Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leszek si byl celkem jistý, že vlci budou normální. Asi jsem tušila, kde se to v něm bere - byl to, konec konců, sám smečkový vlk, ale moje vlastní zkušenosti mi nedovolovaly na to nahlížet se stejnou důvěrou. "Doufejme," zabručela jsem a vyhlížela, kdy už se někdo objeví. Přála bych mu, aby tady našel domov, ale radši jsem na to moc nesázela. Stát se mohlo cokoliv.
Místním netrvalo dlouho nás najít. Nejdřív se z lesa vynořil vlk ověšený třpytivými cinkrlátky a srpkem měsíce na čele, následovaný vlčicí, která měla zase na řetízku kolem krku hvězdu a v kožichu jí pohrávaly jasné barvy. Leszek se jim klaněl, ale já varovně naježila hřbet a zvedla ocas, aby věděli, že si s námi nemají nic začínat. Že se umíme bránit. "Dobrej," pozdravila jsem je a obezřetně je sledovala.
Leszek mezitím vysvětloval, co nás sem přivádí. Ani jeden z vlků, kteří přišli, zatím nevypadali, jako by nám chtěli nějak ublížit, ale dávala jsem na ně dobrý pozor. "Lorna," navázala jsem na Leszkovu řeč, když skončil. "Já už kde bydlet mám, sem tu jako doprovod," vysvětlila jsem, aby je náhodou nenapadlo, že si mě tu můžou taky nechat. Nebo že by mě nikdo nehledal, kdybych náhodou zmizela.

//Aina

Vydala jsem souhlasné zabručení, abych dala najevo, že jsem Leszkův slib slyšela, ale vykecávat se už jsme moc čas neměli, protože les se přiblížil a čumák mi napovídal, že tu opravdu smečka je. Srst na hřbetě mi začala samovolně vstávat a srdce mi vyskočilo až do krku. Určitě to budou normální vlci, ne kradači kůží, úplně normální, jo, kdyžtak jim zdrhnem nebo je porazíme, jasně, pokoušela jsem se samu sebe uklidnit, ale nebylo mi zrovna dobře z toho, že se nacházím na cizím území.
Otočila jsem se na Leszka a potkala se s ním pohledem. "Jo. To je. Myslíš..." Ztěžka jsem polkla. "Myslíš, že budou, no, normální?" Nechtěla jsem, aby viděl, jak nesvá tady z toho jsem. Les sám vypadal celkem přívětivě, celý měkoučký a huňaťoučký zeleným mechem, ale to neznamenalo, že stejně mazliví budou i zdejší obyvatelé. "A kdyby byli, bylo by to už dost daleko, abys tu chtěl zůstat?" zeptala jsem se. Tak či tak, i když jsem fakt chtěla, nemohla jsem tady Leszka nechat, aby se s tím potýkal sám. Chtěla jsem vědět, jestli najde nový domov nebo jestli budeme muset dát po tlamě nějakým smečkovým smradlavcům. Chtě nechtě jsem měla pocit, že mě s hnědavým vlkem pojí jakási nitka osudu.

Pomalu jsme šli kolem potoka, který hrozně smrděl. K pití určitě nebyl a ke koupání taky ne, takže se nabízela otázka, k čemu vlastně je dobrý. V tu chvíli jsem se ale víc zajímala o Leszkovo starostlivé chování. Mohli za to ti bobři? Snad jsem ho tím vtipem nevylekala tak moc, napadlo mě s lehkým bodnutím provinilosti a potřásla jsem hlavou, na které mi věneček klouzal sem a tam, jak tam nebyl pořádně usazený. Nejradši bych ho z hlavy shodila, ale nechtěla jsem ještě přilívat olej do ohně, tak jsem se ho jen pokusila tlapou urovnat a nějak to strpět. "Já jsem taky nechtěla, jenom... no. Prostě mě varuj, než se po mně vrhneš." Byla klika, že jsem mu neukousla nohu nebo něco.
Pajdala jsem kupředu bez nějakého jasného cíle. Dokonce i síru z řeky jsem pomalu přestávala cítit, můj čumák se vůči ní už asi otupil, ale Leszek si to chtěl namířit do okolních lesů. Otočila jsem se směrem, který naznačoval. "Hmm, možná? Šla jsem tudyma v zimě, někde poblíž tu byla smečka, ale už nevim, jestli to bylo přímo tam," řekla jsem. Místu, odkud jsem cítila směsici pachů, jsem se vyhnula obloukem, takže jediné, co jsem mohla s jistotou říct bylo, že jsem je cítila někde nepříliš daleko. "Jdem to zjistit," pronesla jsem bez valného nadšení. Věděla jsem, že Leszek chce nějakou smečku najít, ale já pořád nebyla fanoušek. I tu svou jsem jen tolerovala.

//Mechový lesík

//VVJ

Leszka ten můj vtípek, který v první řadě vůbec nebyl mířený na něj, docela hodně sebral. No, asi se nebylo co divit, po tom, co se přihodilo jeho bráchovi. Připadala jsem si trochu blbě, že se na to nachytal zrovna on, ale když se mi vrhl kolem krku, automaticky ze mě vyjelo zavrčení a hřbet se mi naježil, jen tak tak jsem se udržela, abych po něm nevyjela zuby. Rychle jsem od něj couvla. "Nic mi není, fakt," ujišťovala jsem ho a doufala, že mě nebude chtít znova objímat. Podruhé bych to nutkání potlačit nemusela. "Jo, jsem úplně v pohodě," opakovala jsem. "To neměl bejt vtip na tebe, sorry," dodala jsem, protože tohle se fakt moc... nepovedlo.
No, co už s tím, zpátky jsem to vzít nemohla, mohli jsme se jenom posunout vpřed. Na tom jsem také hned zapracovala, rozloučila jsem se s Dahlií a začala nás vést směrem ke smrdutému potoku. Cestou se Leszek rozpovídal o tom, co zažil. "Wau!" zvolala jsem překvapeně, tohle bych tedy nečekala. "To zní jako vzrůšo! To jsem měla teda jít s tebou," posteskla jsem si lehce. "Gratulu- hej!" nadskočila jsem, když mi na hlavě nečekaně přistál věneček z proutí. Leszkův náhlý pohyb směrem k mojí hlavě znovu vyprovokoval staré pudy a moje zubiska se po něm ohnala jako by ze své vlastní vůle. "Promiň!" vyhrkla jsem hned, ať už jsem ho štípla nebo zuby cvakly naprázdno. "Ale tohleto mi nedělej, jo? Když mě budeš ohmatávat a omačkávat, tak neručím za to, co se stane," varovala jsem ho. Měla jsem nad sebou možná o něco víc kontroly, než dřív, ale staré zvyky umíraly pomalu a některé zřejmě vůbec.

Moje zábavné divadélko bylo možná až příliš přesvědčivé. Nestačila jsem ani zaznamenat, jakou reakci vůbec měla Dahlia, protože ticho u jezera přerušil hlasitý výkřik. Leszkův výkřik. Skoro jsem zapomněla, že jsem na něj tady vlastně čekala, ale teď jsem si vzpomněla dokonale. No to jste měli vidět, jak jsem byla rychle na nohách - mrzák nemrzák, tohle znělo, jako že se vlk chystá moji novou kámošku zamordovat. "Ne, ne, Leszku, počkej!" vyhrkla jsem a snažila se vecpat mezi něj a Dahlii. "My jsme jen tak blbli, nic se mi nestalo." Omluvně jsem se zazubila na vlčici, tohle bylo teda docela velký nedorozumění.
"Tohle je Dahlia, jen jsme tu tak spolu zabíjely čas. A tohle je Leszek, na něj jsem tady čekala," představila jsem ty dva v rychlosti. Když se mladší vlk navrátil, tušila jsem, že náš společný čas s Dahlií se chýlil ke konci. Pořád ještě nenašel nový domov a já byla odhodlaná mu s tím stůj co stůj pomoct. "No... Když je teď Leszek tady, asi se s tebou rozloučím," střihla jsem ušima směrem k vlčici. "Máme ještě nějaký zařizování. Tak se asi zatím měj," popřála jsem jí a kývla na Leszka, abysme teda jako šli. Popravdě jsem ty dva chtěla dostat od sebe, abych neriskovala, že se rozhodnou navzájem sežrat nebo něco... "Kdes zůstal tak dlouho trčet, tyjo? Viděla jsem tě, jak mizíš po řece na nějakým dřevě, myslela jsem, že už se ani nevrátíš," vynadala jsem mu, ale jen tak lehce - převládala zvědavost nad tím, co vlastně zajímavého zažil.

//Aina

Zírala jsem na Dahlii se směsicí šoku a zvědavosti. Propáníčka, však tahle vlčice nevěděla vůbec nic! Zrovna jsem se začínala utvrzovat v názoru, že opravdu pochází z hodně podivného kraje, o kterém chci rozhodně všechno slyšet, když se rozchichotala. A rázem mi to bylo všechno jasné. Stáhla jsem uraženě uši dozadu. "Ha-ha," pronesla jsem suše a zakoulela očima, i když mi koutky cukaly. Svým způsobem to byl dobrej fór, ale nechtěla jsem to na sobě dát znát, když mě takhle napálila. "No, ještě si to rozmyslim," vycenila jsem špičky zubisek, aby jako Dahlia viděla, že se pohybuje na tenkém ledě. Ale nemyslela jsem tu hrozbu tak úplně vážně a jistě to bylo poznat.
Vlčice se podle všeho ještě nikdy nikomu bránit nemusela. "To máš dobrý," řekla jsem a začala drápem rýpat v hlíně na břehu. Asi měla jednodušší dětství, než já. Nevzpomínala jsem si, že bychom si se sourozenci zrovna kdy moc hráli. Rozhodně ne potom, co jsme se vydali na cesty. "Jo. Ale aby ses ubránila, stačí ovládat svý zuby," dodala jsem, nemusela být zrovna kouzelnice, aby něco takového dokázala.
Po jídle se mě zmocnila ta hrozná škytavka. Zdálo se, že to snad nikdy neskončí! Vlčice měla nějaký nápad, který jsem byla ochotná vyzkoušet. "Tak - škyt - jo," odkývala jsem jí to, zhluboka se nadechla a zadržela dech. Okamžitě ve mně zase cuklo, ale nepovolila jsem... a vážně se zdálo, že to pomáhá. Žádné další škytnutí už se ze mě vydrat nesnažilo. Zároveň se mi v hlavě probudil ďábelský plán, když jsem si vzpomněla na Dahliin velice vtipný žert. Jen počkej, já taky umím srandičky. Nenápadně jsem začala nabírat nosem po troškách vzduch, ale tváře jsem nafukovala a kulila oči, jako bych furt nedýchala. A pak jsem se začala pomaloučku sesouvat k zemi. Úplně jsem nevěděla, jak to vypadá, když se někdo dusí, ale co. S trochou štěstí to Dahlia taky nevěděla. Rozplácla jsem se na zemi s očima v sloup a snažila se ani nepohnout. Dýchala jsem tak mělce, jak to jen šlo, i když jsem měla pocit, že to moc dlouho nevydržím - dřív nebo později se budu muset nadýchnout pořádně, jinak to se mnou sekne doopravdy. Zírala jsem do prázdna, jazyk mi vypadl z tlamy do hlíny. Hotová chcíplina!

Vytřeštila jsem na Dahlii oči. "Počkej, počkej. Vy fakt nemáte doma stromy? Velký dřevěný sloupy s listím nahoře?" popsala jsem jí strom tím nejjednodušším, ač možná ne úplně přesným způsobem. "Nebo s jehličím? Jako jsou třeba támhle?" ukázala jsem tlapou do dáli k lesu. Nechtělo se mi věřit tomu, že by Dahlia třeba nikdy žádný strom neviděla. Přimhouřila jsem mírně oči. Neutahovala si ze mě, že ne? Nevěděla jsem toho o světě dost, abych to mohla odhadnout a tak jsem doufala, že pokud jde o nějaký blbý vtip, vlčice se prozradí.
"Jo," kývla jsem a máchla párkrát ocasem. Byla jsem ráda, že Wylana a Jessieho mám. Ale na zbytek Asgaarských jsem nijak vyhraněný názor neměla a těžko říct, co si mysleli oni o mně. "Hm, no nevím. Řekla bych, že většině z nich jsem celkem ukradená," okomentovala jsem s pokrčením ramen. Arcanus byl celkem fajn a stejně tak Hyetta, ale jinak jsem je moc neznala a zrovna jsem se nepřetrhla snahou to napravit. 
Dahlia měla super nápady, co dělat s magií. Uchechtla jsem se. "Jo! To by určitě šlo!" Neviděl jsem žádnou překážku ani v jejích údajně nulových sklonech k násilí. "Hele, jeden nikdy neví, kdy se bude potřebovat bránit. Dokonce i taková květinka někdy musí někoho naprat šutrem do xichtu. Takovej už holt je svět, ve kterým žijeme." Jelení kýty mi ale pořád přišly jako lepší použití energie a magie. "Taky dobrá poznámka, ale obojí by se hodilo," poznamenala jsem. "Navíc nikdo neříká, že musíš poroučet jen malejm kamenům." Házet štěrkem jeden mohl i bez magie, ale třeba by kouzla dokázala přenášet i balvany? Nebo hory? Možností byla spousta. Jen škoda, že to všechno bylo úplně nepotvrzené.
Zhltala jsem ryby rekordní rychlostí, ale z nějakého důvodu to mělo určité následky, které jsem nečekala. "Karma? Jako že - škyt - se mi ta ryba mstí? Škyt?" To jsem tedy doufala, že by si žádná ryba nedovolila. Ale možná měla Dahlia pravdu, protože jsem škytala, div že jsem celá nenadskakovala. "Jsem, jenom - škyt - jenom - škyt - jenom je to děsně nepříjemný. Škyt. Jak se to - škyt - léčí? Nemůžu si stoupnout na hlavu, to bych - škyt - hodila šavli," vzpomínala jsem si jenom na jediný lék proti škytavce, o kterém jsem kdy slyšela, a ten nepřicházel v úvahu. I kdybych byla ochotná to riskovat, vůbec jsem netušila, jak bych si na tu hlavu asi stoupla. "Škyt." Ale něco jsme dělat musely! Doufala jsem, že Dahlia má nějaký spásný nápad. "Škyt."

Dahlia povídala o svém doma, jako by to bylo to nejnudnější místo na světě a Gallirea byla zábavní park. "Mně to tady většinou přijde celkem normální," řekla jsem s mírným pokrčením ramen. "Ale zajímavý věci tady určitě najdeš. Rozhodně to je zábavnější, než sedět doma ve smečce a koukat do stromu." Malinko jsem naklonila hlavu ke straně: "Stromy doma máte, žejo?" Kdoví, z jakého zapadákova vlastně Dahlia přišla, ale stromy měli snad všude? Nebo ne?
"Z Asgaarský. Akorát teda nevím, jak moc se tam můžu počítat," přiznala jsem, sice jsem tam bydlela a vracela jsem se tam, krmili mě tam a dali místo na spaní a dokonce jsem jim pomáhala s lovem, ale furt jsem se cítila víc jako Lorna s toulavými tlapkami, než Lorna Asgaarská. "Jsem tam hlavně kvůli... pár vlkům." Málem jsem řekla kvůli rodině, ale nevěděla jsem, jestli něco takového říct můžu. Wylan a Jessie rozhodně byli moje rodina víc, než kdokoliv jiný na světě, ale co když to pro ně nebylo to stejné? Na moment jsem protáhla obličej, jak mě při té myšlence píchlo u srdce, ale rychle jsem se vzpamatovala. Tohle nebyla vhodná chvíle na takové sentimentální projevy!
Bohužel ukázky schopností vlčice jsem se nedočkala. "To je pech," povzdechla jsem si. "Ale hele, třeba se do tebe nacucne něco z té gallirejské magie a pak to ovládat dokážeš," zbystřila jsem o vteřinku později, když mě ten nápad střelil přes čenich. "Zemětřesení... třeba jo? Třeba umíš poroučet samotný zemi! Nebo aspoň kamení." No, a jaká superschopnost by se líbila mně? Musela jsem se nad tím zamyslet, ale ne moc na dlouho. "Třeba by se mi líbilo umět přinutit jelení kýty, aby pršely z nebe," zasmála jsem se.
Dahlia podotkla, že to byl můj nápad. Hrdě jsem se vyprsila. "Mám svý světlý chvilky. Ono to jinak nejde, když nejseš rychlá ani obratná," zamávala jsem svou pajdavou tlapkou ve vzduchu a pak už se vrhla po rybách. Snažila jsem se, aby Dahlii fakt zbyla spravedlivá půlka, fakt jo, ale těžko říct, jestli ta moje nakonec nebyla o něco větší. Už jen to, že jsem se dělila o jídlo s někým, kdo nebyl ze smečky a nebyl mi úplně známý, mě nutilo hltat jako o život. Protože by se klidně mohla každou chvíli rozmyslet a zkusit mi vzít všechno. Občas se mi hluboko v krku ozvalo tiché zavrčení, ve kterém nebylo žádné nepřátelství, spíš jen varování. Ani jsem si skoro neuvědomovala, že to dělám. Svůj kus velké ryby a jednu z malých čudel jsem nechala zmizet v rekordním čase. Bylo s podivem, že jsem si nezadřela do krku kost. "Dobře jsme to ulovily," pochválila jsem si, jakmile jsem trochu popadla dech. "Krrrk," vyšlo ze mě jako finální tečka za jídlem hromové říhnutí, které mě přinutilo se pobaveně zachechtat. "A teď - škyt - bysme si - škyt - mohly trochu dáchnout. Škyt." Lehce jsem se zamračila, když mnou cuklo další škytnutí. Co to mělo být?

Trochu mě překvapilo, že z těch dvou věcí se Dahlia rozhodla zaměřit zrovna na blýskavé ozdoby. Mně tedy přišly podivnější ty fleky v kožichu, ale každej má to svoje, že ano. "Myslím třeba... Jo, třeba náš alfa má takovou náušnici," sklopila jsem si křivou tlapkou jedno ucho, abych názorně demonstrovala, kde ji má. "Je blejskavá a je na ní takovej barevnej list. Akorát, že to podle mě nebude doopravdickej list, ale taky něco blejskavýho. Ale kde to ty vlci berou, to nevím." I když bych to věděla ráda. Magie byla sporné téma, ale tyhle ozdobičky se mi vážně líbily. Věřila jsem, že by mi nějaká fakt hodně slušela.
Dahlia se rozpovídala o tom, že ona s magií něco málo dělat dokáže. "Jo?" povytáhla jsem lehce obočí. "Tak ukaž," pobídla jsem ji s nadšením, třeba konečně uvidím důkaz! Bylo poněkud ironické, že stejná síla dřímala uvnitř mě, jen jsem o tom ještě nevěděla. Umět pohybovat s kamením určitě nebylo tak cool, jako flusání ohně, ale bylo to aspoň něco. "No, to by asi byl," zasmála jsem se. "Ale není to zrovna síla, kterou bych si přála umět ovládat já," dodala jsem. Sežehnutej zadek určitě nebyl bezva.
Další magická diskuze ale musela počkat, protože na programu dne byly ryby. Umínila jsem si, že nám seženu nějakou lepší. Pořádnýho macka nebo tři nebo rovnou pět. Chňapala jsem kolem sebe a ani nezaznamenala, že jsem udělala na dně jezera to, o čem se zmiňovala Dahlia. Nepovedlo se mi do zubů žádnou z ryb chytit, ale vlčice jednu měla. Držela ji za ocas a táhla ji k ostatním. "Jo, jo, super! Já věděla, že to bude fungovat! Dobrá práce!" halekala jsem nadšeně a pajdala ke břehu, co mi tři zdravé tlapky stačily. Teď jsme měly dvě miniaturní ryby a jednu ne zrovna obří, ale dost velkou.
Z tlamy už mi tekly sliny a jako obvykle, když šlo o jídlo, moje sebeovládání bylo trochu pozadu. Procpala jsem se kolem Dahlie a ukousla z ryby dvě obří sousta, než mi vůbec doteklo do hlavy, že bych se měla podělit s Dahlií. "Oh- chhhvech-" začala jsem huhlat s plnou tlamou. Polkla jsem a zkusila to znovu: "Napůl?" zeptala jsem se, ač mě to stálo velké sebezapření. Srst v zátylku se mi sama od sebe ježila a pocukával mi horní pysk, měla jsem co dělat, abych nevycenila zuby a vlčici od ryb neodehnala, jak se ve mně pral zdravý rozum s hluboko zažranými zvyky vyhládlého tuláka, kterých jsem se nedokázala zbavit.

Trpělivě jsem vyčkávala, zdali na to Dahlia přijde. Naštěstí měla v hlavě funkční mozek, takže jí to došlo docela rychle. "Jo, je to tak," zazubila jsem se krátce a rozhodla se ji dál netrápit. Chvíli působila, jako by měla vyletět z kůže nebo se mi vrhnout kolem krku. Pro jistotu jsem lehce ohrnula pysk, aby viděla špičky mých zubů. Byla jsem ráda, že je ráda, ale muchlovat jsem se s nikým nechtěla.
"Huh, fakt, jo?" škubla jsem uchem a snažila se představit si, jaké to asi je, když vám táta (tatínek) něco vykládá, místo aby byl příšerou, která vás straší ve snech. "Tak to ti fakt nekecal. Ale s tou magií, no," pokrčila jsem rameny. "Všichni o tom pořád melou. Jsou tu vlci, co mají podivný ornamenty na kožichu nebo nějaký blýskavý ozdoby, ale to úplně není magie, ne? To jsou prostě blýskavý věci. Ale jinak pořád čekám na to, až mi teda někdo předvede, jak umí střílet plameny ze zadku nebo co že to vlastně má bejt."
Zavrtěla jsem hlavou, když se začala omlouvat. Nechtěla jsem to rozebírat. Chtěla jsem rybu. A taky jsem ji dostala, jenže to byla hrozně mizerná ryba! Fakt, že ta Dahliina byla ještě menší a mizernější, mě sice utěšoval, ale jenom trochu. "Hmm, jenže z tohohle vůbec v klidu nejsem. Tohle nám nemůže stačit. Takový velký jezero musí mít taky velký ryby, nemyslíš?" Těkala jsem pohledem mezi vlčicí a jezerem a snažila se přijít na nějaký plán. "Já vím. Vlítnu tam a vyplaším je všechny směrem ke břehu! A ty je tady pak pochytáš!" Nečekala jsem, aby mi to Dahlia schválila. Vrhla jsem se do vody, tak daleko od břehu, jak jsem si troufla, protože plavat jsem moc neuměla, a začala jsem kolem sebe chňapat a kousat. Celá moje bytost byla soustředěná na to, abych ryby vyplašila. Neuvědomila jsem si, že se o slovo přihlásila i jiná síla prýštící ze mě, která rozvibrovala kamení na dně jezera. To ryby vyplašilo ještě víc. Plácaly sebou, cítila jsem, jak mi narážejí do nohou a do boků. "Jo! JÓ! Chytej, Dahlio, chytej je, BER JE!" hulákala jsem zuřivě a sama se snažila nějakou rybu chňapnout do tlamy. Fungovalo to mnohem líp, než bych čekala!

Odkývla jsem, jako že jo, různý existence se tu fakt pohybujou. Proč bych to jinak říkala? "Tak nějak. Už se tu chvíli pohybuju, jo," připustila jsem, že něco málo o okolí vím. Vlčice mluvila dál a já jenom hodně stěží potlačovala pobavený škleb, který se mi snažil vedrat do tváře. Hledala, hledala, aniž by tušila, že už našla. "Jó, o tom jsem už cosi zaslechla. Vlci si tam určitě aspoň myslí, že umí kouzlit. Třeba komunikovat skrze kameny nebo tak. Ale jestli to je vážně pravda, tak to je bez záruky." Přejela jsem tlapou po zelené trávě, která rašila kolem jezera. "Můžeš jít tudy, nebo třeba támhletudy. Nebo i tam, je to vlastně celkem jedno," ukazovala jsem čenichem různými směry. "Ať jdeš, kam jdeš, všude bude Gallirea. Akorát za horama už asi ne. Ale proč by chtěl někdo dobrovolně lízt do hor?" zahudrovala jsem a koukala na vlčici, abych viděla, jestli jí to dojde. 
Odfrkla jsem si nepříliš pobaveně nad její poznámkou. "Tak to máš smůlu, páč já taková nejsem. A dvakrát vtipný mi to nepřijde, víš," zaškaredila jsem se na Dahlii, která kvůli kradačům kůží zřejmě nepřišla o celou svoji rodinu, jinak by si takové blbé vtipy odpustila. Ale nezlobila jsem se natolik, abych si s ní nezalovila ryby. Nebo to aspoň nezkusila. Byla jsem odhodlaná chytit tu největší rybu, jakou kdy kdo viděl.
Lovení ryb byla zkouška trpělivosti, což pro mě nebylo úplně ideální, ale rozhodně jsem v tom už byla lepší, než dřív. Stála jsem od Dahlie dost daleko, abysme si ryby navzájem neplašily a čekala... čekala... čekala. A pak se konečně pod hladinou mihnul stín! Vystřelila jsem tlamu dopředu, chňapla po rybě a světe, div se, dokonce jsem ji i sevřela v zubech. Ale už když jsem ji táhla ven, bylo mi jasné, že není dost těžká, aby to byla ta největší ryba na světě. Upřímně, byla to jen taková čudla. Sotva delší, než otisk mojí tlapky. "To se nepočítá, to se nepočítá, to byla jen zkouška!" mávala jsem křivou tlapou ve vzduchu směrem k Dahlii, takhle jsem si to teda nepředstavovala! Rybo jedna hloupá, měla jsi být obří, zavrtěla jsem hlavou a pak svůj úlovek rychle zhltla, aby mi už dál nedělal ostudu

Vlčice se nechala slyšet, že jsem ji zaskočila. Přimhouřila jsem oči, sama se sebou vlastně celkem spokojená - jó, když se vám povedlo někoho zaskočit, tak to byl vždycky dobrej den. "Já si myslím, žes měla ještě docela kliku, víš? Potulujou se tu různý existence, kradači kůží a tak. Ty by ti udělali horší věci, než že by tě trochu pošťouchli klackem," zazubila jsem se na vlčici. Taky mohla dopadnout jako Leszkův brácha, sice v pěkným hrobě, ale kvůli tomu o nic míň mrtvá.
Nespokojeně jsem mlaskla, když řekla, že Jessieho neviděla. Nemusela říkat pravdu, ale docela jsem jí to věřila. Určitě by Jessieho sama nepřeprala a nesežrala, ne? "Škoda," potřásla jsem hlavou. Kam ten jouda jenom mohl jít? Doufala jsem, že se brzo ukáže, ale honit ho po celé Galliree jsem neměla v úmyslu. Buďto se ukáže v Asgaaru, nebo... No prostě se ukáže v Asgaaru, jiná možnost není.
Mrkla jsem k jezeru, které bylo plné ryb. Moje dosavadní rybářské výpravy nebyly žádný zázrak, ale pořád to bylo jednodušší, než se s chromou tlapou snažit lovit králíka nebo tak něco. Sice tomu nebylo tak dlouho, co jsem se pořádně najedla po smečkovém lovu, ale něčemu dobrému na zub já nikdy neřekla ne. "Tak hele, já žádnýho vlka nikdy ani neochutnala," hájila jsem se. "Ale rybu si dám ráda. Hej, můžem si i zasoutěžit! Schválně, kdo chytí větší," a už jsem pajdala ke břehu. Podobnou soutěž jsem měla i s Tundrou, jenže tehdy jsem chytla maximálně tak kořen. Tentokrát vyhraju! Očka mi těkala sem tam, jak jsem se pod hladinou snažila zahlédnout svou příští lahodnou oběť. Ale po straně jsem sledovala i Dahliu. Kdyby něco.

Světe div se, zdechlina se probrala k životu. A to docela rychle. O krůček jsem couvla, když se hnědavá vlčice začala pohybovat. Jeden nikdy neví, kdy se vás oživlá mrtvola pokusí kousnout. Tahle se ale dokonce přátelsky zubila, což mi přišlo skoro neuvěřitelné. Kdyby někdo šťouchal klackem do mě, fakt bych ho s úsměvem nepřivítala. "Jo," upustila jsem klacek na zem ke svým tlapám. "Pro případ, že ještě nejsou tak docela tuhý. Nechat se zaskočit domnělou mrtvolou je to poslední, co chceš," objasnila jsem s výrazem, který jsem považovala za moudrý, i když svůj důvod pro dloubání do "mrtvol" jsem si vymyslela za pochodu. Prostě jsem se jenom nudila.
Pokrčila jsem rameny. "Co já vim? Kdyby bylo, už by nás asi někdo vyhodil." Přesně jsem nevěděla, jak se smečkové území pozná. Kolem jezera bylo vlčích pachů dost, ale absence rozšklebených tlam a nakvašených hlasů mi napovídala, že to je asi v pohodě. Že tady můžem bejt. "Já jsem Lorna," představila jsem se Dahlii a sledovala ji pořád poněkud podezíravě, s patrným napětím v těle. Vypadala neškodně, ale to mohlo být maskování. Při nějakém náznaku čehokoliv nekalého jsem byla připravená začít kousat hlava nehlava. "Hele, než sis začala hrát na chcíplinu, nevidělas někde kolem černobílýho vlka s puntíkatým zadkem? Jmenuje se Jessie," napadlo mě zeptat se jí na toho troubu, který se kamsi vypařil, aniž by cokoliv řekl. Pořád jsem ale věřila, že musí být někde poblíž. Přece se nevsáknul do země, ne?

Leszek se už umejval nějak dlouho. Nebo se mi to tak zdálo, protože jsem musela sedět, čučet a čekat na něj? Popošla jsem směrem, kterým se mi vytratil a nestačila jsem se divit tomu, co jsem viděla v dálce u řeky. Nemohla jsem si být stoprocentně jistá, ale byla bych přísahala, že jsem viděla Leszka, jak právě odjíždí na kládě po řece pryč, společně s dalšími loďkami a zvířaty, která jsem na tu vzdálenost nedokázala identifikovat. "No co to-" Nechtěla jsem věřit tomu, co vidím, ale asi jsem musela. "Tak to je teda pěkný, no," odfrkla jsem si. Sama bych si asi nenechala ujít příležitost naskočit na nějakou loďku a jít se rozmlátit do peřejí, ale... Ale! Co jsem teď měla dělat? A proč na mě aspoň nezavolal? "Kluci. Všichni jsou úplně stejný," zakoulela jsem očima a rozpajdala se zpátky k jezeru.
Na jeho březích žádné lodičky ani divná zvířata nebyla. Přesto, jak jsem se vracela, zrak mi dopadl na cosi, co tam předtím nebylo. Světlejší flek ležící v trávě u vody. Mrtvola? Pravděpodobně to byla moje první myšlenka jen proto, že jsem ještě měla na tlapách čerstvou hlínu z kopání hrobu, ale každopádně jsem to musela jít zkontrolovat. Čapla jsem do tlamy klacek, který se povaloval opodál, připajdala jsem blíž k ležící postavě a důkladně ji dloubla do stehna. "Hej. Seš po smrti?" zahuhlala jsem kolem kusu dřeva, který jsem svírala v zubech a s upřímným zájmem sledovala, co se bude asi dít teď.

Leszek nic neříkal, jen se pustil do hrabání jámy. Chvíli jsem ho sledovala a pak jsem se přišourala blíž a trochu mu pomohla hrabat aspoň zdravou tlapou. Nebyla jsem v tom tak efektivní, jako on, ale bylo mi blbé na něj jen zírat a nic nedělat. Byla to docela fuška a nějakou chvíli to trvalo, ale nakonec byl Valarion uložen k poslednímu odpočinku.
Jeho bratr však ještě nebyl hotov. Sedla jsem si opodál a sledovala jeho počínání s kameny, do kterého jsem se nepletla, protože mi nebylo jasné, co s nimi zamýšlí. Ani mi nebylo jasné, co ten obrazec, do kterého je poskládal, má značit, poněvadž písmena jsem neznala. Přišlo mi to jako velká šipka nebo něco takového.
Zavládlo docela dlouhé mlčení. Rozpačitě jsem dloubala drápem do hlíny a přemýšlela, jestli mám něco říkat, nebo radši držet tlamu. Přišlo mi lepší zůstat potichu. Pamatovala jsem si, jaké to bylo potom, co jsme pohřbili Adinu. Nikdo nic neříkal, protože nebylo co říct. Teprve až Leszek mlčení prolomil. Kývla jsem hlavou a zakřenila se na něj (což se možná nad čerstvým hrobem úplně neslušelo, ups): "Jasnačka, udělala jsem to ráda. Každej, po kom jdou taky kradači kůží, je můj kámoš," dodala jsem - jeho situace byla trochu jiná, než to, čím jsem si prošla já, ale spojitosti jsem tam viděla. "Tak jo. Já počkám asi tady," řekla jsem a pak pohlédla na své bahnité tlapy. Asi by mi koupel taky prospěla, ale nechtělo se mi nikam chodit. Chtěla jsem si ještě chvíli odpočinout.