Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Kaskády

Při cestě nahoru jsem málem vyplivla plíce. Pospíchala jsem a neodhadla svou vytrvalost. Byla téměř na nule, jak jsem zjistila. Každý kámen mi přišel větší a nepřekonatelnější, ale byly pořád stejné. To jen byla má bujná fantazie. Ne, nemohla jsem to obejít a ušetřit si tuhle námahu. Po Galtavaru by se mi šlo mnohem lépe, nadávala jsem si pořád a pořád dokola. Mé proudící myšlenky mi nedaly pokoj. Ale i přesto, že jsem si málem ukousla jazyk, jsem se dostala na vrchol.
Zastavila jsem se v bezpečné vzdálenosti od okraje a vykuleně hleděla do dálky. Výhled neměl jedinou chybičku! Přede mnou zlatě zářily nějaké ohromné kopce, které se mi zdály tak blízko, ale přitom jsem se jich ani packou nemohla dotknout. Právě rozkvétající louky se barvily do červené, jedna dokonce i do bílé. Zamávala jsem ocáskem a vesele vyštěkla. Tak nádherné místo jsem ještě nikdy neviděla. Neyteri měla pravdu, až bude krásné počasí, výhled bude mnohem, mnohem hezčí. Vážně jsem se jí musela pochlubit. Teď je čas jít domů, konečně se uložit ke spánku, připomněla jsem si svůj cíl. Ta fyzická námaha mě trochu probudila, ale přesto jsem se cítila nemálo oslabená. Vydala jsem se do lesa, který i odsud působil krásně. Už teď mě zajímalo, o co jsem přišla a jestli se Fin za tu dobu vrátil. Opravdu ráda bych ho viděla.

// Borůvkový les

// Východní hvozd

Cestička se začala měnit v kamenité stoupání. Měla jsem to lehčí než v zimě, protože na jednotlivých kamenech neležel sníh. Ten mi dokázal pěkně zprotivit život. Pěkně to na něm klouzalo a já byla ráda, že jsem si tehdy nic neudělala. Všichni mi pořád dokolečka říkali, že mám na sebe dávat pozor. Když je ale příroda proti vám, někdy se zkrátka něco stát musí.
Stoupání ještě nebylo tak obtížné. To mě čekalo až za chvilku. Znaveně jsem se posadila a podívala se na padající vodu. Odrážely se v něm paprsky ranního sluníčka a naskytl se mi opravdu nádherný pohled. Pokud se dohrabu na Vyhlídku, nebudu toho litovat! Takové krásné počasí je naprosto ideální. Určitě o tom povím Neyteri, až ji zase potkám, uculila jsem se při vzpomínce na svou kamarádku. Právě ta mě sem zavedla. Tehdy jsme tu potkali i Morfea s Inayou, ale byly jsme rozhádané. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli se na mě znovu nenazlobí kvůli mému odchodu. Ale když já byla opravdu moc unavená. Ještě před naší túrou jsem nespala, a to už byla pekelně dlouhá doba!
Mlčky jsem se rozhlédla a až teď si uvědomila, že mamka taky někam spěchala. Místo toho, aby se věnovala nám, zase někam odpeláší, zavrčela jsem. Jistě, mě se už věnovat nemohla, ale pořád tam byla Inaya s Artem. Zvlášť mou sestřičku nemusela opouštět, když se před nedávnem zranila. Co kdyby ji to pořád bolelo. Tohle mě opravdu nemálo vytočilo, ale nemohla jsem si otevřít tlamu. Zase bych dostala vynadáno, a přitom jsem říkala pravdu! Vůbec poprvé jsem se naježila a znovu naštvaně zavrčela. Ještě pořád to znělo dost legračně, ale každý musel vycítit, že nejsem v dobré náladě.
Raději jsem se znovu dala na cestu, abych se co nejrychleji vrátila do rodného lesa. Musela jsem si odvyknout mu přezdívat domovem. Za pár dní už se k němu nebudu moct přiblížit, protože bych narušila teritorium smečky, do které nepatřím. Náš alfa se zdál dost benevolentní a milý a s nějakými návštěvami by nemusel být problém. Pokud tam někdo z mé rodiny zbude...

// Vyhlídka

// Narvinijský les

Byl to opravdu zvláštní pocit, jít lesem někam do neznáma a ještě ke všemu úplně sama. Cítila jsem na hřbetě mírné mravenčení. To zvládneš, Litai! Věř si aspoň trochu! chtěla jsem se dokopat k trochu jistější chůzi. Musela jsem si na takový nejistý pocit zvyknout. Sama jsem se rozhodla, že se chci toulat dle své chuti. Tohle byla snad ta nejhorší daň. Cestovat sama, pokud by se nenašel nějaký dobrosrdečný vlk, který by mi pár prvních dnů dělal společnost. Fina jsem bohužel musela zavrhnout, protože jsme se neviděli už opravdu dlouho. Nechtěla jsem mu lézt pod ocas.
Zpozorněla jsem. Za cestička mi najednou přišla povědomá. Zastavila jsem a zadívala se na krajinu ještě více pečlivě. Ten lov s Neyteri. Touhle cestou jsme potom šly zpátky domů! konečně mi došly souvislosti. Zářivě jsem se usmála a kdybych měla energii navíc, možná bych si i vesele povyskočila. Teď jsem ale myslela na co nejrychlejší přesun do rodného lesa a na spánek. Když už jsem cestu znala, nebyl tu jediný háček. Pokud jsem si dobře vzpomínala, lovily jsme ještě za sněhu. Krajina byla tehdy trochu jiná, ale přesto se podobala. Už jsem se těšila, až se konečně vyšplhám na Vyhlídku a Gallirea bude pod mými tlapkami. Počasí by se do té doby nemělo pokazit.
Tlapky mě už začínaly bolet, takže jsem se na jednom malém plácku zastavila a sklonila hlavu k zemi. Nějaký trénink vytrvalosti mi opravdu chyběl. Takovou zátěž, která byla pro dospělého vlka jak nic, jsem zkrátka nedávala. Zhluboka jsem se nadechla a pak zase vydechla. Byla bych schopná na místě zalomit do tvrdého spánku, ale mohlo tu číhat nebezpečí. Musela jsem vydržet až do Borůvkového lesa. S tím jsem se zase vydala dál.

// Kaskády

Zadívala jsem na svůj odraz, který se mihotal v tekoucí vodě. Myslela jsem si, že když natáhnu hlavičku blíže, uvidím nějakou patrnou změnu. Nic takového se ale nestalo. Byly obyčejně zlaté. Sice nikdo z nich neměl narážky na mou barvu očí, ale cítila jsem se zvláštně. Právě proto jsem taky odešla, abych nevypadala jak největší bručoun. A ještě by si mysleli, že jsem se urazila. To opravdu ne, jen mi bylo líto, že Inaya s Artem jsou o dva skoky dál.
Zaslechla jsem za sebou bratrův hlas. Stydlivě jsem se ošila a podívala se na něj. Seděl vedle mě a promlouval mi do duše. Chtěl mě rozveselit. „Je mi to opravdu jedno. Máš pravdu, na barvě očí nesejde,” přitakala jsem a po malé pauze zase pokračovala: „Jen jsem už dlouho nespala a nechci vám kazit den svým kyselým výrazem. Půjdu se domů prospat, trefím sama. Vyřiď jim to, prosím.” Vysvětlení jsem podala smysluplně, a to jsem si myslela,že se na nějaká slova nezmůžu. Dokázala bych zalomit klidně i v sedě, ale tady jsem se necítila dobře. Plno cizích vlků, neznámé prostředí. Jít navštívit tetu byl fajn nápad, ale ráda bych se ještě podívala domů. Ještě předtím, než se definitivně rozhodnu. Art odešel a já tu opět zůstala sama.
Ohlédla jsem se za skupinkou. Evidentně se dobře bavili, ale já už na nějaký lov neměla energii. Zvedla jsem se a předními tlapkami vstoupila do řeky. Půjdu domů, zvládnu to! Musím jim dokázat, že se na mě dá spolehnout, že dokážu dodržet slovo, pomyslela jsem si a otevřela tlamičku, že se jim aspoň ozvu, ale však Art už mohl dávno vyřídit můj vzkaz. Proto jsem pomalu vstoupila do řeky, přebrodila ji a ocitla se na druhé straně. Zamířila jsem někam dál mezi stromy.

// Východní hvozd

// Omlouvám se za přeskakování. Chtěla jsem počkat ještě na reakci Inayi, ale stejně nejsem přímo u vaší skupinky a k odchodu jsem se už stejně chystala dávno

// Já vám nevím, mám v tom zmatek. Ještě tu je Lucien, ne? Až budu na řadě, kopněte do mě někdo...

Zastříhala jsem oušky a pozorně poslouchala maminku. Co všechny s těmi nápadníky mají?! zamračila jsem se. Neyteri mi o nich povídala, teď dokonce i mamka. Žádného sluhu jsem přeci nepotřebovala. Vystačila jsem si sama! Tohle téma jsem radila hodila za hřbet a rozhlédla se po lese. Byla jsem trochu nervózní z toho, že je tu tolik vlků. U nás doma takové rušno nebylo. Nebo snad ano? Členy své rodné smečky jsem brala automaticky jako neškodné, ale tady jsem si nebyla tak úplně jistá. Poznala jsem tetu Scaritu, které jsem se mimochodem ani nepředstavila, a toho vlka s velkým proužkem na boku.
Své zraky jsem stočila na mamku.. Začala mi popisovat svou vrozenou magii, ohledně které jsem jí položila otázku. Popisovala nám, jak si dokáže podmanit vlčí mysl, jak moc jsou iluze mocné. „Páni. To kolikrát může být zábava, že? Když máš třeba pod tlapou vlka, kterého moc nemusíš,” konstatovala jsem a uculila se. Trochu zlomyslnosti ve mně bylo, ale nikdy bych nikomu neublížila. Aspoň ne do té míry, že by byl na pokraji smrti a zbláznění. Inaya poznala docela důležitou věc. Neodkázala jsem si představit, že by se vrozená dovednost obrátila proti mně. Bylo by to hodně nebezpečné.
Opravdu jsem si nebyla jistá, zda jsem jim měla říkat, že bych chtěla ze smečky odejít takhle brzy. Ale když mě táhl ten svět venku a nechtěla jsem se otáčet na někoho, kdo by mě mohl brzdit v prozkoumávání. Uvědomovala jsem si, že pro mě to bude o něco nebezpečnější než pro dospělce, ale tento fakt můj názor nezměnil. Překvapilo mě, že zatím zůstávala v klidu. O něco jsem pookřála a úlevně se usmála. „Nevěděla jsem, že to vezmeš tak v pohodě,” přiskočila jsem k ní a vděčně jí oblízla dolní čelist. „Slibuji, že na sebe dám pozor, nechytnu se žádné špatné skupiny vlků, kteří by mě kazili a určitě se vrátím, abych vás všechny zkontrolovala,” dodala jsem a vesele zavrtěla ocáskem. Vykouzlila jsem ten nejvíc andělský úsměv a očka mi přímo zářila. Ucítila jsem na svých bedrech váhu a o chvilku později jsem měla mokrou tvář. Inaya. Uculila jsem se a oblízla ji nazpátek. „Taky na vás nezapomenu,” pronesla jsem tiše a na obě se významně podívala. Nechtěla jsem je nijak ranit, i když se mi to zřejmě podařilo, ale já jistou dávku svobody a bezstarostnosti potřebovala. Inay se omluvila, že jí začíná bolet hlava a usnula jako dřevo.
Mile jsem se uculila, když se k mému čenichu přihnaly dva známé pachy. Voněly po borůvkách a byl v něm cítit specifický odér naší rodiny. Oblízla jsem si čumáček a zadíval se někam do dálky. Jenže oba přišli z druhé strany. Světové strany mi zřejmě ještě pořád nešly. „Ahoj,” šeptla jsem a nejistě se usmála. Oba mi oblízli čenich. Takové pozornosti jsem se nikdy nedožadovala, ale teď mi to nevadilo. Byl to přeci můj otec a bratr. „Už jsi v pořádku, Arte? Nic ti není?” zeptala jsem se a podívala se na něj. Bohužel se naše výška lišila o pár centimetrů, ale přesto jsem si všimla jeho očí. Hrklo ve mně. Rychle jsem se podívala na taťku, jehož duhovky byly podobně červené. „Jak se ti tak rychle změnily oči?! Když jsme se naposledy viděli, měl jsi je ještě zlaté a bez červeného nádechu,” zmateně jsem si ho prohlížela a lehce přitiskla ouška k hlavě. Samozřejmě že jsem mu magii přála, ale nechápala jsem ty rychlé fyzické změny. Povzdechla jsem si, když se zeptal na tu mou. „Já nevím. Nepociťuji na sobě nějakou rapidní změnu,” řekla jsem a nezněla nijak zdrceně. Nepotřebovala jsem magii objevit hned v raném věku. Však ona si mě jednou najde. Jednou určitě ano, usmála jsem se.
Inaya se po chvilce probudila a začala vítat chlapskou část naší rodiny. Mile jsem se uculila a na chviličku je přestala vnímat. Začala jsem si olizovat packy a mýt si srst na plecích a bříšku. Jenom jsem zaregistrovala, že už taky přišla na to, že má Art načervenalé oči. Když jsem znovu zvedla zraky, zadívala jsem se na všechny. Zastavila jsem se právě u sestry, která měla kukadla na úrovni těch mých.„A tobě zase zelenají,” promluvila jsem na ni a zářivě se na ni zazubila. Až mě děsilo, jak moc rychle jsme dospívali.

// Haruhi, Inaya, Litai, Sayap a Art?

Zářivě jsem se dívala na obě vlčice a upřímně se usmívala. Bylo mi s nimi dobře, ale obávala jsem se, že jakmile přijde Art s tátou, ta hezká atmosféra se rozpadne. Mamka se bude starat, kde se loudali a určitě bude chtít vědět, z čeho mu bylo špatně a proč zůstal sám na území smečky. Povzdechla jsem si a sklonila hlavičku k zemi. Můj bratr vzbudil docela dost povyku, nikdo to nemůže nechat jen tak být. Následně jsem souhlasně přikyvovala na to, co Inaya řekla. Vážně jsem si neodkázala mamku představit ještě pěknější a v lepší formě. Vždyť teď byla v těch nejlepších letech!
Mrkla jsem na mamku a znovu si rozvzpomněla na rozhovor mezi mnou a Neyteri. Když jsme se tehdy bavily o magiích. „Můžu se tě na něco zeptat ohledně iluzí?” broukla jsem směrem k ní a švihla ocáskem. „Něco obecně o té magii vím, ale jedna věc mi vrtá hlavou. Můžeš se přenést do úplně vymyšleného světa, který prostě neexistuje? Například s modrým sluncem, sladkou vodou a nejrůznějšími ovoci,” dodala jsem. Tohle mě totiž vážně zajímalo. Má fantazie nebrala konce a kdybych takovou mocnou magii vlastnila, má oběť by si tedy užila. Vykoupala bych ji ve svítivě zelené vodě a nechala ji jíst podivná zvířata. Byla by to sranda!
Zazubila jsem se na sestřičku. Vážně jsem se těšila, až jednou s někým budu lovit tu vysokou zvěř s klacky na hlavách. Ono to sice bylo paroží, ale ten pojem byl docela složitý a já si jej nedokázala zapamatovat. „Zajímalo by mě, jak takový lov na vysokou vypadá,” zamumlala jsem zamyšleně. Tázavě jsem se podívala na mamku a nepřímo po ní chtěla, aby mi ho aspoň trochu přiblížila. Že by stál na podobném principu jako lov zajíce? To se mi nezdálo. Zvířata ve stádech byla mnohem vyšší, a tak určitě potřebovala něco speciálního.
Následně se nás maminka zeptala na docela konkrétní téma. Na sucho jsem polkla a odvrátila pohled někam pryč. Potřebovala jsem si rozmyslet, co přesně odpovím. Mezitím naštěstí mluvila Inaya a já měla více času. Podle jejích slov chtěla zůstat ve smečce, aspoň prozatím. Má odpověď se bude lišit, ale nevěděla jsem, jak to mamce říct. „Vlastně se vás na to chci zeptat už nějakou dobu, ale měla jsem obavy, že se na mě budete zlobit, protože s vámi nechci trávit čas. Tak to není! Mám vás ráda a nikdy vás nechci ztratit, ale...” hlas se mi v polovině věty zlomil a já musela popadnout dech. Nedošlo mi, že jsem ještě nic neřekla nahlas. Jen jsem se jí snažila vysvětlit, proč mě to táhne pryč. Ale ani to se mi zatím nepovedlo. „Ale chci poznávat nová místa, a ač je to u mě neobvyklé, i nové známosti. Zároveň mám strach, že na mě zapomenete a když se vrátím domů, vyženete mě jako nějakého cizince. Hlavně bych chtěla odejít v dobrém, nerada bych si zničila to jediné, co mám,” dodala jsem po chvilce a odvrátila pohled někam pryč. Nebyla jsem si jistá, zda mě maminka pochopila, ale řekla jsem jí to, co mě trápilo už nějakou dobu. Když jsem tehdy odběhla a potkala Skyth, ten adrenalin se mi vážně zalíbil. Neznámo jsem si zamilovala, ale co když se s rodinou už nikdy nesetkám? Zapomenou na mě, nebo mě budou považovat za černou ovci a vyvržence?
Odkašlala jsem si, abych uvolnila napětí uvnitř sebe a znovu se odvážila podívat se na mamku. Inaya mezitím usnula a já toho mohla využít, abych vyřešila onu věc. „Neviděla jsi Fina? Od posledního setkání mám z něj takový zvláštní pocit, že už ho prostě nezajímám,” povzdechla jsem si a nepřímo se snažila změnit téma na něco jiného. Tohle sice taky nebylo nepříjemnější, ale bylo aspoň ucházející.

Zaťala jsem zuby a zhluboka se nadechla. Bohužel jsem matčinu reakci neodkázala odhadovat, a docela jsem se jí bála. Co když nás seřve za to, že si o Artovi myslíme takové věci? Docela mě potěšilo, že se Inayin názor tolik nelišil od toho mého. Mamka se dala do obsáhlého vysvětlování. Při jedné poznámce jsem se pobaveně zazubila. Lajdák, není tak moudrý jako my dvě, zopakovala jsem si její slova v hlavě. V tomhle měla pravdu. „Vlci jsou asi jiného druhu než vlčice. Neyteri mi o tom něco povídala,” pověděla jsem a zvesela švihla ocasem. Ten náš rozhovor o vlčím sluhovi, který by udělal vše, co by mi na očích viděl. Představa to byla skvělá, ale pořád jsem si nedokázala představit, kde bych měla hledat takového jedince.
Nakonec jsem souhlasně přitakala. To nejdůležitější jsme si vyříkaly, už mě nic zásadnějšího netrápilo. Sice tu jedna otázka byla, ale s tou jsem chtěla ještě počkat. Teď jsem ji zkrátka nechtěla vytahovat. Mamka se starala o Arta a tátu. Také mě trochu znervózňovalo, že už se tu dávno neválí s námi, ale asi řešili nějaké záležitosti. Ty, kterým my nemůžeme rozumět. Zašklebila jsem se a rozhlédla se po lese. V dohledu jsem neměla žádného cizího vlka, ale podle pachů jsem poznala, že jich tu je opravdu dost. Šlo poznat, že smečka se probírala k životu. Nebo tu byl takový zmatek?
Trochu jsem znejistila, když si nás mamka začala prohlížet. Nazvala nás slečnami, velkými slečnami. Zazubila jsem se a prohlédla se. Nepřišlo mi, že bych se nějak měnila a byla nějaká vysoká. Rodičům jsem se zdaleka nemohla rovnat. „Já také ne,” řekla jsem a má nálada se neměnila. Vlk by si myslel, že jsem smutná z neobjevené magie, ale tohle mě opravdu netrápilo. „Až přijde čas, poznáme to,” dodala jsem rychle a srovnala i všechny znalosti, které jsem o magiích měla. Bylo jich docela dost, ale nikdo mi nikdy neřekl, co přesně budu cítit, až ten čas nastane. Poposedla jsem si a obtočila ocas kolem sebe. Počasí bylo takové nemastné neslané, ale bylo cítit výrazné oteplení. Zima už byla dávno na ústupu. „Souhlasím, už by to chtělo nějaké větší začlenění. A hlavně trochu kolektivní akci. Já s pomocí Neyteri ulovila menšího zajíce, ale povím vám, že takovou makačku jsem ještě nezažila,” zazubila jsem se při té vzpomínce. Zakopávala jsem o své vlastní nohy a soustředění mi taky dělalo problém. Mám slíbený lov s tátou, ale ten se k tomu nemá, zašklebila jsem se a naštvaně bouchla ocasem do země. Copak na tu domluvu zapomněl? Pokud ano, mrzelo by mě to. Zavrhl by lov se svou dcerou a nahradil jej úplně něčím jiným.

Starostlivě jsem se dívala na svou sestřičku. Opravdu jsem nechtěla, aby se jí stalo ještě něco dalšího. Bolestivá tlapka byla určitě nepříjemná. V cestování každé zranění překáželo. Nakonec se ale rozhodla, že budeme pokračovat dál. Opřela se o mě. Kupodivu můj plán vyšel. Pousmála jsem se a vydala se pomalým tempem ke břehu. Už jsem chtěla být z té vody pryč, a určitě jsem nebyla jediná. Když se Inaya svalila k zemi, lehce jsem ustoupila, abych nepřekážela. „Určitě to nebude nic vážného a brzy budeš zase běhat o všech čtyřech,” povzbudivě jsem se usmála a podívala se po mamce, která právě domluvila. Poučovala nás o bezpečnosti. Opatrné můžeme být, ale proti shodě špatných náhod nic neuděláme, povzdechla jsem si a rychle zase přiskočila k Inaye. Už se pomalu zvedala a já opravdu nechtěla, aby se jí stalo ještě něco jiného, takže jsem jí znovu nabídla svůj bok.
Když jsme se ocitli v lese, začala jsem bloumat ve svých myšlenkách. Přiběhl k nám nejprve nějaký vlk, který se znal s mamkou. Oslovil ji jménem, a to o něčem svědčilo. Pak jsem zpozorovala černobílou vlčici, která měla podivné, modré odznaky. Možná že je to něco podobného jako maminčina korunka na čele, zamyslela jsem se a znovu se ponořila do svých myšlenkových pochodů. Tak nějak jsem přestala vnímat realitu a téměř všechno mi uniklo. Zaregistrovala jsem, že vlčice se sestřičce představila jako Scarita. Užuž jsem se nadechovala, že se jí také představím, aby věděla mé jméno, ale odešla. Krátce jsem pozvedla hlavičku a nasála do čenichu všechny pachy, které tu byly. Neznala jsem je a bylo jich dost. To mě začalo znervózňovat. Neměla jsem ráda velkou společnost cizích vlků. Kdyby tu nebyla maminka s Inayou, už bych asi dávno pádila pryč z lesa.
Zastříhala jsem oušky a popošla blíže ke své rodině. Taťka s Artem se neukazovali. Co když se jim něco stalo a my o tom nevíme? Povzdechla jsem si a poslouchala odpověď Inayi. Chtěla jsem mluvit až po ní, potřebovala nějaký prostor, který jsem jí pořád brala. Bohužel. „Já si nemyslím, že jsi pápěrka, ba naopak,” zamumlala jsem a stáhla ouška k hlavičce. Spíše v posmutnělém gestu. Krátce jsem se podívala na mamku a pak zase zpátky na sestru. Měla pravdu a mě začalo docházet, že toulání rozhodně není to nejlepší pro rodinné blaho. „Inay, jsme rodina, máme se rádi. Nedopustíme, abychom se nadobro rozdělili, že ne?!” teď jsem mluvila jak k sestře, tak k mamce. Ona tu byla ta nejstarší a nejzkušenější. Potřebovala jsem, aby na má slova přitakala. Nechtěla jsem si představovat, jaký by byl život bez těch dvou. A vlastně i bez otce a Arta. Byla bych úplně sama uprostřed nicoty, a to jsem nechtěla zažít. Udělala jsem pár kroků k Inaye. Vypadala sklesle a zmateně. Lehce jsem jí přejela čenichem po hlavičce, abych ji trochu utěšila.
„Jste moji nejbližší, můžu vám věřit a vím, že mě nezradíte. Nedokážu si bez vás představit život. Jen mě trochu mrzí, že se Art chová tak sebevědomě. Asi si myslí, že mu všechno projde,” zastavila jsem se a zamyslela se, abych zase něco neřekla špatně. Nechtěla jsem dostat další vyhubování. „Nežárlím na něj, to vůbec ne. K něčemu takovému bych se nikdy nesnížila. Asi mám jen ten předsudek, že když je to váš jediný syn, budete mu věnovat více pozornosti. Dcery máte dvě, tudíž je on něco výjimečného,” zamumlala jsem nejistě a zezdola se podívala mamince do očí. Své pocity jsem zkrátka nedokázala popsat, což teď byl docela velký problém. Pak jsem zmlkla a čekala, jak na to zareaguje ta nejstarší z nás.

// Tak nějak se zařadím zpátky do pořadí. Už bych měla psát normálně.

// Řeka Kiërb

S povzdechem jsem se podívala po Inaye a zase sklonila halvu k zemi. Cítila jsem její pohled, a to mi bohatě stačilo. Nechtěla jsem vyvolávat zbytečné rozbroje a hádky. Na to jsem byla bohužel expert, i když jsem to tak původně nemyslela. Vždycky jsem něco řekla, a bylo to špatně. Předtím jsme se pohádaly kvůli mně, byla jsem si tím jistá. K rodině by ses měla chovat tak, jak máš, a ty děláš úplný opak, hryzalo mě svědomí. V tu chvíli jsem se chtěla propadnout do země.
Došly jsme k nějaké řece a mamka nás pustila před sebe. Bez odmlouvání jsem vkročila do tekoucí vody. Nelíbilo se mi to. Měla jsem pocit, že mě proud může kdykoliv strhnout, i když nebyl tak silný a už vůbec jsme nestály v nějaké závratné hloubce. Vyskočím směrem ke břehu. Ano, až tak moc mi je to nepříjemné. Musela jsem odtamtud utéct. Najednou za sebou uslyším nepříjemné žblunknutí. Rychle se otočím. Vidím jenom mamku. Po Inaye se jakoby slehla zem. Projel mnou mrazivý pocit a udělala jsem pár kroků k vodě. Jenže do ní jsem se nechystala. Měla jsem z ní respekt, takže jsem celé dění sledovala z pevniny. Maminka rychle přiskočila blíže, a to byla nad hladinou i má sestra. Seděla v proudu a měla zvláštně zvednutou packu. Zamračila jsem se a pomalu se vydala k nim.
Mamka začala šílet a skákat kolem Inayi. Tentokrát jsem se jí nedivila, taky mě to docela vyděsilo. „Jsi v pořádku?” broukla jsem a lehce stáhla uši k hlavě. Mrzelo mě, že si ublížila. Hlavně jsem nechtěla, aby to vyznělo tak, že se ptám jen z principu. Položila bych jí stejné otázky jako mamka, takže jsem zatím mlčela. Postavila jsem se k sestře bokem a nabídla se, že se o mě může opřít. No, trochu jsem pochybovala, že by mou nabídku využila. „Jestli tě to bolí, půjdeme domů, ať tolik neriskujeme. Nechceme přeci, aby se ti stalo ještě něco horšího,” promluvila jsem do ticha a významně se podívala sestře do zlatých oček. Tím jsem chtěla říct, že se nemá ohlížet na mě. Jestli s tím nemůže dál, s mamkou jí pomůžeme zpátky domů, aby se vyléčila a odpočinula si. Tady byli neznámí vlci, ze kterých jsem měla trochu nahnáno. Kdo ví, jestli by jí neublížili.

// Velké Vlčí jezero

Oblízla jsem si čenich a tiše následovala zbytek výpravy. Cesta mi ubíhala docela rychle, i přes to mé neustálé pokukování po okolí. Kolikrát jsem musela vlčice doběhnout, aby mi neutekly až moc daleko. Maminka zatím nic neříkala, takže jsem nemohla o nic přijít. Ačkoliv jsme byly na cestě k naší tetě, myšlenkami jsem se vrátila domů. Stejně by mě zajímalo, kde se Fin tak dlouho zdržel. Už to bude nějaký ten týden, co jsme se nepotkali. Vyhýbá se mi snad? pomyslela jsem si a trochu posmutněla. Naposledy mě přeci zavedl k té skupince vlků a odešel někam k hranicím. Řekl, že se pro mě vrátí, a to neudělal. Vážně jsem nevěděla, jak tohle brát. Už se mi po něm stýskalo.
Maminka se otočila na Inayu s tím, že jí přijde nezvykle zamlklá. Kouslo mě svědomí. Nedala jsem jí žádný prostor k vyjádření. Stáhl jsem ouška k hlavě a znatelně zpomalila. Začala jsem se courat, abych nemohla slyšet její odpověď. Ne že by mě to nezajímalo, ale bála jsem se, že bude proti mně. Mamka možná ani nevěděla, že jsme se tehdy pohádaly. Říkala jsem to Neyteri, nikomu jinému. Cvakla jsem zuby a po chvilce znovu drobátko popoběhla. Stejně jsem ale od nich byla daleko. Slyšela jsem, že mi maminka odpovídá na otázku. Neznatelně jsem pokývla hlavou a raději dál šla bez jediného slova. Měla jsem vsugerováno, že všechno co řeknu, je špatné. Toť těžké pořízení se mnou.
Krátce jsem se zastavila a sklonila hlavu k valící se řece. Připomínala mi kaskády, u kterých jsem byla s Ney. Možná je to to samá řeka, akorát v jiné části Gallirei! Neznatelně jsem se usmála a pomalu vykročila do vody. Mamka byla za námi, chtěla nás mít pod dozorem. Voda mi lehce olizovala packy. Bylo to docela příjemné ale nezvyklé. Už jsem chtěla pryč, takže jsem v polovině řeky vyběhla směrem ke břehu. Tam jsem si přeci jen připadala bezpečněji. Když se i zbylé vlčice dopravily na břeh, znovu jsem se zařadila na konec skupinky.

// Narvinijský les

// Omlouvám se zdržení, vůbec jsem si toho příspěvku nevšimla. Haru, příště do mě kopni! :D

// Západní Galtavar

Počasí nám opravdu nepřálo. Nepříjemně pršelo, takže jsem byla za chvilku promočená na kost. Zamrkala jsem a už poněkolikáté se otřepala, abych se zebe dostala tu těžkost. Můj kožich byl tak nacucaný vodou, až jsem si myslela, že ho snad ani neutáhnu. Mířily jsme k jezeru, které mi ukazovala Neyteri. Ten den byl ale o poznání krásnější. Zafrkala jsem a trochu přidala, aby mi zbytek naší výpravy tolik neutekl.
Věděla jsem, že má slova byla opravdu silná, ale stála jsem si za nimi. A čekala jsem, že dostanu vynadáno, ale že až tak? Nepřijdu si dospělá, to vážně ne. Co je to ego? A jistě, máš o nás stejně velký strach. Ale on je vlk, je přirozeně silnější a mohutnější než my, hlavou se mi vířily myšlenky, které nebyly o nic lepší než slova, která jsem řekla nahlas. Můj výraz ale zůstal pořád stejný, takže mamka nemohla poznat, že jsem znovu trochu rozhořčená. Zavřela jsem ale tlamičku, abych ten náš výlet nepokazila. To by mě Inaya neměla ráda ještě víc. Vždycky jsem totiž všechno zkazila, co se týče vztahu mezi námi. Přiblížila se ke mně tak, že se naše čumáčky skoro dotýkaly. Nakonec jsem poslušně přikývla. Kam vítr, tam plášť a raději se nevyjadřuj, zhodnotila jsem její poslední věty do své velice moudré hlavičky.
Pokrčila jsem rameny a stačila udělat jeden krok dopředu. Další jsem ale nestihla, protože se ke mně maminka vrátila a přitiskla mě k sobě. Vydechla jsem a podrobila se tomu. „My se ale máme krásně. Lepší rodiče jsme mít nemohli,” zašeptala jsem a koutkem oka se podívala po Inaye. Možná trochu omluvně, protože takhle si mohla připadat zase trochu přehlížená. Právě jsem na sebe strhla všechnu pozornost, i když nechtíc. Po salvě slin mě pustila na zem. Vyvážila jsem rovnováhu a s lehkým úsměvem se dívala, jak se tulí i k sestřičce.
Pak jsme se konečně vydaly dál a maminka nám začala vyprávět o své rodině. „A co její partner? Naše alfy jsou taky jako pár,” zeptala jsem se trochu hlasitějším tónem, aby mě dobře slyšela. Přeci jen jsem byla úplně vzadu. Zbytek jsem si nechala rozležet v hlavě. Evidentně máme docela zajímavou rodinku, zazubila jsem se a snažila si představit jednoho z mých strýčků. Zrovna Anakhi bude určitě zábavný, ale obávala jsem se, že mu někdy nebudu rozumět.
Prošly jsme kolem jezera. Krátce jsem se zastavila a podívala se tím směrem. V létě to tu musí být nádherné! Rychle jsem doběhla mamku s Iný a šla v tempu s nimi.

// Řeka Kiërb

„Určitě brzy objevíš,” usmála jsem se na taťku a povzbudivě do něj šťouchla čumáčkem. Nevypadal nijak sklesle, ale v chování ostatních vlků jsem se ještě pořád nevyznala. Tudíž jsem nějaký náznak mohla přehlédnout. Stejně by mě zajímalo, co všechno se dá dělat s jednotlivými magiemi. Musím najít zástupce každé magie a poprosit jej o ukázku, nápad to byl dobrý, ale kdy ho zrealizovat, když času na sebe jsem měla málo. Zastříhala jsem ušima a podívala se po Inaye. Vypadala z přítomnosti obou rodičů nadšeně stejně jako já.
Maminka se o Arta bála. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a podívala se jí vážně do očí. „Na území smečky vždycky někdo je, takže tam není sám. Nedělej si o něj takové starosti, nebo opravdu neskousneš, až dospěje a už ti nebude cupitat za zadkem,” řekla jsem tím nejvážnějším tónem. Teď jsem si toho dovolila dost, ale někdo jí musel říct, že je trochu více starostlivá. Nedivila bych se, kdyby zůstal někde na druhé straně Gallirei, ale vždyť dobrovolně zůstal na území smečky. Naší smečky! Ještě chvíli jsem se na ní dívala a pak odvrátila pohled někam jinam. Art byl, je a vždycky bude ten privilegovaný. Je to samec, zašklebila jsem se a vzpomněla si na Neyteri a náš rozhovor. Měla pravdu, naprosto ve všem. Teď jsem to vnímala mnohem více.
Nakonec se uklidnila a usoudila, že bude v pořádku doma. Přikývla jsem a už se k tomu nevracela. Můj názor znala. Za to taťka se rozhodl, že půjde Arta najít. Znovu jsem se zašklebila a souhlasně pokývla k Inaye. Už mu nestojíme ani za jednu procházku po okolí. Jak s ním budeme moct počítat do budoucna? Pravda, nebudeme. Podívala jsem se po matce a krátce zavrtěl ocáskem. Na výlet jsem se opravdu těšila. S námi oběma se pomazlila a pak zavelela k odchodu. „Máme tetu alfu, páni,” zazubila jsem se a pomalu se vydala za maminkou. Chtěla jsem uzavírat naši skupinku a Inay jsem pustila před sebe.

// Velké Vlčí jezero

Koutky mých úst se zacukaly směrem vzhůru a já s vítězoslavným výrazem slezla z táty. Určitě jsem ještě nevážila tolik jako dospělý vlk, ale určitě to bylo minimálně nepříjemné. Elegantně jsem se usadila dva metry od nich a prohlédla si je. Až teď jsem pocítila, jak má naše rodina silné pouto. Hmm, když nepočítám Suchara, drobátko jsem se zamračila, ale jakmile mě tatínek oblízl, znovu jsem vykouzlila úsměv. Následně se zeptal, jestli se chceme naučit i něco jiného. Já s odpovědí neváhala a Inaya ještě přidala dotaz toho samého tématu. Takhle zaplácneme dvě mouchy jednou ranou. Taťka ovládal jenom svou vrozenou magii a mě vážně zajímalo, co všechno s ní dokáže. Ze začátku nás varoval, že se nemáme přibližovat k tomu ohni, mohly bychom se popálit. Sice jsem nevěděla, co to znamená, ale pro jistotu jsem poslechla. Nejprve vytvořil takový menší ohníček, který se následně roztáhl kolem nás do kruhového tvaru. Vážně jsem zašla! Až takhle viditelné použití magie jsem ještě neviděla. „To je úžasné!” řekla jsem a přímo hypnotizovala onen zdroj tepla. Za chvilku ale bylo až moc velké horko, takže plamen zhasl. Podívala jsem se na tatínka a zářivě se usmála. Jenže to nebylo všechno. Následně se ve vzduchu vytvořily podivné hořící obrazce. Zapíchli se do stromu, ale oheň se v tu chvíli ztratil. „Jsi vážně šikovný. Jenom bych asi nechtěla vidět vlka, který by pod těmi letícími věcmi vzplanul,” poznamenala jsem a trochu se zamračila. Něco takové by pro mě bylo až příliš.
Ucítila jsem další známý hlas. Tak přeci jen jsme tu na ni nečekali zbytečně. Se sestřičkou jsme se rozeběhly k mamince a téměř nastejno ji přivítali. Byla jsem ráda, že jsme zase všichni pohromadě. Tedy téměř všichni. Začala jsem se zajímat, jak bylo u Smrti. Nevěděla jsem, jestli o ní ví i sestřička, takže jsem se po ní podívala trochu provinile. Co když jsem vyzradila zase něco nového a bude se pídit, proč jsem obeznámena více než ona. Zdálo se ale, že už o ní taky něco ví. Maminka se zprvu zeptala, kde je Art. Neubránila jsem se úšklebku. „Bylo mu špatně a zůstal v jeskyni,” odpověděla jsem pohotově, ale můj výraz mluvil za všechno. Rozhodně jsem si nebrala servítky. Znovu jsem se posadila a poslouchala zbytek rodiny. Maminka začala vyprávět o návštěvě u Smrti. „A jaké magie tě naučila?” zeptala jsem se se stejně velkou zvědavostí jako předtím. O některých jsem už věděla díky Neyteri, ale nepopsala mi všechny. Tohle téma mě opravdu nesmírně zajímalo!
„Taťka nám před chviličkou ukazoval, co všechno umí se svou magií,” odpověděla jsem na další otázku, ale nechala prostor i ostatním. A nemluvím jenom já. Někdy jsem byla vážně jako kolovrátek, ale u cizích vlků bych tak výřečná nebyla. Po chvilce maminka navrhla výlet k její sestře, tedy naší tetě. Podívala jsem se po Inaye a pokrčila rameny. „Pokud půjdete vy, půjdu i já,” řekla jsem a mírně se usmála. Přeci tu nezůstanu sama. Seznamování s cizími vlky se mi trochu příčilo, ale co bych pro rodinu neudělala?