Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Koukala jsem do tekoucí vody, na níž se zdeformovaně odrážel můj obličej. Skoro bych se až zděsila nad tím, jak jinak teď vypadal! Jak... dospěle? No, ne úplně dospěle, ale o hodně dospěleji, než kdy dřív. Teda. Až se budu na sebe dívat ve vodě příští zimu, už budu asi úplně vyrostlá. To je teda něco, přeběhl mi trochu i mráz po zádech. Čas hrozně letěl. Pravda ale byla, že teď spíš moje tvář víc odpovídala tomu, jak jsem se uvnitř cítila už delší dobu - na to být doopravdy vlče jsem moc času nikdy neměla. Co mě asi v tom příštím roce čekalo? Koukala jsem do vody a představovala si, co se asi všechno stane. Určitě potkám nové vlky, třeba se i naučím nějaká kouzla-
Hlas, který se mi náhle ozval za zády, mě pořádně vylekal. Byl blízko a ten, komu patřil, na mě svůj pozdrav doslova vybafl. Bohužel pro mladou vlčici, mou naučenou reakcí na leknutí nebylo zaječet a skočit dopředu - mou prvotní reakcí byl vždy a pouze útok. Otočila jsem se tak rychle, jak mi to zmrzačená tlapka dovolila a než jsem si uvědomila, že na mě mluví vlče ne o mnoho starší, než já sama, už jsem se proti ní s vrčením a vyceněnými zuby ohnala.

Najdi nebo si vyrob a ochutnej rybí nanuk
//Středozemka

Přešla jsem pláň, na které už leželo docela dost sněhu a dopajdala až k potoku, který protínal krajinu. Pořád jsem se rozhlížela, abych se někde neztratila, ale docela jsem svému oritentačnímu smyslu věřila. Jéžiš, nejsem blbá ne? zakoulela jsem očima a došla až k okraji potoka. Nebyl na něm ještě led, jen kolem okraje taková křehká zmrzlá krajka, ale na břehu ve sněhu cosi leželo. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že to je ryba. Měla to už za sebou, i když těžko říct, jestli chcípla ve vodě a jen ji to tady vykoplo na břeh, nebo jestli nejdřív vyskočila z vody a potom umřela ve sněhu. Tak či tak, bylo po ní a byla úplně tuhá.
Jídlu bez práce jsem nemohla říct ne. Kousla jsem do ryby a zjistila, že je pěkně zmrzlá. Byl to úplný rybí nanuk, takže nebylo úplně tak snadné ji jíst. Nejdřív jsem ji chvíli okusovala a ožužlávala, aby se rozpustila, ale až po notné chvíli se mi povedlo si jí vážně pořádně ukousnout. Zabavila jsem se touhle činností na docela dlouhou dobu, až nakonec z ryby nic moc nezůstalo. Olízla jsem si spokojeně čenich a protáhla se. Koukala jsem do tekoucí vody a uvažovala, co mám podniknout dál. Byla asi jen otázka času, než se Wylan a Jessie začnou strachovat, jestli jsem někde neumřela v pangejtu, i když jsem je varovala, že jdu ven, takže bych ten čas měla nějak využít!

Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.
//Asgaar

Vylezla jsem ven z lesa a začmuchala ve vzduchu. Cítila jsem kde co, všechno možné se tady vznášelo ve vzduchu. Dokonce jsem i viděla zajíce, který poskakoval v trávě a ohryzával křoviny. "Joj, kdybych mohla utíkat, ty bys viděl," frkla jsem, ale když jsem ho viděla, jak se tam tak mrcasí na sněhu, kterého bude brzo určitě ještě víc, nemohla jsem si pomoct a přemýšlet o tom, jak že vlastně tihle býložravci zimu přežijou. U vlků to bylo jasný - ti prostě žrali všechno, co běhalo, plavalo nebo lítalo vzduchem. Ale zajíci a srnky žraly trávu a ta v zimě byla pod sněhem. Žrali listí, které bylo pod sněhem. Žrali možná i ovoce nebo co já vím, které v zimě nerostlo. No a jestli všichni pomřou hladem, pak my vlci taky pomřeme hladem! zděsila jsem se. Ne zas tak moc - nějak to fungovat muselo, protože zatím všichni zajíci ani vlci nevymřeli, ale stejně jsem pro ně možná mohla něco udělat?
Přepajdala jsem směrem k místu, kde byla suchá tráva a začala ji trhat do tlamy. Když jsem nasbírala pořádný svazek, položila jsem ji pod křoví, kam jsem si myslela, že tolik sněžit nebude. No a pak jsem to zopakovala znova, a znova, a pro jistotu ještě jednou, až jsem měla plnou tlamu podivné pachuti a pod křovím ležela pěkná kupička. "Tak. Teď nemůžete říct, že pro vás nic hezkýho nikdy neudělám," okomentovala jsem to směrem k zajícům a vydala se dál.

//Ronher

(loterie 4/5)
//úkryt

Když jsem byla najezená a odpočatá, už jsem skoro vůbec nemyslela na poslední zbytky rýmičky, které mě šimraly v čumáčku. Cítila jsem se fajn, jediné, co mi den trochu kazilo, byl fakt, že jsem vůbec netušila, kam se poděli ti moji dva troubelíni. A tlapky mě svrběly touhou cosi dělat. Nechtěla jsem tu sedět a čekat, až se objeví. Určitě se nenaštvou, když se půjdu projít jenom kousek po okolí, usoudila jsem. "WYLANÉÉÉ! JESSÍÍÍÍ! JÁ DU CHVÍLU VEN, JO?" zařvala jsem z plných plic, až jsem se z toho zakuckala, jak mě v krku ještě malinko škrabkalo.
Pak jsem zamířila přes les. Přes hory a přes doly... no, to úplně ne. Prostě jen mezi stromy. Trochu jsem čmuchala v křoví, zkoušela, jestli nenajdu něco k snědku nebo nějaké zvíře dost pomalé, hloupé nebo zmrzlé na to, abych ho ulovila. Narazila jsem ale jen na další pitomý veverky, na které jsem aspoň nafučeně zavrčela, když už jsem se na ně nemohla dostat. "Však já vám jednoho dne ukážu, grrr," odfrkla jsem si znechuceně, z těchhle zvířat se mi dělalo přímo šoufl, jak machrovala s tím, že umí lozit po stromech.
Postupně jsem se dopajdala až k okraji lesa. Trochu jsem tam zaváhala, možná to přece jen nebyl ten úplně nejlepší nápad... ale však nepůjdu nikam daleko, a taky už jsem nebyla ani malá, ani hloupá, žejo. Však už jsem byla na světě skoro rok! Teda aspoň jsem to soudila podle toho, že na zemi už zase místy ležel sníh, který byl všude kolem i tehdy, když jsem byla ještě malinkaté dítko.

//Středozemka

121 (14), loterie 3/5

Spala jsem neznámo dlouhou dobu. Zdály se mi naprosto šílené, zamotané sny, které nedávaly ani trochu smysl. Byly v nich močály, blátošlap, bludičky, kořeny stahující vlky do bahna... snažila jsem se před tím utéct, ale nohy jsem měla najednou zamotané v řasách. A pak jsem najednou byla zpátky s mámou a Adina na nás útočila, zatímco jsme ji snažili přesvědčit, že nic takového dělat nemůže, protože je přece po smrti, tak se vrať do bažiny, Dino, slyšíš, vrať. Se. Do. Bažiny-
"Áááh!" vyjekla jsem náhle, jak jsem se s trhnutím probudila. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, kde to vlastně jsem. "Oh. To se mi jen zdála nějaká blbina," došlo mi. Vyšvihla jsem se na nohy a protáhla se, pak jsem se pro dobrou míru ještě otřepala od hlavy až po ocásek. Cítila jsem se už o něco líp, trošku mi ještě tekla nudle, ale už mi nebylo tak blbě. Zase se mi vrátila chuť něco dělat. I nožka si tím spánkem trochu odfrkla a byla ready na další dobrodružství. Dopajdala jsem se do koutku, kde bylo jídlo a snědla něco málo ze smečkových zásob, než jsem se začala štrachat směrem ven z jeskyně. Třeba narazím na Wylana s Jessiem. Kde se jen ti dva opozdilci zasekli? Věděla jsem, že mě určitě neopustili, ale netušila jsem, jak jsem se jim mohla zase ztratit. To už byl asi můj talent nebo co.

//Asgaar

120 (13)

//Asgaar

V jeskyni byl klid. Tentokrát jsem se ani nebála toho, že tu na někoho narazím. Bylo to asi tak to poslední, co jsem měla na mysli, možná bych si nikoho ani nevšimla, kdyby stál přímo přede mnou. Nezajímala jsem se dokonce ani o maso uschované ve spíži, což už bylo na pováženou. Vzala jsem to přímou čarou na kožešiny, kde jsem se stočila do ježatého klubka, čenich si schovala pod přední tlapu a zavřela jsem oči. Co se to na mně jenom chytlo za srágoru, pomyslela jsem si zkroušeně. Bylo to jako tenkrát, když jsme ještě byli na cestách s mámou. Tehdy jsem ale neměla teplý úkryt, kam se schovat ani měkkou kožešinu, na kterou bych se mohla schoulit. Věděla jsem, že to přejde, ale bylo to hodně nepříjemné. S povzdechem jsem se pohodlněji uvelebila a moje myšlenky začaly rychle odplouvat kamsi do neznáma. Během pár chvil jsem spala jako špalek, ani jsem neslyšela, jestli Wylan s Jessiem přišli za mnou nebo ne.

//Zarostlý les

Šourala jsem se směrem k lesu a už ani nekoukala, kde jsou Wylan a Jessie. Bylo mi na nic a hrozně jsem se těšila, až si zalezu do pelechu. Stejně jsem kloudně nechápala, co ti dva řeší. Proč by se Wylan chtěl zahazovat s někým, kdo si ho zcela očividně nevážil? Přece nebyl hloupej, ne? Dospěláci a jejich vztahy. To asi nikdy nepochopim. Aspoň doufám, ušklíbla jsem se pro sebe a pořádně nahlas si kýchla, až mi z nosu vyjely opratě. "Bleh," otřela jsem si nudli do nejbližšího křovíčka. S ucpaným čumákem jsem skoro nic necítila, ale podle toho, jak to v okolí vypadalo, jsem soudila, že tohle už je Asgaar. "Já du do úkrytu, jo?" zahuhňala jsem jen napůl srozumitelně k Wylanovi a Jessiemu. Nevěděla jsem, co za plány mají oni, ale můj plán byl zaplout co nejdřív do kožešin a spát, spát, spát. Byla jsem hrozně unavená, rozbolavělá a skoro jsem nemohla dýchat čenichem. Doufala jsem, že mi bude stačit se z toho vyspat, protože takhle jsem se vážně dál cítit nechtěla. Byl to vážně opruz, to vám tedy povím. Ať už se mnou vlci šli nebo ne, povedlo se mi najít díru, která značila vstup do jeskyně, opatrně jsem se dosmýkala až na její konec a konečně se octla tam, kde jsem si nejvíc přála být.

//úkryt

Listopad 8/10 - Tundra

Tundra se tvářila podobně šokovaně jako Wylan, když jsem mluvila o umírání. Dospěláci vůbec neměli šajnu, co všechnu se na světě děje, v tom to bylo. Možná jsem byla ještě mladá, ale to neznamenalo, že jsem ještě pořád blbá! Už jsem toho taky docela dost viděla a zažila, už jenom moje zchromlá tlapka vypovídala svůj vlastní příběh. Asi. Nikdy jsem nad tím moc nedumala.
Každopádně hlavní teď bylo ulovit nějakou tu rybu. Tundra mínila, že žerou listí. "Víš co, to by i dávalo smysl," kývla jsem na souhlas. Nejen, že listí do vody často padalo, ale taky v ní rostly různé rostliny, které ty lístky měly. Jasně, že to ryby určitě jedly! Sledovala jsem s hlavou zvědavě nakloněnou její počínání a čučela do vody, jestli se nějaká ta ryba už blíží. "Mhm," odsouhlasila jsem tichounce její taktiku. A čekala. A čekala...
Náhle jsem celá ztuhla. Vážně se nějaká ryba blížila! Málem jsem se hned vrhla dopředu, ale připomněla jsem si vé předešlé neúspěchy i Tundřina slova o trpělivosti. Přinutila jsem se ještě počkat, až se kapřík přiblížil dost blízko. Zvědavě svou našpulenou tlamou zobl do lístku - a potom CHRAMST! Už měl v zádech moje tesáky! Tentokrát jsem hned věděla, že jsem chytila vážně rybu a ne řasu nebo klacek. Mrskala se mi v tlamě a cítila jsem chuť rybiny. "Mhmmh hhh! Mhhmmm hhh!" volala jsem triumfálně, akorát to s plnou tlamou ryby nebylo tolik slyšet. Ale to bylo fuk! Hlavně, že jsem ji vážně měla! Co nejrychleji jsem ji zakousla a odložila na břeh vedle té Tundřiné. "Super plán, tyjo, bezva! Tak co, která je větší?" vzpomněla jsem si na naši soutěž, ale upřímně se mi zdálo, že ryby jsou velké tak nastejno.

Listopad 7/10 - Tundra

Tundra asi netušila, že moc dobře vím, jak to na toulkách chodí. "Jo. A taky je hodně jednoduchý při něm umřít," řekla jsem věcně. Taková už byla realita. Teď jsem sice byla smečková vlčice, ať se mi to líbilo nebo ne, ale na své tulácké kořeny bych mohla zapomenout jen těžko.
Pustila jsem se znovu do lovu, ale obří ryba, kterou jsem chytila ne a ne se nechat vytáhnout nad hladinu. Až když jsem uslyšela Tundru (a taky už mi vážně, vážně docházel vzduch), vynořila jsem se a zhluboka zalapala po dechu. "Kořen...?" Někde v hloubi duše jsem to asi tušila celou dobu, že to s tou obří rybou nebude až tak jednoduché. "Achjoo, je to těžší, než to vypadá," povzdechla jsem si a olízla si hladově čumák. Ryby protestovaly proti tomu, abychom je žraly. Dobře, možná to dávalo trochu smysl... Ale stejně! Aspoň jedna se mohla obětovat pro moje dobro!
Otočila jsem se zvědavě na Tundru, která navrhovala zkusit jinou strategii. "Jasně, zkusit to můžem. Ale jak se to dělá? Co mají ryby rády tolik, aby připlavaly až k nám?" Vlastně jsem ani nevěděla, co ryby žerou. Asi menší ryby. A ty nejmenší? Brouky?

Narodit se jako nelétavý tvor byla pěkná smůla. Někdy byly dlouhé týdny, kdy jsem na tuhle nespravedlnost světa ani nepomyslela, ale pak mi to začalo v hlavě zase hlodat. Nezasloužila jsem si snad taky aspoň jednou vidět svět z ptačí perspektivy? Nepřišlo mi moc fér, že bych o to měla být ochuzená jen proto, že jsem byla vlk. Na to, abych vyšplhala na nejvyšší horu a podívala se na zem z ní, jsem bohužel moc stavěná nebyla. Nijak mne nelákala představa, jak se se svou křivou nožkou plahočím do strmého kopce, snažím se překonat zubaté skály a křivý terén. Někdo se v tom možná vyžíval, ale pro mě to byl akorát tak recept se zřítit a zlámat si ještě něco dalšího. Nadělala bych ze sebe akorát ještě většího mrzáčka, než už jsem byla.
Nějaké nápady, jak to napravit, jsem měla. Například jsem si mohla zkusit promluvit s bohy, ale kdyby to nevyšlo, mohla jsem si ta křídla zkusit udělat sama. Načala jsem vlastně už i nějaké experimenty. Nic jsem o tom však neřekla Wylanovi, protože by ho asi klepla pepka, kdyby věděl, že bych ráda lítala a že jsem si z klacků a listí začala stavět křídla! Nemusel by se ale bát zase tak moc. Nic z mých plánů totiž nefungovalo, jak mělo. Nikdo vám neřekne, že klacky nechtějí držet u sebe, že slepovat je blátem moc nejde a že listí jako náhrada peří stojí za nic. Navíc byl problém vymyslet, jak je k sobě přidělat a zároveň s nimi moci hýbat. Nevzdávala jsem se ale. Nikdo a nic mě nemohlo zastavit ve splnění mého snu! Ne, ani zemská přitažlivost, můj nepřítel číslo jedna.

Listopad 6/10 - Tundra

Byla jsem statečný lovec, odhodlaný lovec... a taky smolařský lovec! Jak jinak se dalo vysvětlit, že jsem místo ryby vytáhla jen chuchvalec zeleného slizu? Tundra přitom z vody kořist vytáhla. Pohledem jsem sledovala oblouk, který její ryba opsala, než se rozplácla na břehu. Lehce jsem se tomu zamračila. "To teda není dobrá práce, když jsem vylovila jen tenhle kekel," nakopla jsem řasu a zhnuseně zatřásla tlapkou, když se mi na ni nalepila. "Ty ryby blbý mi to určitě podstrčily!" Jo, tím to muselo být. Určitě to nebyla moje vina!
Ale nemohla jsem se jen tak snadno vzdát. Řekla jsem Tundře, že to umím, ba že to je dokonce jednoduché, takže jsem teď musela prokázat pravdivost svých slov. "Jasně. Tentokrát už mě nedostanou," odkývla jsem a překulhala po břehu o něco dál, kde nebyla voda tak rozbouřená a ryby snad ne tak vyplašené. Zahleděla jsem se do vody, napjala smysly na maximum a s mohutným šplouch jsem se vrhla do útoku. Něco jsem v zubech vážně sevřela! Zadníma nohama jsem se zapřela do země a začala tahat ze všech sil. To bude ta největší ryba na světě, tyjo, ani se nehne! Jenže to, co jsem se vší silou snažila vyrvat, byl slizký kořen zarostlý do dna. Zatím mi to nedošlo. Tahala jsem a tahala, ale "ryba" ne a ne povolit. Však mi za chvíli dojde vzduch! Snad mi Tundra pomůže! Odmítala jsem svůj úlovek pustit, abych volala o pomoc.

Listopad 5/10 - Tundra

No, naštěstí asi nehrozilo, že by vlčice měla v zimě zmrznout někde v díře, takže jsem jen spokojeně zamávala ocasem a odkývala jí to. "Tak jo, to máš dobrý," zakřenila jsem se na ni. "Taky bych byla radši, kdybych nemusela bejt ve smečce, ale..." Pokrčila jsem rameny, jakože co naděláš. Wylan i Jessie ve smečce byli a já je nechtěla opustit. Zbytek vlků tam jsem moc neznala a smečkový život pro mě byl trochu záhada a navíc mě to ani tolik nezajímalo.
Popsala jsem Tundře, jak ty ryby vlastně chytat. Teoreticky jsem to věděla, prakticky to mohl být trošku větší problém. Spoléhala jsem na to, že to okoukám od vlčice nebo se ozvou nějaké hluboko zakořeněné instinkty, které jsem v sobě určitě měla. "Hehe, to se ještě uvidí, kdo bude ten pravej přeborník," prohlásila jsem sebevědomě, ale při jejím doteku jsem se rychle odtáhla a v hrdle se mi mimoděk ozvalo krátké varovné zavrčení. Tohle se mi moc nelíbilo. Přešla jsem to ale beze slova, stoupla si na břeh jezera a zahleděla se do vody - aspoň zdánlivě.
Místo ryb jsem ale pozorovala Tundru, jen tak koutkem oka. Postávala na břehu a potom se odrazila a s velkým šplouchnutím se ponořila pod vodu pro rybu. Trochu jiná taktika, než má Jessie, přimhouřila jsem oči, ale lovit v jezeře bylo konec konců jiné, než lovit v řece. Pár malými krůčky jsem se přemístila na mělčinu a když se přiblížila ryba, zopakovala jsem po Tundře její akrobatický výkon. Nebyl až tak elegantní, protože o jednu přední tlapu jsem se nemohla pořádně opřít, takže jsem skočila dost křivě. Hlava mi zajela pod vodu a od čumáku šly bublinky - ale kde byla ta ryba? Otevřela jsem pod vodou oči a chňapla po prvním tmavém stínu, který jsem spatřila. Vytáhla jsem to nad vodu, ale už podle chuti jsem poznala, že to nebude úplně ono. Vylovila jsem jenom pěkně slizký chomáč vodní řasy. "Fuuuuj," prskala jsem, když jsem ten zelený sliz odhodila na břeh. "To je ale hnus!"

Seděla jsem na kopci a sledovala ptáka kroužícího nad loukou. Už jsem si zase nepamatovala, který to je, jestli orel nebo káně nebo něco docela jiného. Optala jsem se na to nějakého dospěláka a on mi to řekl, ale samozřejmě se mi to už z hlavy vykouřilo. Ovšem to nebylo to hlavní, co mě trápilo. O jméno opeřence mi vůbec nešlo, pro mě za mě to mohl být klidně bájný fénix, ale strašně jsem mu záviděla. Ano, záviděla jsem ptákům, že můžou lítat a koukat na celý svět hezky z nebes. Snažila jsem se představit si to, jak skvělé a úžasné to musí být. Teplý vítr pod křídly, pod sebou celý svět jako na dlani tlapky, nikdo vás nemohl zastavit. Tam, kam jste chtěli, jste si mohli prostě doletět. Tlapky vlků ani ostatních zvířat se nemohly měřit s tím, jak mocná byla křídla. Ach, jak bych si přála taky taková! A už by mě nemuselo vůbec trápit, že se svou křivou nožkou nevyškrábu do kopce nebo že nedojdu tak daleko. Okřídlenou by mě už nikdo nechytil. Lehce bych se vznesla do nebes a předvedla pro jednou taky trochu obratnosti. I mně by potom mohli vlci závidět, že zažiju něco, co jen málokterý čtyřnožec. Co však musel vlk udělat pro to, aby se mu dostalo křídel? Leda jít prosit u bohů, ale u nich jsem pořád ještě nevěděla, jestli jsou opravdoví nebo to je podobný výmysl, jako Vlčíšek, kterým se jen oblbují malá vlčata. Asi to budu muset ještě zjistit. Třeba se mi podaří nějakou entitu přemluvit, aby mi křídla přičarovala. A pak už mě vůbec nic a nikdo nezastaví v mojí cestě za naprostou svobodou.

Listopad 4/10 - Tundra

Jakmile vlčice zkřivila obličej, bylo mi jasné, že jsem si naběhla. Asi nebyla až taková přebornice, jak jsem myslela. Ale už jsem do toho šlápla. Nedalo se vycouvat. "Jasně, že jo. Je to lehký," zubila jsem se, zatímco jsem ji pajdavě vedla kolem jezera a doufala, že svou neschopnost dokážu nějak zamaskovat. Třeba se nade mnou rybí bozi na poslední chvíli smilujou a nechají obří rybu, aby mi skočila rovnou do tlamy.
Vlčice začala cestou mluvit něco o tulácích. Proč to teď vytahovala? Možná se chtěla nafařit k nám do smečky? Jak mluvila dál, začalo mi to docházet. "Hele, ale já přece vím, co to je zima, už jsem jednu zažila!" vytáhla jsem se div ne na špičky, aby bylo vidět, jak jsem velká a dospělá. "A navíc nejsem žádnej tulák ani samotář." Nevěděla jsem, jak se úplně nazvat, na člena smečky jsem se taky úplně necítila, ale žít jsem tam mohla. Otočila jsem se na vlčici a zkoumavě ji přejela pohledem. "Máš ty kde zůstat během zimy?" vyzvídala jsem. Mrznout a hladovět nebylo dobrý. To jsem znala z vlastních zkušeností. Tahle vlčice vypadala celkem fajn, bylo by blbý, kdyby v zimě neměla kde být. Možná proto se tak ptala.
Mezitím jsme i mým ne zrovna rychlým tempem došly na místo u břehu, které se mi líbilo. "Tady to je," prohlásila jsem, jako bych tady lovila běžně, i když většinou jsem u jezera na ryby jen koukala a přála si, abych nějakou měla. "Já jsem Lorna," představila jsem se vlčici na oplátku a šmikla ušima. "Taky na mě můžeš volat." Rozhodla jsem se, že tahle vlčice je asi v pohodě, i když jsem se měla pořád na pozoru. Jeden nikdy neví!
Přišoupla jsem se blíž ke břehu a podívala se do vody. Ryby líně plavaly přímo mimo můj dosah. "Tak co? Soutěžíme? Snad se nebojíš, že prohraješ," zazubila jsem se svým aligátorským úsměvem. "Jediný, co musíš udělat je prostě... počkat a pak tu rybu chňapnout," řekla jsem s moudrým pokýváním hlavou. Přesně to jsem dělala na lovu s Jessiem, jenže pak jsem se málem utopila a... No. Prostě to nebyl zrovna úspěch. Ale teď už jsem nebyla mrně! Postavila jsem se ke břehu a začala ryby hypnotizovat pohledem, aby připluly blíž. A přitom jsem pokukovala po Tundře, co bude dělat ona, protože jsem chtěla od starší vlčice tam trochu opisovat.

Look, I'm not a picky eater. If it's at least somewhat edible, I will eat it. Sure, there might be wolves who turn up their noses at eating frogs or bugs. I guess they just don't know what real hunger is. And besides, who cares? I'm not forcing them to eat it. If it offends their delicate taste buds and turns their sensitive stomachs to see me crunch on some grasshoppers, they don't need to watch me do it!
There is however one thing I just absolutely cannot bring myself to eat - and that's mushrooms. I have no idea who came up with them or why, but they must have been stoned out of their mind. What even is a mushroom? It's not an animal. That much is clear. But is it a plant? I don't think so. It has no leaves, no flowers and it's... sort of fleshy, like it should maybe be some sort of a creature but it never quiiiite got there. If that doesn't creep you out I don't know what will.
But even if you get over this somehow and force yourself to bite into it, it doesn't get much better. The texture is absolutely horrible. It tastes like woodshavings and dirt, sometimes with weird overtones I can't even liken to anything. And that is if you're lucky and you don't bite into one of the bitter ones. Why are there even bitter ones, you might ask? I don't know. The gods are just evil, I suppose, that's the only way I can explain it. Some of them are at least pretty to look at. But guess what, the prettiest ones you can't even eat because they might poison you. No, I didn't try that, I heard it from someone and I fully believe it. Because mushrooms are weird and you cannot trust them. I'm sure they'd kill you if you gave them a chance.