Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Drze se ještě vetřu před Launee, když mám konečně chuť a čas psát O:)

Hleděla jsem na dvojici vlků před námi. Therion se mi už při našem prvním setkání zdál takový plachý, ale nějak jsem nečekala, že bude takový i ve smečce, kterou podle všeho vedl. Nechtěla jsem ale dělat předběžné závěry. Třeba se ukáže, že je takový jen v prvních chvílích, pak se oťuká a bude se chovat sebevědoměji. Zakar se podivoval, že ti dva tvoří pár. Znal je oba z minulosti, spolu je asi ještě neviděl. Život je holt někdy nepředvídatelný, pousmála jsem se a pozorovala dění.
Mou poznámku o tom, že na nás předtím nikdo neměl čas, jsem nemyslela ve zlém. Bylo jasné, že smečka někdy řeší situace, kdy na tuláky zkrátka nemá čas. Pokývla jsem hlavou a pousmála se. Pak se můj pohled stočil na Theriona. Stále jsem postávala bez jediného výrazného pohnutí, ale nad tímhle jsem trochu zavrtěla hlavou. „Ale jdi, Therione. Jsi stejně důležitý jako Launee,“ řekla jsem a povzbudivě se na něj usmála. Alfy se přeci nějak doplňují. Bez jedné by nebyla druhá. Bez Theriona by pravděpodobně Launee nebyla tam, kde je, a naopak. Oba byli pro smečku důležití, ne-li ti nejdůležitější.
Oba se následně shodli, že bychom tu mohli zůstat. Zvesela jsem zavrtěla ocasem a očička se mi úplně rozzářila, když se pohlédla na Zakara a pak zpátky na alfa pár. „Děkujeme,“ šeptla jsem a okamžitě přitakala, že budeme smečce nápomocní. Zakar navrhl, že bychom si mohli odchytit někoho, kdo by nás tu mohl provést. Taky jsem souhlasila. Jako alfy určitě měli na práci víc věcí, než vybavování se s novými členy.
Před Launee a Theriona se statečně postavila malá béžovohnědá kulička. Automaticky jsem začala vrtět špičkou ocasu a na tváři se mi objevil milý úsměv. Ona sice z naší přítomnosti nebyla vůbec nadšená, ale mně při pohledu na ní úplně roztálo srdíčko. Zakar k malé prohodil několik slov a já se po očku dívala na její rodiče, jestli by jim nevadilo, že by s námi strávila pár chvilek. Přeci jen je asi někdy fajn si od vlčat odpočinout a s námi by se jí nic nestalo. Já měla vlčata ráda a měla jsme nutkání je ohraňovat a dávat na ně pozor, i když nebyla moje. Nehledě na to, že jsem opět pocítila jistou vlnu mateřského pudu a hormonů, podobně jako když jsem strávila nějakou dobu s Noktem a ještě malým Kenaiem. „Jsem Litai. Jak se jmenuješ ty, maličká?“ představila jsem se s úsměvem a střihla oušky. Třeba jí to trochu obměkčí a nebude nás považovat za nebezpečí. Chápala jsem ale, že k nám byla nedůvěřivá. Dost možná jsme byli první vlci mimo smečku, které poznala.

// Sopka

Cestou se mě zmocnila nervozita, ale to k tomu asi patřilo. Záleželo mi na tom, abychom tentokrát nebyli vyhozeni. Podruhé by nám to mohlo vyjít a moc jsem si to přála. Potřebovala jsem svou mysl převést na trochu jiné starosti. A jediná má nejbližší starost byl Zakar. Na má srdečná slova nic neřekl, ale s tím já počítala. Naopak by mě spíš překvapilo, kdyby nějak zareagoval. Jen jsem se potutelně culila a občas se po něm přeci jen podívala. Zbytek cesty jsme ale šli mlčky. Když jsme dorazili k lesu, zůstali jsme na hranicích jako správně vychovaní vlci. Zakar zavyl a nám nezbývalo nic jiného než čekat.
Objevil se před námi pár. Podle pachu výše postavený. Jednoho z nich jsem ale překvapivě znala. Bylo mi povědomé sice jen jeho jméno, ale i to se počítalo! V jednu chvíli jsem všechny přítomné vlky přejela pohledem, protože se navzájem tak nějak znali, jak se ukázalo. „Zdravím,“ usmála jsem se a drobně zavrtěla špičkou ocasu. Na Theriona jsem přitom kývla trošičku znatelněji, abych dala najevo, že jsem si na něj také vzpomněla. Vlčice vypadala opravdu sympaticky. Pohled mi automaticky spadl na její ozdobu na tlapce. Kytičky působily roztomile.
Samozřejmě, že jsme byli tázáni, co na území hledáme. „Byli jsme tu už před nějakou dobou, ale bylo nám řečeno, že na nás zrovna nikdo nemá čas,“ začala jsem a hodila očkem po Zakarovi, jestli mu nevadí, že jsem se ujala slova. Nechtěla jsem tam jen tak postávat a všechno nechat na něm. To jsem udělala poprvé, když jsme sem vkročili. Teď se snad mohly role obrátit. „Hledali jsme smečku, ve které bychom se mohli usadit. Na tu vaši jsme narazili vlastně náhodou. A usoudili jsme, že by se nám tu líbilo,“ dodala jsem a mile se usmála. Pak už jsem nechala svému milému prostor, pokud by chtěl něco dodat. Zakar Therionovi říkal, že bychom si rádi našli nový domov. A koho by napadlo, že se znovu potkáme zrovna tady?

Potěšilo mě, že se mu tam líbilo aspoň tak jako mně. Usmála jsem se a už si nevědomky představovala, jak v tom měkkém mechu ležíme společně. Předbíhala jsem, ale představa to byla opravdu krásná. Na chviličku jsem se takto zasnila, než mě z myšlenek vytrhl Zakar. Ano, bylo dobré někde začít. Les takto zvenčí vypadal sympaticky, ale i samotné složení smečky bude hrát roli v tom, zda se tam budeme cítit jako doma. Asi ukáže jen čas.
K Zakarovi jsem si trochu víc přisedla, protože mi přišlo, že je moc daleko. Z objektivního hlediska byl ode mě vzdálený maximálně dva metry, ale já měla nutkání mu být co nejblíž. Vůbec nejvíc by se mi líbilo, kdybych na něm mohla být přitisklá jako klíště a jen vdechovat jeho vůni. To by mi bohatě stačilo ke štěstí. Opět jsem zamrkala, abych se dostala z toho kolotoče vybájených představ a vrátila se zpátky do reality. Byla jsem ale ráda, že to Zakar nevzdával. „No jasně, přeci se nenecháme hned odradit,“ přitakala jsem s úsměvem. Snad tentokrát narazíme na alfu.
Přikývla jsem a nadšeně zavrtěla ocáskem. Třeba se na nás usměje štěstí, zadoufala jsem. Naděje přeci umírala jako poslední a pokud druhý pokus nevyjde, asi nám ta smečka holt není souzená. Všimla jsem si, že je z nějakého, mně neznámého důvodu v rozpacích. Usmála jsem se ještě víc a rozešla se společně s ním do lesa pod sopkou. A tak jsem se rozhodla jeho rozpaky trochu prohloubit, maličko ho poškádlit. „Mám tě ráda, Zakare,“ vydechla jsem a zadívala se na něj dostatečně dlouho. Hrozně moc, dodala jsem v duchu. Vlastně jsem ho milovala, ale říct to nahlas? Na to bylo ještě brzy, času jsme měli požehnaně. Slíbili jsme si, že nebudeme nikam spěchat. Pak jsem své oči raději upřela před sebe, abych se tu náhodou nenatáhla, kdyby se mi do cesty připletl nějaký kořen. Šlo se mi tak nějak lehčeji, když jsem věděla, že to, co mám na srdci, mohu říct nahlas a nedusit to v sobě.

// Mechový lesík

Zakar se ke mně po nějaké době vrátil. Jak jsem svou pozornost držela prakticky na jedné činnosti, čas mi utíkal šíleně rychle. Ve finále jsem nevěděla, jak dlouho byl pryč, ale hlavní bylo, že byl zpátky, ne? Že se mi nikde neztratil. Automaticky jsem zavrtěla špičkou ocasu a vzhlédla, čímž jsem se na hromádku kamínků přestala soustředit. Magie povolila a mnou pečlivě postavená pyramidka se mi zřítila k nohám. Viděla jsem jen koutkem oka, jak kamínek po kamínku padá k zemi, ale nehnula jsem kvůli tomu ani brvou. Nakonec tam zůstala jen neurčitá hromádka různě velkých šutříků. Hlavní pro mě byl Zakar, na kterého jsem se opět koukala jako na svatý obrázek.
„Sice jsme tam byli jen chvilku, ale líbilo se mi tam,“ začala jsem a krátce se ohlédla za sebe do míst, kde ležel zmíněný les, ze kterého jsme se museli zdekovat. „Přišlo mi to tam útulné a z nějakého důvodu mi připomínal les, který leží nedaleko Zříceniny,“ dodala jsem záhy a očička se mi trochu rozsvítila. To místo jsem milovala, jako mladší jsem tam trávila dost času. „Víš, takový ten se zářícím měkoučkým mechem,“ upřesnila jsem. Právě v mechu jsem ráda lehávala a v noci se vždycky tak krásně rozzářil. Pokaždé jsem se cítila jako na obláčku. A jestli jsem ten pocit měla zažít znovu, tak sem s ním! I když asi bez toho světélkování. Ale třeba tam rostl stejný druh fosforeskujícího mechu. Kdo ví.
Zastříhala jsem oušky a postavila se, abych se k Zakarovi o kousek přiblížila. Pak jsem si znovu sedla. „Jak ses tam cítil ty?“ zeptala jsem se a drobně naklonila hlavu na stranu. Nechtěla jsem tohle udělat jenom o mně. Do smečky jsme se chtěli přidat spolu, ne? To byl náš plán. A byla by úplná blbost, kdyby se tam jeden z nás cítil nepříjemně.

// Mechový lesík (do tohoto bodu domanipulováno Zakarem)

Doťapali jsme až k sopce. Sem tam jsem se ohlédla za sebe a zamyšleně střihla ušima. Přišli jsme nevhod, že by to bylo nějaké znamení, že nám ta smečka nebyla souzená? Obvykle jsem na taková rádoby znamení osudu nevěřila, ale co když bych tentokrát měla? To je blbost. Můžeme to zkusit jindy, připomněla jsem si zcela racionálně a tím se dostala tlapami zpátky na pevnou zem a nenechala jsem hlavu lítat v oblacích. Navíc se za námi nestavila ani jedna alfa. Od nich bych si takové odmítnutí vysvětlovala jinak, ale od řadového člena to ještě nemuselo nic znamenat. Měli jsme ještě pořád nějakou šanci se tam dostat. Jen si nějak intuitivně najít vhodnější dobu.
Moc jsem toho nenamluvila. Byla jsem nějak plná toho všeho, co se za poslední dobu stalo. Možná jsem byla trochu zmatená i z toho, že ten les se mi vlastně opravdu líbil, a to jsme postávali jen na hranicích. Voněl mi a během té chviličky mě učaroval. Dokázala jsem si představit, že bychom tam žili. Z přemýšlení mě vytrhl právě Zakar, který se chtěl jít projít. „Nevadí,“ zašeptala jsem a spokojeně zavrtěla ocasem, když se o mě otřel hlavou. Zastavila jsem a sledovala, jak ode mě odchází. K tomu, aby si utřídil myšlenky, asi potřeboval klid. Chápala jsem ho, ale na druhou stranu mi přišlo hrozně líto, že má tendence se ode mě vzdalovat. Byla to naprostá banalita, ale zkrátka mě to mrzelo.
Posadila jsem se a ještě několikrát se podívala směrem, kterým Zakar šel. Byli jsme velmi blízko sopky a tušila jsem, jakou sílu tahle spící kráska ukrývá. Kdyby se ale měla probudit někdy v blízké době, určitě by nám nějak dala vědět. Sklopila jsem hlavu k zemi a všimla si menších a větších kamínků. Drobně jsem se usmála a začala s jednotlivými kusy manipulovat pomocí magie předmětů a různě je skládat na sebe do tvaru pyramidy. Vznikla z toho miniatura samotné sopky. Nebylo to nic náročného, navíc jsem si takhle hezky krátila dlouhou chvíli.

// Narrské vršky

Občas jsem se rozhlédla kolem nás a byla přímo nadšená z toho, že se zima konečně dala na ústup. To období bylo depresivní, každé území vypadalo tak nějak mrtvě. Jaro ale bylo úplně o něčem jiném. Všude se něco dělo, ptáci zpívali a vzduchem se šířily všelijaké možné vůně.
Sluníčko se nám konečně opřelo do kožíšků. Intuitivně jsem k němu natočila tvář a vyhřívala se. V tom jsem ale za uchem ucítila dotyk a najednou mi na tom místě něco zůstalo. Překvapeně jsem natočila hlavu do strany a podívala se na Zakara. Kolem nás bylo několik květin a já se dovtípila, že mi jedna právě visí za ouškem. „Sluší mi to?“ nadhodila jsem s úsměvem. Já na sebe totiž neviděla, takže jsem nemohla posoudit. Nicméně jsem se rozhodla, že příštích pár hodin s tím uchem nepohnu, abych kytičku nesetřásla a měla ji tam co nejdéle. Sice bylo jasné, jak to dopadne – kvítko za nějakou dobu oschne a samo odpadne – ale mohla jsem se aspoň snažit, abych ho neshodila sama během několika následujících sekund.
Opět jsem ucítila podobné pocity jako v úkrytu ve Zlatavém lese, pociťovala jsem cizí emoce. Tentokrát ale byly pozitivní. Intuitivně jsem se usmála a zavrtěla ocasem. Znamenalo to, že to bylo na dobré cestě? Snad. Ucítila jsem opět další dotyk, tentokrát na svém čumáku. Zavřela jsem oči a tlak na čumáku mu trochu vrátila, abych tam jen tak pasivně nestála. Bylo to sice chvilinka, ale hezká chvilinka. Když se odtáhl a já byla nucena oči znovu otevřít, musela jsem několikrát zamrkat, abych se vrátila zpátky do přítomnosti. „Hlavně se za nic neomlouvej, ano?“ zamumlala jsem, když jsem si všimla Zakarovy nervozity. Někdy bylo lepší nic neříkat, ne? Kdyby se okamžitě začal omlouvat, akorát bych si myslela, že se mě nechtěl dotknout a akorát toho lituje.
V dálce jsem zahlédla hnědého vlka. Koukal se naším směrem. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu a zamávala ocasem v přátelském gestu. Totiž, asi šel trochu nevhod, ale třeba nám něco chtěl. Jinak by po nás tak nekoukal, ne? Já vlka tedy neznala, ale Zakar možná ano. Pohledem jsem tedy sklouzla ke svému milému a čekala, jestli to třeba není jeho kamarád.

// Kopretinová louka

Poslouchala jsem jeho monolog. Při představě, že na delší dobu zmizí, se mi rychleji rozbušilo srdce a ovládnul mě takový nepříjemný pocit. Nebude pryč napořád, připomněla jsem si rychle v duchu, dvakrát se zhluboka nadechla a tím se toho pocitu zbavila. Šlo to překvapivě snadno. Možná proto, že jsem skutečně věřila, že by nějaký čas separace mohl pomoct tomu, co mezi námi bylo. Mohli bychom to nějak víc pochopit. „Jak je libo, Zakare. Já ti bránit v ničem nebudu, ale budeš mi muset slíbit, že na sebe dáš pozor,“ usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Zcela jistě si ode mě před odchodem vyslechne, ať se zbytečně nepouští do žádné rvačky a tak dále. Jen jsem o něj měla strach, to je celé. Ne všichni vlci měli tak zlaté srdce, ne každý by to s ním myslel dobře. On ale nebyl naivní, nikomu by neskočil na špek. „Já se aspoň trochu zabydlím ve smečce. Třeba mi to navazování přátelství půjde lépe než v Sarumenu,“ dodala jsem. Já už měla svých toulavých tlapek tak akorát plné zuby a stihla jsem si všimnout, že vztahy mezi členy smečky jsou důležité. Ne že by v minulé smečce byli nějací špatní vlci, se kterými bych si nerozuměla. Potenciál tam byl, ale já se ve hvozdu necítila ve své kůži, proto jsem se tam kolik nezdržovala, smečkových slezin se neúčastnila a problém byl najednou na světě. Teď se budu zuby drápy snažit, abych si to zase nepokazila.
Nostalgicky jsem stočila pohled na jih směrem k Sarumenu. Nebyli jsme od něj daleko, vlastně co by kamenem dohodil. Byl ohraničen svou ikonickou mlhou, které jsem se ze začátku docela bála. Chovala se jako živá a nevěděla jsem, co od ní očekávat. Fyzicky mi ublížit nemohla, ale myslím, že by mě dokázala přivést do nemilého stavu dezorientace. Přeci jen se špatně pohybuje po lese, když vidíte jen metr před sebe. Časem jsem ji ale začala nějak tolerovat. Nyní jsem si jen tiše povzdechla a v duchu přála všem Sarumenským jen to nejlepší. Začínalo nám jaro, to nejhezčí období ze všech. Je třeba si ho užít.
Když jsme se blížili k močálům, trochu jsem se zamračila. Za normálních okolností bychom už cítili nějaký aspoň letmý závan smečkového území. Po něm ale nebylo ani památky. Trochu jsem se zamračila. „Věděl jsi, že tu byla dřív smečka?“ nadhodila jsem. No, kdo mohl žít v bažinách, ten musel být tedy pěkně odolný. Znala jsem odsud tak akorát Sigyho.

// Ježčí mýtina

// Zlatavý les (přes jezero)

Aktuálně mi pohyb v závějích přišel takový lepší, snesitelnější. Mokrý sníh nám pod tlapkami snadno podjížděl a bylo to celé takové nechutnější. Čerstvě napadnutá vrstva sněhu byla taková čistší. „Ale hlavně, že se už jako blíží. Zimu nemám ráda,“ pousmála jsem se s pohledem upřeným někam kupředu. Zakar měl pravdu – tohle mezidobí nebylo o moc lepší, ale jakmile začne růst tráva, kvést květiny… To bude nádhera!
Zcela pochopitelně jsme se blížili k Sarumenu. Nedalo se mu vyhnout, zvlášť když jsme mířili na východ. „Jsem si jistá, že zimu zvládli. Morfeus je schopný alfák,“ snažila jsem se ho uchlácholit. Někdy jsme přátele brali jako součást rodiny, a tak to pravděpodobně bylo u Zakara a Noktisiela. Byli si blízcí. „Má štěstí, že se mu po boku vyskytly tak schopné bety. Po ztrátě Neyteri vede smečku sám a dokážu si představit, že to musí být kolikrát očistec,“ vydechla jsem a trochu se zamračila. Světlá vlčice se zářivým úsměvem byla právě důvodem, proč jsem se pro Sarumen rozhodla. Jenže jsem se s ní nestihla rozloučit. Kdybych věděla, co se v mlžném lese za poslední týdny stalo, moje depka by se ještě prohloubila. Někdy je lehčí zkrátka nevědět. „Je hlavní, že víš, kde jsou a můžeš za nimi prakticky kdykoliv,“ usmála jsem se. Byla to taková úleva. Sourozence tu sice taky měl, ale nevěděl přesně kde, a to byla drobná komplikace.
Souhlasně jsem pokývla hlavou. Bylo klidně možné, že se jednalo o nějaký Životův trik. Přeci jen dokázal měnit barvu srsti, aspoň částečně. Maminčina fialová korunka byla od něj, pokud jsem si správně vzpomínala. A svítivé odznaky Neyteri určitě taky! Následně jsem zastříhala ušima. „Jsi vzácnost,“ spiklenecky jsem na něj mrkla a zářivě se usmála. A co bylo vzácné, to bylo dobré, no ne? Byl to zkrátka fešák. Já si vlčí zbarvení příliš nepamatovala, respektive mi všechna přišla taková normální. Rozhodně jsem ale někdy chtěla potkat tu fialovou vlčici ze Sarumenu! Třeba bychom si padly do noty, už jen kvůli nezvyklé barvě kožíšků.
Blížili jsme se k pískovým kopcům. Malinko na mě dopadly chmury, které jsem si spojila s mou poslední návštěvou, ale velmi rychle jsem je zahnala. Tohle jsem si už v sobě vyřešila. Nesmířila jsem se s tím, to ne, ale nemohla jsem si tou negativitou otravovat myšlenky.

// Narrské vršky (přes řeku)

Zakar potvrdil mou domněnku, že se mu něco špatného zdálo. Povzbudivě jsem se na něj pousmála. Už se z toho snění probral. Některé sny dokázaly být horší než realita, jiné měly úplně opačný efekt. Pak bylo probuzení zklamáním, ne úlevou. V místě na boku mi ještě trochu pulsovala bolest, ale nebylo to tak hrozné. Během pár minut odezní úplně.
Chystali jsme se opustit les, ale nevěděli jsme, jakým směrem se vydat. „To je dobré řešení,“ zazubila jsem se a bezstarostně naklonila hlavu na stranu, „tady na jihu jsou samé hezká místa." Přeci jen jsem tu nějakou dobu žila, měla jsem to tu docela prochozené. Až na tu černou řeku, ta teda hezká není, pomyslela jsem si a krátce se ušklíbla. Tam mě nikdy nic dobrého nepotkalo.
Setřásla jsem ze sebe všechna smítka, která jsem v našem provizorním úkrytu nabrala. Spolu s nimi mé tělo opustily i nějaké chlupy. Kožíšek mi začal línat, protože se již citelně oteplovalo. Nemusel mě tedy tolik chránit před krutými mrazy. Sama bych to asi nezaregistrovala, kdy nebylo Zakara. Drobně jsem se pousmála. „Sama nevím,“ přiznala jsem a zamyslela se nad tím trochu víc. Tatínek měl v kožichu více hnědé než já, ale souviselo to s tím nějak? Nikdy jsem se ho neptala, jestli mu na zimu červená vybledne. Na jeho těle ale převládala hnědá, u mě to byla rudá. „Možná mi to příroda zařídila tak, abych byla ve sněhu trochu méně nápadná. Přeci jen na bílé barvě by červená přímo svítila. Kdo ví, jestli bych pak něco ulovila,“ napadlo mě jediné řešení. Nyní jsem už několik let ovládala magii neviditelnosti, takže o lovecké úspěchy nebylo nouze, ale když jsem byla mladší, možná by mě to opravdu negativně ovlivňovalo. Střihla jsem oušky a sledovala Zakara, jestli ho nenapadne ještě nějaká hypotéza, která by vysvětlovala chování mého kožichu, které jsem neměla vědomě pod kontrolou. Jemu to přemýšlelo asi lépe než mně, možná by přišel na nějaké logičtější řešení.

// Kopretinka (přes jezero)

Celou noc jsem spala vlastně docela klidně. Jen jsem se občas převalila na druhý bok a tím se od Zakara vzdálila, jindy jsem k němu zas byla úplně nalepená. Na rozdíl od svého společníka jsem spala bezesně. Nebo jen ty sny nebyly tak intenzivní, abych si je po probuzení pamatovala. Občas jsem tiše zavrčela, nebo jsem cukla tlapkou. Ale nic rázného. Někdy uprostřed noci jsem si našla nejpohodlnější pozici na boku a v ní setrvala až do rána.
Najednou jsem ucítila nepříjemnou ránu do žeber. Kdyby mě probudily hřejivé paprsky ranního sluníčka, bylo by to rozhodně příjemnější. Instinktivně jsem se odkulila stranou, skončila v poloze na břiše a tělo mi začalo lehce problikávat – chtělo se pro jistotu zneviditelnit, abych to neschytala ještě jednou. Byl to snad jediný obranný mechanismus, který jsem si podvědomě vytvořila – zneviditelnit se a následně zdrhnout. Ale tady žádný úprk nebyl potřeba. A kdyby mi šlo skutečně o krk, v téhle pozici bych asi nic moc nesvedla. Zrychleně jsem dýchala a zmateně zírala na Zakara, který byl v podobně napjaté pozici jako já. Evidentně mě uhodil on, ale ne schválně. „Něco se ti zdálo?“ zeptala jsem se. Vlci během spánku měly takové divné záškuby a ty mohly nabrat na intenzivně, když ve snu prožívali něco špatného. Navíc by tomu nasvědčoval i jeho napjatý výraz.
Také jsem se posadila, a nakonec vylezla z našeho úkrytu. Pořádně jsem si protáhla přední i zadní část těla. Den začal vlastně docela hezky. Při pohledu na jasnou oblohu jsem se pousmála. Jaro už muselo být za rohem. „A jakým směrem se vydáme?“ zeptala jsem se a rozhlédla se po lese. Přemýšlela jsem, že na jaře by tu mohlo být hezky. Hned vedle kvetla louka plná vlčích máků, k nim bych se vlastně docela hodila. Úplně bych se mezi nimi ztratila.

Bála jsem se, že to na něj bylo moc rychlé a já nechtěla něco pokazit, proto jsem se ptala, jestli existuje něco, co bych si k němu neměla dovolit. Vztahy byly dost křehké a jejich začátky obzvláště. „Samozřejmě, že na to půjdeme pomalu,“ ujistila jsem ho s drobným úsměvem. Jak jsem řekla, i pro mě tohle všechno bylo nové, neuměla jsem v tom chodit. Zakar mě ale trochu uklidnil, takže jsem se zase trošku uvolnila. „Ale kdyby ti něco – cokoliv – nevyhovovalo, řekni mi to,“ řekla jsem. Chtěla jsem, aby se se mnou cítil co nejlíp. Bylo jasné, že mi hned teď nemohl říct nic konkrétního, to všechno asi dost možná přijde až časem.
Všímala jsem si už delší dobu, že Zakar různě zívá. Také na mě začala padat únava. Možná to bylo tím emočním vypětím, i to dokázalo docela unavit. V noci sice bylo trochu chladněji než přes den, ale rozhodně to nebyly hluboké mrazy jako uprostřed zimy. A tady v úkrytu na nás ani nemohlo foukat, takže jsme si na odpočinek našli skvělé místo. „To zní skvěle,“ přitakala jsem a usmála se. Je pravda, že smečky budou po zimě vyčerpané, budou chtít nabrat nějaké nové zásoby jídla a v tom my mohli být nápomocní. Rozhodně jsme měli větší šanci než na začátku zimy. Byla jsem zvědavá, jaká smečka se nám nakonec zalíbí.
Na jeho pobídku jsem zareagovala úsměvem a přisunula se blíž k němu. V leže to šlo docela snadno, vlastně jsem se pár centimetrů plazila a pak hodila svůj bok těsně k němu. Holt jsem už byla rozleželá a nějaký elegantnější způsob pohybu pro mě aktuálně neexistoval. „Dobrou noc,“ zašeptala jsem, pořádně si zívla a pak položila hlavu vedle svých tlapek. Ocasem jsem si přikryla odhalenou část těla a během chviličky usnula. Hezky mě zahříval, takže se mi spalo krásně.

Věnovala jsem mu milý úsměv. Neměl za co děkovat, vždyť bylo pro mě přirozené mu vyjít vstříc. Taková jsem zkrátka byla a zrovna v tomhle jsem nemohla tlačit na pilu. Nemůžete si přeci vydupat, aby vás někdo měl rád víc než jen kamarádsky. A my přeci kamarádi byli, ne? Jen jsem si nedokázala představit, že by mé city nakonec neopětoval a my bychom zůstali kamarádi. Ale vlastně by to pro mě nebylo nic nového – s Izarem jsme tak skončili.
Ukázalo se, že jsem nebyla jediná, kdo nechtěl dělat, jakože náš dialog neproběhl. Ono to vlastně bylo nemožné. Věděli jsme, jak se ten druhý cítí a najednou bychom to měli ignorovat? To přeci nešlo. Naklonila jsem hlavu na stranu a poslouchala, k čemu vlastně dospěl. Sem tam jsem se drobně pousmála. Upřímně mě překvapilo, že ještě s žádnou vlčicí nebyl. Tak nějak jsem předpokládala, že třeba v minulosti po boku nějakou dámu měl, protože se mi nechtělo věřit, že by tak okouzlující vlk byl prostě věčně sám. Ale jak sám říkal, k srdci si jen tak někoho nepouštěl. „Pro tebe jsem ochotná riskovat cokoliv, Zakare,“ řekla jsem a pokývla hlavou, jakože s tím vším souhlasím. Pokud to chtěl zkusit, aby zjistil, jak se jeho srdce vlastně zachová, nebyla jsem proti. Vystavovala jsem se ale riziku, že by z toho nakonec nic nemuselo být? Dost možná ano, ale za risk mi to stálo. Trochu jsem se uvelebila, složila si přední tlapky pod své tělo a po chvilce přemýšlení se mu podívala do stříbrných očí. „Ale dej mi nějaké mantinely,“ nadhodila jsem a naklonila hlavu na stranu. Potřebovala jsem vědět, jak se takoví partneři s uvozovkami chovají. Znala jsem, jak se k sobě měli rodiče, dali mi vlastně skvělý příklad toho, jak se k sobě skutečně partneři chovají. Zkrátka jsem vyrůstala ve skvělé a milující rodině. „Co nechceš, abych si k tobě dovolila? Já bych tě od sebe nerada odehnala, víš. A nechci dělat něco, s čím ty nebudeš souhlasit, nebo něco, co by tě zmátlo ještě víc,“ vysvětlila jsem. Jak už zmínil několikrát, já věděla, co k němu cítím a třeba taková chuť se mu hlavou zavrtat do kožichu a nadýchat se jeho vůně byla příliš vysoká. Pokud by mi ale řekl, že nic takového dělat nemám, respektovala bych to. „Taky je to pro mě všechno nové,“ dodala jsem. K malým chybkám bude určitě docházet na obou stranách, ale mohli jsme jeden druhého učit, jak se k takovém vztahu chovat.

Překvapila jsem sebe samotnou, že jsem o tom dokázala mluvit tak otevřeně. Hlas se mi nijak netřásl, zněla jsem vlastně docela vyrovnaně. I přesto se uvnitř mě odehrávala nekontrolovatelná bouře. Mohla jsem tedy působit klidně, ale reálně jsem do klidu měla sakra daleko. Možná proto jsem raději zírala někam před sebe do neurčitého místa, protože kdybych se na něj měla po celou dobu dívat, má nervozita by se určitě projevila. A já v tu chvíli potřebovala působit aspoň trochu vážně, a ne jako před nervovým zhroucením. Takhle totiž moje slova měla hodnotu, kterou jsem do nich chtěla dát. Myslela jsem to všechno vážně. Když jsem konečně domluvila a řekla všechno, co se mi v hlavě a srdci usadilo, nastalo ticho, ale mně se jistým způsobem ulevilo. Už jsem před ním neměla co skrývat, všechno věděl. Spadlo ze mě to břímě, které jsem s sebou nesla. Ale… To je sice hezké, ale co on na to? pomyslela jsem si a po očku se na něj podívala. V tom rychlém pohledu se mi nezdál nijak naštvaný, aspoň ne nějak moc. Zkrátka to asi potřeboval zpracovat, a tak jsem ho nechala a dál mlčela. Nyní by měl být na řadě on, ať už má na srdci cokoliv. Já toho namluvila až moc.
Když se Zakar konečně rozmluvil, natočila jsem k němu uši a po chvilce i celou hlavu, abych se neslušně nedívala někam mimo. Jeho monolog byl dlouhý stejně jako můj a snažil se v něm odkrýt, co cítí. Bylo vidět, že je zmatený, ale já pro to měla pochopení. Ještě před pár dny mě pohlcovaly úplně stejné pocity, než jsem došla za Životem a tam mi to nějak všechno do sebe zapadlo. Ještě pořád jsem si nebyla jistá, jestli v tom opravdu neměl trochu prsty, protože se mi nechtělo věřit, že bych si to sama od sebe dokázala nahlas přiznat. Ale možná přeci jen ano. Můj předchozí monolog toho byl důkazem. Když domluvil, nechala jsem mezi námi několik tichých chvilek. „Taky tě mám moc ráda,“ šeptla jsem a podívala se mu do očí. Chápala jsem pointu jeho slov a byla jsem ráda, že si s mými city nechce hrát, dávat mi plané naděje, kterých bych se mohla chytit. Je fakt, že moje srdce aktuálně potřebovalo spíš lepidlo než nějakou další těžkou ránu. Dost možná jsem ztratila rodiče a úplně by mě porazilo, kdybych měla ztratit i jeho. Nechtěla jsem ho tímhle vyděsit. „Nebudeme dělat žádné závěry, co ty na to?“ nadhodila jsem a trochu se pousmála. Sice jsem si nedokázala představit, že bychom teď dělali, že se vůbec nic nestalo, ale nemuseli jsme se v tom dál rozpitvávat. Prostě to nechat chvilku ležet ladem, ono to v nás snad nějak dozraje. „Necháme tomu čas,“ dodala jsem. Čas přeci vždycky všechno vyřešil, zahojil, ne?

Bavili jsme se o zajímavých věcech. Milovala jsem, když měl dialog nějaký směr, nějaký náboj. Z té své nemluvné fáze jsem už asi vyrostla, i když je pravda, že před cizími vlky jsem se chovala pořád dost rezervovaně. Ale Zakar nebyl cizí, takže jsme se ve finále rozpovídali oba dva. Možná víc, než bychom čekali.
Zakar byl asi poslední vlk, se kterým bych si dokázala představit, že se budeme bavit o iluzích v dobrém slova smyslu. Ale ono to najednou šlo a já za to byla ráda. Pohodila jsem ocasem a usmála se. „Ale někdy je fajn z toho reálného života vypadnout, byť jen na chviličku,“ poznamenala jsem. Bylo to takové osvobozující. Nemusela jsem ani používat magii, prostě mi stačilo zavřít oči a najednou můj vnitřní svět ožil. Bylo to zvláštní, ale fungovalo to tak. Možná díky té mé bujné fantazii.
Asi dvakrát jsem se zhluboka nadechla a zase vydechla. Po Zakarově otázce jsem ještě chviličku mlčela, třídila si myšlenky. Úplně prvně jsem tohle spíš zametla pod koberec a raději mluvila o tom, jak moji rodiče umírají. Trochu bizarní, zaměřit se na negativní emoce a ty pozitivní raději nezmiňovat. Jenže tehdy jsem si ještě mohla vybrat, do jaké míry o tom chci mluvit. Tady už se únikový východ hledal hůř. Neexistoval, protože jsem Zakarovi nechtěla lhát a něco si vymýšlet. Pak jsem se mu zadívala do očí a opatrně pronesla: „No, pomohl mi pochopit city, které k tobě chovám.“ Mluvila jsem pomalu a krátce nato s povzdechem odvrátila pohled před sebe. Několikrát jsem švihla ocasem ze strany a nemohla jsem se zbavit dojmu, že bych to měla nějak vysvětlit. A to jsem taky udělala. „Pamatuješ si na naše první setkání, ne? To bylo divné a nepřirozené na mnoha úrovních. Takhle se k sobě dva cizí vlci nechovají,“ začala jsem. Kdo ví, třeba se někdo rád při prvním setkání lísal k tomu druhému cizinci, ale já ani Zakar jsme takoví nebyli. „Tehdy to byla magie. Měl ji na svědomí buď Newlin, nebo Duncan. Byla jsem z toho zmatená,“ krátce jsem zakroutila hlavou. Takové pobláznění jsem cítila tehdy k Izarovi, také bylo důsledkem magie, ale tam to aspoň dávalo trochu smysl – znali jsme se dlouho a jako přátelé jsme si byli blízcí. Rozhodně jsme nebyli cizinci, co se na sebe náhodou narazili. „Jenže pak jsme se potkali znovu a najednou jsme spolu trávili spoustu času. Podvědomě jsem cítila, že se ten pocit vrací, ale tentokrát bez nějakého vnějšího vlivu. Ale i tak jsem měla strach, že si se mnou zase někdo hraje, že to není reálné. Jenže pak se naše cesty opět rozdělily a já se cítila tak nějak prázdně, neúplně. A Život mi pomohl pochopit, že k takovému citu nepotřebuješ magii, prostě se někdy objeví sám, aniž bychom to nějak ovládali,“ mluvila jsem s pohledem upřeným do lesa. Cítila jsem se jak v transu. Najednou jsem nemohla hnout hlavou do stran, nemohla jsem se mu podívat do tváře. Zírala jsem na nějaký neurčitý a zcela irelevantní předmět, dost možná imaginární. Srdce mi tlouklo tak rychle, jako bych běžela maraton, a kdybych se dokázala potit, měla bych celou srst promočenou.

Zvědavě jsem střihla ušima a pozorně poslouchala jeho dlouhý monolog. Občas jsem pokývla hlavou. O vlcích s magií ohně se vědělo, že byli většinou temperamentní, to byla pravda. Našly se ale asi i výjimky, jako ve všem. Třeba svého tátu jsem nikdy neviděla rozčíleného, ale nedělala jsem si naivní iluze, že i za mlada se držel takto při zemi. Možná se zklidnil až s příchodem potomků, kdo ví. „Něco na tom určitě bude,“ přikývla jsem, „ačkoliv jsem o magiích takhle dopodrobna nikdy nepřemýšlela. Vždycky jsem je brala jako samozřejmost, že tu zkrátka jsou a nikdy nezmizí.“ Neznala jsem vlka, který by žádnou magii neovládal. Existovali vůbec nějací? Možná jsem byla trochu zaujatá tím, že jsem vyrůstala na Gallirei, odmalička jsem znala Života i Smrt a nic mě už nedokázalo překvapit, aspoň z toho magického pohledu. Když se rozmluvil o mé magii, začala jsem vrtět ocasem, protože jsem v tom popisu zkrátka viděla sebe. „Už odmalička mám až moc bujnou fantazii a nikdy by mě nenapadlo to dávat za vinu iluzím, ale ono je to vlastně logické,“ odpověděla jsem a v očích se mi nadšením zajiskřilo. Svou magii jsem měla ráda, ale nepoužívala jsem ji často. Jen asi, jak říkal Zakar, mě ovlivňovala tímto způsobem. „Někdy se ztratím v představách, jak by vypadal takový ideální svět. Já si ho vlastně i můžu vytvořit, ale nebylo by to klamání sebe samotné? Víš, potom spadnout do té tvrdé reality, kdy jsou na sebe vlci dost často zlí a nechovají se k sobě tak, jak by měli,“ pronesla jsem zamyšleně, tentokrát s pohledem upřeným někam do neurčita. Já zkrátka chtěla, aby se k sobě vlci chovali hezky, s láskou a respektem, ale věděla jsem, že to je utopie. A topit se v takových ideálech, to bylo až nezdravé.
Zamotávali jsme se do toho a nořili se hlouběji do tématu, které se zdálo být až abstraktní, absolutně nehmatatelné. Svou pozorností jsem byla přímo nalepená na něj a snažila se pochopit všechno, co mi vykládal. „City někdy dokáží vlka zmást,“ přitakala jsem a naklonila hlavu na stranu. „Ale jen ty sám skutečně víš, co cítíš. I když je to zatím matoucí a neúplné, časem se z toho stane celek. Nějaké věci potřebují trochu času,“ řekla jsem zamyšleně a zadívala se zpátky na les. Několikrát jsem pohodila ocasem a vrátila se myšlenkami zpátky do Narrských kopců. Přišla jsem za Životem vlastně se stejným problémem, ale mně ve finále stačilo, abych se mu svěřila, a docvaklo mi to samo. Jeho jsem k tomu vlastně nepotřebovala. „A že to není chvilkové… To prostě ucítíš. Nevím, jak to vysvětlit,“ povzdechla jsem si. City byly nehmatatelné a mluvilo se o nich hrozně těžko. Kdyby se jen daly nějak zhmotnit, bylo by to přece trochu snazší, ne?