Gallirea - Příspěvky uživatele

Helou,
zájemcům o vlčata narozená mimo Gallireu nabízím Lorny sourozence.

//Tenebrae

Nejdřív se mi Jessie vzdaloval, ale povedlo se mi ho dohnat. Počkal na mě. Byla jsem mu vděčná, protože jsem nechtěla zůstat zase sama. Vrhla jsem se za ním do vysoké trávy a rozplácla se na zemi vedle něho. Funěla jsem námahou a v tlapce mi tupě pulsovalo. Naběhala toho poslední dobou víc, než by bylo zdrávo. Nebesa nad námi se rozervala a teď z nich padaly provazy vody a bušily do našich těl. Během chvíle jsem byla promáčená na kůži a klepala jsem se jako ratlík. Stejně tak vedle mě drkotal zuby Jessie.
Ale co teď? Přejížděla jsem očima moře trávy a čekala, kdy se z něj vynoří naše smrt. Hlava už se mi sice netočila, ale strach se mne stále držel, dobře jsem věděla, co jsem u řeky viděla a co to znamená. Nebyli jsme v bezpečí. A kde byl Wylan? "Jo," odsouhlasila jsem tiše Jessiemu se zadrkotáním zubů. Byla tady strašná zima, v dálce zlověstně hřmělo a lovci nás mohli najít úplně jednoduše. Prostě o nás jen zakopnout ve vysoké trávě. "Někam pod stromy... kde se schováme," vykoktala jsem šeptem, abych na nás nepoutala pozornost. "Potichu," upozornila jsem i Jessieho.
I když už jsem měla celkem dost, vyškrábala jsem se na nohy a zamířila směrem, kde jsem předtím viděla stromy. Nebo jsem v to aspoň doufala. Teď mi tráva sahala až nad hlavu a neviděla jsem nic jiného, než moře zeleně. Někde nás ale vyflusnout muselo... ne? Probíjela jsem se mezi stébly, klopýtala a párkrát si únavou málem nabila čumák, ale teď jsme prostě nemohli zastavit.

//Asgaar

Nastražila jsem uši a spokojeně se zazubila, když Jessie prohlásil, že bych mohla být první kovbojkou. "To bych ráda! Určitě by mně to šlo, všichni by koukali." Měla jsem ohledně toho ještě otázky, například co je to ta prérie a kde by jeden vlastně mohl to stádo sehnat, ale nějak na ně nedošlo. Aspoň ne v tu chvíli. Ony se totiž věci začaly velmi rychle zase kazit. Na moment jsem se cítila spokojeně a všechny prožité hrůzy mi v mysli sklouzly do pozadí, ale to byla chyba. Nic neskončilo. To zlé mne stále pronásledovalo... a teď do toho byl zapletený i Jessie.
Koukali jsme na druhou stranu řeky, kde se ve stínech pohybovaly nenápadané vlčí figury. Když jsem na ně mrkla přímo, nebyly vůbec vidět, ale koutkem oka jsem je vždycky nachytala, jak se tam pohybují. Museli jsme se někam schovat. Ale místo toho, aby začal hledat skrýš, se Jesaiah dal rovnou na útěk. Jemu to šlo snadno, měl delší nohy než já a všechny čtyři zdravé. "Počkej!" křikla jsem a rozbelhala se za ním, jak rychle mi to jen šlo. Což ovšem zase tak rychle nebylo. Jessie se mi vzdaloval a cítila jsem, jak mi lovci už dýchají na záda. Se zavrčením jsem cvakla zuby za sebe... ale nikdo tam nebyl. Nikdo, koho bych viděla. Pohrávali si s námi. Doufala jsem, že Jessie ví, co dělá, nic lepšího, než následovat jeho strakatý zadek mě totiž nenapadalo.

//Středozemka

Duben 10/10

S tím se otočila a vyšla z jeskyně ven. Strejda York ji následoval, ale než vyšel ven, zastavil se a ohlédl se na nás. Věnoval nám smutný úsměv. "Je mně to fakt líto, děcka. Ale takle máte lepší šanci. Věřte mně, že to taklenc je nejlepčí." Věřila jsem Yorkovi a věřila jsem i mamince, ale sotva oba vyšli ven, stejně jsem se rozbrečela. Teď už jsme vzlykali všichni, nejen Marsha. Vrhli jsme se do jednoho chumlu a objímali svoje sourozence, které za pár dní uvidíme možná úplně naposledy. Marně jsem se snažila představit si, jaké to bude na cestách bez Marshy, Kendry a Malechita. Co když už se vůbec nikdy neshledáme? Ale když maminka říkala, že to tak musí být, pak to tak zkrátka muselo být. Nedalo se s tím vůbec nic dělat. Proč ale musel být svět tak krutý?

Duben 9/10

"To je moje poslední slovo, takže nechci slyšet žádné přemlouvání ani dohadování," řekla pevně a já jsem věděla, že tím to hasne. Když maminka řekla něco takového, platilo to. Mohli jste se stejně tak snažit přemluvit kámen nebo Rohouše, beraní lebku, kterou měl York vystavenou v jeskyni, a dočkali byste se stejného výsledku. Akorát, že Rohouš vám nemohl střihnout pohlavek. Maminka jo. Všichni jsme to dobře věděli a Sodden si tlapou nepřítomně mnul ucho, jako by tu facku už schytal. Maminka nás přejela pohledem a když viděla, že nebudeme protestovat, přikývla. "Pozítří vyrážíme," zopakovala. "Do té doby máte čas se rozloučit. Jdeme s Yorkem na lov," změnila téma bez jakéhokoliv přechodu a pokynula starému vlkovi, aby šel s ní. "Seďte tiše a nikam nechoďte. Jako vždycky."

Duben 8/10

Nevěřila jsem svým uším. Pozítří? Zbýval mi už jen jeden celý den se sourozenci? "A kdo půjde a kdo zůstane?" vybreptla jsem otázku. Čekala jsem, že mě maminka zase umlčí, ale místo toho nás začala přejíždět pohledem, jako by se snažila zhodnotit naši sílu a schopnosti. Dlouho bylo napjaté ticho, které narušovaly jen Marshiny vzlyky. "Marsha, Kendra a Malechit zůstanou. Ostatní půjdou se mnou." Tentokrát to byl Sodden, kdo začal protestovat, neschopen se smířit s vyhlídkou na to, že by se měl oddělit od svého bratra. Maminka ho ale utnula, stejně jako předtím. "To stačí. Půjdou se mnou ti nejsilnější z vás, kteří mají největší šanci překročit hory a dostat se do bezpečí. Nebo aspoň do takového bezpečí, jaké pro nás existuje," odfrkla si.

Duben 7/10

Nakonec maminka ticho prolomila. "Musíme se rozdělit kvůli těm zlým vlkům, o kterých jsem vám už říkala. Váš otec a jeho přátelé nás budou lovit a nepoleví, dokud nás nedostanou. To přece víte, ne?" Šestero přikývnutí v dokonalé souhře. "York přišel s nápadem, a jakkoliv mě bolí s ním v čemkoliv souhlasit," střelila po starém vlkovi po straně pohledem, ale nezdálo se, že by si toho všiml, "má pravdu. Nemůžeme jít všichni. Rozhodli jsme se, že polovina z vás tu zůstane s Yorkem a druhá polovina se společně se mnou vydá na pouť k horám." V chumlu to opět zaševelilo a začaly se ozývat roztroušené protesty. "Ticho!" utišila nás opět máma rázně. "Musí to tak být. Vyrazíme pozítří. Není čas otálet."

Duben 6/10

Ani v nejmenším jsme se tentokrát nestačili uklidnit, než se máma se strejdou Yorkem vrátili do jeskyně. Sotva se objevili ve vchodu, vrhli jsme se jim pod nohy. "Mami, to ne!" "My se nechceme lozdělit-" "-spolu, zůstaneme spolu-" "-proč?" Všichni jsme mluvili najednou, strkali se a šlapali po sobě v totálním chaosu. "TICHO!" houkla maminka. Její silný hlas se rozlehl jeskyní a rázem nás všech šest stálo v pozoru. "Takže vy jste poslouchali, hm?" Sklopili jsme zraky zahanbeně stranou. Adina zašoupala nervózně tlapkami po zemi. "Takže už určitě taky víte, proč se musíme rozdělit." Nikdo nic neříkal. Všichni jsme mlčeli jako pěny a už zase jsme všichni vzhlíželi k matce, šest párů zlatých oček, většina z nich zalitých slzami.

Duben 5/10

Poslouchali jsme tedy. Srdce mi bušilo a jak jsem byla natisknutá bokem k Malechitovi, cítila jsem, že i to jeho mu v hrudi tluče jako splašené. Marsha začala zase popotahovat a Kendra ji rychle vypštila. Maminka nedovolí, abysme se rozdělili. Ne? Nemohla by to dovolit. Věděla jsem, že den našeho odchodu se rychle blíží a tak už brzo budeme vědět, jak to celé dopadne. Slyšela jsem, jak si venku máma zhluboka povzdechla. V duchu jsem ji viděla - stála tam s mokrým kožichem a zavrtěla hlavou. A pak řekla jedno slovo, které mi úplně zmrazilo srdce. "Dobře." Naším chumlem proběhl záchvěv, všichni jsme zalapali po dechu, ozvalo se pár šeptaných slov. Ona souhlasila? Doopravdy souhlasila? Dívali jsme se jeden na druhého, jako bychom se loučili už teď a snažili si důkladně zapamatovat tváře svých sourozenců.

Duben 4/10

Nevadilo by mi odejít, znělo to jako dobrodružství. Chtěla jsem vidět víc ze světa, kam jsme se skoro nemohli podívat, pořád jsme jen seděli v jeskyni jako pecky. Ale teď se bavili o tom, že bychom se měli rozdělit? Neuměla jsem si představit, že bych měla někam jít bez všech svých bratrů a sester. Byli jsme jeden chumel, jedna velká horda - přece nás nemohli jen tak roztrhnout od sebe! Maminka proti tomu taky nejdřív hodně protestovala. Nazvala Yorka spoustou exotických výrazů, které jsem neznala, ale které jsem si důkladně uložila do paměti pro pozdější využití. Jeden nikdy neví, co se mu kdy bude hodit. Strejda York se nechal umlčet, ale další den to nakousl znovu. Přišlo nám, že podruhé už maminka protestovala míň. A teď o tom mluvili zas. A i když občas zvyšovali hlas, tentokrát vážně spíš mluvili, než ječeli.

Duben 3/10

Nebylo to totiž zdaleka poprvé, co spolu máma s Yorkem vedli tuhle diskuzi. Diskuzi na téma "máme jít nebo máme zůstat?" Máma v tom měla jasno. Musíme jít, včera bylo pozdě, rosteme moc pomalu a všichni kvůli tomu umřem. York ji uklidňoval, říkal, že do jeho skal nepáchne ani živáček, jak je rok dlouhý a že tu ještě nejmíň pár týdnů budeme v bezpečí. Tohle se opakovalo snad pokaždé, co spolu mluvili. Znali jsme to všichni pomalu nazpaměť. Ta děsivá část se ale začala objevovat teprve před pár dny. York se snažil mámu přesvědčit o tom, že by tu někteří z nás měli zůstat s ním a jiní měli zase odejít. Když to zaznělo poprvé, všichni jsme se po sobě vyděšeně podívali a Marsha se rozbrečela. Dalo nám práci, abysme ji utěšili, než se ti dva vrátí a zjistí, že jsme poslouchali. Sama jsem ale k slzám neměla daleko. Rozdělit se?

Duben 2/10

Venku zase pršelo. U vchodu do jeskyně se tvořila velká kaluž, tak jako vždycky, a z okraje skály do ní pravidelně kapalo. Plop, plop, plop. Nám ale déšť nevadil. Seděli jsme v suchu, všichni schoulení k sobě na staré odrbané kožešině, oči vykulené a uši tak nastražené, až to skoro bolelo. Strejda York a maminka si zase venku povídali... i když to je možná moc mírné slovo. Spíš se dohadovali. Napadlo mě, jestli vědí, že by se nemuseli obtěžovat stát venku na dešti. Stejně jsme je slyšeli, jejich hlasy se krásně odrážely od stěn jeskyně přímo k nám. Bylo to, jako by stáli skoro vedle nás a protože jsme seděli tiše jako pěny s napjatýma ušima, uniklo nám toho jen málo. Samozřejmě jsme byli malí záprdci, takže jsme nepochopili úplně všechno. Vlastně akorát tak dost na to, aby nás to pěkně vyděsilo.

Bylo to tu. V tlamě mi zela velká díra a dáseň mě pořádně bolela, jak jsem si se zubem zuřivě kývala, abych ho vyvrátila ven, ale i přes bolest jsem byla spokojená. Tohle bylo přesně to, co jsem chtěla. Další šance odhalit, co je tahleta Zuběnka doopravdy zač. Byla prostě krajně podezřelá a já cítila, že dneska je ten den, kdy tomu přijdu na kloub.
Když jsem se zjevila na plácku pod javorem, už na mě čekala. "Čau, koukám, že jsi připravená," odhalila jsem svoje bílé perličky v širokém šklebu, momentálně dozdobeném viditelnou mezerou. "Ahoj, Lorno. Ano, čekala jsem, že se tu brzy objevíš. Myslím, že po tom, co ti ukážu dneska, už nebudeš mít nejmenších pochyb o tom, že jsem vážně kladná bytost." To se ještě uvidí, pomyslela jsem si, ale kývla jsem. "No dobře. Tak na co ještě čekáme?"
Zuběnka mi mávla, abych šla za ní a já ji následovala. Obezřetně, jako vždycky. Ale kdyby mě chtěla odstranit, už by to asi dávno udělala. Počká, až jí dám všechny svoje zuby a pak mě teprve odkrágluje? To by bylo chytrý, hmm, mazaná by na to byla dost, přebírala jsem si v hlavě a mezitím jsme dorazily na malou mýtinku. Ze země tam vykukovala spousta poupat, ale všechna byla ještě zavřená. "Co to je za kytky?" "Narcisky a tulipány. Teď se dobře dívej," řekla víla a přilétla k červenému poupěti. Jemně ho tlapkou pohladila a to se rozvinulo v pěkný květ. Pak přebzučela ke žlutému kvítku a provedla to samé. Všechno se to opakovalo, dokud kolem nás nebyla celá rozkvetlá zahrádka.
"To je pěkný," uznala jsem. "Ale co to dokazuje?" "Že mě má příroda ráda. Kdybych byla nějaký démon, jak si asi myslíš, nejspíš by tomu tak nebylo, viď?" Oukej, uznávám. Tohle byl celkem oříšek. "Hmm... no. Asi ne," uznala jsem po dlouhé chvíli, co jsem se v tom snažila najít nějakou mezeru. Bylo vidět, že si Zuběnka viditelně oddechla. "Takže už mi věříš?" "To jsem neřekla," zavrtěla jsem hlavou. "Furt je mi to tvoje sbírání zubů divný. Vůbec nechápu, co z toho máš, víš?" Zuběnka si povzdechla. "Doufám, že mi jednou uvěříš. Já vážně nejsem tvůj nepřítel." "Snad ne. Ale chci si být jistá," škubla jsem rameny a svět kolem se začal opět rozplývat. Sen končil.

+6 a +2

Asi jsem teda získala novou přezdívku. Pořád jsem dávala přednost svému jménu, ale Divoženka nezněla tak špatně. Dokázala jsem se v tom vidět, což asi byla pointa přezdívek, ne?
Nakrčila jsem zklamaně čenich, když jsem se dozvěděla, že vlčice kovbojky asi nejsou. A jestli ano, tak byly nejspíš dost vzácné. "Škoda, chtěla bych ňákou potkat," povzdechla jsem si. "Kdybysme měli stádo na hlídání, tak bych to určitě zvládla. Nafrněný princezničky ať trkne srnka do zadku," odfrkla jsem si a fantazírovala o hlídání stád... Až na to, že jsme vážně žádné neměli a měli jsme úplně jiné starosti. Sklopila jsem trochu uši, život kovbojky mě asi nečekal. Vlastně jsem nevěděla, co mě čeká teď. Neuměla jsem si příliš představit, co bude následovat.
Aspoň, že už bylo co jíst! Pořádně jsem se nacpala rybou, ale spokojenost mi na dlouho nevydržela. Nejen, že se mi udělalo divně a začala se mi točit hlava, ale na druhém břehu řeky se cosi míhalo. Někdo se tam snažil schovat. Sledoval nás. "Ne, Jessie!" vyjekla jsem okamžitě a zatáhla ho za ocas, jako by se už vrhal na druhou stranu. "To nemůžeš! Musíme se- musíme se schovat, musíme odtud zmizet, já- já- oni mě našli," blekotala jsem stále s pohledem upřeným do stínů za řekou, naježená a vyděšená k smrti. Copak ta noční můra nikdy neskončí? "Nesmíme je nechat, a-aby nás dostali, jasný?"

"Nečertim, jen mi tak neříkej," zamračila jsem se a spěšně si otřela oči pro případ, že by z nich nějaká zbloudilá slza přece jenom vyklouzla. Už jsem nechtěla bulet, toho už bylo dost. Jessie si ale s tím svým pošťuchováním nemohl dát pokoj. Zakoulela jsem očima, ale musela jsem se chtě nechtě trochu usmát. Stokrát lepší být divoženka, než princezna. "Jasně."
Poslouchala jsem, co Jessie povídal o cowboyích a přitom se snažila chytit rybu, což se mi úplně nedařilo. Že jich to stádo hlídalo víc už dávalo větší smysl. V duchu jsem je skoro viděla. Všichni v mých představách vypadali prakticky jako přerostlé verze Jessieho. "A žádný kovbojky nejsou?" všimla jsem si docela velké díry v tom všem. Třeba bych mohla být první! Akorát, že jsem vůbec netušila, kde je ta prérie, o které mluvil. Nebo jeho táta, když na to přišlo - ale na to jsem se ptát nechtěla.
Moje malá rybka hladové břicho neutěšila a tak jsem spořádala v rekordním čase i tu Jessieho. Byl skoro zázrak, že jsem si krku nezabodla kost. Zbylo z ní jen pár šupin v trávě. Spokojeně jsem se rozvalila do trávy vedle Jessieho, otevřela tlamu a vypustila tak hlasitý krkanec, že by se za něj nemusel stydět starý vlk. Jesaiah mínil, že bude pršet a měli bychom se dostat někam pryč. Podívala jsem se na nebe. "Jo, asi jo," řekla jsem neochotně. Pořád se mi do smečky nechtělo. Bála jsem se, co mě tam čeká. Tady nám určitě bylo líp, ne?
Podívala jsem se na nebe, ale nějak se mi zatočila hlava. Cítila jsem se najednou divně. Otvírala jsem tlamu, abych Jessiemu pověděla, že se mi dělá nějak blbě, když tu jsem koutkem oka zahlédla cosi se mihnout. Vyskočila jsem na všechny tři nohy a vycenila zuby tím směrem. "Co- co to bylo?" Teď se to mihlo na druhé straně. Stáhla jsem ocas mezi nohy, které se mi rázem klepaly. "Viděls to?" Naježila jsem hřbet a zírala do míst, kde teď nebylo k vidění vůbec nic, ale něco tam muselo být. Muselo. Já to viděla.