Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 3/10

Nebylo to totiž zdaleka poprvé, co spolu máma s Yorkem vedli tuhle diskuzi. Diskuzi na téma "máme jít nebo máme zůstat?" Máma v tom měla jasno. Musíme jít, včera bylo pozdě, rosteme moc pomalu a všichni kvůli tomu umřem. York ji uklidňoval, říkal, že do jeho skal nepáchne ani živáček, jak je rok dlouhý a že tu ještě nejmíň pár týdnů budeme v bezpečí. Tohle se opakovalo snad pokaždé, co spolu mluvili. Znali jsme to všichni pomalu nazpaměť. Ta děsivá část se ale začala objevovat teprve před pár dny. York se snažil mámu přesvědčit o tom, že by tu někteří z nás měli zůstat s ním a jiní měli zase odejít. Když to zaznělo poprvé, všichni jsme se po sobě vyděšeně podívali a Marsha se rozbrečela. Dalo nám práci, abysme ji utěšili, než se ti dva vrátí a zjistí, že jsme poslouchali. Sama jsem ale k slzám neměla daleko. Rozdělit se?

Duben 2/10

Venku zase pršelo. U vchodu do jeskyně se tvořila velká kaluž, tak jako vždycky, a z okraje skály do ní pravidelně kapalo. Plop, plop, plop. Nám ale déšť nevadil. Seděli jsme v suchu, všichni schoulení k sobě na staré odrbané kožešině, oči vykulené a uši tak nastražené, až to skoro bolelo. Strejda York a maminka si zase venku povídali... i když to je možná moc mírné slovo. Spíš se dohadovali. Napadlo mě, jestli vědí, že by se nemuseli obtěžovat stát venku na dešti. Stejně jsme je slyšeli, jejich hlasy se krásně odrážely od stěn jeskyně přímo k nám. Bylo to, jako by stáli skoro vedle nás a protože jsme seděli tiše jako pěny s napjatýma ušima, uniklo nám toho jen málo. Samozřejmě jsme byli malí záprdci, takže jsme nepochopili úplně všechno. Vlastně akorát tak dost na to, aby nás to pěkně vyděsilo.

Bylo to tu. V tlamě mi zela velká díra a dáseň mě pořádně bolela, jak jsem si se zubem zuřivě kývala, abych ho vyvrátila ven, ale i přes bolest jsem byla spokojená. Tohle bylo přesně to, co jsem chtěla. Další šance odhalit, co je tahleta Zuběnka doopravdy zač. Byla prostě krajně podezřelá a já cítila, že dneska je ten den, kdy tomu přijdu na kloub.
Když jsem se zjevila na plácku pod javorem, už na mě čekala. "Čau, koukám, že jsi připravená," odhalila jsem svoje bílé perličky v širokém šklebu, momentálně dozdobeném viditelnou mezerou. "Ahoj, Lorno. Ano, čekala jsem, že se tu brzy objevíš. Myslím, že po tom, co ti ukážu dneska, už nebudeš mít nejmenších pochyb o tom, že jsem vážně kladná bytost." To se ještě uvidí, pomyslela jsem si, ale kývla jsem. "No dobře. Tak na co ještě čekáme?"
Zuběnka mi mávla, abych šla za ní a já ji následovala. Obezřetně, jako vždycky. Ale kdyby mě chtěla odstranit, už by to asi dávno udělala. Počká, až jí dám všechny svoje zuby a pak mě teprve odkrágluje? To by bylo chytrý, hmm, mazaná by na to byla dost, přebírala jsem si v hlavě a mezitím jsme dorazily na malou mýtinku. Ze země tam vykukovala spousta poupat, ale všechna byla ještě zavřená. "Co to je za kytky?" "Narcisky a tulipány. Teď se dobře dívej," řekla víla a přilétla k červenému poupěti. Jemně ho tlapkou pohladila a to se rozvinulo v pěkný květ. Pak přebzučela ke žlutému kvítku a provedla to samé. Všechno se to opakovalo, dokud kolem nás nebyla celá rozkvetlá zahrádka.
"To je pěkný," uznala jsem. "Ale co to dokazuje?" "Že mě má příroda ráda. Kdybych byla nějaký démon, jak si asi myslíš, nejspíš by tomu tak nebylo, viď?" Oukej, uznávám. Tohle byl celkem oříšek. "Hmm... no. Asi ne," uznala jsem po dlouhé chvíli, co jsem se v tom snažila najít nějakou mezeru. Bylo vidět, že si Zuběnka viditelně oddechla. "Takže už mi věříš?" "To jsem neřekla," zavrtěla jsem hlavou. "Furt je mi to tvoje sbírání zubů divný. Vůbec nechápu, co z toho máš, víš?" Zuběnka si povzdechla. "Doufám, že mi jednou uvěříš. Já vážně nejsem tvůj nepřítel." "Snad ne. Ale chci si být jistá," škubla jsem rameny a svět kolem se začal opět rozplývat. Sen končil.

+6 a +2

Asi jsem teda získala novou přezdívku. Pořád jsem dávala přednost svému jménu, ale Divoženka nezněla tak špatně. Dokázala jsem se v tom vidět, což asi byla pointa přezdívek, ne?
Nakrčila jsem zklamaně čenich, když jsem se dozvěděla, že vlčice kovbojky asi nejsou. A jestli ano, tak byly nejspíš dost vzácné. "Škoda, chtěla bych ňákou potkat," povzdechla jsem si. "Kdybysme měli stádo na hlídání, tak bych to určitě zvládla. Nafrněný princezničky ať trkne srnka do zadku," odfrkla jsem si a fantazírovala o hlídání stád... Až na to, že jsme vážně žádné neměli a měli jsme úplně jiné starosti. Sklopila jsem trochu uši, život kovbojky mě asi nečekal. Vlastně jsem nevěděla, co mě čeká teď. Neuměla jsem si příliš představit, co bude následovat.
Aspoň, že už bylo co jíst! Pořádně jsem se nacpala rybou, ale spokojenost mi na dlouho nevydržela. Nejen, že se mi udělalo divně a začala se mi točit hlava, ale na druhém břehu řeky se cosi míhalo. Někdo se tam snažil schovat. Sledoval nás. "Ne, Jessie!" vyjekla jsem okamžitě a zatáhla ho za ocas, jako by se už vrhal na druhou stranu. "To nemůžeš! Musíme se- musíme se schovat, musíme odtud zmizet, já- já- oni mě našli," blekotala jsem stále s pohledem upřeným do stínů za řekou, naježená a vyděšená k smrti. Copak ta noční můra nikdy neskončí? "Nesmíme je nechat, a-aby nás dostali, jasný?"

"Nečertim, jen mi tak neříkej," zamračila jsem se a spěšně si otřela oči pro případ, že by z nich nějaká zbloudilá slza přece jenom vyklouzla. Už jsem nechtěla bulet, toho už bylo dost. Jessie si ale s tím svým pošťuchováním nemohl dát pokoj. Zakoulela jsem očima, ale musela jsem se chtě nechtě trochu usmát. Stokrát lepší být divoženka, než princezna. "Jasně."
Poslouchala jsem, co Jessie povídal o cowboyích a přitom se snažila chytit rybu, což se mi úplně nedařilo. Že jich to stádo hlídalo víc už dávalo větší smysl. V duchu jsem je skoro viděla. Všichni v mých představách vypadali prakticky jako přerostlé verze Jessieho. "A žádný kovbojky nejsou?" všimla jsem si docela velké díry v tom všem. Třeba bych mohla být první! Akorát, že jsem vůbec netušila, kde je ta prérie, o které mluvil. Nebo jeho táta, když na to přišlo - ale na to jsem se ptát nechtěla.
Moje malá rybka hladové břicho neutěšila a tak jsem spořádala v rekordním čase i tu Jessieho. Byl skoro zázrak, že jsem si krku nezabodla kost. Zbylo z ní jen pár šupin v trávě. Spokojeně jsem se rozvalila do trávy vedle Jessieho, otevřela tlamu a vypustila tak hlasitý krkanec, že by se za něj nemusel stydět starý vlk. Jesaiah mínil, že bude pršet a měli bychom se dostat někam pryč. Podívala jsem se na nebe. "Jo, asi jo," řekla jsem neochotně. Pořád se mi do smečky nechtělo. Bála jsem se, co mě tam čeká. Tady nám určitě bylo líp, ne?
Podívala jsem se na nebe, ale nějak se mi zatočila hlava. Cítila jsem se najednou divně. Otvírala jsem tlamu, abych Jessiemu pověděla, že se mi dělá nějak blbě, když tu jsem koutkem oka zahlédla cosi se mihnout. Vyskočila jsem na všechny tři nohy a vycenila zuby tím směrem. "Co- co to bylo?" Teď se to mihlo na druhé straně. Stáhla jsem ocas mezi nohy, které se mi rázem klepaly. "Viděls to?" Naježila jsem hřbet a zírala do míst, kde teď nebylo k vidění vůbec nic, ale něco tam muselo být. Muselo. Já to viděla.

Jessie se povaloval na břehu a už jedl, což jsem mu záviděla, ale přitom mě ještě zvládl popichovat. Akorát se netrefil úplně nejšťastnějším způsobem. "Nic takovýho, jasný?" odsekla jsem zprudka se zábleskem opravdové zlosti, která ovšem jen zakrývala bolavější pocity. "Já nejsem... taková," zamrmlala jsem a sklopila zrak. Všichni ti vznešení vlci, ať už si říkali jakkoliv, byli důvodem, proč jsem byla tady a celý zbytek mojí rodiny byl mrtvý. Nebyla jsem ničí princezna ani nic podobného. "Jsem prostě holka z divočiny, to jsem," zvedla jsem oči od kmene a blýskla jimi po Jessiem už beze vzteku i bez slz, i když se mi stejně trochu podezřele zaleskly.
Dozvěděla jsem se, co znamená to neznámé slovo. Cowboy, zopakovala jsem si v duchu. Znělo to jako fajn věc, i když to pro mě bylo dost cizokrajné. Tohle nebyly problémy, které bych ve svém krátkém životě musela řešit. Ne, že bych jich jinak měla málo. "Huh. To je zajímavý." Snažila jsem se představit si, jak jeden vlk uhlídá celé stádo zvířat, ale bylo to pro mě těžké. "A to mu ani jednou nezdrhlo?"
Mezitím jsem se snažila ulovit rybu, ale potvory kluzké se nechtěly nechat. Jessie mi nabízel tu svoji, která mu zůstala. Odmítat nabízené jídlo by byla hloupost, ale zároveň jsem to nechtěla teď vzdát. "Za chvíli. Zvládnu to," pravila jsem tvrdohlavě a hypnotizovala pohledem hladinu. Chramst! Cvakla jsem po rybě a tentokrát mi v tlamě vážně něco zůstalo. Hned jsem svůj úlovek důkladně v tlamě podrtila, aby mi už neuprchl. Byla to maličká čudla, ze které bych se asi nenajedla, ale byla to ryba a byla moje!
Triumfálně jsem ji zvedla v tlamě a začala balancovat zpátky ke břehu. "Híkava fem to," zahuhňala jsem skrze rybu. Sliny mi tekly málem proudem. Sotva jsem stála na pevné země, snědla jsem malou rybku málem vcelku a pokukovala po té Jessieho. Můj úlovek byl vážně akorát tak na rozdráždění. "Nabídka furt platí, žejo," ptala jsem se, ale skoro jsem ani nepočkala na odpověď, už jsem se sápala po rybě a pustila se do ní hlava nehlava, jako by už nikdy žádná další neměla být. Jeden nikdy neví, kdy se mu zase naskytne příležitost se najíst.

"Jo," odsouhlasila jsem, ráda, že to Jessie dál nerozmazával. "Co naděláš," škubla jsem rameny, jako bych s tím byla naprosto smířená. Z větší části jsem byla, nedalo se to stejně změnit, ať už bych nad tím brečela jakkoliv. Musela jsem se s tím prostě nějak poprat, to bylo celé.
Bohužel na hopsání po kmenech moje tlapka úplně ideální nebyla, o čemž jsem se poučila tou těžší cestou. Měla jsem kliku, že Jessie dával pozor, co se kolem děje, jinak bych asi odplavala neznámo kam. Pravděpodobně vstříc jisté smrti. Nechala jsem se vytáhnout na kmen a chvíli jsme tam oba leželi a odfukovali. Jesaiah se potom vypravil na břeh, ale já se paličatě odmítala nechat porazit něčím tak hloupým, jako byl obyčejný suchý kmen. Pevně jsem se usadila a ujistila se, že mám nohy pořádně opřené, než jsem se otočila po vlkovi, který se rozvaloval na břehu. "Slečinka teda nejsem," zacvakala jsem zubisky a trochu se ušklíbla. "Slečinky jsou rozmazlený a vyfintěný a nic neumí," poučila jsem Jessieho o tom, co jsem věděla od mámy. "A co to je ten... kauboj?" naklopila jsem hlavu ke straně, ale jenom málo, abych neriskovala, že ztratím rovnováhu a sletím do vody.
Ve vodě se mimochodem míhala spousta ryb, které mě vážně zajímaly. V břiše mi kručelo tak nahlas, že to musel slyšet i Wylan v lese. Ryby mi nemohly utéct jako zajíci nebo uletět jako ptáci. Stačilo jen některou čapnout. Jenže to nebylo jen tak. Chňapla jsem po první, která se přiblížila, ale proklouzla mi. Druhou jsem minula úplně a třetí v poslední chvíli vyskočila a ještě mě pleskla ocasem přes čumák. Odfrkla jsem si a otráveně si tlapou otřela mokrý flek z tváře. Už jsem ale trochu vysledovala, jak se ryby pohybují. Příště to vyjde!

Jessieho otázka mi nepřišla nevychovaná, protože jsem sama byla nevychovaná. Mrkla jsem na svou křivou tlapku pajdu a trochu jí zamávala ve vzduchu. "Protože mám zkrentěnou nohu," opáčila jsem suše, to mohl ostatně vidět sám. Měla bych mu říct víc? No, asi s ním teď budu chvíli pobejvat, takže proč vlastně ne, že. Nebylo to ostatně žádné tajemství. "Zlámala jsem si ji a už mi takhle zůstala. Ale už to je v pohodě," dodala jsem jedním dechem, poslední, co jsem chtěla by bylo, aby mě kvůli tomu začal nějak litovat.
U řeky jsem trochu zaváhala. Jesaiah se toho nebál, už se pustil do rybolovu a já se nechtěla nechat zahanbit. Začala jsem se škrábat za ním, jenže nemotorná chůze, která v pohodě poslouží na pevnině, mi na kmeni naopak pěkně zavařila. Vypadalo to, že se propadnu do černé vody a ta mě spolkne jako malinu. Zabírala jsem zadníma i předníma, jak to jen šlo, ale... ono to zas tak moc nešlo. Aspoň dokud se mi cizí zuby nezakously do zátylku. Hluboko v hrdle jsem automaticky zavrčela a vycenila zuby, ale věděla jsem, že to je jen Jessie - že mi pomáhá. Takže jsem se naposledy zapřela zadníma a rozplácla se, tentokrát bezpečně na kmeni.
"Uf," vydechla jsem. Srdíčko mi v hrudi mlátilo jako divé. "Tady je to teda debilní," postěžovala jsem si ublíženě a olízla si několikrát pajdavou tlapku, ve které mi bolestivě tepalo. Až po pěkné chvíli mi došlo, že nebýt Jessieho, asi by byl ze mě utopenec. Zvedla jsem k němu zlatá očka. "Dík. Jako, fakt dík. Zachránils mně krk." Pleskla jsem párkrát svým krysím ocáskem o kmen a začala se neohrabaně škrábat do sedu. Chtěla jsem taky zkusit chytit nějakou rybu!

//Tmavé smrčiny

Pajdala jsem odhodlaně směrem k hučení vody, které značilo přítomnost řeky. Jedním uchem jsem ale pořád poslouchala Jessieho, který měl jakési připomínky. "Hmf," odfrkla jsem si. Když to podal takhle... "Myslím, že slunci jsme nakonec úplně ukradený. Takže si asi můžeš říkat, co chceš," škubla jsem rameny.
Řeka skutečně nebyla daleko. Zastavili jsme se na jejím břehu a já se zahleděla na uhánějící černý proud, bíle zpěněný v místech, kde řeka obepínala kameny či popadané stromy a větve. Šel z ní docela strach. Tohle byla úplně jiná voda, než ta v močálech, kde tekly nanejvýš drobné potůčky. Neměla jsem v plánu do řeky lézt vůbec, ale samozřejmě jsem nechtěla, aby Jessie věděl, že mám z řeky celkem obavy a taky že plavat umím mizerně. "Přeci nejsem balvan, abych šla ke dnu," prohlásila jsem a sledovala, jak se Jesaiah škrábe na kmen stromu ležící přes řeku.
Zůstala jsem chvíli stát na břehu a pochybovačně se zamračila na svou přední nožku. Koukej to zvládnout, varovala jsem ji. Nebo si tě uhryžu. Zvládl to Jessie, já to musela zvládnout taky. Nebyla jsem žádná slaboška. Začala jsem se ze všech sil štrachat nahoru na kmen za ním. Hlavně jsem se nedívala na divokou vodu pod sebou. Povedlo se mi nějak dostrkat svůj zadek nahoru, ale balancovat na kmeni nebylo jen tak. Povážlivě jsem se komíhala, když jsem se snažila dostat vedle strakatého vlka. Už jsem byla skoro u něj, když mi nohy začaly doopravdy sklouzávat. "Krucinál," zaklela jsem, zahrabala zadníma, ale ty mi sjely dolů. Rozplácla jsem se naštěstí na břicho, než jsem stačila spadnout do řeky. Drápy předních tlap jsem v rámci možností zaryla do kůry a zadníma se zapírala o kmen těsně nad vodou, ale nemohla jsem se vyškrábat zpátky nahoru. "Blbej kmen!" prskala jsem a trochu začínala panikařit, protože mi bylo jasné, že přední křivá nožka mě moc dlouho neudrží. Už teď jsem v ní cítila bolest. To je konec. Úplně jsem zapomněla, že je tady ještě Jessie.

Oh, how I missed that damp ugly cave after we left on our journey! After a few days I would have given anything just to be able to turn back. Even before that whole mess with me breaking my leg. At first I was excited about traveling. Mommy kept telling us that it was no game and that we would have to be good and listen to her, otherwise we would all die. That we might all die anyway, in fact. But she also said it could be a little adventure - and what pup doesn't love adventures?
Well, I'll tell you something, okay? Adventures really are not that great. At least not when your whole adventure is just trundling through miles and miles of stinky bogland in the middle of winter. Everything was either snow, water or mud, but most of our world was a dreary mix of all three, kind of a greyish brown sludge that got everywhere and was everything. Finding food was hard and finding a good dry place to sleep? That was nearly impossible. We were wet and cold all the time, so of course we all got sick. Every new day was just a fresh flavor of misery.
Great adventure, yeah. But what else was there to do? We had killers behind us. It was probably really hard to find our trail in that terrain, which I guess is what kept us alive for so long. Still, if I never see another bog, swamp or marsh I'll be the happiest wolf alive.

Zadívala jsem se na Jessieho. Musel to mít v hlavě trochu domotané, když si myslel, že se denní doby řídí podle jeho rozmaru. I když jsem samozřejmě chápala, jak to myslí. "Slunce nezajímá, kdy my vstáváme," poušklíbla jsem se a protáhla si taky hřbet, i když neohrabaněji, než on, vzhledem k tomu, že jsem se mohla pořádně opřít jen o jednu tlapku.
Doufala jsem, že řeka nám něco k jídlu nabídne. Ryba by byla super, ale spokojila bych se s čímkoliv. Jestli jsem něco nebyla, pak vybíravá a teď jsem měla takový hlad, že bych klidně žrala říční řasy. Nastražila jsem ušiska, když Jessie zmínil šumění řeky. Nejdřív jsem slyšela jen vrzání větví v občasném poryvu větru, ale když jsem se soustředila, hučení na pozadí jsem najednou nemohla neslyšet. "Ha! No jasně," odkývala jsem mu a vyrazila svou typicky kulhavou chůzí tím směrem. Hlavně pozor, nenech se nikam odloudit, varoval mě paranoidní hlásek v mé hlavě. Poslouchala jsem ho, ale teď zrovna jsem se moc nebála. Bylo to v pohodě. A až budeme mít večeři, bude všechno ještě lepší.

//Tenebrae

Rozhodlo se, že půjdeme hledat smečku, ale nevyrazili jsme hned. Mezitím, co Wylan mluvil, Jessie usnul jako špalek a po prožitém strachu jsem se začínala dost unavená cítit i já. A popravdě jsem byla docela ráda za to, že se cesta za smečkou odkládá. Po chvilce váhání jsem se taky stočila na zemi do klubíčka a upadla do dřímoty, i když jsem spala jen tak lehce. Občas jsem se probrala a zkontrolovala oba vlky. Ale spali. Neměli zlé úmysly. Nakonec se mi podařilo na chvíli usnout pořádně, nebylo zkrátka možné být pořád ve střehu, ale doufala jsem, že to je v pořádku, protože jsem Jessiemu s Wylanem začínala věřit.

Probudila jsem se jen chvíli předtím, než se i černobílý vlk začal vrtět a budit. "Spíš večer," podotkla jsem. Pomalu se stmívalo. Měla jsem hlad jako... no, vlk, ale Wylan chrápal jako jezevec a tak mi asi nic nesežene. Ale já stejně nechtěla, by mi někdo posluhoval. "Tak jo," odsouhlasila jsem Jessiemu, u řeky jsme mohli uhasit nejen žízeň, ale třeba i najít něco k snědku. "Třeba najdem ryby," olízla jsem si čenich. Lov mi zatím moc nešel, ale musela jsem se to naučit. Kdoví, jak dlouho zůstanu s Wylanem a Jessiem? Každou chvíli jsem mohla skončit zase sama. Přece jen jsem se ale na Jessieho trochu rozpačitě zadívala. "Ty... víš, kudy?"

Po nekonečném cestování přes močály, kdy bylo všude kolem jen vlhko, bláto a zima zalézající až do morku kostí, bylo pro mě mé nové okolí vítanou změnou. Příchod jara navíc maloval svět do úplně nových barev, o kterých jsem neměla ani ponětí. Předtím jsem povětšinou znala jen šeď, umatlanou hněď a nechutnou brčálovou zeleň. Pátrat po bělostně čistém sněhu bylo v mokřinách marné, všechno bylo proměněné v břečku a všechno se zdálo být smíchané do sebe. Pokud byl zrovna pěkný den, mohli jsme někdy zahlédnout modré nebe, ale to bylo dost vzácné. Po většinu času bylo všechno prostě šedivé.
Proto mne těšilo snad až neuvěřitelným způsobem, když jsem nad sebou měla najednou nádherně modré nebe a pod tlapkami jemnou zelenou trávu. Podivovala jsem se nad nejrůznějšími barvami a tvary kvítí, které vykukovalo mezi zelenými stébly. Poletující motýli byli jako živé drahokamy a tajil se mi nad nimi dech.Přála jsem si teď se o všem poučit, abych věděla, co je co.
Pohltila mne touha znát jména a životy všech těch tvorů a rostlin a hlavně vědět, jak fungují. Proč je tahle květina modrá? Proč čmeláci a včely sbírají pyl? Poznání bylo něčím, pro co jsem úplně zahořela. Pokud budu znát všechno o světe kolem, třeba dokážu sama vymyslet a vytvořit něco úžasného. Počkejte, však uvidíte!

//Prosím oblázky nebo mušličky

Tentokrát jsem měla i docela radost, když se mi jeden zub začal v tlamě hýbat. Snaživě jsem do něj jazykem strkala, ohryzávala jsem všechno možné a kývala s ním sem tam, abych už mohla znovu za Zuběnkou. Ne, že bych si ji tolik zamilovala, ale byla jsem skutečně velmi zvědavá na to, co mi řekne. Chtěla jsem po ní posledně nějaký důkaz toho, že je skutečně dobrá víla a ne nějaká jiná bytost, co se za vílu jenom maskuje a dělá s vlčecími zuby kdoví co.
Pak ten den konečně přišel. Zub mi z tlamy vypadl a já si ho držela pod tlapkou, zatímco jsem spala. A sotva jsem usnula, octla jsem se na tom známém plácku pod javorem. "Zuběnko! Huu-uuu, jsem tady," zavolala jsem. "Vítám tě, Lorno," vykoukla její tvář z díry ve stromě. "Tak co? Nezapomněla jsi?" vyzvídala jsem dychtivě. "Kdepak, nezapomněla. A myslím si, že mám přesně takový důkaz, jaký potřebuješ, abys mi uvěřila." Zuběnka se vyhoupla ze své dutiny ve stromě a sletěla dolů ke mně. Nastražila jsem uši. "Fakticky? Tak sem s ním, jsem jedno ucho."
"Dobrá. Stoupni si tady," naznačila mi tlapkou. Poslušně jsem se tam postavila, i když jsem dávala dobrý pozor, abych se nechytila do nějaké levárny. Mohlo to být nebezpečné, o tom žádná. Kdyby víla nebyla víla, jak jsem ji podezírala, mohla se mě pokusit odstranit, protože jsem jí přišla na její podvod.
"Tak. A teď pozor." Víla vzlétla nad mojí hlavu, zatřepotala křídly a z nich se mi nasypala do tváře záplava třpytek. Protože jsem koukala nahoru, napadaly mi do očí i do čenichu. Tlumeně jsem se rozkuckala. "Ehm-ehm, no tohle, to je mi teda pěkný důkaz! Tohle dělají kladné bytosti?" durdila jsem se a protírala si oči, protože jsem viděla jen samou duhu. "Tak se podívej pod sebe," zasmála se Zuběnka.
Udělala jsem to a málem se mi zastavil dech. Vznášela jsem se pěkný kus nad zemí. "Huh?" Zatápala jsem tlapkami a povedlo se mi plavat vzduchem. "Co to má- Uznávám, že tohle je super, ale co to má dokazovat?" "Vílí prášek," culila se spokojeně Zuběnka. "Tohle dokáže jedině on." Chvíli mě nechala plavat vzduchem, než přilétla blíž, lehce mě tlapkou klepla přes čumák a já jemně klesla zpátky na zem. "Whoa. No, to bylo... to bylo skvělý!" vydechla jsem. Lítání bylo super!
Ale nesměla jsem se nechat unést. Jiná vlčata by to určitě spolkla i s navijákem, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, byl to opravdu důkaz? "Ale jak mám vědět, že tohle byl opravdu vílí prášek? Mohla sis ho vymyslet. Klidně to můžou být čertovy třpytky." Zuběnka protáhla obličej. "Nic takového jako čertovy třpytky není." "A vílí prášek je?" "No jistě, ale- Ughh, dobře," plácla se víla do čela, když viděla, že se nadechuju, abych se dál hádala. "Příště ti ukážu důkaz, který už nebudeš moct zpochybnit. Dobře?" "Paráda, už se nemůžu dočkat," zamávala jsem ocasem a umínila si, že hned začnu pracovat na dalším zubu, jen co se probudím.

+ 7 + 3

Duben 1/10 - Nickolas

Modrák pokyvoval hlavou a cosi huhlal. Jeho tón se mi vůbec nezamlouval. Myslel si, že jsem úplně tupá. Viděla jsem mu to na čumáku! "Byla," odfrkla jsem si a dupla zadní nožkou jako rozhořčený králík. Mně bylo jedno, čemu věří on, já jsem to viděla a věděla jsem, jaká je pravda. Byla bych mu to vytmavila víc, ale pořád jsem z něj měla docela strach. Byl to konec konců cizinec.
A že jsem udělala dobře, když jsem se ho bála. Kdyby nebyl nebezpečný, určitě by mě takhle nečapnul. Vážně si musel myslet, že jsem hloupá a bezmocná, ale já jsem mu ukázala. Předvedla jsem mu, jak umím být nebezpečná a že by si se mnou neměl zahrávat. Kousla jsem ho hluboko do tlapy. Vlk zakvílel a vysmekl se mi. S bušícím srdcem jsem od něj hned odcouvala do uctivé vzdálenosti, ušiska připlesknutá k hlavě a zuby vyceněné. "To se teda koušou, to mě maminka naučila!" zavrčela jsem na něj. Co mi to tady vykládal? "Ale mou kůži nedostaneš," varovala jsem ho. "Na co ji vůbec chceš, huh? Proč tak pasete po vlčecích kůžích, to vám nestačí, co už jste- co už jste- provedli?" Tlama se mi zavlnila, ale zuřivě jsem zamrkala. Nemohla jsem před ním brečet.