Berkla
Berkla ležela v jeskyni, svých šest potomků přitisknutých k boku, zírala do nekonečně pleskajícího deště smíšeného se sněhem a přemýšlela o lásce. Konkrétněji o tom, zda je to vůbec skutečná věc, či jen nějaký trik, kterým všichni obelhávali ji i sami sebe. Možná všichni jen předstírali, tak jako ona. Báli se, co by si o nich ostatní pomysleli, kdyby znali pravdu. Možná láska na světě dávno vymřela, jen se o tom ještě nevědělo, protože vlci byli tak dobří v klamání jeden druhého. Nebo to možná byla jen ona, komu se ten cit vyhýbal. Ať to bylo jakkoliv, věděla jistě, že to nebyla láska, co ji dostalo na toto bohy zapomenuté místo, a že necítila žádnou lásku k otci vlčat ani k nim samotným. Ke Korokovi ji přivedl chtíč a paličaté rebelství, ne láska. O vlčata pečovala, ale nemilovala je. Když už tu byla, nechtěla, aby zemřela. Ne, to ne. Přála si ale, aby nikdy neexistovala. Aby se nenarodila. Nedovedla je milovat. Byla příliš velkým problémem.
Zablesklo se, někde blízko práskl hrom. Jedno z vlčat nespokojeně vykviklo, celá horda se zavrtěla, ale potom byl zase klid. Berkla se v myšlenkách vydala dál. Na začátek celého toho nepořádku.
***
Korok byl mimořádně pohledný vlk. Museli byste být slepí nebo hloupí, abyste to neviděli - to si aspoň myslela Berkla, a ona pochopitelně nebyla ani jedno z toho. A nebyla jediná. Koroka okukovaly snad všechny vlčice, a vsadila by se, že i někteří vlci.
Koukat se nicméně bylo to jediné, co mohly vlčice jako Berkla dělat. Tedy obyčejné vlčice z obyčejných rodin. Korok byl z uznávaného rodu, z mocné rodiny, vznešený vlk, na kterého někde čekala stejně vznešená vlčice, se kterou zplodí vznešené potomky a o Berklu, dceru nikoho, původem z nějaké Vrbiny, si ani neotře tlapy. Byla dobrá na to, aby pro vysoce postavené lovila, bavila je či jim chystala hojivé mastičky, ale na nic víc.
A přece.
Občas ho přistihla, jak na ni kouká déle, než by měl. Smál se jejím vtipům hlasitěji, než si zasloužily. Vůbec ho až podezřele často načapala, jak se náhodou nachází na stejném místě, kde zrovna byla ona. Jak už jsme si ujasnili, nebyla slepá ani hloupá. Nebyla ani ošklivá. Toho si rovněž byla dobře vědoma. Stejně dobře, jako skutečnosti, že si s Korokem nesmí nic začít. Vyhnali by ji, v nejlepším případě, ač tušila, že by ji nejspíš čekal ještě horší osud. Cítila však na sobě jeho pohledy den za dnem a po čase to nevydržela. Mezi všemi prostými i vznešenými vlčicemi - a že jich nebylo málo - ze společenství Lotarských smeček jeho pozornost přitahovala právě ona. Cítila se díky tomu výjimečná. Nadřazená. A neměla snad vždy pocit, že se na ni pravidla tak úplně nevztahují? Že se dokáže ze všeho vymluvit? Že pro ni všechno nakonec dopadne dobře? Takže se za ním jedné noci vypravila. Chodíval často k jezeru, nebylo těžké ho odchytnout samotného. Navíc se tvářil, jako by na ni čekal. Leccos se té noci stalo. I té další. Byla to nebezpečná hra, ale i proto je možná tak bavila. Berkle se líbilo mít tak velké tajemství. Jejímu nudnému životu to dodávalo říz. Ještě párkrát Koroka v průběhu následujících týdnů navštívila u jezera.
Netušila, při které z těch příležitostí k tomu došlo, ale pravděpodobně to bylo nevyhnutelné. Ucítila ty známé změny, ale zprvu se neznepokojovala. Už se to stalo i dřív. Nikdy se jí ale žádné živé vlče nenarodilo. Po nějakém čase to vždy samo skončilo. I proto byla tak neopatrná. Nemohla mít vlčata, byla o tom přesvědčená. A tak i tentokrát čekala. Věděla, že to nebude příjemné, ale přežije a nikdo to nebude muset vědět, včetně Koroka. Tomu jen řekla, že není úplně ve své kůži a on jí zajistil nejměkčí kožešiny a lepší kousky masa, aby se mohla v klidu uzdravovat. Kdepak, nemilovala ho, ale někdy ho měla celkem ráda.
Tentokrát se však její malý problém sám nevyřešil. Čekala a čekala, ale její břicho zvolna, leč nepopiratelně rostlo. Slyšela, že se začíná cosi šuškat a s hrůzou si uvědomila, že musí zmizet. V tomhle případě se na ni pravidla aplikovat budou. Kdyby porodila Korokova vlčata, mohla zapomenout na obyčejné vykázání ze smečky. Zabili by ji a její mladé s nimi. Nejen to, udělali by z ní odstrašující případ, protože to pochopitelně bylo celé její vina, jako by na zplození vlčat nebyli třeba dva. Tak už to chodilo. Jistě i Koroka by stihl trest, avšak trest smrti? Pro jednoho ze vznešených? Dovolte, aby se zasmála.
Když ale prchne, bude to jako by vykřičela svou vinu do světa. Bude muset utíkat dál a dál. Jenže jiná šance neexistovala. Naposledy si dopřála ty vybrané nejlepší kousky masa a vnitřností, v duchu dala sbohem Korokovi i všem přátelům (kterých vlastně moc neměla, a žádné tak blízké, aby se jim svěřila) a pod rouškou noci se dala na útěk. Nad ránem dorazila do mokřin a k uším jí dolehla vzdálená ozvěna vytí. Přeběhl jí mráz po zádech. Věděla, co znamená. Lov začíná.
***
A tak ji její zběsilý útěk dovedl až sem. Otřásla se, když krátce vzpomněla na ty hrozné dny, kdy odpočívala jen v nezbytně nutných chvílích a jinak se soustředila jen na to, aby mezi sebe a pronásledovatele položila co nejvíce kilometrů, aby ona a nenarozená vlčata neumřela hlady a aby našla bezpečné místo, kde by je mohla přivést na svět. To nakonec našla tady. V jeskyni toho starého blázna, Yorka. Byl sprostý, nevrlý a smrděl jako plesnivá kozí useň, ale vzal ji k sobě a pomáhal jí. Ne že by s tím prvním měl příliš na výběr. Berkla se pro sebe ušklíbla. Vtrhla mu do jeskyně, když už se první vlče začínalo drát na svět. Vážně tehdy neměla čas na zdvořilosti, a náladu už vůbec ne. To bylo před dvěma týdny.
Teď jejích šest vlčat - šest, bohové, proč jen jich muselo být tolik? - už otevřelo oči, začínala chodit, hrát si, byla to divoká banda, když zrovna nespali jako teď. Berkla je nechávala, ať si užijí, protože brzy budou muset zase vyrazit a potom už na žádnou legraci prostor nebude. Zatím pronásledovatelé její stopu ztratili, ale na jak dlouho? Z toho, jak dlouho se tu zastavila, ji jímal neklid. Nejraději už by dávno byla na cestě. York ji ale nenechal odejít. "Nech je aspoň povyrůst, sakra. Se šesti harantama tam venku zdechneš tak jako tak." Myslela, že má pravdu, byť nahlas by to nepřiznala, ale co mohla dělat? Nemohla tu čekat, dokud nebudou vlčata dost stará, aby se postarala sama o sebe. Každý další den jen zvyšoval nebezpečí hrozící jim všem. Jeskyně se sice nacházela v samém srdci močálů, kde se stopa hledala jen těžko, ale nepodléhala iluzi, že jsou tu snad neviditelní. Zatím ale musela čekat. Snažila se alespoň vymýšlet plán dalšího postupu a nabrat tolik sil, kolik jen mohla. Položila si hlavu na tlapy a čekala. Až přestane pršet, až se vrátí York, až její vlčata povyrostou dost na to, aby mohla cestovat.
Čekání...
Jak ho nenáviděla.
York
Sledoval, jak ti mrňousi rostou a nebylo mu příliš veselo z vědomí, že brzy budou všichni, včetně jejich matky, mrtví. Jinak to dopadnout nemohlo. Chápal, že Berkla nemá zrovna široké možnosti, jak se dostat z bryndy, ale nevěřil, že její plán na šestinásobnou vraždu a sebevraždu (ať už tomu ona říkala jakkoliv) je jediným možným řešením. Nemohla tu zůstat ani opustit vlčata, jistě. Ale šest jich sama venku s hrdlořezy za patami nikdy neuživí a musela to sama vědět. York si její vlčata celkem oblíbil a Berklu svým způsobem taky, i když byla hotový psí čumák. Měla k tomu ostatně svoje důvody. No, i když měla paninka čumák dost nahoru, nechtělo se mu ji posílat na jistou smrt, pokud tomu mohl jen trochu zabránit. Jak dny plynuly a blížil se čas jejich odchodu, rozhodl se definitivně, že ji zkusí přesvědčit.
"Nech mi ňáký tady," uhodil s tím na Berklu napřímo. "Cože?" vyjevila se vlčice. Nevěřila vlastním uším a jeho drzosti. Skoro ji slyšel: Jak se opovažuješ, co si myslíš, bla, bla, bla. Rychle pokračoval, než stihla otevřít tlamu: "Ňáký vlčata. Nemůžeš je vzít všecky. To snad víš. Ani je nechceš všecky, to zas vim já. Není důvod, abyste tam venku zařvali všichni do jednoho. Postarám se o ty, který mi tady necháš. Budou tady ve většim bezpečí, než na cestě. Tři vlčata schovám snáz, než šest plus matku. Když sem přijdou a nenajdou tebe, se starym magorem Yorkem se zdržovat nebudou. Tobě se zas se třema půjde líp, i jim snáz naplníš břicha." Viděl, že o tom přemýšlí. Hledá skulinu, chybu v logice, cokoliv, co by ji opravňovalo zvolat: "Aha, pitomče, ale na tohle jsi nepomyslel!" a otlouct mu celou věc o čumák. Trpělivě čekal, až si to vlčice nechá protéct hlavou.
Její rezignovaný povzdech mu byl dostatečnou odpovědí. "Dobře. Ale já sama vyberu, která půjdou se mnou." York souhlasil, že na to má jako jejich matka plné právo. Když jen pár dní předtím, než vlčata dovršila první měsíc, vyrážela na cestu, tři nejmenší vlčata vrhu zůstala s ním v močálech. Lorna, Adina a Sodden šli s matkou. York věřil, že už je nikdy neuvidí. Nedovedl však odvrátit jejich matku z kurzu, který si určila. "Aspoň vás tři sem uchránil," utěšoval se, když sledoval Kendru, Marshu a Malechita, jak si hrají v jeskyni. "Aspoň to. Škoda vaší mámy. Nebyla to tak špatná vlčice."
Lorna
Dlouhé dny jejich cesty už ani nepočítala. Bylo jich víc, než měla tlapek, a dál zatím počítat nedovedla. Zpočátku tak skvělé dobrodružství rychle skvělé být přestalo. Jejich malé nožky zdolávaly nekonečné kilometry, na které nebyly stavěné. Matka je nosila, jak jen to šlo, avšak i přesto měla vždy ke konci denního putování Lorna tlapky v jednom ohni. Cesta přes močály byla náročná a dlouhá. Byla však nejbezpečnější, jak jim matka vysvětlila, a tomu Lorna rozuměla. Věděla, že Nebezpečí - vždy s velkým N - číhá všude kolem. Kdokoliv, kdo nebyl matka či sourozenci, byl nebezpečný. "Kdybyste někoho takového viděli, hned mi to řekněte. Když něco divného uslyšíte nebo ucítíte, hned to řekněte. Když vás uvidí oni, schovejte se nebo utečte, a když nebudete moct utéct, bojujte. Kousejte, škrábejte, braňte se, ale nedejte svou kůži bez boje." To jim matka opakovala často. Lornu kvůli tomu skoro každou noc trápily noční můry o vlcích, kteří je přijdou stáhnout z kůže. Tak, jako to udělala matka s králíkem, z jehož kožky udělala pokrývku pro Adinu a nahrubo ji přivázala šlahouny k jejímu hřbetu pomocí své magie. Sestřička z nich byla totiž nejslabší. Nosila na zádech tu králičí kůži, ale pořád se stejně třásla. Matka Adinu nosila častěji, než Lornu a Soddena, protože by jim jinak nestačila a nemohli zastavit, dokonce ani kvůli ní. Nebezpečí jim bylo v patách.
Na cestě nebyl čas na hry a dovádění, jako u Yorka v jeskyni. Lorna na něj často vzpomínala, když hladová usínala, i na sourozence, které nechali za sebou. Jak se asi měli? Byli v pořádku? Nenašli je ti nebezpeční vlci? Stýskalo se jim stejně tak, jako se stýskalo jí? Jen doufala, že se mají lépe, než oni. Museli být stále ve střehu a ani si nemohli příliš povídat mezi sebou. Jen ti, kdo jsou tiší, přežijí. To bylo další moudro, které jim matka předávala. Cestou se je snažila učit i lovit a prát se, alespoň Lornu a Soddena. Adi na to byla příliš nemocná. „Kdyby se mi cokoliv stalo, musíte jít dál. Dávat pozor jeden na druhého a přejít přes pahorkatinu, dobře?“
Další neštěstí, snad znamení, že by měli svůj marný útěk vzdát, na sebe nenechalo dlouho čekat. Močály přikrývala sice tenká vrstva sněhu, ale zima byla mírná a pod tenkou ledovou krustičkou se skrývalo kluzké bahno. Propletené kořeny stromů v rozměklé půdě byly zrádné. Občas tvořily hotové spletence, které jako by jen čekaly, až budou moct chytit neopatrné vlče za tlapku a sníh je zákeřně schovával před vlčími zraky. Přesně do takového místa Lorna šlápla. Uklouzla. Její tělo pokračovalo dál kupředu, ale přední nožka zůstala zaklíněná a cosi v ní křuplo jako lámaný klacík. Strašlivá bolest jí projela snad celým tělem. Hned hlasitě vykřikla, věděla, že by neměla, že musí být ticho, ale tohle tak moc bolelo, ach, maminko-
„Máš ji zlomenou,“ oznámila jí matka, když ji vyprostila z kořenů a podívala se na bolavou nožku. Pak řekla ještě několik věcí, které by si ovšem Lorna netroufla opakovat. „Promiň, mami,“ vzlykala, měla pocit, že to je nějakým způsobem její vina. Teď je kvůli ní určitě najdou. Naříkala co nejtišeji, ale nemohla přestat. Celá se klepala, strašně, strašně to bolelo. „Za to nemůžeš. Jen nevím, co teď budeme dělat.“ Nebyli na cestě ještě ani týden, ale Berkla se odmítala vracet. Už tak se zdrželi až příliš. Matka ji ošetřila, jak v provizorních podmínkách nejlépe dovedla pomocí své magie. Z rovných klacíků vytvořila provizorní dlahu, kterou pomocí omotaných listů a šlahounů připevnila k nožce, ale nebylo to ono. Jejich postup se velice zpomalil. Lorna teď chodit nemohla vůbec, matka ji nosila celé dny na hřbetě, avšak i tak ji zranění častokrát nesnesitelně bolelo. Kosti se navíc nehojily správně. Přes veškerou snahu je dlaha neudržela na místě, jak by měla. Přesto pomalu, pomaličku postupovali dál. Ke skalám pahorkatiny. Tvrdohlavě a nezlomně.
Skály. To byl jejich cíl a zároveň snad jediný ukazatel toho, že se někam posunují. Zasněžené, částečně zmrzlé a částečně příšerně rozbředlé močály kolem vypadaly stále stejně, ale zubaté pahorky se postupně přibližovaly. Každý večer, když uléhali ke spánku schoulení jeden k druhému a často s kručícími bříšky, upírala Lorna pohled na ty ostré vršky, na jejichž druhé straně měla čekat nová země a spása. Představovala si, jak se tam budou cpát tlustými králíky, hrát si na loukách, budou si moci povídat, její nožka se zahojí a už se nebude čeho bát. Jenže svět byl krutým místem. Byla o tom poučenější, než většina vlčat jejího věku, avšak stále ještě si nedovedla představit, jak krutý doopravdy může být. Nebral žádný ohled na její naivní sny.
Smůla se jim nepřestávala lepit na paty. Pár dní předtím, než pahorkatiny dosáhli, přišli o Adinu. Jednoho rána se zkrátka neprobudila. Její tělo vychladlo, když ho duše opustila. Plakali pro ni, ale tiše. A dostala pouze mělký hrob bez značky v měkké hlíně na okraji močálu. Nemohli za sebou zanechávat žádné stopy, nemohli se zdržovat. Dál, dál, dál. Ale zármutek byl těžký a táhl je k zemi, náhle se do promáčeného podloží a do závějí sněhu, které byly hlubší a hlubší, čím víc se blížili skalám, bořili snad mnohem více. Lorna se prodírání těžkým terénem vyhnula, ale i tak tu tíhu cítila. Ležela jí na srdci jako studený balvan. „Poslední den v močálech,“ povzbuzovala je matka, cíl už byl na dosah. Vlhkost a chlad je ale všechny nechaly oslabené. Jak dlouho mohli ještě vydržet?
Když dosáhli kopců, alespoň špetku naděje dostali zpět. Došli už tak daleko a záchrana ležela před nimi, na druhé straně toho skalnatého, kamenitého kusu země. Matka však byla přísnější, než kdy předtím, a také mnohem nervóznější. „Tady musíme být nejvíc ve střehu. Přes pahorky tolik schůdných cest nevede a je možné, že některé budou hlídat. Vezmeme to tou nejpříkřejší. To budou čekat nejméně.“
Cesta byla vskutku příkrá, i když to Lorna popravdě sotva vnímala. Byla téměř na konci sil. Nožka stále bolela, ač se její stav pomalu zlepšoval, avšak za těch pár týdnů na cestě už bylo jasné, že ji nikdy nebude mít znovu rovnou a zdravou. Ani jídla tu nenacházeli o nic více. Hlad byl stále věrným společníkem. Nejhorší však byl všeobjímající pocit marnosti a beznaděje. To všechno ji unavovalo, vysilovalo, zahalovalo celý svět do neproniknutelné husté mlhy. Cítila, že je to blízko. Konec. To místo, kam odešla Adina. Brzy bude po všem.
Stalo se to však jinak, než čekala. Nebezpečí je dostihlo dřív, než si ji stačila vzít smrt vyčerpáním. Semlelo se to tak rychle, že si Lorna později nedovedla ani vybavit, jak přesně to bylo. Lovci je dohnali. Zastoupili jim cestu v úzkém průsmyku. Z jedné strany vysoká skalní stěna, z té druhé prudký sráz. Lorna stačila zaznamenat, že v čele jim stojí vlk s téměř stejným kožíškem, jako měla ona a Adina. Táta? Strnul na místě, když je spatřil. „Koroku?“ „Berklo?“ Chvíli se zdálo, že se nic nebude dít, že budou stát naproti sobě navždy. Jako by ta jména byla kouzelnými formulemi, kterými jeden druhého zakleli. Pak se kolem Koroka procpal další vlk, třetí ho doslova přeskočil a to tátu probralo. Všichni tři se na ně hnali, řítili se jako lavina. Zbytek byl chaos. Tesáky a vrčení, pach krve, rudé kapky na sněhu, matčin křik a Soddenovo kvílení... Ona sama sletěla z matčina hřbetu, když se s nimi srazil jeden z vlků a převalila se přes okraj stezky. Dopadla na zdravou stranu a její druhá nožka to vydržela – díky bohům – ale kutálela se dolů z kopce bez šance, že by mohla zastavit. Sníh tlumil její pád, o vyčnívající kus skály se však stejně praštila přímo do zlomené tlapy. Tělem jí projela krutá bolest jako elektrický výboj. Lorna zavřeštěla a potom ji objala milosrdná temnota.
Odevzdala se jí s poklidem a jedinou poslední myšlenkou.
Je po všem.
Korok
Bylo po všem.
Skoro to vyšlo, ale „skoro“ se nepočítalo. Nezáleželo na tom, jak těsně to bylo. Výsledek byl stejný. Berkla mrtvá, vlčata také. Snažil se, upřímně a s využitím veškerého svého důvtipu, leč marně. Dařilo se mu mást stopu a mařit hledání dlouho, aniž by byl odhalen. Nakonec je ale stejně dohnali. Zabili je jako divá zvířata a Berkly lebka bude nejspíš navěky viset na větvi Prastaré vrby, jako připomínka pro všechny, aby se každý držel svého. On sám teď nebyl ničím víc, než obyčejným vlkem. Byl zbaven svého postavení, klesl na samé dno hierarchie. Zemřít ale nemusel. Mohl děkovat bohům, že se narodil jako samec a k tomu z dobré rodiny, jinak by na Vrbě visela i jeho lebka.
Teď bylo po všem. Srdce měl těžké a věděl, že stíny ze své duše nikdy nevyžene. I on, možná ze všech nejvíc, měl na tlapách krev Berkly - vtipné, drzé, pohledné - a jejích nevinných vlčat. Jejich vlčat. Ale možná existovala naděje, byť malinká, že by mohl něco z toho třeba jen trošku napravit. Možná, ale musel spěchat.
Klusal cestou k místu, kde mu ta malá zmizela z dohledu. Řekl zbytku lovecké družiny, že se jen přesvědčí, že je to mládě skutečně mrtvé. "Nemusíte čekat, sejdeme se nejpozději ráno u Špičáku." Bál se, že ho nenechají jít samotného, ale jen na to kývli. Všichni si byli nejspíš jistí, že vlče, které spadlo ze srázu, nemohlo přežít. Korok si tak jistý nebyl. Nebo možná jen popíral realitu. Klusal sněhem a nervy mu jen hrály, čas se krátil. Úsvit začne blednout zanedlouho... a kde je to zatracené vlče? Tamhle!
Zastavil u nehybného tělíčka a na moment myslel, že doopravdy přišel příliš pozdě. Srdce mu pokleslo, i když to čekal. Muselo být slabé a pád byl pro něj nejspíš poslední kapkou. A pak to spatřil. Jemné pohyby útlého hrudníčku. Mírné, ale pravidelné. Žilo. Žila. Jeho dcera. Vyhublá, dobitá, s přední nožkou nepřirozeně zkroucenou. Nezlomila si ji při pádu, zdálo se to jako starší zranění, ale i tak dost ošklivé. Nehojilo se správně. Pokud tohle přežije, nejspíš nebude nikdy normálně běhat. Byla však naživu. Měla naději. A takhle blízko místu, kde mohla být zachráněna, ji prostě opustit nemohl.
Dolů z kopců do míst, která již byla nepopiratelně součástí kouzelné krajiny zvané Gallirea, to bylo ještě kus cesty. Korok ho s vlčetem v tlamě uběhl snad v rekordním čase. Nerovný terén mu nečinil problémy, skákal hbitě jako kamzík a když se dostal na rovnou zem, hnal se jako vítr, až nakonec našel místo, kde cítil vlčí pachy. Musela tu být stezka, kterou vlci aspoň čas od času chodili. Uložil svou vyčerpanou dcerku na zem stále ještě pokrytou sněhem. Musel zpět, aby se sám nestal lovnou zvěří, a s sebou ji vzít nemohl. Olízl jí lehce čelo. "Hodně štěstí, malá.“ Vlče zakňouralo, ale neprobudilo se. Ne v tu chvíli. A když nakonec vědomí opět nabylo, Korok byl už dávno pryč.
Lorna
Probudila se v zimě na úplně neznámém místě. Byla sama... Opuštěná a ztracená, ale naživu. S obtížemi se jí podařilo vyškrábat na tlapky a vydala se skrze sníh a mráz, protože nevěděla, co jiného by si měla počít. Musela zkrátka jít dál – to bylo to, co jim maminka vtloukala do hlavy a tak tento hluboko zarytý program následovala. Nedokázala však jít daleko, zanedlouho jí došly síly a schoulila se ke kmenu starého smrku. A právě tehdy ji čekala srážka s osudem, který jí po všem utrpení konečně popřál trochu štěstí.
Kolem právě šel vlk jménem Wylan s mladíkem Jesaiahem, který byl rovněž vlčetem bez domova a který se octl ve Wylanově péči. Ti dva ji tam našli stočenou do klubíčka pod větvemi. Wylan Lornu děsil a kousla ho do čenichu, ale Jessie byl jejímu věku blíže a tak nebyl tak strašidelný. Nechala se jimi přesvědčit, aby vylezla a potom i k tomu, aby šla s nimi. Ukázalo se, že žijí v nedaleké Asgaarské smečce, kam také chtěli zamířit, jen co si Lorna trochu odpočine.
Dva mladí vlci se ale ze svého šlofíka probrali dříve, než Wylan a protože měli hlad, rozhodli se vyrazit na ryby. Byla to výprava, která málem skončila katastrofou, když se Lorna div nezřítila do divokého proudu! Ale ani tak se to neobešlo úplně bez následků. Ryby, které Jessie vylovil z černých vod Tenebrae, měly lehce halucinogenní účinky a tak se omladina octla pod vlivem strašidelných vidin. Dali se před nimi na útěk a štěstí jim opět přálo, protože si našli cestu přímo domů do Asgaarského hvozdu. Tak Lorna poprvé spatřila místo, které se jí mělo stát novým domovem a od té doby tam spokojeně žila s Jessiem a také s Wylanem, který měl chudák často problém stačit mladistvé energii svých dvou svěřenců.
I když byla zprvu ke konceptu smečky Lorna nedůvěřivá, zvykla si tam docela rychle. Hlavně proto, že v Asgaaru bylo vždy co jíst a co dělat a jen málokdy narazila na ostatní vlky. Dalo se jim vyhýbat docela snadno, pokud chtěla (což ona chtěla). Spolu s Jessiem se jí podařilo ulovit prvního králíka a s Wylanem se pak zase vypravili na exkurzi po okolí, která skončila uprostřed mokřadů. To byl dost děsivý zážitek! Padla na ně mlha a ti dva moulové si ještě vyprávěli děsivé příběhy o bludičkách, zrádných bažinách a hrůzostrašném tvorovi jménem Blátošlap, takže byl div, že tam strachy neumřeli. Byl to tehdy Jesaiah, kdo se projevil jako ten nejrozumnější a přišel si je v močálech vyzvednout.
Krátce poté, co se vrátili zpět do Asgaarského hvozdu, napadl sníh. Lorna už nebyla žádné malé vlčátko a tak ji, jako se to dorostencům často stává, zachvátila touha poznat svět trochu i na vlastní pěst. Sebrala se tedy a vyrazila na své první sólové dobrodružství. To ji zavedlo oklikou po nejrůznějších koutech Gallirei – na jih k Ronherskému potoku, kde ochutnala zmrzlou rybu, pak směrem na sever k zamrzlým vodopádům a dokonce i k sídlu samotné Smrti. Nebylo pochyb, že se mladá dáma vyblbla do sytosti, i když měla poněkud obavy, jestli se dokáže vrátit zpátky do Asgaarského hvozdu. Ale nebojte se. Je to přece Lorna zvaná Divoženka – tahle holka si vždycky nějak poradí!
Zajímavosti:
- Na pravé přední noze má špatně srostlou zlomeninu, kvůli které ji má křivou a nepříliš pohyblivou.
