Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Midiam

Pokračovala jsem dál a tak nějak intuitivně čekala, kdy mě do čenichu vrazí pach smečky. Nic takového se ale nedělo, a to jsem už byla poměrně dost hluboko na území. V močálech se mi šlo pěkně blbě. Zem sice byla zamrzlá, takže jsem se nepropadala do bahna, ale akorát mi to klouzalo. Jak je možné, že se smečky jen tak rozpadají? pomyslela jsem si a má melancholie se ještě prohloubila. Narvinijský les, kterým jsme se Zakarem procházeli, by prázdný. Stejně jako močály. Našla jsem tu tehdy Sigyho, byl to moc sympatický vlk. Na druhou stranu jsem to asi trochu chápala. Močály nebyly úplně přirozeným biotopem, který by vlci dlouhodobě obývali. V létě tu mohlo být ještě protivněji než v zimě. Určitě to tu smrdělo a poletovala tu hejna komárů, protože tu bylo vlhko a jim se tohle prostředí líbilo. Povzdechla jsem si a na malou chvilku se zastavila. Zhluboka jsem se nadechla. Přemýšlela jsem nad tím, kam členové již zaniklé smečky zmizeli. Našli si jinou? Bylo to dost možné.
Na místě jsem dlouho nevydržela, protože jsem si musela připomenout, že mám přeci nějaký plán, kterého jsem se chtěla držet. Je pravda, že na jihu Gallirei jsem dlouho nebyla, takže se asi neubráním nějakým nostalgickým myšlenkám. Nejlépe ale za chůze, protože jakmile jsem byla dlouho bez pohybu, začala mi být trochu zima. Vydala jsem se na jihovýchod. Připojila jsem se k jedné z řek, které vytékaly z močálů. Jedna z nich byla Tenebrae, ta černá a otrávená řeka. Té jsem se vyhýbala, ale díky ní jsem věděla, že Naarské kopce už nejsou daleko.

// Říční eso

// Šakalí pahorkatina

Cesta se začala pomalu svažovat, takže jsem zpomalila. Opravdu jsem se nechtěla skutálet až k řece, která by mě odnesla do jezera. Neuměla jsem plavat, takže tohle by byl docela problém. Naježila se mi srst na krku už jen z té představy. Olízla jsem si tlamu a opět se zatřásla, abych ze sebe dostala nánosy sněhu. Sněžení už mírně ustalo, to ale neměnilo nic na faktu, že sněhová pokrývka byla docela hluboká. Rozhodně se v ní špatně chodilo, musela jsem zvedat tlapy do výšky, a to mě ještě víc vysilovalo.
Dostala jsem se až k řece, ze které jsem se několika rychlými doušky napila. Potřebovala jsem trochu zvláčnit to své suché hrdlo. Navíc ledová voda, která mi stékala trubkami až do žaludku, mě nějak nakopla. A to jsem asi potřebovala. Chtělo by to ještě něco ulovit, pomyslela jsem si. Ve dvou by nám to se Zakarem šlo lépe. Ale na druhou stranu, kdybych našla dva zajíce, mohla bych nějakou svačinku vzít i jemu. Nepochybovala jsem o tom, že byl podobně hladový jako já. Olízla jsem si z tlamy kapající vodu a pak se vydala dál.
Řeku jsem v té nejužší části přeskočila, i tak mi ale do ní spadly zadní nohy. Rozmrzele jsem sykla a zašklebila se. To bylo to poslední, co jsem chtěla - namočit se a nachladit se. Vydala jsem se dál na východ, ačkoliv co jsem si tak naposledy uvědomovala, sídlila tam smečka, ne? Třeba se mi podaří projít někde po hranicích.

// Maharské močály

// Zelené nory (přes Asgaar)

Zakar se na chviličku zastavil. Udělala jsem to samé a při té příležitosti ze sebe setřásla nános sněhu. Nebylo to moc platné, protože během chviličky jsem tam měla stejně silnou vrstvu jako předtím. Řekl mi, že se tu ode mě odpojí. Byli jsme zrovna na území šakalů. Na někoho v tom sněžení koukal, ale já ten pach určitě neznala. „Určitě, za tři noci u jezera,“ přikývla jsem na souhlas, abych si to ještě víc vryla do hlavy. Sice jsem pochybovala, že bych na to zapomněla, ale tak pro jistotu. Věděla jsem, že v takovém počasí nebudu nikde trajdat. Dojdu do Naarských kopců a pak to stočím k rudému jezeru. Nebyl čas na hrdinství, nemínila jsem zmrznout. „Dávej na sebe pozor,“ promluvila jsem na něj, než se ode mě vzdálil. Ještě chviličku jsem koukala, jakým směrem zmizel a pak se dala do pohybu. Když se budu hýbat, nebude mi taková zima, pomyslela jsem si. Kožich jsem naštěstí měla hustý, takže by se chlad neměl dostat až úplně k mé kůži. Pociťovala jsem ale, že jakmile jsem po boku neměla Zakara, skutečně i bylo trochu chladněji. Střihla jsem ušima a začala se soustředit na cestu. Abych náhodou nespadla někam do zasněžené díry nebo tak něco. Zkrátka cestování v chumelenici bylo riskantní. Mně to ale za ten risk stálo.

// Řeka Midiam

// Ovocná tůň (přes Borůvku)

Bohužel jsem musela souhlasit se Zakarem. Zima přišla nějak hrozně rychle a vypadalo to, že bude podobně krutá jako ta minulá. To nemůže být nějaký rok obleva? stěžovala jsem si v duchu. Věřila jsem, že někde na jihu tak kruté zimy nebývaly. Jenže tam jsem se já nikdy nepodívala, neopustila bych svůj domov jen proto, abych se mohla toulat někde po neznámu. „Asi nám nic jiného nezbyde,“ řekla jsem s drobným úsměvem. „Pokud neovládáme ani jeden nějakou příhodnou magii, jinak než takhle se nezahřejeme,“ dodala jsem. A vlastně mi to vůbec nevadilo. Běželi jsme bok po boku a už to bylo takové příjemnější.
Zakarovi jsem se svěřila, proč se chci vydat do Naarských kopců. Je pravda, že v takovém nečasu ta výprava mohla být docela nebezpečná, ale na to jsem vůbec nepomýšlela. Byla jsem pořád mladá a silná, věřila jsem, že sněhové závěje mě nezastaví. Má nálada byla trochu melancholická. S maminkou jsem se naposledy viděla před několika měsíci a bohužel mi bylo jasné, že její fyzický stav nebyl nejlepší. A její mysl na tom nebyla o moc lépe. Když má vlk pro co bojovat, zvládne kdeco, vlastně cokoliv si zamane. Jenže Haruhi si na nic nevzpomínala. Všechno, co aktuálně znala, se dozvěděla ode mě nebo od táty. Co když začne pochybovat o tom, jestli vůbec mluvíme pravdu? Tiše jsem si povzdechla. Věděla jsem, že ten čas jednou přijde, že jednou moji rodiče zemřou a já budu muset chodit po světě bez jejich opory a pomoci. Jenže jsem si neuvědomila, že ten čas běží šíleně rychle. Vsadila bych se, že v mém věku už Haruhi měla nás. Zkrátka už jsem byla na světě tak dlouho, že bylo jasné, že čas mých rodičů se blíží každým dnem.
Do mé aktuálně lehce prošedlé a melancholické duše prostoupilo světlo v podobě cizí emoce. Na malou chviličku jsem nad starostmi přestala tolik přemýšlet. Ten závan ale přešel stejně rychle, jako se objevil. I tak to mého ducha nějak pozvedlo, vrátilo mi to optimismus. „Neomlouvej se, Zakare. Díky,“ pousmála jsem se na něj. Bylo vidět, že to tak úplně nechtěl, ale to neměnilo nic na tom, že jsem se cítila trochu lépe. Díky němu. Najednou jsem viděla, že nejsem až tak sama. Mám jeho. Odvrátila jsem od něj pohled. Potřebovala jsem se vyrovnat s těmi pocity, které ve mně to uvědomění vyvolalo. Sourozenci pravděpodobně odešli z Gallirei, stejně jako zbytek mých přátel. Nebýt Zakara, tak jsem byla opravdu a skutečně sama.

// Šakalí pahorkatina (přes Asgaar)

Chtěla jsem vědět, kde bychom se znovu setkali, až si oba vyřešíme své záležitosti. Byla jsem ráda, že jsme se takto domluvili, protože upřímně? Nedokázala jsem si představit, že bychom se neviděli třeba celou zimu, několik týdnů. Strachovala bych se, zda je v pořádku, zda nestrádá. „To je skvělý nápad. Aspoň nám u toho jezera nebude zima, až na sebe budeme čekat,“ zazubila jsem se na něj. Určitě totiž nastane situace, kdy jeden na druhého počká. Horlivě jsem přikývla, že na smluveném místě budu včas, ani o minutku později! Raději dřív než pozdě, že ano.
Zakar měl pravdu, že bychom měli vyrazit. Sněhu stále přibývalo a mně se to přestávalo líbit. Přeci jen jsem byla maličko zhýčkaná a nechtěla jsem se k Narrským kopcům hrabat přes závěje sněhu. Už tak bylo vždycky obtížné se na pískové vršky vyšplhat, sníh nesníh. „Určitě, zima přichází nějak rychle,“ postěžovala jsem si a krátce si povzdechla. Otřásla jsem se, abych se zbavil nánosu sněhu, který se mi usadil na hřbetu. Překvapilo mě, jak hustě se rozsněžilo. Byla jsem z toho taková nesvá, ale věřila jsem, že se Zakarem letošní zimu nějak zvládneme. Vydala jsem se pak stejným směrem jako on. Na smečkovém území už jsme se nemínili zdržovat. Když se mě zeptal na důvod, proč se k Životovi chci podívat, krátce jsem si povzdechla. Chtěla jsem být ale upřímná, protože taková jsem k Zakarovi vždycky byla. A on mi to vracel stejným způsobem. Neměli jsme před sebou žádná tajemství, ne? „Chci se ho zeptat, jakou šanci mají moji rodiče na přežití letošní zimy. Nechci se užírat nějakými svými myšlenkami a on by mi mohl aspoň trochu ulehčit. I když by pravda určitě bolela, chci to vědět,“ řekla jsem a drobně se pousmála. Posmutněle, protože jsem věděla, že Haruhi se Sayapem jsou už postarší vlci, kteří ještě k tomu žijí v horách. Život by snad mohl zlehčit tu břímě, které jsem na bedrech nesla. Rozhodně jsem za ním nešla, aby mi pomohl být lepší. O tohle mi vůbec nešlo. Užitečných magií jsem ovládala dostatek a neměla jsem ambice, abych ovládala každou, která existuje.

// Zelené nory (přes Borůvku)

Mrzutě jsem se zadívala na oblohu. Nebo spíš někam tím směrem. Kolem nás jsem viděla jen hustou mlhu. Na Ovocnou tůňku, která od nás byla opravdu nedaleko, jsem pomalu ani neviděla. Také jsem se k Zakarovi trochu přiblížila. Už předtím jsme od sebe nebyli nijak daleko, ale mlha byla opravdu hustá. Navíc začalo mrznout, takže jsem instinktivně hledala nějaký zdroj tepla.
Zůstali jsme nějakou dobu mlčky. Já vdechovala borůvkovou vůni. Všechno by bylo tak idylické, kdyby mě nesvědilo celé tělo. Musela jsem se tedy občas podrbat. Ticho mezi námi jsem využila k tomu, abych opět zavzpomínala na nějaké okamžiky ze svého dětství. Okamžitě jsem si vzpomněla na chvíli, kdy jsem poprvé viděla Coffina. Byla jsem tak malá, že jsem na něj zírala velkýma zlatýma očima jakoby zespodu. Viděla jsem v něm toho nejmoudřejšího vlka. Naše přátelství nám vydrželo až do dospělosti. Poprvé jsem si uvědomila, že jsem vlastně vyrostla po jeho boku. Nelitovala jsem žádné chvíle, kterou jsme spolu strávili. Už to bylo opravdu dlouho, co mi ze života zmizel. Hrozně mi scházel. Byl to takový můj vzor, hrdina. Krátce jsem zavzpomínala na náš lov s Neyteri. Lovily jsme zajíce ve vedlejším hvozdě a bylo to vůbec poprvé, co jsem viděla magii země. Věděla jsem, že ji jednou musím mít taky. A to se stalo. Vzpomínala jsem si, jak jsem byla nadšená, že to nebyl jen takový obyčejný lov. Díky použité magii jsem cítila mnohem větší vlnu adrenalinu. Můj první samostatný výlet mimo teritorium vyvolal velké pozdvižení. Potkala jsem nějakou černobílou vlčici s bílýma očima a docela hezky jsme si povídaly. Dokud se z lesa nevyřítil táta a doslova mě neodtáhnul zpátky ke smečce. Byla jsem tehdy maličká, stačilo, že mě vzal zuby za kůži na krku a byla jsem oproti němu bezmocná.
Opět jsem se z minulosti vrátila zpátky do reality a otočila hlavu na Zakara. Sdělila jsem mu svůj plán. Byla jsem si jistá, že Život mne taky rád uvidí. Počasí se bohužel každým dnem horšilo a udělám jedině dobře, když vyrazím co nejdříve. Nechtělo se mi brodit hlubokým sněhem, který by mi sahal až po břicho. K Narrským kopcům bych dorazila úplně vyčerpaná. Nabídl se, že by mě kousek doprovodil, a přitom by se ode mě odpojil v Asgaaru. Pořád tam sídlila smečka, jak se zdálo. „Dobře. Budu ráda, když mě kousek doprovodíš,“ řekla jsem s úsměvem a zavrtěla ocasem. I kdyby to znamenalo, že bychom spolu přešli na vedlejší území a pak bychom se rozdělili. Kdo ví na jak dlouho. Už jen při té myšlence se mi stáhla hruď. Nechtěla jsem, abychom se rozloučili a pak se viděli až třeba na jaře. Nemohla jsem dopustit, aby to dopadlo jako s Coffem. Naštěstí jsem nebyla jediná, které se ta představa nelíbila. Zakar totiž navrhl, že bychom se pak mohli sejít a… zimu strávit společně. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a v očích mi přímo zářilo. Byla jsem nadšená! „To zní naprosto skvěle, Zakare!“ zazubila jsem se a trochu poposkočila. Reagovala jsem trochu afektovaně, ale no a co? Bylo to upřímné a své pocity jsme v tuhle chvíli tak nějak nedokázala kontrolovat. „Kde se sejdeme? A... a za jak dlouho?“ dodala jsem záhy se stejným nadšením. Nevěděla jsem, na jaký konkrétní úkryt poukazoval. Na Galliree jich bylo hned několik. Nicméně nějaké takové útočiště se nám na zimu opravdu hodilo.

Neodpověděl mi, kdo Styx je, a už jen podle toho jsem usoudila, že asi bude lepší, když se znovu nebudu ptát. Pochybovala jsem, že by to byla ta vlčice, kterou zabil. To by řeč jeho těla reagovala úplně jinak. A tak jsem to na chvilku pustila z hlavy.
Vypadalo to, že ho zpráva, že se dovnitř do lesa nebudeme moct podívat, zasáhla více než mě. Musela jsem se nad tím pousmát. Bylo jasné, že jsme tenhle výlet nepodnikli kvůli němu, ale kvůli mně. Nyní byly naše plány zmařené, ale mně to opravdu až tak nevadilo. Kdybych tu měla nějaké známé, určitě bych se vztekala. Ale já prostě věděla, že tu nikdo známý není. Jen ta vůně lesa mi evokovala minulost. To, jak jsme si se sourozenci hráli, objevovali les. Jak se Art věčně ztrácel a členové smečky ho museli hledat, nebo jak jsme s Inayou vedli veledůležitou diskuzi nad úplnou hloupostí. Už jen vlastně díky tomu jsem se usmívala. Moje dětství bylo krásné a tím, jak jsem vdechovala známou vůni, jakoby ožilo a já ho prožívala znovu.
Zakar se zajímal, co budeme dělat teď. Pohodila jsem ocasem a zadívala se na něj, abych se mohla usmát. Kolem nás padal sníh a byla to vlastně hezká chvíle. Ale asi na něco narážel. Je pravda, že jsme spolu byli dlouho, několik měsíců jsme se neviděli s nikým jiným. Marion nepočítaje, s tou jsem vlastně mluvila převážně jen já. „Já tu ještě chviličku zůstanu rozjímat a vzpomínat,“ začala jsem. Možná půl dne jsem tu ještě chtěla strávit, víc opravdu ne. Nechtěla jsem být nikomu na obtíž a věděla jsem, že smečka má před zimou úplně jiné starosti. „Pochopila bych, kdybys chtěl odejít. Tebe tu nic neváže,“ řekla jsem nejistě a odvrátila pohled do lesa. Ale nechtěl bys tu se mnou přeci jen zůstat? doplnila jsem se v myšlenkách. Z tlamy mi ale žádná jiná slova neunikla. Nemohla jsem ho tu se mnou držet. Třeba měl jiné plány. Možná bude chtít najít toho svého bratra. Uvědomovala jsem si, že jsem si asi nechtěla přiznat, že by odešel. Tak nějak… jsem si na něj zvykla, měla jsem ráda jeho hlas, jeho přítomnost. Nedokázala jsem si představit, že bych najednou byla bez něj.
I když jeden takový osobní plán jsem měla. „Ráda bych se podívala za Životem. Už dlouho jsem se za ním nezastavila a chci zjistit, jak se má,“ dodala jsem, jen co se mé myšlenky trochu uklidnily. Při vzpomínce na jednoho z našich gallirejských bohů jsem se usmála. Byl to moc milý vlk, vždycky dokázal poradit. Naposledy jsem se k Narrským vrškům dostala, když jsem se chystala do Sarumenu za Neyteri. Právě on mi sdělil, že s ní není něco v pořádku. „Ty máš nějaké plány?“ zeptala jsem se, abych převedla téma na něj, protože mě zajímal. Celý celičký. Pořád se mi zdálo, že je ještě tolik věcí, které jsem o něm nevěděla. „Kde budeme trávit zimu?“ vyřkla jsem najednou a zarazila se. Nejistě jsem se uculila a opravila se: „Totiž budeš… Kde budeš trávit zimu?“ Najednou v mé hlavě nebylo já a on, ale… my? Odkašlala jsem si, na malou chvilku jsem znervózněla a raději se podívala na Ovocnou tůňku, kde se objevilo ovoce.

Vlče se na ty pijavky moc netvářilo a já se jí nedivila. Byly odporné, to ano, ale dokázaly pomoct. Její rána se aspoň částečně zahojila, o to jediné mi šlo. Ještě před tím, než s bývalou alfou odešli, naším směrem prohodila, že nějaká Styx tu roznáší blechy a nyní je máme i my. Naklonila jsem hlavu na stranu a střihla oušky. Styx? Měla bych ji znát? přemýšlela jsem a vůbec nevnímala stovky tělíček, které mi poskakovaly po kožichu. Probrala jsem se, až když mi jedna partička blech začala nepříjemně kousat do jemné kůže u uší. Trhla jsem sebou a okamžitě se začala drbat. V tu chvíli se odstartovalo šílenství, kdy jsem celé tělo měla poštípané a žádné drbání nebylo dostatečně uspokojivé.
„Znáš tu Styx?“ zeptala jsem se Zakara, zatímco jsem se zadní nohou škrábala na břiše. Moje dlouhá srst trpěla, protože jsem si ji nevědomky vytrhávala. „Abychom jí mohli vyprášit kožich za ty blechy,“ dodala jsem a ušklíbla jsem se. Myslela jsem to lehce s nadsázkou, protože jsem věřila, že samotná vlčice musela trpět stejně jako my. Blechy nebyly teda žádná sranda. Zajímalo mě ale, jestli ji můj přítel zná. Já totiž moc vlků neznala, abych byla upřímná. Všichni moji známí tak nějak zmizeli, můj kruh přátel se časem úplně rozpadl. A byla to škoda. Neměla jsem vlastně moc kamarádů, jen spoustu známých.
Slyšela jsem, co Zakar říkal. „Taky nás mohli vyhnat. Tohle je asi zlatá střední cesta, kompromis,“ pověděla jsem zcela smířeně a povzdechla si. Nic víc jsem asi žádat nemohla. Bylo jasné, že nás nemohli nechat pohybovat se po lese jen tak. Za tu spoustu let se toho určitě mnoho změnilo. Už jen to, že starý vlk nebyl podle pachu alfa. Už to byla změna a jeho rozhodnutí jsem zcela chápala.
Nadechovala jsem se voňavého vzduchu, a přitom měla lehce přivřené oči. Hlavně z toho, že na mě dýchal býval domov, ale také z toho, že jsem se pořád střídavě drbala, a právě to drbání bylo nějakým způsobem příjemné. A taky nekonečné a zbytečné. „Nejsem zklamaná,“ ujistila jsem Zakara a usmála se na něj. „Stačí mi už jen to, že tu můžu na chvilku být a nadýchat se vůně lesa. Jsem ráda, že tu smečka stále je a evidentně jsou šťastní. Pochybuji, že by si mě někdo ze členů pamatoval. Neyteri tu už nežije a ta mi z celé smečky byla nejbližší. Jako malá jsem tu moc času netrávila, měla jsem toulavé tlapky a s mnohými členy jsem se prostě nestihla seznámit,“ vysvětlila jsem. Byla jsem ráda i za to málo, co nám bylo dovoleno. Kochala jsem se okolím. Byla škoda, že jsme se sem nedostal během léta. V tu dobu by tu bylo spoustu borůvek. Nyní už by nebyly dobré, takže jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych nějakou okusila. „Děkuji, že jsi mě sem vzal,“ pohlédla jsem znovu na Zakara a usmála se. Nebýt jeho, tak by mě ani nenapadlo se sem podívat. Začal padat sníh. Tenhle rok zase utekl nějak rychle. Povzdechla jsem si. Dělala jsem si starost, jaká bude letošní zima a kde ji strávím.

Bylo nám řečeno, že můžeme zůstat tady u tůňky. Prostor se mezi tím trochu vyprázdnil, rozhodně tu nebylo tolik vlků, jako když jsme přišli. Byla jsem ráda, že jsme odsud nebyli úplně vyhozeni, ale možná maličko zklamaná jsem byla. Tak nějak jsem doufala, že bych se mohla podívat k úkrytu a do všech těch borůvkových křoví, které se mi před těmi lety zdály přímo obrovské. Nyní, z dospěláckého pohledu, bych je určitě viděla trochu jinak, realističtěji. Nicméně byla jsem ráda už jen za tu chvilku, co jsem tu mohla strávit doteď. Určitě jsem se tu neplánovala nějak dlouze zdržovat. Jen se nadýchat ovocného vzduchu a jít si zase po svých.
Chtěla jsem vlčeti pomoct. Určitě jsem nemohla zajistit, že by jí nepříjemná rána jen tak vymizela, bohužel. Ale určitě jsem dokázala aspoň na nějakou dobu potlačit tu bolest, kterou musela jistě prožívat. Pijavice jí vyděsily, což jsem chápala. Zamrkala jsem zlatýma očima a nadechla se, že bych ji ráda ujistila, že je to opravdu pro její dobro, ale vložil se do toho Zakar. Připomněl situaci z léta, kdy jsme byli u jezera a do vody zasál blesk. Odnesly to jeho packy, které už vypadaly mnohem lépe. Vděčně jsem se na něj usmála, když se na mě ohlédl. „Jsou sice škaredé, ale pomůžou. Aspoň trochu,“ dodala jsem ještě a hnědou slečnu se nejistě pousmála. Přeci jen jsem byla na území smečky a nechtěla jsem tu tropit nějaké špatnosti. Kdyby nebyla zraněná, ani bych se k ní nepřiblížila. Nejistě jsem střihla oušky, a ještě chvilku sledovala skupinu. Pak jsem se rozhlédla kolem nás. Bylo to tu vlastně stejné, jak jsem si pamatovala. Trávila jsem spíše čas v lese než tady, ale pach smečky prostupoval i sem. A bylo tu krásně. Zalil mě takový příjemný pocit. Cítila jsem se takhle někdy v Sarumenu? přemýšlela jsem. Tam byla mlha, které jsem se už od začátku trochu bála. Nebylo to místo pro mě, to jsem už teď věděla. Já potřebovala pohádkový les, ne les, nad kterým se neustále povalovala mlha, která mi vždycky přišla trochu jako z hororu. A ta černočerná řeka tomu taky moc nepřidala.

Hned se nás ujala zlatavá vlčice. Položila jsem uši k hlavě a stáhla ocas mezi nohy. Borůvkový les jsem znala, byl mým domovem, ale už tomu bylo mnoho let, co jsem odešla. Musela jsem se tedy smířit s tím, že pro členy jsem byla naprosto cizí. Ta vlčice se k nám taky tak chovala. Překvapilo mě, že se se Zakarem znali. Možná ne jménem, ale rozhodně se někdy někde viděli. Nadechla jsem se, že něco řeknu, ale můj přítel mě předběhl. Pokývala jsem hlavou a podívala se zlatavé do tváře. „Nezdržíme se dlouho. Chtěla jsem jen zavzpomínat. Nikam do středu lesa nepůjdeme,“ řekla jsem heslovitě a nevinně se pousmála. Opravdu jsem toho nechtěla tolik, ne? Do členů smečky jsem se nechtě montovat. Jen se prostě nadýchat toho voňavého vzduchu a zase zmizet. Už jen ta vůně ve mně vyvolávala milé vzpomínky.
U naší skupinky se objevil postarší vlk a vlče. Na oba jsem se usmála. Bývalý alfa se ptal vlastně na stejnou otázku jako zlatavá. Zakar opět odpověděl na otázku za mě, za což jsem mu byla vděčná. „Opravdu se nezdržíme dlouho,“ zopakovala jsem a podívala se na zjizvenou vlčici. Ta ve mně vzbouzela trochu větší respekt. Oči mi ovem padly na vlče. Už nebylo malé, ale mělo nehezkou ránu na tváři. Věnovala jsem jí lítostivý pohled, určitě to muselo bolet. „Děkuju,“ zareagovala jsem na její kompliment a pousmála se. Věřila jsem, že pijavky by jí tu bolest mohly zmírnit. Přeci jedno vlčího těla vpravovaly nějaké oblbováky. Kdyby od naší skupinky neodběhla, pomohla bych jí. Risknu to, vždyť musí trpět, kousla jsem se do jazyka. Hormony ve mně začaly pracovat, podobně jako tehdy při Kenaiovi.
Věnovala jsem jeden pohled Zakarovi. Opravdu mi to nedalo. Sklonila jsem hlavu trochu níž a v podřízeném postoji se dostala blíž ke hnědému vlčeti. Pořád jsem si ale držela úctyhodnou vzdálenost. Zavřela jsem oči a když jsem je zase otevřela, na jejím těle se objevily tři pijavky v oblasti hřbetu. „Nejsou zlé. Měly by pomoct s bolestí,“ hlesla jsem k ní a mile se usmála. Pak jsem zase ušla těch pár kroků zpět ke skupince. „Nemohla jsem jinak,“ hlesla jsem omluvně a vrazila pohled do země.

// Středozemní propadlina

Bylo pochopitelné, že jsem se té propasti bála. Vždyť mě tam jednou málem sežrala nějaká příšera, bylo to hrozné a nerada jsem na to vzpomínala. Myšlenky se mi v hlavě vířily právě těmito vzpomínkami, když jsem najednou ucítila Zakarovo tělo. Dělal mi oporu. Raději jsem pořád zírala pod nohy a před sebe. Kdybych se otočila k němu, bylo by dost možné, že bych šlápla vedle a… Raději jsem nechtěla vidět, co by se stalo poté. „Děkuju,“ šeptla jsem a hlas se mi ještě pořád trochu chvěl. Zakar mě ale musel slyšet, byl přeci blízko.
Konečně jsme dorazili na konec a mohli seskočit na pevnou zem. Doslova mi spadl kámen ze srdce. Přerývavě jsem se nadechla. Ten stres ale mým tělem ještě nějakou chvilku bude otřásat. Ucítila jsem, jak se mi Zakar svou tváří otřel o tu mou. Přejel mi mráz po zádech, ale… Takový zvláštní, příjemný mráz. Vzdálil se, ale já udělala dva kroky blíž, abych tu velkou vzdálenost mezi námi zkrátila. Udělala jsem to instinktivně, nepřemýšlela jsem nad tím. „Neomlouvej se, prosím,“ pousmála jsem se na něj. Všechno je v pořádku, pomyslela jsem si. Pak jsem lehce zatřásla v hlavou a společně s ním pokračovala v cestě.
Zakar mi v rychlosti dopověděl to, co jsme nakousli už před propadlinou. Posunuli jsme to z toho důvodu, že během přechodu před hlubokou jámu jsme museli myslet na trochu jiné věci, a hlavně se soustředit. „Chtěl by ses tam někdy znovu podívat?“ zeptala jsem se. Narážela jsem na to, že jsme právě byli na cestě k mé rodné smečce. Také jsem se vracela domů… Totiž, už jsem les jako domov nebrala, ale bylo to takové ikonické. Dřív to můj domov byl, a tak Borůvkový les navždy zůstane nepsán do mého srdce. Stejně jako Sarumen.
Konečně jsme se přiblížili k hranicím. Do čenichu mě praštil známý nasládlý pach domovské smečky, ale mísilo se s ním několik cizích pachů. Rozhodla jsem se nenechat se unášet nostalgií a raději zůstat tlapami na zemi. Aspoň dokud se nás někdo neujme. „Jsem trochu nervózní,“ svěřila jsem se Zakarovi a trhaně vydechla. Přitom o nic nešlo, ne? Kdyby s námi měl alfa nějaký problém, prostě bychom odešli. Já už teď byla ráda už jen proto, že jsem cítila tu známou vůni.

// Východní hvozd

Noc se už pomalu blížila ke konci a já byla zvědavá, co si na nás následující den připraví. Rozhodně bych nesnášela dobře, kdyby zase lilo. Však jsme se akorát stihli usušit. Zhluboka jsem se nadechla. Ještě naštěstí nebyl takový mráz, aby začaly padat sněhové vločky. Zimu jsem neměla ráda. Asi do mě tenhle názor vštípil táta, když jsem byla malá.
Dorazili jsme k propadlině. Jen tahle obludnost nás dělila od mého bývalého domova. Byla jsem ráda, že Zakar na chviličku zastavil, protože na tuhle cestu jsem se potřebovala trochu sebrat. Posbírat všechnu kuráž, kterou jsem v sobě měla. Z toho stresu se mi trochu víc rozbušilo srdíčko, takže jsem své zlaté oči upřela na svého společníka. Jenže můj tep se nijak zvlášť neuklidnil. Když mi vlastně nepřímo polichotil, usmála jsem se a střihla oušky. Bylo to milé, opravdu. Jenže on nevypadal, že chtěl, abych se v tom nějak rýpala, tak jsem mlčela a spokojeně se usmívala.
„Snad ano,“ zareagovala jsem na jeho doufání, že jeho sourozenci budou příčetní. Hádala jsem, že se s nimi také neviděl několik let. Po takové době (aspoň z mého pacifistického pohledu) nebyl prostor na nějaké vyčítání. Minulost se stala, ale díky ní bychom nebyli tak, kde jsme teď. Přesně jak jsem říkala Zakarovi.
Z té propasti jsem měla respekt. Už jako malá jsem se jí vyhýbala, z lesa jsem zásadně chodila buď k Mahtaë, nebo na Galtavar. Tomuto místu jsem se vyhýbala, jak jen jsem mohla. Zastavila jsem a ztěžka polkla. Zakar řekl, abych šla první. Ještě chvilku jsem koukala někam dolů do propadliny. Vzpomínala jsem si, jak jsem se tam minulý rok propadla společně s dalšími vlky. Bylo to hrozné, chtěla nás sežrat nějaká potvora. Při té vzpomínce jsem se zachvěla, ale ohlédla se na Zakara. „Dobře, ale mám trochu strach,“ šeptla jsem a ouška sklopila k hlavě. Dávala jsem si pozor na každý krůček a snažila se nechvět. Bylo to ale těžké. Úplně mi spadl kámen ze srdce, když se mé tlapy ocitly na pevné zemi. I tak jsem se drobně chvěla.

// Ovocná tůň

// Orlí dráp

Vesele jsem capkala vedle něj až do chvíle, kdy se na mě obrátil a zadíval se mi do očí. Instinktivně jsem udělala to samé a čekala jsem, co mi řekne. Jeho pohled se mi zdál nějakým způsobem naléhavý. Jakmile zazněl jeho hlas, začala jsem vrtět ocasem a čím víc slov jsem slyšela, tím větší nadšení se mi rozlívalo po těle. „No jasně, že jsme kamarádi!“ zazubila jsem se na něj a hravě ho šťouchla čumákem do krku. Obvykle jsem takhle střelená nebyla, protože jsem se držela hodně zpátky. U něj jsem ale neměla důvod. Nikdy jsem si oficiálně neřekla: Od tohohle momentu jsme přátelé! Vždycky jsem to tak nějak cítila. Druhý vlk mi vracel stejnou energii, jakou jsem k němu vyzařovala. A když se zase rozešel, opět jsem své tempo srovnala s ním a klusali jsme bok po boku.
Tenhle les jsem měla ráda. Lovila jsem tu prvně s Neyteri. Tehdy použila magii země, aby mi to snažení trochu ulehčila. A bylo to skvělé! Postarala se o zážitek, na který do konce života nezapomenu. Zastříhala jsem oušky, přestala se zalíbeně rozhlížet po lese a podívala se na Zakara, který se rozpovídal. Ukázalo se, že jeho rodina je docela početná. A na rozdíl ode mě neměl štěstí na rodiče. Na jeho krátké uchechtnutí jsem zareagovala, ačkoliv s tím určitě nepočítal: „Kdybys v minulosti neudělal chyby, nebyl bys tady teď se mnou.“ Přitom jsem se na něj zářivě usmála. Bylo přece naprosto skvělé, že mi dělal společnost! Sice jsem zněla jako stará babka, jako nějaký guru, který zažila kdeco, i když jsem ve skutečnosti byla ještě mladší než Zakar. Asi mi byla moudra do vínku dána, nebo nevím. Prozradil mi, že svou rodnou smečku opustil s Noktisielem. Bylo hezké, že jim přátelství vydrželo po tolik dlouhých let. „Jsem si jistá, že tvou omluvu přijmou. Vždyť jsi je vlastně vychovával a jste sourozenci, ti musí držet při sobě,“ povzbudivě jsem na něj mrkla. Jsou tím jediným, co nám zbude, až rodiče odejdou, pomyslela jsem si. Trápilo mě, že jsem se Inaye a Artovi nemohla svěřit, jak špatně na tom naposledy mamka byla. Nevěděla jsem, za kým s tím jít, dělala mi starost. „Taky mě sourozenci opustili bez rozloučení. Ale kdybychom se znovu setkali, láskou jim skočím po krku, než abych jim hned něco vyčítala,“ pověděla jsem, jak to vidím já. Bylo jasné, že jeho sourozenci mohli být úplně jiné povahy. Já byla prostě ztělesněním dobra. „Jaká byla tvá rodná smečka? V jakém lese sídlila? A jaká hezká místa jste měli v blízkosti?“ vyptávala jsem se s úsměvem. Upřímně mě to zajímalo. Nevěděla jsem, jaký je svět tam venku.

// Středozemní propadlina

// Narvinijský les

Silný déšť ustal, takže nám zbyly jen vodou nasáklé kožichy. Zakar sebou otřásl a na mě dopadly jen kapičky vody. Jedna mě zastudila na čumáku. Zasmála jsem se a tlapkou si ji utřela. Udělala jsem to samé, abych to svému kamarádovi oplatila. „Aspoň už víme, kam se příště schovat,“ pověděla jsem a také se podívala na skálu, která se tyčila nedaleko od nás. Kameny byly určitě mokré a kluzké, takže by nějaký úkryt byl stejně špatně přístupný. Bylo fajn, že jsme si mohli ještě nějakou chvilku užít sluníčka, dokud jej nezahalí sněhová mračna. Na zimu jsem se netěšila. Zase po delší době bez opory smečky, připomněla jsem si. Musela jsem se spolehnout na své schopnosti. Nepochybovala jsem o tom, že bych se o sebe nedokázala postarat, ale jestli bude tahle zima stejně krutá jako ta předchozí… Nastanou mi velmi těžké časy. „Ano,“ přitakala jsem a vesele zamávala ocasem. Nyní jsem se nehodlala trápit tím, co bude. Soustředila jsem se jen na to, co je. Však jsem byla v té nejlepší společnosti. Pořád jsem se usmívala, měla jsem dobrou náladu a všechno, co Zakar řekl, mě zajímalo. Vlastně jsem měla plnou hlavu jeho vůně, jeho krásných očí...
Pousmála jsem se a s přikývnutím ještě dodala: „Když půjdeme na západ, nic tím nezkazíme.“ Narvinij byl totiž určitě na východ od Borůvkového lesa. A vzhledem k tomu, že jsem od lesa se světluškami nebyli příliš daleko, určitě jsme nemohli šlápnout vedle. Lesy na severu na sebe hezky navazovaly, nemohli jsme se v nich ztratit. Zvědavě jsem zastříhala ušima, když nadhodil nové téma. „Ne, neříkal,“ zavrtěla jsem hlavou a hleděla na něj. „Ale chtěla jsem se tě na ně zeptat, když Marion zmínila, že potkala tvého bratra,“ dodala jsem. Byla jsem ráda, že tu měl Zakar rodinu, i když se s ním ještě evidentně neviděl. Já své sourozence nepotkala už několik let, pochybovala jsem, že by na domovské půdě ještě chodili. Dost možná prostě zmizeli hledat štěstí jinam.

// Východní hvozd

Bylo to zvláštní. Zírali jsme si přímo do očí, čas se kolem nás zastavil. Opravdu jsem nedokázala odhadnout, jak dlouho jsme takhle leželo. Nevadilo mi to. U jiných jsem se nadměrnému očnímu kontaktu vyhýbala, ale Zakarovy oči jako bych vyhledávala. Souhlasně jsem pokývla na jeho návrh, že bychom se měl prospat. Vlastně až když jsem zavřel oči, jsem zjistila, jak unavená jsem byla. Na spánek jsem nemusela čekat dlouho, přišel vlastně téměř okamžitě.

Jeho hlas jsem zaslechla tak nějak z dálky. Nevnímala jsem ho asi tak, jak bych měla. Místo toho jsem si jen protáhla předtím tlapy a zamlaskala. Spánek mě ale postupně začal opouštět, takže jsem zvedla hlavu a zívla. Tázavě jsem se podívala na Zakara, který už byl na nohou. Taky bych se měla pořádně probrat, pomyslela jsem si a zvedla se na nohy. Ještě jsem se důkladně protáhla, protože mé svaly byly nepříjemně ztuhlé. Možná z toho, že neustále pršelo a žádné teplo teda nebylo. „To je dobrý nápad,“ přitakala jsem a švihla ocasem, ze kterého nevystříklo několik kapiček. Až tak byl můj kožich promoklý. Celý nevzhledný a hrozně těžký. Nějaký úkryt se tedy rozhodně hodil.
Chvilku jsme hledali něco přímo v lese, ale neúspěšně. Bylo tedy nutné se rozeběhnout někam jinam. Zakar se vydal na východ, a tak jsem bez odmlouvání běžela vedle něj. Třeba to tu znal víc než já, však jsem tu byla všehovšudy jednou. Nebo měl lepší instinkt. Jeho návrh jsem si nechala projít hlavou. Aranel… opakovala jsem si jméno, které mi sdělil. Dost možná jsem ji znala, ale už to bylo šíleně dlouho, co jsem smečku opustila. Jména se z hlavy vypařila, ale kdybych tu vlčici viděla, možná bych si vzpomněla. „Nejsem si jistá, kolik mně známých vlků tam zbylo,“ pověděla jsem krátce. Neyteri se s Morfeusem usídlili v Sarumenu, sourozenci se mi rozprchli kdovíkam, rodiče žili v horách. A jako mladší jsem si tam žádné kamarády neudělala. „Ale určitě bych si ráda zavzpomínala. Můžeme to tedy zkusit, pokud nebudeme nijak překážet,“ souhlasila jsem nakonec. Ten les sám o sobě jsem měla vždycky ráda. Moc krásně voněl. A ty borůvky!

// Orlí dráp