Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Náhorní plošina

Tak tady jsem ještě jisto-jistě nebyla, pomyslela jsem si, když se povrch louky změnil na kamenitý. Nebyly to žádné malé oblázky, vlastně byly docela velké. Jejich povrch byl kluzký a ostrý zároveň. Jak se to říká? Z bláta do louže? ušklíbla jsem se.
Opět jsem musela zpomalit. Přitom jsem chtěla jediné - běžet, klidně i do úplného vyčerpání, jen abych už v horách byla co nejdřív. Opatrně jsem nakračovala a každý krok jsem předem zvážila. Nechtěla jsem se poranit o ostré hrany kamenů a zároveň jsem na nich nechtěla uklouznout. Déšť tak zvláštně, ne příliš přátelsky hučel. Na druhou stranu jsem byla ráda, že sníh zmizel. V něm by se mi šlo ještě hůř. Co když mě za nimi alfa nebude chtít pustit? napadl mě další problém, který by mohl reálně nastat. Ale vždyť to byla přeci blbost! Vlci přeci mohli být empatičtí, ne? Navíc každý z nás měl rodiče. Určitě pochopí moji touhu s nimi mluvit, nebo je jen vidět. A pokud mě nebude chtít pustit na území, počkám na hranicích a mamka s taťkou se ke mně připojí, ne? Doufala jsem, že alfa tamější smečky bude mít pochopení. Nyní jsem netoužila po ničem jiném.
Zaslechla jsem řeku. Nadšeně jsem zamávala ocasem. Mohla bych si v ní opláchnout tlapky, abych do hor nepřišla zablátěna a špinavá. To bych moc dobrý první dojem neudělala.

// Dlouhá řeka

// Středozemní pláň

Možná, že kdybych se jim víc věnovala, do žádné smečky by se nepřidali. Necítili by se tak sami, vyčítala jsem si. Vlastně jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem je naposledy viděla, a to bylo smutné. Měla jsem se jim věnovat, dokud byli ještě plní sil! Určitě jsme se neshledali několik let, za tu dobu určitě zeslábli. Kousala jsem se do jazyka a prala se se svými myšlenkami. A co Art s Inayou? na mysl mi přišli i sourozenci. Ti se asi někam vypařili, nebo nevím. Bylo mi hrozně líto, že jsme naše rodinné vazby nějak přetrhali. Věděla jsem, že jsem nemohla být rodičům stále za zadkem, a naopak. Ale měli jsme se setkávat aspoň několikrát do roka!
Už jsem dokonce začala plánovat, že jestli je tam opravdu najdu, vezmu je s sebou do Sarumenu. Tam přeci bylo všechno daleko hezčí než v horách. Až teda na tu mlhu… Ale aspoň jsme tam měli mírnější zimy! Projel mi mráz po zádech. Jestli byly u nás na jihu takové nesnesitelné mrazy, co se potom teprve dělo na severu. Můj špatný pocit ještě zesílil. Bránila jsem se mu, ale má realistická mysl mi nedala spát. Co je to napadlo, usadit se v horách?! rozhořčeně jsem si odfrkla. Určitě si mysleli, že to ještě zvládnou, ale… Já skutečně doufala, že tu zimu přežili. Nedokázala jsem si představit, že tam přijdu a na mou otázku, zdali mohu vidět rodiče, si alfa jen lítostivě povzdechne. Ne, ne, takhle to být nemělo!
Povrch se konečně začal zlepšovat a já už netápala v bahně. Zase jsem zrychlila do klusu. Nevěděla jsem, kde zrovna jsem a kudy se odsud dostanu do hor. Gallirea ale nebyla až tak velká.

// Kamenná pláž

// Kopretinová louka

Má cesta pokračovala dál. Louka vystřídala louku. Brodila jsem se hezkým, lepkavým bahínkem. Musela jsem zpomalit, protože v tomhle se vážně běhat nedalo. Pomalu pokaždé, co se má tlapa dostala ze spárů bahenní lázně, se ozval takový nepříjemný, mlaskavý zvuk. No fuj, zašklebila jsem se. Byla jsem jedna z těch mála vlčic, co si na svůj vzhled moc nepotrpěly. Bylo mi jedno, jestli mi někde neodstával nějaký chlup nebo jestli jsem měla v kožichu zamotané větvičky z nějakého roští. Asi už jsem si zvykla, že mě okolí registruje, i když nechci a nesnažím se. To hlavně díky tomu mému kožichu. Ale tohle bahno… to mi teda vážně vadilo.
Potřebovala jsem najít nějakou vodu, kde bych se mohla trochu umýt. Aspoň ty zaneřáděné tlapy, protože ty byly katastrofální! Mé tempo se blížilo tomu hlemýždímu a já měla čas se rozhlížet. Tuhle oblast jsem znala moc dobře, ještě lépe jsem se vyznala v severnějších oblastech. Tam přeci sídlí Borůvková smečka, vzpomněla jsem si. A v tu chvíli, vlnou asociací, se mi v hlavě zobrazil zřetelný obrázek dvou vlků. Maminka s tatínkem! vydechla jsem. Rychle jsem vzpomínala na můj dialog s Lennie, kdy se mi zmínila o smečce, ve které mí rodiče žijí. Jméno ale neříkala! Nebo jsem ho za tu dobu zapomněla. Zcela jistě jsem ale věděla, že sídlí v nějakých horách. A kde ty byly? No na severu!
S tím náhlým uvědoměním si přišel do mé hlavy nápad tak skvělý, že jsem ho musela hned zrealizovat. Půjdu je navštívit, okamžitě! Možná se ta smečka nacházela v horách, ve kterých mi Coffin ukazoval, kde se narodil. Vzpomněla jsem si, jak nehostinné to tam bylo. Prosím, ať se jim nic nestalo, zadoufala jsem a projel mnou provinilý pocit.

// Náhorní plošina

// Sarumen

Vystřelila jsem z domovského lesa a ještě několik metrů upalovala, co mi síly stačily. Chtěla jsem být pryč od všeho a od všech. Zase jako za starých dobrých časů, kdy jsem měla toulavé tlapky. Zacloumal mnou trochu provinilý pocit, že jsem nikomu neřekla, kdy se vrátím. Jenže to ani já sama nevěděla. Až budu mít jistotu, že se budu moct setkat s Duncanem a Newlinem, aniž bych si vzpomněla na to všechno, co řekli. Cítila jsem se jako oběť nějaké útoku, a ten pocit jsem musela zcela určitě setřást, jinak bych s nimi nedokázala žít v jedné smečce, protože by mě užíraly vzpomínky a ten divný pocit.
Když jsem se dostala na otevřené prostranství, zpomalila jsem. Měla jsem už trochu lepší náladu, protože jsem byla sama, a to já ráda. Byla jsem introvertní povahy, ačkoliv mi společnost vlků nevadila. Pokud se teda do mě nenaváželi, že jo. Už na to nemysli, okřikla jsem se. Byla jsem si jistá, že se ještě měsíc budu probouzet ze snu, kdy nade mnou stojí Newlin s Duncanem a pošklebují se mi. A opodál stojí Zakar s nepříjemným pohledem.
Raději jsem přemýšlela, kam se vydám, když jsem měla zase tu volnost. Počasí mi teda vůbec nepřálo. V takovém dešti by vlk nejraději ležel v úkrytu a celé dny nic nedělal. Srst jsem měla ulíznutou na svých svalech a vypadala jsem jako mokrá slepice. Nikoho jsem ale oslňovat stejně nechtěla.

// Středozemní pláň

Oba jsme ulehli ke svým přídělům jídla a já na ničím nijak zvlášť nepřemýšlela. Užívala jsem si chuť masa a myšlenky nechala plynout. Během toho našeho mlčení jsem ale zpozorovala, že mé srdce už nebije tak rychle a i ten podivný pocit v žaludku zmizel. Přimhouřila jsem oči. No moment… tentokrát jsem se krátce zamračila. Tenhle pocit mi byl povědomý. Několik let zpátky jsem něco prožívala s Izarem. Ten hřejivý pocit přišel velmi rychle, nějakou dobu zůstal, ale rázem zmizel. Stejně jako vlk, ke kterému jsem ty city chovala. Někdo si z nás střílí, usoudila jsem. Že by Život, když Narrské kopce byly tak blízko? Ani to maso mi nechutnalo tak jako předtím, chuť k jídlu mě přešla.
Zakarovo chování se úplně změnilo. V jeho očích nebyla něha, ba ani žádná přátelskost. Ustoupila jsem od něj a uši sklopila do stran. Vždyť jsi před chvilkou říkal, že ti to nevadí, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem zatím mlčela. Až jeho druhá otázka mě donutila mluvit, protože jsem si ji vzala k srdci. „Žádné masky nemám. Jsem milá, protože prostě taková… jsem," vydechla jsem mu v odpověď. A jiná jsem být neuměla. Však i před chvilkou jsem si nechala od Newlina a Duncana kydat hnůj na hlavu. Vadilo mi to, hrozně, ale nedokázala jsem po nich vyjet. Neměla jsem to v povaze. Pokaždé jsem raději tiše trpěla, než abych vyvolala nějaký konflikt.
Čekala jsem, že ten okouzlený a zamilovaný pocit ho přejde stejně jako mě, ale bude se ke mně chovat tak, jako když jsme se setkali na hranicích - slušně a docela přátelsky. Jenže nyní asi získal všechny informace, které potřeboval, a zároveň zjistil, že ovládám iluze. Tak asi neměl potřebu dál se semnou zahazovat, když vlastníky této magie tak nenávidí. Dívala jsem se za ním a povzdechla si.
Mé srdíčko zůstalo v celku, ale byla jsem z té situace taková nesvá. Ještě nikdy předtím se mi nestalo, že by mě někdo odsoudil jen proto, jakou magii ovládám. Já si ji přeci nevybrala, byla mým osudem. A měla jsem ji ráda, protože jsem ji měla zděděnou po mamince. Vzhledově jsem připomínala tátu, ale magií jsem byla celá máma, a to bylo krásné.
Nechtěla jsem tu zůstávat. Duncan s Newlinem už sice zmizeli, ale kdykoliv se mohli vrátit. A já potřebovala být na chvilku sama. Rozešla jsem se úplně opačným směrem než Zakar a rozklusala se ven z lesa. Procházku jsem chtěla využít k utřídění myšlenek.

// Kopretinová louka

V mém životě se událo už několik událostí, kterým jsem dosud nemohla přijít na kloub. Tahle byla jedna z nich, ale byla od všech jiných rozdílná tím, že jsem ji ani pochopit nechtěla. Nepátrala jsem, proč se tak cítím a co se vlastně kolem nás děje. Nechala jsem se unášet těmi příjemnými hřejivými pocity. Ke štěstí mi stačila jen Zakarova přítomnost. Nic víc, nic míň. Chtěla jsem mu být na blízku a vyplnit mu všechno, co mu na očích uvidím.
Krátce jsem pokývla hlavou na souhlas, když konečně promluvil. „To jsou, ale znám daleko zábavnější magie," poznamenala jsem, ačkoliv se zdálo, že to nebylo mířené tak úplně ke mně. Jako kdyby byl zamyšlený. Svou vrozenou magii jsem příliš neznala. S mamkou jsme o ní nikdy nemluvily, nikdy mi neukázala, jaké s ní mám možnosti. Tušila jsem, že velké, ale nevěděla jsem, kde jsou ty hranice. A kromě ní jsem nikoho s magií iluzí neznala. Aspoň ne tak důvěrně, abychom spolu trénovali. Zrovna iluze dokázaly být docela zrádné a já bych se nesvěřila do péče vlkovi, kterého jsem vůbec neznala. Navíc jak takový trénink probíhal? Coffin si ze mě jednou s iluzemi vystřelil, že jsem místo větve šlápla na zmiji. Bylo to nepříjemné a od té doby jsem magii nezkoušela. A do toho lesa jsem už nikdy nevkročila. „Dokážu vyvolat pijavky, takové malé tvorečky, kteří se ti přisají na kůži a mají léčivé schopnosti. To je teprve bžunda!" zasmála jsem se a tím navázala na svou předchozí větu. Příliš velkou pomlku jsem neudělala, ale takhle jsem za normálních okolností nemluvila. Bžunda? Jak mě to slovo sakra napadlo?
Přišli jsme se sem hlavně najíst, a to jsem taky chtěla dodržet. Nemohli jsme daňka nechat shnít, to by byla taková škoda! Větší kus jsem poslala Zakarovi a já si vzala ten zbytek. Snad už všichni jedli, pomyslela jsem si ve spěchu. „Já vždycky," spiklenecky jsem na něj mrkla a se svým masem si lehla naproti němu. „Nech si chutnat," popřála jsem mu a ještě předtím, než jsem se pustila do svého jídla, jsem se mu opět zadívala do bílých očí. Zasněně jsem se usmála a až pak se sklonila k dančím žebrům, abych z nich mohla obrat masíčko.

Situace dosáhla vrcholu, všechno bylo tak vyhrocené. A úplně zbytečně! Jak hezké odpoledne by to bylo, kdybychom se nestali součástí toho, s čím Duncan začal. Povídali bychom si o smečce a určitě by nám nic nechybělo. Teď jsem ale chtěla zmizet. Nepomohlo ani to, že se mě Zakar snažil nějak bránit. Zkrátka jsem se chtěla najíst a na několik dní zase zmizet, abych na to všechno nemusela myslet.
Trochu jsem sebou cukla, když se přede mnou objevil Newlin. Zatarasil mi cestu, takže jsem nuceně zastavila. Vyslechla jsem si, že bych se Zakarem byla šťastnější a nebyla bych tak sama. Já se ale tak necítila. Však jsem měla smečku, kterou obývalo dost vlků na to, abych si vždycky našla nějakou společnost. Nemyslela jsem si, že na okolní vlky působím nějak nešťastně z toho, že k sobě nikoho nemám. Nebo to říkal jen proto, aby nahnal čas a zdržel nás? I to bylo dost možné.
Najednou však úplně obrátil a začal se s námi loučit, že nás teda nechá jít. Já vím, že to myslíš dobře, Newline, pomyslela jsem si a věnovala mu jeden velmi krátký úsměv. Pak jsem bez váhání vyrazila. Neměla jsem nic proti Newlinovi, věřila jsem, že to byl hodný a dobrý vlk, jen toho opravdu hodně namluvil. Na mě až příliš. Celý problém přeci rozpoutal Duncan, Newlin mu jen jako loutka přizvukoval.
Konečně jsme dorazili k mrtvému daňkovi. Zpomalila jsem a koukla po Zakarovi. Trochu jsem se nad jeho slovy pousmála. „Vůbec nevím, co to do nich vjelo," zakroutila jsem nad tím hlavou a následně si povzdechla. Když mi položil otázku, zamyslela jsem se. „Nová rozhodně ne. Už tu žiju docela dlouho, přes rok určitě," vysvětlila jsem na začátek. „S Newlinem jsem už měla párkrát tu čest, ale nikdy jsme se k sobě nechovali nějak nenávistně. Vlastně byl ke mně vždycky milý. Duncana jsem tu potkala poprvé. Buď jsme se doposud míjeli, nebo je tu on ten nový," dodala jsem. Co jsem si tak vzpomínala, neviděla jsem ho ani při té naší výpravě za Životem a vlčaty. A tam tehdy byla většina smečky.
Už jsem se chtěla sehnout k mrtvému zvířeti a nějaký zbytek masa si uškubnout, když se pod mými tlapami najednou objevily květiny. Bylo to jako mávnutí kouzelného proutku. Sníh už prakticky zmizel, takže se kolem nás hezky vyjímaly. Všude kolem nás to vonělo jahodami a ptáčci se i přes ten neustávající déšť rozezpívali. Měla jsem pocit, jako by seděli na větvích přímo nad námi.
Podívala jsem se na Zakara, jestli si té náhlé změny také všiml. Naše pohledy se setkaly. V těch jeho bílých očích bylo něco, co jsem tam předtím neměla šanci vidět. Mé svaly přestaly být napjaté, srdce se mi rozbušilo, jako bych běžela maraton, a v žaludku jsem cítila tisíce motýlků. Byl to zvláštní pocit, přišel zčistajasna, ale nepídila jsem se po tom, co ho způsobilo. Veškeré starosti byly pryč. Bez rozmyslu, tak nějak přirozeně, nenuceně a automaticky jsem vykročila k Zakarovi. Jeho hlas jsem slyšela zřetelně, ale zároveň jako kdyby byl v nějaké dálce. „Iluze, po mamince," opravila jsem ho. Asi až za dalších pár sekund mi vlastně došlo, že mi polichotil. Usmála jsem se, několikrát zamrkala a pak rozpačitě odvrátila pohled do strany.
Mé oči se však k němu velmi rychle vrátily. Nemohla jsem je z něj spustit. Když jsem byla těsně u něj, teprve až pak jsem se zastavila. Temenem hlavy jsem se mu otřela zespoda o dolní čelist, přitom jsem sklopila uši do strany. Pohltila mě jeho vůně. Voněl sladce jako… jahody. A trochu jako jarní déšť. Nevěděla jsem, proč jsem měla nutkání zrovna k tomuhle. Asi mi to v tu chvíli připadalo správné. Moc dlouho jsem v této pozici nezůstala. Vykročila jsem směrem k mrtvému daňkovi. „Chytej," zachichotala jsem se a poslala mu k nohám velký kus masa. Já si vzala trochu menší. Měla jsem ještě v žaludku zbytky zaječího, navíc jsem chtěla, aby měl Zakar všeho dostatek.

Konečně jsem se v Newlinově monologu něčeho chytla. Přikývla jsem. „Ano, byla tady, ale odešla si odpočinout," odpověděla jsem mu. Pak s ním Zakar rozvedl téma ohledně vodní veverky a v tu chvíli jsem snad ani nebyla duchem přítomna. Snažila jsem se Newlinova slova ignorovat, protože nebyla mířena na mě. Slyšela jsem tedy jen jeho hlas, ale smysl slov mi nějak nedocházel. Má pozornost si mohla na chvilku odpočinout a chytat lelky.
Pak se situace začala výrazně měnit. Vzduch se pro mě stal skoro nedýchatelným, když k nám přistoupil tmavě hnědý Duncan a začal mít nemístné poznámky. Vlastně jsem se divila, jak ho to vůbec mohlo napadnout. Kdybychom byli milenci, jak nás nazval, hádám, že se k sobě chováme úplně jinak. Totiž asi, moc jsem se v tomhle nevyznala. Když se jeho žluté oči zaměřily na mé tělo a zkoumaly mě, ztěžka jsem polkla. „Duncane, proč…" začala jsem, ale větu nedokončila, protože začal mluvit Newlin. Vlastně jsem ani nevěděla, co jsem chtěla říct. Jen jsem měla pocit, že bych se měla nějak bránit. Duncan potřeboval shodit hřebínek, ale já nebyla útočná a konfliktní. Nyní se dost projevila má splachovací povaha.
Zírala jsem střídavě na Duncana a Newlina. Kuli na nás nějaké pikle a mně se to vůbec nelíbilo. Žíhaný vlk sice vysvětloval, že jsme si se Zakarem v jistém slova smysl povahově podobní, ale to neměnilo nic na tom, že jsem se se svým novým společníkem potkala vůbec poprvé v životě! To se přeci nedá na sílu, jen proto, že nám to někdo řekl, pomyslela jsem si a zakroutila hlavou. Ne že bych o vztazích něco věděla, ale ve svých emocích jsem se vyznala. Nyní tam žádná zamilovanost nebyla, jen začínající panika.
Duncan se k nám najednou přiblížil, do této chvíle seděl docela bokem. Zněl, jako by nás zaklínal. Prohlašoval nás za pár. Nahrbila jsem se, hlavu trochu sklonila k zemi a uši sklopila do strany. Tohle byla tak nepříjemná situace, že jsem měla chuť se stočit do klubíčka a dělat, že tu vůbec nejsem. To by ale nepomohlo. Za tu dobu, co jsem byla ve smečce, se ze mě stala trochu společenštější vlčice, než kterou jsem byla jako tulák. Kombinace Duncana a Newlina ale pro mě byla příliš. Tak nějak jsem nevěděla, co říct, trochu to zachránil až Zakar. Přikývla jsem na souhlas a tiše špitla: „Pobavili jste se, ale už dost. Stačí."
Nevím, jestli jsme oba byli se Zakarem takoví suchaři, že jsme se situaci nedokázali zasmát. Anebo, daleko pravděpodobnější verze, Duncan nevěděl, kdy přestat, kdy už překročil všechny meze. A Newlin se s ním svezl, protože to byl Newlin. Věděla jsem, že nebyl zlý, u Duncana jsem ale začínala pochybovat. Zaregistrovala jsem Zakarův pohled. Pochopila jsem, tak jsem mu pokývla hlavou nazpátek. Opět jsem se narovnala a zadívala se na dva vlky před námi. Měla jsem pocit, že ať už bych řekla cokoliv, přebrali by si to tak, aby se jim to hodilo do krámu. „My už… půjdeme," pronesla jsem k těm dvěma a na oba se naposledy zadívala. Přitom jsem do čumáku natáhla vůni masa, abych se vydala správným směrem. Pak jsem pomalým klusem vyrazila. Jednou jsem se ohlédla na Zakara, jestli mě následuje. A mrtvý daněk opravdu nebyl daleko, jak nám Wolfganie prozradila.

Wolfganie řekla několik hlavních informací o našem lese a tak trochu mi nevědomky vyfoukla práci. To nevadí, určitě neřekla všechno, co Zakara zajímalo. A od toho jsem tu byla já. Vypadalo to, že nakonec souhlasí i s tím, že si dáme zbytek masa, o kterém se naše beta zmínila. Byla by škoda ho nechat zplesnivět a zkazit.
Jenže než jsme se stačili zvednout a vydat se k hostině, nadhodila jsem ještě pár poznámek. Doplnila jsem Wolfganii a zeptala se na Newlina. Tušila jsem, že vlk jako on bude mít známé úplně všude. Zakara zajímala černočerná řeka. „Ne tak docela. Vždycky jsem byla jen svědkem toho, jak se někdo napil. Úplně se změnili k nepoznání, blouznili a ve finále byli docela nebezpeční," vysvětlila jsem. Coffinovi jsem se snažila pomoct, protože to byl přítel. U toho šedivého cizince se třemi jizvami přes oko jsem se dvakrát nerozmýšlela a vzala do zaječích.
Vodní veverky? zamyslela jsem se. Newlin měl dost často ve zvyku nějaká jména překrucovat. Tohle určitě byla nějaká tajná šifra nebo tak něco. Jaktěživ jsem totiž neslyšela o nějakých vodních veverkách. Ty přeci žily na stromě, ne? Vlastně byl žíhaný vlk na cestě. Už z dálky na nás mluvil ve svém přirozeně rychlém tempu. Plácal jedno slovo přes druhé. Když jsme spolu mluvili jen my dva, dokázala jsem se v tom vyznat. Teď tu ale bylo dost podnětů a já se bála, že se úplně ztratím v jeho monologu. „Ahoj, Newline," pozdravila jsem ho s přátelským úsměvem. Zakara oslovil jinak než jeho jménem. Když se na mě omluvně usmál, tázavě jsem se na něj zadívala. Na nic jsem se ale neptala.
Připojil se k nám i Duncan, se kterým si mě Newlin z nepochopitelných důvodů pletl. No vážně, vždyť jsme si nebyli vůbec podobní! Mé zbarvení bylo ale opravdu vykřičené, zvlášť v létě, a to se kvapem blížilo. Zakoulela jsem očima. „Nevím, co tím chceš naznačit, Duncane," přimhouřila jsem oči a krátce koukla na Zakara. Zbyla ve mně malá dušička, protože jsem si nebyla jistá, jak bych správně měla reagovat. Rozhodně mi ta jeho poznámka byla proti srsti a byla jsem z ní nesvá. „Právě jsme se potkali," dodala jsem a přikývla na Zakarova slova. Tmavě hnědý vlk měl docela prořízlou tlamu na to, že my dva jsme se vlastně také viděli poprvé. Ale vždyť smečce užitečná jsem, ne? zaváhala jsem. Duncan mě docela znejistil. Někdo normální by to hodil za hlavu, ale mě se to poněkud dotknulo. Vždyť jsem smečce pomáhala! Společnými silami jsme získali vlčata z Životova „vězení“, pomohla jsem Noktovi s nalezením jídla pro malého Kenaie a u hranic jsem odchytla hned dva cizince. Byla jsem přeci užitečná, ne? Nebo jsem nebyla dost dobrá? Ouška jsem krátce sklopila do strany. Neuměla jsem moc argumentovat, nikdy mě to nikdo neučil. Navíc mě to náhlé zvětšení naší skupinky poněkud vykolejilo. Najednou jsem měla pocit, jako by na mě všichni tři upřeně hleděli a já byla středem pozornosti. Vlastně jsem nebyla daleko od pravdy. A bylo mi z toho na nic. Nejradši bych se propadla někam pod zem, i když jsem neudělala nic špatného.

On se pořádal lov? podivila jsem se. Vůbec jsem o něm nevěděla, a přitom bych se tak ráda zapojila. Musel asi probíhat v té době, kdy jsem zrovna trávila čas s Noktisielem a Kenaiem. Však my měli taky takový malý, soukromý lov. Ten byl hlavně pro vlče, aby okusilo chuť masa, na kterou si muselo zvyknout. Mlíčko nebude pít donekonečna, ačkoliv by se mu to asi líbilo.
„Ano, postarám se o něj," ujistila jsem ji. Zatím jsme se ale vůbec nedostali k tomu, abych Zakarovi naši smečku nějak blíž představila. Wolfganie nás tu nakonec nechala samotné. Věnovala jsem jí úsměv a krátké pokývnutí hlavou. Vypadala opravdu unaveně a bude jedině dobře, když si dostatečně odpočine. Když odešla, vrátila jsem svou pozornost k Zakarovi. „Budeš se chtít najíst?" zeptala jsem se, abych navázala na nabídku od Wolfganie. Já v žaludku měla sice ještě kus zaječího, ale nebylo to kdoví co. Moc mě nezasytilo, jen co je pravda. Byl by trochu hloupý, kdyby odmítl, když mu to nabízela sama beta smečky. Příroda se už sice probouzela, ale ještě jí bude nějakou dobu trvat, než se znovu postaví na nohy. Po letošní zimě bylo zdecimované snad úplně všechno. Kdo ví, za jak dlouho natrefí na nějakou kořist, pokud by se nenajedl tady.
Znovu jsem si v hlavě přehrála to, co všechno mu sdělila Wolfganie. „A ještě bych asi dodala, že vedle našeho lesa teče taková černá řeka. Dost možná je taky jedovatá, protože když se jí napiješ, jsi potom v takovém divném stavu a vidíš nějaké bludy," řekla jsem a podívala se směrem na východ. Právě tam někde Tenebrae tekla a já z ní měla upřímnou hrůzu. Stačilo mi jednou vidět Coffina, jak se chová jako smyslů zbavený. A pak jsem vlastně měla potyčku ještě s jedním šedým vlkem, který nedal na mou radu, napil se a pak byl nesmírně agresivní. To už jsem před ním pro jistotu prchala.
„Newlin je docela nezapomenutelný společník, což?" nadhodila jsem a rozpačitě se pousmála. Mluvila jsem s ním delší dobu jen jednou a to ještě tak, že nás uprostřed rozhovoru posedl nějaký podivný démon a on začal mluvit ještě nesrozumitelněji než normálně. A já zas zapomněla mluvit, takže to bylo divné pro obě strany. Jakmile ale byl Newlin v lese, věděla o tom celá smečka, protože jeho hlas snad nikdy neutichal. Zase jsem mlčela, abych dala Zakarovi prostor na otázky a tak. Byl tu hlavně pro informace, ne?

Ve smečkách jsem nikdy neměla úplně přehled, ale jak mi Sigy řekl - prý se rozpadaly docela často. Nemohla jsem mu to nijak vyvrátit, protože jsem jich tolik neznala. Oh, Scaritina smečka se přeci také rozpadla, vzpomněla jsem si na svou bílo-černo-modrou tetičku. A automaticky se mé myšlenky nasměrovaly k mé mamince. Slíbila jsem Lennie, že se za mamkou zastavím, než začne zima, jenže s hrůzou jsem si uvědomila, že zima už je na ústupu. A že letos byla vydatná. Rozhodla jsem se, že jakmile to půjde, vyrazím, abych zkontrolovala, že se rodičům nic nestalo.
Sigy mi sdělil, že jeho tlapka je už téměř zahojená. „To jsem moc ráda," usmála jsem se na něj a zavrtěla špičkou ocasu. Poté mi krátce vysvětlil, že už bude muset vyrazit domů, na hranicích močálů se totiž našlo ještě nějaké vlče. Kenaie doprovodil domů, nyní se musel vrátit pro to druhé. Snad proběhne všechno pořádku, zadoufala jsem. Rodiče mají mnohdy opravdové problémy s tím, aby své potomky uhlídali. Rodičovství bylo asi docela stresující. „Taky jsem tě ráda viděla, Sigy. Opatruj se," rozloučila jsem se s ním a usmála se. Vzápětí jsem ještě přikývla. Když půjde po hranicích a pak se vydá jinou cestou, jistě mu žádný ze členů nezabrání. Navíc nám přivedl jedno z vlčat, živé a v pořádku. To bylo nejdůležitější.
Do lesa se vrátila jedna z bet a pochopitelně se přišla zeptat, co se tu děje. „Ahoj," pozdravila jsem zprvu a krátce mávla špičkou ocasu. Věnovala jsem jí jeden milý úsměv, jako bych ji chtěla ujistit, že se tu nic vážného neděje. „Zakar se jen přišel zeptat na nějaké informace o naší smečce, aby se v budoucnu mohl správně rozhodnout, až bude hledat ten správný domov," vysvětlila jsem hned vzápětí a krátce se podívala na svého společníka. „Celou dobu se držíme na hranicích, nikam dál do lesa bych ho nepustila," ujistila jsem ji. Když jsem se na ni déle zadívala, přišla mi opravdu unavená. Jako výše postavená dost možná měla povinnost se o cizince zajímat, i když nebyla úplně v plné síle. Já ale Zakara měla pod kontrolou. A i kdyby se rozhodl dělat nějaké cavyky, věřila jsem, že bych si s ním dokázala poradit.

Zakar souhlasil s tím, že si své otázky zatím nechá projít hlavou, než k němu budu moct vrátit svou pozornost. Dnes bylo v lese neobvykle živo. Ještě se mi nestalo, aby na území přišli hned dva vlci, kteří nepatřili do naší smečky. Nebyli pro mě tak cizí - u Zakara jsem sice znala jen jméno, ale nezdálo se mi, že byl kul nějaké pikle.
Sigy se dal do vyprávění, jak se s Kenaiem setkali. Poslouchala jsem ho s nastraženýma ušima a sem tam pokývla hlavou. „Jsi hodný, že jsi ho nenechal jít samotného," usmála jsem se na něj a podívala se na Kenaie. Na jaře se pomalu ale jistě začali probouzet medvědi a byl by opravdu velký problém, kdyby se s jedním z nich vlče setkalo. Raději jsem nechtěla domýšlet, jak by to dopadlo. Střihla jsem ušima a Sigyho otázku si nechala rozležet v hlavě. V tom lese, kde jsme s Coffinem potkali tu plesnivou vlčici? vzpomněla jsem si. Když jsem se tam ocitli, žádné značení smečky tam nebylo, ale zastavila nás vlčice s nějakou kytičkou za uchem. Asi se nedokázala vzdát svého bývalého domova. „Ano, je možné, že poblíž nějaká smečka byla, ale už je to nějaká doba, co se rozpadla," odpověděla jsem. Konkrétní jméno jsem mu nemohla potvrdit, protože dokud jsem se nepřidala ke smečce, na jihu jsem moc času netrávila. Vyrůstala jsem na severu.
Krátce jsem zakroutila hlavou. „Nemusíš, jestli si chceš odpočinout," řekla jsem a podívala se na jeho tlapy. „Už to nebolí?" ptala jsem se. Neměla jsem tušení, jak dlouho se takové zranění mohlo léčit. Třeba stále nebylo zcela zahojené, a tak by mu možná nějaký krátký odpočinek prospěl. Zakar vyčkával, jak se situace vyvine, aby se mě mohl ptát na nějaké otázky ohledně smečky.
Kenaiovi jsem věnovala drobný úsměv. „Ale jistě, jen jdi," pokynula jsem k němu hlavou. Neměla jsem právo mu cokoliv zakazovat, a tak jsem ho nechala jít, kam se mu chtělo. V lese se mu určitě nic stát nemohlo. Hlavně že v pořádku dorazil domů. Noktisiela jsem sice na území necítila, ale určitě by nebyl rád, kdyby se jeho synek zatoulal na nějak dlouho.

Vlk se představil jako Zakar a sdělil mi důvod své návštěvy. Trochu jsem si oddechla, protože mi tím odpadla starost, jak s ním naložit v případě, že by se chtěl přidat do smečky. To se u něj tedy zatím nekonalo. „Jsem Litai, snad bych ti mohla poskytnout dostatek informací, které hledáš," představila jsem se a trochu se pousmála. Nemělo přeci smysl se tvářit drsně a snažit se ho odsud odehnat, když neměl žádný zlý úmysl. Vlastně měl dobrý plán. Kdybych Sarumen před lety nenavštívila v doprovodu Coffina a nezjistila, že tu žije má kamarádka Neyteri, asi bych sem nezamířila. Respektive bych ani nevěděla, že tu nějaká smečka žije.
„Huh, máš pravdu," přikývla jsem a rozpačitě se pousmála. Tohle mi pořád trochu nejde, pomyslela jsem si a otočila hlavu do strany. Smečkové povinnosti tohoto typu jsem vlastně nikdy nedělala, protože to nebylo třeba. Nechodilo k nám mnoho cizinců a když už ano, vždycky u nich byli povolanější vlci. Tohle byla moje premiéra. „Tak pojď se mnou, určitě by se nikomu nelíbilo, kdyby ses tu potuloval. Můžu ti o našem lese jistě něco povědět, až zkontroluji, co se děje opodál, ano? Zatím se rozmysli, co by tě zajímalo," mrkla jsem na něj a střihla ouškama. Pak jsem se vydala po hranicích směrem, kterým jsem cítila dva známé pachy. Sice by cesta byla kratší, kdybych to nevzala po obvodu lesa, ale to jsem si se Zakarem za zády netroufla.
Několikrát jsem zkontrolovala, jestli mě Zakar následuje. Rozhodně jsem nestála o nějaké problémy. On snad také ne, pokud tu byl jen z informativního hlediska. Mlha se opět trochu rozestoupila a já zahlédla naši další návštěvu. „Ahoj Sigy, Kenaii!" pozdravila jsem je a nadšeně zamávala ocasem. Vzpomínala jsem si, že se mladičký vlček dovoloval u otce, jestli se může sám vydat na výpravu. „Stalo se něco?" vyhrkla jsem a podívala se na vlče. Snad se nedostal do nějakého problému, zadoufala jsem. Přitom jsem se tázavě dívala na Sigyho a Kenaie. Vnímala jsem i Zakara, ale nyní bylo důležité, jestli se maličký nenamočil do nějaké nepříjemnosti.

Můj klidný odpočinek narušilo zavytí. Střihla jsem ušima a nasála do čenichu pachy. Zdálo se, že Morfeus nebyl na území. Podle vytí jsem ale poznala, že to naše alfa rozhodně není. Jeho vytí by bylo sebevědomé a známé, tohle znělo spíše jako nějaké oznámení příchodu cizího vlka. Ještě že má tolik slušnost, že počká, pomyslela jsem si. Možná bych tam za jiných okolností ani nešla, ale setkání s Noktisielem mě ta trochu inspirovalo. On se věnoval svým povinnostem a já mu chtěla pomoct. Sice jsem byla obyčejný člen, ale mohla jsem tím pomoct výše postaveným vlkům. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila kupředu.
Vydala jsem se směrem, kterým jsem vytí slyšela. Mlha mě zcela pohltila, ale už jsem se v ní necítila nepříjemně. Věděla jsem, že mi neublíží. Navíc se s ní daly dělat zajímavé věci, které mi Morfeus ukázal. Bohužel jsem měla takový dojem, že to dokáže jen on jako alfa. Škoda, můj příchod by mohl být epický, kdybych s mlhou dokázala pohybovat, střihla jsem oušky, ale příliš to v myšlenkách nerozebírala, protože jsem si chtěla udržet čistou hlavu.
Konečně se mlha aspoň trochu rozestoupila a já zahlédla hnědavého vlka. Jak jsem se k němu přibližovala, jeho tvář se mi zdála taková poničená. „Zdravím," začala jsem a napřímila se. I tak byl ale vyšší než já, byla jsem docela drobná. Chtěla jsem ale působit sebevědomě, a taky jsem se tak po dlouhé době cítila. „Nacházíš se na území Sarumenské smečky. Naše alfa se momentálně nenachází na území," sdělila jsem mu a svou monolog zakončila otázkou: „Proč jsi přišel?" Bylo to vůbec poprvé, co jsem se bavila s vetřelcem na našem území. Doufala jsem ale, že nějak podobně by se zachovali výše postavení vlci. Upřímně jsem nevěděla, co s ním budu dělat, pokud by šel žádat o místo ve smečce. To jsem ale přemýšlela až moc dopředu.

// Tajemná louka

Svižným klusem jsem se vrátila zpátky do lesa. Usmívala jsem se, protože jsem se vždycky ráda vracela domů. Byla jsem ráda, že už jsem si k Sarumenu vytvořila takové pouto. Zprvu to bylo těžké, protože jsem si nebyla jistá, jestli tu najdu to, co vlastně hledám. Nevěděla jsem, co od smečky očekávat. V jedné jsem se sice narodila, ale příliš času jsem tam netrávila. Nyní se má tulácká duše uklidnila a toužila jsem po stálém domově, kam bych se mohla vracet. A tím Sarumen dokonale plnil svou úlohu.
Natáhla jsem do čenichu pachy. Cítila jsem samé známé, ale jeden nebyl zcela nasáklý vůní lesa. Možná nějaký nový člen, usmála jsem se. Konečně jsem vylezla ze své pomyslné ulity a byla otevřená novým známostem. Ten čas s Noktisielem a Kenaiem mi moc pomohl. Ke skupince jsem se ale nevydala. Nechtěla jsem je nijak rušit. Propletla jsem se stromy, a nakonec se u jednoho usadila. Opřela jsem se o něj bokem, přivřela oči a vdechovala čerstvý vzduch. Zároveň jsem byla trochu ostražitá, kdyby se ke mně přeci jen někdo přitočil, abych nevyskočila do vzduchu leknutím.