Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pečlivě jsem ji poslouchala a najednou mi začaly věci zapadat do sebe. A když se zmínila o postu pečovatelky, spokojeně jsem se pousmála. Moje chytrá hlavička na všechno přišla sama, bez jakékoli pomoci! A přesně toho si nikdo nevšímal... „Pokud se nepletu, váš les je naproti tomu našemu. To je docela milé zjištění,” poznamenala jsem a znovu se nadechla, abych mohla pokračovat. „Nedávno jsem strávila několik dní s Weriosasou a Izarem. Jistě je znáš a myslím, že o vás i mluvili. Vlče jsem učila lovit,” poznamenala jsem s nejistým pohledem. Na nic takového se mě totiž neptala. Jen jsem se s tím chtěla s někým podělit. To setkání bylo zajímavé, ale nijak mě nepoznamenalo. Akorát mi Weri říkala služko, ale na to jsem si zvykla, a dokonce i přišla na její význam.
Zarazila jsem se nad jménem, které jí vyznělo z tlamy. Nasucho jsem polkla a jen přikývla hlavou. „Ano, znám. Je to syn naší alfy a pokud si dobře vzpomínám, a jestli se orientuji ve smečkové hierarchii, je už nějakou dobu na pozici gammy. A můj kamarád, snad ještě pořád,” vysvětlila jsem a zamyslela se. Možná jsem ji trochu podezřívala, ani nevím z čeho. „Ty jej evidentně také znáš. Nevíš náhodou, kde se může pohybovat?” zeptala jsem se a trochu zaťala zuby. „Už měsíce jsme se neviděli, evidentně na sebe nemáme štěstí a já bych ráda věděla, jestli se mi vyhýbá úmyslně,” povzdechla jsem si a zase zmlkla. Neřekla jsem nic osobního, naštěstí. Jen to, že mi chybí. Dřív jsem ho chtěla vytáhnout na výlet po Galliree, ale věděla jsem, že nepůjde. Teď už tuplem.

Zapřemýšlela jsem nad tím. Možná bych se i vyválela, kdyby mi těch květinek nebylo líto. Nakonec jsem tedy zakroutila hlavou a dala se do vysvětlování: „Můj kožich ještě stále voní po borůvkách. Co by si o mně alfa pomyslel, kdybych se vrátila a vůbec nešla cítit po smečce?” položila jsem jí řečnickou otázku a mile se usmála. Instinktivně jsem se koukla k nedaleké řece a pohledem pokračovala ještě někam za ni. Přesně tam ležel můj rodný les, od kterého jsem měla původní zamířeno. Ale byla jsem si jistá, že má návštěva bude skutečně jen na otočku, tudíž jsem ji zase odložila na další termín.
Byla názoru, že tohle bude jen lehký deštík. Voda mi nevadila a po takových vedrech jsem i za mrholení byla ráda. A zřejmě nepůjde ani o liják, takže nebudu vypadat jako zmoklá slepice a srst se mi neslepí k sobě. Ten pocit jsem úplně nenáviděla. Překvapeně jsem zamrkala očima. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším, že existuje někdo, kdo má bouřky rád. „Tak to já jsem úplný protipól,” pousmála jsem se a švihla ocasem. Počasí jsem neshledávala jakou kloudné téma k rozhovoru a tak jsem přemýšlela, jak jej změnit a převést na něco zajímavějšího.
„Máte nějakou smečku, Indil?” zeptala jsem se po chvilce a rozhlédla se. Její pach... No, možná jsem z něj něco cítila, ale jistá jsem si nebyla. Třeba poznám novou smečku, o které jsem neměla ani zdání! A zároveň jsem doufala, že nepatří k našim jižním sousedům. Tam přeci byli zlí vlci, jak říkal Fin.

Nad její poznámkou jsem se skutečně musela usmát. Čenichem jsem si přivoněla k jednomu z květů. Ta vůně byla naprosto nádherná, ale ten pyl mi neseděl. Musela jsem kýchnout, abych ho dostala z čenichu ven. Následně jsem se nevinně usmála a švihla ocáskem. „Myslím, že nic takového nepotřebujete,” poznamenala jsem a prohlédla si ji. Ona vypadala, na rozdíl ode mě, k světu. Měla normální zbarvení. Co já bych za něj dala. Koukla jsem na své barevné packy a povzdechla si. „Ale aspoň tu vůni jste do kožichu nachytala,” dodala jsem s milým úsměvem. Přátelsky jsem zavrtěla ocasem a rozhlédla se. Skutečně se všechny květiny začaly narovnávat. Chtěla jsem se zeptat, jak je to možné. Kdyby tu byla Neyteri, má otázka by jí určitě nevadila a snažila by se na ni odpovědět. S Indil jsem se neznala a nedokázala jsem rozeznat její reakce, tak jsem nevyřčenou otázku spolkla a vypustila z hlavy.
Znovu jsem na ni koukla a byla docela ráda, že nejsem jediná s takovou podivnou náladou. Nejvíce jsem byla zklamaná, ale trochu naštvání tam také bylo. Olízla jsem si čenich a zastříhala ušima, abych ji dobře slyšela. A hlavně ji správně pochopila. Dalo mi to práci, ale nakonec se trochu usmála. „Můžeme. Nejsem proti,” přitakal jsem na její slova. Následně jsem se podívala na oblohu. V dálce jsem viděla mraky, takže jsem chápala i tu druhou část. Švihla jsem ocasem. „Trocha vláhy je potřeba, co si budeme povídat,” sama pro sebe jsem se pousmála a znovu se koukla na Indil. „Myslíte, že se z toho může vyklubat bouřka?” zeptala jsem se se slyšitelnou obavou v hlase. Poprvé jsem ji zažila v tom úkrytu se Smyrillem a myslela jsem, že vyletím z kůže. Tam jsem se měla kde schovat. Jenže tady žádný úkryt nebyl a vyhrabat noru jsem neuměla.

Ta vlčice si evidentně všimla, že se shýbám ke květinám a kontroluji jejich barevné květy. Tázavě jsem se po ní koukla a na pár sekund zkřivila koutky úst do úšklebku. „Ale jsou tak krásné,” poznamenala jsem a vážně si ji prohlédla. Následně jsem se rozhlédla po okolí. Květin tu opravdu bylo moc, ale ani jedna si nezasloužila pošlapání. Už tak jsem těžko nesla přes srdce, že jsem se o ně otře ocasem byť jen trochu silněji. „Narovnají se samy od sebe?” zeptala jsem se nezkušeně a koukla za sebe. Ty, které byly nejdál, už začaly znovu ožívat. Zasněně jsem se usmála a švihla ocáskem. Na vlčici jsem se už dívala milejším pohledem.
Stále jsem stála a upírala na ni tázavý pohled. Začala znovu mluvit. Představila se jako Indil. „Ehm, omlouvám se, že jsem vás obsypala otázkami, aniž bychom se znaly,” řekla jsem a zastříhala oušky. Na tváři jsem měla milý výraz a občas se i lehce usmála. Ve společnosti cizích vlků jsem byla opravdu nejistá. „Je to velice zajímavé,” pravila jsem a koukala na její hřbet. Viděla jsem různé přívěsky, ale něco takového v životě ne. Švihla jsem ocasem a vrátila se k její předešlé otázce: „Mám se poměrně rozpolceně. Ve skutečnosti ani nevím, jak se mám.” Zaťala jsem zuby a vzpomněla si na ten rozhovor s Artem a matkou. Nebylo mi to příjemné a celkově ta věc... Nejradši bych matku nenásledovala a zůstala tam se Stříbrnou krví. Nebyli tak špatní.
Pokynula ke mně hlavou, abych se také představila. „Já jsem Litai a jsem ráda, že vás poznávám,” pousmála jsem se na Indil a zhluboka se nadechla. „V Borůvkovém lese, který je odsud jen přes řeku, jsem se narodila minulé léto. Takže po světě ťapkám už rok, asi,” odpověděla jsem a střihla ušima. Měsíce plynuly jako voda, což mě opravdu děsilo. To, že jsem na světě už rok.

Vlčici jsem si stihla prohlédnout. Byla šedočerná a na srsti měla něco podivného. A toho něčeho jsem se trochu bála. Vypadalo to jako nějaké výboje modré barvy. Absolutně jsem netušila, co to mohlo být a asi jsem to ani nechtěla vědět. Sklonila jsem hlavu, abych se očima dostala na úroveň vlčice. Věděla o mně a to, co udělala, mi vůbec nešlo do hlavy. Začala se kutálet někam pryč a tím ničit nebohé květinky. Přímo je připlácla k zemi. Rychle jsem přiskočila k jedné z nich a čumáčkem nadzvedla její květ. Byl úplně zničený, pomačkaný a roztrhaný. Zamrkala jsem a znovu hlavu zvedla. Vlčice se na mě dívala, ležela na břiše a podivně se chvěla. Prolétlo mi hlavou, že to bude asi nějaký druh maniaka a šílence.
Švihla jsem ocáskem a nebojácně se k ní vydala. Švihala jsem ocasem z jedné strany na stranu a přitom si dávala pozor na každý její pohyb. Přišla mi jako nějaké nevyspělé vlče, ale stavba jejího těla mi napověděla, že musí být starší než já. „Co to děláte? A proč?” zeptala jsem se a z výšky na ni koukala. Nebyla jsem nejvyšší, ale když ležela, byla jsem opravdu větší než ona. Znovu jsem se koukla na její hřbet, kde měla podivné výboje. Tím se její srst stávala objemnější (// :D). Olízla jsem si čenich a stále ji nespouštěla z očí. „Co to máte na hřbetě?” ptala jsem se a zvědavě naklonila hlavu na stranu. Trochu jsem pochybovala, že by mi odpověděla, když jsem se její odpovědi nedočkala ani předtím. Přitom to bylo docela zásadní. Co když se bouchla do hlavy a tak trochu jí cvaklo?

// Řeka Mahtaë

Olízla jsem si čenich a pomalu přebrodila řeku, která mi stála v cestě. Rozhodla jsem se, že ta věc se smečkou ještě chvilku počká. Čekala doposud, a nyní také neměla na výběr. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli se mnou alfa stále počítá a jistě mu ulehčím rozhodování, když mu s klidným srdcem oznámím, že jsem připravena žít svůj vlastní život mimo smečku.
Pomalu jsem se přiblížila k louce, která byla nedaleko řeky. A zůstala jsem civět naprosto bez dechu. Byla tak nádherná! Něco takového jsem ještě nikdy neviděla a byla jsem ráda, že jsem na něco takového natrefila. Zaujatě jsem se začala proplétat trávou a kličkovat mezi jednotlivými druhy květin. Snažila jsem se, abych nic tak majestátního neponičila. Byla by jich nesmírná škoda. Občas jsem ale ocasem zavadila o barevný květ a jak jsem dál pokračovala, pochodování po květinách bylo nevyhnutelné. Byly nasáčkované na sobě a já nenacházela msto, kde by nerostla jedna sladká rozkvetlá květinka.
Nakonec jsem ale našla nějakou vyšlapanou cestičku a vydala se po ní. Aspoň jsem tak neubližovala něčemu tak krásnému a křehkému. Olízla jsem si čenich a zavětřila. Cítila jsem nějaký vlčí pach, který se mimochodem nacházel téměř těsně přede mnou, a tu nádhernou vůni květů, která mne úplně dostávala. Byla jsem zvyklá na ovoce z Borůvkáče, ale tohle bylo něco jiného. Pousmála jsem se a zastavila se asi dva metry od vlčice. Uvědomila jsem si, že to ona vypochodovala tu pěšinku a já šla prakticky po její stopě. Nechtíc. Nesměla si myslet, že jsem ji pronásledovala. „Ehm... Zdravím,” pověděla jsem, abych probořila tu bariéru ticha. Stála jsem tu jen pár sekund, ale mně to přišlo jako hodiny. Všimla jsem si, že leží a zvláštně se převaluje. „Je vám něco?” zeptala jsem a naklonila hlavu na stranu.

// Přímořské pláně

Cestou začalo přibývat více květin. Některé byly horkem úplně zničené a ta další část, která se nacházela blíže řeky, na tom byla o něco lépe. Střihla jsem ušima a pomalu se přiblížila k tekoucí vodě. Byla mi povědomá, ale stále jsem se z ní neodvážila napít. Po předešlé zkušenosti už jsem se docela obávala, jaká pachuť by mě překvapila tentokrát. Dala jsem se na cestu podél břehu proti proudu. Řeka evidentně vtékala do toho podivného jezera, k kterému mě zavedla Haruhi. Ani jsem se s ním nestihla seznámit, ale aspoň jsem měla další tip na prozkoumání. Až najdu někoho, kdo by se mnou cestoval. Sama jsem si zatím netroufla. Co kdybych se ztratila a pak nenašla cestu zpátky? To by byl docela problém, protože já z Gallirei nechtěla odejít. A takhle by se mi to mohlo stát dost neplánovaně a nechtěně.
Dostala jsem se na rozhraní dvou lesů. Koukla jsem doleva a pak doprava. Známý pach mě táhl tak, že jsem nemusela přebrodit řeku, abych se dostala domů. Ale ten další les mi byl povědomý svou vůní. Spíše jsem se setkala s vlkem, jehož se podobal právě tomuto lesu. Po chvilce jsem si uvědomila, kdo by to tak mohl být. Usmála jsem se a olízla si čenich. Potom jsem se pomalu rozešla někam do neznáma. Však ona smečka počká.

// Západní louky

// Mušličková pláž

Už po několikáté jsem se kolem sebe rozhlédla a zkontrolovala, zda mě nikdo nepronásleduje. Přede mnou nikdo, za mnou taktéž. Úlevně jsem vydechla a konečně zpomalila. Nechtěla jsem se nikam hnát,. Tuhle oblast jsem totiž neznala, ale stále jsem pádila na sever. Ten znám mnohem lépe než jih. Pak už se Borůvkový les bude hledat mnohem snadněji. Jen jsem se potřebovala dostat do mnohem známějšího místa.
Narazila jsem na středně velkou louži. Žízeň jsem měla, jen co je pravda. Stačil mi ale jediný doušek, abych poznala, že tohle není pitná voda. Začala jsem naštvaně plivat vodu všude možně a házet hlavou.„Fuj! Co to sakra je?!” zavrčela jsem. Takovou chuť jsem neznala a vůbec mě nepotěšila. Bylo to něco hnusného. Ačkoliv jsem všechnu vodu vyplivla, ta odborná pachuť zůstala. Znovu jsem naštvaně zasoptila a vydala se raději dál. Snažila jsem se na ni přestat myslet, ale nešlo to. Tak jsem se myslí přeorientovala zase k matce a bratrovi. Na chvilku jsem se zhrozila, co si o mně budou myslet. Však jsem od nich odešla, aniž bych něco řekla. A já chtěla být s rodinou do nejvíc za dobře, a tohle nebyla ta nejlepší cesta. Bohužel, Art se mi zkrátka znechutil a matka vždycky stála za ním. Najdu Storma a vyřídím vše, co potřebuji. Pak se vydám na průzkum, rozhodla jsem se a trochu se usmála. Má nálada ale stejně nebyla nejlepší. Poslední dobou to bylo se mnou opravdu marné. Co jiného říct...

// Řeka Mahtaë

Povzdechla jsem si, když ke mně mamka mluvila. „Já vím,” přitakala jsem tiše a sklopila pohled k zemi. Myslela jsem si, že už nějaké přátele mám. I za tu krátkou dobu, co jsem se pohybovala mezi živými. Neyteri, Coffin. A Izar... Ten mi byl oproti jeho matce značně sympatičtější. Doufala jsem, že nebudu mít problém se seznamováním. Minimálně ne ještě větší než doteď.
Art mi poděkoval. Trochu jsem se na něj pousmála, ale jinak si uchovala vážnost ve tváři. Cítila jsem, že to bere na lehkou váhu. Nic jiného jsem ale od něj nečekala. Mou důvěru ztratil a už si ji jen tak nezíská. Rýpla jsem si do něj, když byla řeč o tom útěku. Nemohla jsem si pomoct. Nad jeho pohledem jsem se kysele ušklíbla. Nic jsem ale nenamítala, ještě bych od obou dostala kázání. Jistě, k rodině jen dobře, ale v jeho případě? Jak se chová ke mně, tak se k němu chovám já. Jak jednoduché.
Art se začal zajímat o to, kam půjdeme., načež mu Haruhi odpověděla, že nám chce něco ukázat. Váhavě jsem se na ni podívala. Já totiž chtěla něco vyřídit. Pro mě osobně něco opravdu důležitého. Povzdechla jsem a poslouchala, o čem se povídá. Na Artovu první otázku jsem ani nestihla odpovědět a už přišla další. Nad ní jsem se musela ušklíbnout. „Nemám. Vždyť jsem ještě vlče,” poznamenala jsem s vážným výrazem. Ano, už mě docela štvalo, že mi všichni cpou nějakého vlka a přicházejí podobné otázky. Byla jsem si jistá, že na tohle jsem opravdu ještě mladá. Navíc jsem o vlčí společnosti nevěděla vůbec nic. Nechtěla jsem se nechat zbytečně napálit a zradit. „Chtěla jsem se po dlouhé době podívat domů. Seznámila jsem se s Tavarillëm a vylepšila se v lovu,” odpověděla jsem s nezabarveným hlasem a švihla ocasem. Jeho otázka mě trochu iritovala. Ve smečce by měli být vlci většinu svého času, což jsem rozhodně neplnila. A chtěla jsem se za to omluvit. Podívala jsem se na matku, která se už pomalu vydala na cestu. Zamrkala jsem a podívala se spíše k severu. Potřebovala jsem to vyřídit. Nemohlo to počkat. Omlouvám se, povzdechla jsem si a cvalem se rozeběhla zpátky domů.

// Přímořské pláně

„Nemyslím tím přímo vlka,” poznamenala jsem a ušklíbla se, když mamka znovu narážela na partnera. Samci byli zcela jiným druhem než my, vlčice. Nerada bych s jím komplikovala život. „Stačila by mi dobrá kamarádka, která by se mnou procestovala celou Gallireu a chápala mě,” vysvětlila jsem a nejistě se usmála. Nebránila jsem se ani kamarádovi, protože jistý tip jsem měla. Coffina, ale ten byl připoután ke smečce a už jsme se neviděli měsíce. No, a Izar, kterého jsem si kupodivu oblíbila, byl ještě stále příliš malý. Navíc jsem pochybovala, že by mi ho jeho matka svěřila. I když tak trochu učinila, ale měla mě za svou služku. I přesto všechno jsem je ale nerada opouštěla. Dělali mi společnost docela dlouho. „Jistě že se změnil. Kdyby byl stále stejný, není s tebou a už vůbec se nestará o tři vlčata,” pousmála jsem se na ni a švihla ocáskem. Byla jsem ráda za svou rodinu, i když jsme někdy nepohodli.
Art si nás všiml docela rychle. Od té předchozí skupiny se odpojil a už si to k nám štrádoval. Nejprve přivítal mamku, a to objetím. Potom se obrátil na mě s docela nerozhodným výrazem. Nakonec ale udělal to samé. Stále jsem si uchovávala nicneříkající výraz, ale do kožichu jsem se mu jemně zahrabala čenichem. Pak se ale zase odtáhl a dal se do vysvětlování. Pro mě ale nemělo moc velký význam, ale poslouchala jsem jej. „Ty bys neotravoval. Nikdy mě nebudeš otravovat, to si pamatuj,” pověděla jsem nejprve a trochu se ušklíbla. Však to byl můj bráška! Rodina měla vždycky přednost. Z mého pohledu určitě. „Nebrala bych to tak špatně, kdybys mi dal aspoň šanci nějak zareagovat. Ale ty sis s ní odkráčel, jako bych ani neexistovala. Víš, docela to zabolelo, Arte,” tvářila jsem se opravdu vážně, ale ne naštvaně. Myslela jsem, že bude rád, že mě vidí, ale nic takového se nedělo. „Mohl jsi jít do nového domova, nemusel ses vracet za mnou. Je už trošku pozdě,” vydechla jsem a sklonila pohled k zemi. Musela jsem si to všechno rozmyslet. Nakonec jsem zaťala zuby a zadívala se mu do červených očí. Dost hluboce, možná až bodavě. „Dobře, pro tentokrát ti to prominu, ale rozhodně nic nezapomenu,” dodala jsem rozhodně a jemně pokývla hlavou. Pak jsem od něj odvrátila pohled a poslouchala, co povídá k Haruhi.
Řekl něco, co neměl a taky za to dostal pěkně seřváno. Já se jen ušklíbla a nechápavě zakroutila hlavou. Tohle byl další důvod, proč jsem v něm ztrácela důvěru. Nic nám neříkal, věci zatajoval, a to v rodinném vztahu určitě nebylo dobré. „Vytahat za ucho ho můžeš i tak, ne? Když udělal pěknou hovadinu a nic ti o ní neřekl, zaslouží si to. Pokud by ses potom cítila provinile, klidně tento úkol přenech mně!” pobaveně jsem se uculila a švihla ocasem. Já k tomu měla aspoň důvod. I kdybychom se začali naoko rvát, stejně by mě porazil. Byl vyšší než já a určitě i silnější.

// Řeka Midiam (přes Středozemní pláň)

Pobaveně jsem se uculila a dál pokračovala vedle mamky. Neměla jsem potřebu vědět, s jakým vlkem byla. Vlastně mi to bylo docela jedno. Hlavně že se o mě opět zajímá a nejsem jí ukradená. To jsem jí nebyla asi nikdy, ale ráda jsem byla v její společnosti. Ostatně asi jako každá matka mě začala poučovat a dávat rady. Nebránila jsem se jim, ba naopak. Byla jsem ráda, že chce, abych žila spokojený život bez zbytečných chyb. „Chápu, co mi tím chceš říci. Jen... Co když já danou věc beru jako správnou, ale druhý vlk ne? Pak bychom mezi sebou měli zbytečné rozepře a museli bychom se dohodnout na kompromisu, což je docela logické,” nevěděla jsem, zda jsem to dobře vysvětlila, ale mohla aspoň trochu vědět, co jsem tím chtěla říci. „Co když nikdy nenajdu někoho, s kým budu sdílet stejné názory, nebo se budou lišit opravdu minimálně?” dodala jsem a povzdechla si. Uvědomila jsem si, že to může vyznít blbě vůči ní, a tak jsem ještě doplnila: „Nežiji v bláhovém dojmu, že my, jako rodina, se taky vždycky na všem shodneme, protože... Neshodneme. Určitě ne na všem.”
Následně jsem se zamračila. Byla řeč o Artovi. A já si prostě nemohla pomoct úšklebku a různým grimasám. Věděla jsem, že Haruhi bude na jeho straně. Vždycky byla. A i když jsem ji všechno vysvětlila a ani na jeden okamžik jsem jí nelhala, byla toho názoru, že si to pouze neuvědomil. „Neuvědomil? Sice jsem na něj ani nepromluvila, prakticky mi nedal ani tu možnost, ale dávala jsem najevo, že ho ráda vidím a chci s ním mluvit. To mu mohlo dojít, když jsme se měsíce neviděli,” sdělila jsem jí svůj názor s docela kamenným pohledem. Zrovna jsme narazily na téma, na kterém se rozhodně neshodneme. Ona ho brala jako svého jediného syna, měla tendenci mu všechno odpouštět a prominout. Ale já ho vnímala zcela jinak. Jeho chování mi zkrátka vadilo, bohužel, i když byl mým bratrem. „Povídáš, že táta běhal za vlčicemi? Až ho příště zase uvidím odcházet s jinou, budu vědět, po kom tohle vlastnost má,” poznamenala jsem a pobaveně se usmála. Vevnitř jsem cítil kyselost. To, že táta měla před mamkou bůhví kolik vlčic, se mi nelíbilo. A komu ano? Co když je střídal jako ponožky a můj bratr bude to samé jen v bledě modrém? Páni, to bude mít naše rodina pověst.
Došly jsme na pláž. Hned mě zaujal ten povrch. Bylo to jako suché bahno. Tlapky se mi do něj bořily, ale pořád nebyly zamazané. Ucítila jsem neznámé pachy, a dokonce i jeden známý. Zamračila jsem se a tvrdohlavě postávala u mamky. Proč bych za ním měla chodit já, když by se nad sebou měl zamyslet a uvědomit si, že se choval poněkud neslušně? Nemám zapotřebí škemrat o jeho přízeň.

Maminka se začala omlouvat. Vyslechla jsem ji a nakonec se mile usmála. Nebrala jsem to jako nějaký velký hřích. Však i já byla celou věčnost pryč a nikdo mně nic nevěděl. „Třeba byl ten vlk tak moc nudný, že jsi z toho usnula,” poznamenala jsem a pobaveně se uculila. Takového vlka jsem určitě ještě nepotkala. Jedině takové nevýřečné, ale ti byli spíše výhodnou. Nevymluvili mi díru do hlavy. Pousmála jsem se, když se ke mně přitulila. Bylo fajn vidět, že jsem aspoň někomu chyběla. Navíc na mně poznala, že nejsem ve své kůži. Když opět mluvila, stáhla jsem ouška k hlavě a hlasitě si povzdechla. „Jsem ráda, že vás neztratím. Jen se trochu obávám, abych někdy neudělala něco špatného a nerozhádala si vás všechny dohromady,” zamumlala jsem. S Inayou jsme se dřív docela pohádaly, ale doufala jsem, že rozbroje jsou už dávno zažehnány. A Arta bych už raději nezmiňovala. Ten si to u mě pokazil na celé čáře. „Partner, vlčata... Myslím, že něco takového je ještě hodně daleko,” lehce jsem se pousmála a střihla oušky. Bůhví, jestli to vůbec se mnou bude mít smysl a někdo se mnou vydrží, dodala jsem v duchu a znovu se usmála. Vážně jsem nebyla ten nejvíce společenský vlk a nové tváře jsem nevyhledávala.
Vybídla mě, abych šla za ní. Rychle jsem pokývla hlavou, jakože rozhodně půjdu, ale něco jsem si neodpustila. Odpojila jsem se od mamky a nejistě se vydala zpátky ke skupince. Nebyla daleko. Tam jsem se zastavila a podívala se na Izara s Weri. „Ehm... Tak já vyrážím dál. Ráda jsem vás poznala a doufám, že se zase někdy setkáme,” pronesla jsem mile a zavrtěla ocasem. Čokoládové vlčici jsem nevěnovala tolik pozornosti, naopak jsem se více zadívala na jejího syna. S ním bych se opravdu někdy ráda setkala a třeba si znovu zalovila. Naposledy jsem mávla ocasem a vydala se zpátky za Haruhi. Už se pomalu vydala dál, takže jsem ji musela doběhnout.
Srovnala jsem své tempo s tím jejím a kráčela jí po boku. Řeč přeskočila na Arta. Zašklebila jsem se a drobátko vycenila zoubky. Nebylo to dobré gesto, to uznávám, ale já si vážně nemohla pomoct. „Mluvila jsem se svými známými a on si k nám nakráčel. Pozdravil mne a řekl, že nechce otravovat. Než jsem mu stačila něco říct, bavil se s nějakou bílou vlčicí a následně s ní odešel. Ani se se mnou nerozloučil, prostě jsem pro něj neexistovala,” vysvětlila jsem celou věc ze svého pohledu. Takové detaily nemohla vědět. Třeba si už našel partnerku... Tím pádem to vzal pěkně hopem, napadlo mě. Nechápavě jsem zakroutila hlavou. S povzdechem jsem tohle téma hodila za hlavu a mamku následovala někam do neznáma.

// Mušličková pláž (přes Středozemní pláň)

// Tak se tedy odpojuji

Smířená s celou situací jsem ležela vedle jeskyně a kapky vody mi padaly na kožich. Raději jsem už předvídala možný příkaz od Werioblasy a raději se dobrovolně vystavila na déšť. A ani mi to nevadilo. Oblízla jsem si čenich a přivřela oči. Najednou jsem ucítila velmi známý pach. Drobátko jsem se napjala a hlavu okamžitě zvedla nad tlapky. Dívala jsem se mezi stromu a vlastně všude možně, jen abych ho zahlédla. Musela jsem se ale dívat nějak špatně, protože se za chvilku zjevil a já jej předem neviděla. Promluvil ke mně a pak se od naší skupinky vzdálil. Arte, bráško, vždyť ty neotravuješ. Mě rozhodně ne a jestli zbytek ano, budeme otravovat spolu! povzdechla jsem si a koukla po Weri, Izarovi a té zrzavé vlčici. Věděla jsem, že minimálně vlčici se stříbrnou krví vadím, a přesto mě s sebou tahá. Její smysl uvažování jsem trochu nepochytila. Užuž jsem se chtěla zvedat, abych svého bratříčka náležitě přivítala, ale stihla jsem se pouze zvednout. Mluvil s nějakou bílou vlčicí a následně s ní odešel. „Arte...” šeptla jsem jeho jméno a zůstala zaraženě stát. Můj vlastní bratr mě vyměnil za cizí vlčici. Povzdechla jsem si a znovu si lehla. Srdíčko mě zabolelo a já v tu chvíli nedokázala myslet na nic jiného.
Ucítila jsem další známý pach. Znovu ve mně hrklo. Proč se tak najednou všichni shromažďují? Pak stejně zase odejdou, povzdechla jsem si a bolestně zavřela očka. Stále jsem přemýšlela, zda jsem Artovi něco udělala. Vždyť ostatních vlků si nemusel všímat. Aspoň bychom spolu trávili nějaký ten čas, ale asi jsem se spletla. On o mě nestál, dal to jasně najevo. Očka jsem otevřela, když jsem zaslechla velmi známý hlas. Ten nejjemnější a nejláskyplnější. Ale přesto jsem z něj cítila jistou nejistotu. Zadívala jsem se jí do očí a mile se usmála. „Mami,” vydechla jsem a vydala se k ní krátkými rychlými kroky. Pak jsem se čenichem zavrtala do jejího kožichu na plecích a chvilku tak stála. Byla jsem úplně promočená na kost, takže ani nešlo vidět, že jsem se neubránila pár krokodýlím slzám. „Kde jsi byla tak dlouho?” zeptala jsem se a konečně se od ní odtáhla. Měla jsem hlas úplně normální. Mohla jsem si ulevit, když mě Art tak zklamal a probodl mi srdíčko, ale nechala jsem to být. Místo toho jsem nasadila vážnější tvář. „Odešla jsem z Narvinijského lesa, abych se znovu vrátila domů. Tam jsem nějaký čas pobyla s Tavarillëm, pak jsem šla k jezeru a následně do úkrytu. To už je ale nějaký ten měsíc zpátky. Myslela jsem, že na vás narazím v okolí Borůvkáče, ale nikde jste nebyli,” sdělila jsem, ač se mě na to nikdo neptal. Měla jsem ale potřebu jí říct, co se všechno událo. Mou společnost jsem zmiňovat nemusela, protože k cizí skupince vlků bych se na metr nepřiblížila. „Udělala jsem něco, co se vám kolektivně nelíbí? Já vím, záměrně jsem se od vás oddělila, ale... Za to mě Art nemusí ignorovat a odebrat si tak můj malý zbytek důvěry vůči jeho osobě,” zeptala jsem se a trochu se napjala. Možná jsem si to brala příliš k srdci, ale proč dal přednost úplně cizí vlčici před sestrou, kterou už měsíce neviděl? Jsi černá ovce rodiny, Litai. Smiř se s tím!

// Nějak se nám to seklo :/ Má někdo v plánu psát? Popřípadě jestli někdo bude reagovat na Litai, nebo se mohu přesunout k Haruhi a od vás se odpojit?

// Kaskády

Opět jsem se zařadila za skupinku a kráčela podél řeky. Tentokrát jsem ale byla docela daleko. Taky že jsem se u kaskád zdržela. Cestou jsem se jednou hltavě napila. To sucho v krku mě už pomalu dohánělo k šílenství. Od Weri a Izara jsem byla už poněkud daleko. Raději jsem je tedy doběhla, aby se mi nikam neschovali.
Mezitím začalo pršet. Můj zvadlý a mokrý kožich mi nevadil. Ale Stříbrným by mohl. Podívala jsem se na Izara, který na mě kupodivu čekal. Copak si ze své matky nevzal příklad? pomyslela jsem si a překvapeně se na něj podívala. Nechoval se nadřazeně jako Weri. A já nedokázala odhadnout, zda se přede mnou přetvařuje, nebo je opravdu jiný. „Mě? Prvně mi to ukázala kamarádka jménem Neyteri. Lovili jsme zajíce, ale ona mi ještě pomáhala magií. To jsem byla ještě starší než ty teď a docela ti závidím, že ses mohl podívat tak brzy mimo území smečky. Jinak jsem prakticky samouk naprosto ve všem. Moji rodiče výchovu trochu zanedbali, bohužel. Hlavně nám slíbili společný lov a... Skutek utek,” mluvila jsem trochu tišeji stejně jako on. Sice jsem neměla pronikavý hlas, ale přesto jsem se ztišila.
Pomalu jsme se blížili k nějakému úkrytu, ale cítila jsem odtamtud cizí pach. Na chvilku jsem zaváhala, zda tam jít, nebo ne. Werioblasa si to tam napochodovala s pěkně pozvednutým čenichem. Uměla chodit i jinak? Když jsem ještě trochu popošla, všimla jsem si zrzavé vlčice. K ní Weri mluvila. Jakmile zmínila mě, tedy služku, zastříhala jsem ušima. Už předem jsem se smířila s tím, že budu na dešti. Mně to ale nevadilo, nebyla jsem přeci z cukru, abych se při kontaktu s vodou roztopila. Posadila jsem se ke kraji jeskyni tak, abych na skupinku viděla. Po chvilce jsem si lehla a položila si hlavu na packy. Ten déšť byl koneckonců příjemný po tak horkých dnech a byla jsem za něj ráda.