Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 2

Bylo to... něco. Něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Veliké, kulaté a oranžové. Opatrně jsem k tomu přišla pro případ, že by šlo o jakési zvíře - mohl to být třeba ten největší brouk, jakého jsem v životě viděla! Ale když jsem přišla blíž, bylo jasné, že zvíře to není. Bylo to nějaké obří ovoce nebo zelenina nebo co vlastně. A nebylo tu jediné. Když jsem koukla o něco dál na louku, uviděla jsem jedno ještě o něco větší, a o kus dál ještě větší, až jsem uprostřed louky spatřila snad samotného krále těchhle... oranžových věcí. Ten byl úplně obří, dokonce větší, než já. Možná i větší, než dospěláci. S vykulenýma očima jsem připajdala až k tomu a zaklepala tlapkou na tvrdou oranžovou kůru. "No tohle! To je teda něco!" Očichala jsem to. Jak to asi mohlo chutnat? Bylo to vůbec k jídlu?

Říjen 1

Byl podzim. Vítr kvílel, mraky pluly nebem, listí šustilo - ale co vám to budu popisovat, snad všichni víte, jak vypadá podzim, ne? Pajdala jsem si takhle po kraji lesa a koukala, co bych mohla sníst. Jenže ono to nebylo tak lehký. Ráno bylo mrazivé, všechen hmyz zalezl kdoví kam, ještěrky taky a stejně tak žáby. Našla jsem pár kyselých šípků, ale vevnitř byly chlupaté a škrábaly mě v krku. Fuj! Dokonce ani ty houby jsem nenašla... Jako by se proti mě celý svět spiknul a chtěl, abych hladověla. To bylo tak hrozně nefér! Už jsem začínala přemýšlet o tom, že se prostě otočím a půjdu se podívat, co máme na zub v úkrytu smečky. Tam vždycky byla nějaká dobrůtka, jen mi při tom chyběl ten dobrý pocit z toho, že jsem něco zvládla chytit nebo si obstarat sama. V břiše už mi ale kručelo a možná nebudu mít na výběr. Když tu jsem to spatřila před sebou!

Normálně se mi zježila srst sama od sebe, když Wylan vyprávěl, že tu věc vážně viděl na vlastní oči. Dokonce i viděl, jak si to vzalo jeho kámoše a stáhlo ho to do močálu. Možná proto se mi snažil nalhávat, že se vlci změní v ryby - doufal, že jeho kámoš to aspoň nějak přežil, ale já jsem dobře věděla, že jestli se ponořil do toho bahna, byl pryč navěky. Opatrně jsem Wylana poplácala křivou tlapkou po jeho velké tlapě. "Tak to mi je tvýho kámoše líto," řekla jsem upřímně. Bylo blbý ztratit někoho, koho jste měli rádi. To jsem taky věděla dobře. Až moc. Už se mi zase dělal knedlík v krku, ale nějak jsem se ubránila tomu, abych se rozbulela. Zatím. "Za žádnýma světýlkama chodit nebudu," slíbila jsem Wylanovi trochu přiškrceným hlasem a pak se ušklíbla, když zmínil rybí život. "Jo, protože je všecky sežeru!" chňapla jsem zuby do vzduchu.
Snad by se mi díky tomu i nálada zlepšila, kdyby se neozval ten podezřelý zvuk. Okamžitě jsem se měla na pozoru. Wylan vedle mě ztuhnul a pak... ho to táhlo do bahna! "Wylane!" vyjekla jsem a už už ho chtěla chytit za nohu, když se vytáhl zpátky a připojil se ke mně. "Co blbneš, myslela jsem, že tě to dostalo," hubovala jsem ho sotva slyšitelným šeptem. Něco s námi bylo v mlze. Moje představivost pracovala na plné obrátky a srdce jsem měla až v krku. "J-jo," špitla jsem. Ale Wylan si myslel, že to je jenom nějaké zvíře. Což nemuselo nutně být o moc lepší. "Myslíš, že to je alíkátor?" zašeptala jsem vyplašeně a obrovské oči upírala na hnědého vlka. "Slyšela jsem," od strejdy Yorka, kterému máma výslovně zakázala nám cokoliv vyprávět, což ho ovšem nezastavilo, "že jednou šel jeden vlk do močálů a šlápnul na alíkátora. Myslel si, že to je suchej kmen... ale alíkátor ho sežral, protože má hrozně moc ostrejch zubů a když toho vlka pak hledali, našli z něj jen jedno ucho." Čím déle jsem poslouchala zvuky v močálech, tím jistější jsem si byla, že to ten alíkátor fakt je. Nohy se mi klepaly a přitiskla jsem se k Wylanovi tak těsně, jak to jen šlo. Močály byly hrozný místo, nejhorší na světě. Doufala jsem, že Wylan nezačne řvát a utíkat. To by nás oba odsoudil k smrti. Museli jsme zůstat potichu, potichoučku...

//Zarostlý les přes Hadí ocas

"Jojo, kdyžtak nás... vochráním," pronesla jsem s co největším sebevědomím, i když jsem ho tak úplně necítila. Byla ve mně malá dušička, že jsme měli jít do močálů a hledat blátošlapa. Jenže copak jsem to mohla přiznat? Wylan by si myslel, že jsem mrně, co se všeho bojí a... a tak. "Tak jo. To by mohlo fungovat," usoudila jsem. Znělo to jednoduše, ale věděla jsem, že to tak asi úplně nebude, kdyby nás blátošlap fakt našel.
Vyrazili jsme pomalu směrem, kde by měly být ty močály. I když mi srdce začínalo bušit silněji a silněji, nastražila jsem uši k Wylanovi, zvědavá na jeho příběh. "Tak joo," zazubila jsem se a poslouchala. Jinde by mi to možná strašidelné nepřišlo, ale tady, v objetí močálů... ještě ke všemu za chladné, temné noci... "Fakt? Tos fakt viděl?" pípla jsem. Naivita staršího vlka mě trochu překvapila. Promění se v ryby? Vážně? "Wylane. Když někoho spolkne močál, tak umře." Máma nám to vtloukala do hlavy znova a znova.
Jak jsme kráčeli dál do močálů, držela jsem se blíž a blíž u Wylana, až jsem se tiskla k jeho zadním nohám, aniž bych si to skoro uvědomovala. Natáčela jsem uši za každým zvukem, každým šplouchnutím a dávala zatraceně dobrý pozor, kam šlapu. Rozhlížela jsem se do všech stran a snažila se vidět všechno najednou, aby nás blátošlap nezaskočil. "Z-z-zatím ne," špitla jsem přiškrceně, ale v duchu jsem viděla jiné věci. Ten zrádný kořen, který mi zlomil nohu. Máminu přísnou tvář. Adiny nehybné tělo, na které v mělkém hrobě padala hlína. Přitiskla jsem se bokem k Wylanovi ještě těsněji, ač jsem nebyla žádný mazel, najednou jsem potřebovala vědět, že tady je se mnou. "Wylane? Možná-" Slovo se mi zadrhlo v krku. Někde mezi stromy se ozvalo hlasité křupnutí. Naprosto jsem strnula a třeštila oči do tmy. Co to bylo?

"Lesošlap, jo?" zopakovala jsem po Wylanovi zamyšleně a snažila se rozhodnout, jestli to je úplná blbost, nebo by něco takového opravdu mohlo existovat. Střelila jsem pohledem po okolních stromech... ale ty se tvářily jenom jako stromy. Jenže to vůbec nemuselo nic znamenat. Lehce jsem se otřásla a došla k názoru, že by určitě bylo lepší se vydat někam, kde stromy nerostou tak hustě blízko u sebe a nejsou tak dusivé a propletené.
"Né, jasně že se nebojím," prohlásila jsem bojovně a cvakla zuby do vzduchu. "Já bych ho roztrhala na cimprcampr, kdyby se k nám přiblížil," zavrčela jsem, Wylanova slova mi dodala bojovnosti. Jasně, že jsem se nebála, vůbec jsem se nebála, ani trochu, ani malinko. "Tak jo, když budem opatrný, neměl by nás dostat. Ale v močálech musíš dávat bacha i na další věci," poučovala jsem Wylana. "Třeba na bláto a na zrádný kořeny," řekla jsem a krátce sjela pohledem ke zraněné nožce, která to schytala právě v bažinách. Už jen proto se mi tam dvakrát nechtělo... ale nechtěla jsem, aby si Wylan myslel kdoví co. Navíc jsem na sebe byla celkem hrdá, že se mi povedlo dospěláka takhle vystrašit!
Opatrně jsem se postavila na nohy a usoudila, že zase chvilku chůze zvládnu. Říkal, že to není daleko. Pomalu jsem se vypravila za ním, aby nás vedl. "Hlavní je se dívat všude kolem sebe, páč on nechce, aby ho někdo viděl, když se hejbá," vysvětlovala jsem, jak se nejlíp proti blátošlapovi bránit. "Nevím, jestli se bojí klacků, on totiž tak trochu je z klacků, nebo se za ně aspoň maskuje, ale kdybysme ho začali pořádně hryzat, určitě by mu to za to nestálo." Snad.

//Mahar přes Hadí ocas

"Přesně tak, blátošlap," zopakovala jsem to jméno, které možná v jiných vlcích vyvolávalo spíše představu kachen, ale pro mě to bylo to nejhorší strašidlo ze všech. Wylan se z toho až zakuckal, tak moc byl blátošlap děsivý.
Možná, že jsem to s tím strašením ale trošku přehnala, protože vyděšený Wylan měl spoustu otázek, které to vlastně dělaly ještě děsivějším. "To by nemoh být blátošlap," protestovala jsem. "Přece tady není žádný bláto - a on má rád jenom bláto," vysvětlovala jsem, ale problém byl v tom, že tu vlastně bláto bylo. Tak trochu. Zem byla místy mokrá, vlhká, namočená hlína už by se možná dala považovat za bláto... Ale ne, určitě by sem nešel. Nikde jinde nežije, pomyslela jsem si rozhodně.
Jenže pak Wylan přišel s tím hrozným nápadem. Vykulila jsem na něj oči. "Cože! Proč bys ho chtěl jít hledat?" vybreptla jsem okamžitě, než jsem se stačila zarazit a připomenout si, že jsem vlastně nebojácná a nemám z žádného blátošlapa strach. Nebo že se tak aspoň tvářím. "Teda, ne že bych se bála... víš co, jestli ho chceš vidět... tak můžem. Ale nebudeš mít strach?" otočila jsem to radši hned na Wylana a doufala, že bude mít z mého příběhu tak nahnáno, že si to rozmyslí. Nechtěla jsem do žádného močálu. Močály byly špatné.

Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty)

"No ale jen trošku! Protože jsem vůbec nevěděla, co vyvádíš," vystrčila jsem bradu - copak by se někdo neohlédnul, kdyby vlk vedle něj začal najednou koukat kamsi do háje a vyvádět jako pominutý? "Ale nebála jsem se," dodala jsem rozhodně, protože žádný posera jsem já tedy vážně nebyla.
Zachumlala jsem se do listí, Wylan se uložil naproti mě a zaposlouchal se do mého příběhu. Vypadalo to, že zatím fungoval dostatečně děsivým dojmem, protože vlk kulil vyplašeně oči. "Byla to hrozivá příšera. Jmenuje se blátošlap," řekla jsem mu o tvorovi, kterého jsem popisovala už i Jessiemu. "Je obrovskej a když se díváš přímo na něj, většinou ho nevidíš, protože jeho nohy vypadaj jako kmeny stromů a umí s nima splývat a schovávat se v mlze. Ale když se nekoukáš, jde pomalu za tebou a když si nedáš pozor - chramst!" cvakla jsem zuby ve vzduchu. "Spolkne tě jako malinu. A už tě nikdo nikdy neuvidí," zakončila jsem s nesmírně vážným výrazem. Protože právě panovala noc, trošku, trošinku mi běhal mráz po zádech, ale... "Sem nepříde. On žije jenom v močále," uklidňovala jsem Wylana (a sebe). Zase jsem ho nechtěla děsti až tak moc.

Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty)

Chtěla jsem Wylanovi vyprášit kožich za ten špinavý trik, který jsem vůbec nechápala, jak udělal, ale bohužel to neprošlo. Nožka se mnou už odmítala spolupracovat. Wylan ke mně hned přiklusal a tvářil se jako na pohřbu. "Nic mně není," vyhrkla jsem rychle, bála jsem se, že mě v další chvilce začne litovat a to jsem nechtěla. Ale on místo toho jen prohlásil, že jsem už všechny veverky zahnala.
V další chvíli jsem nadskočila, když Wylan najednou začal děsně vyvádět. Otočila jsem se tím směrem, ale neviděla jsem vůbec nic. Těkala jsem pohledem mezi Wylanem a prázdným místem a říkala si, jestli mu už definitivně šiblo nebo co vlastně. "Co blbneš?" nechápala jsem, když se Wylan utišil, ale pak mi to došlo. Na tváři se mi rozlil vědoucný úšklebek. "Aha! Chtěls mě vylekat, co? Hehe, ale mně tak snadno nedostaneš," prohlásila jsem a dobelhala se ztěžka ke kupičce nafoukaného listí, do které jsem se svalila a nechala tlapku odpočívat.
To, co jsem považovala za Wylanův pokus mně vystrašit (možná jako pomstu za to, co jsem mu provedla v Asgaaru) mi ale vnuknulo nápad. "Já ti povím strašidelnej příběh, ze kterýho se úplně rozklepeš, chceš?" zazubila jsem se na něj a zavrtala se hlouběji do listí. Ani jsem nečekala, jestli řekne jo nebo ne, prostě jsem začala. "To byl jednou jeden takovej močál. Byl hrozně velkej a rozlehlej a vlci se v něm mohli úplně snadno ztratit napořád. Všichni si mysleli, že to je jen kvůli tomu, že se ztratili v mlze a možná umřeli hladem nebo se propadli do bahna nebo tak něco, a některý z nich tak určitě i dopadli, ale pravda je taková, že v tom mělo tlapky i něco mnohem... zlověstnějšího," pronesla jsem svým nejdramatičtějším hlasem a sledovala Wylana, jestli už vypadá aspoň trochu vyděšeně.

Uspořádej šiškovou bitvu 2/2

Povedlo se mi Wylana zasáhnout do čumáku, když ho neopatrně vystrčil. "Hahá! To máš za to!" chechtala jsem se a začala metat na Wylana další šišky. Motal se jako vítr v bedně a tak jsem ho několikrát pěkně pokropila střelami. Jenže on se taky nedal, pinkal šišky všude kolem sebe a já jsem to taky schytala hodněkrát. Moc uhýbat jsem nemohla a vlastně jsem se o to ani moc nesnažila. Asi těžko by se dalo určit, kdo vyhrával, protože jsem už vůbec nezvládala počítat, kolikrát jsem Wylana zasáhla a kolikrát on mě.
Možná jsem ale vyhrávala já? Wylan totiž zalezl do křoví. "No co co, bojíš se snad? Vylez!" zavrčela jsem hravě ve snaze ho vylákat zase ven. "Vůbec nic se ti nestane," slibovala jsem a tlapkou hladila šišku, kterou jsem už měla na něj pěkně přichystanou. Koukala jsem do křoví a nevšimla si šišky, která se ke mně zákeřně připlížila ze vzduchu. Dozvěděla jsem se o ní, až když na mě spadla. "Jauvejs! To neplatí, jak jsi to udělal?" nechápala jsem, ale nezdržovala jsem se čekáním na odpověď, prostě jsem začala kopat šišky na křoví, ve kterém se schovával Wylan a uskakovala jsem z jedné strany na druhou, aby už na mě nemohl zkoušet ty svoje kejkle.
Jenže na takové manévrování jsem nebyla bohužel stavěná. Vydržela jsem to jen chvíli, než jsem nešikovně šlápla a skutálela se na zem. Hned jsem se zase zvedala, ale tlapkou mi projela nepříjemná bolest. "Krucipísek," zanadávala jsem a kecla si zpátky na zadek. Nebylo to fér, chtěla jsem ještě hrát, ale věděla jsem, že to nepůjde. Nožku jsem na to měla až moc unavenou, musela jsem ji zase nechat chvíli odpočinout. "Pauza, pauza," zahulákala jsem do křoví. "Ale ještě se neradujte, veverky, však já vám to ještě natřu," dodala jsem se zašklebením. Tohle byl jen začátek!

Halloween: Uspořádej šiškovou bitvu 1/2

//Asgaar přes Vyhlídku

"Jooo, no, možná," převalovala jsem si v hlavě Wylanovu odpověď. Přišlo mi, že dává docela smysl. "Tak jo. Okouknem to a třeba na něco přijdem," zamávala jsem ocasem. Už z dálky jsem ale viděla, že zatímco asgaarské stromy za námi začínají měnit barvy, les před námi stále vypadal zelený. Tedy... až na pár stromů. Přimhouřila jsem oči, ale rozhodla jsem se, že se na to podívám víc zblízka, až tam dojdeme.
Držela jsem s Wylanem krok bez větších problémů, protože šel docela pomalu. Nedocházelo mi, že by to mohlo být kvůli mě. "Jasně. Já jsem vždycky opatrná," zamrkala jsem na Wylana svým nejroztomilejším kukučem. Byla jsem opatrná! Vždycky! Nemohla jsem za to, že se někdy věci trochu... zvrtly, no.
"Achjo," odfrkla jsem si. Nechtěla jsem, aby se vrátila zima, nelíbila se mi. Všechno bylo studené, zmrzlé, jídla bylo ještě míň, než normálně, špatně se cestovalo a- Uvědomila jsem si, že se mi zrak nějak zamlžil. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy. Nechtěla jsem myslet na to, co se stalo mojí rodině, na úzkou stezku a rudou krev na bílém sněhu. Ale-
"Au!" vyjekla jsem najednou překvapeně. Do boku mě zasáhla šiška, ani jsem si nevšimla, jak se Wylanovi povedlo mi utéct, ale teď byl o kus dál a házel na mě šišky. Moje předešlé mylšenky se začaly rychle stahovat do pozadí, tohle jsem si totiž nemohla nechat líbit. Rozkročila jsem přední tlapky a hravě na něj zavrčela. "Tak to ne, na mě si žádný veverky nepřřřřijdou!" Pinkla jsem nemotorně vlastní šišku Wylanovým stromem a zamířila se schovat za nejbližší strom. Nahrabovala jsem šišky na hromádku, abych měla munici a přitom jsem vykukovala - a jestli Wylan vystrčil čenich, no tak se mohl vsadit, že na něj hned poletí další šištice!

Halloween: Použij v postu slova krev, netopýr, pavučina, úplněk

Hyetta a Arcanus. No, to mohlo být správně, co já jsem věděla? "Tak jo," odkývla jsem to Wylanovi, protože mě nenapadalo, co dalšího by se k tomu dalo říct. Potkala jsem další členy smečky, i když krátce, a nesežrali mě. To jsem považovala za naprosté vítězství.
Wylan pobíhal kolem a rozhazoval listí do všech stran. Ještě jsem ho takhle nikdy neviděla a bylo to... trochu nečekané. Ale fajn. Já sice nemohla běhat tak rychle, ale s každým listem, který jsem chytila, jsem důkladně zaklepala a představovala si, že to je netopýr, kterého jsem ulovila. Z nálezu ježka nám asi oběma trochu ztuhla krev v žilách (nebo tedy možná spíš z mého řevu), ale rychle jsme se přes to přenesli. No a pak... pak už mě to začalo na našem momentálním stanovišti trošku nudit. Snášela se tma a jeden by čekal, že na nebe vystoupá strašidelný úplněk, ale já žádný měsíc neviděla, protože jsem se po něm nekoukala. Svoje oči jsem zvědavě upírala na Wylana, který tvrdil, že se jehličnaté lesy nemění. "Fakt? To je blbý," nakrčila jsem čumák. "Čím to může bejt?" Jakto, že jehličí neopadávalo, ale listí jo? Jehličnany snad přes zimu nespaly? "Stejně bych se na to radši podívala na vlastní oči," dodala jsem, aby se náhodou Wylan nerozhodl, že jsem si to rozmyslela a nikam nepůjdeme.
Zatvářila jsem se dost ublíženě, když naznačoval, že bych to nemusela ujít. "Pf. Jasně, že jo. Už nejsem malá, víš," zvedla jsem hrdě bradu. Křivá nožka mě pořád pobolívala, to jo, ale věřila jsem, že do nějakého vedlejšího lesa ještě dojdu. A tam si třeba odpočinem, nebo tak něco. "Tak joooo, bezva, dík, seš nejlepší," zazubila jsem se na dospěláka, který se uvolil, že mě tedy vezme podívat se na neměnící se jehličí. Prostě nebylo možné, že tam není nic jinak! To objevíme! Vyrazila jsem pomalou pajdavou chůzí za Wylanem do podzimního šera a chladu. Na některých místech se dokonce tvořila jinovatka, jemná jako pavučina. Sledovala jsem ji s mírným znepokojením. "Hele. Sníh ještě nějakou chvíli nenapadne, že ne?" zeptala jsem se a snažila se, aby to neznělo moc úzkostlivě. Na zimu jsem se... netěšila. V zimě se akorát všechno pokazilo. Úplně všechno.

//Zarostlý les přes Vyhlídku

Halloween: Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.

"Zjistila jsem, že byl lovit zajochy s takovou hnědou dámou a starým děd- alfou," vysvětlila jsem Wylanovi rychle a dokonce jsem přitom zvládla neplácnout něco extra urážlivého. Pokrok. Wylan prohlásil, že jsem šikovná, na což jsem reagovala radostným šviháním ocásku. Sice jsem dávno věděla, že šikovná jsem, ale bylo fajn to slyšet i od někoho dalšího. To všechno s listím a ukládáním se stromů ke spánku a tak mě docela zaujalo.
Chtěla jsem to trochu víc prozkoumat a tak jsem s tím taky hned začala. Našla jsem si kupičku voňavého podzimního listí a celá jsem se v ní vyválela. Jenže Wylan už se tam nevešel a ke všemu odhrnul listy i ze mě. "Hej!" zasmála jsem se a zkusila se znovu do listí zavrtat, ale hromádka už byla rozházená všude možně. "Počkej moment," houkla jsem na Wylana, který pobíhal kolem a skákal do všech kupek listí, které našel. Neměla jsem šanci mu stačit, ale bylo vtipné sledovat, jak vytváří hotový hurikán z listů všude kolem. Vířily vzduchem a spousta z nich padla i na mě. Prskala jsem a chňapala po nich zuby. Občas jsem nějaký chytila a pořádným zatřepáním ho "zabila".
Pak jsem rozhrábla jednu hromádku a- "ÁÁÁ!" vypískla jsem a samým leknutím se překulila na zemi, jak se mi neohrabané tlapy zamotaly do sebe. Nejdřív jsem myslela, že to, co vidím je děsná hrozná bodlinatá příšera, ale... byl to jen ježek. Nabručeně zafuněl a začal se znovu soukat pod listí. "No tohle," odfrkla jsem si a tlapou na něj kopla několik listů. Listí, samé listí... ale mezitím mě napadlo cosi dalšího. "Wylaneeee?" protáhla jsem směrem k vlkovi. "A jak to teď vypadá v lesích, co žádný listí nemaj? Však víš, v jehličnatých? Jehličí taky opadává? Nemohli bysme se na to jít podívat?" vysypala jsem na vlka hned několik otázek v rychlém sledu. Už jsem v Asgaaru trčela celkem dlouho a zajímalo mě, jak to vypadá někde jinde.

Halloween: Pumpkin Spice - Pohrajte si v napadaném listí.

Wylana se mi povedlo vylekat ještě víc, než jsem čekala. Nejen, že sebou cuknul, on úplně vylítnul a mě přitom trošku potáhl s sebou, jen tak tak, že jsem nepadla na čumák. Ustála jsem to a tak jsem se mohla radovat ze svého velkého vítězství. "Jenom tě zkoušim," zazubila jsem se na vlka. Bylo vtipný, jak sebou mrsknul, jako nějaká ryba... hehe. "Promiň, že sme ti zdrhli, já jen chtěla vidět, co dělá Jessie," střihla jsem pak smířlivě ušima a tím to pro mě bylo vyřízené.
Moje pozornost se přesunula k divné věci, která se děla se stromy. Všechno teď vlastně bylo jinačí. Přišlo mi, že dny jsou kratší a nepochybně byla mnohem větší zima. Dokonce i můj kožich byl huňatější! A ten Wylanův taky, i když ne zase tak o moc. Nelíbila se mi myšlenka, že by mohl zase brzy přijít sníh. Fuj. Nebylo divu, že stromy chtěly radši umřít, než aby to viděly.
Ale tak to podle Wylana nebylo. "Ou? Takže si jen dělaj peřinu z vlastního listí. To je... no to je docela chytrý vlastně," usoudila jsem. "Taky by se mi líbilo prospat zimu," zafuněla jsem a čumákem postrčila pár spadlých listů na zemi.
Wylan mínil, že se v nich dá pěkně schovávat. "Jo? Nechceš to zkusit?" rozzářila se mi očka. Chtěla jsem něco dělat, ne jen pořád koukat, jak ostatní loví a zabíjí příšeru a tak. Možná jsem byla pajda, ale to neznamenalo, že jsem neschopná! Rozešmajdala jsem se hned mezi stromy, ale tentokrát jsem dávala bacha, abych Wylanovi neutekla. U kořenů jednoho stromu bylo listí nafoukané na malou hromádku. Praštila jsem sebou přímo na záda do toho listí a vážně jsem se tam pěkně zabořila, až jsem skoro zmizela. Tlapy mi trčely k nebi a převalovala jsem se ze strany na stranu jako prase v bahništi. "Heh, to je dobrý!"

Halloween: Střelnice - Pokus se někoho vyděsit.

"Já se nebojim," informovala jsem Jessieho. Byla jsem jenom... opatrná! To bylo celý! Tak členové smečky, jo? Alfa, jo? Podezíravě jsem je sledovala zpoza zajíce, kterého jsem spíš ocucávala, než že bych ho jedla. Ta hnědá vlčice mě přivítala docela mile. Možná až... PŘÍLIŠ mile! ozývala se ta paranoidní část mojí osobnosti. Pozorně jsem si hnědku prohlížela, ale jestli měla zálibu v kradení vlčecích kůží, dobře to maskovala. Vypadalo to, že je v naprostém klidu a vlastně si mě ani pořádně nevšímala. Ten druhý vlk, ten alfa, byl docela huňáč a určitě by byl hodně, hodně děsivej, kdyby nevypadal tak dědečkovsky. Já jsem teda žádnýho dědu neměla, ale měla jsem strejdu a to bylo dost podobný. Sice se nedalo říct, že bych těm dvěma kdovíjak věřila, ale došla jsem k názoru, že jsou asi tak nějak v pohodě. Zatím.
"Nooo... asi jo," pokrčila jsem rameny a vlastně se zacítila trochu provinile. Akorát jsme Wylanovi furt jen zdrhali, to asi nebylo úplně pěkný, co? "Jen jsem se šla podívat, kam ses poděl ty, protože ses z toho svýho křoví furt nevracel," vysvětlila jsem Jessiemu. "Chtěla jsem vidět, jestli ses někde neztratil." Zajíce, ze kterého jsem toho moc nesnědla, jsem nechala zajícem a začala si čistit krev z kožíšku. Řeči dospěláků jsem skoro neposlouchala, byla to jen samá nuda.
"Já se asi za Wylanem vrátim," řekla jsem Jessiemu, který se zrovna ptal, jestli se máme klidit. "Nechtěla jsem mu zdrhnout, ale... on občas tak jako snad spí za chůze nebo co, všim sis toho?" Zavrtěla jsem nad tím hlavou, až budu dospělá, doufám, že se mi tohlecto nestane taky. Své tlapce jsem sice dopřála jen krátký odpočinek, ale doufala jsem, že to bude stačit. Stejně jsem byla ve společnosti těch ostatních vlků jaksi nesvá.

Nevěděla jsem, jestli Jessie půjde se mnou, nebo ne, ale vypravila jsem se lesem směrem, kde jsem Wylana naposled nechala. Jak jsem se blížila, začala jsem se plížit - což nebyla úplně moje silná stránka, ale aspoň jsem se snažila. Šustění větru ve větvích snad aspoň trochu zvuky mého postupu maskovalo. Opatrně, opatrně... A už jsem ho viděla, ten hnědavo-rezavo-jakýsi kožich, který nemohl patřit nikomu jinému, než Wylanovi. Připlížila jsem se tak blízko, jak jsem si jen troufla, a pak- "UÁÁÁÁ!" vybafla jsem na vlka, vyvalila se neohrabaně z křoví a zaútočila na Wylanovu oháňku zuby. Nekousla jsem ho hodně, ale možná víc, než bych chtěla, nejspíš to pěkně štíplo, ale to mi nedocházelo. Zachechtala jsem se a kecla si na zadek s vrtícím ocáskem. "Sem zpátky," oznámila jsem mu. "Jessie se taky neztratil. Ale hele, děje se něco divnýho, ne? Proč všechny stromy najednou umíraj?" zvedla jsem oči ke stromům, na kterých listí měnilo barvu a sem tam nějaký spadl k zemi. Místy už jich tam leželo docela hodně.

Jessie evidentně netušil, co to bylo. Rozhodně však ne bizoun, což byla docela úleva. Svoje kovbojské sny jsem tak ještě nemusela pověsit definitivně na hřebík. "Tak si to tam užij," uchechtla jsem se, když se omlouval, že musí do křovíčka... a pak byl fuč.
Seděla jsem tam s Wylanem, čučela a čas utíkal. "Tý, Wylane, mě to neba," postěžovala jsem si po chvíli. Nožka mě sice pobolívala a bylo by radno ji nechat trochu odpočinout, jenže já se fakt nudila. A Jesaiah se nevracel. "Hele, myslíš, že Jessie zdrhnul? Von nějak nejde... Nebo má možná jen běhavku, no," uvažovala jsem, neb ani já nebyla dítko zrovna vytříbených způsobů. "Já to jdu omrknout, joo?" protáhla jsem a rozpajdala se přes les, aniž bych čekala na Wylanovu odpověď.
"Jessie?" houkla jsem a snažila se vyhýbat veškerému křoví, protože jsem nechtěla žádný nepříjemný překvápko, děkuju pěkně. Jen jsem poslouchala, jestli nezaslechnu odpověď. Místo toho kolem mně proletěl splašený zajíc. Chňapla jsem po něm, ale neměla jsem šanci, pohybovala jsem se moc neohrabaně. Za moment se kolem prohnal další... A další. Co se to tady děje, tyjo? Pajdavými přískoky jsem se pokusila jednoho ušáka dohnat, ale bylo to naprosto beznadějné.
Zem byla místy dost poválená a cítila jsem krev. Srdce se mi rozbušilo. Byla to sice zaječí krev, ale to mi v tu chvíli jaksi nedocházelo. Dostali ho? To snad ne, přišli sem a dostali Jessieho? "Jessie?" špitla jsem poplašeně a pomaličku následovala stopy, až... Až jsem ho uviděla u úkrytu, jak se úplně nevzrušeně láduje zajícem ve společnosti dvou dalších vlků. A ti se vůbec netvářili, jako že by ho chtěli sežrat.
Rozpajdala jsem se za strakatým mladíkem a přitom se snažila udržet co nejdál od hnědé vlčice i černého vlka. "Č-č-čau," pozdravila jsem je s naježeným hřbetem a pro jistotu oběma ukázala zubiska. Pajdala jsem sice hůř, než normálně, protože mě po neúspěšném lovu zajíců noha bolela, ale museli vidět, že nejsem bezmocná! Pak jsem zaplula vedle Jesaiaha. Válela se tu spousta mrtvých zajíců. Hlad už jsem tedy neměla, před chvílí jsem jedla, ale vidět tolik jídla, jak se tady povaluje, mi nedalo klidu. Bez ptaní jsem jednoho začala taky tak jako rekreačně okusovat. "Co to je za vlky?" zahuhňala jsem k Jessiemu a nemohla z nich spustit oči.