Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zprvu byla atmosféra kolem nás dost napjatá. Z jiných okolností bych se snažila co nejrychleji vypařit, protože takové dusno mi nedělalo dobře. Nevěděla jsem, jak se pořádně chovat. Ale nyní jsem tam seděla jako zařezaná a vyčkávala, co z něj vypadne.
Mou domněnku popřel, takže jsem jen pokývla hlavou. I tak jsem si ale myslela, že nějakou rvačku se Smrtí si nezasloužil nikdo, ať už provedl cokoliv. Už to všechno byla minulost a ta zůstane minulostí. Jistě nás nějakým způsobem ovlivňuje, formuje, ale je blbost, abychom se trápili pro něco, co už vlastně nemůžeme vrátit. Jeho omluvu jsem přijala. Ostatně to bylo jediné řešení, nerada jsem si dělala nepřátele. A bylo na něm vidět, že si svou chybu uvědomil, tak proč mu nedat druhou šanci? Každý si ji zaslouží.
Zlatýma očima jsem sledovala Zakara, jak udělal několik kroků směrem k jezeru. Krátce jsem zakroutila hlavou a dodala: „Možná za chviličku.“ Teď jsem byla spokojená takhle na souši, navíc jsem stejně po očku pozorovala rodiče. Sice jsem od nich byla vzdálená, ale i tak jsem nad nimi chtěla mít kontrolu. Už nebyl nejmladší, mohli si kdykoliv ublížit. Najednou mi připadali tak hrozně křehcí. Udělala jsem ale také pár kroků k vodní hladině, jen do ní nevkročila, to abych Zakara slyšela.
Jeho otázku jsem chvilku nechala viset ve vzduchu, přemýšlela jsem nad ní. Upřímně tam toho na přemýšlení opravdu hodně. „Vlastně jsem nezažila nic jiného, takže nemám s čím srovnávat,“ začala jsem. Někdo se tu třeba narodil a pak odešel poznávat krásy jiných míst. Tak to přeci udělal Coffin, ne? Pak už byla jen otázka, jestli se po nějakém čase vrátí, nebo najdou štěstí mimo Gallireu. „Je pro mě trochu úsměvné, že se nově příchozí vlci podivují, že existuje někdo jako Smrt a Život. Někdo, kdo má daleko větší moc než my. A přitom… pro mě nejsou žádným překvapením. Prostě tu celý můj život byli, jsou a taky budou,“ povídala jsem dál a místy se pousmála. Vlastně jsem ani nikdy nezažila nutkání odsud odejít, poznat něco jiného. Asi jsem byla trochu konzervativní, ale já svůj domov milovala. Proč bych odsud odcházela? „Vím, že se na Galliree mnohdy dějí dost divné věci - objevují se nějaké příšery, které náš svět chtějí zničit, nebo se sem tam objeví záhada, kterou je třeba vyřešit. Ale možná proto to tu mám tak ráda. Nikdy nevíš, co tě čeká následující den,“ na úplný závěr jsem se zazubila. Vlastně jsem se rozmluvila více, než jsem měla ve zvyku, ale jen jsem nahlas říkala svůj myšlenkový pochod, který jeho otázka spustila.
Obloha se však velmi rychle zatáhla, najednou potemněla a z dálky se sem neslo zlověstné burácení hromů. Stáhla jsem ouška k hlavě. Byla jsem docela strašpytel a tenhle zvuk se mi vůbec nelíbil. Po chvilce se už začaly blesky objevovat docela blízko. „Zakare, možná bychom se měli někam ukrýt,“ promluvila jsem ke svému společníkovi, ale má poslední slova už nebyla slyšet. Přehlušil je hrom blesku, který uhodil přímo do vodní hladiny.

Upřímně jsem nečekala, že se se Zakarem ještě někdy setkáme. Gallirea byla tak obrovská, že se tam zkrátka jeden vlk úplně ztratí. Mohl se usadit někde na severu, kdežto já měla smečku na jihu a nepotkali bychom se třeba dlouhé roky. Podobně jako s mými rodiči.
Střihla jsem ušima k Zakarovi a krátce se pousmála. „Nepřišla jsem sem jako většina vlků, které jsem poznala. Narodila jsem se tu,“ pověděla jsem. A byla jsem za to ráda, protože jsem měla pocit, že je to docela výjimečné, Nějací vlci se tu narodili, ale po nějaké době zkrátka odešli. Třeba Coffn, Izar dost možná taky. Ta jeho povedená rodinka se „stříbrnou krví“ mi tedy rozhodně chybět nebude, ale… on byl docela snesitelný. Někdy, když měl nějakou slabší chvilku a nad všechno a všechny se nepovyšoval.
Rozpačitě jsem se ohlédla na Haruhi. Vypadala v pořádku. No jistě, však tam u ní byl táta. Musela být v pořádku. A Zakar se dal do mluvení. Omotala jsem si ocas kolem tlap a poslouchala ho. Dívala jsem se mu zlatýma očima dívala do těch jeho a tím mu pohled opětovávala. Sem tam jsem pokývl hlavou, zvlášť když udělal nějakou pauzu, abych ho trochu pobídla, aby pokračoval. „Ublížili ti?“ ptala jsem se, když skončil. U Smrti bych to i čekala, ale co Život? Ten byl přeci ztělesněním dobra.
Pak jsme si povzdechla, pohled na chvilku vrátila k jezeru, než jsem se rozmluvila. Potřebovala jsem to trochu vstřebat a svou reakci si promyslet. „Jsem ráda, že se ti nakonec otevřely oči. Soudit vlka podle magie je naprostá hloupost,“ pověděla jsem zprvu a přitom pokrčila rameny. Zkrátka jsem to tak vnímala. Vlk by měl být souzen podle svých činů, ne podle toho, co on vlastně ani nemůže ovlivnit. Já si vrozenou magii nevybírala přeci. „O mě nejde, ale představ si, kolik fajn vlků bys kvůli tomu mohl zavrhnout,“ dodala jsem a zadívala se mu do bílých očí. Nakonec jsem se maličko pousmála. „Omluvu přijímám,“ řekla jsem. To bych přeci jinak nebyla já. Nedokázala jsem být na vlky zlá. Ani na Zakara ne, když evidentně přišel na to, že jeho předchozí smýšlení bylo špatné. A je jen a jen dobře, že se to snaží napravit.

Užívala jsem si chvíli, kdy jsme tu byly opět jen my dvě. Ne že bych tátu nerada viděla, ale k mamce jsem přeci jen měla blíž. To tak asi dcery mají, ne? Po očku jsem ji pozorovala a hlídala každý její pohyb, aby se jí náhodou nepodlomila kolena a ona neskočila nějak hluboko v písku. Viděla jsem, že je slabá, nebyla jsme přeci slepá. A ten pohled mě tížil čím dál tím víc. Musí přeci nějak zesílit, pomyslela jsem si a krátce si povzdechla. Možná bych mohla použít svou speciální magii, Sigymu tehdy opravdu pomohla. Nechtěla jsem ji ale vyděsit. Vzhledem k tomu, že si mě ještě před chvilkou vůbec nepamatovala, chtěla jsem na ni jít pomalu a nedělat jí žádné šoky. Je pravda, že pijavice by nějakým takovým nepěkným překvapením mohly být.
Nechala jsme ji, ať se kochá svou korunkou a o pár kroků poodstoupila, abych jí nechala trochu soukromí. I tak jsem na ni ale dávala velký pozor, protože jsem o ni měla starost. Ve svém periferním viděním jsem zahlédla nějakou postavu. Hned jak jsem nadechla, do čenichu se mi dostal jeho pach a na malou chvilku jsem strnula, všechny svaly v těle se mi napjaly. Žaludek se mi stáhl stejně tak a celkově jsem měla takový zvláštní pocit. Byla jsem najednou nervózní. „Ahoj Zakare," odpověděla jsem mu na pozdrav a zhluboka se nadechla. Konečně jsem se na něj plně podívala. Byl nedaleko ode mě, dost možná se k jezeru přišel napít. Což vlci dělají, je to přirozené. Proč si ale vybral místo tak blízko mě? Naše poslední setkání skončilo tak, jak skončilo a ještě stále to ve mně trochu rezonovalo. Zvlášť když jsem ho teď viděla, všechno se mi to nějak vrátilo. Ty city, které jsem k němu zčistajasna cítila, potom ten náhlý obrat jen kvůli mé vrozené magii.
Ohlédla jsem se na Haruhi a usoudila jsem, že jí nechám trochu soukromí. Pořád jsem byla dost blízko na to, abych mohla zasáhnout, kdyby se náhohou něco dělo. K Zakarovi jsem se tedy o něco přiblížila a posadila se na břehu. Přední tlapy mi jemně omývaly malé vlnky jezera. Ohlédla jsem se na Zakara a krátce jsem přikývla. „Ano. Gallirea mě snad nikdy nepřestane překvapovat," uchechtla jsem se a následoval krátký úšklebek. Pohledem jsem na něm setrvala déle a snažila se z něj vyčíst, proč se ke mně přitočil. Vlky jsme ale nedokázala přečíst, byli pro mě naprosto nepředvídatelní.

// Západní Galtavar

Táta nakonec skutečně navrhl, že by se mohli podívat po nějaké jiné smečce. Zamávala jsem ocasem a drobně se pousmála. Nakonec se mu moje bědování nějak rozleželo v hlavě. Rozhodně jsem nechtěla své rodiče poučovat, byli starší a měli daleko víc zkušeností než já. Já ale dokázala usoudit, že se smečkou v horách šlápli vedle. Krátce jsem se podívala na Haruhi, která už začala plánovat, jakou smečku si najdou jako náhradní. „Moc smeček neznám," začala jsem upřímně, „ale myslím, že se jich po Galliree najde dost." Do toho jsem jim ale už nechtěla kecat. Museli se rozhodnout oni dva.
Nečekala jsem, že se s mamkou někdy budeme bavit o trablích s láskou. Ale vlastně mi to ani nevadilo, protože jsem se aspoň někomu svěřila, ulevila tak své hlavě a srdíčku. Neměla jsem žádnou blízkou kamarádkou, se kterou bychom si o takových věcech povídaly. Navíc jsem byla dost uzavřená a tohle už bylo docela osobní, soukromé téma. Ale Haruhi byla přeci moje mamka. Vyslechla mě, a to mi nakonec stačilo. Láska byla holt komplikovaná, ale za ty strasti přeci stála, ne? Při té myšlence jsem se ohlédla, abych na své rodiče dobře viděla. Díky lásce byli stále spolu, zestárli spolu. A to bylo neuvěřitelně krásné. Takhle dlouhé partnerství bylo určitě nějakým způsobem vzácné. Nad mamčiným chlácholením jsem se uculila. Pomáhalo to, díky ní jsem přišla na trochu jiné myšlenky. Naklonila jsem se k ní a za chůze jí zavrtala čumáček do srsti na krku. Byla jsem tak ráda, že jsem se odhodlala a našla ji. Takové chvíle s ní mi chyběly.
Cesta už netrvala dlouho a my se objevili u jezera. Pohledem jsem ještě zkontrolovala tátu, abych se přesvědčila, že jsme ho nikde neztratily. „Tak jsme tady," řekla jsem s úsměvem a rozhlédla se po okolí. Bylo to tu pořád stejné, nic se za ta léta nezměnilo. Jako malá jsem tu trávila docela dost času. Bylo to blízko smečce a na území vždycky panoval tak příjemný klid. „Můžeš se podívat na tu svou korunku, princezno," vybídla jsem Haruhi pokývnutím hlavy a žlutá očka jsem nasměrovala na vodní hladinu. Sama jsem se k ní přiblížila a zadívala se na svůj odraz, než jsem se plnými doušky napila. Zůstávala jsem jí po boku, kdyby náhodou ztratila balanc, abych jí mohla zachytit. Pořád jsem jí chtěla být oporou. V mé přítomnosti se jí nemohlo nic stát.

// Ageron

Opravdu upřímně mě potěšilo, že se Haruhi zajímá o mou smečku a že by mě ráda někdy navštívila. „Ale až ti bude opravdu dobře a budeš skákat jako laňka, ano? Je to opravdu docela daleko," upozornila jsem ji. Nerada bych, aby se táhla přes celou Gallireu a já ji viděla vyčerpanou. Usmála jsem se. „Ráda tě kdykoliv uvidím," vydechla jsem téměř zasněně. Měla jsem takový pocit, že se o mě opravdu zajímá. Takhle jsem se necítila ani jako vlče, i když to mohlo být ovlivněno i tím, že jako mlád jsem měla úplně jiný pohled na svět než dospělí.
Všimla jsem si, jak se Haruhi uvolnila, když jsme sestoupali z hor. Zamávala jsem ocasem a drobně pokývla hlavou. Následně jsem pověděla: „Hned když jsem se viděla s tátou, vyčetla jsem mu, proč jste si nenašli smečku někde na jihu, v teple a hlavně někde, kde napadají laviny." Při poslední poznámce jsem se krátce ušklíbla. Jistě že to nebyla její chyba, ale už si za svůj život prožili hodně. Nyní měli jen odpočívat a užívat si ten klid. Do toho se přidal táta, že by s mamkou mohli najít jinou smečku. Pousmála jsem se, ale nijak se nevyjadřovala. Tohle bylo jejich rozhodnutí a já je nemínila ovlivňovat.
Zprvu jsem nevěděla, jak bude reagovat, ale vlastně mi její slova přišla naprosto logická. „Žádní chuligáni to nebyli, to mi můžeš věřit," pousmála jsem se. Na druhou stranu jsem ale nemohla tvrdit, že by mě měli tendenci nějak rozmazlovat jako princeznu. Coffin mě znal od narození a vlastně jsem se domnívala, že mé city neopětoval. A Izar? Ten se z té své stříbrné krve a touze po alfa pozici za chvilku zblázní. Jestli se tak už nestalo. Z tlamy jsem vyloudila krátký povzdech. „Ale kdy ho najdu? Mám pocit, že mi pomalu ale jistě dochází čas," zamumlala jsem a podívala se do země. Byla jsem pořád ještě mladá, rozhodně jsem to nemínila za rok zabalit a skončit pod drnem. Jenže na rodinu už mohlo být za dva roky pozdě. Zase jsem oči zvedla, když mi olízla čumák. Usmála jsem se na ni a hlavu na chvilku zavrtala po její srsti.
Pak jsme se zase rozešly. I táta nás už dohnal. Na louce jsme se ale moc dlouho nezdrželi, protože jsme mířili přímo k řece. Už jsem se těšila, až se napiju a taky jsem chtěla vidět mamčinu reakci, až uvidí svou fialovou korunku. Ano, byla to královna.

// VVJ

Co se týče magie, opravdu mě napadala jen jediná možnost - vydat se Smrtí nebo Životem. Oni už Haruhi nějakým způsobem pomohou. Ani já jsme totiž nevěděla, jaké všechny magie ovládá. „Smrt sídlí ve Zřícenině hned ve vedlejším lese. A Život na vrcholku Narrských kopců. Ty jsou zase velmi blízko mé smečky," pověděla jsem jí a drobně se usmála. „Osobně bych ale dala přednost Životovi. Jeho sestra je trochu šáhlá," dodala jsem a tiše se zasmála. O tom už svědčilo jen její jméno a taky místo, na kterém žila. Hnusná, plísní prolezlá Zřícenina. „Smrt je úplně černá jako noc, ale má ošklivě zelený ocas a drápky. Životův kožich je naopak bílý a má černé a fialové odznaky," popsala jsem Haruhi naše gallirejské polobohy. Opravdu byli opravdu ve všem rozdílní, i co se vzhledu týkalo.
Měli jsme štěstí, že jsme Ageronský les zastihli během noci. Tehdy byl totiž nejkrásnější. Mech zářil a všechno tu vypadalo tak magicky. Zajímalo mě, jak je možné, že mech tak hezky světélkuje. Možná v něm žily nějaké neznámé organismy, které jsme nemohli vidět pouhým okem. Nebo sem snad sahal vliv Smrti? Těžko říct, raději bych zůstala ve sladké nevědomosti.
Haruhi vypadala o moc lépe. Je to jasné - ty hory jí nesvědčí! pomyslela jsem si. Vzduch tam byl takový těžký a věčný chlad nemohl být pro jejich stařičké kosti to nejlepší. Naopak potřebovali více tepla. Jakékoliv přemlouvání jsem už ale vzdala. Byl to jejich domov, tak to cítili. A já to nezměním. Usmála jsem se nad dobrou radou, kterou mi mamka dala. Byla jsem šťastná, ale věděla jsem, že mohu být ještě šťastnější.
„Ale mami," řekla jsem protáhle a rozpačitě jsem se usmála. Měla stejnou otázku jako táta a já si opravdu začala myslet, že už mám na nějaký ten vážný vztah čas. Což jsem měla, cítila jsem to na sobě. Pohled na malého Kenaie mi dost zamával s hladinou hormonů. Střihla jsem ušima zpět k Haruhi. „V mém životě se objevili dva vlci, ke kterým jsem něco cítila. Oni se ale po čase ztratili, takže má druhá polovička je stále někde v nedohlednu," pověděla jsem upřímně. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli by se mamka chtěla tát babičkou. Sakra, takové myšlenky bych měla vyhnat z hlavy.
Postávaly jsme vedle sebe. „Půjdeme k tomu jezeru? Zase ti pomůžu," nabídla jsem opět své tělo jako oporu a usmála se. Takový výlet k jezeru rozhodně nebyl k zahození. Táta nás určitě následoval, jen byl za našimi zády.

// Západní Galtavar

// Ragar

Posedávali jsme nedaleko od sebe a já si užívala přítomnost obou rodičů. Ačkoliv to nebylo takové, jak jsem čekala, cítila jsem se šťastně. Kdyby všechno mohlo být jako před lety… Zadívala jsem se na Haruhi. Naše oči se setkaly. A pak udělala něco, co jsem ani trochu nečekala - svým čenichem se dotkla toho mého. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem, a i když už se vzdálila, naklonila jsem se, abych jí krátce olízla tvářičku. „Tak moc jsi mi chyběla," hlesla jsem a rozněžněně se usmála.
Pokývla jsem hlavou. „Nedaleko odsud je jezero," pověděla jsem. Řeka Mahtaë byla ještě trochu jižněji. Jezero přeci jen bylo příjemnější, protože jsme se v něm mohli u osvěžit. Řeky mohly být ještě trochu divoké z toho deště a tajícího sněhu. Nemusely být bezpečné.
Haruhi nakonec souhlasila s tím, že se posuneme trochu jižněji. Bylo to dobře, aspoň nebudeme muset celou dobu přešlapovat ve sněhu. Byla jsem ráda, že jsme se ho v Sarumenu zbavili. Pořád mě trápilo, že si na své stáří vybrali zrovna takovou smečku, ale jak se zdálo, nemluvím jim to. „O magiích jsme se nikdy moc nebavili," odpověděla jsem prostě a mrkla na tátu. Určitě bychom to někdy mohli napravit. Mamka se ale starala, jak zjistí, jaké všechny magie ovládá. „Možná bys mohla zajít k Životovi nebo ke Smrti. Ti by ti to říct mohli," pověděla jsem. Jenže pak mi došlo, že asi nezná ani naše nejmagičtější vlky. „Jsou to tak trochu bohové. Ovládají snad každou magii, na kterou si vzpomeneš. Dokáží opravdu cokoliv, co tě napadne," dodala jsem ještě, abych jí všechno vysvětlila.
Nevěděla jsem, jak se jmenuje pohoří a ani smečka, ve které žili. To jsem nechala na tátovi. „Tenhle les se jmenuje Ageronský. V noci tam září mech, má úplně kouzelnou atmosféru," pousmála jsem se. Vzpomínala jsem si, jak jsme v mechu bok po boku leželi s Coffinem a povídali si. V tu chvíli jsem poprvé v životě ucítila hejno motýlků ve svém břiše. Ano, dalo by se říct, že skvrnkatý vlk byl mou první láskou. Sice platonickou, ale mělo to v sobě jisté kouzlo. „Já se usadila v Sarumenském hvozdě. Už je tomu více než rok a jsem tam opravdu šťastná," promluvila jsem s lehkým úsměvem na tváři. „Nachází se úplně na jihu a les je neustále zahalen mlhou," dodala jsem ještě. Už jsem z té mlhy nebyla ani nervózní. Věděla jsem, že mně, členovi smečky, rozhodně nic neudělá. A otázka, proč nežiji s nimi… „Chtěla jsem se osamostatnit," zamumlala jsem. Mohlo to znít docela krutě, ale byla to pravda. Každé ptáče jednou vyletí ze svého domovského hnízda, aby objevovalo svět.
Společně jsme sešli do lesíka pod pohořím. Mech byl stále měkoučký, tohle místo jsem zkrátka úplně milovala. Podívala jsem se na Haruhi, povzbudivě se usmála a zastavila. „Všechno v pořádku?" ptala jsem se, abych si byla jistá, že jí nic neschází. „Nebolí tě něco?" vyřkla jsem další otázku. Pokud ano, mohla bych jí pomoct. Sice by z pijavek nebyla nadšená, ale díky Sigymu jsem věděla, že dokáží pomoct. Aspoň trochu.

Haruhi pořád nevěřila, že jsem její dcera. Hrozně mě to frustrovalo a mrzelo, ale na povrch jsem zůstávala klidná. Nic jiného mi nezbylo. Musea jsem pro ni najít pochopení. Byla jsem empatická, ale tohle pro mě bylo psychicky dost těžké. „Jsi šedo bílá. A na hlavě máš fialový odznak magie," sdělila jsem jí a čumákem se jí dotkla na místech, kde její korunka byla. Ohledně magie iluzí jsem trochu sklopila pohled k zemi. „Ano, jsem s ní docela spokojená," přiznala jsem, ale v duchu jsem se opět vrátila k Zakarovi, který na mou magii zareagoval docela negativně. Musím mu ukázat, že iluze nejsou zlé, vzala jsem si do hlavy. Kde ho ale budu hledat, když je tulákem?
S povzdechem jsem zakroutila hlavou a na Sayapovu otázku jednoduše odpověděla: „Bohužel ne. Naše cesty se stále míjejí." Ukázalo se, že má matka opravdu nic neví. Otec jí pravděpodobně ještě moc věcí nesdělil. Trpělivě jsem si vyslechla její otázky. Vždycky jsem byla lepší posluchačem než řečníkem. Před rodinou jsem se ale dokázala opravdu rozmluvit. To snad každý. „Ještě máš dva další potomky - Inayu a Arta. Ten je ti víc podobný než já, je šedivo-bílý s tmavě hnědými odznaky. A pokud si správně vzpomínám, má janatrové oči, takže sama nevím, jakou magii ovládá. Nikdy jsme se o nich příliš nebavily. A má sestřička je bílá s červenými odznaky. Oči má zelené," dopověděla jsem a podívala se z jednoho rodiče na druhého. „Takže někdo z vás musí ovládat magii země," dodala jsem. A já nevěděla, kdo by to tak mohl být. Haruhi určitě nevěděla, takže bychom to vzal vylučovací metodou. „Myslím, že se oba toulají," přidala jsem ještě jednu informaci, ale nebyla jsem si jí úplně jistá. I se sourozenci jsem se neviděla dlouhých let. Kdo ví, třeba z Gallirey odešla. To jsem ale z pochopitelných důvodu sdělovat nechtěla.
Oba se chytli mého nápadu ohledně krátké poznávací tour po Gallirei. Tušila jsem, že nedojdeme daleko, protože Haruhi nebyla úplně pohybu schopná. Ale aspoň na okraj Borůvkového lesa bychom se dostat mohli, protože bych ráda viděla, jestli můj rodný les ještě vůbec stojí. Uvidíme, pak bych se už asi odpojila, protože jsem měla nějaké povinnosti vůči smečce přeci. Pořád jsem si nebyla jistá, jak dlouho mimo území mohu být, aniž by to Morf bral nějak špatně. Když jsem odcházela, nebyl tam, připomněla jsem si.
„Samozřejmě, že ti pomůžeme," přitakala jsem s drobným úsměvem a postavila se. K mamce jsem přistoupila a nabídla ji svůj bok, o který by se mohla opřít. Byly jsme stejně vysoké, ale já byla aktuálně v daleko lepší kondici. Byla jsem silnější než ona, ale věřila jsem, že až se trochu sebere, bude to s ní zase lepší. „Hned tady pod pohořím je jeden moc krásný les. Můžeme tam zase zastavit, aby sis odpočinula," promluvila jsem k ní cestou. Tempo jsem řídila podle ní. Nechtěla jsem jít příliš rychle, tak jsem šla podobně hlemýždím tempem jako má matka.

// Ageronský les

Když jsme se k Haruhi blížili, vzrůstala ve mně nervozita. Je to opravdu pravda? Opravdu si mě nebude pamatovat? přemýšlela jsem. Sayap ale neměl důvod mi lhát. Navíc ten jeho utrápený pohled nebyl hraný. To jsem poznala. Mamka vypadala opravdu překvapeně. Pomalu jsem přikývla a povzbudivě se pousmála. Ano, byla jsem dospělá už docela dlouho. Asi čekala malé vlče.
Rozpačitě jsem se zamračila, když měla tendenci mi vykat. Takhle to přeci být nemělo. Ale nemohla jsme jí to dávat nějak za vinu, za tu lavinu opravdu nemohla. Byla to nešťastná nehoda. „Šestou zimu, maminko," odpověděla jsem, pokud jsem správně počítala. Zkrátka už jsem nějaký ten pátek byla dospělou vlčicí se srdcem na správném místě a řekla bych, že už mám i trochu toho rozumu.
Mamka se zarazila, když mi pohlédla do očí. Zamrkala jsem a krátce se podívala na tátu. „Fialové, máš magii iluzí. Já ji mám po tobě," vysvětlila jsem a s přátelským úsměvem zavrtěla ocasem. To jsem jí nemohla podle barvy očí dokázat, protože se mi celý život nezbarvily. Musela mi věřit. Art s Inayou měli oba obarvené oči svou magií. Já je měla jantarové. Na chvilku jsem si pomyslela, jestli by se ke mně Zakar již od začátku choval odtažitě, kdybych je měla fialové a na první pohled by značily magii iluzí. Dost možná ano vzhledem k tomu, jak okamžitě změnil své chování, když se to dozvěděl.
Pak řekla něco, co mi úplně vyrazilo dech. Viděla jsem, jak se Haruhi rozplakala a úplně mi to drásalo srdíčko. Povzdechla jsem si a pomalým, trochu nejistým krokem se k ní vydala. „Nic jiného než věřit nám ti asi nezbyde," řekla jsem upřímně a sklopila uši do strany. O tom, že jsem Sayapova dcera nebyl pochyb - naše červená srst mluvila úplně za vše. Ale s Haruhi jsem moc vzhledových podobností neměla. Posadila jsem se u ní. Bokem jsem se jí nedotýkala, abych náhodou nebyla až tolik blízko. „Mohla bych ti ukázat nějaká místa, ke kterým jsi mívala nějakou citovou vazbu, jestli bys chtěla. Možná by sis rozvzpomněla aspoň na nějaké střípky," navrhla jsem a něžně ji sledovala.

Tušila jsem, že se této otázce asi nevyhnu. Rozpačitě jsem se zavrtěla. Dosud jsem měla pocit, že ten cit byl jen z mé strany. Ať už u Coffina nebo Izara. Oba vlci ale zmizeli, už tomu bylo docela dlouho. „Ještě jsem nenašla toho pravého," přiznala jsem se a pousmála se. Už jsem ale nejvyšší čas, což? Vlastně jsem ani netušila, jestli by se mí rodiče chtěli stát prarodiči. Já ale na sobě cítila, že hodiny m už začaly tikat. Asi dost mě nakopla ta chvíle, kterou jsem strávila s Kenaiem při lovu. Když on byl takové zlatíčko!
Vyslechl si mou výtku ohledně vybrání si nového domova. Co si budeme povídat, byl to ohromný skok. V mém rodném lese krásně voněly borůvky, rostla tam měkká tráva a sníh tam napadl jen přes zimu. Tady ty podmínky byly daleko složitější a já se přirozeně obávala o jejich zdraví. Již nebyli nejmladší. „Já tomu rozumím. Chtěli jste místo, kam se můžeme vracet a budete se cítit jako doma," pokývla jsem hlavou. Vlastně jsem chtěla to samé, proto jsem se přidala do Sarumenu. „Kdyby už tu zůstat nechtěla, mohla bych vám ukázat svou smečku, třeba by se vám tam zalíbilo," navrhla jsem nevinně. I když těžko říct, ta věčná mlha na někoho mohla působit trochu depresivně. A do smečky v močálech bych je rozhodně pouštět nechtěla. To by bylo z louže do bláta… Doslova.
Když mi Sayap sdělil tu nepříjemnou novinku, bylo to pro mě opravdu těžké. Přemýšlela jsem, jak se takové věci mohou stát zrovna tak hodným vlkům jako je právě má matka. Jenže o tom to je. Život není spravedlivý, připomněla jsem si. Těm, kteří by si zasloužili pěkně vyčinit, budou celý život šťastní bez jediných komplikací. Nadechla jsem se tátovy vůně, když se ke mně znovu přiblížil, aby mi dělal psychickou oporu. Byla jsem mu za to vděčná. Poslechl mou prosbu, aby mě k mamce zavedl. Vydala jsem se tedy za ním, šla jsem v jeho stopách.
Konečně jsme došli k úkrytu, před kterým Haruhi seděla. Byla celá hubená, šedin měla o něco víc, než jsem si pamatovala. Nejprve jsem váhavě koukla na tátu, když mě své družce představoval. Poté jsem ztěžka polkla a vyloudil nejistý úsměv. „Maminko," hlesla jsem k ní. Ocasem jsem zamávala a sledovala ji žlutýma očima. Nejradši bych k ní přiběhla, silně ji objala a dlouhou dobu ji nepustila. Tušila jsem ale, že na tohle Haruhi ještě nebyla připravená.

Po vřelém přivítání se má nálada zlepšila. Už mě netrápil sníh, který kolem padal. S tátou jsem toho nikdy moc nenapovídala, měla jsem o něco blíž k mamce. To ale neměnilo nic na tom, že jsem ho moc ráda viděla a chtěla jsem se ujistit, že se má dobře. Oni oba. „Ano, jsem. Vlci tam jsou opravdu moc milí," ujistila jsem ho. Věřila jsem, že až se vrátím zpátky domů, ani si nevzpomenu na chování Duncana a Newlina. Musela jsem je brát trochu s rezervou. Newlin byl… Newlin a s Duncanem jsem se nechtěla nijak blíž skamarádit.
Sayap mi vysvětlil, jak vlastně ke smečce přišli. Dokonce mi sdělil i jméno zdejší alfy. Krátce jsem pokývla hlavou, ale i tak jsem se na něj dívala s obavami v očích. „Je určitě moc hodný, že vás přijal, ale… Nemyslíš, že je to tu pro vás moc náročné?" nadhodila jsem a rozhlédla se kolem sebe. „Ten sníh všude kolem, ten krpál nahoru," předpolední slovo jsem zdůraznila a podívala se za sebe do míst, odkud jsem přišla. Zadýchala jsem se i já, a to jsem byla ještě mladá. Jak to tu asi zvládali oni?
Konečně se dostal k tomu, jak se má mamka. Zůstala jsem na něj šokovaně zírat a celé mé tělo se napjalo. To všechno, co mi říkal, mnou nepříjemně rezonovalo. „Nepamatuje?" hlesla jsem tiše a zadívala se na své barevné tlapy. Opravdu těžce se to poslouchalo, protože jsem se těšila na nějaké srdceryvné shledání po letech. Bohužel, srdceryvné sice bude, ale rozhodně ne v tom dobrém slova smyslu. Má vlastní matka si mě nepamatovala, mohlo to být ještě hroší? Věděla jsem, že za to nemohla, byla to jen nešťastná nehoda. Já toužila po jejím objetí a upřímné radosti z toho, že mě vidí. Nic takového se ale pravděpodobně nestane.
Konečně jsem vzhlédla a na Sayapa se podívala. V jeho očích jsem viděla trápení a smutek z toho všeho. „Zaveď mě za ní, prosím," promluvila jsem k němu. Můj hlas se nechvěl, byl překvapivě stabilní. Musela jsem být silná a statečná. Haruhi by určitě psychicky nepomohlo, kdybych se jí tam složila. Možná bych jí mohla pomoct s bolestmi, pokud by nějaké měla. Díky Sigymu jsem věděla, že ta moje bizarní magie fungovala.

Co čert nechtěl, v horách začalo sněžit. Ušklíbla jsem se a rozhlédla se kolem. Byla jsem mokrá, protože na jihu jen pršelo, a začínala mi být kvůli tomu opravdu docela zima. Nevypadalo to, že by ke mně mě někdo namířeno. Nespletla jsem se? pochybovala jsem. Třeba byla smečka v sousedních horách, ne tady. Jenže to by zcela popíralo to značení, které jsem tu nepochybně cítila.
Konečně jsem na bílém sněhu zahlédla kontrastně zbarvený kožich. Vlka jsem poznala okamžitě, protože jeho jsem si nemohla s nikým splést. To zbarvení neměl nikdo jiný. Tedy kromě mě, samozřejmě. „Tatínku!" zavolala jsem mu v odpověď a můj ocas ze bláznivě rozhoupal z jedné strany na druhou. Obvykle jsem se nechovala tak afektovaně, ale nyní jsem si nemohla pomoct. Byla jsem tak ráda, že jsem ho viděla.
Konečně se ke mně dostal a otřel se mi o bok. Udělala jsem to samé a položila si hlavu na jeho hřbet, který byl vyšší než ten můj. V takovém objetí jsem setrvala, dokud se ode mě neodtáhl. Nad jeho komplimentem jsem se usmála a pak se nadechla, abych mu mohla odpovědět: „Dobře, myslím. Usídlila jsem se v Sarumenské smečce na jihu." Víc jsem vlastně říct nemohla. Byla jsem stále obyčejná kappa, praví přátelé mi jaksi zmizeli a o partnerovi, vzhledem k nedávným událostem, jsem se už vůbec vyjadřovat nechtěla. „Jak se daří vám? Kde je mamka? A co vás to napadlo, usadit se zrovna tady?" vychrlila jsem na něj hned několik otázek. Z mé poslední otázky mohl vycítit, že jsem to úplně neschvalovala. Jen proto, že podnebí tu na ně bylo příliš náročné a chladné. Někde na teplejším jihu, nebo minimálně v údolí, by jim bylo mnohem lépe. Prohřály by si staré kosti a nemusely by tu klepat kosu.
Neuniklo mi, že tátův stav není takový jako před lety. Stáří na něm bylo znát, ačkoliv jsem si to nechtěla úplně přiznat.

// Ageronský les

Konečně jsem začala stoupat do hor. Celá jsem se vnitřně chvěla. Možná nejen vnitřně, protože tu byla opravdu zima. Sníh, který tu asi ležel celoročně, okolní teplotu ještě snižoval. Stoupala jsem, nadmořská výška se měnila každým mým krokem a musela jsem uznat, že to byl krpál opravdu neskutečný. Musela jsem zastavit a vydýchat se. Tady sakra opravdu žijí? Nespletla se Lennie? přemýšlela jsem a bědovala, že mí rodiče byli tak naivní, že si mysleli, že žití na takovém místě zvládnou. V jejich věku! Stále jsem ještě neopustila od myšlenky, že bych je odvedla s sebou na jih. Následně jsem pokračovala s vyplazeným jazykem, jak jsem dýchala tlamou.
Konečně jsem zaregistrovala značení teritoria. Okamžitě jsem se zastavila, abych nebyla ani o metr hlouběji na území. Musela jsem se chovat tak, abych alfě nedala jediný důvod mě za rodiči nepustit. Snažila jsem se natáhnout do čenichu pachy, abych zjistila, jestli nejsou někde poblíž. Déšť mi to však neumožňoval, cítila jsem jen spleť pachů, ale nedokázala jsem se v nich vyznat. Zplna hrdla jsem zavyla, aby o mně všichni věděli. Bylo to táhlé, submisivní vytí, které naznačovalo, že rozhodně nejdu dělat nějaké problémy. Zatímco jsem čekala, čas jsem využila na to, abych se pořádně vydýchala. Cesta mi dala zabrat, ačkoliv jsem byla jedna z těch vytrvalejších.

// Dlouhá řeka (přes Úzkou rokli)

Konečně jsem dorazila na místo, které jsem zcela určitě znala. A naprosto jsem ho milovala! Měl jsem štěstí, že nad mou hlavou byla noční obloha. Neviděla jsem ji, ale někde za těmi zamračenými oblaky být musela. Mech totiž nádherně svítila. Pohled v mých očích se rozněžnil. K tomuto lesu se totiž pojily krásné vzpomínky.
Nedalo mi to a já se na jeden z nich rozvalila. Ležela jsem na boku, aby mi dešťové kapky nepadaly přímo do očí a do nozder. Byl měkký a hebounký, přesně jak jsem si ho pamatovala. Jen příště sem asi zajdu, až bude počasí přát, nejlépe v létě. Mech je pak tak příjemný jako vlčí kožíšek. S Coffinem jsme tu strávili několik dnů a moc rádi jsme se sem vraceli. Kam jsi jen zmizel, povzdechla jsem si. Nerozloučil se, jako by mu na mě ani nezáleželo. Doufala jsem, že šel hledat štěstí jinde, někam mimo Gallireu, a nestalo se mu nic tragického. To by si rozhodně nezasloužil. Měla jsem dojem, že všichni vlci, kteří pro mě něco znamenali, prostě zmizeli. Coffin, Izar, Jinks, Tavarillë, Neyteri. Krátce mnou zacloumal smutek.
Ale vždyť jsem tak blízko! uvědomila jsem si, postavila se na všechny čtyři a důkladně se oklepala, abych ze sebe odstranila nějaké malé lístečky mechu. Hory byly přímo přede mnou. A já doufala, že v nich nenajdu další důvod ke smutku.

// Ragarské pohoří

// Kamenná pláž

K řece jsem se stále přibližovala, její bublání bylo každým krokem zřetelnější. Bublání asi bylo docela slabé slovo, ona ta řeka byla pravdu hlasitá. Jak se tam valila voda z tajícího sněhu, hladina stoupla a vody protékalo přirozeně mnohem více než třeba ve vrcholném létě.
Pomalu jsem k ní přistoupila a vložila do vody jednu přední tlapu. Musela jsem uznat, že proud měl teda opravdu velký tah. Kdybych se nějak smýkla a spadla do něj, odtáhnul by mě asi až někam k ústí. A to jsem nechtěla, protože jsem urazila už opravdu docela velkou dálku. Sarumen byl v nedohlednu a já se pohybovala v severnější části Gallirei. Po umytí má tlapka byla zase červená, druhá bílá a zbytek zůstal hnědý. Ne ale po blátě, ale podle mého přirozeného zbarvení. I když zrovna přirozenost mého zbarvení byla tématem k diskuzi.
Ještě chvilku jsem u řeky postála a poslouchala, jak divoce hučí. Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch byl vlhký a studený. Mě ale zima nebyla. Dost mi pomáhal ten adrenalin, který mě udržoval v pozornosti. Navíc jsem se až doteď pohybovala, takže i samotný pohyb mě zahříval. Je čas jít dál, rozhodla jsem se. Opravdu jsem se u řeky moc dlouho nezdržela.

// Ageronský les (přes Úzkou rokli)