Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jessie se povaloval na břehu a už jedl, což jsem mu záviděla, ale přitom mě ještě zvládl popichovat. Akorát se netrefil úplně nejšťastnějším způsobem. "Nic takovýho, jasný?" odsekla jsem zprudka se zábleskem opravdové zlosti, která ovšem jen zakrývala bolavější pocity. "Já nejsem... taková," zamrmlala jsem a sklopila zrak. Všichni ti vznešení vlci, ať už si říkali jakkoliv, byli důvodem, proč jsem byla tady a celý zbytek mojí rodiny byl mrtvý. Nebyla jsem ničí princezna ani nic podobného. "Jsem prostě holka z divočiny, to jsem," zvedla jsem oči od kmene a blýskla jimi po Jessiem už beze vzteku i bez slz, i když se mi stejně trochu podezřele zaleskly.
Dozvěděla jsem se, co znamená to neznámé slovo. Cowboy, zopakovala jsem si v duchu. Znělo to jako fajn věc, i když to pro mě bylo dost cizokrajné. Tohle nebyly problémy, které bych ve svém krátkém životě musela řešit. Ne, že bych jich jinak měla málo. "Huh. To je zajímavý." Snažila jsem se představit si, jak jeden vlk uhlídá celé stádo zvířat, ale bylo to pro mě těžké. "A to mu ani jednou nezdrhlo?"
Mezitím jsem se snažila ulovit rybu, ale potvory kluzké se nechtěly nechat. Jessie mi nabízel tu svoji, která mu zůstala. Odmítat nabízené jídlo by byla hloupost, ale zároveň jsem to nechtěla teď vzdát. "Za chvíli. Zvládnu to," pravila jsem tvrdohlavě a hypnotizovala pohledem hladinu. Chramst! Cvakla jsem po rybě a tentokrát mi v tlamě vážně něco zůstalo. Hned jsem svůj úlovek důkladně v tlamě podrtila, aby mi už neuprchl. Byla to maličká čudla, ze které bych se asi nenajedla, ale byla to ryba a byla moje!
Triumfálně jsem ji zvedla v tlamě a začala balancovat zpátky ke břehu. "Híkava fem to," zahuhňala jsem skrze rybu. Sliny mi tekly málem proudem. Sotva jsem stála na pevné země, snědla jsem malou rybku málem vcelku a pokukovala po té Jessieho. Můj úlovek byl vážně akorát tak na rozdráždění. "Nabídka furt platí, žejo," ptala jsem se, ale skoro jsem ani nepočkala na odpověď, už jsem se sápala po rybě a pustila se do ní hlava nehlava, jako by už nikdy žádná další neměla být. Jeden nikdy neví, kdy se mu zase naskytne příležitost se najíst.

"Jo," odsouhlasila jsem, ráda, že to Jessie dál nerozmazával. "Co naděláš," škubla jsem rameny, jako bych s tím byla naprosto smířená. Z větší části jsem byla, nedalo se to stejně změnit, ať už bych nad tím brečela jakkoliv. Musela jsem se s tím prostě nějak poprat, to bylo celé.
Bohužel na hopsání po kmenech moje tlapka úplně ideální nebyla, o čemž jsem se poučila tou těžší cestou. Měla jsem kliku, že Jessie dával pozor, co se kolem děje, jinak bych asi odplavala neznámo kam. Pravděpodobně vstříc jisté smrti. Nechala jsem se vytáhnout na kmen a chvíli jsme tam oba leželi a odfukovali. Jesaiah se potom vypravil na břeh, ale já se paličatě odmítala nechat porazit něčím tak hloupým, jako byl obyčejný suchý kmen. Pevně jsem se usadila a ujistila se, že mám nohy pořádně opřené, než jsem se otočila po vlkovi, který se rozvaloval na břehu. "Slečinka teda nejsem," zacvakala jsem zubisky a trochu se ušklíbla. "Slečinky jsou rozmazlený a vyfintěný a nic neumí," poučila jsem Jessieho o tom, co jsem věděla od mámy. "A co to je ten... kauboj?" naklopila jsem hlavu ke straně, ale jenom málo, abych neriskovala, že ztratím rovnováhu a sletím do vody.
Ve vodě se mimochodem míhala spousta ryb, které mě vážně zajímaly. V břiše mi kručelo tak nahlas, že to musel slyšet i Wylan v lese. Ryby mi nemohly utéct jako zajíci nebo uletět jako ptáci. Stačilo jen některou čapnout. Jenže to nebylo jen tak. Chňapla jsem po první, která se přiblížila, ale proklouzla mi. Druhou jsem minula úplně a třetí v poslední chvíli vyskočila a ještě mě pleskla ocasem přes čumák. Odfrkla jsem si a otráveně si tlapou otřela mokrý flek z tváře. Už jsem ale trochu vysledovala, jak se ryby pohybují. Příště to vyjde!

Jessieho otázka mi nepřišla nevychovaná, protože jsem sama byla nevychovaná. Mrkla jsem na svou křivou tlapku pajdu a trochu jí zamávala ve vzduchu. "Protože mám zkrentěnou nohu," opáčila jsem suše, to mohl ostatně vidět sám. Měla bych mu říct víc? No, asi s ním teď budu chvíli pobejvat, takže proč vlastně ne, že. Nebylo to ostatně žádné tajemství. "Zlámala jsem si ji a už mi takhle zůstala. Ale už to je v pohodě," dodala jsem jedním dechem, poslední, co jsem chtěla by bylo, aby mě kvůli tomu začal nějak litovat.
U řeky jsem trochu zaváhala. Jesaiah se toho nebál, už se pustil do rybolovu a já se nechtěla nechat zahanbit. Začala jsem se škrábat za ním, jenže nemotorná chůze, která v pohodě poslouží na pevnině, mi na kmeni naopak pěkně zavařila. Vypadalo to, že se propadnu do černé vody a ta mě spolkne jako malinu. Zabírala jsem zadníma i předníma, jak to jen šlo, ale... ono to zas tak moc nešlo. Aspoň dokud se mi cizí zuby nezakously do zátylku. Hluboko v hrdle jsem automaticky zavrčela a vycenila zuby, ale věděla jsem, že to je jen Jessie - že mi pomáhá. Takže jsem se naposledy zapřela zadníma a rozplácla se, tentokrát bezpečně na kmeni.
"Uf," vydechla jsem. Srdíčko mi v hrudi mlátilo jako divé. "Tady je to teda debilní," postěžovala jsem si ublíženě a olízla si několikrát pajdavou tlapku, ve které mi bolestivě tepalo. Až po pěkné chvíli mi došlo, že nebýt Jessieho, asi by byl ze mě utopenec. Zvedla jsem k němu zlatá očka. "Dík. Jako, fakt dík. Zachránils mně krk." Pleskla jsem párkrát svým krysím ocáskem o kmen a začala se neohrabaně škrábat do sedu. Chtěla jsem taky zkusit chytit nějakou rybu!

//Tmavé smrčiny

Pajdala jsem odhodlaně směrem k hučení vody, které značilo přítomnost řeky. Jedním uchem jsem ale pořád poslouchala Jessieho, který měl jakési připomínky. "Hmf," odfrkla jsem si. Když to podal takhle... "Myslím, že slunci jsme nakonec úplně ukradený. Takže si asi můžeš říkat, co chceš," škubla jsem rameny.
Řeka skutečně nebyla daleko. Zastavili jsme se na jejím břehu a já se zahleděla na uhánějící černý proud, bíle zpěněný v místech, kde řeka obepínala kameny či popadané stromy a větve. Šel z ní docela strach. Tohle byla úplně jiná voda, než ta v močálech, kde tekly nanejvýš drobné potůčky. Neměla jsem v plánu do řeky lézt vůbec, ale samozřejmě jsem nechtěla, aby Jessie věděl, že mám z řeky celkem obavy a taky že plavat umím mizerně. "Přeci nejsem balvan, abych šla ke dnu," prohlásila jsem a sledovala, jak se Jesaiah škrábe na kmen stromu ležící přes řeku.
Zůstala jsem chvíli stát na břehu a pochybovačně se zamračila na svou přední nožku. Koukej to zvládnout, varovala jsem ji. Nebo si tě uhryžu. Zvládl to Jessie, já to musela zvládnout taky. Nebyla jsem žádná slaboška. Začala jsem se ze všech sil štrachat nahoru na kmen za ním. Hlavně jsem se nedívala na divokou vodu pod sebou. Povedlo se mi nějak dostrkat svůj zadek nahoru, ale balancovat na kmeni nebylo jen tak. Povážlivě jsem se komíhala, když jsem se snažila dostat vedle strakatého vlka. Už jsem byla skoro u něj, když mi nohy začaly doopravdy sklouzávat. "Krucinál," zaklela jsem, zahrabala zadníma, ale ty mi sjely dolů. Rozplácla jsem se naštěstí na břicho, než jsem stačila spadnout do řeky. Drápy předních tlap jsem v rámci možností zaryla do kůry a zadníma se zapírala o kmen těsně nad vodou, ale nemohla jsem se vyškrábat zpátky nahoru. "Blbej kmen!" prskala jsem a trochu začínala panikařit, protože mi bylo jasné, že přední křivá nožka mě moc dlouho neudrží. Už teď jsem v ní cítila bolest. To je konec. Úplně jsem zapomněla, že je tady ještě Jessie.

Oh, how I missed that damp ugly cave after we left on our journey! After a few days I would have given anything just to be able to turn back. Even before that whole mess with me breaking my leg. At first I was excited about traveling. Mommy kept telling us that it was no game and that we would have to be good and listen to her, otherwise we would all die. That we might all die anyway, in fact. But she also said it could be a little adventure - and what pup doesn't love adventures?
Well, I'll tell you something, okay? Adventures really are not that great. At least not when your whole adventure is just trundling through miles and miles of stinky bogland in the middle of winter. Everything was either snow, water or mud, but most of our world was a dreary mix of all three, kind of a greyish brown sludge that got everywhere and was everything. Finding food was hard and finding a good dry place to sleep? That was nearly impossible. We were wet and cold all the time, so of course we all got sick. Every new day was just a fresh flavor of misery.
Great adventure, yeah. But what else was there to do? We had killers behind us. It was probably really hard to find our trail in that terrain, which I guess is what kept us alive for so long. Still, if I never see another bog, swamp or marsh I'll be the happiest wolf alive.

Zadívala jsem se na Jessieho. Musel to mít v hlavě trochu domotané, když si myslel, že se denní doby řídí podle jeho rozmaru. I když jsem samozřejmě chápala, jak to myslí. "Slunce nezajímá, kdy my vstáváme," poušklíbla jsem se a protáhla si taky hřbet, i když neohrabaněji, než on, vzhledem k tomu, že jsem se mohla pořádně opřít jen o jednu tlapku.
Doufala jsem, že řeka nám něco k jídlu nabídne. Ryba by byla super, ale spokojila bych se s čímkoliv. Jestli jsem něco nebyla, pak vybíravá a teď jsem měla takový hlad, že bych klidně žrala říční řasy. Nastražila jsem ušiska, když Jessie zmínil šumění řeky. Nejdřív jsem slyšela jen vrzání větví v občasném poryvu větru, ale když jsem se soustředila, hučení na pozadí jsem najednou nemohla neslyšet. "Ha! No jasně," odkývala jsem mu a vyrazila svou typicky kulhavou chůzí tím směrem. Hlavně pozor, nenech se nikam odloudit, varoval mě paranoidní hlásek v mé hlavě. Poslouchala jsem ho, ale teď zrovna jsem se moc nebála. Bylo to v pohodě. A až budeme mít večeři, bude všechno ještě lepší.

//Tenebrae

Rozhodlo se, že půjdeme hledat smečku, ale nevyrazili jsme hned. Mezitím, co Wylan mluvil, Jessie usnul jako špalek a po prožitém strachu jsem se začínala dost unavená cítit i já. A popravdě jsem byla docela ráda za to, že se cesta za smečkou odkládá. Po chvilce váhání jsem se taky stočila na zemi do klubíčka a upadla do dřímoty, i když jsem spala jen tak lehce. Občas jsem se probrala a zkontrolovala oba vlky. Ale spali. Neměli zlé úmysly. Nakonec se mi podařilo na chvíli usnout pořádně, nebylo zkrátka možné být pořád ve střehu, ale doufala jsem, že to je v pořádku, protože jsem Jessiemu s Wylanem začínala věřit.

Probudila jsem se jen chvíli předtím, než se i černobílý vlk začal vrtět a budit. "Spíš večer," podotkla jsem. Pomalu se stmívalo. Měla jsem hlad jako... no, vlk, ale Wylan chrápal jako jezevec a tak mi asi nic nesežene. Ale já stejně nechtěla, by mi někdo posluhoval. "Tak jo," odsouhlasila jsem Jessiemu, u řeky jsme mohli uhasit nejen žízeň, ale třeba i najít něco k snědku. "Třeba najdem ryby," olízla jsem si čenich. Lov mi zatím moc nešel, ale musela jsem se to naučit. Kdoví, jak dlouho zůstanu s Wylanem a Jessiem? Každou chvíli jsem mohla skončit zase sama. Přece jen jsem se ale na Jessieho trochu rozpačitě zadívala. "Ty... víš, kudy?"

Po nekonečném cestování přes močály, kdy bylo všude kolem jen vlhko, bláto a zima zalézající až do morku kostí, bylo pro mě mé nové okolí vítanou změnou. Příchod jara navíc maloval svět do úplně nových barev, o kterých jsem neměla ani ponětí. Předtím jsem povětšinou znala jen šeď, umatlanou hněď a nechutnou brčálovou zeleň. Pátrat po bělostně čistém sněhu bylo v mokřinách marné, všechno bylo proměněné v břečku a všechno se zdálo být smíchané do sebe. Pokud byl zrovna pěkný den, mohli jsme někdy zahlédnout modré nebe, ale to bylo dost vzácné. Po většinu času bylo všechno prostě šedivé.
Proto mne těšilo snad až neuvěřitelným způsobem, když jsem nad sebou měla najednou nádherně modré nebe a pod tlapkami jemnou zelenou trávu. Podivovala jsem se nad nejrůznějšími barvami a tvary kvítí, které vykukovalo mezi zelenými stébly. Poletující motýli byli jako živé drahokamy a tajil se mi nad nimi dech.Přála jsem si teď se o všem poučit, abych věděla, co je co.
Pohltila mne touha znát jména a životy všech těch tvorů a rostlin a hlavně vědět, jak fungují. Proč je tahle květina modrá? Proč čmeláci a včely sbírají pyl? Poznání bylo něčím, pro co jsem úplně zahořela. Pokud budu znát všechno o světe kolem, třeba dokážu sama vymyslet a vytvořit něco úžasného. Počkejte, však uvidíte!

//Prosím oblázky nebo mušličky

Tentokrát jsem měla i docela radost, když se mi jeden zub začal v tlamě hýbat. Snaživě jsem do něj jazykem strkala, ohryzávala jsem všechno možné a kývala s ním sem tam, abych už mohla znovu za Zuběnkou. Ne, že bych si ji tolik zamilovala, ale byla jsem skutečně velmi zvědavá na to, co mi řekne. Chtěla jsem po ní posledně nějaký důkaz toho, že je skutečně dobrá víla a ne nějaká jiná bytost, co se za vílu jenom maskuje a dělá s vlčecími zuby kdoví co.
Pak ten den konečně přišel. Zub mi z tlamy vypadl a já si ho držela pod tlapkou, zatímco jsem spala. A sotva jsem usnula, octla jsem se na tom známém plácku pod javorem. "Zuběnko! Huu-uuu, jsem tady," zavolala jsem. "Vítám tě, Lorno," vykoukla její tvář z díry ve stromě. "Tak co? Nezapomněla jsi?" vyzvídala jsem dychtivě. "Kdepak, nezapomněla. A myslím si, že mám přesně takový důkaz, jaký potřebuješ, abys mi uvěřila." Zuběnka se vyhoupla ze své dutiny ve stromě a sletěla dolů ke mně. Nastražila jsem uši. "Fakticky? Tak sem s ním, jsem jedno ucho."
"Dobrá. Stoupni si tady," naznačila mi tlapkou. Poslušně jsem se tam postavila, i když jsem dávala dobrý pozor, abych se nechytila do nějaké levárny. Mohlo to být nebezpečné, o tom žádná. Kdyby víla nebyla víla, jak jsem ji podezírala, mohla se mě pokusit odstranit, protože jsem jí přišla na její podvod.
"Tak. A teď pozor." Víla vzlétla nad mojí hlavu, zatřepotala křídly a z nich se mi nasypala do tváře záplava třpytek. Protože jsem koukala nahoru, napadaly mi do očí i do čenichu. Tlumeně jsem se rozkuckala. "Ehm-ehm, no tohle, to je mi teda pěkný důkaz! Tohle dělají kladné bytosti?" durdila jsem se a protírala si oči, protože jsem viděla jen samou duhu. "Tak se podívej pod sebe," zasmála se Zuběnka.
Udělala jsem to a málem se mi zastavil dech. Vznášela jsem se pěkný kus nad zemí. "Huh?" Zatápala jsem tlapkami a povedlo se mi plavat vzduchem. "Co to má- Uznávám, že tohle je super, ale co to má dokazovat?" "Vílí prášek," culila se spokojeně Zuběnka. "Tohle dokáže jedině on." Chvíli mě nechala plavat vzduchem, než přilétla blíž, lehce mě tlapkou klepla přes čumák a já jemně klesla zpátky na zem. "Whoa. No, to bylo... to bylo skvělý!" vydechla jsem. Lítání bylo super!
Ale nesměla jsem se nechat unést. Jiná vlčata by to určitě spolkla i s navijákem, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, byl to opravdu důkaz? "Ale jak mám vědět, že tohle byl opravdu vílí prášek? Mohla sis ho vymyslet. Klidně to můžou být čertovy třpytky." Zuběnka protáhla obličej. "Nic takového jako čertovy třpytky není." "A vílí prášek je?" "No jistě, ale- Ughh, dobře," plácla se víla do čela, když viděla, že se nadechuju, abych se dál hádala. "Příště ti ukážu důkaz, který už nebudeš moct zpochybnit. Dobře?" "Paráda, už se nemůžu dočkat," zamávala jsem ocasem a umínila si, že hned začnu pracovat na dalším zubu, jen co se probudím.

+ 7 + 3

Duben 1/10 - Nickolas

Modrák pokyvoval hlavou a cosi huhlal. Jeho tón se mi vůbec nezamlouval. Myslel si, že jsem úplně tupá. Viděla jsem mu to na čumáku! "Byla," odfrkla jsem si a dupla zadní nožkou jako rozhořčený králík. Mně bylo jedno, čemu věří on, já jsem to viděla a věděla jsem, jaká je pravda. Byla bych mu to vytmavila víc, ale pořád jsem z něj měla docela strach. Byl to konec konců cizinec.
A že jsem udělala dobře, když jsem se ho bála. Kdyby nebyl nebezpečný, určitě by mě takhle nečapnul. Vážně si musel myslet, že jsem hloupá a bezmocná, ale já jsem mu ukázala. Předvedla jsem mu, jak umím být nebezpečná a že by si se mnou neměl zahrávat. Kousla jsem ho hluboko do tlapy. Vlk zakvílel a vysmekl se mi. S bušícím srdcem jsem od něj hned odcouvala do uctivé vzdálenosti, ušiska připlesknutá k hlavě a zuby vyceněné. "To se teda koušou, to mě maminka naučila!" zavrčela jsem na něj. Co mi to tady vykládal? "Ale mou kůži nedostaneš," varovala jsem ho. "Na co ji vůbec chceš, huh? Proč tak pasete po vlčecích kůžích, to vám nestačí, co už jste- co už jste- provedli?" Tlama se mi zavlnila, ale zuřivě jsem zamrkala. Nemohla jsem před ním brečet.

Bylo to moje první jaro a vůbec nevypadalo, jak jsem si ho představovala. Stala jsem se obětí klamavé reklamy. Všechno mělo kvést, zelenat se, sluníčko svítit, tak proč najednou začal z nebe padat sníh? Fučelo, chvíli pleskal déšť, chvíli mi kolem hlavy vířily vločky, až se to venku už nedalo vydržet. Naštěstí jsem byla mistryně schovávaček a zalezla jsem si do dutiny vykotlaného stromu. Bylo mi tam teplo a příjemně. Mohla jsem čekat, až se fujavice přežene.
Ale tu jsem venku zaslechla tichý nářek, zoufalé pípání. Vykoukla jsem a spatřila malého ptáčka. Byl tak mrňavý, že chudák ani nestál za sežrání. "Víš co, pojď se taky ohřát dovnitř," povzdechla jsem si a postrčila ptáče dovnitř do dutiny stromu. Přitisklo se ke mně. "Hele, ale mámu ti dělat nebudu," varovala jsem ho a doufala, že jenom hledá teplo. Na mateřství jsem nebyla připravená. Seděli jsme tam spolu snad celé hodiny, ale když přišel večer, zase vysvitlo sluníčko. S jeho paprsky se venku ozval velký povyk a krákorání. "To musí být vaši! Tak šup," vystrčila jsem ptáče zase ven. Opravdu. Táta pták mu hned strčil do zobáku žížalu a máma ptáková mu hubovala. Rodinka se zase šťastně shledala. Docela jsem jim záviděla.

I didn't really know many wolves before I came here. Not that I know a lot of them now, but there certainly seems to be more of them everywhere. Before, I only knew a few and most of them were my family. There was, of course, mommy, and my siblings - five of them, at least at the start. And then there was uncle York. Now, uncle York wasn't really our uncle, but we called him that because there wasn't anything else to call him.
Our mommy didn't really like York a lot. She told us not to listen to him too much because he was cracked in the head. Which is true, I suppose, but it's also not really fair. If York wasn't cracked in the head, he never would've taken us in and then all of us would be dead. But at the time I didn't think about it like that because I was tiny and stupid. I didn't even know what it meant - to be cracked in the head. I never saw any cracks on Yorks head, so what was mommy on about? Stupid pup, like I said.
So anyway, mommy didn't like York, but I kind of did. York was fun. He told us stories and taught us how to make silly faces and brought us a lot of sticks for chewing and playing. He also smelled really interesting. Mommy would wrinkle her nose and say he smells like an old billy goat. This I cannot confirm or deny because I have never smelled a goat in my life. Billy or otherwise. York sure did smell funny but I kind of liked it, too. It was a smell of safety and shelter. The smell of the only home I ever had. Well - before coming here, of course. But at the time I didn't know I would and on the road through wilderness I often wished I could smell that funny York smell again and be back in that dark, but cozy cave with him and my other siblings.

Sice jsem radši utekla, než mě to sežere nebo zašlape do země, ale musela jsem potom na to pořád myslet. Takové zvíře jsem ještě nikdy neviděla a strašně ráda bych věděla, co je zač. Čiperné to tedy zrovna nebylo, trvalo mu hrozně dlouho, než vůbec vystrčilo nohy a hlavu. Ulita to asi chránila, pokud to byla ulita. Ale nějak mi to nesedělo, ulity nosili šneci a tohle tutově nebyl šnek. Kromě toho, že šneci neměli nohy (nebo měli jen jednu, záleží, jak počítáte), měli taky oči na šťopkách, byli malí a nikdy, nikdy v životě na mě žádný nepromluvil. Leda že by mluvili tak potichu, že jsem je neslyšela.
Ale jaká další zvířata tedy nosila svoje příbytky s sebou? Uvažovala jsem o tom, ale nic mě nenapadalo. Ovšem, moje znalosti zvěře byly dost omezené a bylo taky hodně možné, že tohle mluvící chodící kopco-zvíře u nás ani nežilo. O něm by se maminka určitě aspoň mezi řečí zmínila, kdyby hrozilo, že na něj někde narazíme, aby nás nekleplo, až se to přihodí.
I když mě to hrozně vylekalo, uvažovala jsem o tom, že se vrátím. Mluvit to přece umělo, třeba by mi to samo řeklo, co vlastně je za tvora? Avšak když jsem pomyslela na ty zvláštní, smutné, stoleté a divně... suché oči, kterýma to na mě mrklo, radši jsem si to zase rozmyslela. Až tak nutně jsem to asi vědět nepotřebovala. Asi to byl stejně nějaký ohrožený druh, skoro vyhynulý, protože jsem jich nikde kolem víc neviděla a docela se mi kvůli tomu ulevilo. Objevovat svět mohl být pěkně strašidelný podnik, to vám tedy povím.

Došla jsem až na vrcholek toho podivného kopečku. Dojít tam, to vlastně nebyl nikterak těžký úkol, protože kopeček byl celkem malý. Dalo by se to možná spíš popsat jako velký šutr, než malý kopeček, ale kdo by se tím zabýval? Drobnosti tohoto typu jsem mohla nechat stranou. Důležité bylo, že to nevypadalo ani jako šutr, ani jako kopeček a možná proto mě to tolik zaujalo. Divné ornamenty a takové pravidelné obrazce pokrývaly celý povrch toho zvláštního útvaru, na omak to bylo docela hladké a ne tak úplně studené. Dloubla jsem do toho. Drápkem jsem však nemohla udělat žádnou rýhu, vážně jako bych se snažila rýt do kamene.
Dole, jak jsem si všimla až teď, když jsem se po kopečku prošla (bylo tam tak akorát místa na jednu malou otočku), to mělo jakési díry. Docela dobře by to mohlo být dutý, napadlo mě. Dutý kámen, dutý kopec - jeskyně? Dupla jsem a pak ještě jednou, pořádně, abych zjistila, jestli se ozve dutý zvuk. Dočkala jsem se však něčeho úplně jiného. Díry dole se zaplnily a začaly se z nich soukat šeredné nohy. Dole pode mnou se země zatřásla, jak se začala zvedat, neboť to nebyla vůbec země, ale nějaký obří tvor. Dva páry nohou podepřely to tělo, na jehož hřbetě jsem stála a z poslední z děr se vytáhla hlava. Dlouhý krk se otočil a prastaré, unavené oči na mě zamžouraly. "Dítě, to už je odpoledne? Dřív jsem říkala, aby mě nikdo nebudil," zahuhlalo to. "D-dobrej, a nashledanou," vykoktala jsem. Dolů mě nikdo pobízet nemusel, sama jsem skočila do trávy, natloukla si nos a odpajdala pryč, jak rychle jsem dokázala.

Vyšla jsem si do lesíčka, že se projdu trošku, ač to za moc nestojí, když taháte nožku. Kožíšek mi navlhnul, když padala rosa, i když slunce svítilo, pořád byla kosa. Šla jsem ale dál a dál, nevzdávám se lehce! Ve všem můžu pokračovat, i když se mi nechce.
Kde se vzala, tu se vzala, liška na mě zamrkala. Než jsem se já rozkoukala, už se ke mně tryskem hnala. "Dítě, dítě, propánička, však ty taháš nohu! Můžu ti dát umělou mám ji doma v rohu!" Uším svým jsem nevěřila, to měl snad být žert? "Nechci žádnou cizí nohu, fuj, vezmi tě čert!" "Ale dítě, poslyš přece, není vůbec cizí. Je úplně dřevěná, tvé trápení s ní zmizí." "Já mám ale svoji nohu," třepla jsem jí zlehka. "Ale křivou, než vyrosteš, klepne tě z ní pepka."
To už jsem se zamračila - co ta liška zkouší? "Po tom ti přece nic není, šup, ať už jsi v houští." Tesáky jsem vycenila, ona se však nedala. Dál přede mnou trdlovala, vůbec se mě nebála. "Aspoň podívat se můžeš, mám ji doma v noře." Jenže já jí nevěřila, rezavé potvoře. "No tak poslyš, ty seš cizí a k těm já domů nesmím." "Nejsem cizí, vždyť jsem liška - notak, já tě nesním!" "A co kdybych náhodou chtěla sníst já tebe?" Kousla jsem ji do ocasu, "dobrotivé nebe! Jau, ty zvíře, to se dělá, nemáš vychování?" A odběhla do křoví bez dalšího stání.