Gallirea - Příspěvky uživatele

Když jsem do něj šťouchla čenichem, zdálo se, jako by se ze svých myšlenek vrátil zase zpátky ke mně. To byl tak trochu můj cíl, zcela sobecký. Určitě jsem mu takhle přerušila proud myšlenek. Jindy bych to neudělala, ale ticho někdy znamenalo, že je něco špatně. A to já nechtěla. Vnitřně jsem cítila potřebu se ujistit, že nepřemýšlí nad něčím špatným. Nebo jestli byl ještě pořád pod vlivem mých pocitů? Kdo ví, magií emocí jsem nerozuměla. Ale věděla jsem, že já sama bych se ráda dostala z té spirály negativity, ve které jsem se ocitla. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem pro rodiče nemohla udělat něco víc, něco jinak. Ale jak řekl Život, nějaké věci se zkrátka nedaly změnit. „V pořádku, já se nezlobím,“ řekla jsem a střihla oušky ze strany na stranu. Pak jsem se opět pousmála a po chvilce dodala: „A určitě si zvyknu. Toho bych se nebála.“ Olízla jsem si čumák a trochu si protáhla přední tlapy, na kterých jsem měla už delší dobu položenou hlavu. Nejradši bych odsud vylezla, teprve až sleze všechen ten studený sníh. Ostatně jsem nám mohla vytvořit mnohem příjemnější scenérii pomocí své vrozené magie, ale pamatovala jsem se, že zrovna s iluzemi se Zakar nekamarádil. A tak jsem to nechtěla pokoušet, ačkoliv taková rozkvetlá, voňavá louka by v nás probudila asi optimističtější pohled na věc než zasněžený listnatý les. Ten psobil dost depresivně, bez života a jiskry. „Je zajímavé, že i vlk s magií myšlenek dokáže mít nepořádek ve své hlavě. Myslela jsem si, že máte to štěstí a něčeho takového jste ušetřeni,“ nadhodila jsem, možná abych tu atmosféru trochu rozvolnila. Zdála se mi tak podivně ztěžklá. Nebyla jsem zrovna dobrá v probourávání ledů, ale co už.
„Ano, to je přeci normální. Někdy ty myšlenky nejdou zastavit. S každou další přijde nějaká nová, je to jako nějaká řetězová reakce. A ty najednou nevíš, na jakou se máš soustředit, protože jich je tolik, že se v nich úplně ztrácíš,“ přitakala jsem. Myslela jsem si, že něco takového prožívá každý vlk. Myšlenky tu byly vždycky s námi, takový ten vnitřní hlas, který pořád něco mektal, i když to nebylo nic důležitého. Jen někdo myšlenek měl víc, někdo naopak méně. „Ale na druhou stranu si myslím, že moc přemýšlení škodí. Je to potom takové paralyzující,“ povzdechla jsem si a znovu položila hlavu na tlapky. Všeho moc škodilo, vždycky. Bylo třeba najít nějakou rovnováhu.

Když jsem se odtáhla, abych se ujistila, že je v pořádku, všimla jsem si, že se mu také oči lesknou, a dokonce mu po tvářích tečou slzy. Zcela automaticky a bez přemýšlení jsem se ho dotkla čumákem právě na líčkách a snažila se mu zbytky slaných slz zahladit do srsti. Byl to vlastně velký pokrok, protože jindy bych sáhodlouze přemítala, jestli se ho vůbec mám dotknout, jestli ho tím nevyděsím, jestli tím něco nepokazím. Jenže Zakar se nepohnul ani o píď, což bylo dobře. Ujistila jsem se tak, že mu má blízkost nevadí. Pečlivě jsem poslouchala, když mi vyprávěl, že tohle celé bylo způsobeno magií emocí. Znala jsem ji, tušila jsem, co se s ní dá dělat, ale sama jsem ji neovládala. Nakonec jsem pokývla hlavou. „Děkuji, že jsi mi chtěl pomoct,“ pousmála jsem se a několikrát zavrtěla špičkou ocasu. Stále jsem mluvila tiše, protože ty emoce byly silné, přesně jak říkal. Nikdy v životě jsem necítila větší smutek. Ale na druhou stranu… Zároveň jsem byla nesmírně šťastná, že jsme se zase našli. Byly to dva protiklady, které se ve mně praly. „Ale zároveň tě hrozně nerada vidím smutného, víš?“ povzdechla jsem si a zamrkala. Přeci bohatě stačí, když je v depce jeden z nás, ne? Hlavu jsem si také položila na tlapky, ale můj pohled stále setrvával na něm. Jen občas jsem pohledem uhnula a podívala se do lesa. Po chvilce jsem se dala do očisty tlapiček, ksichtíku a oušek.
Potvrdil mou domněnku, že mu o sourozencích řekl Život. Stejně jako mně prozradil reálný stav mých rodičů. Ale to, že mu po Galliree běhala rodina, byla dobrá zpráva. „Na Nokta si vzpomínám,“ pokývla jsem hlavou, „moc milý vlk.“ Ačkoliv jsem sarumenskou betu neznala nijak blíž, vždycky na mě působil sympaticky. A když jsme se tehdy vydali na lov ještě s malým Kenaiem, akorát se mi můj pocit potvrdil. „Jsem si jistá, že je najdeš,“ povzbudivě jsem se na něj usmála, ale na druhou stranu mi přejel po zádech mráz. Ale teď ne… Teď tu buď se mnou, pomyslela jsem si a zaťala zuby. To už jsem vážně žárlila na jeho sourozence?
V jeskyni se rozhostilo ticho. Vdechovala jsem už ne příliš chladný vzduch do plic. Doufala jsem, že tohle byly poslední záchvěvy zimy a velmi rychle ji vystřídá jaro. Už jsem se těšila, až všechno začne kvést a Gallirea bude taková veselá, barevná. Ať jsem dělala, co jsem chtěla, zlaté oči mi stejně vždycky skončily na Zakarovi. Nemohla jsem si pomoct. Srdíčko mi přitom vždycky vynechalo úder a po těle se mi rozlil takový příjemný pocit ještě umocněný tím, že jsme pořád leželi dost blízko sebe. Dívala jsem se na něj úplně zbožně. „Nad čím přemýšlíš?“ zeptala jsem se opatrně a přitom do drobně dloubla čumákem do ramene, abych ho pobídla k odpovědi. Zajímalo mě to, protože mlčel už opravdu dlouho. A nebylo to jen takové mlčení, kdy vlk čuměl do blba, nad ničím nepřemýšlel a relaxoval. Tohle bylo jiné.

Do 14.2. Litai v postech nasbírala 5 lístků.
Daruji je: Zakarovi, Kenaiovi, Etneyovi, Duncanovi, Newlinovi

Stříhla jsem ušima a zadívala se na Zakara. Opatrnost v jeho otázce jsem chápala, jeden nikdy nevěděl, co je pro druhého citlivé téma, ale v mém případě se bát nemusel. „Nic špatného se nestalo, doufám. Nijak jsme se nepohádali, jen nás cesty osudu zavedly každého někam jinam,“ vysvětlila jsem, a ačkoliv jsem s tím byla smířená, drobně jsem si povzdechla. Ocenila bych, kdybych mohla se svými sourozenci sdílet bolest, kterou jsem cítila kvůli odchodu rodičů ze světa živých. „Myslím, že z Gallirei jednoduše odešli. Bez rozloučení, ale s tím já nic nenadělám,“ dodala jsem, abych věc uzavřela. Opravdu jsem doufala, že našli štěstí jinde než v rodné zemi. Já bych svůj domov nedokázala opustit, však jsem tu měla minulost, přátele, rodinu. Zamyšleně jsem sledovala okolí, jak se postupně začalo ztemňovat. Přicházela noc. Trochu víc jsem se zachumlala do klubíčka a doufala, že v noci nepřijde nějaký velký mráz. „A jak víš, že jsou tvoji sourozenci v tomto kraji, když jsi je vlastně ještě nepotkal?“ zeptala jsem se na věc, které jsem trochu nerozuměla, a zastříhala ušima. Možná se ptal Života, ten znal přeci všechno a všechny.
Rozpovídala jsem se o svých skromných plánech. Opravdu mi ke štěstí stačilo málo a žádné velké životní cíle jsem neměla. „Přemýšlela jsem o tom, když jsem scházela z Narrských kopců,“ krátce jsem si povzdechla, „ale usoudila jsem, že během zimy má jako alfa trochu jiné starosti a asi by nemusel mít čas na řešení starých záležitostí.“ Morfeus byl skvělý a spravedlivý, měla jsem ho ráda, ale tušila jsem, jak může být náročné vést smečku úplně sám, takže jsem mu jednoduše nechtěla přidělávat starosti.
Trochu nervózně jsem čekala, jak zareaguje na můj návrh. K mému potěšení byla jeho odpověď kladná. Automaticky jsem zamávala ocasem a zářivě se na něj usmála. Má reakce nemohla vypadat jinak. Chápavě jsem pokývla hlavou, když zmínil, že do smečky na severu se nevydáme, že je tam ta vlčice, kterou zabil. Měla jsem takové tušení, že mluví o stejné smečce, ve které strávili nějaký čas moji rodiče. Do věčného mrazu se mi tedy nechtělo. „Třeba na něco ještě přijdeme. Je možné, že se někde vytvořila nová smečka, ale o žádné neznámé jsem neslyšela,“ přiznala jsem. Asgaarská možná měla plný stav, kdo ví. „Nebo se necháme vést našimi tlapkami a někam dojdeme,“ zazubila jsem se.
Má nálada se pochopitelně změnila, když jsem mluvila o odchodu rodičů. Ani jsem nezaregistrovala, že se Zakarovo tělo ocitlo blízko toho mého. Jakoby do přítomnosti mě dostal až moment, kdy jsem ucítila váhu na zátylku. Střihla jsem ušima, ale neodtáhla se. Naopak jsem se k němu ještě blíž přitáhla. Přímo potok slz jsem naplakala už u Života a měla jsem pocit, jako by mi už žádné nezbývaly. Akorát se v mém nitru rozšířila taková nepříjemná prázdnota. Fyzicky jsem cítila tu psychickou bolest, doslova mi to trhalo srdce na několik kousků. Mlčky jsem poslouchala, jak se mě snažil uchlácholit. „Děkuji,“ zašeptala jsem na jeho poslední slova. Věděla jsem, že mě uslyší, když byl tak blízko. Na hlasitější promluvu jsem se necítila, už tak se mi chvěl hlásek.
Najednou se stalo něco zvláštního. Ta díra, která jsem na své duši cítila, se jakoby sama začala zacelovat. Byla to tak náhlá změna, že nemohla být způsobena tím, že jsem se s těmi pocity vyrovnala. To se nestalo. Něco mi tu nehrálo. Po chviličce jsem se od Zakara odtáhla, abych se mu mohla podívat do očí. Plakal. Přerývavě jsem se nadechla a čenichem mu slzičky ze tváře lehce setřela. Nezmohla jsem se na žádná slova, nicméně jsem mu byla vděčná, že jsem na tu bolest nemusela být sama. V očích se mi stále leskly, ale cítila jsem se mnohem lépe než před chvilkou.

// Ohnivé jezero

Les se ukázal jako mnohem lepší útočiště než otevřená planina. I tak jsme ale potřebovali najít nějaký úkryt, ve kterém bychom si mohli pořádně a bez nějakých starostí odpočinout. Otázka je, jestli nás odtamtud někdo nevyžene, pomyslela jsem si. Kdyby úkryt ale někomu patřil, určitě bychom to na první pohled poznali. Před námi se za chviličku objevil komplex skal a v jedné z menších jeskyní jsme se mohli schovat. „Ještě že tu ty jeskyně jsou,“ usmála jsem se na Zakara a také si lehla. Konečně, po velmi dlouhé době. Mé tlapky už byly nepříjemně těžké a takhle jsme jim mohla dopřát odpočinek.
Zakar se po chvilce rozpovídal o svém setkání se starým známým. Uvědomovala jsem si, že Asgaarská smečka sídlila někde pod Borůvkovou. Byla jsem tedy ráda, že i tato ještě stále funguje. Celou dobu jsem ho pečlivě poslouchala a občas střihla jedním ouškem, nebo přikývla. „Sourozenci se tu nehledají tak snadno, to ti můžu potvrdit,“ řekla jsem a drobně se pousmála. Já už Inayu a Arta neviděla několik let. Měla jsem poct, že jsme se na Galliree nějak míjeli. Pokud tu ještě stále žili, to byla další otázka… Zakar se zeptal na mé plány. Já nyní měla v hlavě jasněji než když dřív, takže jsem se příliš nerozmýšlela, co bych měla odpovědět. „Vlastně to mám dost podobně. Už jsem pár měsíců bez smečky a uvědomuji si, že toulání už nějak není pro mě,“ řekla jsem na začátek. Možná jsem už opravdu měla věk na to se usadit a žít někde trvale. „Sarumenská smečka byla fajn, její členové se ke mně vždycky chovali mile, ale… Nebylo to ono. Asi hledám něco trochu jiného. Možná to bylo tou všude se povalující mlhou, že jsem se tam necítila skutečně jako doma. A do rodné smečky se vracet nechci, tam by na mě dýchaly vzpomínky a já už nechci žít minulostí, jestli mi rozumíš,“ vysvětlila jsem, ale ve finále jsem se cítila trochu bezradně. Ráda bych někam patřila, ale hlavní otázka byla - kam přesně? Jedno jsem ale věděla… chtěla jsem mít Zakara na blízku. Rozpačitě jsem se usmála a nadechla se, že něco povím, ale vzduch z plic jsem zase vydechla, aniž by ze mě vyšla jediná hláska. Zeptat se rovnou, nebo raději ne? Přeci jen, co nejdřív to udělám, tím líp, ne? „Možná… bychom mohli jít někam spolu. Ty máš o smečkách asi mnohem větší přehled než já,“ nadhodila jsem opatrně a dívala se na něj. Trochu mnou zacloumala nervozita. Přeci jen jsem se mu nechtěla vnutit, ale zároveň jsem si nedokázala představit, že by se naše cesty znovu rozdělily.
Když se mě zeptal na mou návštěvu Života, projela mnou zvláštní vlna smíšených pocitů. Měl pravdu, stalo se něco pozitivního, ale zároveň situace měla i odvrácenou stranu. Pomalu jsem přikývla a ještě chviličku mlčela, abych se rozmyslela, u čeho bych měla začít. „Myslím, že mě navedl na správnou cestu a už se ve svých pocitech vyznám o něco lépe,“ začala jsem tím pozitivním a věnovala mu milý úsměv. Zakarovi jsem se krátce podívala do očí, jenže pak jsem pohled sklopila k zemi ke svým barevným tlapkám. „Jenže na druhou stranu mi řekl, že život mých rodičů se už pomalu chýlí ke konci,“ dodala jsem o něco tišším hlasem a zavřela jsem oči. Asi třikrát jsem se zhluboka nadechla. Nedokázala jsem to říkat s ledovým klidem, i když to pro mě nebyla novinka. Už když jsem je viděla naposledy, uvědomila jsem si, že jsou na tom zdravotně špatně a tušila jsem, že to je jen otázkou času. „Věděla jsem to, ale když mi to potvrdil, najednou je to takové… drsné a reálné. Zanedlouho tu nebudou a já s tím nemůžu nic udělat,“ dodala jsem a zase se na něj podívala. V mých očích mohl vidět smutek, nepřekvapivě. Uvědomovala jsem si, že jsem měla ohromné štěstí, že mě mí rodiče opustí až nyní, když jsem dospělá a soběstačná. Mnoho vlků takové štěstí nemělo, neboť o rodiče přišlo mnohem dřív. Možná i za hoších okolností. Přirozená smrt je přeci úplně něco jiného než zabití, vražda. Přes to bych se přenášela o něco hůř.

Vzájemné hledění si do očí mi přišlo nekonečně dlouhé. Byla jsem si ale skoro jistá, že z pohledu třetí osoby netrvalo nijak neobvykle dlouho. Pousmála jsem se a když se Zakar podíval jinam, udělala jsem to samé. Zkontrolovala jsem, jestli jsme byli u jezera pořád sami. A ano, nic se za tu dobu nezměnilo. Z jezera jsem vystoupila a postupně si oklepala obě přední tlapky. Pořád příjemně hřály a doufala jsem, že to tak ještě chvilku vydrží. Už jsem ale byla rozmrzlá, přeci jen jsem tu byla o trochu déle než Zakar. Moc ukecaní jsme nebyli, ale asi nebylo divu. Venku bylo opravdu nepříjemně a v takovém prostředí se téma k hovoru nacházelo opravdu jen stěží. Věnovala jsem mu další úsměv, když mi řekl, že si právě něco přál. „Tak snad se ti to splní,“ mrkla jsem na něj.
Zakar měl pravdu. Počasí se nijak nelepšilo a zůstat venku na volném prostranství, to rozhodně nebyl dobrý nápad. Zhluboka jsem se nadechla a vdala se za ním. Tvářila jsem se neutrálně, protože jsem nad něčím přemýšlela. Ale jakmile jsem to vymyslela, zase jsem se rozzářila jako sluníčko. „Znám tady na jihu jeden úkryt, není daleko,“ pousmála jsem se. No jistě, že mě to nenapadlo dřív! Nějaký čas jsem tady na jihu strávila a měla jsem takové tušení, že právě ve vedlejším lese na nás tehdy s Coffinem vystartovala ta divně plesnivá vlčice s vlčím mákem za uchem. Byla opravdu zvláštní. Bránila svou smečku, přitom tam podle pachu už roky nikdo trvale nesídlil. „Zima má evidentně pořád dost velkou sílu,“ povzdechla jsem si po chvilce a lehce se zachvěla. Neměla jsem ráda chlad, ale má srst byla naštěstí dostatečně hustá, aby mě dostatečně zahřála. Rozhodně nám ale bude líp někde v úkrytu.

// Zlatavý les

// Loterie 5

Trpělivě jsem čekala a občas se kolem sebe rozhlédla. Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji, když jsem zkontrolovala své okolí a uvědomila jsem si, že se Zakar ještě neblíží. Nestalo se mu něco? přemýšlela jsem. Už jen při té představě se mi udělalo fyzicky zle. Rozhodla jsem se, že ještě chvilku počkám a pak se vydám na místo, kde jsme se rozdělili, abych zkontrolovala, jestli mu ten jeho známý nijak neublížil. Stát se mohlo cokoliv a sama jsem věděla, že i vlk, kterého považujeme za svého přítele, nám může velmi snadno ublížit.
Konečně jsem zahlédla hnědý kožich, který se ke mně blížil. Okamžitě jsem ho poznala. Začala jsem vrtět ocasem a po těle se mi rozlil takový hezký, ale nepopsatelný pocit. Srdíčko mi tlouklo zrychleně a usmívala jsem se jako měsíček na hnoji. „To jsi hodný, Zakare!“ konečně jsem promluvila a trochu sklonila hlavu k zajíci. Byl velký, určitě se z něj najíme oba. Je pravda, že jsem měla už docela hlad, takže jsem mu chtěla navrhnout společný lov, ale on to tak nějak vyřešil za nás oba. Kdo ví, třeba se ještě na něčem domluvíme, pokud nám zajíček nebude stačit. Zakar se vydal k jezeru, snad aby se zahřál. Střihla jsem oušky a pak se za ním vydala. Nikdo jiný tu kromě nás nebyl, takže jsem se nebála, že by nám zajíce chtěl někdo ukrást. A kdyby se tu najednou objevili krkavci, určitě bychom je dokázal odehnat. „Jaké bylo setkání se starým známým?“ zeptala jsem se, abych nějak rozproudila dialog. A vlastně mě to i upřímně zajímalo.
Zastavila jsem se vedle něj a s úsměvem ho poslouchala. Je pravda, že jsem si padajících hvězd tak úplně nevšímala, ale Zakar měl pravdu, že jsme na ně měli štěstí. Zadívala jsem se mu do očí a na chviličku se tak nějak vzdálila od reality, že jsem jeho poslední slova slyšela jakoby zdálky, i když jsme od sebe byli jen několik centimetrů. Několik prvních sekund, co jsem mu hleděla do očí, mé srdce bilo tak, jako bych běžela maraton. Jenže později se nějak uklidnilo a našlo ten správný rytmus. „Myslím, že si už nic přát nemusím. Splnilo se mi to, co jsem si přála minule,“ odpověděla jsem a zavrtěla ocasem. Chtěla jsem být šťastná, což jsem nyní díky Zakarovi byla. Totiž, nejen nyní, ale vlastně těch několik měsíců, které jsme spolu strávili. Uvědomila jsem si to okamžitě, co jsme se rozdělili, protože jsem se v tu chvíli cítila tak nějak… neúplně. „Přál sis něco teď?“ zeptala jsem se a stále mu hleděla do očí. Většinou jsem oční kontakt po několik sekundách přerušila, protože mi byl nepříjemný, ale do Zakarových očí bych mohla zírat několik hodin a nepřišlo by mi to ani trochu blbé. Měl je nádherné a já se v nich utápěla.

// Loterie 4
// Kopretinová louka

Konečně jsem zahlédla rudou hladinu jezera. Rozkmitala jsem ocas a nadšeně se rozhlížela kolem sebe a větřila jako o život. Zakarův pach jsem ale ještě necítila. Třeba se někde zdržel, pomyslela jsem si. Okamžitě mě napadlo, že kdyby se dlouho neukázal, prostě se seberu, vrátím se k místu, kde jsme se rozdělili, a začnu zkoumat, kudy se vydal. Co kdyby se mu něco stalo? On je statný a silný vlk. Nic se mu stát nemůže, pomyslela jsem si. Možná bylo pro nás oba lepší, že jsem sem přišla dřív. Zakara bych totiž jistojistě vším tím nadšením povalila a vyválela ho ve sněhu. Toho ale u jezera moc nebylo. No, tak by si záda válel v bahně a pak by určitě byl naštvaný a já bych se dostala do situace, ve které jsem se nechtěla ocitnout za žádných okolností. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobil.
Dorazila jsem až ke břehu a zadívala se na svůj odraz v rudé vodě. Co jisté míry s ní můj odraz splynul, ačkoliv měla jinou barvu než moje červená srst. Švihla jsem ocasem a sledovala své zlaté oči. Nikdo tu nebyl, takže jsem si nechávala kožich prohřívat sluníčkem, ačkoliv jeho paprsky neměly moc velkou sílu. Co ti tak dlouho trvá, můj milý? proletělo mi hlavou. Čekala jsem tu sotva pár minut, ale čas se mi táhl tak pomalu, že se mi to zdálo jako několik hodin. Do jezera jsem si namočila přední tlapky, aby se mi trochu prohřály a smyla jsem z nich to bahno, ve kterém jsem zrovna stála.

// Loterie 3
// Tenebrae

Capkala jsem dál a dál od té řeky, která mě děsila stejně jako před lety, když jsem byla mladší. Čím déle jsem běžela, tím lepší náladu jsem měla. Na ty červené oči, které na mě z proudu koukaly, jsem ve finále úplně zapomněla. Vesele jsem pohazovala hustým ocasem a užívala si slunečného, ač mrazivého dne. Na prázdné louce byly nánosy sněhu o něco vyšší, takže jsem musela zpomalit, abych jsem se jím mohla lépe probrodit.
Věděla jsem, že jsem se každým krokem přibližovala k jezeru. Těšila jsem se, ale zároveň mnou otřásl záchvěv nervozity. Se Zakarem jsme se neviděli několik dní, ale přišlo mi to jako věčnost. Cestovali jsme spolu několik měsíců a já si na jeho společnosti zvykla. Vlastně mi nyní přišlo divné, že jsem se Gallireou prodírala sama, bez něj. Celou dobu jsem mlčela, ačkoliv mé myšlenky byly divočejší než kdy dřív. Nic za těch pár dnů nezměnilo, že ne? zadoufala jsem a zavrtěla špičkou ocasu. Už jsem se těšila, až ho znovu uvidím. Určitě mi bude vyprávět, co za tu dobu zažil a já budu moct poslouchat jeho hlas. Spokojeně jsem zavrněla už jen při té představě, srdce mi opět rychleji zatlouklo a po těle se mi rozlilo takové zvláštní teplo. Připitoměle jsem se culila a pokračovala dál k jezeru.

// Ohnivé jezero

// Loterie 2
// Narrské kopce

Zvesela jsem si vykračovala. Kdybych uměla hvízdat do kroku, určitě bych to dělala. Až tak dobrou náladu jsem měla. Mávala jsem ocasem a myšlenkami bloudila všude možně. Samozřejmě se lehce směřovaly k Sarumenu, jelikož jsem nedaleko něj procházela, a tak bylo přirozené, že jsem pomyslela na členy mé bývalé smečky. Už tomu bylo opravdu dávno, co jsem se na jejím území procházela. Několik dlouhých měsíců. Přímo k lesu jsem si nedovolila jít, protože jsem si pořád nebyla jistá, jestli bych tam byla tak úplně vítána. Šinula jsem si to po louce směrem k černočerné řece, kterou jsem tak nenáviděla.
Věděla jsem, že je jedovatá. Naposledy jsem tu potkala šedivého zjizveného vlka. Neměl na mě vůbec milý a měl halucinace. To značilo, že se z toku napil. Největší chyba, jakou kdy ve svém životě udělal, pomyslela jsem si. Co když ten jed, nebo co to bylo, způsoboval nějaké trvalé následky a vlk se pak už na doživotí choval úplně jinak - hůř? Já se té vody nechtěla ani dotknout, takže jsem se u břehu zastavila a rozhlédla se. Nebylo tu žádné zúžení a nechtělo se mi pendlovat z jedné strany na druhou, abych našla místo, kterým bych mohla řeku přejít bez namočení. Od čeho tu jsou magie, že ano? pousmála jsem se a podívala se na své tlapky. Ze sněhu okamžitě vystřelilo několik kořenů, různě se proplétaly, až vytvořily velmi pevnou a odolnou lávku, po které jsem mohla přejít. A tak jsem také udělala. Kořeny nebyly namrzlé, neležel na nich sníh, takže jsem se nebála, že by mi tlapky podklouzly a já bych skončila v temné vodě. Když jsem se podívala do proudu, zdálo se mi, jako by na mě odtamtud něco koukalo. Zachvěla jsem se a jen co jsem všema čtyřma nohama dotkla protějšího břehu, most z kořenů za mnou zmizel zpátky pod zem. Pousmála jsem se a rychlejším tempem pokračovala dál.

// Kopretinová louka

// Loterie 1
// Vrchol

Pomalým krokem jsem se sunula dolů z Narrských vršků. Písek se mi pod nohama drolil a sesouval se stále níž a níž. Každým takovým krokem jsem vytvořila malý sesuv, který se po chvilce zastavil. Měla jsem velmi optimistickou náladu, srdce mi tlouklo jako o závod a já si prostě nemohla pomoct - usmívala jsem se jako měsíček na hnoji. Myšlenkami jsem byla stále u Života. Tne mi vlastně sdělil jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Možná aby byl vesmír v rovnováze nebo co. Tu stinnou stránku věci jsem si moc nepouštěl v tělu. Přišla mi vlastně až děsivě nereálná. Rodiče tu jednoho dne prostě nebudou. Ale jak? Vždyť… tu byli vždycky a jako malá jsem si myslela, že to tak i zůstane, přemýšlela jsem v duchu, ale opravdu jen krátce. Nyní už jsem věděla, že je to nějaký koloběh života. Že vlci se rodí, ale také umírají. Každý z nás tu měl nějaký omezený čas, který jsme přeci museli využít co nejlépe, ne?
Jestlipak už tam Zakar bude, napadlo mě a můj úsměv se ještě víc rozšířil. Už jen při myšlence na něj jsme cítila, jak moje tělo polilo horko. Na druhou stranu by možná bylo pro všechny zúčastněné lepší, kdybych k jezeru dorazila jako první. Ve stavu, v jakém jsem byla, jsem pochybovala, že bych svoje emoce dokázala držet na uzdě. A pak bych byla nepříjemně překvapená, kdyby to cítil Zakar jinak. Naučila jsem se nic od nikoho neočekávat, takhle bych pak nebyla zklamaná. Jenže u něj to z nějakého důvodu nešlo.
Dostala jsem se do údolí a bez dalších rozmyslů se vydala dál na západ. Nechtěla jsem se moc zdržovat. Sněhu zase trochu přibylo, ale na druhou stranu svítilo sluníčko. Tak přeci jen ta zima není tak hrozná, pomyslela jsem si. Byla sice zima až do morku kostí, ale mě bylo z nějakého důvodu horko. Něco mě hřálo zevnitř.

// Řeka Tenebrae

// Narrské vršky

Cesta nahoru byla náročnější, než jsem si pamatovala. Možná to bylo umocněno sněhem, který na kopcích ležel, stejně jako všude jinde. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale jak byl mráz, vzduch byl chladný a nepříjemný. Plíce jsem měla stažené, a ačkoliv jsem obyčejně měla dobrou fyzičku, momentálně mi vypověděla službu. Nahoru nebyla vyšlapána žádná cestička. Ještě aby byla. Však kdo by sem v takovém nečasu lezl?! Jediná já! povzdechla jsem si, když jsem se už po několikáté zastavila a střádavě se dívala do kopce a z kopce. Každou takovou zastávkou jsem byla blíže vrcholu, naopak jsem se vzdalovala od údolí. Stále jsem si opakovala, že když už jsem ušla takovou cestu, nemůžu to vzdát. Nevhodné počasí mě zkrátka nemohla zastavit!
Vyškrábala jsem se až na nejvyšší dunu Narrských kopců. Zadýchaně jsem chvilku postála na místě, snažila jsem se trochu uklidnit. Přeci nepůjdu za Životem takhle splavená. Vždyť musím vypadat hrozně! povzdechla jsem si a setřásla ze sebe sníh. Nebyla jsem vyloženě primadona. Obyčejně mi nevadilo, že jsem byla zabahněná, má srst postrádala jakýkoli lesk a objem. Nyní jsem se ale chystala na velmi důležitou návštěvu a chtěla jsem zkrátka vypadat dobře. Rozhlížela jsem se kolem. Bratra Smrti jsem nenavštívila opravdu dlouho - roky. Bylo na čase to změnit. Jemu jsem dala přednost před tou černou potvorou ze severu. S pánem Narrských vršků se totiž dalo normálně povídat, ne jako s ní. Ohlédla jsem se za sebe a spatřila Sarumenský hvozd s typický mlžným oparem. Na malou chviličku jsem stáhla ouška k hlavě. Měla bych se zastavit za Morfeusem? napadlo mě. Byla by slušnost mu osobně oznámit, že se mou již nemá počítat, ačkoliv se to už určitě dovtípil sám. Morf byl férový vlk a nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem se na něj takhle hnusně vybodla.
„To bude v pořádku, Litai,“ zaslechla jsem uklidňující hlas, „sarumenská Alfa si o tobě nemyslí nic špatného. Má plné tlapky práce, ostatně jako vždycky.“ Hlavu jsem natočila opět do správné polohy, abych se mohla podívat na bílého vlka s černými a fialovými odznaky. Nezměnil se. Vypadal pořád stejně. Jak to ten vlk sakra dělá? jemně jsem se usmála a automaticky zavrtěla špičkou ocasu. „Tak ráda tě vidím,“ hlesla jsem šťastně. Jeho uklidňující slova mi pomohla. Věřila jsem, že Morfeus ke mně nechoval žádnou zášť. Slíbila jsem si, že se za ní opravdu zastavím. Ne ale nyní v zimě. To měl jako alfa úplně jiné starosti. Život mi úsměv oplatil a tichým hlasem pronesl: „Projdeme se?“
Nebylo o čem debatovat. Nabídku na procházku jsem samozřejmě přijala a už jsme šli vedle sebe. Písek se kolem nás vířil a já se soustředila na to, abych se ho moc nenadýchala. Chviličku jsme šli mlčky. Narrské kopce jsem neznala, ale věděla jsem, že tady někde (nevěděla jsem přesně kde) je pískovcový most, na kterém si mě Život naposledy odchytl. Ten jsem ale ani v dálce neviděla. Zkrátka jsme šli pískem a sněhem někam do neznáma. „Jak se ti daří, má drahá?“ Životův hlas opět přetnul to ticho, které mezi námi bylo. Nebylo to trapné ticho. Jen málokteré mlčení jsem považovala za nepříjemné. Zvlášť u bílého vlka se mi zdálo, že naše duše nějakým způsobem souzněly.
„Dobře,“ řekla jsem naučenou formulku. Byla jsem zvyklá takto odpovídat na otázku, kterou mi položil, protože jsem vypozorovala, že když se na to ptají ostatní vlci, vlastně je vůbec nezajímá, jak se doopravdy mám. Jen to jen nějaká zdvořilostní fráze, na kterou se má odpovídat kladně. Nikoho přeci nezajímají cizí problémy. Každý má těch svých dost, připomněla jsem si. Jenže Život byl jiný a já to moc dobře věděla. „Vlastně… Pár trápení mám,“ hlesla jsem nakonec a poraženecky se zadívala na své barevné tlapky. Cítila jsem se trochu provinile. A přitom mít problémy bylo naprosto normální. Jen málokdo chodil po světě bez nějakého srdcebolu, traumatu a bez těžké hlavy. „Dělají mi starost rodiče,“ začala jsem tím, co mě trápilo ze všeho nejvíc. „Potkala jsem je na jaře a strávili jsme spolu několik týdnů. Mamka ztratila paměť, protože ji smetla lavina v těch horách na severu. Nepamatovala si mě… vlastní dceru!“ vydechla jsem a přerývavě se nadechla. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že se můj hlas začal třást. „Nepamatovala si ani tátu, na nic! Pomalu ani to, kdo je ona sama. Nevěděla, jaké magie ovládá, a dokonce pochybovala, zdali jsem vůbec její pravá dcera. Musela jsem ji přesvědčovat, že Sayap nelže, že jsem skutečně jejich společným potomkem. Ani na Inayu s Artem si nepamatovala. Vůbec nechápu, proč se usadili v horách, kde jsou zimy mnohem horší jak někde v nížině. Už jsou staří, copak si to nechtějí přiznat?! Vždyť oba vypadali… hrozně. Kost a kůže. Takoví vlci by neměli žít v horách. Snažila jsem se je přesvědčit, aby si našli jinou smečku s přívětivějším prostředím, ale co když mě neposlechnou?“ mluvila jsem a mluvila. Nemohla jsem se zastavit, všechno se ze mě valilo naráz. Život byl právě ten vlk, kterému jsem všechno mohla „vyblít“, aniž bych musela složitě vysvětlovat, kdo jsou moji rodiče a tak. Život to věděl. Určitě už předem tušil i to, co jsem mu právě povídala, ale já tu tíhu, kterou jsem v sobě nesla, už nedokázala vydržet. „Bojím se, že je žádná smečka takhle v zimě nepřijme. Jsou staří, co když… do jara nepřežijí?“ hlesla jsem už velmi tiše, protože se mi z očí valila jedna slza za druhou a já to opět nedokázala zastavit. Prostě jsem šla jako robot vedle Života a plakala. Potřebovala jsem se vybrečet, všechno to trápení ze sebe dostat. „Co když jsem je u jezera viděla naposledy? Nemohla jsem udělat něco pro to, aby se měli lépe?“ kladla jsem si řečnické otázky. Odpovědi jsem totiž raději nechtěla vědět. Ještě bych si své pochybení vyčítala do konce života.
Šla bych dál, s pohledem upřeným do písku, kdybych temenem nevrazila do měkké svaloviny. Jako na povel jsem zastavila, ale neodvážila se zvednout zrak. Po tvářích se mi stále koulely slzy a kapaly z čumáku dolů na zem. Cítila jsem Životovu vůni a jeho srst mě jemně šimrala po tváři. Neopírala jsem se o něj, jen jsem se nechala hladit jeho kožíškem. „Nic si nevyčítej. Pro své rodiče jsi udělala všechno, co jsi mohla. Haruhi psychicky velmi pomohlo, že tě viděla. Předtím chodila jako tělo bez duše. Nyní ale žije s tím pocitem, že až přijde její čas, bude po gallirejské půdě chodit její odkaz… ty,“ chácholil mě Život, já ovšem při jeho poslední větě opět zavzlykala. Zachvěla jsem se a na mysl mi spočinula myšlenka: Kolik času jim ještě zbývá? Život se opatrně nadechl. „Smrt k životu patří, Litai. Rozhodně to není nic snadného, s čím se vlk vypořádá ze dne na den. Bude to bolet ještě hodně dlouho poté. Jedna etapa skončí, druhá zase začne. Je to koloběh,“ vysvětloval mi trpělivě. Nebyly to věci, které jsem neznala nebo si je neuvědomovala. Už dávno jsem nebyla malým vlčetem, věděla jsem, co s sebou smrt blízkého vlka přinese, ačkoliv jsem ji ještě nepocítila na vlastní kůži. Ne vědomě. Inaya s Artem taky mohli být po smrti, stejně jako Scarita nebo Coffin, ale to už se nikdy nedozvím. Držela jsem se té příjemnější verze - odešli z Gallirei hledat štěstí jinam, našli ho a žijí dál spokojeným životem. Už dopředu jsem se bála toho zoufalého hledání rodičů, až je jednou zavaje sníh a později zbydou jen kosti. Už jen při té představě jsem se zase rozplakala.
Všechny ty emoce musely ven. Život stál jako socha ještě několik minut, než jsem se dostatečně uklidnila. „Děkuji,“ hlesla jsem rozpačitě. Takovou tichou oporu jsem potřebovala. Zároveň mi férově řekl, že moji rodiče opravdu už nemají mnoho sil na přežití další zimy. Toho jsem si byla vědoma, snažila jsem se jim pomoct, ale všechna rozhodnutí byla na nich. Život se ode mě vzdálil a pousmál se. Já se mu zadívala do levandulových očí. Najednou mě opět naplnil klid a má mysl se vyčistila od všech špatných myšlenek. „A ještě něco tě trápí?“ opět navázal a rozešel se. Já se mu zase držela po boku. Paradoxně mi pomáhalo, že jsme byli stále v pohybu. Takhle se mi mluvilo nějak snáze.
Přikývla jsem na jeho otázku a střihla oušky. Nevěděla jsem, kde začít, protože jsem se ve svých citech nevyznala. Neměla jsem tušení, jak to téma uchopit. „Je tu jeden… vlk,“ začala jsem opatrně a na chvilku se odmlčela. „Prvně jsme se viděli v Sarumenu, má tam kamaráda, za kterým byl na návštěvě, a my jsme se tam nějak náhodou potkali. Myslím, že domů přivedl malého Kenaie, který se zatoulal, nebo tak nějak. Na tom vlastně vůbec nezáleží. Začal mě přitahovat, dotýkali jsme se, byli u sebe tak blízko, ačkoliv jsme se znali sotva pár desítek minut. Instantně jsme se sobě zalíbili,“ rozmluvila jsem se a nad tou vzpomínkou se pousmála. To byl pokrok. Ještě nedávno mnou přejel nepříjemnou pocit, jen co jsem si na tu situaci vzpomněla. Nyní jsem se na to koukala z jiného úhlu… copak mi ta jeho blízkost chyběla? „Jenže jak rychle jsem mu propadla, tak rychle ve mně ten plamen uhasl. Řekl mi, že s někým, kdo ovládá magii iluzí nemůže mít nic společného. Takové vlky nenávidí. Ranilo mě to,“ opět jsem se odmlčela. Pak jsme se vlastně celou zimu neviděli. V té době se stala ta věc, o které se mi Zakar svěřil u jezera. „Opět jsme se setkali, když jsem byla s rodiči na severu. Odpustila jsem mu, že se ke mně takhle zachoval, protože odpouštět se má. Dali jsme se nějak do řeči a… od té doby jsme spolu cestovali,“ opět jsem se pousmála. Chyběl mi. Nyní jsem si konečně plně uvědomovala, že mi schází jeho přítomnost, vůně, hlas. A to se naše cesty nakrátko rozdělily opravdu nedávno. „Svěřil se mi, že někoho zabil a že v minulosti udělal několik chyb. Jenže… každý dělá chyby, ne?“ dodala jsem a ohlédla se na Života, jako bych čekala, že mi přitaká. Ocitli jsme se na jedné straně pískovcového mostu. Páni, ta cesta ale utekla! divila jsem se. „Ano, o té vlčici vím,“ pokýval hlavou a trochu se zamračil. Nemínila jsem se v tom více hrabat.
„Živote, proč se tak cítím?“ hlesla jsem a bezradně si povzdechla. „Schází mi, nejradši bych se od něj nehla, ale… mám strach. Co když je to zase nějaká magie?“ obrátila jsem na něj svá zlatavá očka. Život se posadil, tak jsem udělala to samé. Dívala jsem se na něj, jako by byl nějakým mým guru. Vlk se tajemně pousmál. „Zprvu to magie opravdu byla. Měl v tom prsty Newlin, ale to určitě sama víš,“ řekl a slova nechal chvilku viset ve vzduchu. Ano, pamatovala jsem si, že duo žíhaného vlka a Duncana se podivně šklebilo, když se k nám přiblížili. „Ale?“ hlesla jsem, protože jsem čekala, že tam nějaké ale bude. Doufala jsem v to. Tohle už nemohla být magie, tohle… „Vychází z tebe,“ řekl Život a zvedl pravou tlapu směrem k mému hrudníku, „z tvého srdce.“ Mou myšlenku tak dokončil. Že on ve mně dokázal číst jako v otevřené knize!
Já vyskočila na nohy a zavrtěla ocasem. Díky němu jsem si v sobě udělala trochu pořádek. Mysl jsem ale pořád měla zahalenou nějakým růžovým obláčkem, který se paradoxně po této návštěvě ještě zvětšil. Mám ho ráda, řekla jsem si v duchu. Tu skutečnost jsem ještě nedokázala říct nahlas, neměla jsem odvahu, ale tohle uvědomění byl obrovský skok kupředu. Se Zakarem jsme se shodli, že jsme kamarádi, ale já nyní věděla, že jsem k němu cítila něco mnohem víc. Byla jsem do něj zamilovaná. Zamávala jsem ocasem a opět vzhlédla k vlkovi, který stále trpělivě seděl na tom samém místě. „Děkuji!“ hlesla jsem k němu. On se usmál a tichým hlasem dodal: „Vždyť jsem vlastně nic neudělal.“ Měl pravdu. Vyslechl mě, a nakonec mé myšlenky nasměroval správným směrem. To stačilo k tomu, abych ten oříšek rozlouskla sama.
Spokojeně se usmál a zvedl se. Otočil se ke mně zády a elegantním krokem se rozešel na opačný konec mostu. Tam se totiž nacházela jeho jeskyně. Automaticky jsem se vydala za ním. Opět jsem měla to nutkání s ním zůstat. Jeho společnost byla totiž tak příjemná! On se však rázně zastavil a ohlédl se na mě. „Začíná ti nová etapa života, Litai. Přece bys ji nechtěla strávit se mnou v Narrských kopcích, že ne? Ty bys teď měla být s někým úplně jiným,“ mrkl na mě. Věděla jsem to, ale to nutkání zůstat bylo nějakým způsobem silnější. Znovu jsem chtěla udělat krok kupředu za ním, ale opřel se do mě velmi silný vítr. Do tváře mi vletěl písek a sníh, takže jsem pevně zavřela oči a odvrátila se stranou. Poryv odešel stejně rychle jako přišel a když jsem se zadívala na opačný konec mostu, po Životu nebylo ani památky. Usmála jsem se a nyní se už skutečně vydala dolů z kopců… Za novou životní kapitolou.

// Narrské vršky… (konec vylívání si srdíčka)

// Říční eso

Konečně jsem se dostala velmi blízko k pískovým kopcům. Znatelně jsem zpomalila, téměř jsem se courala. Byla jsem totiž na vážkách. Opravdu to potřebuji slyšet? Opravdu chci, aby mě takhle zlomil? přemýšlela jsem, ačkoliv jsem odpověď znala. Věděla jsem, že je dobré se to dozvědět od Života, než je jednou, někdy, někde najít mrtvé. To by se mé srdíčko roztříštilo na milion kousíčků. Takhle by mi mohl říct, že zařídí, že se nebudou trpět. Ano, to by mi mohl slíbit! zmocnila se mě maličká naděje. Život měl přeci velkou moc a doufala jsem, že by tohle mohl ovlivnit. Naivně jsem si myslela, že se rodiče usadili v nějaké smečce, kde jim je dobře, než jsem se dozvěděla krutou pravdu. Měla jsem pocit, že už to došlo do takového stádia, kdy já byla chytřejší a zkušenější než oni. V hlavě to už asi měli trochu pomotané, když se v jejich věku usadili v horách. Bylo naprosto jasné, do nebe volající, že to není místo, které jim bude vyhovovat. Jenže jak jsem mohla já jako dcera poučovat své rodiče? Ne, ty role přeci vždycky byly obrácené. To já byla ta hloupoučká, ta, která potřebovala rady. Jenže nyní jsem nějaké věci viděla zřetelněji a jasněji než oni. Povzdechla jsem si a zastavila se pod úpatím. Podívala jsem se na kopec, na který jsem musela vylézt, abych se se Životem setkala. Vezme mi to velké množství energie, to jsem věděla už předem. K jezeru se sotva doplazím. Ale potřebovala jsem znát pravdu, a tak jsem se odhodlaně vydala vpřed. Nebo spíš nahoru.

// Vrchol

// Maharské močály

Opouštěla jsem území močálů s takovou mírně skeptickou náladou. Přemýšlela jsem nad tím, co se v takové smečce muselo stát, aby se zkrátka rozpadla. Možností bylo hned několik, ale nikdy jsem nežila ve smečce, která by byla nějakým způsobem nestabilní. Alfáky Sarumenu a Borůvky jsem si pamatovala jako silné vlky, kteří byli spravedliví a pro dobro smečky by se dokázali rozkrájet. Uvědomovala jsem si, že jsem asi jen měla štěstí. Ne všechny alfy takové byly. Pokud byly nějaké despotické, zlé, pak jsem chápala, že vlci ze smečky zkrátka odešli.
Zhluboka jsem se nadechla chladného vzduchu a opět překonala řeku. Tentokrát jsem do ní musela vlézt, takže jsem si namočila všechny tlapky. Bylo to protivné, nepříjemné, ale nutné, abych se dostala na břeh, na kterém se tyčily Naarské kopce. Už jsem je zdálky viděla. Viditelnost se zlepšila, protože už nesněžilo tolik. Na Život jsem se těšila. Vždycky byl tak milý a optimistický. Tentokrát jsem se ale obávala, co všechno mi řekne. Nebude mi lhát, že ne? povzdechla jsem si. Mnohem raději bych skousla tu nejkrutější pravdu, než aby mi dal nějakou marnou naději, že jsou rodiče zdraví, v té nejlepší formě a zvládnou všechno, co si na ně život přichystá. Nebyla to pravda, vždyť jsem to viděla na vlastní oči. Opět jsem si začala vyčítat, že jsem je tehdy u jezera nechala. Ale nemohla jsem s nimi trávit každý den, každou hodinu, minutu, sekundu. Byla jsem dospělá, měla jsem svůj život, do kterého sice patřili, ale netočila se kolem nich veškerá má pozornost.

// Naarské vršky