Příspěvky uživatele

Tulila jsem se ke stromu a snažila se usnout. Třeba potom něco vymyslím. Třeba se pro mě máma vrátí, ozvala se myšlenka plná naděje, ale vyvolala jen další hořkou bolest. Byla jsem malá, ale ne hloupá. Kdo umřel, ten už se nikdy nevrátí. Doufala jsem ve spánek, ale nedařilo se mi, byla jsem moc vyplašená, všechny smysly příliš vybuzené. Uši se otáčely po každém maličkém šustnutí - a ještě, že tak!
V tichu zimního rána jsem totiž brzy rozeznala kroky a hlasy. Okamžitě jsem doširoka otevřela oči a s divoce bušícím srdcem se přitiskla ke stromu ještě blíž, pokud to vůbec bylo možné. Ne. Ne, ne, nenenene. Přišli si pro mě. Dostali už mámu i brášku a teď jsem byla na řadě i já. Utečte, schovejte se nebo bojujte, ozvala se mi okamžitě mámina poučka, kterou nám vtloukla do hlavy. Utíkat jsem nemohla a moje schovka se stejně tak rychle mohla stát pastí. Zbývalo jediné.
Ztěžka jsem se vyškrábala na tři zdravé tlapky a vycenila ostrá zubiska. Kroky si to mířily přímo ke mně. Kroky křupaly sněhem. Už jsem viděla světlé nohy dospělého vlka, cizince, Nebezpečí. Prosím ne prosím ne prosím- Nechtěla jsem umřít. Ať se dělo cokoliv, já nechtěla umřít. Byla jsem vyděšená k smrti, ale odhodlaná se bránit do posledního dechu, ze všech sil, které mi ještě zbývaly.
Sotva se pod větve sklonil vlčí obličej a bylo jasné, že jsem odhalena, chňapla jsem zuby jeho směrem a hluboko v hrdle zavrčela - neznělo to tak děsivě, jak jsem doufala. Byl to ubohý, nejistý zvuk. "Běž pryč!" naježila jsem zacuchanou srst na hřbetě do úctyhodné pilky, i když se pode mnou tlapky klepaly, stejně jako se bezmocně třáslo celé moje tělo. Oháňku jsem stáhla hluboko pod břicho, aniž bych si to uvědomovala. "M-mou kůži ti nedám!" zakvílela jsem roztřeseným hlasem a nepřestávala cenit zuby na cizince. Cosi říkal, ale docházelo mi to jen pomalu. Hodně, hodně pomalu.

//Houbový ráj přes Tenebrae

Ano, rozpajdala jsem se kupředu se skutečným odhodláním, ale cítila jsem, jak ze mě rychle vyprchává. Prolézat hlubokým sněhem bylo náročné. Brzy mě tlapka bolela a cítila jsem i zbytek svého dobitého těla. Vzpomínala jsem si na ten pád, který to způsobil. Točila se mi hlava, jen jsem vzpomněla na tu výšku. Tak na to nemysli. Musíš jít dál, musíš najít něco k jídlu, snažila jsem se představovat si, co by mi asi řekla maminka, kdyby tady teď byla. Fungovalo to, dokud jsem se nedoplahočila pod stromy dalšího lesa. Tehdy už mi docházely síly, kterých jsem ani na začátek neměla tolik. Cítila jsem, jak se pode mnou tlapky začínají chvět a celý svět se se mnou zatočil.
Zastavila jsem a zhluboka se nadechla, aby to přešlo. Musíme dál, nesmíme tu zastavit- "Jenže už není kam jít," zakňourala jsem. "Kam mám jít, mami? Ke komu? Kdo mi pomůže?" Žádná odpověď nepřišla, dokonce ani v mojí hlavě, protože máma byla- Byla pryč a já si celou dobu povídala jen sama se sebou. Zašla jsem ještě o něco dál mezi stromy, ale zesláblé tlapky pode mnou podklesávaly a propadala jsem se do bezmoci jako do rozměklého močálu.
Zalezla jsem do skrytu tmavých větví, kde bylo méně sněhu a kde jsem si připadala trošku schovaná. Tam jsem nechala nohy, ať se pode mnou podlomí. Ztěžka jsem oddechovala a znovu se o mě pokoušel pláč. "Mysli, Lorno, mysli..." Ale nešlo to. Byla jsem na myšlení moc unavená. Přitulila jsem se k hrubé kůře stromu a zavřela oči. Hlad a zima a únava a strach- Je tohle konec? Půjdu tam, kam Adina? Nechtěla jsem myslet na nehybné tělo sestry, které se jednoho rána zkrátka už neprobudila. Přesto bylo vším, co jsem najednou měla před očima. "Já nechci," zašeptala jsem. "To nechci." Co ale dělat? Co?

//kdoví odkud

Zima se pomalu chýlila ke svému konci, noc však byla stále mrazivá. Stříbrný půlměsíc nakukoval mezi větvemi stromů. Co to tamhle bylo, schoulené mezi kořeny javoru? V chladném hnízdečku ve sněhu leželo vlče. Měsíc stříbrnými paprsky opatrně pohladil šedivý kožíšek bezbranného tvora, který zde byl odložen a odevzdán do tlap osudu. Jakou tu měla malá vlčice šanci? Jaká nepřízeň ji stihla, že se dostala až sem? Přesto... uvnitř toho hubeného těla pořád plápolal plamínek života. Mohl během té studené noci vyhasnout navždy. Váhy osudu se však převážily na druhou stranu. Pomalu, pomaličku. Zvedání a klesání útlého hrudníčku pokračovalo v pravidelném pomalém rytmu. Zadní tlapky sebou občas škubly, potom ucho, ocásek. Opuštěné vlče se pomalu propracovávalo zpátky k vědomí.

Zima. Všude byla hrozná zima. Rozlepila jsem očka a chtěla se přitisknout k mámě a bratrovi, ale... Nikde nebyli. Na moment moje mysl zůstávala zcela prázdná a nechápavá, než na mě náhle tíha vzpomínek dopadla jako hromada balvanů. Ta úzká cesta v kopcích. Zuby. Krev. A křik. "Mami," vydechla jsem a schoulila se do těsnějšího klubíčka. Vytryskly mi slzy, které jsem rychle utírala zdravou tlapkou. Vzlykala jsem potichu, abych nepřilákala nebezpečí. "Maminko..." Byla pryč a já zůstala úplně sama. Neměla jsem ani brášku, ke kterému bych se mohla přitulit. A kde jsem to vůbec byla? Vyděšenýma očima plnýma slz jsem brouzdala po větvích neznámých stromů nad sebou.
Byl tam ještě nějaký vlk. Byl... To on mě odnesl, vynořila se vzpomínka tak mlhavá, že mohla být pouhým snem, avšak bylo to to jediné, čeho jsem se ještě mohla držet. Poslední kousek naděje. "Tati?" hlesla jsem, ale bála jsem se volat příliš nahlas. Přála jsem si, aby táta přišel, ale zároveň jsem se toho bála. I on byl přece jeden z těch, kteří nás honili, kteří ublížili mámě... Proč neublížil i mně? Proč mě odnesl právě sem? Nedovedla jsem nad tím přemýšlet. Znovu jsem se rozplakala s čenichem zabořeným mezi přední tlapky.
Když nakonec vzlyky ustaly, zakručelo mi hlasitě v břiše. Měla jsem strašlivý hlad a ten mě přinutil přemýšlet o tom, co bude teď. Co si sama počnu? Jak si poradím? Nemůžu tady zůstat. To jediné mi bylo jasné. Máma nás vždycky popoháněla, abychom šli dál, dál, kupředu... a to teď bylo určitě, v čem jsem musela pokračovat. Bylo to, popravdě, jediné, co jsem znala. Vyškrábala jsem se ztěžka na tlapky a sykla, když jsem se omylem opřela o tu zraněnou. Přejela jsem ji pohledem. Nebolela mě už tolik, ale máma říkala, že pořád není úplně zahojená a že už nikdy nebude jako dřív. Teď musíš vydržet, protože teď musím po svých, informovala jsem svoji tlapku v duchu a i když mi do očí hned zase hrkly slzy, zaťala jsem zuby a vyrazila jsem odhodlaně kupředu. Já to zvládnu. Maminko, já tě nezklamu.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae