Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní Galtavar

Přišla jsem do úplně neznámého prostředí. Takhle daleko od domova jsem ještě nebyla. A líbilo se mi tu! Zářivě jsem se usmívala a švihala ocáskem ze strany na stranu. Ta klasická zima by se mi asi líbila více než tohle hnusné vedro. Ve sněhu by se určitě taky dalo hezky válet. Možná by mi pak byla zima, ale vždyť bych se zahřála dalším pohybem. Přes hry s ostatními jsem moc nebyla, spíše jsem se dokázala bavit sama, kdy mi nikdo neříkal, co mám a nemám dělat. Packy mě ještě pořád nebolely, i když jsem tak dlouho nikdy neběžela. Nějaká bolest by byla to poslední, na co bych v tuhle chvíli myslela.
Smečkový lov se mi zamlouval, ale byla jsem na něj až moc malá. Neuměla jsem pořádně lovit a ostatním bych škodila. „Tak to už se těším!” zvesela jsem vyštěkla a zavrtěla ocasem. Jen jsem doufala, že se mnou budou alfy počítat. Vždyť jsme byli se sourozenci nejmladší ze smečky, nemuseli nám tolik věřit. Navíc jsem s nimi pořádně nemluvila. Proč bych se hrnula do nějakého vážného rozhovoru, když si můžu užívat volnosti. Taky jsem se zajímala o tu věc, co nosí vysoká zvěř na hlavách. „Rohy?” broukla jsem zaraženě. Takové pojmenování jsem ještě neslyšela a určitě si ho budu muset zapamatovat. Přeci jsem před ostatními nechtěla působit jako amatér, který nic neví. „Pokud jsou opravdu ostré, mohu se na ně napíchnout, ne? Ne že bych to plánovala, ale i tohle by mohlo být nebezpečné,” poznamenala jsem. Ačkoliv jsem na to nevypadala, byla jsem chytrá a dokázala jsem si cokoliv odvodit. Někdy má vážnost byla k dobru, protože jsem se více soustředila na důležitější věci než jen na nějaké hry.
Přišli jsme k našemu cíli, k jezeru. Se zájmem jsem se rozhlédla. Vodní hladina byla skutečně obrovská a já proti ní byla jako nějaký mraveneček. Natočila jsem uši k Neyteri a poslouchala ji. „Je plavání těžké?” zeptala jsem se a přiblížila se k hladině. Dívala jsem se na ni nedůvěřivě, dál už bych nešla. Ještě by mě voda pohltila a tím bych své opatrovatelce moc nepomohla. Rodiče by jí určitě nepoděkovali, kdyby se mi něco stalo. Zadívala jsem se na její packy a neubránila se zasněnému výrazu. „Co to je? Vypadá to hezky,” zeptala jsem se a čumáčkem poukázala na tu spleť něčeho.

// Borůvkový les

Očka mi přímo zářila nadšením. Vůbec mě netrápilo, že nejsem v bezpečí domova, ba naopak. Ten adrenalin jsem úplně milovala a byla bych úplně v transu, kdyby tu se mnou nebyla Neyteri. Vážně mě těšilo, že jsem se díky ní dostala ven z lesa.
Začala mluvit o zimě. Měla pravdu, bylo pěkné teplo, ale nepřišlo mi to zvláštní. Nikdy jsem zimu nezažila, nevěděla jsem, co je normální, a co ne. Zastříhala jsem oušky a natočila hlavu na stranu. „Takže takové teplo by nemělo být?” zeptala jsem se. Když jsem tu zůstala s tatínkem, začal padat sníh. Dost jsem se tomu divila, protože mě zábl do pacek. A teď byla vidět tráva, jako by byl podzim. Já vlastně jiné roční období nezažila.
Do čenichu mě bouchl nový pach, který jsem příliš neznala. Rozhlédla jsem se kolem. V dálce jsem zahlédla docela velká zvířata. Taková mi Skylieth neukázala. Oblízla jsem si čumáček a podívala se na Neyteri, která mi začala představovat zdejší oblast. „Pokud se na lovu podílí tolik vlků, to zvíře musí zasytit pomalu celou smečku,” poznamenala jsem s úsměvem. Když jsem poprvé vylezla z jeskyně, viděla jsem, že se tatínek cpe nějakým masem a opodál leželo mrtvé tělo. Z rozhovoru jsem ale pochopila, že se na něm podíleli dva vlci. Divočák mi přišel velký, jak mohutný musí být muflon? Do dálky jsem ještě více zaostřila. Zvířata měla na hlavě zvláštní klacky. „Co to mají na hlavách? Není to těžké a nebezpečné?” zeptala jsem se a hodila očkem po Neyteri.
Líbilo se mi, že jdeme ještě dál. Chtěla jsem poznat takové jezero. Znala jsem akorát naši tůňku v lese, která nebyla moc velká. Takové jezero muselo být určitě větší a zajímavější!

// Velké vlčí jezero

Ta vlčice se mi začínala líbit. Jenom mě přikvapilo, že na moje řeči plné stížností nic neřekla. Na chvilku mě napadlo, jestli je nemá v plánu prozradit rodičům. To bych možná pěkně schytala. Obvykle jsem si k nim nic nedovolila, ale teď to bylo jiné. Byla jsem na ně vážně trochu naštvaná a zároveň mě mrzelo, že mi nevěří. Nebo mi to tak zkrátka přišlo.
Neyteri mi začala vysvětlovat, co znamená slovo 'partner'. Ještě nikdy jsem ho neslyšel, pokud jsem si dobře vzpomínala. Vlk, který se mi líbí a mám ho ráda? Nějaké takový city si mohu vypěstovat k nějakému jedinci? přemýšlela jsem a přitom lehce stříhala oušky. Od ní jsem taky pochopila, že když se vlci mají rádi a jsou partneři, můžou mít i vlčata. Moji rodiče se měli rádi a zároveň měli nás. Jenom jsem nechápala, jak jsme vlastně přišli na svět, jak to začalo, ale tu otázku jsem raději spolkla. Nechtěla jsem Neyteri přímo zasypat, to by jí odpovídání přestalo bavit. A já měla zase tu lepší, hravější náladu!
„Ehm... Děkuji,” odpověděla jsem a možná se i trošku začervenala. Nikdo mi nikdy neřekl, že mám hezké jméno. Sice to nebyla moje zásluha, nicméně byla jsem hrdým nositelem onoho drahokamu v podobě jména. Zamávala jsem ocáskem a zářivě se zazubila. Má nálada se zlepšila hned o několik stupňů, když se nabídla, že by mě doprovodila někam ven. Stříhala jsem oušky a poslouchala jí velmi bedlivě. Prý mě vezme k jezeru. „Skvělé!” zaštěbetala jsem vesele. Teď už jsem se vůbec neohlížela na svou rodinu. Nožky mě táhly čím dál tím víc ven z lesa, nemohla jsem si pomoct. Byla jsem moc ráda, že mi dala Neyteri takovou možnost. Rychle jsem se zvedla a už utíkala vedle ní. Kupodivu jsem i docela stačila.

// Východní Galtavar

Na cizí vlčici jsem se dívala patřičně nedůvěřivě. Vypadala ale přátelsky, takže jsem se jí trochu otevřela. Když už jsem ležela normálně, a ne v klubíčku, všimla jsem si, že má zvláštní packy. Zahleděla jsem se na ně a naklonila hlavu na stranu. Možná bych se i zeptala, co to má za barevnou vyrážku, ale to už začala mluvit ona. Nechtěla jsem jí skákat do řeči, bylo by to neslušné. Nad jejími slovy jsem se ušklíbla. „Proč by nás tím pádem posílali do jeskyně? Aby měli od nás pokoj,” položila jsem otázku a zároveň si na ní odpověděla. Žádná jiná odpověď totiž neexistovala. Kdyby aspoň za námi přišli, ale oni ani to neudělali.
Docela mě překvapilo, že i ona mě má tendenci poučovat. Nelíbilo se mi to, ale nemohla jsem proti ní vystartovat. Na tohle jsem neměla odvahu. Byla silnější a kdo ví, jak by mi to oplatila. Představila se jako Neyteri, že je prý ve smečce nová. Společně se svým partnerem. Nad tím slovem jsem se zarazila a zastříhala oušky. „Partner? Co to je?” zeptala jsem se zvědavě. Nikdy jsem to neslyšela a už vůbec jsem nevěděla, jaký má význam. Třeba se to dá jíst. To by bylo fajn! Taky mi došlo, že je tu, protože jí moji rodiče vyslali. No, co jsem se mohla divit. Vždyť by se jinak se mnou nedala do řeči. „Jmenuji se Litai,” představila jsem se a zamávala ocáskem. Chtěla jsem působit aspoň trochu mile, a ne tak zabručeně jako doteď.
Nabídla se, že by mi mohla ukázat okolí. Zastříhala jsem oušky a zářivě se usmála. To už jsem byla z klubíčka vymotaná a stála jsem na packách. „Šla bych moc ráda!” horlivě jsem přikyvovala a vrtěla ocáskem. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že by se na mě Iný zlobila. Jenže já chtěla využít příležitosti! Byla jsem možná tak akorát velká, že jsem zahlédla i tu věc, která se jí houpala na krku. Ta vlčice byla skutečně krásná, to jsem musela uznat. „Byla jsem na louce, co je hned tady za lesem. Dál jsem se nedostala,” odpověděla jsem a ukázala čenichem mezi stromy. Ocas se mi houpal ze strany na stranu a čekala jsem, kdy Neyteri zavelí k odchodu.

Ležela jsem zatočená v klubíčku a ani jsem nechtěla vědět o světě. Jenom jsem pravidelně říkala a v hlavě jsem měla spoustu myšlenek, nad kterými jsem se zamýšlela. Vlastně se vůbec nelišily od těch, které mi Inaya vykládala v jeskyni. Jenom jsem u nich nebyla tak rozčílená. Má sestra pomalu vypadala, že dostane infarkt.
Najednou jsem zaslechla cizí hlas. Ještě více jsem si skryla hlavičku a trochu napjala svaly. Evidentně to byla vlčice a já netušila, proč si mě všímá. Vždyť já jsem tu šla právě z toho důvodu, aby o mě nikdo nevěděl. Můj plán tedy selhal. Když se ještě více rozpovídala, odhalila jsem jedno zlaté očko a podívala se na ni. Vypadala mile, dokonce se usmívala. Jenže já byla trochu nedůvěřivá, takže jsem takto zůstala. Mlčky jsem se na ni dívala.
„Byla, ale nedopatřením. Chtěla jsem najít mamku s bráškou, ale vydala jsem se na jiný směr. A vypadá to, že se na mě oba rodiče zlobí. Teď se do toho přidala i sestřička,” odpověděla jsem a už si odkryla celou hlavu. Vlčice ležela nedaleko vedle mě, ale pořád byla větší ne já. I když už jsem nebyla nejmenší vlčátko, má stavba těla se pořád nepodobala té u dospělého vlka. „Takže když jsem se vrátila, rodiče nás poslali do jeskyně, ale že by za námi přišli, to je nenapadne,” ušklíbla jsem se a tiše zavrčela. Už jsem toho řekla až moc. A Art si dělá co chce. Stejně ho mají radši, protože jinak by mezi námi nedělali rozdíly, zamračila jsem se a podívala se po vlčici. Můj pohled byl naštvaný, ale nebyla jsem taková na ni. Nemohla jsem soudit, neznala jsem ji. Jenom mě pořád štvalo, jak nás nikam nechtějí pouštět. „Z lesa se nemám vytrácet, i když já toužím prozkoumávat okolí. Proč mi nevěří?” zeptala jsem se vlčice a povzdechla si. Vlastně jsem ani nečekala, že by mi odpověděla.
„Kdo jsi?” podívala jsem se jí do očí a zamrkala. Chtěla jsem vědět, s kým mám tu čest, protože určitě byla členem smečky, jinak by se tu jen tak neprocházela. Podívala jsem se mezi stromy. Tam někde jsem zahlédla onu louku, kterou jsem nedopatřením poznala. Vzpomněla jsem si i na Skylieth, která mě tam naučila lovit. Proč to nemohu zopakovat a třeba pokračovat dál na sever?

// Jeskyně Burūberī

S povzdechem jsem také vylezla ven z jeskyně. Překvapilo mě, že sníh tu už pomalu není, ale vzduch se rapidně oteplil. Zamračila jsem se a nyní trochu vyčítala zimní srsti, že vůbec narostla. Trochu jsem zamžourala a rozhlédla se. Nedaleko jsem viděla rodiče, ale Inaya nikde. Měla jsem strach, aby si něco neudělala, ale také jsem jí nechtěla lézt na oči. Stejně jako rodičům. Krátce jsem se na ně podívala a zamračila se. Tím jsem jim dala najevo, že by mě raději měli nechat na pokoji. Navíc si povídali s nějakou vlčicí, takže si mě nemuseli všimnout. Švihla jsem ocáskem a rozešla se někam dál od jeskyně. Chtěla jsem být sama. Kdybych zůstala v jeskyni, neměla bych tam klid, protože by tam určitě někdo přišel.
Popošla jsem několik set metrů k okraji lesa a někde tam si lehce do křoví. Krátce jsem zakňučela a schovala si hlavičku pod špičku ocasu. Pořád jsem žila v domnění, že mi naši nevěří. Kdyby mi totiž věřili, pustili by mě mimo území. Ucítila jsem několik nových pachů, což mě docela znervózňovalo. Ty vlky jsem neznala a ani jsem je nechtěla poznat. K čemu by mi to bylo? Až teď jsem začala pociťovat, že nejsem tak společenský typ jako mí sourozenci. Já bych nedokázala přijít k úplně cizímu vlkovi a chtít po něm, aby si se mnou podíval. Coffin byl jiný. Ten se mnou už předem navázal oční kontakt, takže jsem věděla, že bych u něj měla šanci. Ta ovocná vůně mi už leze krkem! vyštěkla jsem v duchu a zavrčela. Nevěděla jsem, proč se tak chovám a už vůbec jsem netušila, jak se znovu uklidním. Možná, že by bylo nejlepší, kdybych skutečně na pár dní vypadla. Všichni by si ode mě odpočinuli a já nabrala síly k nějakému snažení o urovnání. Teď jsem už na víc skutečně neměla.

// 2. Úkol – 26.12. 2014

Sestřička vypadal skutečně naštvaně a já se čím dál tím více cítila provinile. Stáhla jsem ouška k hlavičce a povzdechla si. Měla jsem pocit, že z tlamy nevypustím už žádná jiná slova. Hrdlo se mi úplně sevřelo. No tak, Litai. Nebuď vánočka! zamručela jsem a podívala se po sestře. Vypadlo to, že v ní roste vztek a já nevěděla, jestli se má raději klidit.
A skutečně, vybouchla jako nějaká bomba. Přišlo jí neférové, že ona se nikam nepodívala. Chápala jsem jí, ale stejně jsem stáhla ouška k sobě a povzdechla si. Souhlasila jsem, že Art má snad nějaká vyšší privilegia. Vždyť je vlk, ten silnější. Ušklíbla jsem se a rázně švihla ocasem. Také jsem se zamračila. Za chvíli z nás bude párek nazlobených vlčat, která se chtějí odtrhnout od rodičů. A to by si vlk řekl, že po době adventu má být všude klid.
Začala jsem jí s nejistým pohledem vysvětlovat, jak jsem se vlastně ocitla mimo les. Neplánovala jsem to, ale ten zvýšený adrenalin se mi zalíbil. Povzdechla jsem si a souhlasně přikývl. Stejně jsem ale stáhla uši k hlavě. Takhle jsem sestřičku ještě nezažila. Jako by snědla spoustu cukroví nebo velký pekáč perníku a najednou měla takovou energickou náladu. Taky jsem tu nechtěla být celé své dětství, ale to rodiče nedokázali pochopit. Já bych se přeci o sebe dokázala postarat. Najednou sestřička vykřikla, že jde ven. Pootevřela jsem tlamičku, ale nic z ní nevyšlo.
Zakňučela jsem a stále se dívala do vchodu jeskyně. Dál už jsem nikoho neviděla. Ještě více jsem se stočila do klubíčka. Takhle bych se vešla do trochu větší vánoční ponožky. Byla bych skvělým dárečkem, ale svým rodičům jsem se už možná nehodila. Povzdechla jsem si a hlavičku si přikryla špičkou ocasu. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nicméně jsem věděla, že mám velký hlad. Určitě bych snědla nejednoho kapra a možná by se do mě vešla půlka krocana. Jenže já lovit pořádně neuměla a nebyla jsem si jistá, jestli mám lézt rodičům na oči.
Dobrou půlhodinu jsem ještě ležela v klubíčku, ale nakonec jsem se rozhodla, že půjdu ven. Kdo ví, třeba se vrátil Coffin. Při vzpomínce na něj jsem se znovu zářivě usmála a pomalu se rozešla z jeskyně.

// Borůvkový les

Nemohu si nevšimnout, že je sestřička poněkud zamračená. Bohužel jsem si toho všimla až později, jinak bych své řeči nějak upravila. Naklonila jsem hlavu na stranu a prohlédla si jí. Vypadala ustaraně, nabručeně a rozhodně její emoce nevypadaly kladně. Povzdechla jsem si a krátce si čumáček schovala mezi tlapky. Po očku jsem koukala směrem ke vchodu jeskyně, jestli za námi nemá namířeno i Art. Zřejmě zůstal venku s rodiči. Tomu jsem už absolutně nerozuměla.
Snažila jsem se nějak sestřičce omluvit. Vždyť jsem jí úplně ignorovala. Ona však zůstala poněkud chladná. Její slova mě zarazila, nečekala jsem to. „Já... Já nemám pocit viny,” vykoktala jsem ze sebe a pohled zabodla do kamenné podlahy. Když jsem nad tím tam přemýšlela, přicházela jsem spíše na opak. „Možná trošku ano,” přiznala jsem nakonec a povzdechla si. Litovala jsem toho, že jsem si Inayi prostě nevšímala. Ale když ono mě všechno tak lákalo a já tomu nemohla odolávat.
Ještě více jsem se uvelebila v prohlubni a podívala se po své sestře. Zastříhala jsem oušky a naklonila hlavu na stranu. „Máš mi za zlé, že jsem byla mimo les?” zašeptala jsem a podívala se jí do očí. Takže nejen rodiče, ale i ona. Stáhla jsem ouška k hlavě a povzdechla si. Bylo mi jasné, že jsem něco udělala špatně, ale že by až tak?
„Ocitla jsem se tam úplnou náhodou a taky kvůli mé zbrklosti. Ani nevíš, jak jsem se bála, když jsem si uvědomila, že jsem tam naprosto sama,” dodala jsem po chvilce a pohled upírala do země. Chtěla jsem jí všechno vysvětlit, ale nebrala jsem na to slova. „Příště půjdeme spolu,” řekla jsem už o něco hlasitěji a odvážila se na ni podívat. Mile jsem se usmála a zavrtěla ocáskem. Nemohla se na mě zlobit věčně, ne?

// Borůvkový les

Musela jsem přiznat, že jsem byla trochu uražená. Copak nám naši rodiče nevěřili? Už jsem se o tom přesvědčila u taťky, který nevypadal moc přesvědčeně, když jsem mu sebevědomě říkala, že bych domů znovu trefila. A tak se i stalo. Vždyť by to dopadlo stejně, kdybych šla sama. O něčem takovém bych ho ale nepřesvědčila, ani kdybych se postavila na hlavu a točila se dokola.
Dostala jsem se do stínu jeskyně a pohlédla na svou sestřičku, která už od začátku šla přede mnou. Rychle jsem k ní přiskočila a mile se usmála. „Omlouvám se, že jsem se ti skoro vůbec nevěnovala. Pokusím se to napravit, dobře?” promluvila jsem na ní pořád trochu nejistě. Určitě se na mě musela trochu zlobit, i když to tak nevypadalo. V hloubi duše tomu určitě tak bylo. Strašně moc jsem jí to chtěla vynahradit, ale nevěděla jsem jak. Hlavou mi sice prolétl nějaký nápad, ale byl bohužel velmi podobný tomu, který naši rodiče zavrhli. Proč se nemůžeme podívat po okolí? Třeba s nějakým jiným členem smečky, ten by nás určitě pohlídal.
Zalezla jsem si do jedné z děr. Už nebyla tak veliká. Že by se po tu dobu, co jsem tu nebyla, zmenšila? Vždyť tohle bylo nemožné, všude pode mnou byl kámen, který přeci růst nemohl. Jiné vysvětlení jsem ale nenacházela. Hezky jsem se tam uvelebila a dívala se na Inayu s očekáváním v očích. Zároveň jsem pokukovala po vchodu do jeskyně, jestli se k nám přidá i Art, nebo zůstane venku. Měl by sice poslechnout rodiče, ale já jsem měla co říkat, že...

Se zářivým úsměvem jsem se podívala po tatínkovi. Jeho slova chvály mě hřála u srdíčka jako nějaký ohníček. Takový pocit trval ale jenom chvilku, protože až moc chválení také škodí. Byla jsem skromná a nepotřebovala jsem toho tolik. Bohatě by mi stačilo, kdyby mi jenom oblízl čumáček. Tím by přeci vyjádřil to samé, ne?
Přiklusal jsem ke zbytku rodiny s nejistým pohledem. Věděla jsem, že jsem je musela pěkně vystrašit a měla jsem z toho docela nahnáno. Tatínek mě docela vystrašil, když na mě zavrčel. Tentokrát jsem chtěla něčemu takovému předejít, takže i omluva byla na místě. Nemohla jsem tam přeci přijít a dělat, že se nic nestalo, že jsem nic neprovedla. Inaya se proti mně rozeběhla a zahájila útok na mé nebohé ouško. Usmála jsem se a lehce zavrtěla ocasem. Ptala se, kde jsem byla. „Vyběhla jsem z lesa a ocitla se na nějaké louce. Původně jsem chtěla najít mamku s Artem a přivést je domů, ale oni tam nebyli. Potkala jsem jednu docela milou vlčici, která mě naučila lovit. Tedy aspoň částečně,” vysvětlila jsem směrem ke své sestřičce a švihla ocáskem. Maminka to však brala docela dobře. Rozhodně tedy navenek lépe než taťka. „Už se nikam nevydám sama a bez ohlášení. Slibuji,” zašeptala jsem a spokojeně přivřela očka, když si mě k sobě přivinula a oblízla mi hlavičku.
Po chvilce k nám doťapal i bráška. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Byla jsem tak ráda, že jsme zase všichni pohromadě. Art se zdál evidentně znuděný, ale jeho návrh se mi zamlouval. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a horlivě pokývala hlavou. „Já bych s radostí šla,” souhlasila jsem, ale naši rodiče byli evidentně proti. Mamka nás dokonce poslala do jeskyně, že tu nachladneme. Zakroutila jsem hlavou a vykouzlila očka malého štěněte. „Ale proč ne? Vždyť bychom byli tři, nic by se nám nestalo. Navíc bychom určitě nešli nikam daleko, že ne?” s otázkou v očích jsem se znovu podívala na svého bratříčka, jakožto na organizátora celé akce. Tatínek ale také nesouhlasil, poznala jsem to podle jeho výrazu. Tak jsem raději stáhla ouška k hlavě a přikývla. Nemohla jsem odmlouvat už jen z toho důvodu, že na mě byli oba nahněvaní. Zprvu jsem se šouravě vydala k jeskyni, ale pak jsem zrychlila, abych svou sestřičku dohnala. Lehce jsem se jí otřela o krk a usmála se.

//Jeskyně Burūberī

// Východní Galtavar

Opravdu mě moc nepotěšilo, že to bílé budižkničemu nás bude prudit každou zimu. Vlastně jsem ani nevěděla, jak dlouho takové období trvá, to mi totiž nikdo neřekl. Doufám, že to za týden zmizí a zase bude teploučko, pomyslela jsem si a rychle švihla ocasem. Neměla jsem tušení, jak naivní jsem. Téměř bez váhání jsem se rozeběhla do rodného lesa. Mé kroky přímo sršely sebevědomím a nadšením.
Míjela jsem první ovocné stromy a nadechla se borůvkové vůně domova. Zářivě jsem se usmála a rychle se podívala po tatínkovi. „Takže jaká jsem?” zeptala jsem se a zamrkala. Trefila jsem domů, a to úplně bez pomoci! Cítila jsem se tam samostatně. Už jsem neběžela tak zběsile, ale úsměv mi pořád zůstal. I tady se ten protivný sníh dostal, ale přeci jen tu bylo příjemněji. Tolik tu nefoukalo a kdykoliv jsem se mohla schovat k nějakému stromu, aby na mě nesněžilo. Tenhle les jsem milovala každou chvílí víc a víc.
V dálce jsem zahlédla dvě velmi známé postavy. Zavrtěla jsem ocasem a zpomalila do klusu. Našla jsem svůj cíl a dech mi už pomalu nestačil. „Tak ráda vás vidím,” šeptla jsem k mamince i sestřičce, když jsem byla blízko nich. Tentokrát jsem si nedovolila nějaké větší přivítání, protože jsem nevěděla, jestli se na mě zlobí. Obě by k tomu měly důvod. Inaya by mi mohla vyčíst, že jí úplně ignoruji a nehraji si s ní. Možná to byla částečně pravda, ale vždyť to byla moje sestřička, vždycky jí budu mít ráda. A maminka by o mě mohla mít strach stejně jako tatínek. „Omlouvám se za to pozdvižení,” zamumlala jsem a povzdechla si. Nechtěla jsem, aby na mě někdo vrčel. Proto jsem se chovala tak odměřeně.
Opatrně jsem se posadila v jejich blízkosti a zabořila pohled do toho bílého nadělení. Myšlenky mi zas zaběhly někam jinam. Konkrétně k Finovi, protože jsem jeho pach necítila. Věděla jsem už předtím, že odešel, ale že by na tak dlouho?

Oblízla jsem si čumáček a už po několikáté se vrhla po zajíci. Byla jsem Skyth vděčná, že mi jej pomohla ulovit. Už jsem věděla, kam přesně kousnout, aby má kořist po něm rychle lehla a už nevstala. Ale zvládla bych ho i chytit? Vždyť na to jsem byla ještě pořád docela neohrabaná. Doufala jsem ale, že mě to tatínek co nejdříve naučí. Po téhle zkušenosti už jsem úplně přestala mít chuť na maminčino mlíčko. Proč se živit z nějaké tekutiny, když se můžu najíst z pořádného masa. Zuby už jsem měla opravdu ostré, takže to bylo výhodné pro obě strany. Teď bych spíše mamince ubližovala. Nechtěla jsem jí přeci rozkousat bříško do krve.
Zvedla jsem čumáček od napůl snědeného zajíce a podívala se kolem nás. Najednou tu nebyla tráva ale cosi bílého. Studilo mě to do pacek, a to bylo pomalu k nevydržení! Proto jsem jednu přední packu zvedla do vzduchu a dívala se na tatínka. Teď mi začal vysvětlovat, co to vlastně je. „Sníh?” zopakovala jsem a znovu se rozhlédla. Zatím jsem v tom nenacházela žádné plusy. Byla mi akorát zima. „Každý rok tu budeme takhle mrznout?” ušklíbla jsem se a znovu sem i lehce zalesklo v očích. Nevěděla jsem, jak na tom jsou moji sourozenci, protože v lese určitě taky sněžilo ale já z toho moc velkou radost neměla.
Pro jistotu jsem se znovu dala do zajíce, abych dojedla ten poslední zbytek. Ani náhodou jsem nechtěla něco nechat. Ještě by se na tom přiživil nějaký jiný masožravec. Svůj první úlovek jsme si chtěla sníst sama, a ne se s někým dělit, to je snad logické. Mezitím znovu na mě promluvil tatínek. Zastříhala jsem oušky a souhlasně přikývla. Doma je přeci doma. „Lov bude určitě super, ale až mi vytráví. Takhle bych už nespolkla ani jeden kousek,” odpověděla jsem a ztěžka se posadila. Poslední kousek masa jsem měla v sobě a připadala jsem si snad dvakrát tak širší. Sice jsem tatínkovu výzvu slyšela, ale teď bych se tam sotva dovalila.
„Následuj mě,” zazubila jsem se na něj a rychle vyskočila na tlapky. Musela jsem počkat, než maso trochu strávím, ale teď už jsem byla zase fit. Rozhlédla jsem se kolem a nakonec se sebevědomě rozešla kupředu. Nechtěla jsem si před tatínkem uhnat ostudu, takže jsem se řídila podle jeho pachu. Už byl sice slabší, ale přeci jen mě někam vedl. Po chvilce jsem v dálce zahlédla zasněžený les. Zavrtěla jsem ocasem a dala se do běhu. Tatínek mi určitě bude stíhat, o to jsem se nebála. Chtěla jsem být doma a konečně se cítit zase v pohodě.

// Borůvkový les

// Omlouvám se za čekání, ale tenhle týden jsem toho měla hodně. Teď už by to mělo být lepší

Poskakovala jsem kolem zajíce a pořád si jej prohlížela. Měla jsem hlad, chtěla jsem jíst! Ale problém byl ten, že jsem nevěděla jak. Na moment jsem zvedla hlavu, abych se podívala na tatínka a zářivě se usmála. Koneckonců jsem na něj vůbec nebyla naštvaná. Měl o mě jenom strach, ale na druhou stranu by mi mohl taky více věřit. Zvesela jsem zavrtěl ocasem a přiskočila k němu, abych mu dosáhla na čumáček. „Super. Už se těším!” vyštěkla jsem a znovu se vrátila k zajíci. Pořád jsem sice nepřišla na to, jak se vlastně jí, ale vždyť já na to za chvíli přijdu. A kdyby ne, prostě poprosím tatínka, ať mi s ním pomůže.
Znovu jsem zvedla hlavičku, abych zkontrolovala situaci. Zahlédla jsem v dálce černobílou vlčici, jak se od nás stále vzdaluje. „Měj se, Skyth. Děkuji!” houkla jsem za ní, ale stejně mě už neslyšela. Vždyť můj vlčecí hlásek ještě nebyl tak hlasitý. Podívala jsem se znovu na tatínka a zářivě se usmála. Znovu jsem se dala do mordování zajíce, ale tentokrát jsem na to asi přišla. Zatáhla jsem za kůži a když jsem tlak ještě zvýšila, odtrhla se. Tím pádem jsem skončila na zádech o pěkný kus dál. Vstala jsem a rychle se oklepala. Na tatínkův dotaz jsem jen spěšně přikývla a znovu se vrhla po zajíci. Tentokrát jsem se dala do libového masíčka a můj žaludek se pomalu začal naplňovat.
Po chvilce jsem si musela dát pauzu, ale polovina zajíce byla za mnou. Mlsně jsem si oblízla tlamičku a podívala se po tatínkovi. Až teď jsem si všimla něčeho bílého, co se snášelo z nebe. „Ne,” odpověděla jsem na jeho otázku a začala se rozhlížet kolem sebe. Studilo to do pacek a čumáčku. „Co to je? Proč to studí?” ptala jsem se, ale zůstávala stále docela klidná. Nepříjemný chlad se dal ještě snést. Kdyby to pálilo, nebo dokonce bolelo, začala bych jančit a utíkala bych se rychle schovat k tatínkovi do kožichu. Takhle mi pohled padl rovnou na zajíce a já znovu pokračovala v hostině. Na mě tedy musel být pohled. Byla jsem celé od krve a po každém soustu jsem mlsně mlaskla. Bylo to něco nového a senzačního! Potřebovala jsem se toho nabažit.

// Omlouvám se za zdržení. Včera nám blbla elektrika a pokaždé, když jsem měla rozepsaný příspěvek, můj geniální Writer ho nestačil uložit.

Protočila jsem očka a drobátko naštvaně se po vlčici podívala. Štvalo mě, že mi odpověděla na něco, co vlastně nebylo mířeno na ní. Logickým vysvětlením jsem nemohla přijít, jak to udělala. Proto jsem se jí zeptala a nasadila přitom podezřívavý výraz. „Dalo by se říct, že mi vidíš přímo do hlavy,” zamračila jsem se. Teď jsem své myšlenky měla na pozoru, ale jak dlouho mi to vydrží? „Delší vyprávění? Vždyť já mám času dost,” odpověděla jsem a tentokrát se zářivě usmála. Chtěla jsem se dozvědět něco nového. Mohla jsem být zase o něco chytřejší! Tohle téma jsem ukončila tím, že je evidentně divná. Ona na to reagovala dost negativně, ale nic jiného jsem nečekala. Řekla, že divná není. Zazubila jsem se a provokativně vyplázla jazyk.
Po téhle debatě mi dala na výběr z různých druhů zvířat. Hlad jsem měla, takže jsem tuhle možnost využila. Sice bych si možná dala nějaké to maminčino mlíčko, ale to jsem nemohla pít pořád, ne? Byla jsem pořád ve vývinu, tudíž jsem též potřebovala hodně jíst a spát. Tu druhou možnost jsem sice tak úplně nesplňovala, ale proč to řešit. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem, když přede mě Skyth hodila zajíce. Kupodivu se nezvedl a neutekl. To mě překvapilo. U nás v lese jsem je vždycky zaregistrovala mezi keři, ale zase byli pryč. Jak mi vlčice poradila, zakousla jsem se mu do krční tepny. Krve vystříkla a já od ní měla špinavou náprsenku a hlavičku, ale nic jsem si z toho nedělala. Vždyť jsem ho zabila, a to úplně sama!
Z veselí mě vyrušil až příliš známý hlas. Zněl naštvaně. Automaticky jsem se připlácla k zemi a ocásek schovala mezi nožky. Na moment jsem tiše zakňučela a dívala se po tatínkovi nevinným pohledem. Pokáral mě, jak jinak. Začala jsem vysvětlovat, proč jsem odešla z lesa. K tomu jsem ještě sebevědomě dodala, že bych se sama vrátila. Určitě nějakým způsobem ano. Nechápala jsem, proč měl o mě takový strach. Skyth se s tátou dala do řeči a já se podívala po svém úlovku. Zavrtěla jsem ocasem a sklonila k němu hlavičku. Jak se to vlastně jí? pomyslela jsem si a začala zajíce zkoumat ze všech možných i nemožných stran. Rozhovor těch dvou jsem úplně přestala vnímat, takže jsem byla trochu překvapená, když mě tatínek oblízl po tváři a vybídl k ochutnání zaječího masa.
Horlivě jsem přikývla a podívala se po něm. „Ulovíme ale i něco spolu, že jo?” zeptala jsem se a naposledy se na něj podívala. Pak už jsem zabořila pohled do zaječí srsti a pokoušela jsem o nějaký ten postup. Zabrala jsem za kůži a kupodivu jsem s ní nějak hnula. Ještě jsem jí pro jistotu překousala a znovu zatáhla. Nešlo mi to, bylo to docela obtížné. Až po chvilce mého snažení kůže povolila a přetrhla se. Já však skončila na zádech o metr dál. Zamračila jsem se, ale znovu jsem k zajíci přiskočila. Teď už jsem měla pod čenichem libové masíčko. Zahryzla jsem se do něj a ukousla jej. Taková chuť se mi opravdu zamlouvala. Už jsem se najisto pustila do jídla. Nevnímala jsem téměř nic jiného.

Zůstala jsem stát jako opařená, když odvětila tak suše a hlavně záporně. Dala bych packu do ohně za to, že jsem skutečně neřekla ani ň. Nakonec jsem se zamračila a hodlala se ptát. Měla jsem toho na srdci hodně. „Jak to děláš? Copak ty jsi nějaká kouzelná? Máš nějaké nadpřirozené schopnosti?” promluvila jsem a zastříhala oušky. Opravdu mě to zajímalo, protože s ničím takovým jsem se ještě nesetkala. „Nebo jsi divná...” dodala jsem po chvilce uvažování a zářivě se usmála. Nemyslela jsem to v nějakém špatném smyslu, jen jsem tomu nerozuměla. Musela mě aspoň trochu chápat. Ale ona nevypadala na moc empatického vlka.
„To máš pravdu, ale co když je v tom nějaký skrytá smysl, o kterém ani ty sama nevíš?” zeptala jsem se a lehce pozvedla obočí. Tahle věta mi dala pěkně zabrat. Skládala jsem jí hodně dlouho a dávala jsem si záležet na tom, aby se i ona nad tím zamyslela. Prozatím na všechno měla odpověď, a já nad ní chtěla vyzrát. Nemůže přeci znát všechno.
Trochu jsem sebou cukla, když se kolem mě rozmístila zvířata. Pravda, trochu mě to vylekalo. Znovu jsem něco nepochopila. Odkud se sem ta zvířata dostala? Zamračila jsem se a všechny je sjela pohledem. Skyth mi dala na výběr a já si po krátkém rozmyšlení vybrala zajíce, který vypadala vskutku pěkně. A možná, že i dobře chutnal. Vlčice se otočila a za sebou spatřila zajíce. Skočila po něm, ale neusmrtila jej. Možná, že mu něco udělala, ale rozhodně ještě žil. Zajíc najednou ležel přede mnou a černobílá mě o něčem poučovala. Z toho jsme pochopila, že když ho usmrtím sama, dostanu co největší kus, ale když budu srab a nechám si ho zabít, budu nadále hladová. Zavrčela jsem a zakousla se mu přesně tam, kam ukazovala Skyth. Zajíc se pomalu přestal hýbat, a já měla celou náprsenku a hlavu od krve.
Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji, protože tohle se mi až moc zalíbilo. Zavrtěla jsem ocasem a chtěla se pustit do dalšího povídání s tou nadpřirozenou vlčicí, ale najednou jsem zaslechla až moc povědomý hlas. Strnula jsem a rychle stáhla ocásek mezi nohy. „Tati, já... ehm...” promluvila jsem tiše a povzdechla si. Opravdu se zlobil. „Chtěla jsem najít maminku s Artem, ale vydala jsem se na druhou stranu. Nechtěla jsem tě budit, protože toho máš moc a vypadal jsi hodně unaveně,” dodala jsem rychle a udělala pár kroků dozadu. Ještě se mi nikdy nestalo, aby na mě vrčel. Byl naštvaný, a já se cítila provinile, ale opravdu jsem udělala něco tak strašného? „Zvládla bych to sama, vrátila bych se zpátky domů,” řekla jsem odhodlaně a zastříhala ušima. Musela jsem si trochu věřit, protože jsem byla hodně nesebevědomá. Ale k čemu mi to je, když mi nevěří on?