Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jakmile jsem náš závod odstartovala, Tavarillë pro mě přestal existovat. Ne že bych na něj změnila názor z minuty na minutu, ale kdybych se o něj starala, akorát by mě to zpomalovalo. Připadalo mi, jak by se všichni zajíci schovávali. Jindy je tu spoustu pachových tratí a stop, ale teď se po všem slehla zem. Zašklebila jsem se a trochu se zamračila. Nešlo mi o vítězství, to vůbec ne, ale bylo by blbé, kdybych neulovila ani jednoho zajíce.
Schovala jsem se za jedno křoví a konečně zaregistrovala nějaký zvuk. Nelahodil mým uším, ale byla to jediná známka přítomnosti toho malého hlodavce. Břicho jsem přitiskla k zemi a pomalu se začala plížit. Přesně jak mi to říkala Neyteri. Pohybovat se tiše a nedělat prudké pohyby. Takové instrukce jsem dodržela, ale zajíc mě stejně ucítil a dal se na útěk. Asi se musel změnit vítr v můj neprospěch. Mě ale neutečeš, chlapečku, zavrčela jsem a vyrazila za ním. Ještě abych ho nechala zdrhnout! Kličkoval docela nebezpečně, ale já mu pořád byla za ocasem. Konečně se mi naskytla možnost, když v našem směru nestál žádný strom. Vyskočila jsem a předními tlapami zajíce přitiskla k zemi. Zmítal se, ale já mu to trápení rychle ukončila. Vítězoslavně jsem ho pozvedla do vzduchu a rozeběhla se zase zpátky k tůňce. Tavarillëho jsem cestou ani nezahlédla. Položila jsem zajíce na vyznačený kruh a vydala se pro další. Tentokrát už v ne tak šíleně rychlém tempu.
Při pátém zajíci jsem už toho měla plné packy. Došla jsem k tůňce, tam hodila zajíce na hromadu a okamžitě se šla napít. Byla jsme udýchaná, takže jsem dýchala s vystrčeným jazykem. Žízeň jsem uhasila a posadila se vedle svých úlovků. Teď už jen zbývalo počkat na Tavarillëho, až to taky vzdá. Byla jsem opravdu zvědavá na výsledek.

Jeho nápad jsem jen uvítala. Konečně jsem si mohla procvičit lov a ještě ho k tomu zpříjemnit hrou. Nebrala jsem to jako soutěž, kdy potřebuji vyhrát. Věděla jsem, že budu ráda, až ulovím prvního zajíce bez jediného karambolu. A že jich při předchozích pokusech bylo nespočetně. Stromy byly docela problémem, protože se mi mohli objevit v cestě a v rychlosti bych nestihla uhnout. Síly jsem si musela rovnoměrně rozdělit, abych nebyla po pěti minutách úplně mrtvá.
Tavarillë vzal do tlamy klacík a označil místa, kde budeme skládat ulovené zajíce. „To je vážně dobrý nápad,” souhlasně jsem pokývla hlavou a popošla blíže ke svému kruhu. Měly mezi sebou docela velkou vzdálenost, takže jsme se ji nemohli splést. Znovu jsem se přiblížila ke svému společníkovi, abych slyšela jeho poznámky a otázky. Jako vedoucí lovu jsem je přeci musela zodpovědět. Nad tím titulem, který jsem si sama udělala, se nešlo neuchechtnout. Jeho poznámka byla docela důležitá a mě to naprosto vypadlo. Zamyšleně jsem se rozhlédla, jako bych hledala nějakou nápovědu. „Tak až nebudeme moct, zůstaneme u svých stanovišť. Ten druhý si toho určitě všimne,” řekla jsem a pousmála se. Sice by asi ostatní poznali, že se nejedná o alfu, ale velkou pozornost a možné vyhubování jsem nechtěla riskovat.
Spiklenecky jsem na Tavarillëho mrkla a podívala se někam do lesa. Už jen čekal na můj startovací pokyn. „Připravený?” uculila jsem se a trochu se snížila k zemi jako nějaký profesionální běžec na 100 metrů. „Připravit... Pozór... Teď!” odstartovala jsem naši soutěž a ještě tak dvě sekundy vyčkávala. Až pak jsem se rozběhla někam vstříc zajícům.
Od tůňky jsem popoběhla docela daleko a Tavarillëho jsem už dávno neviděla. Zastavila jsem se za jedním keřem a probírala každý metr přede mnou. Cítila jsem zde silný pach zajíce, ale nikde jsem toho nebožáka neviděla. Zastříhala jsem ušima. Uslyšela jsem totiž zvláštní zvuk. Nějaké chroupání. Když jsem se podívala napravo, uviděla jsem zajíce, jak se pase na trávě. Přední část těla jsem přilepila k zemi a pomalu se k němu začala plížit. Dávala jsem si pozor, abych nenadělala moc rámusu. Tolik volných větviček tu nebylo. Užuž jsem se po něm chystala skočit, ale v tu ránu se dal do pohybu. Zavrčela jsem a rozeběhla se jako tryskomyš za ním. Tlapky se mi zprvu začaly plést do sebe, ale nakonec jsem si je srovnala a každým metrech se přibližovala ke své oběti.

Trochu jsem se v tom začala ztrácet. Když nebyl smečkový typ, proč je právě teď tady, ve smečce? Možná, že nemusel velkou společnost vlků, ale měl rád ty výhody, o kterých mi povídal. Nechtěla jsem to řešit, byla to jeho věc. Potěšilo mě ale, že se kvůli mně rozesmál. Za tu krátkou dobu jsem poznala, že to u něj bude vzácnost. „Pět let není krátká doba,” zamumlala jsem, ale ani by mi nevadilo, kdyby mě právě teď nevnímal, nebo neslyšel. Byla to jen má poznámka pod čarou, která se ani nemusela počítat.
Tavarillë byl vskutku dobrý posluchač. Neskákal mi do řeči, i když s danou věcí nesouhlasil. Byl slušně vychovaný a právě výchova některým vlkům chyběla. Měla jsem štěstí, že s takovým jedincem jsem se ještě nesetkala. „Nemám jí to za zlé, ale... Někdy mi přijde, že to, co řeknu, je hned špatně. Jednou jsme se kvůli tomu pohádaly a přitom jsem neříkala nic jiného, než pouhou pravdu,” svěřila jsem se mu. Nad tímhle jsem právě před chviličkou přemýšlela. Nakonec jsem to téma nechala unést vánkem a ani v mysli se k němu nevrátila. Stejně ten rozhovor mezi námi nikdy nezapomenu. Tehdy mi bylo poukázáno, že je lepší nevyčnívat z davu a raději držet jazyk za zuby, když mám nějakou upřímnou, pravdivou poznámku.
Zamávala jsem ocasem a jenom pokývla hlavou na jeho poznámku ohledně dvou vynechaných zajíců. Jen jsme museli vytipovat, aby to byl samec se samicí, protože jinak by se jejich rod neobnovil. Odkašlala jsem si a s vypnutou hrudí se zadívala se na svého společníka. „Dobrá tedy. Každý si tady vyznačíme nějaké malé místo, kde budeme skládat mrtvé zajíce. Aby můj počet nezasahoval do toho vašeho, to by se ztížilo závěrečné sčítání. Když zabijeme zajíce, přineseme ho na svou hromádku a pokračujeme, dokud se jeden z nás sám od sebe nevzdá. Jako znamení bych asi zvolila zavytí, nebo něco hodně hlasitého, abychom se slyšeli i druhé straně lesa,” připadala jsem si jako strašně velký organizátor. Ještě nikdy jsem nic takového nedělala, ale cítila jsem se docela sebevědomě. „Nějaké otázky před odstartováním?” dodala jsem a zářivě se usmála. Musela jsem se hodně držet, abych nevybuchla v smích. Ta hrdě vypnutá hruď ke mně nepatřila, a už vůbec ne nějaké vůdcovské schopnosti.

Docela mě překvapilo, že pokud si nenajdu přátele, se kterými bych cestovala, brzy mě to omrzí. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou, ale jeho názor jsem mu nechtěla brát. Ani on mi ho nebral, jen mě upozorňoval na různá rizika. Za to jsem mu byla ráda. „Vy jste asi smečkový typ, že?” pousmála jsem se na něj, aby věděl, že to nemyslím zle. Vždyť já ke všem a všemu měla kladný vztah. Většinou. „Já tedy doufám, že si někoho najdu a tomu někomu nepřerostu přes hlavu už po prvních pár dnech,” řekla jsem, ale svým slovům jsem nijak zvlášť nevěřila. Tavarillëho jsem oslovila jenom proto, že byl na území smečky a byla větší pravděpodobnost, že najdeme společné téma. Když nic, tak aspoň smečkové problémy a drby. S takovým úplně cizím vlkem bych asi jen tak nenavázala, protože bych se bála, že ho brzy přestanu bavit.
„Myslím, že zvlášť mamka to bere docela špatně a chce mě mít pod ochrannou packou,” povzdechla jsem si a podívala se do země. Znovu jsem musela polknout slova, kterých bych určitě litovala. Nedovolila jsem si mluvit špatně o svých rodičích, protože to oni za mnou budou stát a nenechají mě ve štychu, kdyby se něco dělo. „Nemohla ale čekat, že tu budu sedět celý život. Myslím, že by mě to stejně táhlo pryč, protože více jak polovinu Gallirei neznám, a to chci během měsíců bez smečky napravit!” můj plán zněl dokonale. Prozkoumám každý kout, pěkně pečlivě a kdyby se k tomu přidal nějaký milý společník, byla bych jen ráda! Bohužel jsem si uvědomovala, že když ze mě opadne prvotní tréma, melu jako kafemlýnek a jen tak někdo mě nezastaví.
S mým nápadem nakonec souhlasil. Vesele jsem zavrtěla ocasem a netrpělivě se přesunula o pár metrů stranou. Samozřejmě docela neohrabaně a málem se mi při překrocích zamotaly packy, ale naštěstí jsem pořád stála! „Taková soutěž o největší počet nalovených zajíců vůbec není špatná,” přitakala jsem a tím i odpověděla na jeho poslední otázku. „Jen se do toho budu muset dostat a pak se mnou budete moct počítat. Jenom mě tak napadá, nemůžu se stát, že vylovíme všechny zajíce v lese? To by nám alfa moc nepoděkoval,” usmála jsem se, i když jsem o tom pochybovala. Bylo jich to určitě a dva vlci s počtem nemohli příliš zahýbat. I přesto jsme jich mohli ulovit dost a kdo ví, třeba se jich nakonec ujme nějaký hladový jedinec. A já budu nadšená ze svých schopností a hlavně bude sranda!

Myšlenkami jsem se vracela k tomu, co jsme už probrali, abych se k něčemu nevrátila ještě jednou. Pak bych mohla působit zapomnětlivě, a to já taková nebyla! Naopak jsem si věci pamatovala docela detailně. Má hlava ještě nepřekypovala tolika důležitými daty, a proto má mozková kapacita byla o něco větší. Zhluboka jsem se nadechla a lehce pokývla hlavou, jakože všemu rozumím. Nejraději bych se na takové putování vydala společně s Coffinem, ale bylo mi jasné, že by se chtěl co nejrychleji vrátit domů. Jeho otec byl alfou, určitě nechtěl klesnout v jeho očích a pokazit si tak reputaci. Zrovna on měl velkou šanci na vyšší postavení a já mu ji nechtěla vzít. Upřímně jsem doufala, že se najde někdo, kdo mě po pár dnech nebude mít plné zoubky.
Začal mi vysvětlovat všechny klady. Bylo jich více než záporů. Zářivě jsem se usmála a zavrtěla ocasem. Viděla jsem, že můj plán není tak špatný, jak se jeví v matčiných očích. Z naší poslední hádky jsem už věděla, že příliš velká upřímnost není dobrá. A zvláště ne, když něco takového řeknete svým rodičům. Odkašlala jsem si, abych nepůsobila tak, že ho nevnímám. Hltala jsem každé jeho slovo, jen mi chvilku trvalo, než jsem všechny informace přijala a zpracovala. „Svoboda,” zamumlala jsem a o chvilku později se má očka rozzářila. „To zní skvěle!” dodala jsem a culila se jako měsíček na hnoji. Mohla bych si najít pár vlků, se kterými bychom prochodili celou Gallireu. Panečku, to by bylo úžasné! Cítila bych se jako s druhou rodinou. „Jste první, co mi tento plán nevymlouvá a netváříte se přitom tak tragicky,” řekla jsem upřímně.
Všechno jsem pochopila a naše řeč znovu stála. Bloumala jsem očima po lese a zvedla se, abych uvolnila napětí v kloubech. Protáhla jsem se a i po tomto procesu pořád nevěděla, jaké jiné téma nadhodit. Už jsem na všechno znala odpověď a na mysli mi nestanula žádná zajímavá otázka, kterou bych mu položila. „Co byste řekl na nějaký menší lov na zajíce?” vyzvala jsem jej a udělala krok k němu. Zase tak, aby mu to nebylo nepříjemné. „Chci si procvičit své znalosti a trochu se do toho dostat. Lovila jsem naposledy... Před hodně, hodně dlouhou dobou,” dodala jsem a doufala, že můj návrh přijme. Uvědomovala jsem si, že jsem se před několika hodinami najedla, ale mě spíš lákal ten adrenalin než maso.

Nastalo mezi námi ticho. Nebylo to nic proti ničemu. Byla jsem docela ráda, že si má tlama taky chvilku odpočine. Tavarillëho jsem na chvilku vypustila z hlavy a rozhlédla se po lese. Jindy je tu tuna vlků, ale teď jsme mezi živými jenom my dva. Neyteri spí sladkým spánkem a alfu cítím z úkrytu. Určitě by nebyl rád, kdybych ho vyrušila s tím, že chci odejít ze smečky, až teď mi došlo, že si nedokážu představit, jak na můj odchod bude reagovat. Doufala jsem, že mě sem za pár měsíců znovu pustí a neroztrhá mě. Mohla jsem odejít už teď, ale chtěla jsem se rozloučit s Coffinem, který zase lítal někde daleko od lesa. A taky jsem musela počkat na rodiče, abych je přesvědčila, že se mi dá věřit a dodržím své slovo.
„Tak to vám děkuji,” stydlivě jsem zamumlala a pousmála se. Nevěděla jsem, jak a takový kompliment zareagovat. Nechala jsem to tedy být a dál se k tomu nevracela. Červený kožich měli vlci od krve, ale já ho měla od narození. Mnohdy jsem vypadala, jako kdybych se právě vyválela v takové mršině a byla celá od té červené krve. Vlastně jsem tak působila pořád, co si budeme povídat. „Když vás tak poslouchám, začínám vážně věřit tomu, že mé zbarvení je pěkné,” zazubila jsem se. Bylo fajn slyšet, že jsem nakonec v něčem jedinečná. A abych pravdu řekla, trošku mi to zvedlo sebevědomí, které už tak nestálo za nic.
Začal mluvit ohledně tuláctví, na které jsem se ho zeptala. Jak jsem poznala, takový životní styl znal. Ještě aby ne, když byl ve smečce krátce. Určitě neměnil smečky jako ponožky, nepůsobil tak na mě. Zprvu mi popisoval zápory. Naklonila jsem hlavu na stranu, protože nějaké informace jsem nevěděla. Třeba to, že se budu muset choulet pod stromy a keři. V zimě by to bylo docela nepříjemně, ale pořád to nebyl tak dostatečně nebezpečný důvod, aby úplně překopal můj názor. „Myslíte, že by se našel někdo, kdo by mě doprovázel?” zeptala jsem se ho, i když jsem nevěděla přesně, zda mi dokáže odpovědět. „Stačilo by mi pár dní, pak se o sebe dokážu postarat, až si na takový režim zvyknu,” dodala jsem. Co kdyby si představil, že se chci na někoho znovu upoutat? Právě proto jsem chtěla odejít ze smečky. Chtěla jsem se osamostatnit, abych nikomu nevisela na krku. „V mém věku se asi nemůžu pouštět do žádných velkých lovů a asi se budu muset spokojit se zajíci,” poznamenala jsem a pousmála se, jako by mi to vůbec nevadilo. A taky nevadilo. Tohle bylo to poslední, na co jsem myslela.

// Pardon, s magií myšlenek mám už automaticky spojenou bílou barvu očí O:)

Ačkoliv měl dobré argumenty, stejně mi přišlo, že v dnešní době rozum neznamená nic. Všichni se podívají na stavbu těla a hned ví, zda by onoho vlka přeprali, nebo ne. „To máte pravdu,” přitakala jsem nakonec a pousmála se. Takový velký vlk by mohl být pěkně nemotorný a špatně by se pohyboval. Taková masa svalů se těžko rozejde, ale taky zastaví. Drobná postava mi nevadila, ale bylo mi jasné, že ještě trochu poporostu, než se můj vývoj zastaví. Na ten jsem se docela těšila. Už budu vědět, jak na tom jsem s porovnáním s ostatními.
Trochu jsem od něj odvrátila pohled a zadívala se na tůňku. To bych se musela zvedat, abych se mohla podívat na svůj odraz. Nechtěla jsem, aby si Tavarillë myslel, že s ním už nechci mluvit. Ba naopak, tahle konverzace mě opravdu bavila! A ještě jsem se dozvěděla spoustu nových informací. „Zatím jsem tu žádného červeného vlka neviděla, když nepočítám mého otce,” poznamenala jsem a znovu se na něj podívala, abych nemluvila do vzduchu a vůbec s ním nenavázala oční kontakt. Bylo mi to blbé. „Doufám v to,” dodala jsem k tomu, že by se na mě podívali, ale dál bych je nezajímala. Přesně takhle jsem chtěla dopadnout. Nějaká malá společnost mi nevadila, ale tolik cizích vlků na jednom místě jsem nezvládala. Hlavně jsem byla strašně stydlivá a jen tak jsem se nevyjádřila. Zazubila jsem se nad jeho slovech. „Já bych vám neměla nic vyčítat,” oznámila jsem s vážnou tváří, ale stejně se pořád letmo usmívala. Na mě byla více než jedna barva a přitom se od sebe různě prolínaly, takže vznikaly i různé odstíny.
„Kdybych se štítila mrtvého těla a krve, nikdy bych se nenajedla a asi bych musela přesedlat na lesní ovoce,” zašklebila jsem se a podívala se na opravdu mnoho borůvčí, které rostlo v keřích nedaleko od nás. Nikdy jsem borůvky neměla, protože na podzim už jsou odrostlé, ale určitě nejsou tak lahodné jako libové masíčko! Za tím jsem si tvrdohlavě stála. Na mou otázku mi zatím nijak neodpověděl, jen mi řekl, že tuláctví má mnoho kladů a záporů. Jak mohl pochybovat o mém zájmu? Uši jsem natočila k němu a začala hltat každé jeho slovo. Kdyby byla písmena hmotná, všechna bych snědla. „Ano, ráda bych. Za pár dní je budu potřebovat. Nechci litovat svého rozhodnutí,” odpověděla jsem a nepřímo mu nastínila svou budoucnost. Nechtěla jsem být smečce na obtíž, protože jsem se chtěla vydat na toulky. Nijak bych ostatním nepomáhala a byla bych tu zkrátka navíc.

V jeho přítomnosti jsem se začala pomalu uvolňovat. Už to nebylo jen o dvou větách a trapném tichu. Zastříhala jsem ušima a souhlasně pokývla hlavou. Stejně jsem si ale našla své ale. „Většina vlků asi spíše upřednostňuje tu sílu,” povzdechla jsem si a znovu se nadechla, abych svůj názor více vysvětlila: „Chci tím říct, že kdyby se proti vám vrhl vlk dvakrát silnější a větší, s rozumem byste asi moc nepořídil. Pokud se ve vás nenajde nějaká lstivá stránka, ale to mě nečeká.” V takové situaci bych se dala zbaběle na útěk, ale nechtěl jsem přijít o krk už v tak mladém věku.
„Vyznělo to tak?” zeptala jsem se nechápavě. Přenesla jsem váhu z jedné packy na druhou a zadívala se do jeho bílých očí. „Nestydím se za něj, jen netoužím po velké pozornosti. Když s tímhle přijdu k přecpanému jezeru, všichni se na mě budou dívat, protože... Panečku, červený vlk!” napodobila jsem překvapený výraz a poslední slova vyjekla. Do role jsem se chtěla vcítit opravdu dokonale. Nakonec jsem se tomu zasmála, protože takové reakce vlků byly srandovní. Jen ne v tak velkém množství. To bych se nejraději propadla do země. „Mě nepřijdete zvláštně zbarvený. Kožich si přeci nevybíráme,” poznamenala jsem a znovu si ho prohlédla od pacek po hlavu. Takové jednoduché zbarvení bylo pěkné. Já si přišla taková až moc přeplácaná barvami, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Spíše jsem se bála, že se mi kvůli němu dostane posměchu.
Když mi začal popisovat lov na vysokou zvěř, pohodlně jsem se usadila a poslouchala ho opravdu pečlivě. UŽ Neyteri mi říkala, že jsem dobrý posluchač a svou pověst jsem si nechtěla zkazit. Živě jsem si akci představovala a usoudila, že to není nic lehkého. Já si doteď netroufla na mladšího zajíce a nedokázala jsem si představit, že bych musela nahánět tak obrovské, silné zvíře. Jen jeho poslední poznámka k tématu mě překvapila. „Zabíjení jiných zvířat neberu nijak špatně,” řekla jsem a usmála se. Třeba takového zajíce byla škoda pro jeho slaďounký vzhled, ale když já měla hlad, nic mě nemohlo zastavit. Nevěděla jsem, jak na tom jsou moji sourozenci, ale já to brala jako koloběh života, který už máme nastavený. „Děkuji vám za vysvětlení,” dodala jsem, protože na takové poděkování se nemůže zapomenout.
Zamyslela jsem se, jestli je ještě něco, s čím by mi mohl pomoci. Člene zdejší smečky byl krátkou dobu, to mi sám řekl. Už jsem věděla, na co se ho zeptám. Ještě jsem chviličku počkala, jestli nechce nic říct, abych mu neskočila do řeči. Měla jsem k tomuto tématu trochu více věcí. „Chtěla bych se zeptat, jak se vlku žije jako tulákovi?” tohle mě opravdu zajímalo a chtěla jsem znát odpověď. S dalšími informaci jsem ho nechtěla zahlcovat, však ono se na ně dostane.

Když jsem mluvila o svém věku, vlastně jsem se uvědomila, že od mého narození uběhla už nějaká ta doba. Zima už dávno skončila a začínalo být docela teplo. Takové nebylo ani na podzim. Že by další roční období, o kterém jsem zatím nevěděla? A přitom jsem už dávno měla znát všechny. Zakmitala jsem ušima a podívala se na svého společníka. Trochu mě opravil v pojmech. „Teď si uvědomuji, že mi ho popisoval otec, ale děkuji za připomenutí a osvěžení pojmosloví,” vděčně jsem se na něj usmála. Byla jsem ráda, že mě nenechal žít v omylu. Takhle už neudělám druhou chybu a před cizími vlky nebudu působit jako nevěda. „Jste vůbec první, co mi tohle říká. Všichni poukazují na to, že rostu do výšky, ale zatím si nikdo nevšiml mé chytré hlavičky,” zasmála jsem se. Říkala jsem to s nadsázkou a lehkou ironií, proto ten smích.
Chápavě jsem pokývla hlavou. Jeho radu jsem uvítala s otevřenou náručí. Někdy jsem poradit potřebovala a rozhodně jsem se nevztekala, když mě někdo starší a zkušenější poopravil. „Zatím magii k životu nepotřebuji, ale přijdu si taková obyčejná a ničím nevynikající. Můj extravagantní kožich, prosím, vynechte,” lehce jsem se ušklíbla a prohlédla se. Nechtěla jsem být středem pozornosti, ale copak se s takovým zbarvením dalo ukrýt? Nikdo přeci neviděl červeného vlka s monoklem na jednom oku a divným půlměsícem na druhém.
Můj pohled se přenesl z Tavarillëho na mrtvé tělo kopytníka. „Mohl byste mi říct, jak se takové zvíře loví?” zeptala jsem se a znovu se na něj zadívala. Na mnoho otázek, které z mé tlamy vyšly, jsem nedostala odpověď. A tohle byla jedna z nich. „Je mi jasné, že se nebude lovit podobným stylem jako zajíc,” dodala jsem, abych mu naznačila, že o lovu něco málo vím. Teď už jsem si na malého hlodavce věřila. Určitě by mi nedělal problém. Teoreticky jsem postup znala dokonale, teď ho jen přenést do praktiky.

// Chápu, i já koukám :D

Nepřišel mi tak špatný. Sice se moc neusmíval a neskákal po hlavě do vášnivé konverzace, ale takový klidný typ vlka mi vyhovoval čím dál tím více. Takové užvaněné budižkničemu by mi vadilo. Rodiče sice taky hodně mluvili, ale šlo jim rozumět. Kdežto když vlk drmolí a nejde mu pořádně rozumět, je to rozhovor za všechny prachy.
Slušně jsem odmítla jeho nabídku ohledně oslovování. Pak se na mě zadíval dost divně. Zastříhala jsem ušima a naklonila hlavu na stranu. To jsem dělala vždycky, když jsem něčemu nerozuměla. A právě teď jsem nechápala jeho pohled. Proč si mě najednou tak prohlížel? Napadlo mě, že bych měla něco v kožichu, ale o ten jsem se věčně nestarala. Nějaká čouhající větvička u mě nebyla nezvyklá. „Po několika pokusech si určitě zvyknu,” poznamenala jsem a opravdu tomu věřila. Na takovém jméně si mohla vlk jazyk zpřelámat, ale zároveň se dalo použít jak dobré mluvidlo. Pak bych tolik nedrmolila a mluvila jako spořádaný jedinec.
Jeho výzva byla opravdu zajímavá. A já pro takové věci byla přímo stvořená! S velmi, velmi soustředěným výrazem jsem první pokus zkazila. To mě ale nezastavilo. Přivřela jsem očka a začala tentokrát pomaleji. Nakonec jsem stejně mluvila dost rychle a poslední písmenka doslova vyplivla z plic, ale povedlo se mi to! S očekáváním jsem se podívala na Tavarillëho. Vypadalo to, že mě dokonce pochválil. Můj úsměv se ještě více rozzářil a mě ke štěstí nic nescházelo. Zeptal se, kolik mi vlastně je, že prý vypadám moc vyspěle. Můj výraz zvážněl, protože jsem neznala správnou odpověď. „Nevím, jak bych to řekla. Na podzim jsem poprvé vylezla z jeskyně a o pár týdnů později začalo to období, kdy se z nebe snáší bílé peří... Zima se tomu říká, mám takový dojem,” začala jsem docela nejistě a zadívala se na něj zlatavýma očima. „Vám přijdu vyspělá? Vážně?” uchechtla jsem se a sklonila čenich k zelené trávě. Tohle mi nikdo nikdy neřekl. Všichni sice povídali, jak jsem vyrostla, ale že bych byla vyspělá? S takovou hodností jsem se doteď nesetkala.
„Jsem pořád menší než dospělí vlci a jsem celkově nějak pozadu. Nemám zbarvené oči, moji sourozenci ano. Neprojevila se u mě magie, u mého bratra ano. Má sestra ji také ještě neobjevila, ale díky očím ví, na jaký element se zaměřit. Já žádná taková vodítka nemám,” postěžovala jsem si a povzdechla si. Musela jsem to říct nahlas, abych všechno nedusila v sobě. Pochopila bych, kdyby na to ani nereagoval. Vždyť to byl můj problém, do kterého jsem ho nechtěla zatahovat.

Nikdo tu kromě nás nebyl. Nebo se aspoň nehrnul do mé společnosti. Kdyby bylo na něm, taky by se ke mně nepřiblížil. To já si ho vybrala, chudáka. Podívala jsem se na mrtvé tělo parohatého zvířete a zamyslela se. Od Ney jsem věděla, že to nejsou klacky ale paroží. Ale jak se něco tak velkého loví, mi nikdo neřekl. Určitě to nebude tak lehké skolit jako například zajíce. Toho jsem zvládla i já, i když jsem se právě před pár hodinami přiživila na úlovku smečky. Pro koho jiného by to taky lovili. Pro ostatní, kteří se na lovu nepodíleli a vlastně ani nemohou, v mém případě.
„Nemusíte se mi omlouvat,” řekla jsem a upřímně se usmála. Na tohle jsem ani žádnou omluvu nečekala, takže mě překvapil. A to docela mile. Neměl k tomu důvod, a stejně se mi omluvil. Nějací vlci to nesvedli ani s pořádným důvodem, který přímo volal do nebes. „Jen jsem vás chtěla předem upozornit, kdyby mé reakce nebyly takové, jaké jste si představoval,” dopověděla jsem načatou větu, aby ji neodvál vítr a my mezitím nepřešly k jinému tématu. Přesně tohle u nás moc nehrozilo. Tavarillë mluvil většinou jen na mé vybídnutí a já se cítila trochu nejistě. Byl to můj první rozhovor s cizím vlkem, u kterého nebyl nikdo známý, aby mi pomáhal. Malý krok pro obyčejného vlka, sto dvacet kroků pro Litai.
Sdělil mi, že nemá rád přezdívky. To jsem sice chápala, ale s takovým jménem asi neměl nic jiného na výběr. Bylo trochu děsivé, co si budeme povídat. „Tav zní pěkně ale trochu krátce. A jak se znám, s mým huhláním by to mohlo vyznít úplně jinak. Třeba bych vás oslovovala, ale vy byste mi rozuměl úplně něco jiného,” vysvětlila jsem a schválně jeho jméno trochu zahuhlala. Tentokrát schválně, aby viděl, že to není nic srozumitelného a smysluplného. Nad jeho výzvou jsem se zazubila a pokývl hlavou na souhlas. Znovu jsem nasadila ten nehorázně soustředěný výraz a zadívala se někam za Tavarillëho, aby mě nic jiného nerušilo. „Tavarillë, Vatarilë...” už teď jsem začala špatně. Zakroutila jsem hlavou a odkašlala si. Teď už se mi to podaří! „Tavarillë, Tavarillë, Távarillë, Taváríllë,” jak jsem mluvila jako kolovrátek, nějaké části jsem automaticky prodlužovala, ale koneckonců se mi to mohlo uznat. Vítězoslavně jsem se usmála a zavrtěla ocasem. „Nebylo to tak těžké, ale desetkrát za sebou... Ne, to bych nezvládla,” dodala jsem, kdyby ho náhodou něco podobného napadlo. Zlámala bych si jazyk a byla na všechno naštvaná, protože bych takový lehký úkol nezvládla. Pravda, nejlehčí nebyl, ale dal se pokořit.

Nevypadal výřečně a trochu jsem ho za to proklínala. Já ještě neměla tolik zkušeností, abych věděla, co mohu a nemohu říct vlkovi, kterého vidím poprvé v životě. Pořád jsem tajně doufala, že se trochu více rozmluví, ale zatím to tak nevypadalo. Budeme tu naproti sobě sedět a vést suchou konverzaci jako většina dospělých. Myslím, že se začínám chytat! usmála jsem se a švihla ocasem z jedné strany na druhou. Vypadalo to, že z nějaké hravosti jsem už vyrostla. Možná, že pro tak mladou vlčici to bylo nezvyklé, ale já si už od základů moc nehrála. Teď jsem si připadala lépe a uvolněněji. Kdybych byla v kůži třeba takového Arta, určitě už tomu chudákovi stojí mna zádech a vymluvím mu díru do hlavy. Jeho přízeň bych si takhle nezískala.
Střihla jsem oušky, když začal mluvit. Tentokrát už v trochu rozvitějších větách. „Proto tu leží to mrtvé tělo, že?” kývla jsem směrem k tomu losovi, srnci, jelenovi. Nechtěla jsem se před ním ztrapnit, takže jsem to zvíře nijak nepojmenovala. Už v Narvinijském lesem jsem se zajímala, jak takový lov vypadá, ale mamka mi odpověděla, že si to brzy ukážeme. A na další mé otázky mi nikdo neodpověděl. Opravdu jsem tam byla páté kolo u vozu. „Aha. Ještě se moc nevyznám ve tom, jaké fráze jsou myšleny vážně, a jaké ne,” trochu jsem se zakoktala a omluvně se pousmála. Doufala jsem, že mě pochopí a v takhle myšlených větách mi dá větší náznaky.
Docela mě překvapilo, že o nás vlčatech ví. Nenápadně jsem se ušklíbla. Nechtěla jsem mít nic proti našemu alfovi, ale nemusel to všude rozkecat. Stejně by se to nakonec dozvěděl. Kdyby se k němu nějaký můj hravější sourozenec přiřítil, byl by sice hodně překvapený, ale určitě by se z toho dostal. Představil se jako Tavarillë a zároveň se projevila jako docela benevolentní vlk. Aspoň v tomhle směru ano. Uculila jsem se a rozhodně zakroutila hlavou. „Já to určitě nějak zvládnu. Kdybych vás neoslovovala jménem, přišlo by mi, že vás ani neznám,” řekla jsem a nasadila soustředěný výraz. Chtěla jsem mu dokázat, že ten jeho jazykolam pokořím! „Tav... Tavaril... Tavarillë!” nestřílela jsem od oka. Jeho jméno jsem si rozložila na části a pak je spojila. Lehké jak facka!

Během toho mého protahovacího procesu jsem ucítila jeho pohled. Nebyl moc příjemný. Zdál se mi takový pronikavý a odstrašující, jako by se mnou nechtěl mít nic společného. Byl to ale jediný nespící vlk v lese, chtěla jsem toho využít. Kdybych se obrátila na Neyteri, nedozvěděla bych se nic nového. Jen bychom utužovaly náš společný vztah. Konverzace s tím cizím vlkem mě doslova lákala.
Pozdrav mi oplatil. Měl úplně stejné znění jako ten můj, ale nijak jsem to neřešila. V takových detailech jsem se nikdy moc nehrabala. Posadila jsem se v bezpečné vzdálenosti od něj, aby mu má přítomnost nebyl nepříjemná. Zadívala jsem se na něj a okamžitě si všimla těch pronikavých, bílých očí. Na jednom z nich, konkrétně na pravém, měl jizvu. Vypadalo to, že na něj někdo v minulosti zaútočil a tahle vzpomínka mu zůstala. Asi tak, jako mé matce. Ta měla taky pár jizev, ale nevěděla jsem, jak k nim přišla. Vlk mi vysvětlil, že kdyby nebyl součástí zdejší smečky, už by byl dávno roztrhaný. Říkal to dost zvláštním tónem. S takovým jsem se ještě nesetkala. „Ještě nikdy jsem vás tu neviděla a nejsem ten nejinformovanější člen, takže mi tahle skutečnost trochu utekla,” mluvila jsem spořádaně a slušně jako vždy. K němu bych si nedovolila to, co ke Coffinovi. On byl tak nějaký výjimka v mém chování. „A myslím, že nejsme tak útočný kolektiv. Sice by na vás vrčeli, ale že by vás roztrhali na kousky? To by si asi nikdo nedovolil, nebo tu aspoň já neznám tak agresivního jedince,” vyjádřila jsem i k tomu, že by z něj zbyly jen kosti. Neyteri určitě nebyla zlá, to samé jsem si vlastně myslela o celé smečce. Kdyby byli nějací špatní, moji rodiče by zde nehledali útočiště, tím jsem si byla jistá.
Nevěděla jsem, jak dál navázat. Možná představením, možná nějakými dalšími řečmi. Rozhlédla jsem se, abych zjistila, jestli mi někdo nejde na pomoc. Taková konverzace, která visela ve vzduchu, se mi moc nelíbila. Zprvu jsem si lehce odkašlala, abych na sebe znovu upozornila. Abych neztratila jeho pozornost. „Jmenuji si Litai a jsem dcera Haruhi a Sayapa, zdejších kapp,” představila jsem se a přidala k tomu milý úsměv. Bez toho by to bylo až moc suché. „A jak říkají vám?” dodala jsem. Vzájemné představení bylo snad samozřejmé, ale já mu stejně chtěla připomenout, že bych ráda znala jeho jméno. Nemohla jsem ho oslovovat 'ty hnědý', bylo by to vážně neslušné.

Z dokonale pravidelného klubíčka jsem se kupodivu neroztočila a nerozvalila po celé své délce. Takhle bych mohla zamezit přístup k tůňce a vlk by musel být hodně šikovný, aby se napil a mě přitom nevzbudil. Občas jsem sebou ze spaní škubla a zadní nohu vyšvihla někam před sebe. To byly projevy ne příliš pěkných snů. Dokonce jsem i tiše vrčela, což se už mě příliš nevidí.
Po pár hodinách jsem se cítila vyspaná, ale byl jsem líná k jakémukoliv pohybu. Zůstala jsem tedy v klubíčku se špičkou ocasu na své tváři. Zaslechla jsem ale zvuky. Byly nedaleko ode mě! Pootevřela jsem jedno oko a nastavila se tak, abych jím viděla. K tůňce se přišel napít vlk, kterého jsem neznala. Ani jsem nevěděla, jestli patří do zdejší smečky, ale to by se tu tak neproducíroval jako na přehlídkovém molu. Hlavně mi už od prvního pohledu přišel docela zahořklý a tichý. Nebo mě jen nechtěl vzbudit. Když se od tůňky vzdálila, měla jsem možnost si ho pořádně prohlédnout. Zbarvení měl vskutku nevídané . Uculila jsem se a už teď se rozhodla, že si sním začnu povídat. Nebo se spíš o to pokusím. A ucho mu žužlat nebudu. Nevypadá, že by stál o moje sliny, pomyslela jsem si a zatím dělala jakoby nic.
Uběhla další hodná chvále, než se mi zachtělo pohybu. Pomalu jsem se rozbalila z klubíčka a docela neohrabaně se postavila. Nějaká elegance a ladnost mi nic neříkala. To jsem po své matce určitě nezdědila. Zprvu jsem si protáhla všechny končetiny a ujistila se, že do žádné se mi nedostalo mravenčení. Byla jsem schopná chůze. Pohlédla jsem na toho šedohnědého vlka a mile zamávala ocasem, aby si nemyslel, že jsem nějaká protivná vlčice. „Zdravím,” houkla jsem na vlka ještě předtím, než jsem se k němu rozešla. V tu chvíli ještě mohl vzít nohy na ramena, ale jakmile jsem byla tři metry od něj, takovou šanci neměl. Nebrala jsem žádné výmluvy, teď už se mě jen tak nezbaví. Pokud na mě nezačne vrčet a okatě mě odhánět, nehnu se od něj. Chtěla jsem poznávat nové vlky a tohle byla dokonalá příležitost!
„Ehm... Omlouvám se za svou neznalost, ale vy patříte ke zdejší smečce?” chtěla jsem se ujistit, že nemluvím s úplným cizincem. Kdyby to byl vetřelec, musela bych vyhledat alfu. S takovým vyháněním cizího vlka z teritoria jsem neměl zkušenosti a určitě bych něco pokazila. Před svými nadřízenými jsem si nechtěla zkazit pověst. Usadila jsem se a ocas ledabyle složila k sobě. Až teď jsem si uvědomila, že dospělým, cizím vlkům ještě pořád vykám, ale přišlo mi to mnohem lepší, než k němu přiběhnout a hned mu tykat jako kamarádovi.

// Vyhlídka

Zpomalila jsem do kroku a zhluboka se nadechla té krásné vůně. Bude se mi po tomhle místě stýskat, ale chtěla jsem se osamostatnit. Základy lovu jsem měla do Skyth a Ney. S tím si určitě vystačím do dalších dní. A kdyby ne, najdu nějakého zkušenějšího vlka, který by mi pomohl. To bych ho musela ještě oslovit, aby o mě věděl. S mou stydlivostí to bude asi velký problém, povzdechla jsem si a připlácla ouška k hlavě. Ve světě dospělých se budu nějaký čas ztrácet, ale snad se zlepším.
Zastavila jsem se už mezi stromy a zavětřila tak, jak mě to učil táta. Poznala jsem pach Neyteri a Coffina. Nikoho jiného jsem tu detailně neznala. Ale vlků tu bylo dost, na rozdíl od několika předešlých týdnů. Rozešla jsem se k centru dění, k tůňce. Tam byla i smečková jeskyně, do které se mi ale příliš nechtělo. Konečně svítilo sluníčko a já se před ním nechtěla schovávat. Jen ať mi hezky prohřeje kožíšek. Po takové dlouhé zimě jsem to potřebovala.
Cestou jsem potkala spící Ney. Byla jsem od ní dobrý deset metrů, ale její šedivé zbarvení se mi nemohlo s nikým jiným splést. Spala jako špalek. Uculila jsem se a nechala ji. Taky bych nikomu nepoděkovala, kdyby mě vzbudil z krásného snu. A co se jiného se jí může zdát, když má ustláno na levandulích? Přiblížila jsem se k tůňce a do čenichu mi vletěl výrazný pach jídla. Zorničky se mi zvětšily a možná jsem i trochu upustila slinu. Můj žaludek strádal a přímo tady ležel kus napůl snědeného losa, jelena, srnce, či co to vlastně bylo. Jako četa hromadného ničení jsem se vrhla k pořád voňavému zvířeti. Maso už bylo ztuhlé, a ne tolik teplé, ale mě to nevadilo. Byla jsem ráda i za tohle. S jednotlivými kusy jsem se už neprala jako poprvé. Měla jsem o trochu větší páru a trhání šlo lépe.
Po mém zásahu z mrtvého těla moc neubylo, ale já se cítila až moc napapaná. A bylo mi příjemně. Ještě jsem se doplazila k tůňce, abych zahnala i žízeň, která se u mě cestou vyskytla. Na břehu jsem se stočila do klubíčka a než by vlk napočítal do tří, usnula jsem. Na přesun do jeskyně už zkrátka nezbyla energie.

// Kdyby si někdo chtěl zahrát, Litai je k dispozici