Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zakar se ke mně po chvilce přidal a lehl si vedle mě. Jeho pach tak přebil pach srnčí krve. Jemně mě šimral v čumáku a já se musela pousmát. Když promluvil, natočila jsem hlavu k němu a po celou dobu jeho monologu ho sledovala. Byl to rozumný vlk. Všechno, co zatím říkal, mělo hlavu a patu. Bylo mi s ním dobře, měla jsem pocit, že se před ním nemusím přetvařovat. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme se poprvé setkali a automaticky se mi připomněla ta situace, do které nás Newlin nějakou svou magií dostal. Mohl za to ale vůbec Newlin? Mohlo se jednat o nějaká Životova kouzla, nebo to bylo něco úplně jiného, dosud nepoznaného? Nerozuměla jsem tomu. V takových emocích jsem se nevyznala. Vzpomínala jsem si, že jsem podobné city v určité době chovala k Izarovi a Coffinovi, ale všechno to bylo krátké, dost možná neopětované. Nemohla jsem proto určit, jestli si se mnou i tehdy hrál nějaký magický skřítek, nebo to vycházelo zevnitř, z mého srdíčka.
Rychle jsem zamrkala, abych se dostala zase zpátky do přítomnosti, protože Zakar zmlkl. Přikývla jsem na souhlas. „Značení teritoria se sice časem ztratí, ale je hezké, když na smečku vlci stále vzpomínají,“ pověděla jsem. Smečku tvoří hlavně vlci, kteří ostatní členy berou jako rodinu. Já obě smečky navěky budu nosit v paměti, protože v určité životní fázi jsem se tam cítila doma. Na tom, že jsem tam nezůstala do svého skonání, nebylo nic špatného. Vlčí osobnost se vyvíjí, názory se třeba s věkem mění. Z Borůvkáče jsem odešla, protože jsem byla mladá a chtěla se toulat. V Sarumenu jsem skončila, protože jsem měla takový pocit, že bych se už chtěla usadit, ale po čase jsem si uvědomila, že to není úplně ono. Není to to, co jsem hledala.
Krátce jsem zakroutila hlavou. „Nežila jsem tady. Narodila jsem se v Borůvkovém lese, ten je odsud nedaleko. Tam ještě smečka stále je,“ opravila jsem ho s úsměvem. Procházela jsem okolo, když jsem mířila za rodiči do hor. Z lesa se táhlo značení, takže jsem předpokládala, že tam ještě vlci žijí. Kdo ví, jestli se složení smečky trochu neobnovilo. Už tomu bylo spoustu let, co jsem odešla. „Stýská se mi po některých vlcích, které jsem ve smečce a vlastně i mimo ni poznala,“ přiznala jsem a krátce si povzdechla. Vůbec ze všeho mě trápila ztráta Neyteri, protože u ní jsem stoprocentně věděla, že se již nesetkáme. Mrzelo mě to. S Coffinem a Izarem jsem se snad ještě někdy setkat mohla. O jejich smrti jsem se nedoslechla, třeba se jen potulují za hranicemi Gallirei. Čert ví, co zrovna oni mohou mít za lubem. „Tady sídlila smečka, kterou vedla moje teta, matčina sestra. Viděla jsem ji jen jednou a velmi krátce, když jsem byla ještě malá. Ačkoliv jsme si nebyly nijak blízké, pořád to byla rodina,“ řekla jsem a natočila hlavu, abych se na Zakara podívala. Kdo ví, zda Scarita stále žila. Mamka na tom nebyla zdravotně nejlíp, třeba už byl té černobílé vlčici s modrými odznaky konec. Nebo jen už neměla na smečku síly, tak ji rozpustila. Pravdu se už asi nikdy nedozvím.
Oči jsem znovu upřela k nebi. Leželo se mi opravdu příjemně. Ale ještě líp by se leželo v Ageronském lese, kde svítí mech! Tam jsem to milovala. Tady nám svítící mechorosty nahrazovaly svítící prdelky světlušek. Na obloze jsem si všimla stejného úkazu, na který mě upozornil Zakar. Tiše jsem se zasmála a ohlédla se na něj. Zadívala jsem se mu do očí a zamávala ocasem. „Taky si něco přej, aby to bylo fér,“ navrhla jsem a pohled zase upřela na nebe. Jednu přední tlapku jsem natáhla vzhůru a zavřela oči. Nějakou chvíli jsem jen tak ležela, zadumaně přemýšlela, co bych si tak mohla přát. Já si totiž přála tolik věcí! A teď jsem z nich měla vybrat…
Po chvilce jsem oči opět otevřela a zamávala ocasem. Na natažené přední tlapce se mi usadila jedna ze světlušek. Připadalo mi, jako bych držela jednu z těch vzdálených hvězdiček přímo na tvé pacce. Bylo to kouzelné. S úsměvem jsem pozorovala, jak roztáhla křidélka a zmizela. Světlušek tu ale bylo stále hodně, osvěcovaly celý les, ačkoliv se už blížilo ráno. Byla to jednoduše nádhera. Natočila jsem hlavu zase směrem k Zakarovi a zůstala na něm pohledem déle, než by se asi slušelo. Regulérně jsem zírala a přitom se culila jako měsíček na hnoji. Když ona celá ta atmosféra mě nějak dostala.

Stiskla jsem čelisti k sobě, co nejvíc jsem mohla. Většinu času jsem měla zavřené oči, abych se nerozptylovala okolím. Snažila jsem se zadní nohy srnky tlačit co nejvíce k zemi, a to bylo trochu komplikované. Rozhodně jsem nebyla nijak mohutná, nevážila jsem metrák, o to víc úsilí mě to stálo. Otevřela jsem oči zrovna ve chvíli, kdy se k srnčímu kru blížil Zakar, aby její přede prohraný boj o život ukončil.
Srnka sebou konečně přestala trochu mlít a já si dovolila pustit její hýždě. Olízla jsem si krev od tlamy a s úsměvem se podívala na Zakara. „Jsem ráda, že se nám to podařilo. Vedl sis výborně,“ pochválila jsem ho. Upřímně jsem čekala, že to bude trochu větší oříšek. Jasně, byla jsem zadýchaná, ale necítila jsem se úplně vysílená. Tep jsem měla stále zvýšená a ještě tak nějakou chvilku zůstane, než ze mě vyprchá ten adrenalin. Ustoupla jsem o pár kroků a zadívala se na naši kořist. Pak jsem se intuitivně rozhlédla. Zima se pomalu ale jistě blížila, mohlo se stát, že by se tu objevil nějaký hladový vlk a chtěl by si ukrást kus naší pracně stržené srny. Byli jsme tu ale sami, les byl naprosto prázdný. Vehnalo mi to do srdce trochu melancholie.
Z té mě probral až Zakar, který si urval první sousto. „Dobrou chuť,“ odvětila jsem s úsměvem a také se dala do jídla. Užívala jsem si, jak mi ještě horké maso klouže až do prázdného žaludku. Byla jsem si jistá, že se nacpu až do takové míry, že se nebudu moct hnout. Maximálně se tak kutálet dolů z kopce.
Během krmení jsem se občas trochu porozhlédla. Slízla jsem si krev ze své tlamy a na nějakou dobu mlčky zapíchla pohled mezi stromy. Jako by čekala, že se za jedním z nich objeví teta Scarita a pozdraví se se svou neteří, kterou už několik let neviděla. Když jsem usoudila, že už mám dost, lehla jsem si kousek od srny na záda a pohled upřela k nebi navzdory kapkám deště, které se mi občas skutálely do očí. „Kdysi tu bývala smečka,“ začala jsem a povzdechla si. Už to bylo určitě hrozně dlouho, co se rozpadla. A já si tak trochu vyčítala, že jsem svou vzdálenější rodinu viděla jen jednou v životě. „Jak se to stane? Že se smečka rozpadne, slehne se po ní zem, a najednou jakoby ani nikdy neexistovala?“ mumlala jsem si pro sebe. Zakar to všechno mohl slyšet, ale nepředpokládala jsem, že by na mé filosofické otázky měl nějakou odpověď. Jen mě obecně trápilo, že smečka, která pro mnoho vlků plnila funkci rodiny, se najednou přeměnila v prach.

// Neprobádaný les

Od toho nebezpečného lesa jsme se velmi rychle vzdalovali. Běželi jsme vedle sebe a já rozhodně nelitovala rozhodnutí, které jsem udělala. Se Zakarem mi bylo dobře. S Marion bych se asi cítila divně, rozhodně ne tak uvolněně. Oba jsme se usmívali jako měsíčky na hnoji a když se Zakar rozesmál, bylo to tak nakažlivé, že jsem se po pár sekundách začala smát taky. Byl to upřímný smích, ale je pravda, že kdyby nás někdo pozoroval, mohli jsme vypadat jako blázni. Můj běh se změnil spíše v takové veselé srnčí poskakování. Prostě jsem si nemohla pomoct.
Dorazili jsme do známého lesa. Pach smečky mě do čenichu neudeřil, takže mi bylo jasné, že teta Scarita tu už nežije. Zakar se zastavil za náhle, že jsem kolem něj v první chvíli prolítla, než mi to došlo. Okamžitě jsem se zastavila a se zářivým úsměvem se na svého společníka otočila. „Bylo to super!“ odvětila jsem na jeho poznámku a poskočila na místě jako nějaké malé vlče. Ani jsem nevěděla, kde se ve mně ta energie vzala. Nicméně tu byla a já si užívala. Hrudník se mi ještě chvíli divoce nadzvedával. „Nohy tě nebolí?“ ptala jsem se a prohlédla si ho. Nevypadalo to, ale chtěla jsem se ujistit. Byla jsem ráda, že jeho zranění vypadalo mnohem lépe než předtím. Dokonce se mi zdálo, že se začalo hezky hojit.
Jakmile jsem si uvědomila, že tu jsme hlavně kvůli lovu, uklidnila jsem se. Tiše jsem nakračovala za Zakarem. Dávala jsem pozor, abych nestoupla na žádnou větvičku, protože to by v našem případě mohla být fatální chyba. Rozhodně jsem nechtěla být ta, která lov pokazí. V lovu jsem byla dobrá, nechtěla jsem se před Zakarem ukázat ve špatném světle. Jakmile zastavil, popošla jsem k jeho boku. Podívala jsem se na něj, abych zjistila, jakým směrem se díval. Mezi stromy se něco pohybovalo. Pomalu, jako by se zvířata pásla. Moc trávy tu tedy nebylo, ale třeba si vybírala nějaké kořínky. Kdo ví, co všechno vysoká zvěř jedla. Olízla jsem si čumák. Mohlo by se nám poštěstit a srnky budou pod rouškou tmy méně pozorné. Vyslechla jsem si Zakarovu taktiku. Pomalu jsem přikývla a ještě rychle dodala: „Buď opatrný.“ Pak už jsem se vydala na druhou stranu než on.
Své tělo jsem skrčila k zemi a šla jsem stejně tiše jako předtím, ne-li tišeji. Dívala jsem se směrem ke skupince srn, abych si byla jistá, že od nich nejsem moc daleko. Na určitém místě jsem se zastavila. Tady jsem totiž mohla mít docela dobrou startovací pozici. Byla jsem skrčená za jedním keřem a snažila jsem se pravidelně dýchat. To bylo ale těžší a těžší, do krve se mi začal uvolňovat adrenalin, tepová frekvence se začínala zrychlovat. Byla jsem připravená.
Konečně jsem zaslechla zašramocení - srnky se daly na ústup, protože slyšely Zakara. Jenže já ho ještě pořád neviděla. Musela jsem mu ale věřit. Přeskočila jsem křoví, za kterým jsem se schovávala, a rozeběhla se plnou rychlostí kupředu. Už jsem zapomněla, že když je to skutečně potřeba, dokážu být rychlá jako vítr. Rychle jsem se zorientovala. Dvě srny byly pospolu, třetí byla sama. Pohybovala se sic trochu dál, ale věřila jsem, že to nebude žádný velký problém. Zaťala jsem zuby a ještě přidala. Přeskakovala jsem menší křoví, které mi stálo v cestě a občas jsem se obrátila za sebe, abych se ujistila, že Zakar tam někde je. Viděla jsem v periferním vidění hnědou šmouhu, takže jsem věřila, že mě následuje.
Každým krokem jsem byla srně blíž a blíž. Zrychleně jsem dýchala a zlatavé oči měla přišpendlené na jejím bílém pozadí. A pak mi konečně vyšel krok, takže jsem se ve správnou chvíli odrazila od země. Zakousla jsem se jí do jednoho ze stehen a přední části jsem jí lehla na zadek. Srna ztratila balanc, přeci jen jsem byla docela těžká. Zadní nohy jí povolily, a to jí výrazně zpomalilo. Předními sice hrabala do země, snažila se mi vysmýčit. To se jí ale nedařilo, držela jsem jí pevně - zuby i drápy. Zadními spárky nebezpečně kopala, ale naštěstí mě nikdy nekopla plnou silou, vždycky jen tak okrajově. Na Zakarovi teď bylo, aby její trápení skončil.

Rozpovídal se o Newlinovi. Docela jsem chápala jeho záměr, ale měla jsem takový pocit, že se žíhaný vlk asi nikdy nepoučí. Rozhodně jsem ho neznala nijak blíž, všehovšudy jsme spolu mluvili jen párkrát a jen na chvilku. Jen jsem tušila, že má modře zbarvenou partnerku. Derian, tuším? Mrzelo mě, že jsme se nestihly potkat, protože bych s konečně nepřipadala jako vyvrhel. Drtivá většina vlků měla různě hnědý, černý nebo bílý kožich… Nikdo nebyl tak barevný jako já. A zajímalo mě, jestli má ze svého mládí podobné zážitky jako já, kdy jsem se styděla za to, že jsem vlastně jiná. Nyní jsem už dospěla do bodu, kdy mi je naprosto jedno, co si kdo pomyslí o mém kožichu. „Newlin je hrozně snadný cíl, zdá se mi. Takové zlatíčko to je,“ zazubila jsem se. Vzpomínala jsem si, jak byl nadšený, když našel tu svoji květinovou korunku. „Bylo by hezké, kdyby mu to trochu otevřelo oči,“ pověděla jsem ještě. Nevěděla jsem, kdy přesně se ti dva potkali, ale za tu celou dobu, co jsem ve smečce byla, se mi Newlin zdál pořád stejný. Choval se jako… Newlin.
Zmínila jsem svou obavu o Marion. Střihla jsem ušima a opětovala jsem Zakarovi pohled do očí. „Ale ty mi nevadíš, Zakare,“ ohradila jsem se a rozpačitě se usmála. Pak jsem náš oční kontakt přerušila. Opravdu mi nevadil, vlastně jsem se v jeho společnosti cítila dobře. Překvapovala jsem tím sebe samotnou, přeci jen přede mnou stál vrah. Ale já ho tak nevnímala, a to byl asi ten důvod, proč jsem s ním dokázala normálně fungovat. Udělal v minulosti něco špatného, ale to snad každý z nás. „Já vím, že už není vlče, ale přijde mi taková křehká,“ pousmála jsem se. Musela jsem doufat, že se jí zlo bude vyhýbat obloukem.
S úsměvem jsem pozorovala, jak se Zakar protahoval. Shodli jsme se na tom, že začínáme mít oba hlad, ale musela jsem ho upozornit, že v tomto lese opravdu nežije moc zvířat, které bychom mohli ulovit. Takovým zmijím jsem se chtěla vyhnout obloukem. Možná už je na ně zima, pomyslela jsem si. Rozeběhla jsem se stejným směrem jako Zakar. „Myslím, že ve dvou bychom nějakou tu srnku mohli skolit,“ zazubila jsem se. Lov mě vždycky bavil. „Těším se,“ dodala jsem s ještě větším úsměvem na tváři. Trochu jsem zpozorněla, protože jsem poznala, že se blížíme k lesu, kde kdysi sídlila smečka mé tety Scarity. Od našeho posledního a zároveň prvního setkání uběhlo už několik let. To si mamka ještě všechno pamatovala a byla plná života. Nyní už mi bohužel přišla taková sešlá. To ke stáří asi patřilo.

// Narvinijský les

// Velké vlčí jezero

Netrvalo dlouho a já Zakara dohnala. Nešel nijak rychle a mě trochu toho běhu vůbec neuškodilo. U jezera jsem zasekla nějak příliš dlouho a byl čas se zase posunout někam dál. Srovnala jsem své tempo s tím jeho a krátce si oddechla. Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla Zakarův hlas. „Fyzicky ne, ale psychicky ano. Marion mě nějak vyčerpala,“ přiznala jsem. Tomuhle asi porozumí jen málokdo, ale bylo to opravdu reálné. Když někdo mluvil až příliš, rychle a hlasitě, každá minuta strávená v jeho společnosti mě akorát ubírala o energii. A to byl rozhodně případ Marion, i když jsem to nerada přiznávala. Už jen proto, že jsme spolu žily v jedné smečce. Nepovažovala jsem ji za druhou rodinu, ale zároveň jsem na ni nechtěla být hnusná. I když to já vlastně ani neuměla. „To je moc dobrý nápad, aspoň bychom přišli na jiné myšlenky,“ přitakala jsem Zakarovi a vyhnula se jednomu z mnoha křoviskům. Věděla jsem, co je tenhle les zač. „Jen tady asi ulovíme jen nějakého hada,“ ušklíbla jsem se a s respektem se podívala do korun stromů. Vzpomínala jsem si, jak jsme tu kdysi dávno byli s Coffinem a on si ze mě udělal dobrý den. Nějakým způsobem použil magii iluzí a když jsem se zakousla do větvičky, najednou sebou v mé tlamě házela obrovská zmije. Nebyl to vůbec příjemný zážiek.
Musela jsem se pousmát. Zastavila jsem stejně jako Zakar a mávla ocasem. „Už jsem zažila mnoho… Ale tohle ne. Je ještě ukecanější než Newlin, a to je co říct!“ zasmála jsem se. Žíhaný vlk nasadil laťku opravdu vysoko a Marion ji dokázala překonat. Hlavně byla zapomnětlivá. Během pár minut zapomněla mé jméno. Asi se soustředila hlavně na to, co povídala ona a hlas ostatních zněl jakoby v pozadí. Následně jsem si povzdechla a můj úsměv trochu pohasl. „Jen se bojím, aby se jí cestou domů něco nestalo. Byla taková roztržitá, toho by mohl někdo využít,“ řekla jsem a ohlédla se za nás směrem, kterým leželo jezero. Nicméně na druhou stranu… Já ji chůvu dělat nemohla. Ne že bych nechtěla, ale zešílela bych z toho!

To nemusíš… hlesla jsem v duchu. Chtěla jsem to říct i nahlas, protože jsem si uvědomovala, jak vzpomínky vázané ke zraněním mohou být bolestivé, ale Marion mě přímo dusila tou svou energií. Úplně ze mě vysávala život. Věděla jsem, že to tak nemyslí, ale na mě ta její energická povaha měla takovýhle neblahý účinek.
Připojil se k nám Zakar, protože slyšel jméno svého bratra. Tak by rád věděl, kde ho má hledat. Pousmála jsem se. Tahle rodinná setkání jsou vždycky krásná. Sama bych se se sourozenci tak ráda znovu viděla, ale to se bohužel jen tak nestane. Neměla jsem absolutně žádné tušení, kde bych je měla hledat. O rodičích jsem věděla díky Lennie. Nebýt jí, tak se to naše setkání ani neodehrálo. Marion mluvila a mluvila. Moc informací Zakarovi tedy neposkytla. Přikývla jsem na jeho poznámku, že Velké vlčí jezero je tady, hned vedle nás. Názvy míst kolem Borůvkového lesa jsem znala, však tu býval můj domov. Když se Marion Zakara ne úplně jemně zeptala na to zranění na jeho zádech, zaťala jsem čelisti k sobě. Zadívala jsem se mu krátce do očí. Takhle to přeci být nemělo, pomyslela jsem si. Já bych se ho na to třeba časem zeptala, ale rozhodně ne takovým stylem. Jakmile jsem v jeho pohledu zaregistrovala nějaký náznak, sklopila jsem zrak k zemi a trochu sklonila hlavu. Stalo se mu to tehdy při té potyčce s vlčicí s fialovýma očima? Dost možná ano.
„Svět je svým způsobem malý. Kdyby byl obrovský, nekonečný, je jen malá možnost, že by Zakar svého bratra znovu potkal, ne?“ nadhodila jsem. To ona nemohla pochopit, však se v tomto kraji narodila. Já sama se úplně nedokázala vcítit do role vlků, kteří sem přicházeli úplně sami, bez rodiny, jakékoli opory, a hlavně bez nějakých plánů do budoucna. Pak se Marion ptala, jestli bychom s ní nechtěli jít do Sarumenu. Zastříhala jsem ušima a nechala si tuto nabídku ležet v hlavě. Zakar rovnou řekl, že nepůjde. „Já… nevím,“ vydechla jsem narychlo a švihla ocasem. Možná bych za Morfeusem měla přijít sama. Přeci jen by to asi vypadalo lépe.
Zakar se dal poměrně brzy na ústup. Bylo dost okaté, že mu Marion úplně nesedla. Byla až moc ukecaná, ale i takoví vlci byli. Zaregistrovala jsem ještě jeho pohled, než se pomalu vydal pryč. Na pár sekund jsem se zadívala někam do dálky. Vlastně… Proč bych nemohla jít s ním? Marion už byla velká, domů určitě trefí. S krátkým povzdechem jsem se podívala na svou bývalou smečkovou kolegyni a pousmála se. „Pozdravuj ode mě Morfeuse, prosím. A opatruj se, Mari,“ hlesla jsem k ní a ještě jednou si ji prohlédla. Působila na mě dost naivně a zranitelně. Jen aby toho někdo nevyužil a neublížil jí. To bych byla nerada. „Šťastnou cestu domů, ráda jsem tě viděla,“ mrkla jsem na ni a pak se klusem vydala za Zakarem. Mířil zrovna do lesa, který jsem neměla úplně v lásce, tak jsem doufala, že jím bude chtít jen projít.

// Neprobádaný les

Zastříhala jsem ušima a z Marion jsem sklouzla pohledem zpátky na Zakara. Musela jsem přiznat, že mě ta otázka taky párkrát napadla, ale nikdy jsem ji nevyslovila nahlas. Přeci jen jizvy na těle zanechávaly i jizvy na duši, takže mluvení o zraněních mohlo být bolestivé i psychicky. Proto jsem se něčemu takovému vyhýbala. „To nevím. Budeš se ho muset zeptat sama,“ řekla jsem klidným hlasem a Marion věnovala jeden ze svých úsměvů. Mladičká vlčice byla opravdu roztržitá, neodkázala udržet pozornost. Já nikdy taková nebyla. Vlastně už jako vlče jsem se chovala rozumně, na své sourozence jsem mohla působit dost nudně. „Nedělej si s tím hlavu, Marion. Já se za Morfeusem časem stavím sama,“ pousmála jsem se. Tušila jsem, že cestou zpátky domů by můj vzkaz stejně zapomněla. Já se tak na ni nemusela spoléhat a svému bývalému alfovi všechno vysvětlím osobně. Morfeus byl férový vlk, věřila jsem, že všechno vezme s klidnou hlavou.
Marion se zase rozpovídala a vlastně mi řekla už nějaké informace, které jsem se od ní již dozvěděla. Nicméně jsem se usmívala jako měsíček na hnoji, protože co jiného jsem měla dělat? Upřímně, ta její energie mě trochu vysávala. Podobně jako tomu u Newlina. Přeci jen jsem si více rozuměla s vlky, kteří nemluvili páté přes deváté. Třeba se Zakarem se mi povídalo dobře, protože jsme společně mluvili věcně a na přímo. „Ano, u Smrti jsem už byla, ale nelíbilo se mi tam. Je zlá a málem mi ukousla špičku ocasu,“ ke konci věty jsem se trochu zachmuřila. Na žádné vzpomínky ale nebyl prostor, protože se Marion znovu a znovu rozmluvila. „Marion, to už jsi mi říkala,“ pověděla jsem trpělivě, ale pohledem jsem vyhledala Zakara. Doufala jsem, že by mi přišel na pomoc, aby Marion ty informace nehustila jen do mě. „Litai,“ odpověděla jsem, ač jsem to opakovala už podruhé. Stále jsem se usmívala, no nicméně už mě lehce brala křeč do svalů ve tváři a na pár sekund jsem chytla tik do levého oka.
Zakar tedy naštěstí přišel, ale pravděpodobně proto, že slyšel jména svých blízkých vlků. Nebo se přiblížil kvůli mému zoufalému pohledu? Těžko říct. Nicméně bych vsázela na tu první možnost. Usmála jsem se, tentokrát mnohem upřímněji. „To je skvělé, Zakare! Můžeš se shledat se svým bratrem,“ zubila jsem se na něj. Měla jsem podobné emoce, jako bych se já sama měla setkat s nějakým ze svých sourozenců. „Svět je opravdu malý,“ dodala jsem. Pak by dávalo smysl, proč se tehdy objevil v Sarumenu. Asi byl u Nokta na návštěvě. Nicméně v jeho pohledu zaregistrovala i smutek. Že by se v každé rodině vyskytovaly nějaké problémy?

Najednou se z čisté oblohy k zemi snesl blesk. Okamžitě jsem trhla hlavou tím směrem a všechny čtyři tlapy se mi na chvilku odlepily od země. Zalapala jsem po dechu a hleděla na spálenou zem. Pak jsem se podívala na Zakara. „Tak to je dost dobré,“ vydechla jsem. Sice to mohlo být nebezpečné, ale měl to pod kontrolou, ne? Že jo, že měl? Jenže když jsem se na svého společníka zadívala detailněji, vypadal stejně překvapeně jako já.
Mladičká vlčice byla docela roztěkaná. Zhluboka jsem se nadechla, já takové klubíčko věčně plné energie nikdy nebyla. „To nevadí. Do smečky jsem asi příliš nezapadla a na takových těch velkých smečkových shromážděních jsem se nikdy moc neukazovala,“ vysvětlila jsem ji a pousmála se. Nebyla to špatná věc, to se někdy tak stává. Něco jsem si naplánovala, ale život měl evidentně jiné plány.
Když se Marion rozkecala, opravdu nebyla k zastavení. Postávala jsem tam, přátelsky ji sledovala a občas pokývla hlavou, abych jí dala najevo, že ji stále poslouchám. I když je pravda, že občas jsem se zakoukala někam za ní. Obvykle jsem neměla problém udržet pozornost, ale zároveň jsem se už dlouho nepotkala s tak ukecanou vlčicí. Podobně upovídaný byl i Newlin, kterého také zmínila. „Tak ode mě všechny pozdravuj, až se vrátíš a Morfovi prosím vyřiď, ať se jeho smečce stále daří a že se omlouvám, ale moje tlapky jsou pořád nějaké toulavé,“ usmála jsem se na ni. Až budu mít samozřejmě cestu na jih, sama se tam zastavím. Morfeus byl férový vlk, měla jsme ho ráda a zasloužil si slyšet vyjádření ode mě samotné. Jenže Neyteri mi přeci jen byla daleko sympatičtější. Kdyby žila, do smečky bych se snažila zapadnout ještě víc. Ale asi mi to zatím nebylo souzeno.
„Co děláš tak daleko od domova, Marion?“ zeptala jsem se. Už rozhodně nebyla maličká, jak jsem si ji pamatovala, už to byla mladá vlčice. Ale i tak, Sarumen byl odtud opravdu docela daleko. Pak jsem se po očku podívala na Zakara a pro sebe se pousmála. Vlastně nebyl tak špatný, jak jsem si zprvu myslela. Zrovna zvedal jednu přední packu a hned po ní tu druhou. Vypadalo to docela srandovně, jako by zkoumal, k čemu by nohy vlastně má. Ale tvářil se velmi soustředěně, takže jsem ho nemínila nijak rušit.

Od rodičů jsem se vzdálila, ale cestou k Zakarovi se na ně ještě jednou ohlédla. Slíbila jsem si, že je po zimě zase najdu a přesvědčím se, jak se jim daří. Jestli si mamka bude stát za svým a smečku v horách skutečně opustí, to hledání mi asi zabere nějakou chvíli - Gallirea byla obrovská. Ale věřila jsem, že to nebude nadvlčí úkol.
Zakar se postavil, ale stabilitu asi neměl tak dobrou, takže se mi otřel o bok. V tu chvíli se mi po těle rozlilo zamravenčení. A rázem se mi zježila srst. Překvapeně jsem se ohlížela a prohlížela si své boky. „Asi ano, já elektřinu neovládám,“ vysvětlila jsem a otřepala se. Jenže naježenou srst jsem tím nezkrotila. „Byl to zvláštní pocit. Taková malá elektrická rána, chvění… Ale nebolelo to,“ ujistila jsem ho. Elektřina mi byla naprosto cizí. Když se znovu ujistil, jestli mi nic není, s drobným úsměvem jsem zavrtěla hlavou.
Najednou jsem zaslechla jakési volání. Instinktivně jsem se rozhlédla a zahlédla jsem vlčici, která si to jisto jistě štrádovala k nám. To bylo na nás? s nevyřčenou otázkou jsem loupla pohledem po Zakarovi. Jenže vlčice se stále přibližovala a v bezprostřední blízkosti jsme byli jen my dva.
Byl přímo nadšená a energie z ní přímo sršela. Představila se jako Marion. Jak byla blízko, dolehl ke mně její pach. V očích mi krátce zazářilo a usmála jsem se na ni. „Já jsem Litai, moc mě těší, Marion,“ představila jsem se o něco srdečněji než Zakar. Byla mladičká, plná energie. Ještě jednou jsem se nadechla jejího pachu. Byla jsem si jistá, že patří do Sarumenské smečky a tím se v mé hlavě spustil proud myšlenek. Vlci tam byli moc milí, ale i když jsem tam byla dlouho, tak nějak jsem tam nezapadla. Hlavním důvodem, proč jsem se do jejich smečky chtěla přidat, byla Neyteri. Jenže když jsem tam přišla, byla má kamarádka již po smrti a mně přišlo neslušné odejít jen pár dnů od přijetí. Smečce jsem chtěla dát šanci, usadit se, ale ono to nějak nešlo od srdce.
„Co je nového v Sarumenu?“ ptala jsem se jí s úsměvem. V lese jsem se neobjevila už několik měsíců, upřímně jsem si nemyslela, že by se mnou Morfeus ještě počítal. Tak naivní jsem nebyla. Domovem mi opět byla celá Gallirea, což mi vlastně vyhovovalo víc. Od počátku jsem nebyla smečkový typ a můj pokus o usazení se holt nevyšel. „Nějakou dobu jsem tam žila,“ vysvětlila jsem, abych Marion řekla, proč se na to ptám. „A ty určitě budeš dcera tamních bet, že?“ nadhodila jsem. Znala jsem z jejich vrhu jen Kenaie, moc milý vlček. Marion jsem si asi matně pamatovala, když si tehdy vlčata přivlastnil Život. Od té doby povyrostla.

Měl pravdu, mohla bych se spálit. Krátce jsem se nad tím zamyslela. Dost mých přátel mě opustilo, ale nechovala jsem k nim žádnou zášť. Nijak jsme se nerozhádali, jen mi prostě zmizeli ze života. To se stávalo, vlci přicházejí a odcházejí, asi to byl nějaký přirozený proces. „Neměj starost,“ uklidnila jsem ho tichým hlasem. Těžko říct, co by se muselo stát, abych někomu nedala druhou šanci. Něco rozhodně hrozně strašného, protože já se na vlky nedokázala zlobit dlouhou.
Nechala jsem ho, ať vysloví své myšlenky nahlas. Já jen poslouchala a sem tam střihla ušima. Na jeho otázku jsem nedokázala odpovědět. To všechno si musel vyřešit sám v sobě. Jak jsem řekla před chvilkou, nenávist dokáže vlka úplně zaslepit. Těžko říct, co ta vlčice musela udělat, aby byla takto nenáviděna. Raději jsem se už v tom nehodlala vrtat, to by nemuselo přinést nic dobrého. Nakonec jsem se na něj pousmála a pokývla hlavou. Došel k dobrému závěru.
S určitou nejistotou jsem sledovala Zakara, jak se postavil. On sám musel vědět, jestli mu ta doba na odpočinek stačila. Ani se neprospal. Po spánku by měl určitě ještě více energie. Střihla jsem oušky jeho směrem a zhluboka se nadechla. „Proč ne, ráda půjdu,“ pousmála jsem se na něj. Také jsem se postavila a trochu sebou otřásla, abych ze svého kožichu dostala zrníčka písku. „Ale nikam daleko, ať tě to nebolí,“ poznamenala jsem a hodila po něm přísným pohledem. Já bych s jeho těžkým tělem asi jen těžko pohnula. Krátce jsem se podívala na rodiče a poté zlatá očka přesunula na Zakara. Omluvně jsem se na něj pousmála, chtěla jsem se s nimi rozloučit.
Nechala jsem ho tedy, aby si rozmyslel, kam půjdeme a překonala tu několikametrovou vzdálenost mezi mnou a rodiči. K oběma jsem se přitočila a jemně se otřela hlavou o jejich těla. „Dávejte na sebe pozor, ano?“ kladla jsem jim na srdce. Přeci jen jsem nechtěla, aby se opakovalo to, co se mamce stalo v zimě. A třeba je to nakopne k tomu, aby změnili smečku. „Mám vás ráda,“ zašeptala jsem a oběma olízla tváře. Pak už jsem se od nich vzdálila a vrátila se zpátky k Zakarovi.
„Tak kam půjdeme?“ zeptala jsem se ho a rozhlédla se. Sever jsem měla docela prochozený. Ještě aby ne, když jsem nedaleko odsud vyrůstala. Už roky jsem ve svém rodném lese nebyla, ale ani jsem po tom nijak netoužila. Rodiče tam nežili a já k tomu místu necítila žádnou vazbu. Asi proto, že jsem se už odmalička ráda toulala.

Po té mé otázce mi trochu přejel mráz po zádech. Už jen myšlenka na to, že by chtěl zabít každého vlka s růžovýma očima, mi naháněla nepříjemný pocit v žaludku. Celý se tak divně stáhnul a já znervózněla. Když ale promluvil, zase jsem se o něco uvolnila. Pohled do očí jsem mu opětovala, ale s odpovědí jsem znovu chvilku vyčkala. „Poučil ses, to je hlavní,“ poznamenala jsem krátce, nijak hlasitě, ale slyšet mě určitě musel. Však jsme od sebe nebyli nikterak daleko. Srdíčko se mi opět trochu rozbušilo a já se nadechla, že něco povím, ale vzduch jsem zase z plic vydechla, aniž by řekla jedinou hlásku. Tak nějak jsem nevěděla, co ještě dál říct. Nebyla jsem z toho vyloženě znechucená, a to vlastně jen proto, že jsem to neviděla na vlastní oči. Kdyby ano, chovala bych se úplně jinak. „Strach bych měla, kdybys mi šel po krku. A to teď rozhodně nepůjdeš,“ uchechtla jsem se a zamrkala. Jeho zdravotní stav aktuálně žádný útok neumožňoval. Chtěla jsem situaci trochu odlehčit.
Krátce jsem se pousmála a pokrčila rameny, i když to nemohl vidět. „Já nevím, Zakare, asi jsem holt taková,“ odpověděla jsem a musela se trochu hryznout do jazyku. Celý život tak naivní, povzdechla jsem si. Možná bych konečně prozřela, kdyby mi někdo ukousl ucho, nebo jinak ublížit. Já se ale konfliktům naštěstí vyhýbala. „Vždycky se v každém snažím najít něco dobrého. Protože i v té největší tmě někde v dáli plápolá zdroj světla,“ dodala jsem. Jen u některých je to světlo tak daleko, že se k němu nikdy nedostanou. Měla jsem ale za to, že je to na vlčím rozhodnutí, jestli bude zlý, nebo hodný. Nikdo se přeci zlý nenarodil. „Navíc… Ke mně jsi nikdy vyloženě zlý nebyl,“ řekla jsem ještě nakonec. Myšlenkami jsem se vrátila k oné situaci v Sarumenu. Bylo to divné, nekomfortní, ale rozhodně to nebylo nenávistné.
„Ale s tím, co jsi udělal, se neztotožňuji. Nedokázala bych se zachovat stejně,“ pověděla jsem, aby si snad nemyslel, že se do něj dokážu vcítit. Problémy se daly řešit daleko lepším způsobem. Jak jsem ale pochopila, v té situaci hrálo roli dost faktorů a samci asi holt bývají agresivnější a snadněji nad sebou ztratí kontrolu. „Zároveň, když si to tak vezmeš… Čas nevrátíš. Co se stalo, stalo se,“ začala jsem a odmlčela se, protože jsem si nebyla jistá, jak přesně své myšlenky vyřknout. „Tak proč si to zkrátka neodpustit?“ nadhodila jsem nejistě a mávla ocasem. Pár sekund jsem mlčela. „Odpustit jiným vlkům může být těžké, ale odpustit sám sobě je ještě těžší. Jenže když si to budeš pořád vyčítat, nikam se neposuneš, zůstaneš roky stát na jednom místě,“ dodala jsem a krátce pokývla hlavou, jako bych sama sobě potvrzovala, že jsem se vyjádřila správně. Nikdo nebyl dokonalý, každý dělal chyby. Jen chyby některých byly daleko závažnější.

Po mé otázce zůstalo nějakou dobu ve vzduchu viset ticho. Atmosféra trochu zhoustla ale ne tak, aby mi to bylo nějak nepříjemné. Jen jsem cítila určité napětí, ať už ode mě nebo od Zakara. Zaregistrovala jsem jeho pohled, který mi přišel trochu prázdný, jako by byl duchem nepřítomen. Pak se podíval směrem k jezeru a začal.
Mluvil trhaně, ale vždycky jsem vyčkala, až najde správné slovo, až zase naváže. Nijak jsem mu do toho neskákala. To by možná bylo horší než lepší. Asi většina vlků měla nějakého nepřítele, jen málokdy se stane, že si vlk rozumí se všemi. Já ale takovou nenávist k druhému nikdy nepocítila, takže mi ty jeho emoce byly cizí. Vždycky jsem se snažila s kýmkoliv vyjít a když se mi to nedařilo, chovala jsem se neutrálně, ale pořád slušně. Těžko říct, jestli bych druhému zvládla ublížit. Kdyby to bylo jednání v sebeobraně, tak asi ano. Jenže Zakar se nebránil, sám zaútočil.
Ztěžka jsem polkla a ještě poslouchala ten dovětek, že vlčice znovu žije. To mě překvapilo. Nevěděla jsem, že je Život schopný někomu znovu darovat… život. Myslela jsem, že to tak funguje jen s narozením vlčat. Vždycky jsem si myslela, že život máme jenom jeden. Nebylo to tak?
Ještě nějakou dobu jsem byla potichu. Potřebovala jsem to nějak zpracovat, a hlavně si promyslet reakci. Občas jsem pohodila ocasem. „Nenávist s vlky dokáže dělat opravdu neskutečné věci,“ začala jsem opatrně a zastříhala ušima. Přitom jsem se na něj podívala a krátce si povzdechla. „Je asi hloupé to říkat, ale… Asi by bylo pro všechny zúčastněné lepší, kdyby zůstala mrtvá. Teď ti může jít po krku a ty si na ten čin vzpomeneš pokaždé, když ji vidíš,“ poznamenala jsem a na malou chvilku se zadívala někam do dálky. Nehodlala jsem mu něco vyčítat, však jeho svědomí se o to už asi postaralo. „To, co jsi udělal, rozhodně nebylo správné. Ale z chyb se má vlk poučit, ne? A už je nikdy neopakovat,“ pokračovala jsem dál a přitom se mu zadívala hluboko do očí. Zvlášť chyby takového typu by se neměly opakovat.
Pak jsem se na chvilku zarazila. V hlavě mi začala hlodat štiplavá otázka. Zhluboka jsem se nadechla a pevným hlasem ji vyslovila: „Kdyby to byl jiný vlk s růžovýma očima, měl bys nutkání udělat to samé?“ Doufala jsem, že teď už ne, že už se poučil až až.

Zakar toho moc nenamluvil, ale to bylo pochopitelné. Potřeboval si odpočinout a až se tak stane, teprve pak se uvidí, jak je na tom zdravotně. Ty jeho tlapky nevypadaly kdovíjak funkčně, ale třeba to nebude tak hrozné. Doufala jsem v to. Jeho tělo sebou sem tam cuklo, což mě vždycky trochu znejistilo. Ale víc pijavek jsem vyvolávat nechtěla, třeba mohly mít nějaké negativní účinky, pokud by jich bylo příliš mnoho. A to mi za ten risk opravdu nestálo.
Nakonec ale přeci jen promluvil. Nijak souvisle, jeho hlas nebyl nikterak pevný, ale rozuměla jsem mu, a to bylo hlavní. Zarazila jsem se a zůstala na něj tázavě zírat. Po chvilce mi došlo, že otázku v mých očích vzhledem k tomu všemu nemohl vidět, a tak jsem musela promluvit. „Vrahovi?“ zopakovala jsem po něm a krátce se uchechtla. Tak trochu ironicky a nervózně zároveň. Nezdálo se mi, že by si vyčítal každého zabitého zajíce nebo tak. To dělal snad jen Kenai, ale ten byl ještě mladý, jistě ho to přejde. „Jak to myslíš?“ dodala jsem a tím po něm chtěla, aby to trochu rozvedl. Když se to totiž vzalo kolem a kolem, vrazi jsme byli všichni do jednoho. Vraždili jsme ostatní zvířata, abychom se najedli a náš druh nevymřel. Takhle přeci příroda fungovala. Ale něco mi říkalo, že takhle to Zakar nemyslel. Posadila jsem se, sledovala ho a vyčkávala, co vše mi je ochoten odhalit.

Bylo docela děsivé pozorovat, jak se jeho tělo třáslo. Nevěděla jsem, jak se zachovat a tak mi na mysl přišlo jediné schůdné řešení. Kdo ví, kdybych se ho snažila nějak popotáhnout stranou, třeba bych mu ještě víc ublížila. Celou tu dobu jsem měla zaťaté zuby a nervózně jsem pohazovala ocasem. Po nějaké době se jeho tělo přestalo třást, což bylo dobré znamení. Okamžitě jsem k němu přiskočila blíže a začala zkoumat škody, které mu blesk napáchal. Nikdy jsem si nemyslela, že by se něco takového mohlo stát. Princip bouřky a blesků mi byl pořád dost neznámý. Hlavně z toho důvodu, že jsem se bouřek bála, takže jsem vždycky někam zalezla, zavřela oči a doufala, že to brzy přejde.
Sledovala jsem, jak se marně snažil posadit, nebo aspoň zvednout trup. Jenže to se mu samozřejmě nepovedlo. Povzdechla jsem si, sklonila se k němu a chlácholivě na něj promluvila: „Lež, bude to tak lepší.“ Co dalšího jsem mohla dělat? V takové situaci jsem nikdy nebyla a musela jsem věřit jen své intuici.
Nad jeho vděčností jsem se jen pousmála. Ostatně, co jiného jsem měla dělat? „Pomohlo to aspoň trošku?“ ptala jsem se a nahnula se, abych na jeho ležící tělo lépe viděla. Ještě pořád jsem neměla vyzkoušené, jakou vlastně mají pijavky sílu. Sigymu s tou nohou nějakým způsobem pomohly, asi utišily bolest. U Zakara dost možná zafungovaly podobně. „Ano, jsem. Nic mi není,“ odpověděla jsem na jeho otázku a starostlivě přimhouřila oči. To se ale nedá říct o tobě, pomyslela jsem si a tiše si povzdechla. Znovu jsem ho obešla a snad už počtvrté kontrolovala, jestli ještě nemá nějaké zranění, kterého jsem si při předchozí kontrole nevšimla. „Odpočiň si chvíli,“ pověděla jsem. Možná by mu pomohl spánek, čert ví. Já bych mezitím pohlídala, aby se mu ještě nepřihoršilo.
„Navíc… Děkovat mám spíš já tobě,“ uznala jsem. Kdyby mě od té vody neodstrčil, byli bychom na tom oba stejně. A kdo by nám pak pomohl? „Takže ti děkuji,“ dodala jsem okamžitě a pousmála se. Drobný úsměv jakoby byl slyšet i v mém hlase.

Konverzace mezi námi na chvilku utichla, protože já zůstala na břehu, kdežto Zakar se vydal do vody. Pozorovala jsem ho a v duchu se ušklíbla. Neuměla jsem plavat, takže jsem se hloubky docela bála. Jakmile jsem pod tlapkami ztratila pevné dno, začala jsem panikařit, a to nikdy nevedlo k ničemu dobrému. Takže své pokusy naučit se plavat jsem už dávno vzdala. Bylo to nepraktické? Ano, velmi. Ale spoléhala jsem na to, že jestli se někdy dostanu do nějaké život ohrožující situace, kdy budu muset uplavat nějakou vzdálenost, abych si zachránila krk, můj instinkt mě nějak povede. Snad. Zakar si ale vodu užíval, já si nechala jemnými vlnkami omývat přední tlapky. Hlouběji jsem nešla.
Lehce překvapeně jsem střihla oušky. „Vlci tam venku ví, že nějaká Gallirea existuje?“ podivovala jsem. Asi ne všichni, ale někteří evidentně ano. Bylo zajímavé, že nějaké zvěsti o naší zemi se nesly až kdovíkam a kdovíjak daleko. „Smrt a Život jsou vskutku nezapomenutelní,“ krátce jsem se pousmála a pokývla hlavou. Zajímalo mě, jestli nějací takoví bohové žijí i v jiné vlčí zemi. Gallirea přeci určitě nebyla jediná.
Všechno se to odehrálo nějak rychle. Přihnala se bouřka a jak každý ví, v takovou chvíli bychom se co nejrychleji měli stáhnout někam do úkrytu. Aspoň do lesa, ale takhle na volném prostranství jsme doslova vyčuhovali a říkali si o problém. A ten taky přišel. Blesk uhodil přímo do vodní hladiny a všechno, co následovalo, se událo hrozně rychle. Cítila jsem, jak mě Zakar odstrčil z vody, takže jsem sebou žuchla do písku na břehu. A než jsem se stihla vůbec pobrat zpátky na nohy, ležel na zemi i on. Jenže celý kožich měl naježený a třásl se. „Sakra!“ ulevila jsem si a přiskočila k němu. Nevěděla jsem, co dělat. Pár sekund jsem kolem něj chodila celkem bezradně. Asi nebylo na nic čekat, dotknout jsem se ho bála, protože co kdyby ta elektřina přešla i na mě? Na chvilku jsem přivřela oči a když jsem je otevřela, na Zakarově těle se usadily pijavky. Bylo jich deset, zase jsem jich nemohla vyvolat příliš mnoho, aby to pro jeho tělo nebylo ještě větší šok. Stále jsem nad ním stála a pozorovala, jestli „pouštění žilou“ bude fungovat. Sigymu to od bolesti pomohlo, vzpomněla jsem si na vůbec první příležitost, kdy jsem svou magii mohla použít v praxi. Sice to byly dvě naprosto neporovnatelná zranění, ale třeba se poštěstí a zabere to. Doufala jsem, aby se tak stalo.