Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 8/10

I tak se mi chvílemi zdálo, že se chodba zužuje a stěny se kolem mě plíživě stahují. Prozatím se mi dařilo s tím pocitem bojovat, ale nevěděla jsem, jak dlouho to ještě vydržím. Ze všech stran se ozývalo kapání vody a někde daleko přede mnou sílil hlasitý šum, který zněl jako řeka. Muselo to však být něco jiného. Řeka pod zemí? Kdo to kdy viděl? Přesto čím jsem byla blíž, tím víc mi to znělo jako bublání vody. A ať jsem se vydala kteroukoliv chodbou, byl šum pořád blíž a blíž. Všechny cesty zřejmě vedly k řece. Mohlo to znamenat, že právě tam je ten poklad? Střihla jsem ušima a přehodnotila svou strategii, než abych se bublání vody snažila vyhnout, začala jsem ho naopak následovat. Ostatně, i kdyby tam poklad nebyl, podívat se na řeku, která tekla pod zemí, mohlo být taky zajímavé?

Prosinec 7/10

Mohlo z nich vycházet světlo? Abych pravdu řekla, o kamenných rampouších jsem toho moc nevěděla. Bylo to poprvé, co jsem je spatřila a nebyla jsem si úplně jistá tím, že se mi líbí. Jeskyně kvůli nim nabírala o dost zlověstnějšího zjevu. Jako tlama plná ostrých tesáků, která se mě chystá spolknout... S těžkostmi jsem polkla knedlík, který se mi udělal v krku. "Nebuď blbá, Lorno, je to jen jeskyně," pronesla jsem do ticha. Ne nijak hlasitě, ale stačilo to k tomu, aby se mi můj vlastní hlas vrátil zkreslenou ozvěnou. Jeskyně...kyně...yně...yně... Znovu jsem se otřásla a přiměla neochotné tlapy, aby vykročily pajdavě vpřed. Krůček po krůčku jsem se sunula hlouběji do srdce hor. Neměla jsem nejmenší ponětí, kde by se poklad mohl schovávat, ale předpokládala jsem, že asi někde hluboko. Doufala jsem, že chodby stále zůstanou prostorné, jako doposud. Menší už bych nejspíš nesnesla.

Prosinec 6/10

Zhluboka jsem se nadechla a vešla. Uvnitř byla tma, vlhko a zvuky se rozléhaly podivnou ozvěnou, která byla až strašidelná. Otřásla jsem se z toho od hlavy až k patě, ale nenechala jsem se odradit. Musela jsem si připomenout, abych myslela na poklad a na to, jak skvělé to bude, až ho získám. Stála jsem nějakou dobu ve tmě kus od vchodu, abych se rozkoukala. Kupodivu si moje oči po chvíli přivykly. Asi tam nebyla až taková temnota, jak se mi napoprvé zdálo. Ale když jsem zašla hlouběji do jeskyně, začalo mi to vrtat malinko hlavou. Jakto, že tu není naprostá tma? Odkud se to světlo asi bere? Snažila jsem se na to přijít, ale nedošla jsem k ničemu rozumnému. Zdálo se mi, jako by snad vycházelo ze samotného kamene a kamenných rampouchů, kterých tady byla vážně spousta - některé rostly ze stropu, některé trčely ze země jako hrozivé zuby, někde byly úplné sloupy, co mi trochu připomínaly kmeny stromů.

Prosinec 5/10

Byl mráz a skály pod tlapkami dost klouzaly. Postupovala jsem hrozně pomalu a obezřetně. Nerada to přiznávám, ale byla jsem podělaná strachy, když jsem se musela pohybovat po zrádných cestičkách v horách. Vyvolávalo to nepříjemné vzpomínky, které bych raději nechala spát hluboko v zapomnění. Jenže pravda je taková - kdo chce poklad, ten musí něco vytrpět. Proto bývají přece schované, aby nemohl přijít každý jouda a prostě si je vzít. Poklad jste si museli zasloužit, ať už chytrostí, nebo odvahou, nebo tím, že dáte po hubě tomu, kdo k němu má mapu. To vědělo každé vlče. A tak jsem s bušícím srdcem a staženýma půlkama procházela nižšími polohami hor a hledala vstup do podzemí. Jeskyní jsem nalezla hodně, ale většina z nich byly slepé uličky. Nakonec se na mě ale štěstí usmálo - samozřejmě, odměna za projevenou snahu a odvahu! Přede mnou zírala velká černá díra, která byla nepochybně tím pravým místem.

Prosinec 4/10

Nakonec už jsem to nemohla vydržet. To napětí mě ničilo a nedokázala jsem myslet na nic jiného, než jen na ten poklad. Bylo mi jasné, že pokud ho chci získat či na něj alespoň pohlédnout, budu se tam muset vypravit, a to co nejdřív, než ho vyfoukne někdo jiný. Přišlo mi to jako reálná možnost, když o něm ti dva tak neopatrně povídali, že je mohl slyšet kdokoliv. Nemluvě už vůbec o tom, že by ho mohli vzít oni sami, i když z jejich řeči se mi nezdálo, že by to měli v plánu. Do jeskyní se zrovna nehrnuli. Já se ale odradit nějakou dírou v zemi nenechám, na to zapomeňte! A tak jsem se jednoho krásného dne sebrala, zamířila jsem do té nejskalnatější části lesa a pak se z něj vykradla ven, přímo do hor, pod kterými tiše spal a čekal poklad, který mi nepochybně změní život navždy - a možná i životy všech, které jsem znala. K lepšímu, samozřejmě!

Prosinec 3/10

Ne, že bych někdy byla v těch jeskyních... a upřímně jsem úplně nebyla fanda malých uzavřených prostorů, ale jeskyně určitě zase tak malé nebudou, žejo? Vlci nakonec odešli a odnesli si svoje drby s sebou, ale v mojí hlavě už bylo zaseté semínko. Nemohla jsem na to přestat myslet. Co to asi bylo za poklad? Drahokamy? Nějaké ozdobné cetky? Prastaré pamětiny, o kterých už nikdo ani neví, na co vlastně jsou? Nebo to možná byla kupa a kupa jídla, které tam jen čekalo na někoho jako já - na někoho, kdo se o něj postará! Nedalo mi to spát. Představovala jsem si všemožná kouzelná udělátka a vychytávky, které by se mohly pod horami schovávat. Nejrůznější hejblátka a kdoví co všechno. Třeba tam mohlo být něco, co umělo vyčarovat králíka jen tak ze vzduchu. Nebo sedmimílové návleky na tlapky. Nebo věci, co jsem si ani neuměla představit.

Prosinec 2/10

A právě tak se jednoho krásného dne stalo, že jsem se potloukala v okolí naší smečky a zaslechla jsem nějaké dva tuláky, kteří si povídali. Nevím, co to bylo za vlky a není to vůbec důležité. Povídali si, jako by se nechumelilo (a to v tu chvíli náhodou zrovna chumelilo), jako by jim bylo úplně buřt, že opodál posedává skoro dospělá vlčí slečna a natahuje uši, div že z nich nemá zaječí slechy. A o čem si to povídali? No to je právě ta bomba. Povídali si o pokladu. O pokladu! Věřili byste tomu? Můžete se vsadit, že jakmile padlo to slovo, poslouchala jsem ještě usilovněji. Kdo by přece nechtěl najít poklad? Mluvili o tom, jak je prý schovaný v jeskyních pod nedalekými horami. Samozřejmě jsem věděla, kde ty hory jsou. Čučela jsem na ně dnes a denně. Usoudila jsem tedy, že to bude brnkačka.

Prosinec 1/10

Vlci si mezi sebou šuškají kde co. To byste se divili, co všechno dokážete odposlechnout! A to jsem se nikdy ani nesnažila zrovna moc schovávat. Kdoví, čím to je, že vlčata a dorostenci jsou pro dospěláky tak snadno přehlédnutelní? Někdy jako bysme pro ně ani neexistovali... Jednoho by se to skoro až dotklo! Ale jenom skoro. Pravda je, že i když mě to někdy štvalo a měla jsem chuť kousnout do kotníku ty, kteří mě přehlíželi, jako bych nebyla ničím víc, než prdem ve vichřici, mělo to zároveň svoje nepopiratelné výhody. Tak třeba jste si mohli dělat víceméně, co jste chtěli, pokud to nebylo až moc nápadné, rušné nebo podezřelé. A zadruhé, což je možná ještě lepší, jste si mohli vyslechnout všemožné drby. Což se mi vážně hodně líbilo. Joo, na drby já měla uši, na to vemte jed!

//Zarostlý les přes Vyhlídku

Sotva jsem se doplahočila k hranicím lesa (konečně, konečně!), dolehlo mi k uším vytí. Stočila jsem tím směrem ušiska a střihla jimi. Nepochybně to znamenalo, že tam mají všichni naběhnout... Což taky znamenalo - aspoň podle mojí logiky - že by se tam měl objevit Wylan s Jessiem. Nějak extra se mi nechtělo družit se se zbytkem smečky, ale určitě to bude lepší, než ty dva lenochody stopovat kdesi po lese. To vytí aspoň přišlo z určitého směru, kterým jsem se mohla vydat. Což jsem taky udělala.
Bylo tady mnohem hezčeji, než všude kolem, aspoň na chvilku. Nebo to bylo možná jenom tím, jak sakra ráda jsem byla, že jsem se konečně dostala domů. Pajdavě jsem se šinula směrem, odkud přišlo vytí a po nějaké chvíli jsem spatřila ty dva. Tu hnědou vlčici a prastarého alfu, který byl pomalu chodící relikvií lesa. Určitě pamatuje tyhle starý stromy, když byly ještě sazeničky, zachichotala jsem se pro sebe.
Nepamatovala jsem si jejich jména, jen jsem věděla, že mě nesežrali, když jsem je viděla posledně. Přesto jsem se k nim přiblížila trochu obezřetně, i když už o dost směleji, než když jsem je viděla na podzim. Asi jsem vypadala jako nějaký lesní skřet - připajdala jsem nevyrovnanou chůzí, kožich jsem měla plný všelijakého chvojí, jak jsem se prodírala roštím v tom zarostlém lese a dokonce jsem měla krvavé ucho, jak mi ho nějaký trn rozrýpl, ačkoliv jsem si to uvědomovala jen okrajově. "Č-čauvec," pozdravila jsem ty dva velice zdvořile a jen malinko se zakoktala. "Někdo tady hulákal? A... neviděli jste Wylana a Jessieho?" Pak mi nahlas zakručelo v břiše, což vyvolalo důležitější otázku. "A nemáte nějaký jídlo?"

//Mahar přes Hadí ocas

Jop, nebylo pochyb o tom, že jsem na správné cestě. Na kluzkém kamení skrytém pod sněhem jsem si málem zlámala další končetiny a pak jsem se musela prodírat trním a bejlím a kdoví čím ještě, ale všechno to bylo v pohodě, protože jsem konečně, konečně směřovala k domovu. Už jsem věděla, kde jsem. Vysoký šutr tyčící se nad lesem mi sloužil jako skvělý orientační bod. Ještě kousek a budu doma... Ještě malej kousek a budu doma... Joj, a jak jsem doufala, že někdo stihnul jít na lov! V břiše mi kručelo, až to hezký nebylo, sežrala bych klidně celýho muflona. Taky by bylo dobrý, aby mě to někdo konečně naučil. Nelíbilo se mi, že furt musím spoléhat na ostatní, jako nějaký děcko. Už jsem byla velká - však i z vejpravy jsem se vrátila sama, ha!

//Asgaar přes Vyhlídku

//Kierb přes Jezevčí hájek

Krok za kulhavým krokem jsem si klestila cestu skrze les, rozhlížela se, jestli neuvidím něco povědomého, ale zatím jsem neměla štěstí. Jenže les začal řídnout a najednou jsem před sebou spatřila krajinu, která byla povědomá. Zasypal je teď sice sníh, ale splést se s ničím nedaly. Dokonce i ten smrad se tu pořád nenápadně vznášel. "Močály! Nekecej, to fakt jsou močály... a já mám, sakra, radost že je vidím!" zvolala jsem užasle a zasmála se. Nikdy bych si nepomyslela, že se budu radovat, když objevím bažinu, ale život byl plný překvapení. Chvíli jsem si odpočinula ve skrytu velkého stromu na kraji mokřin, abych dala noze šanci se trochu zregenerovat, i když jsem věděla, že bude potřeba delší odpočinek, aby bolet úplně přestala. No a pak jsem se vydala domů. Už jsem i docela věděla kudy.

//Zarostlý les přes Hadí ocas

//Ledová pláň

Sice jsem unikla smrti pod kopyty sobího stáda, ale můj hlavní problém přetrvával. Furt jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Začínalo to být celkem znepokojivý, protože zima byla větší a větší, tlapka mě po brodění sněhem už dost bolela a navíc jsem začínala mít hlad. Do prkýnka dubovýho, bukovýho aji březovýho! Přece jsem se neztratila, nejsem tak blbá! Jenomže mi to trochu, malinko, lehounce připadalo, jako že přesně to se stalo. Jako že jsem se ztratila, ať jsem blbá byla nebo ne. Nemohla jsem ale být až tak daleko... nebo jo? Byl fakt, že už jsem se toulala docela dlouhou dobu. Asi jsem se mohla dostat někam hodně daleko. A jako na potvoru nikde kolem nebylo ani živé duše, které bych se mohla zeptat, kudy se dostanu zpátky do Asgaaru. Musela jsem se spoléhat na svůj vlastní rozum. Jisté bylo, že se musím dostat dál od těch hor. A tak jsem následovala řeku po proudu, dokud mě neobklopovaly z obou stran lesy a pak jsem si vybrala směr, který se mi zdál pravděpodobnější a prostě jsem doufala v to nejlepší.

//Mahar přes Jezevčí hájek

Prosinec 7/10 - Reo

Reonys začal cosi ve sněhu hrabat, což mě docela zaujalo. Co to tam ten hošan asi kutí? Koukala jsem mu přes rameno, ale připadalo mi to prostě jako díra. A do ní se Reonys brzo celý vměstnal. "Jo, vypadá to jako fajn úkryt," přikývla jsem, ale neměla jsem v nejmenším úmyslu se tam taky cpát, ať už tam Reonys byl taky nebo ne. Na mě to byl až moc malý prostor a to já neměla ráda. Takže jsem nechala hnědého vlka, ať si to užije sám. Stejně bychom se tam asi oba nevmáčkli, zas takový štíhlý proutek jsem taky nebyla.
Zajímavější byla kůra, kterou jsem vyhrabala ze sněhu a přetvořila ji v sáňky. Stačilo se vyšplhat do kopce, což s pajdavou tlapou nebylo úplně nejsnazší, ale zvládla jsem to. No a pak tradá dolů! Svištělo to fakt skvěle, to jo. Dokonce se mi povedlo předhonit Reonyse! "Hahahááá! Nažer se sněhu, saláte!" chechtala jsem se triumfálně, zatímco moje kůrové vozítko nabíralo nebezpečné rychlosti. Rovinka už se blížila a sáňky značně zpomalily, ale nakonec jsem stejně chytla nějaký hrbol a vysypala se do sněhu. Už podruhé během jednoho dne, pf! Ale tentokrát jsem se nezasekla do závěje, zase jsem se hrabala na nohy. "Je to jedna jedna," zazubila jsem se na Reonyse. On vyhrál s koulí, já zase v sáňkování. Klidně bych nám dala ještě nějakou disciplínu na rozstřel, ale v tlapce mi po všem tom pobíhání pulsovala bolest, která už se nedala ignorovat. Potřebovala jsem oddech. Kecla jsem si na kůru a nechala nožku odlehčenou, ať teda popadne druhý dech - i když já sama bych klidně v hrátkách pokračovala.

Dej si s někým závod na sáňkách
Prosinec 6/10 - Reonys

Vlk se představil jako Reonys, ale jinak toho moc nenakecal. Vlastně vůbec nic. Mlčel jako ta ryba, ale narozdíl od ní byl aspoň trochu živější, protože přistoupil na moji hru. To mi stačilo, momentálně jsem od něho nic víc nepožadovala. Kouleli jsme a kouleli, ale Reovi to šlo líp. No jasně, to se mu to machruje, když je chlap a není krypl, bručela jsem si v duchu, i když tohle celé byl můj nápad. Sněhová koule se mi začala rozpadat pod tlapami a celé to šlo jaksi do háje, avšak mělo to jednu výhodu - jak jsem se ji snažila udržet pohromadě a uválet ji, něco jsem přitom pod sněhem odkryla. "No dobře, dobře, vyhrál jsi!" zavolala jsem na Reonyse.
V tu chvíli mi totiž bylo jasné, že už nevyhraju, ale zaujala mě ta nová věc. Vzala jsem to do zubů, zatáhla... a zjistila, že jde o opravdu obří kus kůry. Čert ví, jak tady vlastně skončil. Měla jsem ale okamžitě nápad, co s ním podniknout. "Koukej na tohle. Už jsi někdy sáňkoval? Já totiž ne," informovala jsem ho a začala kůru porcovat na dvě půlky, až z ní byly dvě ne zrovna stabilní, ne zrovna symetrické placičky. "Ale můžem to zkusit. Vlastně myslím, že spíš musíme," pohlédla jsem na něho vážně - jak by mohl odmítnout? Nemohl! To je to! Neměl, hošan, na výběr! Čapla jsem svoje "sáňky" a táhla je na vrcholek kopečka, ze kterého jsem se předtím skutálela. Počkala jsem na Reonyse, pokud se tedy rozhodl přidat, a pak jsem to odstartovala jako předtím. "TřidvajednaTEĎ!" Odpíchla jsem se zadníma a fíííí, už to svištělo! Jo, sakryš, to je vono!

Zahraj si s druhým vlkem nějaký zimní vlčí sport
Prosinec 5/10 - Reonys

Pomalu jsem se modlila, aby Reonys rybu sežral a já už na ni nemusela koukat. Dělit se o jídlo mi drásalo nervy a sliny mi málem tekly z tlamy, takže vlkovo zdržování a upejpání se mě dohánělo k šílenství. S očekáváním jsem na něj koukala... ale nevypadalo to, že by o můj dárek nějak stál. Pokud odmítal jenom ze slušnosti, měl hoch docela smůlu, protože jakmile navrhl, že bych si rybu mohla nechat pro sebe, veškeré poslední zábrany, které jsem měla, šly naprosto stranou. "No když myslíš," řekla jsem spěšně a pustila se do ryby, než si to rozmyslí. Skoro jsem ani neslyšela, že navrhoval případě se rozdělit. Schramstla jsem rybu tak rychle, že během pár chvil nebylo vůbec poznat, že tu kdy nějaká byla. Olízla jsem si šupinu, která se mi přilepila na čenich a z hrdla se mi vydral hlasitý krkanec, který se k mladé vlčí slečně asi nehodil, jenže tohle nikdy nebyly věci, které bych řešila. Naopak jsem se tomu od srdce zasmála. "Hmm, ani nevíš, o cos přišel," ušklíbla jsem se na vlka.
"Jak se vlastně jmenuješ? Já sem Lorna," představila jsem se mu a očima jsem rejdila kolem. Přemýšlela jsem, co vyvádět dál. Měla jsem takovou... energickou náladu a chtěla jsem nějak využít toho, že jsem odchytla tohohle vlka jako nic netušící oběť. Nevypadal totiž vůbec nebezpečně. "Heleee, když nerad ryby, nechceš aspoň třeba zkusit soutěž o to, kdo uválí větší sněhovou kouli?" napadlo mě a nedala jsem vlkovi prakticky možnost protestovat. "Třidvajednateď!" A už jsem nahrnovala sníh na kupičku, ze které se stala kulička a potom koule, jak jsem na ni nabalovala sněhu víc a víc.