Příspěvky uživatele

Spala jsem jako nemluvňátko. Můj spánek byl opravdu tvrdý a jen tak mě nic nevzbudilo. I když jsem zprvu protestovala, nakonec jsem byla ráda, že jsem zalehla a na chvilku si odpočinula. Pravidelně jsem oddechovala a zprvu jsem spala v pravidelném klubíčku. Ani jsem nevnímala, že se k nám přitulila i sestřička. V ten moment jsme museli být opravdu roztomilí. Tulil jsme se k sobě a navzájem se zahřívali.
Když jsem se začala pomalu probouzet, celá jsem se roztáhla a packy si opřela o sestřičku. Přitom jsem jí nevědomky začala žužlat uši. Nevěděla jsem o tom, ještě jsem spala. Jakmile jsem ale přišla k sobě, uvědomila jsem si, co to dělám. Rychle jsem s tím přestala a nasadila andělský výraz. „Promiň, Iný. Já nechtěla,” zašeptala jsem. Co kdyby jen pořád spinkala? Potichu jsem se od ní vydala pryč. Doufala jsem, že se o mém činu nedozví. A kdyby ano... Tak by na mě nemusela být zlá. Vždyť jsem spala, nemohla jsem za to! Proč všem vlkům jdu hned po uších? nechápala jsem své jednání. I Finovi jsem se hned vrhla na ty jeho a rodiče si už také něco zažili.
Zavrtěla jsem ocáskem, když jsem vyšla z jeskyně ven. Vyspala jsem se do růžova a najednou jsem měla plno energie. Všimla jsem si,, že i flekatý vlk, můj nově získaný kamarád, spal. Usmála jsem se a rozhodla se, že ho ještě nebudu prudit svou přítomností. Kdybych ho vzbudila, určitě by mi moc nepoděkoval. A vyrušování vlků mi opravdu šlo!
Podívala jsem se za mými rodiči, kteří postávali u nějakého kusu něčeho velkého a zakrváceného. Znechuceně jsem nad tím pokrčila čumáček a zašklebila se. A to jako jí? Tohle budu jíst taky, až budu veliká? v hlavě mi projela vlna otázek, které jsem ale neřekla nahlas. Stejně bych se na tu samou věc zeptala ještě stokrát a dostala bych stejnou odpověď. Popošla jsem tedy kousek od seskupení a zastavila se před jedním ze stromů. Nebyla jsem daleko, ale kvůli mé velikosti mě v keřích borůvčí nemohli pořádně vidět. Navíc jsem byla nejdále za celý svůj život. Takhle daleko od jeskyně jsem ještě nebyla! Podívala jsem se do koruny stromu a přitom se něj tlapkami opřela. Natáhla jsem hlavičku k výšinám a pokoušela se čumáčkem dosáhnout aspoň na jednu větvičku.

// Manipulace s Coffinem povolena

Maminka promluvila na toho flekatého vlka, ale neposlouchala jsem jí. Vlastně jsem ani nevěděla, o čem mluví. Takovým věcem jsem zkrátka ještě nerozuměla. Jen jsem před vlkem seděla a dívala se na něj zlatavýma očkama. Vypadala jsem jako andílek... s rohy. Vlka jsem se s obtížemi zeptala, jestli si se mnou nebude hrát. Art a Inaya sice byli kousek od nás, ale zajímali se o něco jiného. Nebo spíše já se nezajímala o ně? Jsem to ale špatná sestřička, pokárala jsem sama sebe, ale vždyť jim to vynahradím.
Vlk na můj návrh kývl a lehce do mě šťouchl čumákem. Zavrtěla jsem ocasem a okamžitě vyskočila na nohy. Docupitala jsem k jeho hlavě a okamžitě se začala zajímat o jeho tmavé uši. Sama jsem nedokázala vysvětlit, proč jsem útočila zrovna na ušiska. Možná proto, že je měl tmavé a moji rodiče je měli světlé. Bylo to něco jiného. Předními tlapkami jsem se mu opřela o chlupatý krk a na chvíli přestala. Musela jsem zase chytit dech. „Caff... Cofl... Fine!” snažila jsem se ho nějak oslovit. Na celé jméno jsem si však nemohla vzpomenout, takže jsem vykřikla poslední písmena, která mi utkvěla v hlavě. Vlk do mě lehce strčil a usmál se. To mě vrátilo do reality a já konečně dokončila načatou větu: „Budeš můj kamarád, že jo? Že jo?!” Můj hlas zněl naléhavě a já při něm nasadila rozkošná, prosebná očička vlčete. Ani jsem nevěděla, že kamarádství se zakládá na sympatickém a hlavně delším vztahu. Tohle by mi mozek stejně nebral, takže jsem si každého vlka chtěla získat. Kamarádů na hraní není nikdy dost, ne?
Znovu jsem se lehce zakousla do jeho ucha a pokusila se mu vyškrábat na hřbet. Bohužel marně, ale ucho jsem pořád držela jako nějakou kořist. Koutkem oka jsem zahlédla maminku s Artem a In. Mluvila na mě? Zastříhala jsem ouškama a nepřestávala jsem držet to Finovo. Vybízela mě, ať jdu s nimi do jeskyně. „Mě se nefce spát!” zamumlala jsem, ale ani mě nenapadlo, abych černé ucho mé oběti pustila. Takže mi maminka mohla těžko rozumět, navíc jsem mluvila docela tiše. Neodmlouvej, Lit. Budeš mít průšvih, pokáralo mě svědomí. Já samozřejmě nechtěla odporovat svým rodičům, ale... Co když Fin uteče?
Oddálila jsem se od něj a zavrtěla ocasem. Artík došel do jeskyně a okamžitě se propadl do hlubokého spánku. Zastříhala jsem ušima a v hlavě začala formulovat další větu. „Ráno, hm?” promluvila jsem k flekatému vlkovi, který stále ležel vedle mě. Přikývl a lehce se na mě usmál. Evidentně pochopil, že se za ním vrátím, až se vyspím. Tedy ráno. Prostě až vylezu z jeskyně. „Zatím!” houkla jsem po něm a rozeběhla se za svou rodinkou. In mluvila s maminkou a já kolem nich proletěla jako střela. Lehla jsem si k bráškovi a opřela se o jeho záda. U něj jsem se cítila v bezpečí. Stejně to byl ten nejúžasnější vlk na světě. Žádný jiný pro mě neexistoval. Samozřejmě když nepočítám tatínka. Už jsem se ani nezajímala, jestli nás Coffin následoval, zavřela jsem oči a ponořila se do snu. A mé řeči o tom, že nejsem unavená, byly pryč.

Stála jsem u jedné přední packy nově objeveného vlka. Přišel mi něčím zajímavý a zkrátka mě zaujal už na první pohled. Byl velký jako rodiče, tudíž byl i starší než já. To mi ale nevadilo. Chtěla jsem si hrát s ním a mí sourozenci mě pro tuto chvíli nezajímali. Na ně jsem byla už nějaký ten pátek zvyklá a naše hry se už opakovali. Chtělo to přeci něco nového a nepoznaného!
Měla jsem radost, dokud jsem za sebou neuslyšela maminčin přísný hlas. Ohlédla jsem se a vylekaně zakňučela. Její výraz mě nemálo vyděsil. Tlapkou si mě k sobě přitáhla a nejprve se omluvila tomu cizímu vlkovi. Já ruším? pomyslela jsem si a znovu zakňučela: „Omlouvám se.” Celou hlavičkou jsem se otočila na maminku a zahanbeně si skryla čumáček mezi tlapky. Slovo 'nesmíš' znělo tak strašně tvrdě a přísně. Takhle na mě přeci nikdy nemluvila, nebo snad ano? Určitě ne. To bych si pamatovala.
Jenže po chvilce mi maminka přeci jen dovolila, abych se k vlkovi vrátila. Přikývla jsem a vesele zavrtěla ocasem. Proklouzla jsem mezi její tlapkou a popošel opět k vlkovi. Slušně jsem se posadila a tvářila se jako nejvychovanější vlče pod sluncem. „Hrát? Spolu?” vykoktala jsem ze sebe. Ano, mluvení jsem ještě musela cvičit, ale z tohohle musel pochopit můj záměr. Podívala jsem se mu do zlatavých očí a přátelsky se usmála. Bylo pro mě obtížné sedět na jednom místě jako přikovaná. Už jsem se mu chtěla zavěsit na černá ouška a hrát si s ním.
Z prohlížení zvláštně flekatého vlka mě vytrhne kníknutí mé sestřičky. Zamračím se a podíval se na své sourozence. Zřejmě jí Art něco udělal, ale po chvilce bylo zase všechno v pořádku. Kdyby to udělal mě, už by mu nikdy neodpustila? Nebo možná ano. Vždyť je to můj bratříček, s ním bych se smála, i kdybych na něj měla ten největší vztek. Inaya i Art k nám docupitali. Oba si nového vlka překvapeně prohlédli. Můj vlk na hraní! Jenom můj, ničí jiný! pomyslela jsem si a mírně se na ně zamračila. Nechtěla jsem, aby si získali jeho pozornost. Chtěla jsem ho pro sebe, protože jinak by to dopadlo jako s mamkou, nebo taťkou. Všichni se na ně seběhneme a nakonec si všímají jenom těch dvou, kteří jsou zkrátka hravější a hlavně jim hravá nálada vydrží déle. Kousání kožíšku taťky už bylo zkrátka ohrané a už mě to tolik nebavilo.
Naštěstí si oba mí sourozenci začali všímat něčeho jiného. Usmála jsem se a šťastně zavrtěla ocasem. Ani jsem se necítila provinile, když jsem jejich počínání nenásledovala. Znovu jsem si flekatého vlka pečlivě prohlédla a nakonec jsem něj usmála jako andílek.

Oblízla jsem si čumáček a mlčky se rozhlédla po okolí. Zaprvé jsem ještě pořádně neuměla mluvit, za druhé jsem nebyla moc výřečný typ vlka. Art s Inayou se už zřejmě snažili o nějaká první slova, já se po nich ale moc nehnala. Podívala jsem se po tatínkovi, který mou sestřičku jemně štípl. Zamračila jsem se a obranně zavrčela. Spíše to byl pokus o nějaké vrčení, ale něco slyšet bylo. Proč to udělal? nechápala jsem. Můj mozeček však tahle starost téměř hned opustila a já se opět přitulila k tatínkovi. V jeho kožichu bylo takové příjemné teploučko. Cítila jsem se v bezpečí.
Najednou do mě Inaya strčila a já se ocitla rázem mimo teploučký kožíšek. Válela jsem se někde v trávě a sama jsem nevěděla, jak jsem se sem dostala. Byla to taková rychlost, že jsem ani nestihla zareagovat! Vyskočila jsem na nohy a zhluboka se nadechla. Vypjala jsem hruď, ale opět má reakce byla příliš pomalá. Přiřítil se Art a začal si s Inayou hrát. Tím pádem jsem jí to nemohla vrátit! Účty jsem si chtěla vyřídit pouze s ní, ale takhle nám tu náš bratříček překážel. Ušklíbla jsem se a lhostejně zalehla zpátky k tatínkovi. Hlavičku jsem si položila na krátké nožičky a povzdechla jsem si.
Myslela jsem si, že se tu nic nedá dělat, ale spletla jsem se. Mou pozornost si získal flekatý vlk, který se na mě lehce usmál. Zvedla jsem hlavu a neobratně se postavila. Docupitala jsem k němu a zavrtěla ocasem. Necítila jsem z něj nebezpečí, i když jsem ještě neznala rozdíl mezi dobrým a špatným vlkem. Tenhle mi byl ale sympatický. Naklonila jsem hlavu na stranu a tázavě se na něj podívala. „Kdo... jsi?” zeptala jsem se nejistě a vyštěkla. Nedokázala jsem ještě pořádně komunikovat, ale na tohle jsem se zmohla.
Krátce jsem se podívala po svých sourozencích. Evidentně jsem je nezajímala. Pokrčila jsem rameny a nešikovně se posadila na trávu. Flekatý byl velký asi jako mí rodiče a já oproti němu vypadala jako trpaslík. Přední tlapky jsem natáhla dopředu a postavila se na zadní nohy. Rovnováhu jsem měla docela dobrou, takže jsem se stihla jednou packou dotknout vlkova čumáku. Pak jsem se však skutálela někam pod jeho břicho. Zasmála jsem se a pobaveně vyštěkla. Nová hračka na kousání! pomyslela jsem si při pohledu na jeho černé packy. Přicupitala jsem k jedné z nich a jemně do ní kousla. Ani jsem si neuvědomovala, že by to mohlo vlka prudit.

// Omlouvám se za zpoždění, ale nebyl čas (znovu)

Mlčky, a poněkud nepřítomně, jsem se dívala na své sourozence. Bratříček se rozeběhl k tátovi. Pořád jsem nechápala, jak může být takhle obratný. Já se sotva valila a po větší vzdálenosti jsem vysíleně se zamotanýma nohama padala na čumáček. Jednou budeš taky tak šikovná. Jen dočkej času, pravil čísi hlas. Kdybych byla o něco zkušenější, věděla bych, že se jedná o svědomí, které mluví jen samá moudra a rady. Jenže já byla ještě maličká. Nemohla jsem myslet jako dospělí vlci. V hlavě jsem měla jen základní potřeby, které vlče k životu potřebuje – maminčino mléko, spánek, spoluúčastníky na zlobení rodičů a chuť si hrát. Ta ve mně probíjela jako elektrický proud.
Důležitě jsem sledovala bratra. Jeho počínání mě přinutilo k pohybu. Se sestřičkou jsme se zvedly téměř nastejno, ale ona byla v cíli dříve. Pořád jsem byla poněkud neohrabaná na rozdíl od mých sourozenců. Ti byli mnohem pohyblivější. Ve vývoji jsem byla trochu pozadu, ale to mě ani trochu netrápilo. I přesto jsem se nakonec i já přiřítila k tátovi a začala ho prudit. Chodila jsem mu po hřbetě a občas ho kousla do boku. Bavilo mě to, a ani jsem si neuvědomila, že to může být nepříjemné. Vždyť naše zoubky nejsou tolik ostré, nebo ano?
Táta po chvilce promluvil. Zůstala jsem zaraženě stát a přitom sklouzla z jeho hřbetu přímo na zadek. Bolí?... Co ho bolí? A co to vůbec znamená? divila jsem se. Bráška se rozeběhl k mamince na večeři a sestra si začala hrát s tátovým ocasem. Já jsem pořád zůstávala zaraženě sedět a hledět jako puk. Nakonec jsem se zvedla, ale nenásledovala jsem Inayu, která pořád měla chuť si hrát. Teď jsem byla zase vážnější než oba mí sourozenci dohromady. Opřela jsem se o tátův krk a svezla se na zem. Lehce jsem mu oblízla tlamu a vykouzlila andělský úsměv. Třeba se na nás skutečně zlobil a já z toho chtěla vyváznout bez ztráty jediného chlupu. Dovádění mě docela unavilo a k mamince na jídlo bych stejně nedošla. Skončila bych zase v hlíně čumáčkem napřed.