Gallirea - Příspěvky uživatele

Byla jsem opravdu nadšená z takového rodinného výletu. Pořád jsem ale byla naštvaná na Arta. Proč nešel s námi, když měl tu jedinečnou možnost? Pokud mu bylo skutečně špatně, až se vrátíme, najdeme ho v jeskyni. Co když se jen vymluvil, aby mohl dělat něco jiného bez nás? Odfrkla jsem si a naštvaně se zamračila. Ne, tohle mu jen tak neodpustím.
Podívala jsem se na Inayu a zastříhala oušky. Zajímalo mě, kde všude s Morfeusem byla. S Ney jsme je potkaly u kaskád a odtud jsme i my zamířily domů. „Zneviditelnil? Panečku, to zní zajímavě,” poznamenala jsem a představila si sestřičku, jak levituje nad zemí a přitom divoce vrčí. Taková představa byla vážně k zasmání. Škoda, že jsem tam v tu chvilku nebyla. Musela to být opravdu sranda. Čím dál tím víc jsem chtěla poznat onoho Morfeuse. Neyteri o něm mluvila, teď už i má sestřička. Evidentně to nebyl špatný vlk.
Zastříhala jsem oušky a podívala se po tatínkovi, který nám vysvětloval postup celého pátraní. Všechno jsem pochopila velmi rychle, aspoň teoreticky určitě. Chvilku jsem tedy zůstala sedět se zavřenýma očkama a pak je znovu otevřela. Denní světlo mě trochu oslepilo, ale mlha přede mnou nebyla dlouho. Oblízla jsem si čenich a okamžitě začala větřit. Musela jsem vypadat vtipně, protože jsem vydávala zvláštní zvuky podobné chrochtání a frkání. Měla jsem se toho ještě hodně co učit. Doputoval ke mně velmi známý pach. V tomhle jsem se určitě nepletla, ale stejně jsem nenápadně hodila očkem po Inaye. Jak je na tom ona. Naštěstí potvrdila mou myšlenku a rozeběhla se tím směrem, kterým jsem se chtěla vydat také. Jenže na rozdíl od ní jsem setrvávala v pomalejším cvalu, abych si náhodou něco neudělala. Nožky se mi mohly zamotat snadno.
Usadila jsem se k těm dvěma a zářivě se usmála, když nás otec pochválil. Ta slova mě opravdu hřála na srdíčku. „Máme i skvělého učitele,” dodala jsem a švihla ocáskem z jedné strany na stranu. K hrám jsem už měla trochu odměřenější postoj než před pár měsíci. Zkrátka jsem se už do ničeho nepouštěla po hlavě. V hlavě jsem měla spoustu otázek, ale ta jedna mě tížila už od té doby, co mi Ney popisovala jednotlivé magie. „Co kdybys nám ukázal, co umíš se svou vrozenou magií?” navrhla jsem a zároveň se podívala po Inaye, jestli s tím souhlasí, nebo navrhne i něco jiného. Tohle mě osobně zajímalo úplně nejvíce.
Za chvilku jsem uslyšela další známý hlas. Jakmile k nám maminka přiběhla, přiskočila jsem k ní a decentně jí oblízla tlamu. „Tak jak bylo u Smrti? Povídej, přeháněj!” naléhala jsem se širokým úsměvem. Jednalo se totiž o další téma, které mě velice zajímalo – Smrt. Díky Neyteri jsem měla rozšířené obzory rovnou o pár kilometrů.

1 ks červená růže – Tailla
1 ks bílá růže – Geib
3 ks balení pralinek z bílé čokolády – Vločka, Neyteri, Lucy
3 ks balení pralinek z hořké čokolády – Savior, Coffin, Lexiett
2 ks plyšový vlk – Art, Inaya

// Borůvkový les

Podívala jsem se na Arta dost nechápavě. Copak on s námi nechtěl trávit čas? Určitě šlo o výmluvu, byla jsem si jistá! Proč musí být pořád taková netykavka? Vždyť jsme jeho rodina, pomyslela jsem si otráveně na jeho adresu. Neyteri měla pravdu – vlci jsou divní a zřejmě je nikdy nepochopím. Ale proč si jím kazit tak krásný den. „Zajímalo by mě, po kom to zdědil,” poznamenala jsem hlasitěji, než jsem původně plánovala. Ale má sestřička měla pravdu. Byl to suchar a neposeda, který se na nás právě teď vykašlal.
Zářivě jsem se usmála na tatínka a čumáčkem šťouchla Inay, aby si též pospíšila. „Dámy? To už jsme podle tebe tak veliké, že jsme hodny takového titulu?” překvapeně jsem zamrkala. Byla jsem zvyklá na jiná oslovení, ale ani tohle mi vůbec nevadilo. Cítila jsem se potom důležitější. Rozhlédla jsem se. Myslela jsem, že to tu znám, ale nacházeli jsme se na trochu jiné louce. Tady jsme s Ney nebyly. Možná jsme jen na té západní části, o které mi říkala, vzpomněla jsem si. Krátce jsem si odkašlala a podívala se po Inaye. „Jak jste si to s Morfeusem užili? Neyteri mi o něm něco říkala. Prý jsou partneři,” zeptala jsem se a zároveň hned vysvětlila, jak znám jeho jméno. Stejně jsem pořád nechápala, co takový vztah mezi dvěma vlky obnáší. Být závislá i na někom dalším? To tak!
Taťka nás chtěl naučit, jak vyhledat vlka pomocí pachu. Udělala jsem to, co nám přikázal a nadechla se jeho pachu. Nebo spíše vůně. Uculila jsem se a snažila se jej zapamatovat. Určitě to nebude tak těžký úkol, když jeho pach znám docela dobře. Směs borůvek a ještě něčeho, usoudila jsem a lehce se oddálila. Poslouchala jsem důležité instrukce. Chtěla jsem se přeci naučit další novou dovednost. Následně jsem přikývla a zavřela očka.
Po chvilce mě znovu oslepilo denní světlo. Podívala jsem se po sestře a mile se usmála. „Kde myslíš, že může být?” zamumlala jsem a čumáček zvedla k nebesům. Snažila jsem se zachytit co nejvíce pachů a zaměřit se jen na jeden. Zřejmě jsem vydávala podivné zvuky, které připomínaly funění a někdy i chrochtání. Na mě musel být opravdu zábavný pohled. Myslím... Je to on, nebo se pletu? pomyslela jsem si a udělala krok dopředu tím směrem, odkud vycházel tatínkův pach. Nevěřila jsem si, takže jsem zatím zůstala stát a dál ověřovala správnost své domněnky.

Očka mi zářila a já byla plná energie. Za tu krátkou dobu jsme spolu s Netyeri ušly docela pěkný kus cesty, ale klidně bych si to dala ještě jednou! Sama jsem nevěděla, kde se ve mně ta hyperaktivita bere. „Zajíce. Na něco většího asi ještě nemám,” uculila jsem se. Nepotřebovala jsem si zvyšovat ego na lovu kojota, či dokonce menší srnky. Kdejaký hlodavec mi zatím opravdu stačil. Taťku jsem asi nakazila svou dobrou náladou. Docela jsem se tomu divila, protože on se většinou držel při zemi. Musela jsem se usmát ještě více. Když zmínil, že tu zřejmě je Fin, začala jsem se ohlížet. Ani v dálce jsem jej ale neviděla. Třeba odpočívá v jeskyni. Musím se mu pochlubit s novými zážitky! už jsem se opravdu těšila, až se znovu setkáme. Měla jsem toho na srdci hodně, ale jestli mě bude chtít vyslechnout, to už je další věc. Teď jsem chtěla pobýt s rodinou, protože mi všichni chyběli a já se jim nikdy tolik nevěnovala.
Krátce jsem natočila ouška směrem ven z lesa. Maminka zmizela mezi stromy. Ušklíbla jsem se. Vyměnila nás za Smrt? Ten fakt mě trochu rozhodil, ale pořád jsem věřila, že se brzy vrátí. Když konečně můžeme být všichni spolu, ona se sebere a pádí někam pryč. Po chvilce přispěchal Art a začal se táty ptát, jestli se půjdeme podívat po okolí. Pousmála jsem se na jeho dychtivostí. Já taková byla taky, ale momentálně mi hlava překypovala novými znalostmi, které mi poskytla Ney. Chtěla jsem chvilku odpočívat, ale to bych zase byla nařknuta z toho, že se své rodině vyhýbám. Až se potom vrátíme domů, zalezu do jeskyně a více jak pár dnů nevylezu, protože padnu únavou!
No, a za chvilku jsme tu byli všichni tři. Podívala jsem se na Inay. Krátce jsem stáhla uši k hlavičce a naklonila se k ní. „Omlouvám se...” pošeptala jsem jí. Kdyby se na mě pořád ještě zlobila, asi by se mnou nechtěla vést jakýkoliv rozhovor. Takže jsem nic nenadhodila a jenom se omluvila. Vrátila jsem se zase do původní pozice a dívala se na tatínka. Kupodivu svolil a chtěl nás vzít za hranice. Půjdeme naproti mamince. Švihla jsem ocáskem a zazubila se. Nechala jsem své sourozence jít první. Tam, kam jsme mířili, jsem to už znala. Nepotřebovala jsem být hned v první řadě. Uzavírala jsem celou naši skupinku.

// Východní Galtavar

Zvědavě jsem zastříhala oušky. Její bratr byl alfou v nějakém jiném lese, a to jsem považovala za dost zajímavou informaci. V hlavě mi ale pořád vázlo to upozornění, že se nemám přibližovat k ostatním smečkách. Chápala jsem to, nemohli by mi mít se mnou trpělivost. Mé otázky někdy musely být pěkně dotěrné. Alfování muselo být z mého pohledu těžké. Všechno si urovnat, mít v hlavě nějaký plán do budoucna a hlavně všechny členy znát. Já bych to nezvládla, určitě ne. Na chvilku jsem zavzpomínala na náš alfa pár. Jednoho toho vlka jsem cítila, ale můj čenich nedokázal identifikovat, jestli se jedná o vlka, nebo vlčici. Zajímalo by mě, jestli má také nějaké vymoženosti. Černobílá vlčice s kameny zaraženými v hlavě a hnědý vlk s čímsi kolem tlapky. Není to normální, že ne? pomyslela jsem si a na chvilku ztratila přehled o tom, že se už vracíme domů.
Ocásek se mi dal do kmitavého pohybu, když jsem v dálce zahlédla svou rodinu. Art byl na odchodu a i kdybychom ho pozdravila, nemohl mě slyšet. Bylo příliš pozdě. No, musela jsem se spokojit s rodiči. Oblil mě takový příjemný pocit štěstí a bezpečí. Ne že bych se s Ney cítila v ohrožení, ale pouto rodiny bylo pořád velmi silné. Po dlouhé době jsem se vzdálila od své kamarádky a vrátila se k srsti rodičů. Slastně jsem zavrněla a přivřela očka, když mě oba přivítali. Tatínek se mě zeptal, jestli nejsem hladová. Koutky mi začaly cukat do šibalského úsměvu. „Vůbec ne. S Neyteri jsme byly lovit, učila mě. A všechno se vydařilo podle plánu!” pochlubila jsem se. Nebyla jsem ten typ vlka, který by se moc často vychloubal. Spíše šlo o sdělení nejnovější informace. Kdyby se mě nezeptal, možná bych se ani nezmínila. „Všechno na tom bylo dobrodružné!” začala jsem se zářivým úsměvem. Měla jsem toho hodně co říct. „Ney mě vzala k vodopádům a na Vyhlídku, odkud je vidět na celou Gallirei. Počasí nám tedy moc nevyšlo, ale rozhodně se tam chci zajít podívat, až sleze sníh. A vůbec... Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí,” dodala jsem se spokojeným tetelením. Byla jsem nabitá pozitivní energií, která ze mě přímo překypovala.
Mamka se zmínila, že se projde za Smrtí. O té jsem už také něco věděla! Najednou mi vzrostlo sebevědomí. Jenom jsem mlčky přikývla. Sice mě mrzelo, že jen co se vrátím, ona už zase odchází, ale nic jsem nedal najevo. Už jsem si zvykla a nevyčítala jsem jí to. Byla jsem už velká a chápavá. Otočila jsem se na Ney, která se s námi loučila. Věděla jsem, že se nevidíme naposledy. Mě se jen tak nezbaví. „Zatím se měj. A děkuji za všechno,” řekla jsem směrem k ní, když už se pomalu otáčela k odchodu. Kdo ví, jestli mě ještě slyšela. Vydechla jsem.
„Dělo se tu něco zajímavého po dobu mé nepřítomnosti? Vrátil se třeba Fin?” položila jsem rodičům hned pár otázek. Coffina jsem tu necítila, ale třeba mohl být v jeskyni. Nechtěla bych ho rušit při tvrdém spánku.

// Vyhlídka

Scházela jsem níž do údolí a dávala si přitom pozor na tlapky. Sníh byl všude a když ležel na kamenech, po kterých jsme šly, docela to klouzalo. Nevěděla jsem, jestli se už rodiče vrátili, ale kdyby se tak stalo, Art by jim byl za ocasem. Většinou na sebe strhával veškerou pozornost. Mě to nevadilo, protože jsem nikdy nebyla výstřední typ, ale někdy mě jeho chování docela prudilo. Svůj pohled jsem stočila k Ney a souhlasně přikývla. „Ne že bych ho podceňovala, ale zajímalo by mě, kdy se zrovna on postaví na vlastní packy,” poznamenala jsem s úšklebkem. Kdyby mě rodiče slyšeli, určitě by se zlobili, ale už jsem měla vlastní názor, který mi nemohli vyvrátit. Čas strávený s nimi o samotě mě docela lákal. Mohla bych jim říct všechno, co jsem v posledních dnech prožila! Otázkou zůstává, zda je to bude zajímat. Jenom jsem přikývla a nic neříkala. Souhlasila jsem i s tím, že to mají lehčí. Jsou silnější, nikdo na ně nebude koukat jako na slabé chudáčky, nebudou je litovat a radit, co mají dělat. Jenže já jsem ještě pořád vlče, podle některých takovým věcem nemohu rozumět. To by koukali, nad jakými problémy přemýšlím, ušklíbla jsem se. Copak by se mí sourozenci ptali, jak vzniká zemětřesení a při magii vzduchu si rovnou představili tornádo?
Oblízla jsem si čumáček a rozhodla se zajímat o okolní smečky. Neyteri byla v tomhle tématu sběhlá, takže jsem jí věřila každé její slovo. Smrková ležela hned za řekou a jejich alfa je prý hodný vlk. Proč by ji Fin nazval tak škaredě? Určitě musel myslet jinou. Až se vrátí, zeptám se ho na to, protože takové téma nemohu nechat jen tak ležet. „Panečku, ty máš bratra alfu?!” zůstala jsem na ni s údivem zírat. Jak jsem si prohlédla naše alfy, vypadaly schopně a silně. Pokud byl takový každý nejvýše postavený jedinec ve smečce, bratr Neyteri byl určitě taky velmi mocný. „Zatím jsem tu nepotkala jiného vlka, který by měl na Galiree sourozence, nebo se mi o tom nezmínil,” poznamenala jsem a mile se usmála. „Já vím. Fin mě před tím taky varoval,” pověděla jsem. Když už mě upozorňovali dva vlci, špetka pravdy na tom musela být. Chtěla jsem se zeptat ještě na více informací, ale to už jsme se blížily k lesu.
Když řekla, že jsem skvělejší, koutky se mi zvedly v pobavený úsměv. Ráda jsem slyšela nějaké lichotky, ale kdyby jich bylo moc, už bych se možná vrtěla spíše rozpačitostí než nadšením. Byla jsem vážně ráda, že s Ney mohu počítat na další výlet k Vyhlídce. Až se vyčasí a sleze sníh, to bude teprve pravé ořechové. Ani jsem nechtěla protestovat, protože rodiče potřebovali vědět, že jsem živá a zdravá. A kdyby měli k Ney nějaké připomínky, obránila bych ji.
„Zdravím, rodinko,” uculila jsem se na všechny a chvilku ještě setrvávala u své kamarádky. Až když domluvila, udělala jsem pár kroků ke svým rodinným příslušníkům. „Moc jsem si to užila! Myslím, že bychom si to někdy mohly zopakovat,” poznamenala jsem a přiskočila k rodičům a bráškovi. Všem třem jsem oblízla tlamu a usadila se někam mezi ně. „Nikdy bych si nemyslela, že tohle řeknu, ale... Chyběli jste mi,” uculila jsem se a už nic neříkala, jen si užívala tu krásnou chvilku shledání.

// Kaskády

Domů jsem se opravdu těšila. Nikdy bych si nemyslela, že mi budu tak chybět. Bez rodiny bych si život pořád nedokázala představit, i když jsem se chtěla postavit na vlastní packy. Teď to ještě nešlo. Co když se na Ney budou zlobit, že mě vytáhla z lesa na tak dlouho? trochu jsem se zamyslela a podívala se po své společnici. Kdyby měli nějaké připomínky, rozhodně bych ji obhájila! Argumentů jsem měla hodně a určitě by na mě koukali s otevřenou tlamou. Zvesela jsem se zazubila a rozhlédla se po okolí. Krajina byla zasypána bílým sněhem, který mě zábl do pacek. Už jsem chápala, proč ho tatínek nemá rád. V tomhle zřejmě budu po něm.
„Myslíš?” řekla jsem docela pochybovačně a ušklíbla se. „Ode mě a Inay si možná odpočinuli, ale jak znám Arta, budu při nich on. Z nás tří je ten nejzlobivější, troufám si říci,” dodala jsem znovu trochu znechuceně. Měla jsem svého bratra ráda, ale někdy to trochu přeháněl. Jako by se přestal ovládat a jeho slušné chování se vypařilo kamsi. „A taky má u rodičů protekci,” můj hlásek byl mnohem tišší. Ne, nemohla jsem si tuhle poznámku odpustit. Právě proto se na rodiče zlobím. Koho by to nenaštvalo? Mezi jejich potomky by neměli dělat rozdíly a dělit je na oblíbené a ty méně oblíbené. Odfrkla jsem si, abych upustila pomyslnou páru a hlavička se mi pročistila od těch škaredých myšlenek.
Doposud jsem si myslela, že okolní lesy jsou stejné jako ten náš. Díky Ney jsem ale poznala, že tomu tak není. „Jak daleko jsou od nás okolní smečky? A jaké jsou? Fin mi říkal, že jedna, která je u nás velmi blízko, je plná zlých vlků,” podívala jsem se na ni a trochu bázlivě stáhla ouška k hlavě. Co když se s Alfami nepohodli a mají na nás spadeno? Možná jsem byla moc paranoidní, ale proč by je házel do jednoho pytle? „Jsi skvělá, Neyteri,” spokojeně jsem zavrněla a uculila se. Byla jsem jí za všechno vděčná, protože takových vlků nebylo moc. Aspoň rozhodně ne v naší smečce.
V lezení po skalách jsem si docela věřila. Nevypadalo to těžce. Následovala jsem Neyteri a snažila se jí v jejích stopách. Mé nohy byly pořád krátké, takže jsem dělala pár krůčků navíc, ale nikam jinam jsem neuhnula. Nevadilo mi, že jsme venku dlouho. Něco takového jsem naopak uvítala! Byla jsem už docela zadýchaná, ale po cestičce se šlo dobře. Jenom jsem neměla moc natrénovanou kondičku. „To nevadí. Třeba sem zajdeme později, až bude hezké počasí,” řekla jsem a podívala se po tom kousku Gallirei. Ani mi moc nevadilo, že nejde vidět všechna krajina. Měla jsem skvělý typ na další výlet mimo les! Souhlasně jsem přikývla a cupitala za Ney zpátky domů.

// Borůvkový les

Zvědavě jsem zastříhala oušky a podívala se na Neyteri, která mi říkala nové věci, a to jsem si myslela, že toho vím docela dost. Spletla jsem se. „To je zajímavé. Jenom doufám, že nás žádné zničující zemětřesení nečeká,” starostlivě jsem se zamračila. Proč se ale strachovat, když to my, vlci, neovlivníme? Když si matka Příroda něco usmyslí, taky to vyplní. Zajímalo mě, co má v plánu se mnou, pomyslela jsem si a neznatelně se usmála. Sama jsem na sobě cítila, že přemýšlím jinak než před několika měsíci, a to se mi líbilo. Připadala jsem si o něco vyspěleji a tělo se mi už taky měnilo. Nohy se mi pomalu prodlužovaly, takže můj krok už nebyl ťapavý a nejistý. Byla jsem ráda, že je Neyteri taková trpělivá a na všechno mi odpoví. Většinu věcí jsem si dokázala odvodit, což mě samotnou docela zaráželo.
Srdíčko mi bilo jako zvon a já se cítila šťastně tak, jako nikdy. „Myslím, že nejde o tom, že by byli příliš líní. Jenom jim můžu přerůst přes hlavu a měli by mě dost. Docela se divím, že tu tu pořád jsi,” zářivě jsem se zazubila a ocáskem zamávala ze strany na stranu. Ne že bych si stěžovala, ale ani Fin se mnou nevydržel tak dlouho. „Budu ráda, když si ten lov někdy zopakujeme. A kdo ví, třeba už budu o něco zkušenější!” dodala jsem se stejným nadšením. Drobná vlčice si získala místo v mém srdci a opravdu jsem věřila, že z nás budou kamarádky.
Zůstala jsem se v údivu dívat na vodopády, ke kterým jsme dorazily. Tady jednou budu muset vytáhnout Fina. Ten už je pryč pěknou dobu, copak ho nějak odrazuji? zamyslela jsem se nad naším posledním shledáním. Neřekla jsem nic špatného. To on mě odstavil k té skupince vlků a šel někam pryč. Říkal ale, že se vrátí. Nevrátil. Snažila jsem se na sobě nedat najevo, že má nálada klesla. Vždyť mi společnost dělala Ney, ta nejlepší průvodkyně! Nemohla jsem se tvářit jako na pohřbu. „Nikdy bych nevěřila, že je tu tolik krásných míst. Vždycky jsem měla za to, že náš les je ten nejkrásnější, ale zjišťuji, že tomu tak není,” poznamenala jsem s opětovným úsměvem a vydala se za vlčicí. Už jsme mířily domů. Docela jsem se těšila, i když se na mě Inaya ještě pořád zlobí. Však ji to určitě někdy přejde.
„Po skalách? To bychom si asi měly dávat pozor, aby nám packy nepodklouzly, že?” řekla jsem a podívala se k zemi. Chtěla jsem být opatrná, aby Ney neměla zbytečně problém. Rodiče se asi pořád nevrátili, ale stejně by se to dozvěděli. Začala jsem se zajímat, jak dlouho už jsme mimo domov. Pár dnů určitě, a to se mi líbilo!

// Vyhlídka

// Východní hvozd

Neyteri mi znovu začala povídat věci, které jsem doposud nevěděla. Její vyprávění bylo tak poutavé a její příjemný hlas mě uklidňoval. Vrátila se k propadlině, která mi pořád strašila v hlavě. Užuž jsem chtěla pootevřít tlamičku a zeptat se na význam zemětřesení, ale na to byla evidentně připravená a aniž bych promluvila, vysvětlení se mi dostalo. Zamyšleně jsem se podívala do země a představila si, jak by se pode mnou začala třást. „Takže se děje samovolně a my vlci ho nemůžeme zastavit, že?” chtěla jsem se ujistit, že mám pravdu. Neyteri byla starší, tudíž věděla všechno lépe a hlavně měla více zkušeností. „Když zemětřesením vznikla propadlina, mohlo se na zemském povrchu vytvořit i něco jiného? Třeba hluboká díra, která by byla později zalita vodou a vzniklo by jezero?” zeptala jsem se a tentokrát očekávala zpětnou reakci. Neměla jsem tušení, jak se nějaké jezero vytvoří, tohle mi ale přišlo docela smysluplné a reálné.
Pomalu jsem kráčela vedle Neyteri směrem ke kaskádám, které mi chtěla ukázat. Nikdy jsem se s tím pojmem nesetkala. Muselo to být něco úžasného! V tu chvíli jsem si představovala, kdo ví, co to bude a procento jistého zklamání pomalu rostlo. Naštěstí jsem se po chvilce přestala soustředit na vize a vrátila se zpátky do reality. Zářivě jsem se usmála, když mě Ney pochválila. „Tlapky se mi při rychlém běhu ještě pořád trochu pletou, ale snad to se brzy zlepší. Lov mě skutečně baví, i když přitom potřebuji druhého vlka. Už se neskutečně těším na další, i když nevím, kdo by na mě měl čas, náladu a hlavně trpělivost,” vyjádřila jsem se k tomu a myšlenkami se vrátila k otci. Říkal, že mě na lov vezme, ale nestalo se tak. Jak jsem si to měla vysvětlit? Nechce se mnou trávit volný čas, i když jsem jeho dcera? Smutné.
Po chvilce se mi naskytl pohled na vodu stékající ze skal. Zavrtěla jsem ocasem a zorničky se mi zvětšily úžasem. Něco takového jsem nečekala a rozhodně se dostavilo příjemné překvapení. „Je to tu nádherné!” zamumlal jsem a udělal pár kroků vpřed, abych vodě byla blíže. Dávala jsem si pozor, aby mi packy nepodjely. Kdyby se mi něco stalo, Ney by ze mě neměla radost. Ucítila jsem pach své sestřičky a evidentně Morfeuse, kterého zmínila má společnice. Pokrčila jsem rameny a trochu stáhla ouška k sobě. Nebyla jsem si jistá, jestli by to byl dobrý nápad. Ještě pořád se na mě určitě zlobila a já jí naprosto chápala. „Myslím, že se stejně setkáme, až budeme doma. Navíc je na mě asi ještě pořád nazlobená a j se jí moc nechci ukazovat na očích. Takže to asi objedeme,” odpověděla jsem a mile se usmála. Bylo mi blbé říkat, že jsme se hádaly kvůli takové blbosti, ale vždyť na mě v jeskyni vyjela a v mé společnosti nevypadala moc šťastně. Udělala jsem opravdu tak škaredou věc? Pravda, více času jsem trávila s Coffinem, ale ona zase měla tu bílou vlčici. Složité sourozenecké vztahy.

// Moc se omlouvám za zdržování, ale ve škole jsem toho měla moc a chuť nebyla. Příští týden už by to mělo být snad dobré.

Ušklíbla jsem se nad tím, co mi Ney řekla. Jak jsem ale mohla poznat, že někdo takový přišel? Tomuhle jsem zatím nerozuměla. Kdo by to se mnou taky vydržel, že? Podvědomě mi došlo, že zřejmě mluví o partnerovi. Ještě já žádného nechtěla, vystačila jsem si sama. K čemu by mi taky byl. Nadšeně jsem se zazubila. Byla jsem ráda, že se ke mně nechová jako k úplně malému vlčeti. Za to rodiče mě nespustí z dohledu, protože se mi může cokoliv stát. A i kdyby stalo, ten čas se nevrátí a nezabrání se tomu. Užuž jsem otevírala tlamičku, že jí znovu poděkuji za to, jak je skvělá a chápavá, ale nebylo už děkovných řečí dost? Až někdy příště.
Fakt, že se na mě nebude zlobit, mi trochu zvedl sebevědomí. Vděčně jsem se usmála a zavrtěla ocasem. Doufala jsem, že se všechno vyvede a svůj první lov si budu pamatovat jen v kladném slova smyslu. Hlavně bych jej mohla přehodit rodičům, kteří by na mě mohli být hrdí. Možná bych si u nich napravila reputaci! Krátce jsem se podívala někam, kde jsem tipovala, že by mohla být propadlina. Trochu jsem se při té představě zatřásla. To radši jakýkoliv způsob smrti, než spadnout do takové hnusné, hluboké díry. „Proč vlastně vznikla, když je naprosto k ničemu a nevšímaví vlci by do ní mohli spadnout a už se nikdy neprobrat?” ušklíbla jsem se a tiše zavrčela. Naháněla mi strach, i když jsem ji neviděla. Zrovna třeba Arta bych tipovala na takového nevšímavého vlka, který se ale z domova nehne, takže hrozba žádná nebyla.
Pomalu jsem se oddálila od Neyteri a pekelně se soustředila. V mém poli zájmu byla jen má kořist, nic jiného. Kdyby mě teď někdo vyrušil, schytal by pěknou čočku. Na vlka při lovu se přeci nemluví! Když jsem byla na správném místě, navázala jsem s vlčicím naproti oční kontakt a lehce pokývla hlavou, abych nebyla mým výpadem překvapená. Pak jsem už rychle vyběhla z místa a vydala se za zajícem. Musela jsem uznat, že byl pěkně rychlý a já mu pomalu nestíhala. V jednu chvíli jsem mu lehce nadběhla a on mi skočil přímo do cesty. Nevěděla jsem, co to způsobilo, ale něco mi říkalo, že zasáhla Neyteri. Jak jsem řekla, nevnímala jsem ani zem pod tlapkami, natožpak co dělá má společnice. Nějak mi určitě pomohla, protože proč by lovci skákal do rány. Zbytek toho řetězce jsem už znala od Skyth a hledání krční tepny mi nedalo tolik práce.
Při pochvale jsem se šťastně usmála. Krásně hřála u srdíčka. Kdybych neměla chlupy, určitě by viděla, jak se červenám. Pustila jsem se do rvačky s kůží zajíce. Nechtěla jsem skončit v závěji jako prvně. Možná, že jsem za tu dobu nabrala nějakou sílu, protože teď mi to šlo mnohem lépe. Zuby jsem se pořádně zahryzla do volného kožichu a strhla ho. Pak jsem se konečně pustila do zaječího masa, které mě dokázalo nasytit na dlouhou dobu. Přitom jsem zaslechla, jak Ney zase o něčem mluví. Spolkla jsem poslední sousto a až pak se dala do řeči. Chtěla jsem přeci, aby mi rozuměla. „Dobře. Má duše dobrodruha na chvilku zalezla, takže se domů i těším,” řekla jsem a hned zase zabořila čumák do jídla.
Po několika minutách jsem si už jenom spokojeně oblizovala tlamičku. Zastříhala jsem oušky a zlatavá očka upřela na svou průvodkyni. „Něco mi říká, že rodiče v lese nebudou a alfy jsem také necítila, když jsme odcházely. Třeba o tom nikdo neví, tím pádem nedostaneme vynadáno,” poznamenala jsem a zamyslela se. Mamka s taťkou nevypadali, že by se vrátili po pár dnech. Chtěli mít od nás náležitý pokoj, tak si jej dopřáli a hodili nás Neyteri a Morfeusovi. Až na Arta, ten se válí někde v lese a straní se nám. Už jsem se tedy psychicky připravovala na větší množství vlků, ale vyslovila návrh, který se mi více než zamlouval. Radostně jsem zavrtěla ocasem a souhlasně štěkla. „Musí být zajímavé. Budu jen ráda, když mě tam zavedeš,” řekla jsem a snažila se zůstat klidná. Jenže to tolik nešlo. Chtěla jsem skákat dva metry do vzduchu, ale musela jsem zachovat jistou vážnost. Aspoň teď, když tu mám společnost. Až budu sama, mé chování se zase trochu pozmění.

// Kaskády (kamkoliv za Ney :D )

// Řeka Kiërb

Kráčela jsem vedle své průvodkyně a přitom ji poslouchala. Ani jedno slovo mi neuniklo, byť bylo třeba o něco tišší. Neuniklo mi, že se začalo stmívat. S úšklebkem jsem se rozhlédla po okolí. Všechno bylo docela tmavé, ale pořád jsem viděla na jedničku. Výhoda nočního vidění. Zastříhala jsem ušima a překvapeně se podívala po Neyteri. „Jak ho můžu najít? Ještě žádného tak ochotného vlka jsem nepotkala. A už vůbec ne toho, který by plnil to, co mi na očích vidí,” poznamenala jsem. Ani rodiče jsem do takové skupiny nemohla zahrnout, protože mi nejednou něco zatrhli, ale já za to byla ráda. Aspoň se ze mě nestane rozmazlené vlče, které vždycky mělo to, na co si vzpomnělo. Za to jim budu muset poděkovat, až vyrostu, pousmála jsem se a zhluboka se nadechla.
Les voněl skutečně dobře, ale Borůvkáči se nic nemůže rovnat. Světě div se, už jsem se těšila na tu ovocnou vůni, kterou jsem před pár dny nemohla vystát. Výlet mi opravdu prospěl. Všechny magie jsem si uložila v hlavě a byla jsem si jistá, že znalosti určitě využiji. Byl by trapas, kdybych šla za Smrtí a nevěděla, co mi může nabídnout. „Děkuji za rozšíření mých obzorů,” poděkovala jsem Ney. Vážně jsem byla šťastná. Někdy jí to vrátím.
Tentokrát jsme se začaly bavit o lovu. Konečně! Mlsně jsem si oblízla čumáček a znovu ji bedlivě poslouchala. Překvapil mě ten způsob lovení. Vždyť takový mě Skyth neučila. Když domluvila, chápavě jsme přikývla. Můj první pořádný lov a ještě k tomu v noci. 'Skvělá' kombinace. „Nebudeš se na mě zlobit, když to pokazím?” zeptala jsem se nejistým hláskem. Ve většině věcí jsem si moc nevěřila a výjimkou nebyl ani lov. Zkrátka jsem měla pocit, že by jí vadilo, kdybych to pokazila. Musela jsem se tedy ujistit.
Popošly jsme ještě hlouběji do lesa. Neyteri mi prozradila, že se to tu nazývá Východní hvozd. Rozhlédla jsem se. Nikde jsem tu propadlinu neviděla, takže jsme zřejmě nebyly tak blízko domovu. „Propadlina? Tam může vlk spadnout?” zastříhala jsem oušky. Docela mě děsilo, že někde na hranicích s naším lesem se nachází díra, do které by mohl zahučet kdekdo. Otřásla jsem se a očima vyhledala místo, na které se dívala i Ney. Znovu mi zopakovala taktiku, kterou se budeme řídit. Zhluboka jsem se nadechla a všechno si v hlavě urovnala. „Rozumím, souhlasím,” zašeptala jsem a pomalu se vydala k zajíci. Obcházela jsem ho ale pěkným obloukem. Když mi má spolulovkyně zmizela z dohledu, skrčila jsem se k zemi. Začala jsem dýchat tišeji a pohled jsem upírala k zemi, abych nešlápla na žádnou větvičku. Celkově jsem se vyhýbala všemu, co by mohlo nadělat rachot.
Zastavila jsem se až po několika metrech, kdy jsem byla od zajíce tak akorát vzdálená. O ničem netušil a my tu na něj šily boudu. Očkama jsem vyhledala Neyteri, která byla na opačné straně. Neznatelně jsem přikývla a v pokrčení se ještě o trochu přiblížila. Seskládala jsem si packy tak, abych zamezila zakopnutí o ně. Byla jsem skutečně tak 'šikovná', že bych se dokázala přizabít o svoje vlastní tlapky. Po kom já tu nešikovnost mám?
Když se zajíc nedíval mým směrem, z místa jsem rychle vystartovala. Muselo to vypadat vtipně, protože jsem o své packy stejně zakopla. Naštěstí jsem to vybalancovala. Pár rychlých kroků a mohl být můj, jenže on si mě všiml. Naštvaně jsem zavrčela, když se ode mě začal vzdalovat. Předvídat jsem ještě pořád neuměla, ale pokusila jsem se o naběhnutí. Zajíc z nepochopitelných důvodu skončil na mou stranu. Že by byl tak hloupý jako ryby, že jde lovci přímo do rány? Vyskočila jsem a dopadla přímo na jeho hřbet. A zbytek jsem už znala od Skyth. Rychle jsem našla krční tepnu a zakousla se do ní. Tohle byl snad ten nejzmatenější lov, který jsem mohla předvést.

// Velké vlčí jezero

Neyteri potvrdila mou domněnku, že zřícenina musí být opravdu velká. Ne do výšky, ale co do prostoru. Jak se tam asi Smrt vyzná? To se tam neztratí? A jak takové území může uhlídat! Určitě má tolik magií, že si dokáže vytvořit dvojnice, které jí dávají vědět o tom, jestli je někdo v jejím teritoriu, zapřemýšlela jsem. Nahlas jsem nic neřekla, protože by to bylo mnoho otázek. Nechtěla jsem Ney unavit, takže jsem si to nechala na někoho jiného. Třeba se najde ještě nějaký takový trpělivý vlk, který by snesl mé přívaly otázek. „Takže Smrt zůstává pořád na jednom místě,” poznamenala jsem nahlas a zopakovala tak její slova. Musela jsem si to urovnat v hlavě. Nechápala jsem, jak někdo může žít celý život jen na jednom místě. Mě to táhlo dál od domova a sakra moc jsem si přála poznávat zbytek Gallirei. Snad se mí rodiče nakonec umoudří a dlouhý výlet mi povolí.
Dostalo se mi ocenění 'vzorný posluchač'. Zářivě jsem se usmála a horlivě přikyvovala. Ve skutečnosti jsem poslouchala ještě bedlivě, než si myslela. Přímo jsem hltala každé její slovo. A nebylo tomu jinak, když mi začala vysvětlovat další magie. Jen jsem nad nimi zírala. Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového existuje. „Kdybych tedy ovládala příkaz, můžu si vytvořit takového sluhu, který by mi plnil přání!” zvesela jsem vyštěkla a zakřenila se. Samozřejmě že bych něco takového neudělala, nebyla jsem dostatečně zlomyslná. Art by toho byl schopný, určitě. Mě však zaujala ještě více neviditelnost. Úplně přesně vystihovala můj charakter, kdy bych se někdy nejraději propadla do země. Takhle bych jen mohla zakouzlit a nikdo by mě neviděl. „Neviditelnost skryje i můj pach, nebo jen mé tělo?” zeptala jsem se. Opravdu by se mi to zamlouvalo. O pach mi nešlo, protože i kdyby mě vlk cítil, ale nedokázal by mě najít, byl by v koncích.
Při vzorkování onoho odznaku prý nic necítila. To mě trochu zarazilo. Až teď mi došlo, že Smrt a Život jsou něco více než jen obyčejní vlci. Taková moc by se mi taky líbila, ale asi by mi rychle přelezla přes hlavu. „Může to být tedy kterákoliv. Jak jí mám potom dopomoct k rozvoji, když nebudu vědět, na co přesně se zaměřit?” stáhla jsem ouška k hlavě a povzdechla si. Byla jsem teď docela zmatená. Počkám na rodiče, třeba mi k tomu taky něco řeknou. Byla bych jen ráda, kdyby si na mě udělali čas a já s nimi probrala to prozkoumávání. Ve velké skupině by to nešlo, protože každý by chtěl někam jinam a já chtěla být svým vlastním pánem. Aspoň na tom putování, když už nikde jinde ne.
Přiblížili jsme se k řece. Raději jsem se pořád držela po boku Neyteri. Nechtěla jsem tam přeci spadnout. To by nedopadlo dobře. Zeptala se, co všechno mě ta vlčice učila. „Taky ovládala nějakou magii a vytvořila přede mnou hned několik zvířat. Já si vybrala zajíce, který tam čirou náhodou proběhl. Skyth mi ho chytila, přidržela a já se zakousla do jeho krční tepny,” popsala jsem rovnou celý průběh našeho lovu. Nikdy jsem žádný pořádný neviděla a nevěděla jsem, že tohle se za lov nedá považovat. Počítala jsem ale s tím, že si mě vezme do parády tatínek, a to se nestalo.

// Východní hvozd

Neyteri prohlásila, že někdy rybám šplouchá na maják. Musela jsem se začít smát, protože mě to opravdu pobavilo. Jejich malé mozečky asi nevydržely takové horko. Vlastně jsem se tomu ani nedivila. Jak jsem se dozvěděla, takové horko bylo v zimě nepřirozené. Kdo by se z něčeho takového nezbláznil?
Oblízla jsem si čenich a pořád seděla jako vzorný student, který vždycky všechno poslouchá. Chtěla jsem se dozvědět nové věci a Neyteri mi teď vyprávěla o něčem, co mi rodiče neřekli. Nestojím jim ani za krátké povídání. Ta uražená stránka tu pořád byla a docela ovlivňovala moje další chování. Vlčice packou ukázala směrem, kde by se měla nacházet zřícenina. Otočila jsem tam hlavičku a zastříhala oušky. „To je asi velký komplex, že?” zeptala jsem se spíše řečnickou otázkou. Když jsem to srovnala s naší smečkovou jeskyní, sídlo Smrt bylo určitě několikrát větší. Podívala jsem se po své opatrovatelce a vděčně se usmála. „Proč jsou od sebe tak daleko? Jako sourozenci se snad nesnesou?” vrátila jsem se hned k prvnímu faktu, který mi řekla. S Inayou i Artem jsem momentálně byla rozhádaná, ale pořád to byli moji milovaní sourozenci. Nedokázala jsem si představit život bez nich, ač to mezi námi někdy hodně skřípe.
„Takže jsou dva druhy magie? Zmiňovala jsi živly, to je jeden druh,” položila jsem jí další otázku a doufala, že jí porozumí. Pro jistotu jsem svou myšlenku ještě upřesnila: „Živly jako oheň, vzduch, země a voda. Jak se ale nazývá ten zbytek magií?” Teď už snad věděla, co tím myslím. Smrt učila jedny, Život zase ty druhé. Musel být mezi nimi rozdíl, protože proč by vlci navštěvovali oba, kdyby nabízeli úplně stejný výběr magií? Pohledem jsem se vrátila k odznakům magie, o kterých mi Netyeri povídala před chviličkou. „Bolelo to, když se ti objevily? A to jsi spala a nic jsi necítila? Jak to Smrt dokáže?” čumáček jsem znovu přiblížila k těm podivným klikyhákům a pousmála se. I já takové chtěla, ale až budu veliká a ti dva mě nesežerou. Teď by si na mě Smrt pěkně pochutnala. Nechtěla jsem skončit jako její dezert.
Zazubila jsem se nad představou mnou vytvořeného prostředí. Určitého vlka bych zmátla určitě ještě víc! Byla by to zábava, aspoň pro mne určitě. Chápavě jsem přikývla, když odpověděla na můj dotaz ohledně objevení magie. Spadl mi kámen ze srdce, že to nebylo tak dramatické, jak jsem si zprvu myslela. „Jaké mám předpoklady k vrozené magii?” zeptala jsem se, ale teď jsme tak nějak věděla, že mi asi neodpoví úplně přesně. Nechápala jsem, jak se něco takového volí. To za mnou přijde Život a zeptá se, jakou magii bych chtěla ovládat? Nebo mi ji přidělí Smrt, a to by byla určitě ta, která se ke mně nejméně hodí.
Zvesela jsem zavrtěla ocasem, když Ney zavelela k odchodu. Už jsem se opravdu těšila, až si znovu zalovím. „Nejsem v tom moc dobrá, ale chci se zlepšit! Učila mě to jedna vlčice na Galtavaru,” poznamenala jsem a energicky vykročila kupředu. Byla jsem ráda, že poznám další kouty světa. Už teď jsem byla přeplněná zážitky, až se vrátím domů, asi brzo puknu, pokud to někomu rychle neřeknu. No jo, ale kdo by mě vyslechl, když jsou sourozenci nahněvaní?

// Řeka Kiërb

„Samy skočí do vlčí tlamy? Copak jsou tak hloupé, že jdou dobrovolně na jistou smrt?” zeptala jsem se a trochu se zamračila. Jejich mozek asi nepobíral, že vlci jsou hladoví predátoři, kteří si na nich pěkně pochutnají. To bych si radši nějakou ulovila vlastními tlapkami, než jídlo dostala úplně bez práce. Bylo by to moc jednoduché a bez práce. Neyteri se opravdu rozmluvila. Z toho jsem odvodila, že ji náš rozhovor baví. Kdyby tomu tak nebylo, do tématu by se tolik nezažrala. „Takže cvičit můžu, jen když přitom neztratím vědomí a neudusím se,” poznamenala jsem se zářivým úsměvem. Její historku jsem si představila před očima a musela jsem přiznat, že z pohledu přihlížejícího vlka, to musela být opravdu zábava. Jen Ney si tu chvíli určitě neužívala.
Zadržování dechu jsem chtěla vyzkoušet, až budu o samotě. A hlavně bez přítomnosti sourozenců. Určitě by si ze mě dělali srandu. Překvapilo mě, že takoví vlci, kteří dokážou naučit magie, jsou hned dva. A překvapivě byli i příbuzní. Střihla jsem ouškem a trochu se zamračila. „Jsou odtud daleko? Jak třeba vypadá ta zřícenina?” zeptala jsem se. Teď jsem rozhodně nějakou návštěvu neplánovala. Třeba jsou jako ti vlci ve vedlejším lese, o kterých mi říkal Fin, a chtěli by mě sežrat. Na to jsem měla svůj kožíšek moc ráda. Změna barvy očí mě lákala. Nebyla bych pak tak obyčejná a navíc by si všichni mysleli, že mám jinou vrozenou magii, než tomu bylo ve skutečnosti. Ke mě by se asi hodily červené, ale nějaká kombinace bílé a červené by taky nebyla na škodu. „Takže tě naučí magii za určitý poplatek. Není to trochu nevýhodné? Budeš sice o jednu magii lepší, ale co když přijdeš na to, že ti vůbec nevyhovuje? A navíc když je Smrt tak 'příjemná', možná bych spíše šla k jejímu bratrovi. To setkání by možná proběhlo v lepším duchu,” přemýšlela jsem nahlas, ale u Neyteri jsem si to mohla dovolit. Nebylo to nic proti ničemu. Aspoň jsem se vyjádřila k tématu. Vysvětlila mi magii mých rodičů. Opravdu mě zaujala ta maminčina a neodpustila jsem si další zvědavou otázku. „Vytvořila bych kolem určitého vlka prostředí, ve kterém ve skutečnosti není, ale můžu ho přenést do mnou vymyšleného? Třeba s oranžovou střechou, zvířecími mutanty a fialovou vodou,” přitom jsem se rozhlédla kolem. Kdybych měla vrozenou magii po mamince, má oběť by to opravdu 'vyhrála'. Měla jsem totiž neuvěřitelně bujnou fantazii a dokázala bych ho přenést do neexistujícího prostředí. Byla by sranda sledovat jeho reakci.
Pravda, byla jsem docela smutná z toho, že nemám magii. Neyteri mě však vyvedla z omylu. Každý vlk nějakou měl, včetně mě. Zavrtěla jsem ocasem a zářivě se usmála. Bylo na mě vidět, že se mi nálada zvedla hned o pár stupňů. „Jak poznám, že se u mě magie projevila? Kdybych třeba ovládala vzduch, začalo by se vedle mě tvořit tornádo?” zeptala jsem se, protože jsem chtěla poznat, až takový moment nastane. Tornádo by se přehlédnout nedalo, ale třeba zase zafungovala má bujná představivost. Ve skutečnosti by to nemuselo být tak dramatické.
Nad její další větou jsem se trochu zamračila. „Já unavená nejsem, nevím jak ty. Zpátky domů se mi ještě nechce. Chtěla bych objevovat okolní svět!” vykouzlila jsem prosebná očka. Do lesa mě opravdu nic netáhlo, protože jsem e docela bála představy, že by tam byla Inaya. Omlouvání mi nikdy moc nešlo, určitě je na mě pořád naštvaná. „A možná bychom mohli jít někam, kde jsou zajíci. Aspoň bych se procvičila v lovu,” navrhla jsem. Únava mě nepřepadávala, ale můj žaludek prosil o doplnění. Možná to bylo špatně, ale nějaká síla mě táhla někam dál do světa. Nemohla jsem přeci odolávat věčně.

Dychtivě jsem se dívala na Neyteri a přemýšlela, na co bych se jí mohla zeptat. V hlavě jsem měla spoustu nezodpovězených otázek, ale nebyla jsem si jistá, jestli ji tím nebudu otravovat. Dobrá polovina byla totiž úplně banální, a to by ji přestalo bavit. Zastříhala jsem ušima a otočila se na vlčici. Má domněnka o nebezpečnosti těchto zvířat byla evidentně správná. Parohy by mě mohly s klidem propíchnout a poranit. Byl snad větší důvod, proč se jim vyhýbat velkým obloukem? Až mě vezmou na smečkový lov, bude nás víc a určitě by mě dali na nějaké bezpečnější místo, pomyslela jsem si a začala si takovou událost představovat. Bohatě mi stačilo lovení zajíce, to byl ve mně adrenalin na nejvyšší úrovni.
Přiblížila jsem se k vodě a nedůvěřivě se na ni dívala. Pila jsem z tůňky na území smečky, ale jezero bylo minimálně třikrát větší. Já z velkých věcí měla respekt, možná i strach. Na Neyteri jsem se obrátila s otázkou ohledně plavání. Nějak se ve vodě přeci musím pohybovat, když nedosáhnu tlapkami na dno. Po hladině asi žádný vlk neuměl chodit, ale bylo by to super! „Když lovíš ryby, musíš se potopit pod hladinu, ne? Jak zůstaneš dlouho pod vodou?” zeptala jsem se a packou lehce hrábla do vody. Malé kapičky mi vystříkly na plece. Zavrtěla jsem se a zvesela se usmála. Už teď mi bylo jasné, že mne plavání bude bavit, stejně tak lovení rybiček. Jen kdybych si našla ještě skvělého parťáka, kterého bych ničím neotravovala. Vždyť Fin má i jiné kamarády, nemůže se věnovat jen mě, i když by mi to vyhovovalo.
Nemohla jsem spustit oči z jejích tlapek. Klikatily se tam nějaké čmáranice a mě zajímalo, jestli něco znamenají a co to přesně je. Posadila jsem se, ocásek obtočila kolem pacek a Ney poslouchala. Jako bych byla ta nejvzornější žákyně. S magií se vlk narodí, ale vždyť já nemám žádné nadpřirozené dovednosti, trochu jsem posmutněla. Nechtěla jsem jí ve výkladu přerušovat, ale má zvědavost se nedala ovládnout. „Ty ovládáš magii Země a máš zelené oči. Jakou vrozenou magii mají moji rodiče, když jsou jejich oči zbarvené do fialové a červené?” zeptala jsem se a znovu jsem zářila. Nikdy mi svou magii neukázali. Copak si zase mysleli, že jsem na to příliš malá?! To by mě naštvalo, ne že ne. „Jsou vážně hezké,” řekla jsem směrem k odznakům a přiblížila k nim čumáček. Ale jen o opravdu malý kousek, aby to zase Neyteri nevadilo. „Kdybych něco takového chtěla také, mám za ní dojít? A jak se chová? Je hodná?” vypadlo ze mě hned několik otázek, což jsem neplánovala. Ale já měla potřebu se pořád na něco ptát, nedokázala jsem ten chtíč po vědění zastavit.
Najednou přede mnou vyrostl trs nějakých květin. Zůstala jsem stát jako socha. Takže to, co mi ukazovala Skylieth, byla také nějaká magie. „Páni! Jsi vážně šikovná!” dostala jsem ze sebe s nadšeným tónem a ocáskem jsem znovu zavrtěla. Pak jsem se ale znovu dostala do trochu umírněnější nálady, protože jsem si vzpomněla, o čem mluvila hned ze začátku.
„Vlk se s nějakou magií narodí, ale... Já na sobě nepociťuji, že bych něčím oplývala,” řekla jsem a stáhla ouška k sobě. Všichni vlci v mém okolí měli zbarvené oči, takže něco ovládali. Jen já měla zlatá očka a nic se s mou osobností nedělo.