Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Lorna," odvětila jsem alfákovi prostě a dál jsem si je oba zkoumavě měřila pohledem. Nevypadali nebezpečně, ale jeden nikdy neví! Každopádně se podle všeho zrovna chystali vyrazit hledat něco k jídlu, což jsem si nemohla nechat ujít a tak jsem je holt musela vzít na milost. "Bezvadný! Tak to já pudu s váma," pozvala jsem se okamžitě a otočila zprudka hlavu, když se za mnou ozvalo zamlaskání. "Á! Nazdar!" zakřenila jsem se na Wylana a Jessieho a hned se zařadila k nim, s těmi dvěma po boku jsem si přece jen byla hned jistější. "Jasně, že dělala, že se vůbec ptáš," špitla jsem spiklenecky k Jessiemu a hrcla do něj ramenem. "Ráda," dodala jsem ještě k jeho druhé otázce. Sice jsem se teď vrátila a byla jsem docela ráda, že se mi vůbec povedlo les najít, ale s Jessiem bude určitě ještě větší sranda prozkoumávat okolí. 
Brzo se tady objevila ještě jedna mladá vlčice, kterou jsem neznala, i když jsem ji možná zahlédla, když se smečka potýkala s tou obludou? Byla nás tady tím pádem pěkných pár a z toho se mi lehce ježila srst na krku, ale zaťala jsem zuby a připomínala si, že na konci bude čekat sladká odměna v podobě neskutečnýho množství žrádla. 
Arcanus už začal rozdělovat role. Dokonce i já jednu dostala - stopování a vybírání kořisti. "Jasnačka, to zmáknu," kývla jsem hlavou, ve stopování jsem ještě až tak dobrá nebyla, ale určitě se to poddá. Jen jsem na vlka koukla trochu, jako by se praštil do hlavy, když mi řekl o těch skalách. "No... no tak jo, já budu asi radši čenichat. Abych si to procvičila a tak," řekla jsem, i když jsem byla jen kousek od toho, abych alfákovi vmetla do tváře, že mele úplně z cesty. Boží, děda má pocit, že si s ním šutry povídají. Asi se fakt nemám čeho bát.
Každý dostal svoji úlohu. Arcanus a hnědá Hyetta měli nahánět, Wylan, Jessie a ta třetí měli zase vraždit. A já měla být vrchní čuchač. To jsem brala! Sotva Arcanus dal povel, rozpajdala jsem se mezi stromy a čmuchala jsem s čenichem chvíli nahoře, chvíli u země. "Cejtíte to tamhle? Jsou to kamzíci?" ujišťovala jsem se, když jsem zachytila pach... něčeho. Ještě jsem v tom nebyla tak zběhlá a tak jsem trochu kroužila a jednou se musela i o kus vrátit, ale nakonec jsem cosi spatřila před námi. A to kamzíci nepochybně byli. "Tam jsou!" zašeptala jsem potichu, ale triumfálně. Hřbet se mi naježil jako pilka a ohrnula jsem bojovně pysky, jako bych to měla být já, kdo je zamorduje. "Jak se pozná, kterýho vybrat?" chtěla jsem vědět, bylo jasné, že o lovu vím prdlajs, ale chtěla jsem se učit.

Magická síla, kterou vládli vlci gallirejší, mi přišla naprosto fascinující. Možnosti se zdály být nekonečné a výběr rozmanitý. Mezery v pochopení kouzel jsem, pravda, měla, avšak o to více jsem se těšila na to, až je sama dokážu ovládat. Musí to přijít už brzy, nebo ne? Malá jsem už dávno nebyla. Měla jsem v sobě jistě dost síly a zodpovědnosti na to, aby mi už brzy mohla být nějaká ta magie svěřena. Mezitím mi ale nezbývalo než čekat a přemýšlet. Magií bylo tolik, že jsem je ani všechny neznala a pochybovala jsem, že je vůbec někdo dokáže vyjmenovat úplně všechny, přesto jsem si však v hlavě neustále převracela, kterou asi dostanu já.
Měla jsem pár favoritů, samozřejmě. Mezi těmi největšími byl oheň. Mohutné rudé plameny, které by šlehaly na můj povel? Mmm, ano, prosím! Mohla bych si s nimi opéct, co jsem chtěla. Mráz by mě netrápil, protože bych se kdykoliv mohla zahřát a kdyby na mě byl někdo drzý, klidně jsem ho mohla trochu opražit. Místo druhé v mém žebříčku magií zabírala země, která měla zase jiné výhody, skoro stejně lákavé, jako oheň. Možná i více. Magie země vám totiž mohla zajistit jídlo, kdykoliv jste si vzpomněli. Maliní, borůvčí, klidně i nějaký malý stromek, to všechno dovedla zařídit. Mlsný jazýček, jako byl ten můj, ani po ničem jiném netoužil.
Moje největší přání ale bylo, aby se ta magie projevila už brzo. Moc mi ani nezáleželo na tom, jaká bude. Měla jsem zaručené informace, že se totiž dají sehnat i další, pokud byste náhodou skončili s nějakou blbou, jako byl třeba vzduch. Musela se ale nejdřív objevit ta první. Moje trpělivost byla zkoušená každým dalším dnem, který uplynul bez mé schopnosti kouzlit...

Keeping yourself fed when you only have three fully functioning legs is not an easy task, I can tell you that much. It might be easier if I could use magic. Actually scrap the "might" - it would be easier, no doubt about it. Unfortunately I was still too young for it. Or something. Ugh! Why does it take so long to grow up? And when will I finally be old enough to be considered grown up? I felt like I've lived a full life of bullsh...crap already and yet I somehow still wasn't mature enough so that the gods or the universe or o mighty squirell fairy (or whoever was in charge of such things) would let me use magic. Life truly is so terribly unfair, you wouldn't even believe it. Or maybe you would, since you're alive as well... presumably.
So, anyway. Until I am granted acces to fu...freaking cool and epic magic powers, which I will use totally responsibly and which I will of course never abuse or use to prank someone, I have to get by somehow. Depending on the adults to feed me is easy, don't get me wrong - most wolves seem opposed to the idea of letting a crippled pup starve to death, which is certainly nice. What troubles me is the fact that they may not always be around. And I don't ever want to end up in a situation where I can't help myself ever again.
So I started teaching myself. First with fish - they're easy enough to catch if you don't mind getting wet. Which I kind of do mind, but what can ya do, you know? Also there's frogs and lizards and other weird critters around lakes and rivers, so that's a nice bonus. You can even catch a dragonfly sometimes. They don't really fill you up but it's fun to crunch them. Later on I started trying to catch mice. That's a bit harder, but sometimes I would run into a mouse stupid enough that it would let itself be caught even without much running on my side. Even later I tried some rabbits and that's where I hit my limit. Never did I ever run into one that I could catch without sprinting. And since that's a thing I cannot do, well... I'm kind of screwed. But don't worry! I'm working on building a rabbit trap as we speak. It's goingo to be epic once it's done. You'll see!

Prosinec 10/10

V kombinaci s temnotou a uzounkou chodbou, ve které jsem se octla, jsem začínala pochybovat, jestli mi ten poklad za to vlastně stojí. Nervy jsem měla napjaté k prasknutí, ve všeobjímajícím šeru moje fantazie běžela na plné obrátky a mohlo v něm číhat naprosto cokoliv. Než jsem se rozmyslela, jestli se pokusím jít jinudy nebo najít nějakou cestu přes řeku, bylo rozhodnuto za mě. Z některé z postranních chodeb se ozvalo zaškrábání. Nevěděla jsem jistě, co to je, ale evokovalo mi to představu velkých drápů škrábajících po kamení - a tím bylo jasno. Otočila jsem se na patě a pajdala zpět cestou, kudy jsem přišla. Nezastavila jsem ani na chviličku, dokud jsem nedosáhla denního světla. Vzpomněla jsem si totiž na to, že v pohádkách poklad často hlídal drak. No a jestli nějaký drak spal v jeskyních pod horami... tak ať si tam klidně zůstane. I s pokladem. Já toho měla tak akorát dost! Moje kůže mi přece jen byla pořád dražší, než nějaký nejistý příslib bohatství.

Prosinec 9/10

Ušla jsem ještě pěkný kus cesty, než jsem řeku skutečně spatřila. Zajímavé to vskutku bylo - málem jsem do ní totiž spadla. Tady byla tma temnější, chodbičky užší a moje nervozita tím pádem mnohem větší. Dlouho jsem stála na břehu a mžourala do tmy. Voda uhánějící přede mnou se zdála černá jako půlnoc a valila kupředu takovou rychlostí, že jsem si nedělala nejmenší iluze o své schopnosti ji přeplavat. Proud by mě rozmlátil na kamenech, než bych řekla "jeskyně". Bez ohledu na to, jak dlouho jsem vejrala do tmy, nedokázala jsem dohlédnout na druhý břeh. Voda zkrátka pokračovala a pokračovala, dokud se nerozplynula v temnotě. Váhavě jsem přešlápla. Ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, tohle vypadalo jako překážka, kterou jen tak překonat nedokážu. Ne bez toho, abych přišla k úhoně.

Prosinec 8/10

I tak se mi chvílemi zdálo, že se chodba zužuje a stěny se kolem mě plíživě stahují. Prozatím se mi dařilo s tím pocitem bojovat, ale nevěděla jsem, jak dlouho to ještě vydržím. Ze všech stran se ozývalo kapání vody a někde daleko přede mnou sílil hlasitý šum, který zněl jako řeka. Muselo to však být něco jiného. Řeka pod zemí? Kdo to kdy viděl? Přesto čím jsem byla blíž, tím víc mi to znělo jako bublání vody. A ať jsem se vydala kteroukoliv chodbou, byl šum pořád blíž a blíž. Všechny cesty zřejmě vedly k řece. Mohlo to znamenat, že právě tam je ten poklad? Střihla jsem ušima a přehodnotila svou strategii, než abych se bublání vody snažila vyhnout, začala jsem ho naopak následovat. Ostatně, i kdyby tam poklad nebyl, podívat se na řeku, která tekla pod zemí, mohlo být taky zajímavé?

Prosinec 7/10

Mohlo z nich vycházet světlo? Abych pravdu řekla, o kamenných rampouších jsem toho moc nevěděla. Bylo to poprvé, co jsem je spatřila a nebyla jsem si úplně jistá tím, že se mi líbí. Jeskyně kvůli nim nabírala o dost zlověstnějšího zjevu. Jako tlama plná ostrých tesáků, která se mě chystá spolknout... S těžkostmi jsem polkla knedlík, který se mi udělal v krku. "Nebuď blbá, Lorno, je to jen jeskyně," pronesla jsem do ticha. Ne nijak hlasitě, ale stačilo to k tomu, aby se mi můj vlastní hlas vrátil zkreslenou ozvěnou. Jeskyně...kyně...yně...yně... Znovu jsem se otřásla a přiměla neochotné tlapy, aby vykročily pajdavě vpřed. Krůček po krůčku jsem se sunula hlouběji do srdce hor. Neměla jsem nejmenší ponětí, kde by se poklad mohl schovávat, ale předpokládala jsem, že asi někde hluboko. Doufala jsem, že chodby stále zůstanou prostorné, jako doposud. Menší už bych nejspíš nesnesla.

Prosinec 6/10

Zhluboka jsem se nadechla a vešla. Uvnitř byla tma, vlhko a zvuky se rozléhaly podivnou ozvěnou, která byla až strašidelná. Otřásla jsem se z toho od hlavy až k patě, ale nenechala jsem se odradit. Musela jsem si připomenout, abych myslela na poklad a na to, jak skvělé to bude, až ho získám. Stála jsem nějakou dobu ve tmě kus od vchodu, abych se rozkoukala. Kupodivu si moje oči po chvíli přivykly. Asi tam nebyla až taková temnota, jak se mi napoprvé zdálo. Ale když jsem zašla hlouběji do jeskyně, začalo mi to vrtat malinko hlavou. Jakto, že tu není naprostá tma? Odkud se to světlo asi bere? Snažila jsem se na to přijít, ale nedošla jsem k ničemu rozumnému. Zdálo se mi, jako by snad vycházelo ze samotného kamene a kamenných rampouchů, kterých tady byla vážně spousta - některé rostly ze stropu, některé trčely ze země jako hrozivé zuby, někde byly úplné sloupy, co mi trochu připomínaly kmeny stromů.

Prosinec 5/10

Byl mráz a skály pod tlapkami dost klouzaly. Postupovala jsem hrozně pomalu a obezřetně. Nerada to přiznávám, ale byla jsem podělaná strachy, když jsem se musela pohybovat po zrádných cestičkách v horách. Vyvolávalo to nepříjemné vzpomínky, které bych raději nechala spát hluboko v zapomnění. Jenže pravda je taková - kdo chce poklad, ten musí něco vytrpět. Proto bývají přece schované, aby nemohl přijít každý jouda a prostě si je vzít. Poklad jste si museli zasloužit, ať už chytrostí, nebo odvahou, nebo tím, že dáte po hubě tomu, kdo k němu má mapu. To vědělo každé vlče. A tak jsem s bušícím srdcem a staženýma půlkama procházela nižšími polohami hor a hledala vstup do podzemí. Jeskyní jsem nalezla hodně, ale většina z nich byly slepé uličky. Nakonec se na mě ale štěstí usmálo - samozřejmě, odměna za projevenou snahu a odvahu! Přede mnou zírala velká černá díra, která byla nepochybně tím pravým místem.

Prosinec 4/10

Nakonec už jsem to nemohla vydržet. To napětí mě ničilo a nedokázala jsem myslet na nic jiného, než jen na ten poklad. Bylo mi jasné, že pokud ho chci získat či na něj alespoň pohlédnout, budu se tam muset vypravit, a to co nejdřív, než ho vyfoukne někdo jiný. Přišlo mi to jako reálná možnost, když o něm ti dva tak neopatrně povídali, že je mohl slyšet kdokoliv. Nemluvě už vůbec o tom, že by ho mohli vzít oni sami, i když z jejich řeči se mi nezdálo, že by to měli v plánu. Do jeskyní se zrovna nehrnuli. Já se ale odradit nějakou dírou v zemi nenechám, na to zapomeňte! A tak jsem se jednoho krásného dne sebrala, zamířila jsem do té nejskalnatější části lesa a pak se z něj vykradla ven, přímo do hor, pod kterými tiše spal a čekal poklad, který mi nepochybně změní život navždy - a možná i životy všech, které jsem znala. K lepšímu, samozřejmě!

Prosinec 3/10

Ne, že bych někdy byla v těch jeskyních... a upřímně jsem úplně nebyla fanda malých uzavřených prostorů, ale jeskyně určitě zase tak malé nebudou, žejo? Vlci nakonec odešli a odnesli si svoje drby s sebou, ale v mojí hlavě už bylo zaseté semínko. Nemohla jsem na to přestat myslet. Co to asi bylo za poklad? Drahokamy? Nějaké ozdobné cetky? Prastaré pamětiny, o kterých už nikdo ani neví, na co vlastně jsou? Nebo to možná byla kupa a kupa jídla, které tam jen čekalo na někoho jako já - na někoho, kdo se o něj postará! Nedalo mi to spát. Představovala jsem si všemožná kouzelná udělátka a vychytávky, které by se mohly pod horami schovávat. Nejrůznější hejblátka a kdoví co všechno. Třeba tam mohlo být něco, co umělo vyčarovat králíka jen tak ze vzduchu. Nebo sedmimílové návleky na tlapky. Nebo věci, co jsem si ani neuměla představit.

Prosinec 2/10

A právě tak se jednoho krásného dne stalo, že jsem se potloukala v okolí naší smečky a zaslechla jsem nějaké dva tuláky, kteří si povídali. Nevím, co to bylo za vlky a není to vůbec důležité. Povídali si, jako by se nechumelilo (a to v tu chvíli náhodou zrovna chumelilo), jako by jim bylo úplně buřt, že opodál posedává skoro dospělá vlčí slečna a natahuje uši, div že z nich nemá zaječí slechy. A o čem si to povídali? No to je právě ta bomba. Povídali si o pokladu. O pokladu! Věřili byste tomu? Můžete se vsadit, že jakmile padlo to slovo, poslouchala jsem ještě usilovněji. Kdo by přece nechtěl najít poklad? Mluvili o tom, jak je prý schovaný v jeskyních pod nedalekými horami. Samozřejmě jsem věděla, kde ty hory jsou. Čučela jsem na ně dnes a denně. Usoudila jsem tedy, že to bude brnkačka.

Prosinec 1/10

Vlci si mezi sebou šuškají kde co. To byste se divili, co všechno dokážete odposlechnout! A to jsem se nikdy ani nesnažila zrovna moc schovávat. Kdoví, čím to je, že vlčata a dorostenci jsou pro dospěláky tak snadno přehlédnutelní? Někdy jako bysme pro ně ani neexistovali... Jednoho by se to skoro až dotklo! Ale jenom skoro. Pravda je, že i když mě to někdy štvalo a měla jsem chuť kousnout do kotníku ty, kteří mě přehlíželi, jako bych nebyla ničím víc, než prdem ve vichřici, mělo to zároveň svoje nepopiratelné výhody. Tak třeba jste si mohli dělat víceméně, co jste chtěli, pokud to nebylo až moc nápadné, rušné nebo podezřelé. A zadruhé, což je možná ještě lepší, jste si mohli vyslechnout všemožné drby. Což se mi vážně hodně líbilo. Joo, na drby já měla uši, na to vemte jed!

//Zarostlý les přes Vyhlídku

Sotva jsem se doplahočila k hranicím lesa (konečně, konečně!), dolehlo mi k uším vytí. Stočila jsem tím směrem ušiska a střihla jimi. Nepochybně to znamenalo, že tam mají všichni naběhnout... Což taky znamenalo - aspoň podle mojí logiky - že by se tam měl objevit Wylan s Jessiem. Nějak extra se mi nechtělo družit se se zbytkem smečky, ale určitě to bude lepší, než ty dva lenochody stopovat kdesi po lese. To vytí aspoň přišlo z určitého směru, kterým jsem se mohla vydat. Což jsem taky udělala.
Bylo tady mnohem hezčeji, než všude kolem, aspoň na chvilku. Nebo to bylo možná jenom tím, jak sakra ráda jsem byla, že jsem se konečně dostala domů. Pajdavě jsem se šinula směrem, odkud přišlo vytí a po nějaké chvíli jsem spatřila ty dva. Tu hnědou vlčici a prastarého alfu, který byl pomalu chodící relikvií lesa. Určitě pamatuje tyhle starý stromy, když byly ještě sazeničky, zachichotala jsem se pro sebe.
Nepamatovala jsem si jejich jména, jen jsem věděla, že mě nesežrali, když jsem je viděla posledně. Přesto jsem se k nim přiblížila trochu obezřetně, i když už o dost směleji, než když jsem je viděla na podzim. Asi jsem vypadala jako nějaký lesní skřet - připajdala jsem nevyrovnanou chůzí, kožich jsem měla plný všelijakého chvojí, jak jsem se prodírala roštím v tom zarostlém lese a dokonce jsem měla krvavé ucho, jak mi ho nějaký trn rozrýpl, ačkoliv jsem si to uvědomovala jen okrajově. "Č-čauvec," pozdravila jsem ty dva velice zdvořile a jen malinko se zakoktala. "Někdo tady hulákal? A... neviděli jste Wylana a Jessieho?" Pak mi nahlas zakručelo v břiše, což vyvolalo důležitější otázku. "A nemáte nějaký jídlo?"

//Mahar přes Hadí ocas

Jop, nebylo pochyb o tom, že jsem na správné cestě. Na kluzkém kamení skrytém pod sněhem jsem si málem zlámala další končetiny a pak jsem se musela prodírat trním a bejlím a kdoví čím ještě, ale všechno to bylo v pohodě, protože jsem konečně, konečně směřovala k domovu. Už jsem věděla, kde jsem. Vysoký šutr tyčící se nad lesem mi sloužil jako skvělý orientační bod. Ještě kousek a budu doma... Ještě malej kousek a budu doma... Joj, a jak jsem doufala, že někdo stihnul jít na lov! V břiše mi kručelo, až to hezký nebylo, sežrala bych klidně celýho muflona. Taky by bylo dobrý, aby mě to někdo konečně naučil. Nelíbilo se mi, že furt musím spoléhat na ostatní, jako nějaký děcko. Už jsem byla velká - však i z vejpravy jsem se vrátila sama, ha!

//Asgaar přes Vyhlídku