Příspěvky uživatele

< návrat zpět

57 (5)

Jessie se pádem nezabil ani nerozbil, což bylo fajn. Chvíli jsem si myslela, že budu mít k sobě kamaráda mrzáčka, ale nějak zvlášť jsem mu to nepřála. Nebyla to úplně sranda. I když já jsem se s tím samozřejmě vyrovnávala výjimečně dobře!
Wylan mi zřejmě nechtěl věřit, že nejsem čunče a nikdy jsem nebyla. "Nikdy nikdy nikdy," zavrtěl jsem rázně hlavou, abych tomu dala tu pravou váhu a poslouchala, co říká o té smečce. "Hmm. To jsem s mojí rodinou dělala taky. Ale smečka jsme nebyli." Nešlo mi to do hlavy, něco kolem těch smeček mi pořád přišlo smrduté. Šourala jsem se dolů do jeskyně a Wylan mi funěl za krk. Ne doslova, ale skoro jo. "Já se nebojím ničeho," odsekla jsem. Nechtěla jsem, aby věděl, že trochu strach mám a že mě po dlouhém dni nožka pěkně pobolívá. Nejsem mrně, nepotřebuju, aby mě někdo litoval.
Jessie s Wylanem se vydali cosi kutit do kouta a já jen koukala, kam bych se vrtla. Chtělo se mi hrozně spát. Ale co všechno se mohlo stát, zatímco budu mimo? Zubatě jsem opětovala Jessieho škleb. "Pff, k čemu? Stejně se zase hned ušpiním." Ale pak mi šeptl do ucha, že to bude v pohodě. Věřila jsem mu. Jessie se vyznal, a Wylan celkem taky - a i on mínil, že je to v pořádku. "Tak jo. Tak dík. Tak dobrou," pronesla jsem k oběma, práskla sebou na nejbližší kožešinu a zcela proti svému přesvědčení usnula jako špalek. Nedalo se s tím bojovat, ani kdybych chtěla.
Nevzbudil mě ani krkolomný příchod kohosi dalšího. "Nedupej, strejčku," zahuhňala jsem akorát s nakrčeným čelem a otočila se na druhou stranu. Strejda York byl zase někde na kvašeným ovoci, to mu máma dá... Všechen ten humbuk se dokonale promísil s mým snem.

56 (4)
//Asgaar

Po očku jsem koukla na Wylana, který nabízel, že všechno okolo smečky může vysvětlit. Trošku jsem nakrčila čumáček: "No a co teda smečka vlastně dělá?" zeptala jsem se. Máma smečky nesnášela, určitě to muselo mít důvod. Předpokládala jsem, že to je kvůli tomu vraždění a kradení kůží, ale jestli tohle Wylanova smečka vážně nedělala, tak... co dělala? Co vlastně byla?
Jessie se obalil tajemnou atmosférou a nechtěl o snu říct ani bů. "Tak to teda vůbec neneee," ohradila jsem se pohoršeně a naprázdno klapla zuby do vzuchu před sebou. "Já se už dávno nepočů- teda nikdy jsem se nepočůrávala!" Jenže on už mě vůbec neposlouchal. Vyplázl na mě jazyk a rozběhl se směrem do jeskyně.
Neváhala jsem a vydala se za ním, ale v tuhle chvíli už mi to běhání vůbec nešlo, jak jsem byla unavená. Po třech jsem doskákala ke svažující se chodbě a už jen viděla, jak se Jessie řítí do šera dole hlava nehlava. "No. Uklouznul," konstatovala jsem suše směrem k Wylanovi, uchechtla se a začala se sama po zadku sunout dolů, protože to vypadalo jako sranda. Vůbec to nebylo kvůli tomu, že jsem měla strach, abych si nezlomila ještě další nohu! Vůbec.
Došoupala jsem se až dolů, kde Jessie už stál a oklepával se. Pádem se nezmrzačil, což bylo fajn. Zastavila jsem se vedle něho a rozhlížela se. Bylo to tady mnohem větší a honosnější, než Yorkova jeskyně. Na zemi byl mech a na zdech ještě divné porosty, které jsem občas viděla na stromech. Jessie se vydal zkoumat nějakou ďůru ve zdi, k čemuž bych se normálně ráda přidala, ale teď už toho na mě začínalo být docela dost. Tlama se mi otevřela v širokém zívnutí a obrátila jsem svoji pozornost na Wylana, který seděl u zdi a povídal nám, co tady můžeme čekat. Stáhla jsem nervźoně uši k hlavě. Nelíbilo se mi, že by tady mělo najednou být o hodně víc cizích vlků. Zatím jsem nikoho neviděla, ale co kdyby se někdo objevil, zatímco budu v říši snů? "A kdy přijdou? Stihnu se vyspat, než přijdou?" vyptávala jsem se s naléhavostí, která se mohla zdát přehnaná.

//Prosím oblázky nebo mušličky

Další zub to měl za sebou. Horší bylo, že jsem netušila, kde skončil. Zatímco jsem si s ním kývala, usnula jsem a ráno už jsem místo něj měla jen díru, takže jsem ho asi spolkla. Snad mě nekousne do zadku, až se půjdu vytento, přemítala jsem nervózně. Něco takového snad nebylo možné, ale stejně jsem z té možnosti byla nesvá.
Každopádně to však znamenalo další návštěvu u Zuběnky. Tušila jsem, že dneska se definitivně dozvím, jestli je dobrá nebo zlá. Neměla jsem totiž zub, který bych jí mohla dát. Ten byl bezpečně schovaný v mém žaludku. Jestli ho ze mě bude chtít vytáhnout i tak, pak je určitě zlá. Co bych dělala v takovém případě jsem ještě tak úplně nevěděla. Asi bych musela improvizovat. Víla měla kouzla, ale byla docela malá, přímo prťavá. Kdybych byla dostatečně rychlá, určitě by se mi povedlo ji překousnout na půlku. Vůbec neví, s kým si zahrává.
Dopajdala jsem až na plácek pod javorem. Zuběnka už na mě musela čekat, protože hned vylétla ze své skrýše. "Zdravím tě, Lorno. Tak jakému testu mě podrobíš dneska?" Zněla docela unaveně. "Žádnýmu," prohlásila jsem a Zuběnka viditelně pookřála. "Ne? Takže jsi se už rozhodla, že nejsem tvůj nepřítel?" "Jop. Jasně," odkývala jsem jí to, i když tohle celé byl test. Jeden velký finální test pro Zuběnku. Potřebovala jsem ale, aby to ona nevěděla. "Ale mám pro tebe špatnou zprávu. Můj poslední zub nedostaneš. Mám ho v břiše."
Sledovala jsem ji pozorně, připravená se vymrštit, kdyby se náhodou zdálo, že se mi bude chtít pohrabat ve vnitřnostech. Zuběnka však nijak nenaznačila, že by něco takového chtěla udělat. "Vážně? No, to nevadí. To se občas stane, vlastně častěji, než bys čekala. Hlavně, když už mi věříš," usmála se a - považte - já jí v tu chvíli vážně uvěřila. Protože už jí prostě nešlo dál nevěřit. Získávání zubů pro ni nakonec nebylo tím nejdůležitějším. Muselo v tom být něco jiného. Třeba to opravdu bylo její životní poslání, dávat vlčatům dárky za to, že ztrácejí tesáky. Nevím. To jsem pořád nechápala a plánovala jsem tomu přijít na kloub, ale prozatím mi stačilo vědět, že nejsem já a všechna ostatní vlčata obětí nějakého podivného démona.
K tlapkám se mi sesypalo pár blyštivých kamínků. Zamávala jsem ocasem. "Tak díky. Vážně už ti věřím," ujistila jsem ještě jednou Zuběnku. Vílu Zuběnku. "Ale možná bys měla zapracovat na tom, aby tohle celý nebylo tak podezřelý." "Věř tomu nebo ne, většině vlčat to tak podezřelé nepřipadá," odpověděla víla poněkud defenzivně. "Ne?" podivila jsem se. Byla většina vlčat ochotná se vrhnout po hlavě do nebezpečí? Nedocházelo jim to? "No, ještě že mají mě. Já už si ty nadpřirozený bytosti proklepnu," zazubila jsem se a cítila, jak se sen opět začíná rozplývat. "Tak zatím," stihla jsem ještě houknout, než jsem se probudila v jeskyni.

+7 a +3

Pěkně mě tou poznámkou nakrknul. Hlavně proto, že to pěkně zabolelo přímo u srdíčka. Nafučeně jsem se rozhodla, že už se na něj ani nepodívám. Dokonce i když se začal omlouvat, okázale jsem sledovala kmeny vysokých kmenů okolo a ne jeho obličej. Kradení kůží vlčatům - a on si myslí, že to je sranda! Oči mi sice směřovaly jinam, ale ušiska jsem stejně natáčela po Wylanovi. Chtěla jsem slyšet, co říká. Navzdory všemu byla jeho slova uklidňující. Musela jsem doufat, že jsou i pravdivá. "Tak jo," zahuhňala jsem, aby vlk aspoň věděl, že ho poslouchám.
Když se začalo mluvit o jeskyni, pomalu, kousek po kousku, jsem se natočila zpátky k Jessiemu a Wylanovi. Jeskyně zněla fajn. Ty jsem měla ráda. Matné vzpomínky na Yorkovu jeskyni, kde jsme se narodili, ve mně vyvolávala příjemné pocity bezpečí a klidu.
A pak ještě přišla otázka na nějaký Jessieho sen, o kterém jsem vůbec nic nevěděla. S jiskřičkami v očích jsem na něj zvědavě pohlédla, ale strakáček se rozhodl dělat tajemného. "Notak, Jessie, měl jsi divnej sen? Já už párkrát taky," pokoušela jsem se mu rozvázat jazyk. Najednou jsem zapomněla, že jsem vlastně uražená. Hlavně, když se Wylan vytasil s tím, že nám ukáže nějakého tajemného tvora. "Fakt, jo?" vytřeštila jsem oči teď pro změnu na něj a olízla si čenich. Doufám, že ten tvor bude k jídlu. Pajdavě jsem vyrazila za Jessiem i Wylanem a statečně s nimi držela jakž takž krok, i když jsem hopkala po třech. O zraněnou nožku jsem se opírat moc nechtěla, dokud si neodpočinu.

//Jeskyně

Wylan vypadal, že se mu vážně ulevilo. Byla jsem si docela jistá, že to nehraje... Nebo jsem tomu fakt hodně chtěla věřit. Ale když se doslechl o našich pronásledovatelích, zase vykulil oči. "Setřásli jsme je," zopakovala jsem ještě jednou. Očima jsem ale přejela okolní stromy a křoviny. Jen tak pro jistotu, víte jak. Opatrnosti není nikdy dost.
Náš lov ryb (hlavně asi Jessieho lov, upřímně) ho nejspíš taky potěšil. Ale pak se začal vyptávat na moji tlapku. Bolela mě, tupě v ní tepalo, potřebovala si nepochybně odpočinout stejně jako celý zbytek mě. "Je v pohodě," prohlásila jsem. Dobře jsem si vzpomínala, že Wylan chtěl, aby se mi na ni někdo podíval, což byla ta poslední věc, kterou jsem si přála. Kdybych mu řekla, že mě bolí, určitě by se to jenom urychlilo.
Nad mojí otázkou se Wylan uchechtl. Stáhla jsem obočí k sobě, až se mi na čele vytvořila hluboká rýha. "To není vůbec vtipný," pronesla jsem ublíženě, v hrudi mi to zabublalo vztekem. Jak se tomu mohl smát? Jemu asi žádná smečka rodinu nezničila. "Jo, to teda kradly. Dostali mýho brášku i moji mámu, abys věděl," otočila jsem hlavu do strany. Wylan byl fajn, ale teď mě teda naštval.
Zamrkala jsem, měla jsem teď pořád na krajíčku a hrozně mě to štvalo. Asi by bylo vážně nejlepší jít si odpočinout, i když Jessie z toho moc nadšeně nezněl. Vlastně jsme ho docela odstrčili, což jsem si uvědomila, až když promluvil. "Já bych celkem šla," zamrmlala jsem pořád ještě poněkud uraženě. Nebylo to tak dávno, co jsme naposled odpočívali, ale cesta sem byla dlouhá a plná hrůzy a navíc jsem byla zvyklá si urvat každou chvíli odpočinku, která se naskytla. Vypadalo to, že se moje životní poměry mění, ale zvyky se tak snadno setřást nedaly.

Uvědomění, že Wylan je smečkový vlk, nebylo úplně nejpříjemnější. Trochu to otřáslo mojí chatrnou důvěrou - ale kdyby mě chtěl stáhnout z kůže, už by to přece mohl udělat dávno, že ano? Vypadal vážně hrozně mile. Musela jsem si přiznat, že to asi vůbec nechápu. Jessie se s tím zdál být v pohodě... a to mě asi uklidňovalo víc, než cokoliv jiného. Popotáhla jsem a zkoumavě se na něj zadívala. Určitě mě nevodil za čumák? "Wylanova smečka nehoní nečistá vlčata a nechce jejich kůže?" ujišťovala jsem se.
Jessie se začal čistit, ale já jsem se neobtěžovala. Sice jsem měla kožich zacuchaný a plný semínek z trávy, ale už mi pomalu osychal a to pro mě v tu chvíli bylo nejdůležitější. "Jo tak," řekla jsem, i když jsem se o tom Siriusovi moc nedozvěděla. Jen, že je kamarád Wylana. No. Snad by se Wylan nekamarádil s někým, kdo by mě sežral? Ale lepší bude mít se na pozoru.
Nastražila jsem uši zrovna ve chvíli, kdy se k nám začalo přibližovat hlasité dupání. Přes svou únavu jsem vyskočila na tři nožky, ale Jessie už se vrhnul přede mě. Vycenila jsem zuby a z křoví se vyřítil - "Wylane!" Spadl mi kámen ze srdce, dokonce jsem krátce zamávala ocasem. Trochu jsem se zastyděla, že jsem o něm pochybovala, protože vypadal, jako že se každou chvíli samým strachem počůrá. Mrkla jsem mu pod nohy, jestli už se mu tam náhodou nedělá louže, zatímco ho Jessie uklidňoval, že jsme v pohodě.
"My sme museli utýct. U řeky byli divný vlci, ale schovali jsme se jim v trávě a pak v lese," dovysvětlila jsem mu potom to, co opomněl. "Lovili jsme ryby," dodala jsem a olízla si čenich. Klidně bych si ještě něco málo snědla. Ale nejdřív jsem si chtěla být fakt stoprocentně jistá, že to tady je v pohodě. "Hele, Wylane, tvoje smečka nekrade vlčatům kůže, že ne?" Radši jsem to chtěla slyšet i od něj. Přímo od zdroje, takříkajíc, když to byla jeho smečka.

Nebyli jsme moc dobře schovaní ani před deštěm, ani před nepřátelskými zraky, ale bylo to lepší, než nic. Minimálně lepší, než na otevřené pláni. Jessieho slova toho však pro můj klid duše příliš neudělala. "Smečka?" zašeptala jsem a cítila jsem, jak strach z toho jen napůl chápaného slova opět stoupá mým tělem. "Utekli...? Ale já do smečky nemůžu," snažila jsem se Jessiemu vysvětlit, že jsme vlastně vůbec neutekli. Jenže sama jsem tomu rozuměla jen částečně. Nemohla jsem do smečky kvůli svému původu. Byli to ostatně právě urození vlci z vysokých pozic smečky, kteří mě lovili. Netušila jsem, že to někde může být i jiné.
Nejlepší by bylo odtud hned zmizet, ale teď jsem prostě nemohla. Musela jsem trochu popadnout dech, nohy by mě už asi ani neunesly, nejméně ze všech ta zraněná. Pláč už zase hrozil, že mě přemůže. Sice jsem s tím bojovala, ale několik přidušených vzlyků mi uniklo a tváře mi zmáčely slzy. Jessie do mě dloubnul. "Nech toho, já nebrečim," odtáhla jsem se a cvakla zuby po tom všetečném čenichu, ale bez velkého zápalu, spíš abych si ho udržela od těla. Jessieho jsem se nebála, ale stejně jsem se pořád necítila v pohodě s tím, že by měl na mě sahat. Na jednu stranu jsem byla ráda za jeho starost, ale... tohle bylo pořád trochu moc.
Myšlenky se mi pořád vracely ke smečce. Co to předtím Jessie říkal? Že Wylan a Sirius jsou odtud? Asi nemůžu věřit ani Wylanovi. A kdo je Sirius? Zhluboka jsem popotáhla a důkladně si otřela oči, ze kterých mi pořád ještě kapalo. Stáhla jsem se do nespokojeně naježeného klubíčka. "Hele, Jessie, kdo je ten Sirius? Ty tuhle... smečku... znáš?"

Květen 7/10

Vyspali jsme se pod břízou a vstali do rána mnohem mrazivějšího, než bylo to předešlé. Žádný sníh už nepadal, ale celý svět pokrývala jinovatka. Dojedli jsme zbytky zajíce a přitom jsme drkotali zuby. "Pochodem se zahřejeme," mínila maminka a pobídla nás, abychom si pospíšili. Rychle jsme spolykali poslední zbytky masa a kosti máma důkladně schovala, aby po nás nezůstávaly stopy. Chtěla jsem si jednu kost vzít na hryzání, ale to mi nedovolila.
Říše kamení zůstala během dopoledne za námi. Před námi se otvírala mnohem rovnější a stromovitější krajina. Toho rána nevypadala tak nepřívětivě, všechno se lesklo novým ledem a sněhem a zem pod tlapami byla tvrdá a pevná. Ale během odpoledne mráz polevil a pak už jsme se jen brodili rozměklou břečkou. Tak začala naše cesta přes močály.

Květen 6/10

Sodden byl z našeho putování tak unavený, že usnul skoro hned. Adina se ale vrtěla a já taky nespala, navzdory tomu, jak mě bolely tlapky a klížila se mi víčka. Poslouchala jsem, jestli se někdo neblíží, ale kolem bylo ticho. Dokonce i pleskání deště ustalo a teď z tmavnoucí oblohy padal jen tichý sníh.
Nakonec jsem zaslechla kroky. Přikrčila jsem se k zemi a přimkla se k sourozencům, ale z hustého šera se vynořila máma a v tlamě nesla zajíce. "Tumáte. Užijte si ho, dokud můžete, tam, kam jdeme, bude jídla málo. Dost možná je tohle poslední zajíc, jakého najdeme, než překročíme hory." Hory! Zatímco jsme se cpali zajícem, snažila jsem si představit si, jaké asi budou. Zatím jsme z nich viděli jen modravý obrys v dálce.

Květen 5/10

Od chvíle, kdy jsme vyrazili, nám už několikrát zopakovala, co máme dělat, kdyby na nás přišel někdo cizí. Utéct, schovat se a kdyby nebyla jiná možnost, bojovat. Zacvakala jsem si zkusmo zoubky, které jsem měla ostré jako jehličky. Jo, mohla jsem bojovat! Ale maminka říkala, že to je jen poslední možnost. Ti vlci, co chtěli naši kůži, byli mnohem větší a silnější, než my. Byli to dospěláci jako York a máma. Stejně jsem ale byla ráda, že svoje ostrá zubiska mám. Nebála jsem se je použít, na sourozencích jsem si je testovala běžně, stejně jako oni na mě. Teď, když jsme leželi na kupce všichni společně pod břízou a maminka zmizela ve večerním šeru, jsem ale cítila, že se mi do duše trochu vkrádá strach. Měli jsme poprvé spát mimo jeskyni a bylo to docela strašidelné.

Květen 4/10

První den jsme nevyšli z Říše kamenů, jak tomu říkal Sodden, ale i tak jsme viděli zajímavé věci, které v Yorkově jeskyni k vidění nebyly. Zahlédli jsme několik ptáků, tlustou myš a k večeru se začaly objevovat bílé stromy. Maminka říkala, že to jsou břízy. Vypadala spokojeně s tím, kolik jsme toho ušli a řekla nám, že si pod břízami odpočineme, zatímco se ona zkusí podívat po něčem k jídlu. Byla jsem ráda, protože jsem už měla vážně hlad, od rána jsme nic nenašli. Navíc mě hrozně bolely tlapky, které na tolik chození nebyly zvyklé. Naskládali jsme se na jednu hromadu pod břízu, abychom se mohli navzájem hřát. "Ležte a buďte zticha," opakovala nám maminka už poněkolikáté.

Květen 3/10

Sodden na mě křiknul a já jsem se otočila a zamířila dolů cestou za nimi. Doufala jsem, že ještě někdy brášku a sestry uvidím, ale bála jsem se, že to tak nebude. Kdoví, kam vůbec půjdeme?
Snažila jsem se zapamatovat si cestu k Yorkově jeskyni, abych se někdy mohla vrátit, ale rychle jsem přišla na to, že to je beznadějné. Šli jsme mezi kameny, skalami, dalšími kameny a dalšími skalami. Občas jsme viděli nějaký keř, ale to bylo všechno. Všude mi to připadalo stejné, obzvlášť, když dál padal sníh a všechno přikrýval bílou peřinou. Studil nepříjemně do tlapek, ale i přesto, že mi byla zima a už teď se mi stýskalo po sourozencích (a taky po strýčku Yorkovi), rozhlížela jsem se kolem sebe s nemalou zvědavostí. A proč ne? Byla jsem najezená a odpočatá a kolem byl úplně nový svět.

Květen 2/10

Nový den začal šedivý a mlhavý. Z nebe padal déšť smíchaný se sněhovými vločkami a na zemi vznikala spousta rozmočené břečky, bláta smíchaného se sněhem. Se skloněnými hlavami jsme vyšli s maminkou před jeskyni - já, Sodden a Adina. Naši zbylí sourozenci stáli ve východu z jeskyně nahloučení kolem Yorkových předních nohou. Marsha pofňukávala a i Kendře tekly slzy. Sama jsem trochu brečela, a Sodden jakbysmet. "Tak už pojďte. Čas se krátí," popohnala nás maminka a vyrazili jsme kluzkou stezkou dolů ze skal, ve kterých byla Yorkova jeskyně. Šla jsem jako poslední a na moment jsem zpomalila a ohlédla se přes rameno. V mlze a dešti se už moji sourozenci stačili proměnit v šedé obrysy, přízraky, které patřily minulosti.

Květen 1/10

Věděli jsme, že protestovat nemá cenu. Ten den, který nám zbýval, jsme prožili jako v šoku. Nemohla, neuměla jsem si představit, že dám sbohem sestrám a bratrovi a že je necháme za sebou. Pořád jsem byla zvědavá na svět venku a na to, co na cestách uvidíme, ale od té doby, co nám maminka sdělila tuhle novinu, moje nadšení znatelně opadlo. Přála jsem si, aby se den natáhl donekonečna a nikdy neskončil - ale to nešlo. Nakonec přišel večer. Šuškali jsme si tiše dlouho do noci, dokud na nás maminka nevlítla a neřekla nám, abychom už zavřeli tlamy a byli ticho. Ráno jsme měli vyrážet brzy, s prvním rozbřeskem. Myslela jsem si, že nebudu schopná usnout, ale odpadla jsem krátce poté, co jsem zavřela oči.

//Středozemka

Srdce mi bušilo až v krku, ale máma mi stačila natlouct do hlavy dost věcí, co se týkalo přežívání. Hlavně tedy útěku a schovávání. Museli jsme něco zkusit, jinak bylo jasné, že je po nás. Plácali jsme se kupředu skrz vysokou trávu, zatímco na nás padal neodbytný déšť. Jessie myslel i na Wylana, ale co jsme pro něj mohli dělat? "Zavolat mu koho?" Nevěděla jsem, kdo jiný by nám mohl pomoct. Ne, teď jsme na to byli sami. "Wylan... myslím, že bude v pohodě. Jeho nechcou. Přišli... pro mě," vysvětlovala jsem naléhavým a udýchaným šepotem strakatému vlkovi.
Strnula jsem, když se kolem nás v jednu chvíli ozývaly hlasy a kroky. Pořádně jsem jim nerozuměla, ale bylo mi úplně jedno, co za plány spřádají. Já je nechtěla potkat. Přikrčila jsem se a nechtěla se ani pohnout, dokud se od nás nezačaly vzdalovat. Jessieho blízkost mi dodávala aspoň trochu odvahy a odhodlání, i když byl z nás dvou ten starší, měla jsem špatný pocit, že jsem ho do tohohle zatáhla já a chtěla jsem ho chránit. V tuhle chvíli to byl jediný kamarád, kterého jsem na světě měla.
Když se hlasy vzdálily, rozpajdala jsem se dál a moře trávy začalo trochu řídnout. Objevily se první stromy, první křoviny. Plácla jsem s sebou pod nízko se sklánějící větev jednoho ze stromů, protože už jsem fakt nemohla. Otřepala jsem se jen tak, aby se neřeklo a zůstala jsem natažená na zemi, zuby mi pořád drkotaly. Nikde jsem neviděla další vlky, i když jsem v čenichu cítila různé pachy. "Snad jsme je setřásli," špitla jsem a proti vlastní vůli začala znovu natahovat. Už jsem říkala, jak nesnáším fňukání? Ale nedalo se tomu bránit. Měla jsem nervy napjaté k prasknutí a byla jsem hrozně unavená - pořád ještě malá holka, která by tohle vůbec neměla řešit.