Příspěvky uživatele

Nechtěla jsem strakáčkovi - Jesaiahovi, Jessiemu - jednu vrazit, jak se vyjádřil. Chtěla jsem jen, aby mě nechal, aby si držel odstup. Nevypadalo to, že by mi chtěli ublížit, ale to neznamenalo, že jsem jim věřila a neměla jsem strach, když mě tahle zahnali do kouta. "Vylezu, jen... jdi trochu dál," pípla jsem, stále na něj blýskajíc zoubky a doufala, že poslechne. Zimu jsem už ani tolik nevnímala. Celý můj život byla všude kolem jen zima, málokdy se podařilo, že to bylo jinak. "Mám hlad," šeptla jsem místo toho a krátce popotáhla. Pomalu, aniž bych spustila oči ze strakatého vlčete, jsem se začala sunout zpod větví a dál od stromu. Hlídala jsem pohledem oba vlky, malého i velkého a zastavila jsem se tak, abych je mohla sledovat oba najednou. Teď už jsem si je mohla prohlédnout líp. Stejně jako oni mě. Stála jsem tam před nimi na třech tlapkách s oháňkou staženou až pod bříško. Opravdu by mi mohli pomoct? Ach, prosím...
Hnědý vlk, Wylan, ležel na zemi a už nezněl ani nevypadal moc nebezpečně. Hlas se mu třásl. Možná bylo dobře, že jsem mu ukázala svoje zuby, aby se mě taky trošku bál. Pak ho určitě nenapadne mi provádět nic hloupého. "Úplně sama," potvrdila jsem s dalším popotáhnutím a znovu si otřela oči. Nechtěla jsem brečet, fňukání mohlo přilákat Nebezpečí, jak ráda říkala maminka, ale další a další voda mi prosakovala na tváře. Nejradši bych se stočila do klubíčka a brečela a brečela, abych ze sebe všechny ty slzy dostala najednou, ale nemohla jsem spustit oči z Wylana, který ke mně tiše promlouval a snažil se mě uklidnit, jako předtím Jesaiah.
"M-můžete mi pomoct?" zeptala jsem se opatrně s potlačeným vzlykem. Neviděla jsem jinou možnost. Nemohla jsem si poradit sama, i když bych moc chtěla. Nelíbilo se mi, že bych se měla svěřit do tlap těmhle cizím vlkům, ale nemohla jsem asi dělat nic jiného. Už jsem nemohla dál... a oni se aspoň zdáli celkem... hodní. Ještě chvíli jsem si je měřila pohledem a nechala Wylanovu otázku viset ve vzduchu, jak jsem se snažila rozhodnout, jestli mu mám říct své jméno nebo zkusit vzít do zaječích. S povzdechem jsem nakonec došla ke svému závěru. "Jmenuju se Lorna," odpověděla jsem a sama se opatrně o krůček přiblížila k vlkům.

Zakousla jsem se do čenichu, který vykoukl pod větvemi stromu. Na jazyku jsem ucítila chuť krve a velký vlk k mé nesmírné úlevě vycouval. Zahnala jsem ho? Jenže sotva se o něco vzdálil, zjevil se přede mnou kdosi další. Až teď jsem si uvědomila, že jich je tu víc. Ale... tenhle druhý vlk nebyl tak veliký. Byl větší než já, ale poznala jsem, že to je pořád vlče a to mě přimělo se poněkud zarazit. Vlče... by nechtělo ublížit jinému vlčeti, nebo ano?
Černobílý mladík ke mně promlouval vlídně a já konečně začala trošku vnímat, co mi ti dva povídají. Dál jsem se ale ježila a varovně na ně cenila zuby, aby viděli, že je můžu hned zase použít. Srdce mi vyletělo až do krku, cítila jsem, jak mi tluče v hrdle. Obezřetně jsem pozorovala, jak se ke mně menší z vlků přibližuje. Jesaiah... Wylan? Těkala jsem očima z malého na velkého, ze kterého jsem už zase viděla jen tlapy a který nabízel, že mi pomůže najít rodiče. Mluvili klidně, starostlivě, ale uvnitř mi stále cosi křičelo, že to může být past. Podfuk.
Jakmile se ale začalo mluvit o hledání rodiny a o tom, jak jsem tu sama, začaly se mi do očí hrnout opět slzy. Naježená srst na hřbetě mi pomalu klesala zpátky k tělu. Musela jsem doufat, že nelžou. Že mi pomohou. Byla jsem strašně unavená a bylo tak... lákavé uvěřit. "Já mám taky strach, já- nevím, co mám dělat," zabublalo mi v hrdle. "On... nemůže jít hledat moje rodiče," řekla jsem Jesaiahovi a těkla pohledem po velkém vlkovi. Bylo jednodušší mluvit k tomu menšímu z nich. Nebyl tak děsivý. "M-m-máma je-je mrtvá... a bráška... a-a- já nevím, co-" S tichým vzlykem jsem lapla po dechu a otřela si zraněnou tlapkou oči. Zdálo se, že ze mě všechen boj vyprchal a byla jsem připravená vydat se cizincům na milost a nemilost. To by se ale nesměl Jesaiah dále přibližovat. S náhlou panikou mi došlo, jak jsem zmáčknutá mezi ním a kořeny stromu. Neměla jsem kam utéct. Jako na té cestě v horách. V pasti, v pasti- "Už nechoď blíž!" vyjekla jsem z ničeho nic, když udělal další krok a byl už skoro u mně. Moje zuby znovu varovně cvakly vzduchem, jen kousek před jeho čumákem.

Probudila jsem se na úplně cizím místě, ale kupodivu jsem se moc nevylekala, takže to asi musel být sen. Nevzpomínala jsem si, jak jsem se sem dostala. Protřela jsem si opatrně zdravou tlapkou oči a všimla si, že ta pravá je pořád křivá a nanicovatá. Sen... ale ne tak úplně sen, že ne? Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe. Zdálo se, že jsem sama. Seděla jsem v měkké zelené travičce a přede mnou se tyčil velikánský strom, který mě okamžitě přitahoval k sobě. Stál zahalený v paprscích slunce, jako by snad chtěl, abych se k němu vydala.
Vyškrábala jsem se tedy nemotorně na tlapky a rozkulhala se směrem ke stromu. Obezřetně. Ze všeho kolem vyzařoval poklid a mír a byla jsem si fakt, fakt docela jistá, že to je jenom sen, ale... stejně. Docela jistá není to samé, jako úplně jistá a rozhodně jsem netoužila po tom, aby mě tu někdo překvapil. Kdepak, já byla vždycky připravená.
Dorazila jsem mezi kořeny stromu a zastavila se tam. Nic zvláštního jsem neviděla ani neslyšela. Byl to jen obyčejný strom. Něco mi ale na tomhle místě prostě nehrálo. Nakrčila jsem čenich, jako bych cítila něco zkaženého. Mohla jsem to s tou podezíravostí možná jen trošku přehánět, ale nemohla jsem si pomost, prostě to bylo divné.
Než jsem ale stačila přijít na to proč, cosi mi zakroužilo kolem hlavy. Pták? Vážka? Vážku jsem nikdy ani neviděla, ale máma říkala, že je to blýskavý hmyz, který létá nad vodou. Tady voda nebyla, ale to, co se kolem mihlo, rozhodně vypadalo jako blýskavý hmyz. Nepřemýšlela jsem, rafla jsem po vážce a chtěla ji sežrat, jenže pak se stalo něco nemyslitelného. Vážka ulétla z mého dosahu, potom se vrátila a dala mi políček přímo na čenich. "Že se nestydíš! Málem jsi mě překousla vejpůl!" Zůstala jsem stát s tlamou pootevřenou. Ještě nikdy jsem se nepokoušela sníst něco, co na mě mluvilo. "No, já- tě chtěla sníst, totiž," vykoktala jsem. "Jsi vážka, že jo?" Ale když teď ten tvor přestal poletovat, nevypadalo to vůbec jako hmyz. Vypadalo to jako... malilinkatý vlk?
"Vážka? Vážka! Opravdu. Tak to tady ještě nebylo," zavrtěla pidiaturní lítací vlčice hlavou a plácla se tlapkou do čela. "Já jsem víla, děvče, víla. Víla Zuběnka." Pomalu jsem zamrkala. Přišlo mi, že to víla říká, jako by čekala, že to pro mě bude něco znamenat. "Aha?" "Ty neznáš víly? Notak, copak ti rodiče nepovídají žádné pohádky?" "Moje maminka umřela a mohl za to táta," vybafla jsem na vílu. Tohle mě zabolelo u srdíčka. Jak se tímhle mohla ohánět? Copak neměla srdce?
Víla si přikryla tlamu tlapkou a aspoň měla tolik slušnosti, aby vypadala opravdu šokovaně. "Propána, promiň mi to, já si tě musela poplést s jiným vlčetem. Chodí vás sem teď tolik... ty budeš Lorna, viď?" "Mhm," kývla jsem, ale okázale jsem se dívala jiným směrem. Chtělo se mi plakat a byla jsem na vílu naštvaná. "Odpusť mi, neuvědomila jsem si to. Já jsem tedy víla Zuběnka. Beru si mléčné zuby všech vlčat a vyměňuji je za blýskavé kamínky, které se ti budou jednou moc hodit." "Nechci," utrousila jsem a popotáhla. Kamínky mi nemohly přivést zpátky rodinu, ani opravit nožku, ani mi naplnit prázdné bříško. Tedy, to poslední asi mohly, ale i já věděla, že by to byl špatný nápad.
"Ale nějaký zoubek už ti určitě někdy vypadl, že?" nevzdávala to víla. Vytrvalost jí nechyběla. "Jo," pravila jsem úsečně. Nechtěla jsem se s ní bavit, ani se dát oblbnout blýskavými hloupostmi jako nějaké měsíční mrně. "Inu, tak já ti ty kamínky přece jenom dám. Budou na tebe čekat, až je budeš potřebovat." Ale já už se otočila a kráčela jsem nevyrovnanou chůzí od javoru zase pryč. Možná by bylo lepší, kdybych tu vílu snědla, to bych z toho aspoň něco měla.

+7 a +3

Tulila jsem se ke stromu a snažila se usnout. Třeba potom něco vymyslím. Třeba se pro mě máma vrátí, ozvala se myšlenka plná naděje, ale vyvolala jen další hořkou bolest. Byla jsem malá, ale ne hloupá. Kdo umřel, ten už se nikdy nevrátí. Doufala jsem ve spánek, ale nedařilo se mi, byla jsem moc vyplašená, všechny smysly příliš vybuzené. Uši se otáčely po každém maličkém šustnutí - a ještě, že tak!
V tichu zimního rána jsem totiž brzy rozeznala kroky a hlasy. Okamžitě jsem doširoka otevřela oči a s divoce bušícím srdcem se přitiskla ke stromu ještě blíž, pokud to vůbec bylo možné. Ne. Ne, ne, nenenene. Přišli si pro mě. Dostali už mámu i brášku a teď jsem byla na řadě i já. Utečte, schovejte se nebo bojujte, ozvala se mi okamžitě mámina poučka, kterou nám vtloukla do hlavy. Utíkat jsem nemohla a moje schovka se stejně tak rychle mohla stát pastí. Zbývalo jediné.
Ztěžka jsem se vyškrábala na tři zdravé tlapky a vycenila ostrá zubiska. Kroky si to mířily přímo ke mně. Kroky křupaly sněhem. Už jsem viděla světlé nohy dospělého vlka, cizince, Nebezpečí. Prosím ne prosím ne prosím- Nechtěla jsem umřít. Ať se dělo cokoliv, já nechtěla umřít. Byla jsem vyděšená k smrti, ale odhodlaná se bránit do posledního dechu, ze všech sil, které mi ještě zbývaly.
Sotva se pod větve sklonil vlčí obličej a bylo jasné, že jsem odhalena, chňapla jsem zuby jeho směrem a hluboko v hrdle zavrčela - neznělo to tak děsivě, jak jsem doufala. Byl to ubohý, nejistý zvuk. "Běž pryč!" naježila jsem zacuchanou srst na hřbetě do úctyhodné pilky, i když se pode mnou tlapky klepaly, stejně jako se bezmocně třáslo celé moje tělo. Oháňku jsem stáhla hluboko pod břicho, aniž bych si to uvědomovala. "M-mou kůži ti nedám!" zakvílela jsem roztřeseným hlasem a nepřestávala cenit zuby na cizince. Cosi říkal, ale docházelo mi to jen pomalu. Hodně, hodně pomalu.

//Houbový ráj přes Tenebrae

Ano, rozpajdala jsem se kupředu se skutečným odhodláním, ale cítila jsem, jak ze mě rychle vyprchává. Prolézat hlubokým sněhem bylo náročné. Brzy mě tlapka bolela a cítila jsem i zbytek svého dobitého těla. Vzpomínala jsem si na ten pád, který to způsobil. Točila se mi hlava, jen jsem vzpomněla na tu výšku. Tak na to nemysli. Musíš jít dál, musíš najít něco k jídlu, snažila jsem se představovat si, co by mi asi řekla maminka, kdyby tady teď byla. Fungovalo to, dokud jsem se nedoplahočila pod stromy dalšího lesa. Tehdy už mi docházely síly, kterých jsem ani na začátek neměla tolik. Cítila jsem, jak se pode mnou tlapky začínají chvět a celý svět se se mnou zatočil.
Zastavila jsem a zhluboka se nadechla, aby to přešlo. Musíme dál, nesmíme tu zastavit- "Jenže už není kam jít," zakňourala jsem. "Kam mám jít, mami? Ke komu? Kdo mi pomůže?" Žádná odpověď nepřišla, dokonce ani v mojí hlavě, protože máma byla- Byla pryč a já si celou dobu povídala jen sama se sebou. Zašla jsem ještě o něco dál mezi stromy, ale zesláblé tlapky pode mnou podklesávaly a propadala jsem se do bezmoci jako do rozměklého močálu.
Zalezla jsem do skrytu tmavých větví, kde bylo méně sněhu a kde jsem si připadala trošku schovaná. Tam jsem nechala nohy, ať se pode mnou podlomí. Ztěžka jsem oddechovala a znovu se o mě pokoušel pláč. "Mysli, Lorno, mysli..." Ale nešlo to. Byla jsem na myšlení moc unavená. Přitulila jsem se k hrubé kůře stromu a zavřela oči. Hlad a zima a únava a strach- Je tohle konec? Půjdu tam, kam Adina? Nechtěla jsem myslet na nehybné tělo sestry, které se jednoho rána zkrátka už neprobudila. Přesto bylo vším, co jsem najednou měla před očima. "Já nechci," zašeptala jsem. "To nechci." Co ale dělat? Co?

//kdoví odkud

Zima se pomalu chýlila ke svému konci, noc však byla stále mrazivá. Stříbrný půlměsíc nakukoval mezi větvemi stromů. Co to tamhle bylo, schoulené mezi kořeny javoru? V chladném hnízdečku ve sněhu leželo vlče. Měsíc stříbrnými paprsky opatrně pohladil šedivý kožíšek bezbranného tvora, který zde byl odložen a odevzdán do tlap osudu. Jakou tu měla malá vlčice šanci? Jaká nepřízeň ji stihla, že se dostala až sem? Přesto... uvnitř toho hubeného těla pořád plápolal plamínek života. Mohl během té studené noci vyhasnout navždy. Váhy osudu se však převážily na druhou stranu. Pomalu, pomaličku. Zvedání a klesání útlého hrudníčku pokračovalo v pravidelném pomalém rytmu. Zadní tlapky sebou občas škubly, potom ucho, ocásek. Opuštěné vlče se pomalu propracovávalo zpátky k vědomí.

Zima. Všude byla hrozná zima. Rozlepila jsem očka a chtěla se přitisknout k mámě a bratrovi, ale... Nikde nebyli. Na moment moje mysl zůstávala zcela prázdná a nechápavá, než na mě náhle tíha vzpomínek dopadla jako hromada balvanů. Ta úzká cesta v kopcích. Zuby. Krev. A křik. "Mami," vydechla jsem a schoulila se do těsnějšího klubíčka. Vytryskly mi slzy, které jsem rychle utírala zdravou tlapkou. Vzlykala jsem potichu, abych nepřilákala nebezpečí. "Maminko..." Byla pryč a já zůstala úplně sama. Neměla jsem ani brášku, ke kterému bych se mohla přitulit. A kde jsem to vůbec byla? Vyděšenýma očima plnýma slz jsem brouzdala po větvích neznámých stromů nad sebou.
Byl tam ještě nějaký vlk. Byl... To on mě odnesl, vynořila se vzpomínka tak mlhavá, že mohla být pouhým snem, avšak bylo to to jediné, čeho jsem se ještě mohla držet. Poslední kousek naděje. "Tati?" hlesla jsem, ale bála jsem se volat příliš nahlas. Přála jsem si, aby táta přišel, ale zároveň jsem se toho bála. I on byl přece jeden z těch, kteří nás honili, kteří ublížili mámě... Proč neublížil i mně? Proč mě odnesl právě sem? Nedovedla jsem nad tím přemýšlet. Znovu jsem se rozplakala s čenichem zabořeným mezi přední tlapky.
Když nakonec vzlyky ustaly, zakručelo mi hlasitě v břiše. Měla jsem strašlivý hlad a ten mě přinutil přemýšlet o tom, co bude teď. Co si sama počnu? Jak si poradím? Nemůžu tady zůstat. To jediné mi bylo jasné. Máma nás vždycky popoháněla, abychom šli dál, dál, kupředu... a to teď bylo určitě, v čem jsem musela pokračovat. Bylo to, popravdě, jediné, co jsem znala. Vyškrábala jsem se ztěžka na tlapky a sykla, když jsem se omylem opřela o tu zraněnou. Přejela jsem ji pohledem. Nebolela mě už tolik, ale máma říkala, že pořád není úplně zahojená a že už nikdy nebude jako dřív. Teď musíš vydržet, protože teď musím po svých, informovala jsem svoji tlapku v duchu a i když mi do očí hned zase hrkly slzy, zaťala jsem zuby a vyrazila jsem odhodlaně kupředu. Já to zvládnu. Maminko, já tě nezklamu.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae