Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzhledem k tomu, že jsem příliš zajímavých míst neznala, byla jsem odvázaná i z takové prkotiny. Tomu můj společní nemohl rozumět a úplně jsem jej chápala. Kdo by se taky vyjadřoval k rozjímání mladinké vlčice. Po očku jsem ho sledovala, jestli náhodou něco nepronese, ale ono nic. Asi byl sám zamyšlený, a tak jsem nechtěla rušit to ticho. Třeba by mi to měl za zlé.
Zastříhala jsem ušima a zraky směrovala k němu. Řekl mi, že se tam jednou možná půjde podívat. To mi vykouzlilo úsměv na tváři. Pokývla jsem hlavou a mile dodala: „Doufám, že mi jednou řekneš, jestli se ti tam líbilo.” Opravdu jsem se nechtěla ochudit o dalšího, v rámci možností, sympatického vlčka, se kterým by se dalo probrat mnoho věcí. Hlavně jsme se bavili už nějakou dobu, takže jsem ho nechtěla nechat jen tak. Žil ve smečce, do které bych se hrozně ráda znovu podívala a třeba vyhledala právě jeho. Pokud by se necukal a nebránil. Zmateně jsem zamrkala a odvrátila hlavu jinam. Vyznělo to tak, jak by mu na domově vůbec nezáleželo. Evidentně mě bylo jedno, kde přesně složí hlavu. Hlavně aby měl všeho dostatek. K tomu jsem se už nevyjadřovala, protože jsem nechtěla působit moc zvědavě. Byl to jeho soukromý názor, nechtěla jsem mu do něj lézt a cpát mu svá „moudra“.
Další téma už bylo o něco přijatelnější, i když jsem v něm stejně plavala. Tavarillë začal docela zajímavou myšlenku. Donutil mě se v ní také trochu pohrabat. „To mě taky. Hlavně ji to musí hodně bolet, ne? Vždyť kameny jsou ostré a zvlášť ty modré, blyštivé,” poznamenala jsem a tu vlčici si znovu pokusila představit. Šlo to z těží, moc jsem si ji nepamatovala. Jen takové matné, výkřiky do tmy. „Vím to od rodičů. Když jsem ji poprvé a naposledy viděla, ani se mi nepředstavila. Jen mám povědomí o tom, že nějaká taková vysoce postavená vlčice existuje,” zareagovala jsem na jeho zamyšlení ohledně naší druhé alfy. Nevěděla jsem, proč ji Storm nepředstavil. Třeba už spolu nejsou, či co já vím. Ve vztazích mezi vlky jsem se nikdy neorientovala a sotva se tento um naučím během života. S posmutnělým výrazem jsem zakroutila hlavou v zápornou odpověď. „Ne, vůbec netuším. Ale nikdo se po ní neptá, aspoň co vím, takže asi nikdy nebyla tak důležitá,” dodala jsem téměř zamumláním. Byl to pouze můj skromný názor. Ve smečce jsem se nepohybovala mezi takhle postavenými vlky. Vlastně jsem pořádně znala jen Neyteri, Coffin a teď, troufám si říci, Tavarillëho.
„Kdy se chceš vrátit zpátky domů? Abych tě třeba nezdržovala, nebo tak něco,” zeptala jsem se na kontrolní otázku. Chtěla jsem mu dát najevo, že se stejně zřejmě vydám někam jinam. Na další toulky do neznáma. Možná s cílem poznat nové vlky. Do Borůvkového lesa se vrátím, až si budu jistá, že jsem se rozhodla dobře a napevno.

Přihlížela jsem, jak se vlk vedle mě protahuje. Možná ho bolely klouby, možná svrběly packy, protože už dlouho stojí na jednom místě. Tak to bylo spíše u mě než u něj. Dychtivě jsem se rozhlížela po okolí a hltala doslova každé stéblo trávy. Sluníčko znovu vyplulo nad horizont a odtud se nám naskytl opravdu nádherný výhled. Zvídavě jsem koukla na Tavarillëho, zda si toho všiml také. Jenže on si takových věcí nevšímal, jak mi sám bez ostychu pověděl. „Je tu vážně hezky,” poznamenala jsem asi jen tak do vzduchu a pro sebe. Tak nějak jsem počítala s tím, že na mé rozplývání se nad přírodou nebude reagovat.
Můj pokus o zavedení nového tématu k probrání, jako by bojkotoval. Jen mi suše odpověděl, že tudy procházel. Povzdechla jsem si a jen neznatelně pokývla hlavou. S ním to bude ještě panečku těžké. Nechtěla jsem tu sedět v trapném tichu, ale můj pokus se neuchytil. Měla jsem na mysli, že bychom se tam mohli podívat, ale takhle už bylo téma uzavřené. Nechtěla jsem se k němu vracet, to by působilo blbě, nebo přinejmenším dost vtíravě.
K mé poznámce o alfovi se vyjádřil. Že bych nakonec přišla na něco, co ho dokáže rozpovídat? Už jsem ani pořádně nevěděla, co dál mu mám říkat. Nechtěla jsem být moc ukecaná, to bych jej mohla odstrašit. A kdybych nic neříkala jen tupě zírala, tak by mi nepoděkoval. „Určitě někam patříš. Nebo to tak necítíš?” zamumlala jsem a tázavě na něj pohlédla. Nezdál se mi moc jistý a ani jeho výraz tomu nenasvědčoval. Pokud ho na smečkový lov vzali, a taky že jo, brali ho mezi sebe, nebo ne? Třeba jsem se znovu mýlila. Pobaveně jsem se uculila, když mi sdělil, že druhou alfu ani nezná. Já si ji pamatovala opravdu jen okrajově, ale zato mě její vzhled zaujal. „Je to opravdu zvláštní vlčice. Má modré kameny vražené do hlavy. To je jediná věc, kterou o ní vím,” potvrdila jsem mu, že skutečně druhá vedoucí smečky existuje. I když mi přišlo divné, že v lese není skoro vůbec cítit. Už je to pár měsíců, co jsem ji viděla. Jen jsem souhlasně pokývla hlavou na Tavarillëho prohlášení, že není pravou alfou. Nic jiného jsem k tomu neřekla, protože jsem neměla porovnání. Nevěděla jsem, jestli jsou dvě alfy raritou. V Narvinijském lese jsem taky nepotkala partnera Scarity, a to jsme tam postávali opravdu dlouho.

Na jednu stranu jsem svého společníka chápala. Zřejmě sama poznám na vlastní kůži hořkost tuláckého života. Jen že právě to mě lákalo! Nechtěla jsem mít něco naservírované pod nosem a vždycky dostat to, co si přeji. To mi zkrátka nevyhovovalo. Chtěla jsem mít volnost a svobodu, kterou mi smečka brala. Možná jsem jí křivdila, ale pochybovala jsem, že by byl náš alfa tak tolerantní a trpěl by mi mé procházky po dalekém okolí. Jen bych překážela.
Chápavě jsem pokývala hlavou a rozhlédla se po okolí. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec chce vnímat krásu kolem sebe, ale můj problém to rozhodně nebyl. Jen jsem si říkala, že by ho byla škoda, kdyby byl skutečně tak moc zaslepený. „Byl jsi někdy u Kaskád?” zeptala jsem se a pokývla hlavou směrem k té padající vodě. „Je tam moc krásně a to prostředí na mě působí strašně uklidňujícím dojmem. Taková náplast pro bolavé srdíčko,” zazubila jsem se a trochu mu přiblížila tamější přírodu a krásu. Ne že bych měla nějaký splín, ale pokud bych jej měla, aspoň na chvilku bych se odreagovala. Měla jsem pocit, jako by ke mně promlouvaly samotné Kaskády a uklidňovaly mě. Takové krásné zpívání jsem ještě nikdy předtím neslyšela.
„Taky ho moc neznám,” přitakala jsem na jeho slova a švihla ocáskem. „Vlastně ho znám jen z vidění, a to jen díky Coffinovi, který mi ho představil. Jinak bych ani nevěděla, za kým s tím mým problémem jít,” dodala jsem a myšlenkami se vrátila do té situace. Vybavovala jsem si i takovou černobílou vlčici s modrými kameny v hlavě. Působila na mě dost zvláštně a odtažitě. „Znáš i tu druhou alfu?” zeptala jsem se Tavarillëho a pečlivě poslouchala.

Souhlasně jsem pokývala hlavou a na Tavarillëho se usmála. Měl opravdu, Skyth nepatřila do smečky, o které jsme se zrovna bavili. Sice mi nepopisovala, jak to u nich vypadá, ale pach měla docela jiný. Voněl po jehličnatých stromech. Ten odér byl docela dobře rozpoznatelný. „Máš pravdu,” přitakala jsem nakonec, ale dál už řeč nerozváděla. Smečky pro mě ztrácely význam. Chtěla jsem poznávat svět a hlavně se nevázat. V tom mi docela překážela. Musela bych se jednou za měsíc objevit a dát o sobě vědět, že žiji. Jenže bych stejně byla naprosto k ničemu člen, protože bych se do nezapojovala do společných lovů a akcí.
Vlastně jsem ho ještě pořád neviděla s úsměvem na tváři. Po mé otázce se na mě docela zašklebil a já nevěděla, jak to brát. Konečně jsem se posadila a pohlédla na něj. „Tuláctví je kruté,” poznamenala jsem na začátek a hned pokračovala dál: „Ale to ses opravdu nikdy nezastavil, nerozhlédl se a nepomyslel si, po jak krásné zemi do chodíš? Kde všechno kvete, voní a přímo to láká k odpočinku?” Nechtěla jsem, aby se urazil, ale nepřišlo mi, že by něco takového udělal. Jak říkal. Staral se o to, aby přežil do druhého dne. Matka Příroda k nám byla krutá, ale na druhou stranu zase vytvořila báječné prostředí, ve kterém máme téměř všechno k dispozici.
Obrátil jsem na mě s dotazem. Zastříhala jsem ušima a naklonila hlavu na stranu. Docela mě zarazilo, že se zajímal zrovna o tohle. Možná se mě už chtěl zbavit. „Chtěla jsem počkat, až se celá rodina sejdeme zase zpátky v lese, ale bohužel to nevypadá, že by se chtěli tak rychle vrátit. Nechci odejít bez rozloučení, to snad chápeš. A taky bych ráda viděla svého kamaráda, se kterým jsme na sebe už nějaký ten měsíc nenarazili. Zřejmě se pořád nešťastně míjíme, protože jeho pach jsem v lese cítila,” vysvětlila jsem a smutně si povzdechla. Tušila jsem totiž, že se má rodina jen tak nevrátí. Byli přeci u tety, tam se jen tak nedostanou. „Ale asi mu to oznámím, až se zase vrátíme do lesa. Chci to mít z krku a ráda bych, aby zase vychladl, kdyby se náhodou rozčílil,” dodala jsem a pohlédla směrem k Borůvkovému lesu. Pořád jsem měla za to, že náš alfa je chápavý vlk, ale do detailů jsem jej bohužel neznala. A takhle pár dní před odchodem jsem to nechtěla napravovat.

Pocítila jsem, že začíná být docela teplo. Podívala jsem se na nebe, které bylo snad úplně bez mráčků. Takové počasí jsem za svůj život ještě nezažila. A zvlášť takové dusno. Byl to zvláštní pocit, protože se mi začalo hůře dýchat. Musel jsem vystrčit jazyk ven a nadechovat se s otevřenou tlamou. Lepší to bylo jen o maličko, ale aspoň tak jsem ochlazovala svou tělní teplotu. Koukla jsem na Tavarillëho, zda má i on takové problémy, ale nezdálo se. On už byl asi zvyklý na všelicos a tohle ho jen tak nemohlo rozhodit.
Zastříhala jsem ušima a podívala se na něj. Pochopila jsem snad správně, že on žádného člena odtamtud nezná. Ještě aby, bavil by se s konkurencí! Musel jsem se uculit a jen jsem pokývala hlavou. „Nejsem si jistá, jestli bych chtěla znát někoho z té druhé smečky. K cizím vlkům jsem poněkud nedůvěřivá,” odpověděla jsem sice trochu mimo téma, ale při prvním setkání se každého nebudu ptát, jestli je z té a té smečky. Bude mi jedno, jaké postavení v smečce má, nebo jestli je tulákem, hlavně že se mám s kým bavit, ne? „Znám akorát členku jedné smečky, ale nejsem si jistá, jestli patří k té pod námi. Myslím, že mi říkala něco v tom smyslu, že její domov je za řekou,” zavzpomínala jsem na ne příliš přátelskou a otevřenou Skyth. Naše setkání trvalo opravdu krátce, ale chtěla mi pomoct a dovést mě k matce. To bylo její jediné plus. Mínusy jsem zatím nenašla, ale jelikož jsem byla nekonfliktní vlčice, žádného špatného vlka jsem zatím nepotkala. Možná proto, že jsem se pořád pohybovala především v rodném lese. Tady byli všichni takoví milí a hodní.
Lehla jsem si na záda a sledovala noční oblohu, která postupně začínala mizet. Od Tavarillëho jsem se dozvěděla, že to nejsou žádné puntíky ale hvězdy. „Jak?” zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Začínala jsem nad tím více přemýšlet. „Když jsou ale tak strašně daleko, musí být i větší, ne? Teď jsou menší než můj drápek, ale kdyby se z té obrovské vzdálenosti přiblížily až sem k nám, nebyly by tak malé, ba naopak,” pravila jsem docela nejistě a pohlédla na něj. Čerpala jsem ze všedního dne, kdy se chci jen tak projít po lese, vidím nějakého vlka, který je zprvu maličký a ani nejde vidět, o jaký kožich se jedná. Když se ale přiblížím na dva metry, už jasně vidím, co je to za vlka a jeho stavba těla nabude velikosti a přesnosti.

Na mou otázku jsem nedostala odpověď. To se mi jen tak nestávalo. Povzdechla jsem si a sklonila hlavu k zemi v podřízeném gestu. Nechtěla jsem to dál rozebírat. Třeba bych jen přilívala benzín do ohně, a to jsem nechtěla. Byla bych pitomá, kdybych od sebe odehnala jediného svého společníka. Naposledy jsem se bavila s tetou Scaritou a zbytkem rodiny. Do tak velké společnosti se mi moc nechtělo. Už jen kvůli tomu, že jsem se ve skupinové konverzaci nedokázala prosadit.
Chvilku jsem tak shrbeně stála, ale nakonec jsem byla donucena se narovnat. Záda mě začala bolet. Nebyl to příjemný pocit, když jsem se pomalu prohýbala v zádech a páteř mi pěkně zakřupala. A to jsem si myslela, že mám mladé kosti a takových starostí se nemusím bát. Švihla jsem svým ocáskem a pokývla hlavou směrem k Tavarillëmu. Představila jsem si jej bez ocasu a držela se, abych nevyprskla smíchy. Vypadal by pomalu jako srnka nebo zajíc. Ti také nemají dlouhé, chundelaté ohony. Rychle jsem si odkašlala, abych nasadila svůj ledabylý výraz. Jako bych si před chvilkou nic představovala, jako by nic takového neexistovalo.
„Myslíš, že se navzájem neznají? Ani alfy, nebo podřadní členové?” zastříhala jsem ušima a věnovala zamyšlený výraz tomu lesu pod námi. „Je to docela zvláštní. Vždyť je dělí jenom nějaké skála, či co to je,” dodala jsem a máchla ocasem. Možná trochu zmateně a nevěřícně. V Borůvkovém lese jsem žádný cizí pach smečky necítila, protože jsem měla plný čenich té borůvkové vůně. Kdybych cítila takové množství cizích pachů, v noci bych určitě neusnula. Znovu jsem se zadívala do dálky a tentokrát si lehla na záda. Dívala jsem se směrem na oblohu, kde zářilo spoustu malých teček. Natáhla jsem k jedné z nich packu a doufala, že se jí alespoň dotknu. Nic takového se nekonalo. Stáhla jsem uši k hlavě a trochu se zamračila. „Co to je za zářivé puntíky? Proč ke mně nechtějí jít? Vždyť já bych je nesnědla,” postěžovala jsem se Tavarillëmu a pořád se nevzdávala. Předními tlapkami jsem hrabala do vzduchu. Kdybych byla obráceně, určitě bych se prokopala až do Austrálie, k protinožcům.

Moc děkuji za akci, strašně se mi líbila! Gratulace vítězům a čest poraženým, protože každý obrázek měl něco do sebe :) Celou výhru poprosím k Litai.

Byla jsem úplně potichu a občas se podívala na svého společníka. Jinak jsem se dívala na výhled před sebou. Něco takového mě snad nikdy nepřestane udivovat. Při jednom takové otočení jsem si všimla, že je nabručenější než obvykle. Zkoumavě jsem si ho prohlédla a zároveň zkontrolovala okolí. Nenašla jsem žádný podnět, který by mu mohl vadit. „Děje se něco, Tavarillë?” zeptala jsem se. Jeho jméno jsem vyslovila bez větších problémů. Však já mu říkala, že mi stačí jen pár zopakování a už nebudu koktat. Tímhle jsem mu to akorát dokázala, ale bůhví, jestli si toho všimne.
Zřejmě si myslel, že jsem se naštvala. To vůbec ne, jen mi ta přehnaná péče lezla krkem. Nic víc, nic míň. „To by ti asi urvala ocas,” pousmála jsem se a podívala se z kopce dolů. Dopad by nebyl zrovna pěkný a ještě bych skončila v nějakým cizím lese. „Ale z žádné skály nepadám, takže nedělejme unáhlená závěry,” dodala jsem a mrkla na něj. Připadalo mi, že nemá strach o mé zdraví, ale spíše o to, aby potom nedostal vynadáno. Každý jsme jiný. Pokývla jsem hlavou a znovu se podívala před sebe. Nechtěla jsem mu názor brát, i když jsem si to tom myslela své. Mí rodiče nebyli alfami, o těchto věcem nemohli rozhodovat, ale pokud by si šli stěžovat, situace by se změnila. Našeho stávajícího alfu jsem moc neznala a netoužila jsem po tom. Jen ho po návratu do lesa vyhledám a oznámím mu svůj odchod. Jak prosté a jednoduché.
Zastříhala jsem ušima a znovu se ze mě stal ten poslušný posluchač. Přitom jsem se podívala na les pod námi. Nejenže bych spadla ze skály, ale skončila bych ještě na území smečky, kde by mě jistojistě roztrhali na malé kousíčky. „Fin... Tedy Coffin mi o té smečce říkal a popisoval ji docela škaredě. Právě proto se ptám,” vysvětlila jsem. Kdybych takový kec neslyšela, žila bych v bláhovém světě, kde jsou všichni vlci z jiných smeček stejně přátelští jako v té naší. Asi tomu tak nebylo, jinak by mi nic takového neříkal. Do čenichu jsem vtáhla všechny pachy, které jsem v okolí cítila. Takové množství neznámých pachů mi nebylo příjemné, a tak jsem musela kýchnout. Usmála jsem se a pouze přitakala. Pak jsem si ale neodpustila další zvídavou poznámku: „Je zajímavé, že se smečky nachází v takové blízkosti. Nemůže se stát, že by na nás zaútočili a chtěli náš les obsadit?” Takové představa nevypadala moc pěkně. Začali by boje o území a kdoví, jestli bychom les ubránili.

Rozhlížela jsem se do dálky. Nebyl tu ale takový výhled jako na Vyhlídce, která bylo o něco výše, ale přesto jsem se ráda kochala. Našla jsem místo blízko svého domova, který mohu navštěvovat kdykoliv a nebudu s tím mít problém. To samé s Kaskády. A to jsem si myslela, že na Borůvkový les žádná oblast nemá. Pěkně jsem se pletla, ale můj rodný domov samozřejmě zůstával v mém srdíčku napořád. Na strávené dětství se nedalo jen tak zapomenout.
Zastříhala jsem oušky a podívala se na Tavarillëho. Zvedla jsem přední packu a mávla s ní do vzduchu. „Já zapomněla. Jsem jenom malé vlče, na které všichni musí dávat pozor, aby vám moji rodiče neukousli ocasy,” pronesla jsem dost ironicky a zamračila se. „Nechci být ničí mazánek, to snad chápeš,” dodala jsem. Stejně se mi pořád zdálo, že jsou moji nejbližší až moc starostliví. Já si chtěla užívat bezstarostného života, ale s nimi by to moc nešlo. Pomalu se mi zdálo, že ani nevylezou z úkrytu, protože jim hrozí všude nebezpečí. Takhle jsem já přemýšlet nedokázala.
„My jsme blízko druhé smečky?” zeptala jsem se a rozhlédla se kolem. Nikdo na nás neútočil, takže jsme nebyli v jejich teritoriu. Coffin mi o ní něco říkal, ale stejně jsem si nebyla jistá, jestli tu skutečně je. A teď jsem měla důkaz. „Co myslíš, jsou nebezpeční?” zastříhala jsem ušima a podívala se na Tavarillëho. Chtěla jsem slyšel názor i někoho jiného. Já nemohla posoudit, ty vlky jsem tam neznala. Vlastně jsem se mimo smečku a rodinu seznámila tak akorát se Skyth, kterou stejně nikdy jindy neuvidím. Nevypadala moc přátelsky a společensky.

Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji a dívala se směrem k rodnému lesu. Doufala jsem, že se na ěm Tavarillë nevykašlal a přijde. Mrzelo by mě, kdybych kvůli své chvilkové hravosti ztratila jediného společníka, který byl v lese dostupný. S alfou jsem se nechtěla bavit a Vločku byla s ním, pokud se nepletu. Nechtěla jsem si dělat další pouta ke členům smečky, když k nim stejně za pár týdnů nebudu patřit. Vydržím, až se vrátí z Narvinijského lesa. Chci se s nimi rozloučit, aby neřekli, že mi nestojí ani za poslední slova pod ochrannou perutí smečky, pomyslela jsem si a pokývla hlavou, jako bych svá slova jen potvrdila.
Do svých myšlenek jsem byla opravdu dost zabraná, a proto jsem ani neslyšela tiché kroky, které se blížily mým směrem. Zbystřila jsem až při známém hlasu. Omluvně jsem se na Tavarillëho usmála a švihla ocasem. „Nemusíš, nikdo ti to nenakázal,” odpověděla jsem a hned nato dodala: „Nejsem taková nešika, abych se zranila při každém výběhu ze známého lesa.” Žádné zranění se mi zatím nepřihodilo. Ani jsem neviděla nikoho rapidně zraněného. Když nepočítám Inayu. Ocas jsem obtočila kolem těla a jen souhlasně pokývla hlavou. Tu hru jsem využila jen k tomu, abychom se dostali za hranice lesa. Bylo tam nějak moc neznámých vlků a já nechtěla být u toho, až se někdo začne rvát.
„Je to tu hezké, že?” nadhodila jsem nové téma a rozhlédla se po krajině, která pro mě byla nová. Ráda jsem poznávala místa, které jsme ještě nenavštívila. A že takový míst je!

// Borůvkový les

Při běhu jsem se usmívala jak měsíček na hnoji. Jednou či dvakrát jsem se ohlédla, jestli za mnou náhodou nepeláší Tavarillë. Mrzelo mě, pokud by se urazil, ale malá sranda ještě nikdy nikoho nezabila. Nemohl být takový suchar, který by si se mno ani na babu nezahrál. Vždycky si se mnou hrál Coffin a naučil mě i téhle hře, takže jsem nedokázala předvídat reakce jiných vlků, když na ně takhle vybafnu.
Po chvilce jsem přišla na to, že jsem musela odbočit trochu jinou stranou. V dálce jsem neviděla vyhlídku, jak jsem očekávala. Tam jsem totiž měla namířeno. Kdo ví, třeba tam Tavarillë nebyl a díky mě by poznal velmi zajímavé místo. Taková možnost byla ale hodně nepravděpodobná. Oblízla jsem si čenich a zpomalila do kroku. Potřebovala jsem se trochu vydýchat, to zaprvé. Zadruhé, ani jsem nevěděla, kde přesně se nacházím. Zakmitala jsem ušima z jedné strany na stranu a rozhlédla se. Nevypadalo to tu špatně. Posadila jsem se na jedno pěkné místo a dívala se směrem k Borůvkovému lesu, odkud jsem sem přiběhla. Můj známý, člen té samé smečky, se mohl objevit každou chvílí a chtěla jsem být připravená na všechno. I na možné seřvání a hubování. Byla jsem na něj zvyklá a už jsem to tolik nebrala.

Ouška jsem měla natočená k Tavarillëmu a hltala každé jeho slovo. Zrovna jsme debatovali o tom, co se stane se zajícem, když zemře a nikdo ho nesní. Takový konec mohl potkat i nás, když se to tak vezme. Sice nás nikdo nesní, ale takové mrtvé tělo vlka asi není příliš pěkné na pohled. „A co by nám na tom mělo vadit? Smrad, nebo pohled na to rozkládající se tělo?” vyzvídala jsem dál. Ještě nikdy jsem takové tělo neviděla a zkrátka mě to zajímalo. A věřila jsem, že Tavarillë mi na takovou otázku dokáže odpovědět. Vypadal jako chytrý vlk, který měl už za sebou pěknou řádku dní. Se mnou a mými znalostmi jsem se mu nemohla rovnat. Pohlédla jsem znovu na losa a pokývala hlavou. „Navíc jste jej ulovili už před nějakou dobou, než jsme šli na zajíce. Je to starší úlovek, tím pádem už asi nebude příliš dobrý,” dodala jsem a nadechla se toho pachu. Pořád voněl normálně a zdravě, to maso ale už nemuselo být nejlepší. Určitě bylo vysušené a zbarvené veškeré dobré šťávy. O takovou večeři by asi nestál nikdo.
Svůj úsměv jsem trochu začala krotit, protože na mě lezla hravá nálada, která se u mě jen tak nevyskytovala. Pro mé sourozence byla mnohem typičtější. Zadívala jsem se do lesa a po chvilce své zraky nasměrovala na Tavarillëho. „Všimla jsem si, že nejsi moc společenský typ. A ani já taková nejsem,” poznamenala jsem a mile se usmála. Nebyl v tom sám. Kupodivu se taky neorientoval ve jménech jednotlivých členů. Stejně jako já! Jaká to šikovná náhodička. Uculila jsem se a švihla ocáskem. Ucítila jsem rovnou tři pachy. Tavarillë se mě ptal, jestli je znám. Zakroutila jsem hlavou a má tvář zvážněla. „Ne, neznám. Nikdy jsem je necítila a ani nevoní tak typicky ovocně jako zdejší vlci,” nepřímo jsem řekla, že se jedná o vetřelce. Nehodlala jsem za nimi jít. Vždyť by ze mě měli srandu. Přišlo je vyhánět malé vlče.
O všechno se naštěstí postaral alfa s tou bílou vlčicí. Byla mi povědomá a teď jsem už věděla, kdo to je. Přeci kamarádka Inayi. Konečně jsem ji mohla někam zařadit. Pousmála jsem se a postavila se na nožky. Rozhlédla jsem se po lese a něco mě napadlo. Ten velký počet cizích pachů mi vysloveně vadil, a tak jsem to chtěla spojit se zábavou. Nenápadně jsem se přiblížila k Tavarillëmu a letmo se čenichem dotkla jeho čenichu se slovy: „Máš babu! Chytni si mě!” Pak jsem se už rozeběhla někam pryč z lesa. Přesně tam, kde jsem to tak nějak znala. Doufala jsem, že se můj společník neurazí a bude mě následovat. Takový suchar přeci nemohl být, ne?

// Zelené nory

Mnohdy bych ráda věděla, na co zrovna myslí mí společníci. Taková magie sice existovala, ale kdo ví, kdy se zrovna já odhodlám jít za Smrtí a Životem. Od Neyteri jsem věděla, kde přesně se zřícenina nachází, ale chyběla mi především odvaha. Teď to neřeš. Však jsi ještě mladá, bude spousta možností ty dva navštívit! usmála jsem se a podívala se na Tavarillëho, aby se necítil nějaký odstrčený, nebo že mu nevěnuji pozornost. Tělem jsem pořád byla v Borůvkovém lese, ale myšlenkami jsem bloudila trochu mimo.
„Myslím, že by si asi spíše potrpěli na nějakém hýčkání od losího masa. Zajíce si může každý ulovit kdy chce, ale los je panečku něco speciálního,” odpověděla jsem mu a lehce se usmála. Třeba sourozenci nikdy takové maso nejedli. Určitě by se najedli z toho zbytku kopytníka, než si pochutnali na našich zajících. A byla to docela škoda, co si budeme povídat. „Máme jich ale opravdu hodně. Co když se nestihnou všichni spořádat? To tu pak zůstanou mrtvá, tlející a smradlavá těla?” zeptala jsem se svého staršího a jistě i zkušenějšího společníka. Nevěděla jsem ani, jak se vlci rodí, ale v této souvislosti mě zajímal konec toho všeho. Tak, jak skončí tělo zajíce, skončíme jednou i my, ne? Bylo by to logické a přirozené.
Při nějakých jménech jsem jenom pokývla hlavou. Alfa mi byl známý, ale to druhé mi vůbec nic neříkalo. Možná kdybych vlčici viděla, rozvzpomenula bych si. Je to můj rodný les a neznám tu ani polovinu vlků, jaká ostuda! Zastříhala jsem oušky a podívala se tím směrem, kterým se díval Tavarillë. Ney už opravdu nespala, ale nakonec to nevypadalo, že bychom ji nějak zajímali. „Třeba má jiné věci na práci,” vyjádřila jsem se k tomu a švihla ocáskem. Takový bezstarostný odpočinek se mi líbil.

Omluvně jsem se na něj usmála. O nějaké mé klanění nestál, ale vždyť já na tom neviděla nic špatného. Byl starší než já a lov mu určitě neděla takové potíže jako mě. Prostě jsem si ho vážila, jako každého dospělého vlka, který mi byl automaticky autoritou. Tavarillë mi též pogratuloval k výhře. Vlastně jsme vyhráli oba a ani jeden z nás nemusel být nějaký zarmoucený.
Navrhl, že bychom je mohli rozdělit smečce. Lehce jsem se uchechtla tak, aby to nevypadalo jako nějaké posmívání. Spíše jsem se šklebila tomu, že tu nikdo není, a to jsme docela početná smečka. „Souhlasím, ale pochybuji, že někdo bude mít zájem o zajíce, když má pár metrů od nich pořád relativně čerstvého losa,” podotkla jsem, abych mu svůj výraz vysvětlila a nenechala ho bez vysvětlení. „Svou hromadu jsem chtěla nechat zbytku rodiny, ale nevím, kdy se hodlají vrátit. Jsou někde severněji na návštěvě naší příbuzné a když jsem odcházela, nevypadali, že by chtěli jít se mnou. Vlastně se k mému odchodu nikdo nevyjádřil, co jsem tak stihla slyšet,” povzdechla jsem si. Než přijdou, o zajíce se postará někdo jiný, nebo zkrátka začnou hnít a už nebudou k jídlu. Jak mi pak budou věřit, že jsem sama a bez pomoci zvládla ulovit pět zajíců? Takhle jsem jim mohla dokázat, že minimální potravu si ulovím a tím pádem dokážu přežít bez píče smečky.
Znovu jsem pokývla hlavou a podívala se směrem k jeskyni. „Když se to tak vezme, v lese jsem já, vy, dva vlci v jeskyni a spící Neyteri. To moc členů není a přitom jste nedávno lovili,” poznamenala jsem. Chápala jsem, že jsou všichni unavení a potřebují si odpočinout, ale to se museli rozlézat na všechny světové strany? Tohle jsem trochu nechápala, ale co, byl to jejich boj. Já bych sice odpočívala, ale přitom si povídala s někým, kdo nemá problém s únavou. Sdělili bychom si naše pocity z lovu a tím zabili volný čas, který bychom jinak strávili poflakováním se po lese.

Má taktika lovu nebyla nijak světoborná, ale přesto jsem měla na kontě neuvěřitelných pět zajíců! Ten první mi dělal dost velké problémy, ale zbytek šel docela v pohodě. Vždycky jsem se k nim připlížila na nejbližší možnou vzdálenost a potom zaútočila. Efektivní a docela praktická záležitost. Když jsem šla asi se třetím nazpátek, rozhlédla jsem se po lese, jestli náhodu neuvidím vzbuzenou Neyteri. Její pach tu stále byl cítit, ale její drobné tělíčko se nikde nepohybovalo.
Nakonec mé skóre zůstalo na pěti zajících. Chvilku jsem čekala na Tavarillëho, ten se ale poměrně rychle objevil. Usmála jsem se na něj a podívala se na jeho hromádku. Čítala stejný počet zajíců jako ta má. Zářivě jsem se usmála a zavrtěla ocasem. „Tak vám tedy děkuji za příjemné zpestření lovu. A gratuluji k prvnímu místu,” řekla jsem a jakoby se uklonila. Jen jsem trochu snížila přední polovinu těla a dolní čelistí se dotkla země. Byl to čestný souboj a já byla ráda, že jsem se nepředvedla ve špatném světle. Překvapila jsem sama sebe, a to ubyl pořádný úspěch.
„A co teď s nimi uděláme? Nechat je tu jen tak ležet, to by byla škoda,” nadhodila jsem další téma. Já hlad neměla, protože jsem se před chviličkou najedla z toho losa. Tavarillë taky nevypadal hladově. Účastnil se onoho smečkového lovu, takže jsem předpokládala, že i on byl najedený z losího masa. Začala jsem tedy přemýšlet nad nějakým využitím. Deset zajíců není málo. Dát je na charitu tulákům? To byl asi dost blbý nápad. „Les je mrtvý, nevypadá to, že by se někdo pídil po potravě,” poznamenala jsem. Taková mrtvá těla asi moc dní nevydrží. Svou hromádku bych jinak nechala sourozencům a rodičům, až se vrátí zpátky. Ale to bude zase kdoví za jak dlouho. U tety se jim asi hodně líbilo, když nikdo z nich se nezmínil o návratu domů. Art tam možná rovnou zůstane, pokud ho Scarita přijme do smečky.