zahrnuje jídlo, ale měla jsem určité výhrady. "No jo, no jo, to jsme přece chtěli udělat už dávno, ale co budem lovit? A jak?" vyptávala jsem se a pajdala, co mi tlapky stačily. Snad Jessie nečekal, že za něčím budu běhat? Sice jsem byla ochotná skousnout, že mu musím posluhovat (ostatně to byl můj nápad), ale zázraky jsem fakt neuměla.
Šli jsme lesem a terén byl nejdřív nerovný, pak hrbolatý a nakonec stál úplně za dvě věci. Plahočila jsem se za Jessieho puntíkatým zadkem statečně, ale o dost neohrabaněji, než on. Tlapka mě už zase trochu pobolívala, ale nebylo to nic, co bych nepřekousla. Úspěšně jsme se tedy doplahočili na loviště, které pro nás Jessie vybral. Začmuchala jsem u země stejně jako on. "Cejtim," odsouhlasila jsem, i když ten rybí smrad, co se na mě lepil, mi ten pach trochu zamlžoval. Zvedla jsem pohled k Jessiemu a visela na každém slově jeho plánu, který zněl geniálně. "Rozkaz, kapitáne!" kývla jsem pak a zamračila se na něj. "Hej, jestli mi nic nenecháš, ukousnu si nějakou část z tebe," nakrabatila jsem čumáček, než jsem se vydala k noře, kterou mi ukázal.
Soudila jsem, že díra je velká tak akorát, abych se do ní narvala. Hned jsem se do toho taky dala. Strčila jsem dovnitř čumák, pak přední nohy - a to už jsem viděla ušáky. "Grrr, vrrr, huš huš huš, KŠÁ! KŠÁÁÁÁ!" začala jsem vrčet, hulákat a chňapat po nich zuby, zkrátka a dobře jsem dělala to, co mi šlo nejlíp. Tedy virvál. Ušáci se rozběhli pryč v naprosté hrůze. Snad vyběhnou dírou, kterou Jessie vybral. Já se mezitím odrazila zadníma nohama a pokusila se nacpat hlouběji do nory, ale ouha. Dál už to jaksi nešlo. Přední půlka těla mi vězela v díře, zadek mi ale trčel ven a jaksi jsem se nemohla vykroutit. "Jessie? Už to máš? Jestli jo, tak uhhhh by se mi hodilo trochu helfnout," zavolala jsem a začala se housenčím způsobem kroutit sem tam. Moc velký progres jsem tím ale neudělala.

Vážně jsem doufala, že se Jessie neplete nebo si nedělá srandu, protože jsem fakt fakt fakt chtěla vidět nějakou magickou neplechu. Zatím jsem s tímhle moc zkušeností neměla, skoro žádné. Maminka sice uměla nechat povyrůst rostliny, ale tím moje zážitky s magií končily. Sledovala jsem, jak si strakatý vlk blemcá nohu a mává jí ve vzduchu a usoudila jsem, že to má být asi nějaký slib.
"J...jo, to asi můžem taky," odsouhlasila jsem trochu váhavě. Upřímně jsem trochu pozapomněla na celou tu věc se smečkou a možná bych byla radši, kdybych si na to teď nevzpomněla. Seznamovat se s někým cizím mě zrovna nelákalo. Ale na druhou stranu - kouzla! Ty bych vidět chtěla. Achjo. Škoda, že neuměl kouzlit Jessie.
Jeho jediným magickým trikem bylo spolknutí červíka. A při troše smradu se mu čumák křiví, to je k nevíře.Měl vážně žaludek ze železa, protože ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, příšerka zůstala u něj v břiše. Za pokus to stálo, mlaskla jsem si a zašklebila se. "A čeho by ses jima asi tak chápal?" uchechtla jsem se a snažila se představit si ho v podobě červíka nebo příšery s chapadly. Slunce už se začínalo škrábat nad obzor - a to znamenalo, že budu chtě nechtě muset splnit svůj slib. "Ugh. No dobřeee," protáhla jsem, nedalo se z toho vykroutit. "Jaké je vaše první přání, pane?" zašvitořila jsem a všemožně se pitvořila. Nevěděla jsem moc, jak se takový poskok vlastně má tvářit. Kdyby tak první přání bylo, že půjdeme spát nebo se konečně najíme!

3. Napiš post, kde tvé vlče udělá obětinu sluníčku.

Srpen 4/10

Vytáhla jsem hlavu zpod hladiny a zhluboka se nadechla. Zakuckala jsem se vodou, která mi natekla do krku a zase jsem ucítila ten divný smrad. "Tak se tam třeba utopte, ryby blbý," prskla jsem, až mi z čumáku vyletěla nudle. Párkrát jsem naštvaně vzlykla a pokopala ještě pár kamenů a klacků, ale pak jsem si otřela očka. "Nesmíš se nikdy vzdát, Lorno, to si pamatuj," zopakovala jsem si, co nám vždycky říkala máma. Přesně tak. Jen ten, co se vzdá, prohraje.
Zvedla jsem oči k obloze a dostala další nápad. Nevěděla jsem, jestli dává smysl, ale za pokus to stálo. Posbírala jsem pár těch oblázků, které jsem rozkopala všude kolem, a poskládala je na zemi do kruhu. Potom jsem k němu přiložila několik klacíků, které měly být jako paprsky. Koukala jsem na to, ale mému dílu ještě cosi scházelo. S náhlou inspirací jsem odkulhala dál lesním podrostem a natrhala si plnou tlamu barevného kvítí.
Uložila jsem obětinu doprostřed slunečního kruhu, odkašlala si, zavřela oči a zvedla hlavu ke slunci. "Slunce, sluníčko, nejjasnější na obloze," zahřímala jsem (alespoň jsem si to představovala, můj hlásek byl trochu moc pisklavý, než abych mohla hřímat). "Prosím, dej mi nějaké znamení, kudy se mám dát, abych našla něco na zub. Přichystala jsem ti krásnou kytici, tak prosím nedovol, abych umřela hladem!"
Chvíli jsem počkala a pak jsem zamžourala kolem. A opravdu, tamhle! Ve skvrně slunečního světla, která dopadala na zem, bylo borůvčí úplně obsypané borůvkami. "Jo, jo, děkuju, děkuju, děkuju, sluníčko," rozpajdala jsem se tím směrem, jak nejrychleji jsem dovedla a pustila se hned hladově do jídla.

18. Napiš post, kde se tvé vlče pokusí přivolat rybu, protože věří, že rozumí rybí řeči.

Srpen 3/10

U cizince jsem s žebráním nepochodila a tak jsem šla dál. Pořád mi to ale vrtalo hlavou. Třeba byl odjinud. Vypadal tak podivně. Možná mi fakt nerozuměl. Nebo že by to opravdu nebyl vlk? Přebírala jsem si to v hlavě, obracela to sem a tam, ale nedošla jsem k žádnému závěru. Budu se asi muset zeptat Jessieho nebo Wylana. "Pokud se teda dožiju setkání s nima, kňu," mrmlala jsem si zkroušeně, protože mi v břiše už nahlas kručelo a zatím nebyla na obzoru žádná záchrana.
Nebo že by ano? Jak jsem tak bloumala bez cíle, došla jsem k malému lesnímu jezírku. Bylo pěkné, čisté, průzračné. Určitě v něm budou ryby. Navíc tu nebyl žádný zrádný proud jako v řece. Spokojeně jsem se ušklíbla a přišla až k vodě. Zvědavě jsem do ní nakoukla, ale žádnou rybu jsem neviděla. Ani jednu mrňavou čudlu! "Herdek!" nakopla jsem zdravou tlapkou vztekle kámen, který spadl doprostřed jezírka s hlasitým žbluňk.
Trucovitě jsem si kecla na zadek a mračila se. Tu mi ale přišel nápad. Co kdybych ty ryby zkusila přivábit? Rybí řeč nebyla nic těžkého. Navíc se mě pořád držel i ten rybí smrad, takže to mohlo pomoci. Zkusmo jsem párkrát otevřela tlamu, jak jsem to viděla dělat ryby. "Plup, plup. Glug, glug." Jo. To by šlo. Zhluboka jsem se nadechla, strčila hlavu pod vodu a zkusila to. Glug, glug, blub, šly mi od tlamy bublinky. Třeštila jsem oči a vyhlížela ryby. Vydržela jsem tam tak dlouho, dokud už mě hrudník nebolel a úplně mi nedošel dech, ale neuviděla jsem ani šupinku.

9. Napiš post, kde tvé vlče potká někoho, kdo mluví jazykem, kterému nerozumí (např. jiný živočišný druh).

Srpen 2/10

Pajdala jsem si to lesem dál, hledala, co bych mohla sežrat - a tu jsem ho uviděla. Malého rezavého vlka, který cosi opeřeného táhl v tlamě. Vylekala jsem se někoho cizího, ale hlad nakonec zvítězil. "Hej! Počkej!" zavolala jsem obezřetně na cizince. Vlk se zastavil a otočil se na mě. Abych řekla pravdu, nevypadal tak úplně jako vlk. Měl moc krátké nožičky a ocas zase až moc dlouhý, celý byl takový spláclý a protáhlý. Ale měl v tlamě uloveného ptáka. "Prosímtě, nechtěl by ses se mnou o kousek podělit? Já už tady bloudím celý hodiny, v břiše mi kručí... nedá se to vydržet." Však to byl takový malý vlk, jako za groš kudla, určitě by nesežral celého toho tlustého ptáka, co ulovil.
Jenže rezavý vlk s bílou špičkou ocásku na mě koukal, jako by mi vůbec nerozuměl. Když jsem udělala krok k němu, nakrčil čenich a tak divně zaječel, až jsem od něj odskočila, zakopla a kecla si na zadek. Stáhla jsem ocas a taky mu ukázala zuby, aby věděl, že na mě si dovolovat nemá. Pořádně mi ale bušilo srdce. Zrzek znovu nesrozumitelně zavřeštěl, vzal si oběd a odběhl do lesa. Jestli tohle byla jeho představa komunikace, tak to teda potěš koště. Nebo že by ho zahnal ten puch, co jsem se ho pořád nemohla zbavit?

17. Napiš post o místě, které ostatní nevidí – ale tvé vlče ví, že existuje.

Srpen 1/10

Procházela jsem se lesem a děsně jsem se nudila. Dělala jsem proto to, co vždycky, když byla zrovna nuda. Představovala jsem si, že se procházím v Mlaskárii. Mlaskárie byla... no dobře, byla to blbost, co jsem si vymyslela, když jsem byla ještě malé vlče. Na druhou stranu, na světě existovala spousta věcí, tak proč by nemohla existovat i má vysněná země?
V Mlaskárii bylo všechno úplně boží. Zvířata tam byla hloupá a skákala vlkům přímo do tlamy. Stačilo otevřít dokořán a šup, už vám tam skočil vypasený králík nebo vletěl holub. Navíc jich tam bylo tolik, že se nikdy nemohli všichni vylovit. Rostly tam stromy kýtovníky, na kterých místo šišek rostly srnčí kýty. Pod nimi bylo borůvčí a na nich borůvky velké jako vlčí hlava. Dokonce i tráva se dala jíst a chutnala sladce jako med a celou zem pokrýval měkoučký mech, na kterém jste si mohli po dobrém kusu žvance odpočinout. Mohli jste tam mít, cokoliv jste si vysnili a nikdo vám to nemohl sebrat.
Jak jsem si to po delší době začala představovat, sbíhaly se mi sliny. Povzdechla jsem si, jak bych si přála mít nějakou takovou dobrotu (a trochu jsem přitom nakrčila čenich, moje tlama se pořád nevyvětrala). Jenže zatím se mi do Mlaskárie dojít nepodařilo, takže jsem si musela poradit nějak jinak. Měla jsem už vážně hlad a v lovu jsem byla tak trochu pozadu. Jenže já se nevzdám tak snadno!

Oči se mi rošiřovaly a rozšiřovaly, až jsem je měla vykulené jako dva talíře. "Ne-ke-cej!" podivovala jsem se znovu, ale neznělo to, jako bych se snažila Jessieho obviňovat ze lži. Fakt, fakt jsem mu to chtěla věřit, ovšem stejně bych to radši viděla na vlastní oči. "Kurnik, to je budeme muset donutit, až se zase uráčí tady objevit. Wylana určitě překecat dokážeme," zašklebila jsem se odhodlaně. Siriuse jsem neznala, ale Wylan určitě udělá, co nám na očích uvidí. Obzvlášť, jestli se zase bude bát, že jsme se mu ztratili.
Čemu jsem uvěřit v žádném případě nechtěla byl fakt, že ten hrozný smrad šel z mojí tlamy. Někde v koutku duše jsem tušila, že to je pravda, ale odmítala jsem si to přiznat. Bylo to totiž strašně nechutné a kdyby to fakt bylo ode mne... co bych s tím asi mohla dělat?
Ještě, že jsme se pak začali soustředit na beznohou příšerku. Jessiemu se moje nabídka líbila a tak jsme si plácli. Pak jsem jen sledovala, s kombinací zájmu, fascinace a znechucení, jak nabírá zvířátko do tlamy a polyká. To nedá, pomyslela jsem si a když se zakuckal, tušila jsem, že mám vyhráno. "Aha!" zvolala jsem triumfálně, jenže Jessie překvapil. Polkl a příšerka byla fuč.
Zírala jsem do Jessieho prázdné tlamy v upřímném šoku. "To není možný! Jak jsi to dokázal?" nechápala jsem, popravdě si tím Jessie vysloužil další kus respektu, ale být poskok... to se mi nechtělo. Třeba bych to ještě mohla změnit. "Nojo, ale co když se ti teď bude krooooutit v břiše? Cejtíš ji, jak se ti tam hejbe? Neplazí se ti třeba zpátky nahoru do krku, fůj, a nebo... když vylezla ze země, co kdyby se ti snažila zavrtat do žaludku?" snažila jsem se vymyslet nejvíc nechutné scénáře, které mě napadaly v naději, že Jesaiah toho červíka nakonec přece jen vyhodí.

Jessie byl samozřejmě starší a chytřejší, ale občas jsem nevěděla, jestli se mě snaží vodit za čumák nebo mluví jen pravdu pravdoucí. "Jak jako nadpřirozený síly? Umí chodit po vodě a střílí voheň ze zadku? Jestli jo, tak to musím vidět!" zasmála jsem se, ale byla jsem k tomu tak trochu skeptická. Uvěřím tomu, až to uvidím na vlastní oči nebo až mi dá Jessie nějaký přesvědčivější důkaz.
Počasí dělalo všemožné kejkle, až jsem měla strach. Nechtěla jsem ho ale dát najevo a ztrapňovat se před Jessiem - vypadalo to totiž, že on se vůbec nebojí, když kolem práskají hromy a stromy zlověstně vržou ve větru. Jenže moje snaha byla asi marná, protože trapná situace si mě stejně našla. "Cože!" načepýřila jsem se uraženě. "To nejde ode mě, ten smrad je z nějaké zdechliny, co tu leží v křoví!" protestovala jsem. Jak si vůbec mohl myslet, že to je z mojí tlamy?
Nezlobila jsem se moc dlouho. Objevila jsem totiž divné zvíře a moc mě zajímalo, jestli je k jídlu. Zkoušet ho sama jsem příliš neprahla, ale Jessie se tvářil poměrně ochotně. Jen jsem musela vymyslet nějakou protiváhu. "Hm. Hmmmm, tak počkej, to se musí důkladně promyslet," kecla jsem si na mokrou zem a podrbala se důkladně za uchem, abych si protřepala mozkové buňky. Neměla jsem žádné hmotné statky, které bych mohla dát v sázku, takže to muselo být něco jiného. "Když to sníš, aniž bys hodil šavli, tak... tak ti jeden den budu posluhovat, jak si jen budeš přát!" plácla jsem konečně. Moc jsem nevěřila tomu, že by Jessie červa dokázal sníst, vypadal dost nechutně. "No a když tu šavli hodíš, budeš jeden den dělat poskoka ty mě," zazubila jsem se a napřáhla zkřivenou nožku, abychom si mohli plácnout: "Tak co? Platí?"

14. Napiš post, kde vlče vidí něco, co neumí pojmenovat.

Prudce jsem se na Jessieho otočila, až mi křuplo za krkem. "Fakt?!" vyjekla jsem. "Vlci můžou mít křídla? Proč to nevim?" Zkoumavě jsem si prohlížela jeho obličej, jestli si ze mě náhodou nedělá srandu. Srdce se mi rozbušilo vzrušením, mohly by mi taky narůst? Fakt jsem doufala, že to není nějaký vtip! Že je Wylan někde v čudu jsem prozatím tak nějak neřešila. Jessie předtím říkal, že šli řešit nějaké dospělácké záležitosti, což mohlo trvat klidně tisíc let. Mezitím už by z nás dávno byly kostřičky mrtvé hladem, kdybychom si neporadili sami.
Což... jsme si zatím moc neporadili, pravda. Jessie se chechtal mému pokusu sundat veverku ze stromu a já se navzdory zklamání taky trochu uchechtla, protože to bylo malinko k smíchu. "Chtěla bych vidět tebe," blýskla jsem drze špičkami zubů a nakrčila čenich, odkud sem pořád vane ten puch? Jessie ale nevypadal, že by to cítil, takže jsem to už nezmiňovala.
"Chmm, no jooo, jasně, že bych se nechtěla nechat sežrat, ale jíst přece musíme," stěžovala jsem si a hledala s čenichem u země dál, i když už mě trochu bolela tlapka a navíc jsem byla otrávená z toho, jak se nám nedaří. A ke všemu začínalo pršet. Ale déšť něco vylákal ze země. Něco, co nemělo křídla ani nohy. Dokonce ani hlavu, uši, oči, srst, prostě nic. Byl to jen takový růžový myší ocásek, co se mrskal v hlíně. "Hele! Jessie! Tohle nemá nohy! Že to nesežereš?" poňoukala jsem strakatého vlčka. Ať se teď blýskne zase on! Po tom zážitku s divnou věcí s kloboukem jsem nebyla úplně hrrr do toho koštovat tenhle divný ocásek jako první.