Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V jejich přítomnosti jsem se cítila opravdu jako páté kolo u vozu. Ztěžka jsem polkla a sledovala dění kolem sebe. Nedovolila jsem si ani na chvilku ztratit pozornost. Weri už na jídlo nedočkavě čekala. Ještě si neodpustila poznámku, kterou nám chtěla sdělit, jak dlouho nám to trvalo. Snažila jsem se tak rychle, a stejně to nepomohlo, povzdechla jsem si a sklopila pohled k zemi. K tomu, že Izar lasičku ulovil sám, se nevyjádřila. S tím jsem ani nepočítala, protože se mi to k ní nehodilo. Ale co z toho vlčete vyroste, když je už odmala shazováno a ani nepochváleno? Po očku jsem se koukla na dotyčného vlčka a ztěžka vydechla.
Werioblasa spořádala lasičku se vší elegancí a pak cosi prohodila k Izarovi. Ne že bych je záměrně poslouchala, ale musela jsem mít přehled o všem. Stáhla jsem uši k hlavě a povzdechla si. Možná už jsem začínala chápat, proč mě nazývá služkou. Jsem jim podřízená. Využila mě k tomu, abych jejího syna naučila lovit, když to nedokáže ona sama. Ani mi za to nepoděkovala, ale toho já se doprošovat nebudu. Bavilo mě to, mám z toho dobrý pocit a nepotřebuji její dík. Zkrátka skáču, jak píská, uvědomila jsem si. Vlčice si přehodila kožešinu jezevce přes hřbet. Trochu jsem si oddechla. Až do takové míry se jí tedy neštítila. Vyzvala mne, aby šla s nimi. Zaraženě jsem se na ni podívala. V očích se mi nakrátko mihlo přesvědčení, že se nenechám zmanipulovat. Ale já prakticky neměla nic jiného na práci. Jedině bych se vrátila zpátky do Borůvkového lesa, tam oznámila svůj odchod a pádila znovu pryč. Tohle bylo o maličko lepší. Ještě jsem se podívala po cizím vlkovi, ale toho za chvilku nebylo. Rozhodla jsem se tedy následovat Weri s Izarem. Tohle bude ještě zajímavé.

// Řeka Midiam

// Východní hvozd

S rozestupem jsem následovala svého společníka. Věděla jsem, že tam asi nebudu vítána. Vrátila se mi vzpomínka na promočenou Werioblasu. Zaťala jsem zuby a přemýšlela, zda se k tomu vracet, nebo to nechat být. Třeba jí tím ještě více srazím ego, když se na to zeptám. Mám? přemýšlela jsem a stále zpomalovala. Izara jsem nechala jít vepředu. Já už si na místo vzadu zvykla. Ucítila jsem cizí pach, který jsem už jednou cítila. Nikoho jsem si s ním nespojila.
Pomaličku jsem se ke skupině připojila. „Pěkný večer přeji,” pozdravila jsem Werioblasu a toho neznámého. Bylo vidět, že ti dva se znají. Izar se pochlubil se svým úlovkem. Souhlasně jsem pokývla hlavou, jako bych jim to chtěla dosvědčit. Stejně jsem byla zvědavá na její reakci. Konečně jsem položila jezevčí kožešinu na zem. Z tlamy mi možná viselo pár cizích chlupů, ale já nic necítila. Pro jistotu jsem si ale pysky otřela do tlapky. „Je celkem hustá a teplá. Na chladné večery jako dělaná. Myslela jsem si, že ji nějak využijete. Mně je k ničemu,” oznámila jsem především Weri. Vlastně jsem ani nevěděla, zda jezevcem nepohrdne. Zmínila se, že zajíce oni nežerou, ale o žádném jiném zvířeti nepadla řeč. Pravda, jezevec sice nebyl tím nejušlechtilejším zvířetem, ale jeho kůže se opravdu hodila. Měla jsem v plánu otázku ohledně té náhlé vlny, která vlčici téměř odplavila, ale raději jsem ji spolkla a nic neříkala. Bude to tak lepší.

Potěšeně jsem švihla ocasem. Zahřálo mě to u srdíčka. A to jsem si myslela, že jsem jako učitel úplně levá, Holt asi ne. Izar mou výzvu přijal. Lasička byla jednoduchá kořist i pro vlče. Do jejího dlouhého těla se dalo snadno zakousnout. Kdyby se mu něco nepovedlo, budu ho stále sledovat, takže bych ji nenechal utéct. Pomalu jsem se rozešla po pachu a vlček mě následoval. I teď poslouchal, ale žádné otázky neměl. Zřejmě všemu rozuměl. Když jsem se zastavila, všimla jsem si i té kožešiny, kterou sebou nesl. Takové huňaté srsti by byla škoda, s touto myšlenkou jsem se pohodlně usadila za křovím a čekala, až Izar vyrazí.
Netrvalo mu to dlouho. Odpojil se ode mě celkem rychle. Mezi malými lístečky a propletenými větvemi jsem pozorovala jeho počínání. Šel tiše a zatím neudělal žádnou chybu. I já se snažila být ticho, abych mu celou akci nepokazila. To by na mě byl zlý. Na chviličku jsem odvrátila hlavu na stranu, a když jsem se znovu vrátila k Izarovi, nestál na původním místě. Z lesa jsem zaslechla nějaký hluk. Zpozorněla jsem a udělala pár kroků na místě. Začínala jsem být nervózní, ale jak se později ukázalo, bylo to úplně zbytečné.
Lov byl úspěšný. Zavrtěla jsem ocasem a zářivě se usmála. „Jsi talent, Izare,” pověděla jsem a opravdu nechápala, proč by nebyla jeho matka spokojená. „Myslím, že z tebe bude nadšená. Však už si umíš sám ulovit jídlo,” dodala jsem. Ale nedivila bych se, kdyby to s ní nic neudělalo. Ještě jeho schopností bude využívat. Třeba jej využije jako otroka na lovení, když to sama neumí. „Jistě, vezmu ji. Málem bych zapomněla,” odpověděla jsem a omluvně se usmála. Sehnula jsem se pro kožešinu a s nechutí ji skousla. Nakonec jsem se ale překonala a následovala mladého vlčka zpátky ke kaskádům.

// Kaskády

Spokojeně jsem si olizovala tlamu a snažila se získat i ty nejmenší zbytky lahodné šťávy. Když jsem se s tou rodinkou setkala v úkrytu, nemyslela jsem si, že s nimi budu trávit čas. A nebude mi to vadit. Život je zkrátka nepředvídatelný. Zastříhala jsem ušima a podívala se na Izara. Docela mě překvapil. Nečekala jsem, že by mi poděkoval. „Vždyť to byla maličkost,” usmála jsem se na něj. Prakticky jsem to brala jako samozřejmost. Werioblasa nedokázala nalovit svému vlastnímu synovi právě ve věku, kdy potřebuje živiny. Nechtěla jsem přeci, aby hladověl. „I já jsem ráda, že jsem tě něco naučila. Pokud si na má slova při lovu občas vzpomeneš, hrozně mě to potěší,” dodala jsem po chvilce přemýšlení. I já si stále pamatovala svůj první lov s Neyteri. Budu jí muset ještě jednou poděkovat, protože kdyby nebylo jí, lov by mi nic neříkal.
Po jídle Izar ulehl. V jednu chvíli jsem si myslela, že usne. Vypadal opravdu spokojeně a s plným bříškem se přeci spí nejlépe. Já zůstala sedět, abych držela hlídku. Co kdyby na nás měl někdo spadeno? Rozhlížela jsem se kolem a stále hlídala okolní pachy. Po chvilce Izar vyskočil na nohy a pověděl, že už můžeme vyrazit. Přikývla jsem a také se zvedla. Krátce jsem si protáhla klouby a pomalu se vydala mezi stromy. Počítala jsem s tím, že mě následuje. „Teď půjdeme na tu lasičku. Má dlouhé tělo a krátké nožky. Tím pádem není nejrychlejší, ale dokáže se rychle stočit jiným směrem. Na tohle si budeš muset dávat pozor, kdyby ti nevyšel první pokus,” opět jsem se dala do úvodního výkladu. Myslela jsem si, že ví, jak taková lasička vypadá. Požadovala ji jeho matka, jednou za život ji určitě někdy viděl. „Zkusíš ji ulovit sám, co ty na to? Musíš se držet u země, tiše našlapovat a hlídat směr větru,” vyzvala jsem jej a zastavila u jednoho stromu. Nedaleko jsem zvíře cítila. Lasičku jsem zahlédla na jedné z větví, ale vypadalo to, že za chvilku sklouzne dolů. „Kdyby se něco nevydařilo, jsem tu ještě já. Budu ti hlídat záda,” usmála jsem se a pohledem jsem sjela k němu. Věřila jsem, že to zvládne a matka na něj bude pyšná. Tedy asi... Já bych rozhodně byla.

Naposledy jsem zamávala ocasem a pak se zase uklidnila. Radosti už bylo odst, teď jsem se už neskutečně těšila na jídlo. Nejprve jsem ale musela stáhnout jezevce z kůže. Jeho chlupy bych určitě nestrávila a ještě by mi dělaly problém v žaludku. Izar souhlasil s tím, abych kožich stáhla já, že prý to ani neumí. „Je to sice komplikované, ale až budeš lovit sám, vše se naučíš,” podpořila jsem jej a usmála se. Pak na mě čekalo něco, co jsem na tom obstaráváním potravy opravdu nemusela.
Znechuceně jsem vyplivla kůži z tlamy a zakašlala. Pár chlupů se mi dostalo až do krku, kde nepříjemně šimraly. „Proč by ti nevěřila? Vždyť máš svědka,” oznámila jsem a vypjala hruď. Následně jsem se pobaveně zazubila a opět se uvolnila.
Izar se dal do jídla. Nechala jsem ho, ať sní, co může. Mně zbytky nevadily. Ve smečce jsem se ke kusu stejně dostávala mezi posledními. Všichni se hrnuli k jídlu, aby si ukořistili ten nejlepší kousek. Na jezevci toho ale moc nebylo. Po nějaké době od zvířete poodstoupil. Přišla na mě řada. Švihla jsem ocáskem a mrtvé tělo si přitáhla k sobě. Začala jsem tím nejvíce libovým masem a pokračovala až k vnitřnostem. Nakonec zbyly jen kosti. Jednu jsem si taky vzala a začal ji ohlodávat. Byla zrovna jedna z těch měkčích, takže jsem ji mohla spořádat celou.
„Ještě ulovíme tu lasičku pro tvou matku. Nejsem si ale jistá, zda je nejlepší nápad lovit s plným břichem,” poznamenala jsem a s pobavenými jiskřičkami v očích se zadívala na tu kuličku před sebou. Byla jsem ráda, že mu jezevec chutnal a nepohrdl jím jako třeba zajícem. „Řekni si. Klidně můžeme chvilku počkat, až nám vytráví,” vybídla jsem jej. Nechtěla jsem ho do lovu hnát, když byl právě po jídle. Podívala jsem na kaskády. Zároveň jsem nechtěla, abychom byli dlouho pryč. Werioblasa by si mohla dělat starosti o Izara. Ale já jí byla srdečně jedno, určitě jo. Čekala jsem, jak se Izar rozhodne. Podle toho bych se zařídila.

Ten běh ani nebyl náročný na kondici. Jezevec měl tak roztomile zakrslé nožičky, že cupital opravdu pomaličku. Byla to hrozně legrační podívaná, ale já se musela soustředit. S tím jsem nikdy neměla problém. Nakonec se smířil s tím, že musí běžet rovně, jinak mu vytrhám pár chlupů na boku. Už tak jsem jich měla plnou tlamu, jak ostražitě jsem mu hrozila. Na můj rozkaz Izar okamžitě zareagoval. Musel být připravený už předtím. Aspoň si nenechal ujít první příležitost. Ucítila jsem sladkou vůni krve. Zorničky se mi rozšířily a já se zastavila nedaleko. Jen dva metry od nich.
Můj společník byl ze svého činu nadšený. Zamávala jsem ocasem a uznale pokývala hlavou. „Jsi šikovný. Vždyť jsi to hlavní zvládl sám!” pochválila jsem ho a nadšeně se zazubila. Zároveň jsem byla nadšená i ze sebe. Dostatečně jsem u to vysvětlila, a že já s mluvením měla mnohdy problém. Byla jsem ráda za nás za oba. Mlsně jsem si olízla čenich. „Nejprve ho stáhneme z kůže. Přeci nechceš mít tlamu plné chlupů. A ještě s tak podivnou chutí. Věř mi, je to vážně nepříjemné,” řekla jsem s kyselým výrazem, protože jsem se jazykem snažila odstranit chlupy na patře. Šlo to opravdu těžko, ale nakonec se mi to podařilo. „To si vezmu na starosti já, pokud se nebudeš zlobit,” usmála jsem se na něj a úlovek si trochu přišoupla k sobě. Kůže byla tuhá. Mně to také nešlo, když jsem byla v jeho věku.
Kožešinu jsem nakonec pohodila stranou a znovu začala plivat chlupy. Takové zvířeti jsem se nemohla zavděčit. „Kůži si ještě necháme. Může se hodit do jeskyně. Třeba ji tvoje smečka využije,” dodala jsem. Já si ji nechat nechtěla, protože jsem do své rodné smečky prakticky nepatřila. „Můžeš se dát do jídla. Ber si, co hrdlo ráčí. Dobrou chuť!” popřála jsem mu a tlapkou ukázala na libovoučké masíčko. Však já se spokojím se zbytky, mně to nevadí. On je ve vývinu, měl by jíst více než já.

Izar už neměl žádné otázky a připomínky, což mě tak trochu potěšilo. Už jsem měla hlad asi stejně jako on. Byla jsem neobvykle tiše a sledovala každý krok naší kořisti. Nemohla jsem ho nechat zajít příliš daleko a tak jsem se na mladého dorostence ohlédla s prosbou. Možná i částečně s příkazem. Ale teď jsme vážně neměli moc času. Jakmile se ode mě odpojil, sledovala jsem i jeho. Šel tiše, jako by se ani nedotýkal země. Ne každý je takové dřevo jako ty, Litai, zašklebila jsem se při vzpomínce na svůj první lov. Bylo to vážně tragické, když to porovnám s mým aktuálním „uměním“.
Všichni byli na svém místě, jen jezevec se pořád vzdaloval. Ostře jsem se zamračil a rychle se k němu vydala. Samozřejmě stále skrčená. Dávala jsem pozor, abych nedělala hluk. Teď jsem běžela mnohem elegantněji než obvykle. Kdybych takhle chodila pořád, okolí by si nemyslelo, že jsem nějaká šmudla. Vítr mi stále hrál do karet, což už vlastně bylo jedno. V pár posledních metrech jsem výrazně zrychlila a zavrčela. Jezevec jaksi zakvičel a dal se na útěk. „Tam ne, chlapečku!” výhružně jsem zavrčela a cvakla zuby vedle jeho pravého boku. Zvíře se stočilo doleva. Usmála jsem se a celou cestu ho naváděla, kam bylo potřeba. Šlo mi to docela dobře. Jezevec byl opravdu lehkou kořistí. Byl ale docela hlučný, takže Izar mohl snadno poznat, že už se blíží. Jen asi ještě nedokázal odhadnout, kdy přesně vyskočit, aby necvakl naprázdno. „Teď, Izare!” houkla jsem po něm a trochu zpomalila. Věřila jsem, že to zvládne.

Mile jsem se na něj usmála a překonala nutkání do něj tlapkou dloubnout. Nevěděla jsem, zda by to nebral spíše špatně. Ještě bych mu ušpinila kožíšek. Ale s tou hlínou na čumáčku a tlamě vypadal opravdu legračně. Samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Byla jsem ráda, že mi přitakal. Werioblasa by mě uškrtila, kdybych jí přivedla zraněného syna. A já bych z toho měla opravdu velké výčitky svědomí. Měla bych na něj dávat více pozor.
Zastavila jsem se za jedním keřem a dala se do vysvětlování. Izar mě poslouchal. Vzpomněla jsem si na sebe samou, jak jsem přesně takhle poslouchala Neyteri. Někdy si to musíme zopakovat, ale kdy? Vždyť už pomalu všechny ztrácím, a to jsem ještě pěkně mladá! povzdechla jsem si a už poněkolikáté se rozhodla, že se kouknu jak po Ney, tak po Coffinovi. Stýskalo se mi po nich. Myslela jsem, že se Izar už na nic nezeptá, ale potěšil mě, když se chtěl přeci jen ujistit. „Přesně tak,” opět jsem přitakala a zkontrolovala noru před námi. Slyšela jsem odtamtud nějaké zvuky. Zanedlouho jezevec vylezl a popošel kousek dál od nás. Zřejmě hledal něco k snídani. „Zkusím ti ho navést k tomu křoví vlevo. Tam po něm skočíš. Velký není, nemusíš se bát,” sdělila jsem mu svůj nápad a zkoumavě se na něj zadívala. Křovin tu bylo docela dost, ale jedno větší a rozsáhlejší se nedalo přehlédnout. Chtěla jsem mu nechat většinu iniciativy. Já kořist jen navedu a kdyby se nějak zdráhal, musela bych mu rázně vysvětlit, že je to pro jeho dobro.
„Asi se tam už pomaličku přesuň, abys pak nemusel běžet takovou dálku. Hlavně si dávej pozor na větvičky, abys neudělal nějaký randál,” pověděla jsem a ještě trochu se přikrčila k zemi. Nechtěla jsem tam tolik trčet, což s mým kožichem bylo opravdu těžké. Téměř nesplnitelné.

Rozhlédla jsem se a znovu si prověřila pachy. Trochu jsem zpozorněla, když jsem si uvědomila, že žíhaný vlk se světlou vlčicí se přesunuli právě sem. Další důvod, proč s námi nemohla jít Werioblasa, pomyslela jsem si a v duchu si úlevně oddechla. Nechtěla jsem, aby ztropila další bezdůvodnou scénu. Ta u kaskád bohatě stačila.
Na Izara jsem se mile usmála a souhlasně pokývala hlavou. Mně dělení nevadilo. Navíc on toho zatím nemohl sníst tolik, co dospělý vlk. Vlastně zatím ani já. Jeden jezevec pro oba bude stačit. „Dobře. Pomaličku se vydáme za jezevčím pachem a já ti cestou budu teoreticky vysvětlovat, co dělat. A co naopak ne,” oznámila jsem mu a své kroky stočila na západ. Tam se taky nacházela ta propadlina, o které mi říkala Neyteri. Až teď jsem si uvědomila, jak blízko je můj domov. Ale k té protáhlé díře jsme zdaleka nemířili a pochybovala jsem, že bychom ji vůbec zahlédli. Uculila jsem se nad tím, co práskl na svou matku. „Myslím, že každý vlk umí lovit. Je to pud sebezáchovy. Kdyby ti šlo o život a hrozilo by ti vyhladovění, lov určitě zvládneš,” zamrkala jsem, trochu se nad tím zamyslela a po chvíli dodala: „Ale je zvláštní, že jí vždy někdo uloví.”
Už jsem otevírala tlamu, protože jsem chtěla začít s vysvětlováním, ale najednou Izara vedle mě nebylo. Pohotově jsem zastavila a rozhlédla se. Až po zběsilém otáčení hlavou jsem si všimla, že leží na zemi. Nesmála jsem se, tohle by mě v takové situaci nikdy nenapadlo. „Jsi v pořádku?” optala jsem se jej starostlivě, i když se zvedl opět na tlapky. Nevypadalo to, že by kulhal, ale zeptat jsem se musela a chtěla.
Ještě jsme kousek popošli. Když jsem zahlédla noru, automaticky jsem zastavila. Předpokládala jsem, že Izar udělá to samé. Přikrčila jsem se k zemi a hlavu přiblížila k malému vlčkovi. Nemohla jsem mluvit nahlas, byli jsme už docela blízko. „Důležitou roli hraje vítr. Když vane proti tvému čumáku, je to jedině dobře. Pak ty cítíš zvěř, ale ona tebe ne. Když se vítr otočí v druhý směr, kořist tě ucítí a dá se na úprk. Ty s tím nemůžeš nic nedělat, protože splašené běžení za zvěří opravdu není efektivní. Aby tě zvíře do posledního momentu nezpozorovalo, musíš se držet při zemi a našlapovat opatrně, z lehkostí. I jeden malý klacek dokáže udělat pěkný randál,” sdělila jsem vše, co jsem se při lovu malé zvěře naučila. Něco od Neyteri, většinu jako samouk. Nakonec jsem si vzpomněla ještě na jendu věc: „Útoč rovnou na krční tempu. Zvíře nebude dlouho trpět a lov je pro tebe mnohem rychlejší. Nějaké otázky?”

// Kaskády

Kráčela jsem pomalejším tempem, aby mi Izar stíhal a já nad ním měla dohled. Co kdyby se ztratil, nebo mi dokonce utekl? To by mě Werioblasa asi zakousla. Nebo ne? Vzhledem k tomu, jak své potomky škatulkuje. Zamrkala jsem a otočila hlavu směrem ke svému společníkovi. Byla jsem ráda, že řeč mezi námi nestála a on projevoval nějaký zájem. „Žije v noře, pod zemí. A proto má mnohdy špinavý kožíšek,” zazubila jsem se a doufala, že jsem jej nijak neodradila. Však by jedl jen maso a ne srst. To by si opravdu moc nepochutnal. Snad si Weri nemyslí, že jsem to zapříčinila já. Nebylo by to chytré. Vždyť jí jdu pro jídlo, pomyslela jsem si a trochu znervóznila. Nechtěla jsem se s ní dostat do křížku.
Od kaskád jsme byli dost daleko. Trochu jsem pozvedla hlavu k nebi a nadechla se všech pachů. Vlky jsem záměrně vynechala, nezajímali mě. Když jsem chytla ten od kořisti, mlsně jsem se uculila. „Tvé matce ulovím lasičku. Ty máš jaké přání?” zeptala jsem se jej a usmála se. Chtěla jsem mu dát na výběr. I mně Skyth dala na výběr, ale to jsem se byla ještě opravdu maličká. „Nepohrdneš jezevcem, nebo chceš také lasičku? Asi si ulovíme my a pak půjdeme zpátky, abychom toho nenesli moc. Tak mě napadá, chceš si to zkusit sám? Samozřejmě s mou instruktáží,” navrhla jsem a otočila se, zda nás Werioblasa nedoprovází. Nikoho jsem nezahlédla. Tím pádem mi naprosto svěřila do péče své vlče. Byla jsem poctěna!

Koukla jsem na Izara a zaposlouchala se. Přiznal, že stopovat ještě neumí. „Není to tak těžké, ale je třeba docela dost cviku a tréninku. Ale vyplatí se to,” pověděla jsem. Já už stopovat uměla dobře. Učila jsem se to sice v pozdějším věku, ale jako samouk jsem byla opravdu aktivní. Teď už mi ani nevadilo, že mí rodiče tuhle část výchovy trochu více zazdili. Jistě, byli jsme tři, ale na společnou výukovou procházku nás nikdy nevzali.
Líbilo se mi, že mě Izar poslouchá. Dělalo mi to obrovskou radost. Pohodila jsem ocáskem a po očku pozorovala Werioblasu společně se Sigym a tou cizí vlčicí. Jejich rozhovor jsem nijak záměrně neposlouchala, takže jsem ani nevěděla, o co jde. Nicméně jsem se už pomalu rozešla směrem k hvozdu, kde jsem plánovala lov. Pro jeho Výsost nějakou tu lasičku a pokud zbude čas, ráda bych si ulovila i něco pro sebe. Má očka se přímo rozsvítila, když se ke mně s nadšením rozeběhl. Za společnost jsem byla ráda. Otočila jsem se ještě na ty tři, ale naskytl se mi pohled na něco naprosto nevídaného. Werioblasa byla celá od vody a dva cizí vlci byli pryč. Zaraženě jsem se na ni dívala a přemýšlela, co bych měla dělat. Jít za ní a pomoct jí? Zvedla jsem jednu přední tlapku na náznak, že se k ní chci vydat a zjistit, zda je v pořádku, ale zachytila jsem její pohled. Krátce jsem stáhla uši k hlavě a nakonec se pevně otočila ke hvozdu. Pomalu jsem se rozešla do jeho nitra.
Ještě jsem se podívala na Izara a snažila se nemyslet na to, co se právě stalo. Třeba vychladne a já ji svým úlovkem potěším. „Má sice velké ostré drápy, ale je docela malý. Nikdy ale neloví velká zvířata, takže určitě není nebezpečný. Aspoň ne pro vlky,” odpověděla jsem a mile se usmála. O těchto zvířatech jsem nevěděla moc, ale pochybovala jsem, že by byl agresivní. Třeba taková had ano, ale jezevec... Pochybovala jsem o tom.

// Východní hvozd

Pohledem jsem zakotvila na světlé vlčici. Z naší přítomnosti nebyla nadšená. Ani trošku. Sklopila jsem pohled k zemi, jako bych se za něco styděla. Zkrátka jsem jen nepochopila, proč je na nás tak protivná, když nás ani nezná? Po chvilce jsem koukla po žíhaném vlkovi, který mi byl mnohem sympatičtější. Aspoň se představil, a to vlčice neudělala. Oba ale chtěli odejít. Werioblasa jim přímo nakázala, aby šli s námi lovit. O jejím chování jsem si myslela své, ale v hlavě je krotila. Hnědá ovládala magii myšlenek. Nepotřebovala jsem problémy.
Zároveň mi přikázala, abych začala lovit, že i ona začíná mít hlad. Znovu použila to oslovení, které mi nic neříkalo. Chtěla jsem se zvednout a v této pusté krajině něco najít, ale zastavil mě Izarův hlas. Otočila jsem se na něj a mile se usmála. „Přesně tak, vystopujeme ji. Umíš stopovat?” otázala jsem se. Vzpomněla jsem se, jak to otec učil nás. Jenže nyní jsem neměla čas na hravou formu učení. Sayap se tehdy schoval do nedalekého lesíka a my jej museli najít. Tím ale jeho zájem končil. Povzdechla jsem si a znovu se podívala a vlče. Lov ho zřejmě hodně zajímal. Stejně jako mě. Při jeho další otázce jsem nasála okolní pachy. Už jsem se odnaučil chrochtat, takže jsem se nemusela stydět. „Jelikož jsme u vody, jistě se zde najdou nějaké ryby. Ty jsou ale pěkně mrštné, takže budeš muset být hodně trpělivý, než se je naučíš lovit. Myslím, že zrovna tady žádní srstnatí živočichové nežijí. Aspoň ne trvale,” vysvětlila jsem a koukla na Weri. Věděla jsem, že bych měla jít lovit, ale nemohla jsem jen tak odběhnout od rozjednané věci. „Ve hvozdě, kterým jsme procházeli, jsem nedávno lovila s kamarádkou zajíce. Ale ty vy nejíte, takže budu muset najít něco jiného k snědku,” dodala jsem.
Jelikož se už na nic jiného neptal, začala jsem znovu větřit. Cítila jsem pachy vlků, ale nedaleko se pohyboval jezevec. Jenže byl v lese. Sice ne daleko, ale musela bych se od skupinky odpojit. „Skočím pro jezevce do lesa. Kdybych narazila na lasičku, přinesu ji. Za chvilku jsem zpátky,” promluvila jsem k Werioblase a usmála se. Chtěla jsem, aby mi věřila, protože já své slovo držím. Vykročila jsem směrem k Východnímu hvozdu, ale pro jistotu se ještě ohlédla na Izara. „Chceš jít se mnou?” optala jsem se rychleji, než u mě bylo obvyklé. Trochu mě tlačil čas.

// Východní hvozd

Cestou jsme přemýšlela, kam se mohl podít zbytek mé rodiny. Když jsem tak viděla Izara s Werioblasou, zastesklo se mi. Možná mi spíše došlo, že můžu být ráda, jakým vlkům jsem se narodila. Nedokázala jsem si představit, že bych vyrůstala pod vedením čokoládové vlčice, která dělala mezi svými potomky docela rapidní rozdíly. Nic jsem neříkala a do jejich rozhovoru se nemotala. Pouze jsem zaslechla, že vedli opravdu vášnivou debatu. Zvláště Weri se rozmluvila. Tak takový proslov mi rodiče nikdy nedali. A bohudík za to! zašklebila jsem se a rozhlédla se po okolí.
Znovu jsem začala vnímat, až se řeč týkala mě. Byla jsem přesvědčena, že se výuky musím chopit. Mluvila o nějaké Počmáranici a Indilase, ale to už jsem se vůbec nechytala. „Omlouvám se, nechtěla jsem vás rozhořčit,” sklopila jsem ouška a čenichem se skoro dotkla země. Musela jsem jí dát najevo, že mě to opravdu mrzí. Nechtěla jsem si budovat nepřátele. „Mně to samozřejmě nevadí, jen jsem se chtěla ujistit, zda vám nebude protivné, že Izara bude učit prakticky úplně cizí vlčice,” závěrečnou část jsem spíše zamumlala. Lasička určitě nebude tak těžká na chycení. V taktice jsem si začínala být jistější.
Pohlédla jsem na vlky před námi. O nich se Werioblasa zmiňovala. Jenže já jim nic přikazovat nechtěla! Lovit jsem dokázala a na jednu lasičku nemusíme být tři, ne? Vystoupila jsem ze stínu Čokolády a oba neznámé vlky si prohlédla. Vlastně to byl vlk s vlčicí. „Zdravím vás,” zamávala jsem ocasem z jedné strany na stranu a mile se usmála. Nebyla jsem jako zástupkyně Assassinského rodu. Ta natáhla packu před sebe. Nevěděla jsem, co tím chce naznačit, ale rozhodně jsem ji nechtěla napodobovat. „Ehm, jmenuji se Litai,” nesměle jsem se představila a nejistě se na celou skupinku podívala. Neuměla jsem se seznamovat s cizími vlky, a tak jsem působila trochu vystrašeně.

// Východní úkryt

Vešli jsme do lesa, který mi byl trochu známý. Lovila jsem zde s Neyteri, a to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. V žaludku mi zakručelo a já se automaticky napjala. Doufala jsem, že to ani jeden z nich neslyšel. Byl by to pěkný trapas. Sice jsme měli hlad všichni, ale ničí břicho nebylo tak hlasité jako to mé. Izar zpomalil a zeptal se mě, zda umím lovit. S úsměvem jsem pokývala hlavou a nadšeně vypjala hruď. „Sice jsem v lovu samouk, ale myslím, že mi jde dobře. Zajíce už chytím bez problémů a jen sbírám zkušenosti,” dodala jsem i slovní komentář, abych jen nemlčela. Taková věc potřebovala vysvětlení a ne pouhé pokývání.
Werioblasa oznámila, že tady lovit nebudeme. Nechápala jsem tomu, ale raději mlčela. Chtěla jsem něco zakousnout a tohle byla výborná šance pro skupinový lov. Nenechám si ji zkazit. Vždyť je tu spoustu dobrých zajíců a terén taky není špatný. Má snad jiný problém? pomyslela jsem si a trochu se zamračila. Mluvila především k Izarovi a já za nimi kráčela jako nějaká nicota. „To bych mohla,” přitakala jsem a trochu se usmála. Lov mě opravdu bavil, ale pořád jsem nechápala, proč mě nazývá služkou. Význam toho slova mi ucházel. Navrhla, že bych se mohla podílet na výuce lovu. Z toho jsem byla trochu nervózní, a tak jsem se ozvala: „Nerada bych udělala někde chybu. Pak byste mi to mohla vyčítat. Neměl by se raději učit od starších a zkušenějších? Nemáte třeba ve smečce lovce? Od něj by to určitě pochopil lépe než ode mě.” Nevymlouvala jsem se, jen jsem překládala pravdivé argumenty. Vzhledem ke svému věku jsem nebyla teoreticky vzdělaná. Všechny své lovecké schopnosti spíše svádím na pud sebezáchovy. Nedokážu přesně vysvětlit, jak by se mělo postupovat.

// Kaskády

„Pravda, každý to má jinak,” souhlasně jsem pokývla hlavou a mile se na vlčka usmála. Nějaké další pokusy o napravení jeho postoje k sourozencům jsem vzdala. V základě nebyla chyba v Izarovi. Problém byl někde jinde. Podívala jsem se po hnědé vlčici a lehce zakroutila hlavou. Byla jsem ráda, že se pořád baví se Smyrillem a nad námi nemá takovou kontrolu. Jinak bych asi schytala nějaké napomenutí.
Sdělil mi, že jsou členy Smrkové smečky. Ten název mi byl známý. Určitě jej zmínila Neyteri, když mi u jezera povídala o smečkách. „Ještě pořád žiji v Borůvkovém lese,” odpověděla jsem a ohlédla se směrem na jih. Sice je neviděla, ale věděla jsem, že někde tam leží. Vesele bych mu řekla, že naše lesy dělí řeka a nejsou od sebe tak daleko, ale něco mi říkalo, že bych ho tím moc nepotěšila. Bavil se se mnou jen proto, že jsem za ním přišla. Stejně jen čekal, až se jeho matka vykecá se Smyrillem.
A ta chvále nastala. Werioblasa se přesunula k nám a opět začala mluvit tak, že jsem nestíhala všechno pobrat. Mluvila o nějakém lovu a... Služce? „Jak jste mě to nazvala?” opáčila jsem se zaskočeně. Nevěděla jsem, co to obnáší, ale společné lovení se mi líbilo. Když se mnou nechtěl jít Smyrill, tak aspoň oni. Spokojila bych se s kýmkoli, jen ať konečně přesvědčím samu sebe, že i bez smečky si dokážu chytit večeři. „Co budeme lovit? ” zeptala jsem se a postavila se na nohy. Jelikož tu byl s námi Izar, pochybovala jsem, že bychom zvládli ulovit něco většího. Zajíc by mi bohatě stačil.
Pak se oba rozešli ven z úkrytu. Pár chvil jsem tam zůstala stát, jako bych přemýšlela, zda mám jít s nimi. Čokoládová vlčice mě sice vyzvala, ale ne stylem, který by se mi líbil. Najednou jsem se dala do pochodu. Jenže své tlapky jsem nedokázala ovládat. Nechápavě jsem zavrčela a opravdu se nezmohla na nic jiného.

// Východní hvozd