Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice si mě pořád prohlížela. Jako bych byla nějak expozice v muzeu. Ušklíbla jsem se a okamžitě se trochu narovnala, abych nepůsobila jako bojácné pískle. I když tak jsem vypadala téměř pořád. Podívala jsem se jí do očí a trochu se zamračila. Chtěla jsem jí dát najevo, že to neustálé prohlížení je mi nepříjemné, ale nahlas jsem si to nedovolila.
Následně se vyjádřila k mé... myšlence? Znovu jsem stáhla uši k hlavě a zatvářila se dost zmateně. „Já řekla něco nahlas?” špitla jsem a protočila očka. Nechápala jsem, jak na to přišla. Jasně, taková myšlenka se u mě vyskytla, ale neřekla jsem jí nahlas. Nebo jsem si snad neuvědomovala, co dělám?! Ještě jsem chvilku tikala očkama všude možně. Hledala jsem ta správná slova. „Ty jsi taky zlý vlk? Ublížila bys mi?” zamumlala jsem, ale přesto to bylo hodně slyšet. Rychle jsem udělala pár kroků od ní a kecla si na zadek. Zadívala jsem se do země. S jakou společností jsem to proboha skončila? S někým, kdo by mě byl schopný zabít. Možná.
Následně jsem se jen nevinně usmála a v očkách mi zajiskřilo. Skyth vypadala velice vážně, téměř se ani neusmála. Nevyznala jsem se v ní. Povzdechla jsem si a znovu vstala. Už jsem chtěla jít za maminkou a najíst se. Další hodinu bych už asi nepřežila. Zeptala se mě, jaké maso mám nejraději. Zamračila jsem se a pootevřela tlamičku, že něco řeknu. Ale najednou se nedaleko ode mě objevilo něco, co jsem zahlédla u nás doma. O chvilku později se objevilo cosi zrzavého. Skrčila jsem se a krátce zakňučela. Náhle tu totiž bylo dost podivné zvěře, kterou jsem nikdy neviděla. Přišlo mi, že snad padají z nebe. Nepřiběhli sem, prostě se zčistajasna objevili.
Narovnala jsem se a udělala pár kroků směrem k tomu nejznámějšímu. „Za... Zajíc?” vykoktala jsem ze sebe nejistě a pokývla čumáčkem směrem k tomu malému stvoření. Ta zbylá na mě byla příliš velká a já jim nedohlédla ani do očí. Hlad jsem měla, ale tohle že se dá sníst? Vždyť je to chlupaté, má to uši, hlavu, nohy a to bílé mlíčko nikde! Byla jsem z toho opravdu zmatená. Zakroutila jsem hlavou a podívala se po Skyth. Zvědavost ve mně převládala, ale zároveň jsem se bála, co to na mě chystá. Určitě nějaké pikle!

Svou bojácnost jsem se ani nesnažila skrývat. Vždyť to ani nešlo. Nedokázala jsem nasadit nějakou masku a dělat, že se nic neděje. Stáhla jsem ouška k hlavičce a dívala se po vlčici. Samozřejmě jsem se snažila o slušné chování. Nedovolila bych si odseknout nebo jakkoliv neuposlechnout. Maminku jsem velmi důkladně popsala. Po tomto si už prostě musela uvědomit, jestli jí viděla či nikoliv. Nejistě jsem se přitom pousmála. Chtěla jsem působit v tom nejlepším.
Okamžitě jsem pookřála, když mi nabídla svou pomoc a ochranu. „Šla s bráškou někam za území smečky. Chtěla jsem je najít a dovést zpátky, protože mám hlad, a lovit neumím. Zřejmě jsem se vydala nějakým jiným směrem. Neříkala, kam má namířeno,” odpověděla jsem stejně tenkým a nejistým hláskem. Sice mi vlčice nabídla pomoc, ale to neznamenalo, že tak učiní. Byla jsem nedůvěřivá, už od začátku. Nejprve mi přišla nepřátelská, ale že by se jednalo o další z mých předsudků? Možná, že se nakonec vybarví v úplně jiném světle. Napadl? Kdo by to dělal? Vždyť Fin říkal, že zlí vlci jsou jen v tom sousedním lese. A tam určitě maminka nešla, pomyslela jsem si rychle a oblízla si čenich. V bříšku mi už po několikáté zakručelo. Strádalo a já s ním.
„Já jsem tam v tu chvíli nebyla, neslyšela jsem, o čem povídá. Každopádně jestli s ní šel Art, možná ho učí lovit,” prozradila jsem a poslední část věty řekla dost naštvaně. Mě slíbil táta, že mě to naučí, ale skutek utekl! Nic takového se nedělo a ani mě neměl potřebu vzbudit. Musel přeci vědět, že mu uteču. Vždyť jsem vlče, chci objevovat nové věci. A nové vlky.
Trochu jsem skrčila, když se ke mně hlavo přiblížila. Bylo mi to nepříjemné, jak jinak. Něco takového jsem dovolila své rodině a kamarádovi. Ona však nebyla ani jedním z toho. Copak tohle cizí vlci dělají normálně? Po chvilce vyslovila další veselou zprávu. Prý možná zachytila její pach a možná se mi i představila. Já ale paměť na dlouhá jména neměla, takže jsem si jej hodlala zkrátit nebo zkomolit. Stejně jako to Finovo. „Jsi si tím jistá? Nepochybuji o tobě, Skyth, ale vždyť jsi říkala, že ji neznáš,” promluvila jsem na ní tiše a nejistě. Nechtěla jsem dostat výprask a zároveň ji nějak naštvat. Nakonec jsem ale svolila: „Dobře. Veď mě.”

K tomu fleku, který jsem v dálce zahlédla, jsem se začala přibližovat. Doufala jsem, že to bude má maminka, protože jsem jisté světlé odznaky viděla. Bohužel ty černé jsem naprosto ignorovala. Až když jsem od vlčice byla na tři metry, zjistila jsem, že se jedná o úplně někoho cizího. Zpomalila jsem a šla přímo k ní. Už jsem se nemohla otočit. Mohlo by se stát, že na just by šla po mě. Takhle jsem měla aspoň šanci všechno urovnat slovně.
Mluvila jsem slušně, jak bylo u mě zvykem. Jen málokdy jsem z tlamy vypustila slovo, které by bylo nějaké hanlivé, nebo jakkoliv urážlivé. Na to jsem byla až moc dobře vychovávána. Svěřila jsem se jí se svým problémem a doufala, že mi nějak pomůže. Vlčice se však netvářila nijak přátelsky a pořád si mě prohlížela. Bylo mi to nepříjemné, takže jsem stáhla ouška k hlavičce a na tváři vykouzlila ten nejsladší úsměv, který jsem uměla.
Na chvilku zapřemýšlela a já se opravdu na moment zaradovala, že by mi byla schopná pomoct. Měla připomínku k mému zbarvení. Zakroutila jsem hlavou a opět nejistě otevřela tlamičku. „Ne, maminka je šedobílá. Dalo by se říct, že na ní najdete všechny odstíny šedé a bílé. Nad očima, na čele, má takový zvláštní fialový znak. Má fialová očka a je velice laskavá,” snažila jsem se svou maminku popsat co nejlépe. Takhle jsem vlastně odpověděla i na její druhou otázku, ale pro jistotu jsem to celé zopakovala, kdyby to náhodou mezitím zapomněla. Hlavně jsem nechtěla mít problémy. To by mi tak sházelo.
Trochu jsem svěsila ouška, mi došlo, že jí zřejmě nezná. A přitom by se dalo říct, že má maminka zná docela hodně vlků. Například obě Alfy a... To bylo přece hodně, ne? Udělala jsem od vlčice pár krůčků a zůstávala pořád na nohách. Neodvážila jsem se posadit. Štvalo mě totiž, že jsem menší než ona. Znovu, a pořád. Každý byl větší než já, a to mě přivádělo do nejistoty. Zvláště u neznámých vlků. Podívala jsem se na její ucho a na sucho polkla. Ne, vážně jsem neměla v plánu jí ho ožižlat. „Takže jste jí neviděla?” zeptala jsem se a v očkách se mi krátce zalesklo. Moc dobře jsem si uvědomila varování, které mi Fin i rodiče dávali. Možná jsem toho začala litovat.

// Borůvkový les

Běžela jsem jako o život a přitom se vesele usmívala. Ocas se mi houpal z jedné strany na stranu a já byla jednoduše šťastná. Byla jsem odhodlaná najít maminku i s bratříčkem! A já to dokážu. Uvidíte že ano. Míjela jsem poslední ovocný strom, keř, či cokoliv to bylo. Ocitla jsem se na velkém prostoru, který jsem neznala. Pořád jsem doufala, že mi tatínek i sestřička budou věřit a nestanu se jejich cílem. Vždyť tohle jsem mohla zvládnout sama. Museli mi věřit.
Prudce jsem zastavila a rozhlédla se kolem. Do čenichu se mi dostalo hodně neznámých pachů, a já se v nich nedokázala orientovat. Co jen to říkal Fin? Že za lesem je další les, ve kterém jsou zlí vlci? snažila jsem si vzpomenout na slova, který mi říkal můj přítel. Tohle ale jako les nevypadalo. Bylo to něco, co jsem ještě neviděla. Zaraženě jsem stála a stále se kolem sebe rozhlížela. Po chvilce mi začalo docházet, že bych tu asi neměla být, že to u může být nebezpečné. Já si ale dala za úkol, že mamku s Artem najdu. Za každou cenu!
Ještě hodnou chvilku jsem se zmateně rozhlížela, ale musela jsem být statečná. Proto jsem se pevnými kroky rozešla někam do neznámá, dál od svého rodného lesa. Nedocházelo mi, jak moc riskuji. Zahlédla jsem něco v dálce. Byl to snad kožich nějakého vlka? Maminka?! vyjekla jsem v duchu a dala se do sprintu. V mém podání to muselo vypadat opravdu velice komicky, i když jsem schopnost hýbat se ovládala bez problémů. Jak jsem se ale přibližovala, docházelo mi, že tohle maminka nebude. Mělo to úplně jiný kožich a nevonělo to. Spíše to neslo takový zvláštní odér, který páchl po nějakém stromu. Má maminka oplývá hezkou, ovocnou vůní stejně jako většina vlků ze smečky.
Byla jsem donucena zpomalit. Na útěk už bylo pozdě, protože mě ta vlčice měla jako na tlapce. „Dobrý den,” pozdravila jsem s třesoucím se hláskem. Když už jsem se k ní rozeběhla jako by byla bůh, chtěla jsem být alespoň slušná. „Já... Já hledám svou maminku. Nevíte, kde by mohla být?” ptala jsem se a nejistě se usmála. Mluvila jsem opravdu nejistě, a dokonce i bojácně. Nevypadala tak mile a otevřeně jako třeba Fin. Coffine, maminko... Proboha, pomozte mi!

// Jeskyně Burüberï

Vesele jsem vyběhla ven, avšak docela jsem se zarazila nad tou zimou, která venku byla. U tatínka bylo tak příjemné teploučko a tady? Nedalo se to vůbec srovnat. Oklepala jsem se a zastavila se někde před jeskyní. Čenich jsem pořád neuměla pořádně používat, ale naštěstí jsem ty dvě zahlédla někde nedaleko. Rovnou jsem k nim doběhla a začala se věnovat Inaye. Ta bílá vlčice mě moc nezaujala. „Sestřičko!” vyjekla jsem a pověsila se jí za krk. Ožužlala jsem jí ucho, jak jinak, a pak z ní zase slezla. Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji. Netušila jsem, že by na mě mohla být naštvaná, protože jsem se s ní celou dobu nebavila. Ale teď si to budeme moct vynahradit, ne? A když ne teď, určitě někdy za pár dní ano.
Rychle jsem se jí chtěla svěřit se svým problémem, protože moje bříško už pěkně skuhralo. „Půjdu najít maminku s Artem. Za chviličku jsem zpátky. Nic se mi nestane, neboj,” mluvila jsem rychle, jako bych požila nějaký energetický nápoj. Naspeedovaná fretka, vážně jo. „Až je najdu, přivedu je zpátky, protože tohle se nedělá! Nemůžou nám jen tak na pár dní zmizet z dohledu!” ve svém mluvení jsem pokračovala a nedala jí žádný prostor k vyjádření. Prostě jsem počítala s tím, že mě nechá jít a ona se bude věnovat té bílé vlčici. Já potřebovala něco jiného než jen věčný spánek. „Uvidíme se za chviličku a všechno ti vynahradím, slibuji!” řekla jsem rázně a tím svou tlamu definitivně zavřela. Zářivě jsem se usmála a rozeběhla se kamsi po lese. Doufala jsem, že někde tma najdu maminku.
Jak jsem ale již ze začátku říkala, neuměla jsem moc dobře používat svůj čumáček. Takže jsem běžela na jinou světovou stranu a neuvědomila jsem si to. Vlastně jsem ani nevěděla, kam se přesně vydat. Tipovala jsem.

// Východní Galtavar

Probudila jsem se po dlouhých hodinách až v podivném teplíčku. Rozlepila jsem očička a zjistila, že za mnou leží tatínek a tlapkami mě objímá. S úsměvem jsem se na něj podívala a oblízla mu čenich. Chtěla jsem se konečně projít a najít maminku, abych se od ní mohla napít. Zazubila jsem se a podívala se skrze tatínkovy tlapky. Zahlédla jsem bílou vlčici a sestřičku, jak si to kráčejí směrem pryč z úkrytu. Já chci taky! pomyslela jsem si, div jsem nevyjekla. Držela jsem se na uzdě, protože jsem tatínka nechtěla vzbudit. Měl toho určitě hodně na práci a my mu to moc neulehčovali. Když s vlk pořídí vlčata, musí s tím přece počítat, ne?
Něžně jsem ho oblízla po čenichu a usmála se jako andílek. Najednou jsem byla zase čilá a plná energie. Taky jsi mi slíbil, že mě naučíš lovit. Doufám, že svůj sliv splníš, povzdechla jsem si, protože by mě opravdu mrzelo, kdyby se na mě vykašlal. Toužila jsem lovit a být samostatná! Od maminky jsem nemohla pít do nekonečna.
Nyní začínal má první velká akce! Potřebovala jsem se odsud dostat, ale nemohla jsem tatínka vzbudit. Opatrně jsem mu nadzvedla jednu z tlap a dala si jí na hřbet. Byla těžká, že mě málem zamáčkla. Ale přesto jsem se z toho sevření dostala a byla jsem volná. Zazubila jsem se a rychle zavrtěla ocáskem. Nemusíš mít o mě starost. Já si poradím, věnovala jsem svému otci ještě poslední myšlenku a pak se rozeběhla ven. Někam za tou bílou vlčicí a Inayou.

// Borůvkový les

// Borůvkový les

Byla jsem opravdu ráda, že jsem jeskyni v takové mlze našla. V lese jsem nebyla ještě tak znalá, abych všechno našla i poslepu. Ale to se určitě změní. Vždyť jsem tu doma! Vešla jsem do velké místnosti jeskyně. Ještě jsem jí pořádně neprozkoumala, vždycky jsem byla tak nějak na kraji. Úplně vevnitř jsem nebyla. Oblízla jsem si čumáček a pořád myšlenkami bloumala někde mimo zdejší svět. Na to jsem pěkně doplatila – jednou přední tlapkou jsem najednou udělal krok do prázdna a už jsem se válela v nějaké jámě. Zakňučela jsem a pokusila se vyšplhat nahoru. Jenže packy mi pořád podjížděly a já to po chvilce vzdala.
Posadila jsem se doprostřed toho prapodivného útvaru a úzkostlivě zakňučela. Vzhledem k tomu, že tu nikdo nebyl a ven se můj tenký hlásek mohl jen těžko dostat, byla jsem odkázána sama na sebe. Povzdechla jsem si a stáhla ouška k hlavičce. Neměla jsem dobré svědomí, protože jsem na Iný i Arta kašlala. A to oni dělali i mě, protože viděli, že o ně ztrácím zájem. Ale vždyť já je mám ráda! Jsou to ti nejlepší vlčci, jaké jsem kdy mohla mít za sourozence, ale vždyť nemám jenom je, ne? pomyslela jsem si a naštvaně zavrčela. Smutek na chvilku přešel v rozzlobenost, a to mi i pomohlo. Rozeběhla jsem se a se štěněčím vrčením se vyškrábala zase na rovnou podlahu.
Všimla jsem si, že takových děr tu je hodně. Zamračila jsem se a ještě více naštvaně zavrčela. Opatrně jsem tedy přešla k nejzadnější části jeskyně a tam si lehla. Zem byla poměrně studená, ale nejsem přeci nějaká slabá vlčice, ne? Hlavičku jsem si položila vedle zadních nožiček, takže jsem se schoulila do hezkého klubíčka. Zavřela jsem očka a po chvilce nevěděla ani o světě, ani o svém trápení.

Svého kamaráda jsem po chvilce hledání našla v dos zvláštní poloze. Musela jsem se tomu začít smát Každý den se nevidí vlk, který má hlavu zahrabanou v zemi. Přišla jsem k němu a začala mu žužlat ucho. Jak klasické. Široce jsem se usmála, když se nepřímo vrátil k lovu. Souhlasně jsem přikývla, ale stejně si neodpustila pesimistickou poznámku: „Stejně to nezvládnu. Nemám na to.” Šeptala jsem, takže to Fin mohl jen těžko slyšet. Povzdechla jsem si a znovu zavrtěla ocasem, když zmínil i novou hru. Nedočkavě jsem vyštěkla a zavrtěla ocasem. „Povídej! No tak, prosííím,” pobízela jsem ho a vykouzlila andělský úsměv, kterému prostě nemohl odolat. Takový ksichtík jsem dokázala vykouzlit opravdu jenom já.
Mé nadšení okamžitě pohaslo, když jsem podle pachů zjistila, že maminka a bratříček odešli. Byla jsem z toho zjištění docela vedle, protože mi ani neřekli, že odchází. Co kdybych chtěla s nimi? Se smutným kníknutím jsem se stočila Finovi k přední tlapce. Ouška jsem měla připláclá k hlavičce a můj výraz byl snad ten nejtragičtější, který by mohl na vlčeti vidět. Flekatý vlček mi neřekl nic nového. Už jsem vydedukovala, že šli na procházku. Jenom oni dva. Beze mě.
Povzdechla jsem si, když se mě i on chtěl zbavit. Co to bylo za otázku? Samozřejmě že mi to vadilo, ale nahlas jsem nic neřekla. Jen jsem se pousmála a rozešla se za ním zpátky k ostatním. Já si se sourozenci ani nehraji. Co to se mnou je?! zmateně jsem se podívala po vlcích, ke kterým mě Coffin přivedl. Mezi nimi byla i má sestřička. Věnovala jsem jí omluvný úsměv, ale na nic jiného se nezmohla. Byla jsem sama špatná z toho, že se jim poslední dny vyhýbám. Absolutně jsem tomu nerozuměla. Vždyť mi nic neudělali.
Fin promluvil ke skupince vlků, že se pro mě za chvilku vrátí. Když odcházel, dívala jsem se na něj a v očkách jsem neměla téměř žádnou jiskru. Krátce jsem se podívala po ostatních vlcích a stáhla ocásek mezi nožky. „Půjdu se prospat. Kdyby mě hledal někdo z rodičů, budu v jeskyni,” promluvila jsem k ostatním a dál se už mlčky rozešla k jeskyni. Jindy bych spíše šeptala, ale teď jsem opravdu potřebovala, aby mě slyšeli. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, že si nějaký bílá dospělá vlčice začala všímat Inayi. Tak nakonec jsme se k hraní stejně nedostaly.

// Jeskyně Burüberï

Fin mě trochu utěšil, když zmínil svou první zkušenost s lovem. Taková představa mě opravdu pobavila. Zazubila jsem se a zavrtěla ocasem. Stejně jsem doufala, že můj lov dopadne dobře. To bych si do smrti vyčítala, kdybych malého hraboše nechytila. Vždyť to nemohlo být tak těžké, nebo jsem žila jenom v naivní představě?
Rychle jsem se schovala, ale ukázalo se, že můj úkryt nebyl zdaleka tak promyšlený. Fin mě totiž rychle našel. Vážně jsem nečekala, že mu to bude trvat takhle krátce. Každopádně jsem přijala výměnu úloh a začala jsem hbitě počítat. Nebo aspoň něco mumlala, když jsem už žádná čísla nevěděla. Po chvilce jsem přestala a rozhlédla se po okolí. Flekatého vlčka jsem nezahlédla. Jeho nebude problém najít. Vždyť má takový hezký kropenatý kožíšek, pomyslela jsem si s úsměvem a dala se do hledání. Nejprve jsem chodila kolem nejbližšího stromu, ale napadla mě lepší taktika. Zastavila jsem se a čenich natáhla vysoko k nebi. Zachytila jsem Finův pach a dala se po jeho vůni.
Po chvilce jsem za keřem zahlédla postavu. A jak jsem předpokládala, byl to mnou pohřešovaný kamarád. Zavrtěla jsem ocasem a rychle se k němu vydala. „Mám tě!” vyjekla jsem se zářivým úsměvem. Všimla jsem si, že mu jde vidět jenom tělo. Využila jsem té možnosti a přiskočila k jeho hlavě, která nebyla tolik vidět. Černá ouška ale hezky vykukovala, a toho já musela využít. Lehce a mírumilovně jsem jedno začala žužlat. Dokud samozřejmě hlavu nezvedl, pak jsem totiž na něj nedosáhla. „Budeme pokračovat?” zeptala jsem se a stále se usmívala. Zastříhala jsem oušky a všimla si změny pachů. Maminčin se někam vzdálil. Začala jsem se rozhlížet a trochu panikařit. „Maminka odešla?!” vylekala jsem se a tiše zakňučela. Poskočila jsem k Finovi a obtočila se kolem jeho přední packy. „Kam šla?” ptala jsem se znovu. Najednou se mi hlas začal mírně třást a byla jsem celkově v nepohodě. Vždyť jsem nevěděla, kam šla.

Mírně jsem se nad jeho poznámkou ušklíbla a stáhla ouška k hlavě. „Ale co když to nezvládnu a všechno pokazím?” strachovala jsem se. Hlavičku jsem sklonila k zemi a tiše zakňučela. Sebevědomí mi chybělo. Takový Art první lov zvládne na jedničku, protože se ničeho nebojí a jde to věcí po hlavě. Ale co já? pomyslela jsem si a další myšlenkový pochod započal. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli je lov těžký, jestli na něj nejsem příliš malá, a jestli se něco může stát. Naštěstí Fin přišel s hrou, kterou jsem prostě nemohla odmítnout.
Jakmile začal odpočítávat, rychle jsem se zvedla a oddálila se o pár metrů. Přeskočila jsem jedno menší křoví a rychle se za něj schovala. Hlavu jsem položila na packy a celá se přitiskla co nejvíce k zemi. Zavřela jsem očička a čekala. Byla jsem tak zabraná do své úlohy, že jsem ani neslyšela kroky, které se ke mně blížily. Vlastně mi nezbývalo nic jiného než doufat, že to nebude Coffin.
Najednou jsem ucítila dotyk na mém zadečku. Vyletěla jsem jako střela a zastavila se čelem k Finovi. Hravě jsem se zasmála a vrtěla ocáskem. Tahle hra mě začínala bavit. „Jasně že jo!” vyštěkla jsem a zářivě se usmála. Oblízla jsem si čenich a ještě chvíli se na něj mlčky dívala. Pak jsem se k němu otočila zády a začala odpočítávat: „Jedna, dva, tři, čtyři, pět,...”

Koneckonců jsem byla opravdu ráda, že mě Fin sundal a já stála svými tlapkami na pevné zemi. Poděkovala jsem za možnost vidět svět trochu z výšky a následně se mile usmála. Na jeho další otázku jsem pokrčila rameny. Moc her jsem neznala. Většinou jsem si z rodičů udělala překážkovou dráhu a prolézačku zároveň, to bylo ale všechno, co jsem dokázala. Čekala jsem tedy, o Coffin navrhne. A třeba mě přivede k nějaké nové hře.
Tatínek se k nám vrátil a promluvil na mě. Pořád jsem se cítila trochu uraženě, ale jakmile zmínil lov, trucování mne přešlo. Zastříhala jsem oušky a se zábleskem v očích se na něj podívala. „Lovit? Vážně?” zprvu jsem se tomu nemálo divila. Že by opravdu věřil mým schopnostem? „Dobře, půjdu ráda!” dodala jsem nakonec se šťastným výrazem a lehce jsem zavrtěla ocasem. Vážně jsem začala těšit. Táta navrhl i Finovi, že by mohl jít s námi. Podíval jsem se na ně s nadějí v očích a lehce jsem po něm štěkla. Jako vyzvání, že by měl nabídku vzít. On ale odmítl. Trochu jsem se zamračila, ale přesto jsem se na lov těšila.
S úsměvem na tváři jsem poslouchala Coffinův návrh. Táta odešel někam do společnosti více vlků a nechal nás. Při názvu hry jsem se trochu pozastavila a nechápavě se na flekatého vlčka zadívala. Ne, tohle mi nic neříkalo. Nikdy jsem nic podobného neslyšela. Naštěstí mi ale princip rychle vysvětlil. Rázně jsem přikývla a vesele vrtěla ocasem. Když začal Fin odpočítávat, trochu jsem začala zmatkovat. Nevěděla jsem, kam se to vlastně schovám. Tiše jsem popoběhla pár metrů od něj a přikrčila se za nejbližším křovím. Díky mé vlčecí výšce mě přeci nemusel tak rychle najít. Hlavičku jsem položila na packy a okamžitě zavřela oči. Když já nebudu vidět jeho, on nebude vidět mě, ne?

Podívala jsem se opět za sebe, abych na toho hnědého vlka viděla. Když jsem si ho více prohlédla, skutečně jsem u něj našla Arta. Mírně jsem se ušklíbla a protočila oči v sloup. Zajímalo by mě, co spolu řeší, pomyslela jsem si a ještě více si skupinku prohlédla. Přiskočila totiž k nim i maminka a také si začala povídat s tím hnědým vlkem. Ještě chvíli jsem se na ně dívala, ale mou pozornost si rychle získal flekatý vlček, který naposledy promluvil k mému tatínkovi, než od nás odešel. Těmhle slovům jsem už rozuměla. Samozřejmě že by mi nic neudělal. Věřila jsem mu, což mě samotnou překvapovalo. Zkrátka si něčím získal mou důvěru.
Lehla jsem si a s hrůzou v očích sledovala, jak se přibližuji k zemi. Kolikrát jsem si za tu dobu myslela, že slezu předčasně a nedobrovolně. Neměla jsem k tomu daleko, ale naštěstí se všechno obešlo bez patálie. Fin si položil hlavu na zem a já z něj poslušně slezla. Pousmála jsem se a zavrtěla ocasem. „Děkuji,” slušně jsem poděkovala. Ne každý vlk by si mě posadil na hlavu a snášel by mě docela dlouhou dobu. Takový pohled z vyšší perspektivy se mi líbil.
Zeptal se mě, co budeme dělat dál. Pokrčila jsem rameny a podívala se směrem, kterým odešel tatínek. Já si to s ním vyřídím později. Jeho ouška budou skučet! rozhodla jsem se nakonec a dál se už netrápila. Aspoň jsem se o to snažila. „Nemám,” usoudila jsem nakonec a podívala se mu do zlatavých oček. „Navrhni něco ty,” vyzvala jsem ho a mile se usmála. Můj žaludek byl ještě polo-plný, takže o stravu nežádal. Za chvilku se ale všechno mohlo změnit, a já chtěla za tu dobu stihnout co nejvíce věcí. Pak totiž budu muset jít k mamince a nakrmit se. Po večeři se přeci nejlépe spí, takže bych asi následně zalehla do jeskyně. Taková situaci byla ale ještě daleko. Ouška jsem natočila k Finovi a mile zavrtěla ocasem. Byla jsem opravdu zvědavá, co vymyslí.

Opravdu mě potěšilo, že by mě vlček chytil. Nebo se o to aspoň pokusil. Vesele jsem se usmála a zavrtěl ocasem. Natáhla jsem packy dopředu a položila si na ně hlavičku. Dívala jsem se někde mezi stromy a přemýšlela o tom, co mi Fin řekl. Dosud jsem nevěděla, že za mým domov jsou nějaká další území. Nikdy předtím jsem neměla možnost se na to zeptat. Pozastavila jsem se nad tím, že by mi cizí vlci mohli ublížit. Docela jsem se tomu udivila. Jak mi můžou ublížit, když jsem jim nikdy nic neudělala? pomyslela jsem se zmateně. A jak to u vlčete bývá, začala jsem na Coffina chrlit otázky. Zatím jich nebylo tolik, ale většinu jsem měla ještě v zásobě.
Drastickou vizi, která se mi objevila před očima, mi naštěstí vyvrátil. Neublížili by mi, je by mě nepochválili. Zastříhala jsem ušima a pečlivě poslouchala každé jeho slovo. Docela se rozmluvil a já se snažila všechna jeho slova pochopit. Ale moc se mi to nedařilo. To, že žijeme ve smečce, jsem věděla. Ale že si máme pomáhat, to mě nikdy nenapadlo. Přikývla jsem, jakože rozumím a ještě jednou si nové informace přehrála v hlavě. Bylo jich ale neskutečné množství, takže jsem určitě na něco zapomněla. Následně začal popisovat dva vlky, Alfy. „To je támhle ten vlk?” zeptala jsem se a ohlédla se za sebe. Tam někde jsem totiž zahlédla nějakého hnědého vlka, ale nezdálo se mi, že by měl něco na tlapce. Ležel a já mu nevěnovala velkou pozornost. Měl takové nenápadné zbarvení, takže mě ani na první pohled nezaujal. Fin dodal, že bych ty dva měla poslouchat stejně jako své rodiče. Znovu jsem přikývla a zavrtěla ocasem. „Jistě,” vypustila jsem z tlamičky a nakonec svou pozornost obrátila k tátovi, který k nám přišel.
Mluvil s Coffinem a já jejich rozhovor nevnímala. Nevěděla jsem, o čem se baví a zřejmě to pro mě nebylo důležité. Najednou se ale oba tvářili tak vážně a mě to trochu zmátlo. Znovu jsem trochu utichla, ale když jsem si všimla, že jsem větší než tatínek, musela jsem se nahlas pochlubit. Ale on jako by si toho nevšiml. Jen se na mě usmál, ale nic dalšího neříkal. Místo toho se odebral pryč. Posmutněle jsem stáhla uši k hlavě a zabořila čumáček do Coffinovy srsti.
Zeptal se mě, jestli už nechci dolů. „Chci, prosím,” zašeptala jsem. Měla jsem trochu zkaženou náladu, protože mi tatínek neřekl ani slovo. Jen mluvil s vlčkem pode mnou, ale mě si nevšiml. Jak si nemůže nevšimnout vlastní dcery?

Zářivě jsem se usmívala a dívala se mezi Finovo uši. Hlavičku jsem zatím nechávala ve stejné poloze, protože jsem se bála, že když jí trochu pootočím , spadnu na zem. A z takové výšky by to nebylo nic pěkného. Ještě bych si nabila čumáček. Můj drahocenný čumáček! „Já jsem přeci nejvyšší vlk, nemůžu se bát! A kdyby padala, ty bys mě určitě chytil, že ano?” pronesla jsem nevinným hláskem a přitom se usmívala jako měsíček na hnoji. Ne, výšek jsem se opravdu nebála. Vždyť tu byl Coffin, který by mě jistě zachránil. Aspoň jsem v to doufala. Zasmála jsem se a nadšeně vrtěla ocáskem. Takový výhled se mi opravdu líbil. Proč jsem k něčemu takovému nezneužila tatínka? ptala jsem se sama sebe. Co není, může být.
Dívala jsem se na stromy, které jsem najednou měla jako na dlani. Zajímala jsem se, co je za nimi. Nikdy jsem se dál od jeskyně nedostala. Už taková vzdálenost od úkrytu pro mě byla adrenalinová. Kdyby tu se mnou nebyl Fin, zřejmě bych se otočila a běžela zpátky za rodinou. Vlče nikdy nemůže vědět, kdy na něj něco vyskočí. Flekatý vlk mi začal ochotně vysvětlovat, co se nachází za lesem. S napjatými oušky jsem poslouchala a přitom lehce mlaskla. Varoval mě před nebezpečím, které já ale pořádně nepoznala. A co jsem neznala, to jsem potřebovala napravit. V tomhle případě jsem si nebyla tak úplně jistá. „Jsou tam zlí vlci? Nemají mě rádi?” zeptala jsem se tiše a schovala čumáček do jeho husté srsti na hlavě. Povzdechla jsem si a začala o tom přemýšlet. Proč mě nemají rádi. Vždyť je ani neznám, nikdy jsem je neviděla.
Najednou jsem zaslechla tatínkův melodický hlas. Mluvil k Finovi. Já mu pořádně nerozuměla. Řeči dospělých vlků jsem ještě nechápala. Každopádně jsem se pořád usmívala a mával ocasem z jedné strany na druhou. „Jsem vyšší než ty!” řekla jsem tatínkovi a rošťácky na něj vyplázla jazýček. Vážně se mi líbilo, že na všechny vlky shlížím z výšky. Konečně jsem se nějak lišila od svých sourozenců.

Tázavě jsem naklonila hlavičku na stranu a dívala se stále nahoru. Krček jsem natahovala výše a výše, div se ze mě nestala žirafa. Pokusila jsem se vyskočit a dosáhnout na jednu větvičku, ale můj pokus se nevydařil. Skončila jsem v sedě na zemi. Zakňučela jsem a znovu zaujala předcházející pozici. Chtěla jsem se seschlé větve dotknout čenichem. A když něco chci, stojím si za tím!
Jenže než jsem stačila udělat další výskok, najednou jsem se ocitla nahoře. Na něčem jsem ale ležela. Něco takového jsem vůbec nečekala, takže jsem polekaně stáhla uši k hlavičce a jemně se začala třást. Najednou jsem hledala maminku a tatínka, aby mi přišli na pomoc a zachránili mě před tím něčím. Zaslechla jsem ale známý hlas a až teď jsem si všimla povědomých černých uší. „Fine!” vyštěkla jsem nadšeně a začala vrtět ocasem. Když hlavu zvedl ještě trochu výše, musela jsem posunout své těžiště, abych nepřepadla dopředu. Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji, protože jsem se konečně mohla dotknout vysněné větvičky. A dokonce jsem jí mohla i okousávat! Momentálně jsem byla v sedmém nebi.
„Výhled pěkný, ale jsem vysoko,” poznamenala jsem směrem k němu a zastříhala ušima. „Jsem nejvyšší vlk na světě!” vyjekla jsem náhle a nadšeně vrtěla ocáskem. A když ne na světě, tak minimálně v lese ano, trochu jsem se opravila, ale jinak jsem nedávala nic znát. Flekatého vlčka jsem lehce kousla do ucha, jak už to u mě bývalo zvykem a konečně se na jeho hlavě pořádně usadila, abych neztrácela rovnováhu a ani jemu nijak nevadila. Výhled tu byl opravdu nádherný, to se muselo nechat. Oblízla jsem si čenich a rozhlížela se kolem. V dálce jsem neviděla nic jiného než stromy. Kam jsem se podívala, všude nějaký rostl. „Co je za těmi stromy?” zeptala jsem a packou ukázala dopředu. To jsem si ale neuvědomila, že mě Coffin nemůže vidět. No co, určitě to nějak pochopil.