Příspěvky uživatele

< návrat zpět

65 (13)
VLA 11 - Napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru

Jessie soudil, že dospěláci prostě věci moc řeší. Vlastně jsem s ním docela souhlasila, rozhodně jim to vždycky trvalo děsně dlouho a kolikrát ani k žádnému závěru nedošli. Nevěděla jsem ale, jestli bych řekla, že jsem zrovna vlčice, co nic neřeší. Řešila jsem toho... dost. I když zrovna teďka, v tuhle chvíli, jsem chtěla řešit hlavně jednu jedinou věc. Svůj prázdný žaludek.
"Cože! Jmenuj jednu jedinou věc, kterou jsem provedla!" zvolala jsem pohoršeně, to teda nebyla vůbec žádná pravda! Já jsem mohla být ponechaná úplně a naprosto bez dozoru, jak jsem určitě dokázala hned vzápětí, když jsem nám našla jídlo.
Najedli jsme se do sytosti. Rozhodně dost na to, abychom měli energii jít si hledat nějaký zákusek. Nechápala jsem, jak je možné, že tu vlci nechali prostě povalovat takový obří flák jídla. Copak nevěděli, co to je hlad? Nevěděli, že se má jídlo hned sežrat, protože později už by žádné být nemuselo? V duchu jsem nad tím vrtěla hlavou. "Grueeeek," nezůstala jsem za Jessiem pozadu s krkancem vytaženým až někde z paty. Olízla jsem si čenich a podívala se na divné zvíře, ze kterého jsme dost ujedli. "Co to vůbec má být? Nějaká koza... ale taková tlustá. Špekoza," zachechtala jsem se a bez váhání následovala Jessieho ven z úkrytu. Škrábat se chodbou nahoru nebylo nejjednodušší, ale po spánku byla má nožka stejně odpočatá a plná elánu jako já, takže jsem to zvládla bez nějakého karambolu.

//Asgaar

64 (12)

No. Tak jsem teda Jessieho nakonec vážně kousla. "Ups," vyjádřila jsem se k tomu. "To byl omyl, chtěla jsem kousat jenom ve snu," zazubila jsem se na něj špičatými perličkami, které jeho oháňka před chvílí okusila. Jakpak by se mohl zlobit? Však jsem byla hotové vtělení nevinnosti. Hehe, to určitě.
Wylan nás prý definitivně neopustil, musel jít ale cosi řešit. "Hmm. Mňo, ale když dospělí něco řeší, může to trvat věěěčnost," zakoulela jsem očima, vyšlo to skoro nastejno a navíc... Jeden nikdy nevěděl, co se mohlo stát. Museli jsme být připravení na všecko.
Trochu uraženě jsem zkrabatila čumáček, když Jessie prohlásil, že mě dostal na starosti. "Pah, mě nikdo na starost mít nemusí, já se o sebe zvládnu postarat," vyskočila jsem na své tři zdravé tlapky a vytáhla se do celé své trpasličí výšky. "Ale máš recht, že my dva všechno zvládnem i bez dospěláků," dala jsem mu za pravdu aspoň v něčem, aby si snad nemyslel, že ho vyháním.
Teď jsem hlavně chtěla vyřešit otázku jídla. Protože už jsem hladem skoro šilhala. "A proč né obojí? Nejdřív si dáme nějakou snídani, abysme měli sílu na to jít hledat... druhou snídani!" rozhodla jsem se zcela geniálně a začala šmejdit po jeskyni, abych našla tu schovanou krmi, která se tady údajně měla někde schovávat. Moc těžký lov to nebyl. "Ha! Tady něco je, nějaká divná koza nebo co," kopla jsem muflona, kterého zbýval větší kus, do zadku. Bylo mi jedno, jestli to je koza nebo ovce nebo Wylanova prababička. Zaťala jsem do toho zuby a začala to mordovat, abych urvala co největší kus.

63 (11)

Nějaké spory a hádky šly úplně mimo mě. Chrněla jsem jako špalek, s Jessieho ocáskem pod hlavou, jen jsem sebou občas škubla, když se mi zrovna zdál nějaký divoký sen. A že jich bylo dost! Většinu jsem jich hnedka zapomněla, ale ten poslední si pamatuju moc dobře. Běhali jsme s Malechitem po louce a on mi začínal utíkat. Natáhla jsem krok, nohy jsem měla všecky rovný, takže mi to šlo jako nic. Ale Malech byl vždycky větší a rychlejší, takže mi utíkal a ještě se mi smál. To jsem nemohla dopustit! Otevřela jsem tlamu a chramst-
V momentě, kdy jsem kousla bratra do zadku, jsem se probudila. Otevřela jsem oči a zjistila, že v tlamě žužlám huňatou oháňku, která ke všemu není moje. Zmateně jsem zamžourala kolem a vyplivla Jessieho ocas, který jsem možná taky tak rafla, jako bráchu ve snu. Krev v tlamě jsem ale necítila a byl pořád připojený ke zbytku vlčkova těla, takže tak zlé to být nemohlo. "Jessie? Spíš?" zajímala jsem se - pro případ, že by ho moje žužlání neprobralo. "Wylan se na nás vykašlal," informovala jsem ho nespokojeně, když jsem hnědého vlka nikde nenašla, široce zívla a olízla si čenich. Aspoň, že Jessie pořád držel při mě. Byl to můj jedinej kámoš a jinýho jsem ani nepotřebovala (stejně mi ale bylo trochu líto, že Wylan zmizel).
Něco mi ale přece ke štěstí chybělo. V břiše mi ukrutně zakručelo. "Huuuuh, myslíš, že se tady vede něco k jídlu?" On by to mohl vědět, byl tady přece, no... doma?

62 (10)

Usnula jsem jako špalek, ale nespalo se mi zrovna nejklidněji. Slyšela jsem pořád nějaké hlasy a ty mě chvílemi tahaly až k samotným hranicím bdění. Míchaly se mi do snů a tak jsem z toho měla brzy v hlavě hotovou bramboračku. "Hmff," zafuněla jsem otráveně a křivou tlapkou se ohnala po nějakém pro ostatní neviditelném narušiteli a překulila se zase na druhý bok. Ve snech jsem se navrátila do jeskyně strýčka Yorka, kde jsme byli celá rodina pospolu, a tak mi bylo celkem jasné, kdo jsou původci těch hlasů. Zase se určitě hádají. Jako vždycky. Máma a strejda York se spolu nikdy pořádně nedovedli na ničem dohodnout.
Chvíli jsem se převalovala, napůl ve snách, napůl nevědomky vnímající, co se děje kolem. Nemohla jsem se kloudně uvelebit a zabrat, až jsem nakonec ukořistila cosi huňatého. Byl to Jessieho ocas, což mi ovšem v tu chvíli nedocházelo. Hlavní bylo, že přesně tohle jsem hledala, aniž bych to tušila. Zkroutila jsem si ten chlupatý kus kožešiny pod hlavu a konečně začala pořádně zabírat.

Červen 2/10 - Mráček

U vody nebylo vůbec nic, co by se mi podařilo zahryznout. Otravovat rybky šplícháním ve vodě bylo sice zábavné, ale nebylo to tak úplně ono. Po očku jsem pořád vyhlížela labuť, jestli se náhodou nevyřítí z rákosí a nestrhne se další souboj, ale kdepak. Asi věděla, že to čekám.
Někdo ale přišel. Za mnou se znenadání ozval neznámý hlas. Okamžitě jsem se naježila do všech stran, srst na hřbetě jako pilku a se staženýma ušima a zubisky vyceněnými v širokém šklebu jsem se otočila k tomu, kdo se ke mně přiblížil. Uši mi ale vystřelily zase dopředu, když jsem viděla, že na mě mluví vlče. Hnědý vlk musel být asi podobně starý jako já. Překvapilo mě to. Kromě sourozenců jsem se ještě nepotkala s nikým takovým. Jessie byl taky vlče, ale byl starší... a i když jsem neměla moc odhad, tenhle klučík mohl být možná ještě mladší než já. K neuvěření!
"Čau!" houkla jsem na něj pozdrav nazpět a zaklapala zuby ve vzduchu. Už jsem se tak moc neježila, ale kdyby chtěl provést nějakou blbost, byla jsem připravená. Klidně bych ho kousla, i když byl menší. Měla jsem dneska nějak kousací náladu. "Co chceš?" zajímala jsem se bez okolků a zvědavě si ho prohlížela.

Červen 1/10 - Mrakošlap

Dopajdala jsem v horkém dni k jezeru, které mi bylo nějak povědomé. Však jsem si hned vzpomněla proč. Nebylo z žádných příjemných důvodů. Připlácla jsem uši bojovně k hlavě a rozhlédla se, jestli se odněkud nevyřítí zase ten hrozný bílý pták. Tentokrát už bych se nenechala poštípat a pomlátit křídly! Výhružně jsem zacvakala zuby do vzduchu. Jen si pojď, ty náfuko, zakousnu tě jako potkána, vyzývala jsem labuť v duchu, ale navzdory mému cvakání zuby a bojovnému postoji se pták neobjevil, abychom si mohli dát odvetu. Z větší části se mi ulevilo. Z té menší ale...
"Fňf," odfrkla jsem si a svou typickou kulhavou chůzí jsem došla až k vodě, abych se mohla napít. Bylo vážně dost teplo a tak trocha studené vody přišla vhod. Chňapla jsem po lesklé vážce, která mi probzučela nad hlavou. Chňapla jsem i po malé stříbrné rybce, která vykoukla mezi kamínky na mělčině. Jenže dneska se všechno mým zubiskům úspěšně vyhýbalo. Měla jsem zatracenou smůlu, tak to bylo! Aspoň jsem křivou tlapkou kopla do vody a vyplašila další lesklé rybičky.

Tak jo. Tak já ti to teda řeknu. Ale nesmíš se mi smát! Jestli se zasměješ, tak ti ukousnu ucho. No fakt. A nekoukej se na mě tak, je mi jasný, že to nebereš vůbec vážně. Ukousnu ti obě, jestli na mě budeš tak čučet. Dobře. Já moc na kytky nejsem, abych pravdu řekla. Byla jsem zimní vlče, takže když jsem se narodila, kolem žádný nebyly. Maximálně ledový květy z jinovatky nebo někdy na zamrzlých kalužích.
Když pak sníh roztál, taky mě moc nenadchly. K čemu jsou vlastně dobrý? Já vím, že je z nich hodně vlčic úplně na větvi, ale moc jsem to nikdy nepochopila. Jsou hezký na pohled, to nepopírám. Ale nemusím se jima kochat, čuchat k nim a cpát si je do kožichu. Kdyby byly aspoň k jídlu, to by byla jiná, ale jednou jsem zkusila sežrat pampelišku a víš, jak chutnala? Nechutně. Byla tak hořká, že jsem tu pachuť nemohla vymýt z tlamy ještě půl dne. Bleh! Podle mě je na květech nejlepší to, že se často změní v plody a ty už se jíst dají. Pěkně sladká třešeň nebo malina - ty mi dejte, ne kytky.
Jenže... Je tady jedna výjimka. Ale fakt nevím, jestli mi to budeš věřit. Nemyslím, že se mi líbí ňáká květina, to snad až tak neuvěřitelný není. To ta historka, co se k ní váže, je docela- Ale povím ti to, povím! Však jsem říkala, že ti to povím, tak mi neskákej do řeči! Bylo to na začátku léta. Rozhodla jsem se, že vylezu do skal, abych se v tom trochu pocvičila. Trénovat se musí, toť se ví. Vyšplhala jsem na tu vysokou skálu, která se tyčí nad Asgaarem, jak se jí říká Vyhlídka. Taky právem, výhledy tam jsou jedna báseň. Toho dne jsem tam ale našla něco, co jsem tam nikdy dřív a ani nikdy potom už neviděla.
Rostou tam různý kytky a trávy. Tahle mě ale upoutala už proto, že úplně zářila, i když slunce ještě ani úplně nevylezlo. Určitě znáš fialový zvonky? Tak tohle byl přesně takovej květ, jenže o dost větší a celej zlatej. Byla jsem tam brzo ráno, takže byl ještě zavřenej. Ale něco na něm bylo už v tu chvíli zvláštního. Napadlo mě, že tam počkám, až se rozvine. Hrozně mě zajímalo, jak bude vonět. Víš? Vypadal, že voní přímo božsky. Stejně jsem si tam potřebovala odpočinout, takže jsem si kecla na zem vedle toho zvonku, koukala jsem se, jak vychází slunko a čekala jsem.
Jak na něj dopadly sluneční paprsky, květ se zatřpytil a otevřel se. A zavoněl, jak ten ti zavoněl! Nikdy mi žádná kytka tak nevoněla. Bylo to jako - nesměj se - jako vůně domova, jako měkký pohlazení. Já vím, že to je sentimentální, ale bylo to tak. Viděla jsem v srdci toho zvonku zlatý světýlko a dívat se na něj bylo jako kdybych měla v hrudi malinký sluníčko, co hřeje, ale nepálí. A jak jsem na něj tak koukala, to světýlko pulsovalo a já jsem si uvědomila, že to dělá v rytmu mýho srdce. Pak zafoukal větřík a ten zvonek zazvonil. Došlo mi, že v tom zvonění slyším hlasy. Fakt. Hlasy, který mi říkaly samý hezký věci a tiše zpívaly.
Připadalo mi, že tam sedím jen pár minut, ale když jsem od něj nakonec odtrhla oči, slunce už mi stálo nad hlavou a bylo poledne. Odtrhla jsem se jen proto, že ten zvonek najednou začal hrozně rychle vadnout. Nejdřív se zavřel a hudba zmizela. Pak uvadnul celej a jako by tam ani nikdy nebyl. Ale byl tam. Já vím, že jo. A vím, že tam jednou zase vykvete. Pak ti ho ukážu.

//Prosím oblázky nebo mušličky

Už to tu bylo zase. Ani jsem z toho už nebyla překvapená, i když trochu rozmrzelá. Kolik mi těch zubů ještě bude muset vypadnout? Některé mi vyjely z tlamy, že jsem o tom ani nevěděla, ale zrovna tenhle mě pěkně potrápil. Měla jsem pořád nutkání něco hlodat a hryzat. Hryzala jsem velkou kost, rozhryzala jsem několik klacků, brzo bych asi zkusila ohlodávat Wylanovy kotníky. Naštěstí věci tak daleko nezašly a zub mi konečně z tlamy vypadnul. Byl tu ovšem zásadní problém. Zůstala mi po něm tak nešikovná díra, že mi dělalo problém pořádně mluvit. Stala se ze mně šišla. Šišla! Taková potupa! A teď jsem ještě musela k Zuběnce!
"Vítám tě, Lorno. Tak co, dneska už žádné další zkoušky?" usmívala se víla jako měsíček na hnoji, když jsem vkročila do jejího království. Pokývla jsem jí na pozdrav a zavrtěla hlavou, jako že žádné zkoušky ji nečekají. Ale mlčela jsem. Rozhodla jsem se, že dokud budu šišla, nepromluvím ani slovo.
Samozřejmě si víla hned všimla, že je něco divně. Byla hrozně mazaná, jen tak něco jí neuniklo. "Ah. Tohle musí být jistě zkouška tichem. Ale co se tím snažíš zjistit?" Zavrtěla jsem znovu hlavou, tentokrát už trochu dopáleně. Snad jsem jí právě řekla - dobře, naznačila - že to žádná zkouška není, ne? "Hmmm. Pak tedy držíš bobříka mlčení?" Zavrtěla jsem hlavou. "Prohrála jsi sázku?" Ne-e. "Hraješ s někým nějakou hru?"
Došla mi trpělivost. Nikdy jsem jí neměla zrovna moc. "Nemůvu mvvuvit kvůvi tomu blbému vubu!" vyštěkla jsem na vílu, až mi z tlamy vyletěly sliny. "Nechtěva fem, aby někdo fvyfev ve fem fifla," nafučela jsem se a kecla si na zadek. Víla mě poplácala svou tlapkou po té mojí a já uraženě ucukla. Ještě, aby mě ošáhávala! Možná jsem ji už nepodezírala, ale to neznamenalo, že jsem se s ní chtěla mazlit.
Zdálo se, že ji to nevyvedlo z míry. "To přece vůbec nevadí, Lorno. Brzo si zvykneš, jak máš klást jazyk a než se naděješ, budeš tam mít zoubek nový." Povzdechla jsem si. Chtěla jsem být uražená, ale věděla jsem, že má pravdu. "Hmh," zabručela jsem na usmířenou. "Sice to nemůžu urychlit, ale mám pro tebe zase pár blýskavých kamínků jako bolestné." A už se ta krása sypala na zem. Musím se pak zeptat Wylana, na co to je, umínila jsem si, zatím jsem na to pokaždé zapomněla. "Tak dík," odvážila jsem se víle aspoň poděkovat a povedlo se mi to bez zaškobrtnutí. Zamávala jsem ocáskem, ale to už se všechno zase rozplývalo. "Nashledanou, Lorno!" slyšela jsem akorát, než jsem se opět probudila do světa bdících.

57 (5)

Jessie se pádem nezabil ani nerozbil, což bylo fajn. Chvíli jsem si myslela, že budu mít k sobě kamaráda mrzáčka, ale nějak zvlášť jsem mu to nepřála. Nebyla to úplně sranda. I když já jsem se s tím samozřejmě vyrovnávala výjimečně dobře!
Wylan mi zřejmě nechtěl věřit, že nejsem čunče a nikdy jsem nebyla. "Nikdy nikdy nikdy," zavrtěl jsem rázně hlavou, abych tomu dala tu pravou váhu a poslouchala, co říká o té smečce. "Hmm. To jsem s mojí rodinou dělala taky. Ale smečka jsme nebyli." Nešlo mi to do hlavy, něco kolem těch smeček mi pořád přišlo smrduté. Šourala jsem se dolů do jeskyně a Wylan mi funěl za krk. Ne doslova, ale skoro jo. "Já se nebojím ničeho," odsekla jsem. Nechtěla jsem, aby věděl, že trochu strach mám a že mě po dlouhém dni nožka pěkně pobolívá. Nejsem mrně, nepotřebuju, aby mě někdo litoval.
Jessie s Wylanem se vydali cosi kutit do kouta a já jen koukala, kam bych se vrtla. Chtělo se mi hrozně spát. Ale co všechno se mohlo stát, zatímco budu mimo? Zubatě jsem opětovala Jessieho škleb. "Pff, k čemu? Stejně se zase hned ušpiním." Ale pak mi šeptl do ucha, že to bude v pohodě. Věřila jsem mu. Jessie se vyznal, a Wylan celkem taky - a i on mínil, že je to v pořádku. "Tak jo. Tak dík. Tak dobrou," pronesla jsem k oběma, práskla sebou na nejbližší kožešinu a zcela proti svému přesvědčení usnula jako špalek. Nedalo se s tím bojovat, ani kdybych chtěla.
Nevzbudil mě ani krkolomný příchod kohosi dalšího. "Nedupej, strejčku," zahuhňala jsem akorát s nakrčeným čelem a otočila se na druhou stranu. Strejda York byl zase někde na kvašeným ovoci, to mu máma dá... Všechen ten humbuk se dokonale promísil s mým snem.

56 (4)
//Asgaar

Po očku jsem koukla na Wylana, který nabízel, že všechno okolo smečky může vysvětlit. Trošku jsem nakrčila čumáček: "No a co teda smečka vlastně dělá?" zeptala jsem se. Máma smečky nesnášela, určitě to muselo mít důvod. Předpokládala jsem, že to je kvůli tomu vraždění a kradení kůží, ale jestli tohle Wylanova smečka vážně nedělala, tak... co dělala? Co vlastně byla?
Jessie se obalil tajemnou atmosférou a nechtěl o snu říct ani bů. "Tak to teda vůbec neneee," ohradila jsem se pohoršeně a naprázdno klapla zuby do vzuchu před sebou. "Já se už dávno nepočů- teda nikdy jsem se nepočůrávala!" Jenže on už mě vůbec neposlouchal. Vyplázl na mě jazyk a rozběhl se směrem do jeskyně.
Neváhala jsem a vydala se za ním, ale v tuhle chvíli už mi to běhání vůbec nešlo, jak jsem byla unavená. Po třech jsem doskákala ke svažující se chodbě a už jen viděla, jak se Jessie řítí do šera dole hlava nehlava. "No. Uklouznul," konstatovala jsem suše směrem k Wylanovi, uchechtla se a začala se sama po zadku sunout dolů, protože to vypadalo jako sranda. Vůbec to nebylo kvůli tomu, že jsem měla strach, abych si nezlomila ještě další nohu! Vůbec.
Došoupala jsem se až dolů, kde Jessie už stál a oklepával se. Pádem se nezmrzačil, což bylo fajn. Zastavila jsem se vedle něho a rozhlížela se. Bylo to tady mnohem větší a honosnější, než Yorkova jeskyně. Na zemi byl mech a na zdech ještě divné porosty, které jsem občas viděla na stromech. Jessie se vydal zkoumat nějakou ďůru ve zdi, k čemuž bych se normálně ráda přidala, ale teď už toho na mě začínalo být docela dost. Tlama se mi otevřela v širokém zívnutí a obrátila jsem svoji pozornost na Wylana, který seděl u zdi a povídal nám, co tady můžeme čekat. Stáhla jsem nervźoně uši k hlavě. Nelíbilo se mi, že by tady mělo najednou být o hodně víc cizích vlků. Zatím jsem nikoho neviděla, ale co kdyby se někdo objevil, zatímco budu v říši snů? "A kdy přijdou? Stihnu se vyspat, než přijdou?" vyptávala jsem se s naléhavostí, která se mohla zdát přehnaná.

//Prosím oblázky nebo mušličky

Další zub to měl za sebou. Horší bylo, že jsem netušila, kde skončil. Zatímco jsem si s ním kývala, usnula jsem a ráno už jsem místo něj měla jen díru, takže jsem ho asi spolkla. Snad mě nekousne do zadku, až se půjdu vytento, přemítala jsem nervózně. Něco takového snad nebylo možné, ale stejně jsem z té možnosti byla nesvá.
Každopádně to však znamenalo další návštěvu u Zuběnky. Tušila jsem, že dneska se definitivně dozvím, jestli je dobrá nebo zlá. Neměla jsem totiž zub, který bych jí mohla dát. Ten byl bezpečně schovaný v mém žaludku. Jestli ho ze mě bude chtít vytáhnout i tak, pak je určitě zlá. Co bych dělala v takovém případě jsem ještě tak úplně nevěděla. Asi bych musela improvizovat. Víla měla kouzla, ale byla docela malá, přímo prťavá. Kdybych byla dostatečně rychlá, určitě by se mi povedlo ji překousnout na půlku. Vůbec neví, s kým si zahrává.
Dopajdala jsem až na plácek pod javorem. Zuběnka už na mě musela čekat, protože hned vylétla ze své skrýše. "Zdravím tě, Lorno. Tak jakému testu mě podrobíš dneska?" Zněla docela unaveně. "Žádnýmu," prohlásila jsem a Zuběnka viditelně pookřála. "Ne? Takže jsi se už rozhodla, že nejsem tvůj nepřítel?" "Jop. Jasně," odkývala jsem jí to, i když tohle celé byl test. Jeden velký finální test pro Zuběnku. Potřebovala jsem ale, aby to ona nevěděla. "Ale mám pro tebe špatnou zprávu. Můj poslední zub nedostaneš. Mám ho v břiše."
Sledovala jsem ji pozorně, připravená se vymrštit, kdyby se náhodou zdálo, že se mi bude chtít pohrabat ve vnitřnostech. Zuběnka však nijak nenaznačila, že by něco takového chtěla udělat. "Vážně? No, to nevadí. To se občas stane, vlastně častěji, než bys čekala. Hlavně, když už mi věříš," usmála se a - považte - já jí v tu chvíli vážně uvěřila. Protože už jí prostě nešlo dál nevěřit. Získávání zubů pro ni nakonec nebylo tím nejdůležitějším. Muselo v tom být něco jiného. Třeba to opravdu bylo její životní poslání, dávat vlčatům dárky za to, že ztrácejí tesáky. Nevím. To jsem pořád nechápala a plánovala jsem tomu přijít na kloub, ale prozatím mi stačilo vědět, že nejsem já a všechna ostatní vlčata obětí nějakého podivného démona.
K tlapkám se mi sesypalo pár blyštivých kamínků. Zamávala jsem ocasem. "Tak díky. Vážně už ti věřím," ujistila jsem ještě jednou Zuběnku. Vílu Zuběnku. "Ale možná bys měla zapracovat na tom, aby tohle celý nebylo tak podezřelý." "Věř tomu nebo ne, většině vlčat to tak podezřelé nepřipadá," odpověděla víla poněkud defenzivně. "Ne?" podivila jsem se. Byla většina vlčat ochotná se vrhnout po hlavě do nebezpečí? Nedocházelo jim to? "No, ještě že mají mě. Já už si ty nadpřirozený bytosti proklepnu," zazubila jsem se a cítila, jak se sen opět začíná rozplývat. "Tak zatím," stihla jsem ještě houknout, než jsem se probudila v jeskyni.

+7 a +3

Pěkně mě tou poznámkou nakrknul. Hlavně proto, že to pěkně zabolelo přímo u srdíčka. Nafučeně jsem se rozhodla, že už se na něj ani nepodívám. Dokonce i když se začal omlouvat, okázale jsem sledovala kmeny vysokých kmenů okolo a ne jeho obličej. Kradení kůží vlčatům - a on si myslí, že to je sranda! Oči mi sice směřovaly jinam, ale ušiska jsem stejně natáčela po Wylanovi. Chtěla jsem slyšet, co říká. Navzdory všemu byla jeho slova uklidňující. Musela jsem doufat, že jsou i pravdivá. "Tak jo," zahuhňala jsem, aby vlk aspoň věděl, že ho poslouchám.
Když se začalo mluvit o jeskyni, pomalu, kousek po kousku, jsem se natočila zpátky k Jessiemu a Wylanovi. Jeskyně zněla fajn. Ty jsem měla ráda. Matné vzpomínky na Yorkovu jeskyni, kde jsme se narodili, ve mně vyvolávala příjemné pocity bezpečí a klidu.
A pak ještě přišla otázka na nějaký Jessieho sen, o kterém jsem vůbec nic nevěděla. S jiskřičkami v očích jsem na něj zvědavě pohlédla, ale strakáček se rozhodl dělat tajemného. "Notak, Jessie, měl jsi divnej sen? Já už párkrát taky," pokoušela jsem se mu rozvázat jazyk. Najednou jsem zapomněla, že jsem vlastně uražená. Hlavně, když se Wylan vytasil s tím, že nám ukáže nějakého tajemného tvora. "Fakt, jo?" vytřeštila jsem oči teď pro změnu na něj a olízla si čenich. Doufám, že ten tvor bude k jídlu. Pajdavě jsem vyrazila za Jessiem i Wylanem a statečně s nimi držela jakž takž krok, i když jsem hopkala po třech. O zraněnou nožku jsem se opírat moc nechtěla, dokud si neodpočinu.

//Jeskyně

Wylan vypadal, že se mu vážně ulevilo. Byla jsem si docela jistá, že to nehraje... Nebo jsem tomu fakt hodně chtěla věřit. Ale když se doslechl o našich pronásledovatelích, zase vykulil oči. "Setřásli jsme je," zopakovala jsem ještě jednou. Očima jsem ale přejela okolní stromy a křoviny. Jen tak pro jistotu, víte jak. Opatrnosti není nikdy dost.
Náš lov ryb (hlavně asi Jessieho lov, upřímně) ho nejspíš taky potěšil. Ale pak se začal vyptávat na moji tlapku. Bolela mě, tupě v ní tepalo, potřebovala si nepochybně odpočinout stejně jako celý zbytek mě. "Je v pohodě," prohlásila jsem. Dobře jsem si vzpomínala, že Wylan chtěl, aby se mi na ni někdo podíval, což byla ta poslední věc, kterou jsem si přála. Kdybych mu řekla, že mě bolí, určitě by se to jenom urychlilo.
Nad mojí otázkou se Wylan uchechtl. Stáhla jsem obočí k sobě, až se mi na čele vytvořila hluboká rýha. "To není vůbec vtipný," pronesla jsem ublíženě, v hrudi mi to zabublalo vztekem. Jak se tomu mohl smát? Jemu asi žádná smečka rodinu nezničila. "Jo, to teda kradly. Dostali mýho brášku i moji mámu, abys věděl," otočila jsem hlavu do strany. Wylan byl fajn, ale teď mě teda naštval.
Zamrkala jsem, měla jsem teď pořád na krajíčku a hrozně mě to štvalo. Asi by bylo vážně nejlepší jít si odpočinout, i když Jessie z toho moc nadšeně nezněl. Vlastně jsme ho docela odstrčili, což jsem si uvědomila, až když promluvil. "Já bych celkem šla," zamrmlala jsem pořád ještě poněkud uraženě. Nebylo to tak dávno, co jsme naposled odpočívali, ale cesta sem byla dlouhá a plná hrůzy a navíc jsem byla zvyklá si urvat každou chvíli odpočinku, která se naskytla. Vypadalo to, že se moje životní poměry mění, ale zvyky se tak snadno setřást nedaly.

Uvědomění, že Wylan je smečkový vlk, nebylo úplně nejpříjemnější. Trochu to otřáslo mojí chatrnou důvěrou - ale kdyby mě chtěl stáhnout z kůže, už by to přece mohl udělat dávno, že ano? Vypadal vážně hrozně mile. Musela jsem si přiznat, že to asi vůbec nechápu. Jessie se s tím zdál být v pohodě... a to mě asi uklidňovalo víc, než cokoliv jiného. Popotáhla jsem a zkoumavě se na něj zadívala. Určitě mě nevodil za čumák? "Wylanova smečka nehoní nečistá vlčata a nechce jejich kůže?" ujišťovala jsem se.
Jessie se začal čistit, ale já jsem se neobtěžovala. Sice jsem měla kožich zacuchaný a plný semínek z trávy, ale už mi pomalu osychal a to pro mě v tu chvíli bylo nejdůležitější. "Jo tak," řekla jsem, i když jsem se o tom Siriusovi moc nedozvěděla. Jen, že je kamarád Wylana. No. Snad by se Wylan nekamarádil s někým, kdo by mě sežral? Ale lepší bude mít se na pozoru.
Nastražila jsem uši zrovna ve chvíli, kdy se k nám začalo přibližovat hlasité dupání. Přes svou únavu jsem vyskočila na tři nožky, ale Jessie už se vrhnul přede mě. Vycenila jsem zuby a z křoví se vyřítil - "Wylane!" Spadl mi kámen ze srdce, dokonce jsem krátce zamávala ocasem. Trochu jsem se zastyděla, že jsem o něm pochybovala, protože vypadal, jako že se každou chvíli samým strachem počůrá. Mrkla jsem mu pod nohy, jestli už se mu tam náhodou nedělá louže, zatímco ho Jessie uklidňoval, že jsme v pohodě.
"My sme museli utýct. U řeky byli divný vlci, ale schovali jsme se jim v trávě a pak v lese," dovysvětlila jsem mu potom to, co opomněl. "Lovili jsme ryby," dodala jsem a olízla si čenich. Klidně bych si ještě něco málo snědla. Ale nejdřív jsem si chtěla být fakt stoprocentně jistá, že to tady je v pohodě. "Hele, Wylane, tvoje smečka nekrade vlčatům kůže, že ne?" Radši jsem to chtěla slyšet i od něj. Přímo od zdroje, takříkajíc, když to byla jeho smečka.

Nebyli jsme moc dobře schovaní ani před deštěm, ani před nepřátelskými zraky, ale bylo to lepší, než nic. Minimálně lepší, než na otevřené pláni. Jessieho slova toho však pro můj klid duše příliš neudělala. "Smečka?" zašeptala jsem a cítila jsem, jak strach z toho jen napůl chápaného slova opět stoupá mým tělem. "Utekli...? Ale já do smečky nemůžu," snažila jsem se Jessiemu vysvětlit, že jsme vlastně vůbec neutekli. Jenže sama jsem tomu rozuměla jen částečně. Nemohla jsem do smečky kvůli svému původu. Byli to ostatně právě urození vlci z vysokých pozic smečky, kteří mě lovili. Netušila jsem, že to někde může být i jiné.
Nejlepší by bylo odtud hned zmizet, ale teď jsem prostě nemohla. Musela jsem trochu popadnout dech, nohy by mě už asi ani neunesly, nejméně ze všech ta zraněná. Pláč už zase hrozil, že mě přemůže. Sice jsem s tím bojovala, ale několik přidušených vzlyků mi uniklo a tváře mi zmáčely slzy. Jessie do mě dloubnul. "Nech toho, já nebrečim," odtáhla jsem se a cvakla zuby po tom všetečném čenichu, ale bez velkého zápalu, spíš abych si ho udržela od těla. Jessieho jsem se nebála, ale stejně jsem se pořád necítila v pohodě s tím, že by měl na mě sahat. Na jednu stranu jsem byla ráda za jeho starost, ale... tohle bylo pořád trochu moc.
Myšlenky se mi pořád vracely ke smečce. Co to předtím Jessie říkal? Že Wylan a Sirius jsou odtud? Asi nemůžu věřit ani Wylanovi. A kdo je Sirius? Zhluboka jsem popotáhla a důkladně si otřela oči, ze kterých mi pořád ještě kapalo. Stáhla jsem se do nespokojeně naježeného klubíčka. "Hele, Jessie, kdo je ten Sirius? Ty tuhle... smečku... znáš?"