Gallirea - Příspěvky uživatele

Tvářila jsem se, že už všemu rozumím. Jenže pravda byla zcela jiná. Pořád jsem nechápala, proč zrovna stříbrná krev. Izar mi sice řekl, že poukazuje na čistotu Assassinského rodu, ale ta barva mi stále nešla na rozum. Pokud má vyjadřovat neposkvrněnost, měla by to být průhledná, vybavila jsem si nedaleké jezero, jehož voda je krásně čistá. Nikdy jsem tam nezahlédla byť jen odlesk stříbrné barvy. Hladina byla, je a bude bezbarvá. „Být ostudou rodu... Teoreticky je to stejné jako vyhození. Ostatní se na tebe budou koukat s pokrčenými čumáky a bradami vysoko zvednutými,” konstatovala jsem zamyšleně a přitom se na vlče dívala. Chtěla jsem vidět jeho reakci. Neyteri mi tehdy povídala, že Smrt se povyšuje nad ostatní vlky. Pokud mluvila Werioblasa pravdu a oni jsou na úrovni dvou nejmocnějších vlků Gallirei, asi jsem právě popsala jejich dennodenní chování. „Myslím, že bych raději byla vyloučena z rodu, než abych musela trpět výrazy ostatních,” nakonec jsem se pousmála a rozhlédla se po úkrytu.
Mezitím si Izar lehl stejně jako já. Bylo fajn vidět, že je drobnější postavy než já. Ale neměla bych se radovat předčasně. Až vyroste, bude určitě vyšší a mohutnější než já. Vždyť je to samec, ti mají vždycky navrch. Chápala jsem ho. Každý se chtěl osamostatnit a odpoutat se od rodinného břemena, ale přát si, abych už konečně vypadla? To mě nikdy nenapadlo. Ani mé podvědomí. „Třeba až ještě trochu povyrosteš, budeš ji vnímat úplně jinak,” mrkla jsem na něj. Sice jsem mu názor nevyvracela, jeho sestru jsem totiž neznala, ale přišlo mi zvláštní, že takhle mluví o své vlastní rodině. S matkou jsem se také moc nepohodla, ale abych jí nazvala mrchou? To bych si nedovolila. Chytla jsem se druhého tématu. „Já ti nevím, ale vyrůstání bez sourozenců by mi přišlo horší. Představ si, že bys byl odmalička fixovaný na rodiče. Bez nich bys nedal ani ránu, a to je taky špatně. Neměl bys s kým soupeřit, protože je velice malá pravděpodobnost, že by na stejném místě vyrůstal jiný vrh vlčat,” poznamenala jsem a opět se mile usmála. Samozřejmě jsem nic nemyslela zle, jen jsem předhazovala různé argumenty. Čekala jsem, že mi je vrátí v protikladném znění.
„Jste s matkou členy nějaké smečky?” navrhla jsem další téma, aby řeč nestála. Docela mě to zajímalo. Tím se rozšíří má znalost a povědomí o takovýchto útvarech. Za zabrané území jsem považovala svůj rodný les a ten, ve kterém je Scarita alfou. To bylo poněkud málo.

Pečlivě jsem poslouchala, co mi mladý vlček říkal. Dopomohl mi k pochopení té věci se Smrtí. Podle Werioblasy jsou na stejné úrovni jako ona. Z jeho slov vyplynulo, že je to způsobeno stříbrnou krví, která jim koluje v žilách. Nedokázala jsem si ji představit. Když jsem zakousla zajíce, tekla z něj červená tekutina. „Jak taková stříbrná vypadá? Viděl jsi někdy svou krev?” tohle možná vyznělo trochu morbidně, ale moc mě to zajímalo. Zároveň jsem jej neplánovala kousnout do krku, abych se té stříbrné barvy dočkala. Jen jsem nedokázala přijít na způsob, jak ví, že mají jinou krev než ostatní živočichové. „A co když ta pravidla nedodržuji? Stane se se mnou něco? Budu potrestána, vyhozena z rodu nebo obojí najednou?” zeptala jsem se na další věc, která mi ležela v hlavě. Věřila jsem, že se určitě najde někdo, komu takové striktně dané žití vadí. Mně by třeba vadilo.
Zastříhala jsem ušima a podívala se po hnědé vlčici, když už o ní byla řeč. Samozřejmě nenápadně, abych na sebe nestrhla pozornost. To přesně jsem nechtěla. Otočila jsem se znovu na Izara a mile se usmála. „Takové rozdíly u nás v rodině naštěstí nemáme,” zamumlala jsem a lehla si. Chtěla jsem si udělat trochu pohodlí. Ocas jsem stočila k sobě a přední packy natáhla před sebe. „Já se sourozenci také rozdělila. Až dospějete, každý se vydáte svým směrem. Pokud nebudete chtít zůstat pod ochrannou packou rodičů,” pověděla jsem se zamyšleným výrazem. Myslela jsem si, že to odloučení budu brát vážněji. Více emocionálně. Ale nic takového se nedělo. Spíše jsem byla ráda, že se na nikoho nemusím vázat, i když smečku jsem stále ještě nevyřešila.
Pobaveně jsem se uculila. Své sourozence bral jako nějaké protivníky. „Nemluv tak pesimisticky. Třeba dospějí do rozumných vlků a bude se s nimi dát mluvit,” chtěla jsem jej trochu podpořit, a tak jsem ještě dodala: „Mohlo to být ještě horší.” Mohl být rád, že nějaké sourozence má. Já bych asi nechtěla vyrůstat bez Arta a Inayi. Vždyť byli součástí naší rodiny a kdyby nebylo jich, má povaha by byla jiná, a to zdaleka jiná.

// Hm, prakticky jsme dvě skupiny, takže na sebe nemusíme čekat, ne? Kdyby jo, tak se hluboce omlouvám za přeskočení... O:)

Izar mi vysvětlil, proč má za svým jménem číslovku. Jeho odpovědi jsem ale moc nerozuměla a trochu jsem se nad sebou zamyslela. Copak i vlče ví více než já?! v duchu jsem se zděsila. Byla jsem na světě déle, ale o takovém rodě jsem nikdy neslyšela. „Tak to je pro mě novinka,” přiznala jsem a odmlčela se. Přemýšlela jsem, zda chci vědět více. A nebyla bych to já, kdybych se nepídila po dalších nových informacích! „Co takový rod obnáší? Kromě číslovek za jmény,” předpokládala jsem, že každý takový člen má přiřazenou číslovku. Dál jsem se chtěla zeptat, jak se mohu stát součástí takového útvaru, ale otázku jsem raději nechala ležet v hlavě. Určitě se na ni časem dostane, pokud u tématu zůstaneme.
Poznámku o mém jménu jsem jakoby přeslechla. Nebyla tak významná, abych se k ní musela vyjadřovat. Navíc jsem měla takový pocit, že se mu můj kožich nelíbí. Nebo aspoň z části. Jinak by mi před chvilkou nedal přednášku o tom, jak se k sobě barvy nehodí. Ale od něj jsem to nebrala vážně. Začal mi vyprávět o svých sourozencích. Troják? To je zvláštní jméno. Vážně neobvyklé, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neříkala. Nechala jsem Izara domluvit. Překvapilo mě, že Werioblasa nemá ráda jedno ze svých vlčat. Ohlédla jsem se po ní, zda nás náhodou neposlouchá. „A tebe má ráda?” zeptala jsem se polohlasem. Rychle mi ale sepnulo a došlo, že tohle by mohl brát špatně. „Nechci tím říct, že by tě automaticky neměla ráda, jen mě zaráží dělení na oblíbence a neoblíbence,” dodala jsem a pousmála se. Tomu jsem vážně nerozuměla a byla jsem ráda, že moji rodiče nic takového nepreferují. Aspoň ne tak okatě, že o tom samotná vlčata ví.
Zeptal se na mé sourozence. Možná chtěl nějaké srovnání. „Mám dva sourozence. Mladší sestru Inayu a staršího bratra Arta,” řekla jsem pro začátek a rozmyslela si, co všechno o nich povím. „Inay není tak barevná jako já s Artem. Můj bratr je jako jediný samec upřednostňovaný, zdá se mi. Ale to nemění nic na tom, že ho mám ráda stejně jako svou sestru,” usmála jsem se a podívala se ven z úkrytu. Mrzelo mě, že jsme se spolu moc nebavili. Naposledy o tom, jak oba mají magii a já nic. Pak jsem odešla zpátky domů, ale ani jeden z nich se zatím nevrátil. Možná u tety zůstali oba. Kdo ví, mně už se bohužel nesvěřují. A nikdy nesvěřovali.

„S druhou alfou?” pobaveně jsem se zašklebila. Chápala jsem, že on nemůže vědět, jak to u nás ve smečce vypadá. Je jsem si vzpomněla na Tavarillëho. S ním jsem tohle téma také probírala, ale ten aspoň tušil. „Ta se u nás neukázala už měsíce. Ani jsem s ní nemluvila, jen vím, jak vypadá,” dodala jsem, aby to nebral nějak špatně. Že se mu pošklebuji nebo tak něco. Podle něj mu bahno nevadilo, ale bál se, že by se mu něco mohlo stát. Až příliš se bál o své zdraví. Zakroutila jsem hlavou a dál se už k tomu nevracela. Mou pozornost si totiž získal úplně někdo jiný.
Trochu jsem se zašklebila, když se Werioblasa pustila do Smyrilla. Byl prakticky první vlk, kterého jsem potkala tak daleko od smečky. Její řeči mi nepřišly na místě. Vždyť ho nazývala šeredou. Upřímně, to spíše já si zasloužila takové pojmenování. Jeho zbarvení aspoň nekřičelo do světa svou neobvyklostí a přeplácaností. Rodiče si holt nevybíráme. V jednu chvíli se mi zdála i jako spojka mezi Smrtí. Ačkoliv působila velice důvěryhodně, nebyla mi sympatická. Kdybych nějaké drahokamy měla, určitě bych jí žádné nedala. Už jen z toho důvodu, že bych se chtěla setkat s mocnou vlčicí mezi čtyřma očima. Ještě jsem vyčkala na její odpověď. Trochu mě zmátla. Pořád si stála za tím, že jsme ji už před jejím příchodem znali, ale já ji viděla poprvé v životě. Nikdy jsem o ní neslyšela. Nakonec jsem to nechala být a raději se od těch dvou vzdálila. Vlče bylo přeci jen blíže mé věkové kategorii, tím pádem bychom mohli najít společné téma.
Posadila jsem se tak, abych nenarušovala jeho osobní prostor, ale zároveň jsem s ním chtěla udržovat nějaký oční kontakt. Pozdrav mi sice oplatil, ale nic jiného neříkal. Myslela jsem si, že zbytek vlčat je výřečná podobně jako moji sourozenci. Stále si mě prohlížel. „Děje se něco? Leze snad po mně nějaký brouk?” zamyslela jsem a rychle se začala obhlížet. Necítila jsem žádný pohyb v mé srsti a tolik bahna jsem na sobě také neměla. Možná jsem měla trochu špinavé packy, ale kdo ne? Po dešti se tomu nedalo zabránit, ani kdybychom se postavili na hlavu.
Werioblasu se Smyrillem jsem nechala být a už vůbec je neposlouchala. Ať si žvástají, o čem chtějí. Já jim stejně nerozuměla. Vlčátko se představilo jako Izar II. „Já jsem Litai... Bez nějaké číslovky,” představila jsem se s rozpačitým výrazem. Tím svým dodatkem mě trochu dostal do úzkých. Nám rodiče žádná čísla nedávali. „Těší mne, Izare,” usmála jsem se na něj. Nevykala jsem mu. Byl mladší než já, takže to ztrácelo význam.
S prohlížením ale nepřestal. Začínala jsem se cítit dost divně. Opravdu jsem na sobě neměla žádného brouka, pavouka nebo velkou vrstvu nečistot? Nic takového jsem neviděla a docela se mi ulevilo, když mi sdělil, nad čím celou dobu přemýšlel. Nebo spíše co se mu usadilo v hlavě. „Ano, tak jsem se už narodila,” odpověděla jsem a musela se pobaveně pousmát. Začal vyjmenovávat všechny mé barvy a měl k nim nějaké poznámky. Věděla jsem, že jsem barevná až nepřirozeně, ale nikdo ke mně nebyl až tak upřímný. Neměla jsem mu to za zlé. Lepší než nějaké lhaní a přetvářky. „Můj otec má kožich smíchaný z bílé, hnědé a červené barvy. Má matka je zase šedobílá. Své zbarvení jsem zdědila po nich,” pokusila jsem se mu vysvětlit, jak jsem k tak šílenému kožichu přišla, a že za to opravdu nemohu. Podívala jsem se na Werioblasu. Ta mi posloužila jako další příklad. „Tvá matka je tmavá a ty taky. Máš zbarvení po ní,” řekla jsem a rychle si jej prohlédla. Nikde neměl žádný světlejší odstín. Takové jednoduché barvy jsem mu záviděla.

„Myslím, že tu ještě chvilku budu chtít zůstat. Pokud Vám to tedy nevadí,” odpověděla jsem. Byla jsem ráda, že se nabídl s doprovodem, ale zároveň se mi zdálo, jako bych ho chtěla využít. Sice jsme si už pár hodin povídali, ale to neměnilo nic na tom, že jsme se vzájemně vůbec neznali. Ani náhodou bych jej nenazvala kamarádem. Aspoň ne v tuhle chvíli.
Střihla jsem ušima a můj posmutnělý výraz se maličko změnil. Koutky jsem zvedla v úsměv, ale očka zůstala stále stejná. Nic neříkající a nepřítomně hledící do dálky. „Nejsem z toho smutná,” zamumlala jsem a pohled zabořila do země. Můj plán, který jsem plánovala už v Narvinijském lese, nevyšel. Fina jsem nepotkala a když jsme se s Tavarillëm vrátili, pořád byl pryč. Už měsíce jsme se neviděli, i když jsem se snažila o vyhledání jeho strakatého kožichu. Holt se musím více snažit a třeba to jednou vyjde. „Právě tuhle věc potřebuji projednat s alfou. Neznám ho ale natolik, abych si troufla odhadnout jeho reakci,” tentokrát jsem už zvedla hlavu k němu. Kdybych mluvila do země, nebylo by to slušné. A třeba by mi vůbec nerozuměl. „Myslím, že mladá a plná sil budu ještě hodně dlouho,” zamávala jsem ocasem a usmála se. Teď ze mě sálala pozitivní energie, což se jen tak nestávalo. Když jsme mluvili o zlých vlcích, trochu mi to připomnělo mě. Matkou jsem byla dohnána až k přesvědčení, že pro mé názory není na světě místo. Pravda, možná jsem tehdy byla trochu drzá, ale říkala jsem pravdu!
Jen jsem pokývla hlavou a už se k tomu nevyjadřovala. Neměla jsem co říct, protože jsem neměla žádné zkušenosti. Fin se jedině zmiňoval o sousední smečce, se kterou zřejmě neměl nejlepší vztahy. Další vlk ale zase říkal něco jiného. Tak se sakra sjednoťte, ať mi neděláte v hlavě guláš! „Jistě že žiji. Ale taková zkušenost byla opravdu nemilá,” stála jsem si za svým, a to pěkně tvrdohlavě. Nemohl mi jen tak vymluvit to, že jsem se vyděsila k smrti. Nikdo mi o hadech neříkal. Nevěděla jsem, že vůbec existují, a to, že mě mohou snadno zabít, šlo úplně mimo mě. S mým návrhem ohledně lovu souhlasil. Měl ale jednu výtku, a to všudepřítomné bahno. „Vadí Vám bahno? Copak se bojíte, že si zašpiníte packy?” zeptala jsem se s provokativním uculením. Já bych totiž byla schopná se do bahna položit a pak se celá špinavá zvednout. Nevadilo by mi to, vážně ne. „Ale dobře, necháme to na později. Nebo si zalovím až bez Vás,” dala jsem najevo, že tohle téma nechávám otevřené. Od lovu mě nemohl odpudit, protože jsem ho stejně měla na denním plánu.
Vlci se zde docela střídali. Místo rezavé vlčice sem přišla... další zrzavá vlčice? Dobře, tak hnědá s jednou tmavší zadní nohou. Něco nám začala říkat. Mlela páté přes deváté a já se v tom začala ztrácet. Nicméně asi nebyla moc milá, když nám řekla, že vypadáme otřesně. „Pro... Prosím?” vykulila jsem na ni oči, ale zřejmě mě ani neslyšela. Ve svém monologu jela dál a do toho se přidal i Smyrill. Začal jí odpovídat. Nazval ji mokrou slepicí. Představila sebe, svého syna a ještě bratra. Docela povedená rodinka. Jen mě trochu zarazil fakt, že bychom ji už měli znát. „Ehm... Vy jste nějaká důležitá bytost, že vás všichni znají? Pohybujete si na úrovni Smrti a Života?” střihla jsem op ní zvědavým pohledem. Jinak jsem si nedokázala vysvětlit, proč bych ji měla znát. Rodiče mi o nějaké Werioblase neříkali.
Vypadalo to, že pomalu mluví sama pro sebe. Smyrill jí občas něco odvětil, ale to bylo všechno. Její přívěsek jsem pouze přejela pohledem, ale nijak mě nezaujal. Mou pozornost si získalo tmavé vlče, které se od nás stranilo. Rychle jsem se podívala na jeho matku a pak se pomalu vydala za ním. Nechtěla jsem ho vyděsit. „Zdravím,” prohodila jsem k němu a posadila se tak, abych viděla jak na ty dva dospělé, tak i na to malé. V jeho věku jsem se pomalu nehnula od jeskyně. Nebo mi to spíše rodiče nedovolili.

Rozhlížela jsem se kolem a přitom opravdu hojně přemýšlela, jak se odsud dostanu, aniž bych musela jít přes ten nebezpečný les. Musela bych umět létat jako ptáci, ale tato schopnost mi bohužel chyběla. A podzemí jsem využívat nechtěla. Smyrill se mi nabídl jako doprovod. Tím mě zaujal. „Ale já se odsud potřebuji dostat! Mám směrem na jih rodinu a nerada bych o ně přišla. Už tak jsou naše vztahy na vlásku. Bohužel kvůli mně,” hlasitě jsem řekla je první část sdělení. Tu poslední větu jsem zadrmolila a zamumlala. Sotva to mohl slyšet. Zkrátka jsem nechtěla, aby věděl, že bořím rodinné vztahy. „Ale bych Vám vděčna, kdybyste mě doprovodil. Klidně jen za ten les a pak bych už šla sama,” souhlasila jsem s jeho návrhem a mile se usmála. Našla jsem někoho, kdo by mě mohl ochránit! A pak že svět je plný falešných zlých vlků. Není to pravda. Nebo jsem tak hrozně naivní. To by ale mohlo být způsobené tím, že mě ještě nikdo nepřesvědčil o opaku.
Pak mi začal vyprávět kus své historie, dalo by se říct. Ve skutečnosti mi jen chtěl dát nějaký jiný příklad, než jsem měla já, ale zabrousil i do minulosti. Všimla jsem si, že o něm vím pár nepotřebných informací – býval ve smečce, bral ji jako rodinu a všechny vlky řadí do jednoho pytle. „Já mám ke smečce stejně důvěryhodný vztah, ale už se tomu chci vyvarovat. Jakmile se vrátím zpátky do rodného lesa, požádám alfu o propuštění ze smečky. Chtěla bych poznat svět, a v tom by mi členství překáželo. Bohužel,” pověděla jsem mu a smutně sklopila zrak k zemi. Mrzelo mě, že už se s nimi nebudu moct vídat tak, jako doteď. Nějakou daň jsem zaplatit musela. Nejvíce mě to ale mrzelo u Coffina. S ním jsem se neviděla pomalu od podzimu a když jsem jej chtěla vyhledat, neměla jsem štěstí. Bylo také možné, že není chyba ve mně. Že to on mě nechce vidět. Proč by mě jinak odstavil k jiným vlkům a odešel? Zkrátka jsem mu lezla na nervy. „Nejednou jsem slyšela, že žijí i zlí vlci. S těmi bych rodinný vztah nechtěla mít, abych řekla pravdu,” vyjádřila jsem se k tomu škatulkování. Moc se mi nezamlouvalo, ale byl to jeho názor.
V jeskyni se objevila vlčice, která se chtěla schovat před bouřkou. Naprosto jsem ji chápala. Kdo by chtěl v takovém nečasu zůstat venku? Dala se do řeči především se Smyrillem. Já ji pouze pozdravila a nijak dál se o ni nezajímala. Slova se ujal vlk. Řekl, že tu může zůstat. Kdyby ji vyhnal, opravdu by mě nazlobil. Nemá právo si přivlastňovat něco, co je určeno pro všechny.
Hromy a blesky mě vyděsily natolik, že jsem se znovu přitiskla ke studené zdi. Stejně jako při setkáním se Smyrillem, kdy jsem si z něj udělala ochranný štít. „Nemusím se bát? Vždyť to bylo děsivé,” odfrkla jsem si, když ty zvuky přestaly a pouze pršelo. Déšť mi nevadil. Bouřku jsem nechala plavat a podívala se na Smyrilla zvídavým pohledem. „Nechtěl byste si dojít pro něco k snědku, až přestane pršet? Potřebovala bych si znovu chytit nějakého zajíce, ať sbírám zkušenosti,” navrhla jsem mu a usmála se. Poslední lov s Tavarillëm se vydařil nad má očekávání. Chtěla jsem víc takových skvělých momentů!

Zastříhala jsem oušky a bylo na mně znát, že tohle téma si získalo mou pozornost. Ještě aby ne! Smyrill mi právě popisoval, v mých očích, to největší nebezpečí. Když jsem hada zahlédla, měla jsem chuť zakřičet na celý les: „Maminko, ono mě to chce sežrat!“ Ale kvůli mému prvotnímu zaujetí jsem se na nic nezmohla. Až taková změna nálad pro mě nebyla typická. Řek, že našimi nepříteli jsou jen někteří, ale tím mě vůbec neuklidnil. „Stejně bude nejlepší, když se tomuto lesu budu vyhýbat. Jenže někudy odtud musím odejít,” sdělila jsem mu svůj problém, ale ani jsem nečekala, že by ho nějak začal řešit. Vlastně jsem to ani nechtěla. Svůj vnitřní boj jsem musela zvládnout sama.
Spokojeně jsem se usmála a pokývla hlavou. Nikdy jsem nebyla taková panovačná, že všechno musí být jen podle mě, ale jeho přístup mi vyhovoval. Respektoval mě, což bylo docela důležité. Kdybych do něj mluvila jako do dubu, asi bych se rychle sebrala a odešla pryč. Jeho názor jsem mu nechtěla vymlouvat, i když jsem se cítila opravdu rozpačitě. Teď jen zbývala otázka, jestli ty lichotky myslel vážně, nebo si ze mě dělal srandu. Jeho další prohlášení jsem tak trochu nečekala. Jistě, nějak se vyjádřil chtěl, ale že by až tak? Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu a zastříhala oušky. „Zaujal jste mě. Moji rodiče mi vždycky říkali, že se nemám dávat do řeči s cizími vlky. Aspoň ne v mém věku, ale kdybych mlčela, s nikým bych se přeci neseznámila, ne? Také mi bylo řečeno, že mám brát smečku jako rodinu. O široké vlčí populaci jsem nic takového neslyšela. Máte zajímavý názor,” pravila jsem směrem k Smyrillovi a pořád se nehýbala. Zůstala jsem v onom zvědavém postoji, než mě nezačaly brát křeče do krku. To jsem se otřepala a znovu se ledabyle posadila.
Vnímala jsem i počasí. Venku se snad čerti ženili. Při prvním zaburácení hromu jsem se mírně naježila. Nevěděla jsem, co se děje. Ten zvuk mě vyvedl z míry. Nikdy jsem se s bouřkou nesetkala, a tak jsem si zprvu neuvědomila, že na mě můj společník znovu promlouvá. Jeho poznámka tentokrát byla docela užitečná. „Myslím, že bych se sebou nenechala zametat a manipulovat, ale děkuji Vám za upozornění,” odvětila jsem a vděčně se usmála. Přitom jsem lehce pohodila ocasem, ale byla jsem trochu napjatá. Ty zvuky zvenčí mi nedělaly dobře.
Za chvilku se před námi objevila další vlčice. Drobné postavy a rezavé až hnědé barvy s bílými odznaky. „Dobrý večer přeji,” pozdravila jsem ji nazpět a zvědavě si ji prohlédla. Sdělila, že se sem přišla schovat před... Bouří? Tak takhle se ten útvar jmenuje? zastříhala jsem ušima a oblízla si tlamu. Však já se budu ještě pídit po informací, ale ne teď, když mluvila a cizí vlčice. Bylo by to neslušné. Trochu jsem nechápala, proč se Smyrilla ptala, zda tu může zůstat. Smečkový úkryt to nebyl a nám určitě nebude vadit. Kde tím pádem hledala problém? Nakonec se usalašila někde u stěny jeskyně.
Ucítila jsem další cizí pach, ale tentokrát jsem viděla pouhé mihnutí se vlčího těla před vchodem. Tato osoba zřejmě neměla chuť sdílet společně s námi jednu jeskyni. Najednou se nebe rozzářilo a bylo vidět jako ve dne. To už jsem stáhla uši dozadu a úzkostlivě zakňučela. Nestihla bych ani napočítat do jedné a ozval se hrom. Znovu jsem se přitiskla k nejbližší stěně jeskyně. Tu cizí vlčici jsem ale nerušila. Byla dál ode mě. „Proč se to děje? Blíží se snad náš konec?!” otočila jsem se na Smyrilla a vyděšeně zašeptala. Očka jsem měla tak vykulená, až se musel divit, že se mi nevykutálela. A pokud opravdu budu za pár hodin mrtvá, ráda bych se ještě rozloučila s rodinou. Ale vždyť jsem až moc mladá! Neměla jsem co odkázat světu, nic jsem tu nedokázala. Byla jsem pouhým příživníkem! jednoduše se mě zmocnila panika. A to pořádná.

Naštěstí mě ujistil, že mě nepovažuje za blázna. Nejistě jsem se pousmála a děkovně k němu pokynula hlavou. Bylo pro mě důležité i to, že mé příhodě věřil. Jiný by to hodil za hlavu a názor by mi vymlouval. Jakože tam ve skutečnosti nic nebylo, jen mi trochu cvaklo. „Hadi?” střihla jsem ušima při novém pojmu. Bylo zvláštní, že se vždycky našlo něco, co jsem neznala. Ale byla jsem za to opravdu ráda! „Takže had, pokud to chápu správně, je naším nepřítelem a měli bychom se mu vyhýbat?” zeptala jsem se a podívala se ven z úkrytu. Po této události budu vidět hada v kdejaké tlustší větvičce. „Neoslovujte mě tak, prosím,” zamumlala jsem k němu, když jsem se ve svém myšlenkovém pochodu dostala k té pasáži, kdy mě nazval krásnou, mladou vlčí dámou. Byla jsem ještě pomalu vlče, v tom jsem s ním souhlasila. I kdyby nelhal a myslel svá slova vážně, nechtěla jsem, abych tohle oslovení ještě vůbec někdy slyšela.
Jeho gesto jsem uvítala s otevřenou náručí. Konečně jsem se trochu uvolnila. Zároveň jsem mu tak nedávala najevo svou slabost, ale... Však to už viděl před chvilkou. Kdyby na mě vycenil zuby a zavrčel by, své emoce bych neuhlídala. „Ale stejně. Jsem pro vás cizí,” zamumlala jsem. Sice řekl, že mu nevadí, ale já měla docela výčitky svědomí. Používat cizího, odpočívajícího vlka jako obranný štít? Ne, to se určitě neslušelo. Zároveň řekl že se nemusím bát zakousnutí. Mile jsem se usmála a zamávala ocasem. „To jsem ráda. Nerada bych skončila opečená na rožni,” ta představa by mohla být zajímavá, ale rozhodně ne lákavá. Zvlášť ne, když to nebezpečí bylo skutečné. Teoreticky. Měl oči zbarvené do magie ohně stejně jako můj otec. Od něj jsem viděla, co všechno dokáže. Vážně jsem nechtěla být zasažena nějakým ohnivým šípem.
Chvilku mezi námi bylo ticho, než jsem se tedy představila. Začínala jsem se bát, že s ním nebude možnost uvolněného povídání. Stejně jako s Tavarillëm. Z něj jsem každou informaci pomalu tahala a nebyl to příjemný pocit. Po nějaké době jsem si připadala až moc žádostivá po informacích. Už byl druhý vlk, který mě napomenul, co se týče klanění se. „Možná nejste nikdo důležitý, ale jste cizinec. Z těch mám respekt a celkově ke starším vlkům chovám jistou úctu, dalo by se říct,” vysvětlila jsem mu svůj čin. Sama jsem nevěděla, co jsem si to navykla. Zatím se ale na to vlci netvářili nijak naštvaně, spíše rozpačitě, a to bylo lepší než nic. „Těší mě, Smyrille,” usmála jsem se a pokývla hlavou. Znovu jsem si musela zkusit, jak bude jeho jméno lahodit mému jazyku. Bylo to lepší než s mým minulým společníkem. Jeho lichotku jsem znovu hodila za hlavu. Nechtěla jsem se k tomu vracet, i když byl první, co mi pochválil jméno. Nepočítaje členy smečky.

Má vyděšenost nebrala meze. Klepala jsem se a v duchu naříkala, proč jsem nezůstala u jezera, když tam bylo tak hezky. Možná bych se i překonala a oslovila to spící vlče, až by se probudilo. Ale ne! Já odtamtud musel odejít a setkat se s noční můrou. Kdoví, jestli se k ní nepřidá i tento neznámý vlk, kterého jsem určitě vyrušila.
Zprvu jsem vyděšeně zeptala, jestli mě ta podlouhlá věc nepronásleduje. Neviděla jsem mu do tváře. Byl otočený čenichem na druhou stranu a já měla zavřené oči. Řekl sice, že za mnou nic neběželo, ale stejně mě neuklidnil. „Ale nemáte mě za blázna, že ne? Něco na mě syčelo a útočilo. Mělo to dva velké zuby, nohy žádné a pronikavý pohled!” popsala jsem mu nebezpečného tvora, pro kterého jsem mohla být svačinkou. Potřebovala jsem vědět, že si ze mě ten vlk nedělá legraci. Musela jsem se uklidnit sama, jinak se mnou nebude řeč. Jak se odsud dostanu?! Musela bych jít přes les a do něj já ani náhodou nevlezu! panikařila jsem a možná i tiše zakňučela. Nikdo se mi nemohl divit. Jedovatou zmiji jsem viděla poprvé v životě a nevěděla jsem, že je až tak nepřátelská.
Když jsem vlkovi nenarušovala osobní prostor, cítila jsem se mnohem lépe. Sice jsem byla jako nějaký blázen nalepená ke zdi, ale měla jsem šanci na přežití. Cizinec se nemohl jednoduše otočit a zakousnout mě. Teď by to měl mnohem složitější. Začala jsem se mu omlouvat, protože za tohle měl právo mě sežrat, rozcupovat na malé kousíčky. Drobátko jsem pookřála, když se na mě ve finále nezlobil. „Vyrušila jsem Vás při polospánku, rozjímání, odpočinku. Kdybyste byl cholerické povahy, asi byste mě zakousl,” vysvětlila jsem, aby se aspoň trochu chytl. Myslela jsem, že mu bude hned jasné, za co se omlouvám. Vždyť jsem mu to i sdělila! „A omluvit jsem se Vám musela. Jsem slušná a k omluvě jsem nyní měla důvod,” doplnila jsem a nejistě se pousmála. Nechtěl mě zakousnout, a z toho jsem se radovala. Ne hlasitě a na povrch, spíše jen vnitřně a potichu. Vždyť jsem ještě neměla vyhráno. Ten vlk byl zvláštní. „Přiřítil... To je přesné pojmenování,” uculila jsem se a po dlouhé době se přestala lepit na zeď. Kecla jsem sebou na zem do polohy v sedě a nechala to tak být. Nějaká elegance mi nic neříkala. No, po kom to já jen zdědila?
Došlo mi, že jsem se ještě nepředstavila. A mladší se přeci představuje staršímu. Nebo ne? „Jsem Litai,” řekla jsem a vystřihla jednu mělkou poklonu. Přesně jako při seznamování s ostatními cizinci. Tavarillëho jsem tehdy docela zaskočila, ale mě to přišlo v pořádku. Vlci bývají starší než já, tudíž k nim chovám respekt.

// Neprobádaný les

Běžela jsem, jako by mi hořelo za ocasem. Srdce jsem cítila až v krku a pořád se nemohla zbavit toho protivného zvuku. Pořád mi zněl v uších. Vytrvalost nebyla mou silnou stránkou a když jsem běžela do kopce, funěla jsem jako lokomotiva. Život mi by ale pořád drahý, a tak jsem stále nezastavovala. Co kdyby se to rozeběhlo za mnou?! Vize těch obrovských špičatých zubů mě bude strašit ještě týden. Ve snech, kdykoliv zavřu oči. V duchu jsme křičela, ale ve skutečnosti bylo slyšet je mé funění: Zachraň se, kdo můžeš!
Není divu, že jsem se tiše zaradovala, když jsem konečně narazila na živou bytost, která připomínala vlka. Ležel na zemi a nehýbal se. Hromotlucky jsem jej přeskočila a okamžitě se složila k zemi. Tak, aby na mě přes něj nikdo neviděl. Nebylo to těžké. Byl dospělý a já se mu ještě pořád nemohla rovnat, co se týče stavby těla. „Už... Už je to pryč?” hlesla jsem třesoucím se hláskem. Přitom jsem trochu pootevřela očko, ale neviděla jsem nic jiného než jeho hnědou srst. Mohl slyšet, že dýchám jak po uběhnutí maratonu. Nemohla jsem se na tlesknutí uklidnit do normálního, klidného, vnímání schopného stavu.
Nakonec jsem se ale probrala z jakéhosi transu. Téměř jsem se tiskla k úplně cizímu vlkovi. Odskočila jsem od něj a nalepila se na zeď úkrytu. „Moc se Vám omlouvám. Nechtěla jsem vyrušit Vaše rozjímání. Můžete mi, prosím, odpustit?” drmolila jsem se zorničkami pořád staženými. Docházelo mi, že nemám kam utéct. „Chytře“ jsem se schovala za něj přičemž byl roztažený přímo uprostřed úkrytu. Pokud by se zvedl a zaměřil se na mě, nemohla jsem proklouznout ani zprava, ani zleva.

// Velké Vlčí jezero

Jakmile jsem zmizela mezi stromy, vítr přestal být tak silný. I já jsem zvolnila tempo, abych se mohla kochat krajinou. Tuhle činnost jsem si naprosto zamilovala, a to jsem nebyla na světě ani rok. Pokud mi ta chuť do objevování nových oblastí zůstane, budu zůstávat na jednom místě co nejdéle, abych jej pořádně prošmejdila a věděla o něm první poslední. Aspoň v něčem jsem chtěla být znalejší a zkušenější než ostatní. Když už ne v magii, tak aspoň ve znalosti matky Přírody. Ale toho by se přeci měla ujmout Inaya. Ovládá magii spjatou s krajinou, vzpomněla jsem si na její zelené oči. Byly tak pronikavé stejně jako ty Artovy. Já se musela spokojit s obyčejnou zlatou, se kterou jsem se již narodila.
Jehličnany na mě působila obrovsky a majestátním dojmem. Kdybych se tu nezačala cítit jako vetřelec, poklonila bych se jim. Až tak jsem byla zdvořilá. Rozhlížela jsem se kolem sebe tak, jako by na mě měl každou chvíli vyskočit nějaký tvor a zakousnout mě. Tak nějak takhle se cítí vetřelci na území smečky. Jenže tady jsem žádné množství pachů necítila. To, co mi popisoval Tavarillë, bylo zcela něco jiného. Zastavila jsem se u jednoho z kamenů. Čím severněji jsem byla, tím méně tu bylo zeleně travního typu. Zmizni odsud, ty hloupá! křičelo na mě podvědomí. Jenže já jej neposlechla, a to byla chyba. Oči jsem upřela na tvora, který se vyhříval na kameni. Měl podlouhlé hubené tělo a jeho oči se dívaly na mě. Dost odstrašujícím pohledem, jako by si ten metr čtvereční kolem sebe přivlastňoval. Zvědavost mi nedala a já se přiblížila k tomu zvířeti, které začalo vydávat zvláštní zvuky. Výhružné. Ale to mi nedocházelo. S něčím takovým jsem se nikdy nesetkala, nikdo mi neřekl, jak se chovat.
Přibližovala jsem se pomaličku a očka mi přímo zářila. Chtěla jsem s tím tvorem skamarádit, ale on byl jiného názory. Z tlamičky vyplázl rozeklaný jazyk a ještě více syčel. Až v této chvíli jsem se zarazila, ale to bylo dost pozdě. Zmije proti mně zahájila útok. Hlavu s odhalenými zuby vymrštila a skoro se trefila do mého čumáčku. Vyjekla jsem a dál už hadovi nedala šanci. Vyděšeně jsem se rozeběhla dál na sever, odkud jsem cítila jediný vlčí pach.

// Východní úkryt

Už jsem tu posedávala docela dlouho. Bylo krásné odpoledne, i když trošku foukal nepříliš silný vítr. Takový projev počasí mi ale zdaleka nevadil. Větřík si hrál s mou srstí tak, že byla za chvilku pěkně rozcuchaná. Jiný vlk by se okamžitě zhrozil, ale já zůstávala klidná. O sebe jsem nikdy moc nepečovala a s přibývajícím věkem se to nezmění. Zacuchaná srst byla ta poslední věc, co mi mohla zkazit celý den. Znuděně jsem švihla ocasem a rozhlédla se. Skupinka vlků nedaleko ode mě se nijak zvlášť nehýbala. Zřejmě se bavili o nějakých velice vážných záležitostech. Jak to ti dospělí vlci dělají. Nikdy nechci dospět, povzdechla jsem si a znovu se zadívala na svůj odraz do vody. Marně jsem doufala, že se mi za tu dobu zbarví oči. Holt nejsem hodna magie.
Postavila jsem se na nohy a odhodlaně se zaměřila někam na sever. O té světové straně jsem nevěděla vůbec nic, ale v dálce jsem zahlédla les. Ten přeci nemohl být tak špatný. Schovala bych se tam před žárem sluníčka a poznala nové místo. Zavrtěla jsem ocasem a zatím krokem se vydala vstříc tomu lesu. Cestou jsem míjela čokoládové vlče, kterého jsem si všimla už předtím. Polil mě příjemný pocit, že je konečně někdo mladší a menší než já. Doposud jsem se setkávala se staršími dospělými vlky. Ne vždycky jsem se cítila příjemně. Toho maličkého jsem si raději moc neprohlížela. Opodál postávali jeho rodiče a nechtěla jsem je nějak naštvat. Třeba by si mysleli, že jsem pro něj nebezpečná. A já přitom jen obdivovala jeho nerušený tvrdý spánek. Když jsem částečně míjela i ty dva dospělé vlky, naklusala jsem, abych si cestu urychlila. Ani jsem se nestarala, že by tam na mě mohlo číhat nebezpečí. Nade mnou by se slitovalo. Snad.

// Neprobádaný les

// Řeka Mahtaë

Cítila jsem se opravdu bezstarostně. Nic mě netížilo a netrápilo. Nechtěla jsem mít hned zase tolik společnosti, proto jsem za řekou nezatočila do rodného lesa. Šla jsem dál po jejím proudu a byla si jistá, že nezabloudím. Věděla jsem, že řeky se vlévají do jezer, nebo do jiných řek. Neměla jsem ale ponětí, že existuje něco jako moře. Velké slané jezero, dalo by se říci.
Doklusala jsem až přímo k břehu jezera. Můj výraz byl nijaký, když jsem se dívala na hladinu. Tekoucí vodě jsem se vyhýbala a z té s rovnou hladinou jsem měla strach ještě větší. Přišla mi taková záhadná a nebezpečná. Dříve, když jsem byla o pár centimetrů menší a o nějaké to kilo lehčí, jsme tu byly s Neyteri. Povídala, že mě jednou někdo naučí plavat. Zima už byla pryč, na dveře nám klepalo léto a já se to stále nenaučila. Asi zůstanu ve všem samouk, povzdechla jsem si a packou hrábla do vody. Nechala jsem ji chvilku pod hladinou. Ne že bych se nudila, jen jsem znovu přemýšlela nad věcmi, které mě trápily ještě předtím, než jsem se dala do řeči s Tavarillëm. Objevení magie, špetka žárlivosti vůči mým sourozencům, rodiče. Vážně jenom rodinné záležitosti, kterých jsem se musela nějakým způsobem zbavit.
Nakrčila jsem čumáček a rozhlédla se po okolí. Cítila jsem samé neznámé pachy, což mě trochu zneklidnilo. Nedalo jsem zahlédla skupinku tří vlků, ale nepociťovala jsem žádné nutkání je obdařit svou přítomností. Jen jsem se více zadívala na to malé, hnědé vlče, které bylo dál od dospěláků. Zřejmě spalo. Vybavila jsem si sebe, když jsem byla podobně maličká. Jenže to jsem nebyla s rodiči mimo les. Jsou přehnaně starostliví, a to mi nikdo nevymluví! ušklíbla jsem se a pohled upřela někam na své dvoubarevné packy. Dívala jsem se do vodní hladiny a nakonec si smutně lehla. Mé oči se stále nezbarvily. Mám důvod být smutná. Moji sourozenci už jsou dávno na jiné úrovni. Pak se mi diví, že se cítím odstrčená. Vždyť nemám důvod s nimi sdílet radost!

// Zelené nory

Seběhnutí z vyvýšeniny mi nedělalo problémy. Jen jsem jednou zakopla a málem se nekontrolovatelně skutálela dolů, ale všechno jsem ve zdraví přežila! Zastavila jsem se pod kopce a pohlédla vzhůru. Byla jsem ráda, že jsem Tavarillëho poznala. Byl sympaťák a pohodový vlk, i když on si to o sobě určitě nemyslel. Naučila jsem se jeho složité jméno, což jsem považovala za úspěch. Seznámila jsem se s dalším členem smečky, úspěch číslo dva. Poznala jsem nové území, úspěch číslo tři! Šťastnější jsem být nemohla.
Narazila jsem na řeku, která protékala mezi naším a neznámým lesem. Tak sem se tehdy mamka odklidila! Byla jsem blízko a kdyby mě táta nenašel, určitě bych se nakonec vydala na správnou cestu, sem mě chtěla odvést i Skyth. S mamkou bychom se nakonec shledaly a vylo jedno, jestli s něčím pomocí, nebo bez. Prostě bych sem přišla, za pár hodin určitě ano. Aspoň tomhle mi mohli více věřit, ale ne. On tu byl vlastně všemocný Art, který má chránit své sestřičky. Takové kopyto. Sehnula jsem hlavu k řece a dychtivě se napila. Plánovala jsem i nějaký lov na zajíce, ale zatím byl čas. Ještě pořád jsem byla plná z toho losa, který ležel, teď už asi smradlavý a zkažený, na území Borůvkového lesa. Takové příjemně chladivé osvěžení mi akorát prospělo. Bezmyšlenkovitě jsem se vydala podél řeky, a to docela svižným tempem.

// Velké Vlčí jezero

Tavarillë byl znovu poněkud zamlklý. Ale nechala jsem jej. Sama jsem toho mnohdy moc nenamluvila. S ním jsem měla aspoň jedno společné téma – smečku. Kdybych ale potkala někoho úplně cizího, asi bych hodně tápala a ten cizinec by se musel hodně, hodně snažit, abych se kvůli němu dokázala rozkecat na takovou míru jako teď.
Ne že bychom naši druhou alfu pomlouvali, jen se nám její chování zdálo divné a nepochopitelné. On to zřejmě vnímal více, protože ve smečce dále zůstával. Já sice odcházela, ale to neznamenalo, že se nebudu starat o jejich budoucnost. Jednou jsem se tam chtěla podívat a zkontrolovat, jak si vedou. Z jeho slov vyplynulo, že zřejmě není tak obvyklé, aby smečku vedl pouze jeden alfa vlk. Kdyby to bylo normální, přeci by se o ni nezajímal. Aspoň ne v takové míře. „Dle mého názoru smečka funguje dobře, i když ji vede jeden vlk,” zamumlala jsem svůj skromný poznatek. Doufala jsem, že zase nebudu za optimistického exota. „Třeba má ráda život na volné noze... Tím pádem je ale docela blbost, aby si zrovna ona zakládala smečku. Když nikde nevydrží,” řekla jsem už o něco hlasitěji, ale pořád ne tak jistě. Do takových věcí jsem neviděla, tudíž jsem k nim nemohla nic říct.
Na jeho rozloučení jsem jenom pokývla hlavou a usmála se. „Také jsem tě ráda poznala, Tavarillë. Zatím se měj a přeji hodně štěstí, kdybychom se už nesetkali,” popřála jsem mu hodně zdaru, ještě než se ke mně stačil otočit zády. Pousmála jsem se a pohodlně se usadila. Už se znovu smrákávalo, ale domů se mi vážně nechtělo. Pochybovala jsem, že by se už část výpravy vrátila. Myšleno na tátu a Arta. Mamka někam odběhla ještě přede mnou. Zřejmě měla něco důležitějšího na práci, než tlachání se svou sestrou. Nemusela nás tam tak náruživě tahat, když si sama odešla jako první.
Po chvilce jsem se protáhla a rozhlédla se. Na jih se mi nechtělo, tam bylo až moc neznáma. Zatím jsem chtěla zůstat ve známějších vodách, a to doslova. Návštěva jezera by nemusela být špatné. A už vůbec ne za hezkého počasí. Sice za chvilku přijde noc, ale to neznamenalo, že zítra nebude pěkně!

// Řeka Mahtaë