Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Šakalí pahorkatina

Bez dalšího remcání jsem následovala Indil. Naskytl se nám výhled na něco, co jsem viděla už tehdy z Vyhlídky. Teď jsem však byla přímo u toho. Rozhlížela jsem se a kochala se dalším nově objeveným místem. Ještě jsem nikdy nepotkala vlka, který by reagoval stejně, nebo podobně. Holt jsem byla asi až moc originální. Pousmála jsem se a rozhlédla se. Terén tu nebyl příliš líbivý. Tlapky se bořily do téměř tekutého povrchu. To mi připomnělo pláž, na které jsme byli s matkou a bratrem. Automaticky jsem se při vzpomínce na ně ušklíbla. Chodila jsem sice dost podivně, což mi vadilo úplně nejvíc. Nějaký špinavý kožich jsem vůbec nebrala v potaz.
Koukla jsem na Infil, která kráčela vedle mě. Najednou ale šla po suchém, a já se brodila v tom hnusu! Překvapeně jsem na ni hleděla. Nakonec si toho také všimla, ale nevypadala, že by něco takového udělala úmyslně. Vlastně byla stejně překvapená jako já, ne-li víc. „Všimla jsem si,” hlesla jsem a byla téměř dotčená, že pochybuje o mé pozornosti. Však já si všímala každého detailu! Suchý písek se ještě rozšířil tak, že i já se nebořila do bahnitého podloží. Sledovala jsem ji a ten písek před námi. Přímo se měnil pod našimi zraky. „Je to opravdu skvělé,” přitakala jsem s klidným výrazem a usmála se. Sice jsem nerozuměla, jaké magii se naučila, ale vždyť to bylo docela fuk. Hlavně že je z toho nadšená jako půlroční vlče!
Pečlivě jsem ji poslouchala a přitom se zase rozhlédla. „Parohy a rohy. Hm, asi tam nějaký rozdíl bude, jinak by se všechno jmenovalo stejně,” zauvažovala jsem a koukla do země. V rychlosti jsem si představila jelení paroží. Bylo členěné, pokud jsem si správně vzpomínala. Kdo ví, až nějakého muflona uvidím, určitě bych rozdíl viděla. Dál jsem si vyslechla opravdu nápomocné rady. „Sama bych se k velkému stádu ani nepřibližovala,” ujistila jsem ji a švihla ocáskem. Ale kdybych je obešla obloukem a jasně dala najevo, že mě nezajímají, jistě by po mně nevyletěli, ne? Olízla jsem si čumáček a dál následovala Indil.

// Řeka Midiam

Indil mi vysvětlila, že kroupí asi nebude ten nejlepší výraz. Olízla jsem si tvář a nejistě se podívala na oblohu. „Krupobití...” zopakovala jsem s nesmírně zamyšleným výrazem a v hlavě to slovo ještě více prozkoumala. Skládalo se z dvou složených slov, jejichž význam jsem znala. Mozek pracoval na plné obrázky a já nakonec přišla na něco, co se dost možná stane dalším výkřikem do tmy: „Bijou kroupy?” Podívala jsem se opět na Indil a naklonila hlavu na stranu. Nakonec jsem se pousmála, možná trošku stydlivě. „No, mí rodiče si to bohužel nemyslí,” povzdechla jsem si a automaticky sklopila pohled k zemi. Opravdu moc jsem chtěla, aby mi konečně začali věřit, ale asi jsem měla příliš velké nároky. Teď, když jsem se od rodiny beze slova odloučila, moc tomu nepomůžu. Ale ve společnosti svého bratra jsem už odmítala být.
Při bouřce jsem sledovala, jak se chovaly modré výboje na hřbetě Indil. Nedokázala jsem to popsat, ale... Bylo to něco naprosto šíleného! Ještě více jsem stáhla ocas mezi nohy a cítila se, jako by byl konec světa. Ale nebyl, to už mi vysvětloval Smyrill. Při posledním hromu jsem měla sto chutí uskočit někam ke stromu a začít se klepat jako osika, ale statečně jsem setrvávala na místě. Po několika nesmírně dlouhých minutách to všechno přestalo. Bouřka zmizela a zůstal jen její pozůstatek – déšť. Ten mi už ale nevadil. Dokonce jsem zvedla tlamu k nebi a užívala si ten nádherný pocit, jak mi kapky stékají po čenichu a tlamě.
Indil zřejmě měla naplánovanou cestu. „Jak vypadají mufloni?” zeptala jsem se. Neyteri mi tehdy ukazovala akorát statného jelena. Muflona mi nepředstavila ani Skyth, když jsme se poprvé a naposled viděly. „Také mají na hlavě klacky?” zvědavě jsem na ni hleděla, ale jakmile mi došlo, že jsem řekla něco opravdu zmateného, rychle jsem se opravila: „Chci říct paroží... Též jim na hlavách roste paroží?” Teď již byla má otázka o něco profesionálnější a já s ní byla spokojená. Pak jsem zastříhala ušima a můj výraz se změnil na překvapený. „Páni, nevěděla jsem, že by se lovná zvěř mohla postavit proti predátorovi,” zamumlala jsem a pomalu se vydala spolu s Indil více na východ. Zakroutila jsem hlavou a trochu se usmála. Vážně jsem to nebrala špatně. Kdybych onoho vlka neznala, asi bych to vše také sledovala z dálky a bavila se. Jak zlomyslné...

// Šakalí pahorkatina

Souhlasně jsem pokývla hlavou a opatrně se rozhlédla, jestli se mé snažení neprojevilo jinde. Nikde nic nového nevyrostlo, ani nezvadlo. Bylo to úplně k ničemu, ale unavená jsem si nepřišla. Povzdechla jsem si a podívala se k nebi. Začalo... sněžit? Indil mi ale pohotově vysvětlila, že sníh to v žádném případě není. „Takže nesněží, ale... Kroupí?” při té větě jsem se zatvářila dost nejistě. Byla to opravdu podivná grimasa, která se u mě jen tak nevidí. Hlavně jsem nedokázala přijít na správné znění onoho slovesa. Nad další větou jsem se zarazila. „Protiřečíte si,” oznámila jsem jí a významně koukla na oblohu. „Vždyť jste říkala, že ovládáte magii počasí,” připomněla jsem jí a mile se usmála. Nechtěla jsem do ní nijak rýt, jen jsem byla skutečně dobře poslouchala a i detaily jsem si zapamatovala. Navrhla, že bychom se mohly schovat do úkrytu. To jsem jen uvítala! Zamávala jsem ocasem a decentně se usmála.
Ten poryv větru jsem někam skousla a rychle se rozhlédla kolem sebe. „Nahání mi hrůzu,” zalapala jsem po dechu a automaticky přivřela oči, když se mluvilo o bouřce. Představovala jsem si ten hnusný zvuk při hromu a zároveň to jasné světlo blesku, které dokáže vlka oslepit. „Nejsem si jistá, jestli to vůbec chci pozorovat,” hlas se mi mírně třásl a já se rychle koukla na vodu. Indil měla pravdu. Začínala být o něco hlučnější a divočejší. Tam bych teď rozhodně nevlezla! Pro jistotu jsem se ještě o pár metrů vzdálila a koukla na vlčici. „Neznám to tu. Nevím, kam jít, abychom se neztratily. Nikdy jsem tu nebyla,” odpověděla jsem a pořád se bojácně koukala po krajině. Nakonec však jen nepříjemně mrholilo, což mi nevadilo. Dlouhá srst na ocase se mi mírně zkroutila a já s ním rychle švihla. „Kam máme namířeno nyní?” zeptala jsem se zájmem a rozhlédla se. Bylo tu vážně hezky, ale já chtěla prozkoumávat dál!

// Chtěla jsem tak trochu počkat na tebe, tak se omlouvám za zpoždění :D

Začaly jsme se bavit, co Finovi sluší nejvíc. Naprosto banální téma. Pobaveně jsem se zazubila a zavrtěla ocasem. Když byla řeč o jeho přívěsku, musela jsem zavzpomínat, zda jej při našem posledním setkání měl. Nepamatovala jsem se. Takže se na něm přeci jen něco změnilo. „To nedokážu,” pousmála jsem se a vrátila se ještě k době, kdy jsem kráčela světem společně s Werioblasou a Izarem. V hlavě mi zůstala na setkání s tím žíhaným vlkem Sigym a vlčicí, která se ani nepředstavila a chtěla o nás rychle pryč. Nedivila jsem se jí. „Hlavně bych nikdy nenatáhla tlapku k cizímu vlkovi, aby mi ji olízl. To tak! Ještě bych o ni přišla,” trochu jsem se ušklíbla a zavrtěla hlavou. Ne, tohle by ke mně opravdu nesedlo.
Indil mi poradila, ať třeba zkusím něco s trávou. Kývla jsem hlavou a svůj pohled přesměrovala na zem. Kolem řeky bylo zeleně opravdu hodně. Zaměřila jsem se tedy na jeden úsek. Soustředěně jsem přivřela oči a na nic jiného nemyslela. Koncentrace na jeden bod mi docela šel, ale nic se nestalo. Ještě chvilku jsem v tom pokračovala, ale kdyby se něco mělo stát, už by se tak dávno stalo. Povzdechla jsem si a otočila se zase na Indil. „Nevadí. Třeba to vyjde příště,” pověděla jsem naprosto smířeně. Ani jsem si nedělala naděje, že by se mně někdy něco povedlo.
Dál jsme si povídaly o plavání. Sdělila mi, že mě to stejně nikdo nemůže naučit. Je to řízeno instinktem a doporučila mi to velké jezero na severu, které leželo nedaleko mého domova. Pousmála jsem se a horlivě přikyvovala. „Ano, o něm vím. Ale nestojím o velkou pozornost a nějaký poprask, takže bych se asi spíše zašila někam, kde nikdo moc nechodí,” poznamenala jsem. Kdyby se něco dělo, tak si snad poradím sama.
Něco mi spadlo na hlavu. Nebylo to velké ani těžké, ale poznala jsem, že se něco stalo. Olízla jsem si čumák a koukla na Indil. Měla čenich k nebi a cosi chytala do tlamy. Když jsem se rozhlížela, po zemi se válely bílé kuličky. „Sněží? V létě?” nechápavě jsem se podívala k nebi. Bylo zatažené a vážně z něj padal sníh. Tedy, nebyly to takové vločky jako v zimě, ale třeba bylo více způsobů.

Souhlasně jsem pokývala hlavou a automaticky se pousmála: „Sluší, to ano. Kdyby je měl šedé, splývaly by s kožichem a pak nevynikly by na něm.” Nějaké „moudro“ jsem si neodpustila. Olízla jsem si tlamu a neunikl mi pohled Indil. Když se mluvilo o Coffinovi, najednou se nějak změnil. Nedokázala jsem ho popsat, nikdy předtím jsem jej neviděla. Přemýšlela jsem, jestli se jí nezeptat, proč se vždycky zatváří tak zasněně, či jak to říct. Ale nakonec jsem to nechala být. Mně to do toho vůbec nic nebylo.
S povzdechem jsem ji sledovala. Věděla jsem, že můj vývoj v magii je zkrátka pozadu. Artovi a Inaye se oči zbarvily skoro ve stejnou dobu, a to nebylo zanedbatelné. Trochu jsem sklopila uši a poslouchala její rady. Nakonec jsem přikývla. „K mému kožichu asi ano, ale k povaze by mi určitě neseděl. Já ani nevím, co by ke mně pasovalo,” zamumlala jsem a podívala se na ni. „Jen mám někdy opravdu bujnou představivost a miluji přírodu,” dodala jsem a střihal ušima. A opravdu jsem nevěděla, jaká magie by odpovídala těmto dvěma kritériím. Začala jsem přemýšlet, co všechno jsem mohla vyzkoušet a hlavně, abych nikomu neublížila. Jako by mi četla myšlenky. Dodala, abych jí nepodpálila kožich. „Nikdy bych vám nic takového neudělala, a když už ano, jedině omylem a neúmyslně,” na chvilku jsem se zatvářila jako andílek.
Indil se docela divila, že neumím plavat. Zarazila jsem se. Jistě, v roce to již každý uměl, jen Litai ne. Odfrkla jsem si a ledabyle švihal ocasem. „Pokusím se to naučit jako samouk. Nijak jinak se prakticky neučím. Jen jsem na to nenašla dost velkou plochu a musím překonat ten strach,” vysvětlila jsem a koukla na oblohu. Dozvěděla jsem se, že se schyluje k bouřce. Napjala jsem se a rychle vyskočila z vody, jen co mi to Indil prakticky přikázala. Na břehu jsem se oklepala a rychle se stočila do klubíčka. Toho teplého vzduchu jsem se již nelekla, spíše jsem se na svou společnici vděčně usmála.

Indil mi pověděla, že některým vlkům se ani oči nezbarví. Trochu jsem se ušklíbla a mávla ocasem. „Fin... Tedy, Coffin má stále zlatá očka,” zamumlala jsem a koutky se mi lehce zvedly do úsměvu. Byla jsem opravdu všímavá a tohle mi také neuniklo. Jen sem si nebyla jistá, zda se mu nezměnily. Vždyť jsme se už tak dlouho neviděli. Mohlo se stát cokoliv a třeba se opravdu hodně změnil. V to jsem ale nedoufala. Měla jsem ho ráda takového, jaký byl předtím. Žádné úpravy přeci nepotřeboval. Nakonec jsem si povzdechla. „Jen mě docela znervózňuje, že nevím, na co se zaměřit a tím objevení urychlit. Co když se u mě projeví až na pokraji života,” postěžovala jsem si a sklopila pohled k zemi. To by bylo hodně, hodně špatné.
Usmála jsem se na ni, když mi pověděla, že štěstí už hledat nemusí. Už ho našla. Bylo fajn vědět, že tady nalezla mnohem lepší životní podmínky než ve své domovině. A já byla čím dál tím raději, kde jsem se narodila. I když mé dětství bylo plné nepochopení od ostatních, které ještě stále přetrvává, asi jsem byla spokojená a neměla potřebu cokoliv měnit. Vše špatné bylo pro něco dobré. Dále mi Indil povídala svou zkušenost se Smrtí. Pousmála jsem se a jen přikyvovala. „Tak to vás chápu,” poznamenala jsem tiše a zamyslela se nad tím. Zvědavost mi nedá a já se za ní stejně jednou vypravím. Ale ráda bych našla vlka, který mě tam bude doprovázet a následně snášet mé posttraumatické výlevy. A pochybovala jsem, že by se někdo takový našel...
Sledovala jsem ji, jak kolem mě plave. Vesele a elegantně. Mně taková elegance vůbec nic neříkala, ale to byla všeobecně známá věc. „Ani ne, ale neumím plavat,” povzdechla jsem si a koukla do hloubky. „Mám strach, že bych zpanikařila, kdybych ztratila pevnou půdu pod nohama a vy byste se mnou měla akorát starosti,” pousmála jsem se na ni a střihla oušky. Nehnula jsem se ani o milimetr.

Nad otázkou, kterou mi Indil položila, jsem nemusela dlouho přemýšlet. „Matka iluze, otec oheň. Jistě ovládají ještě nějaké magie, ale o nich se s námi již nepodělili,” oznámila jsem trochu chladným tónem. Měla bych o nich vědět víc, když to jsou moji rodič, ale bohužel. Oni mě také pořádně neznali, a nijak mě to netrápilo. „Já svou magii ještě neobjevila. Oba moji sourozenci ví, na co se zaměřit, díky zabarvení očí. Bratr prý už oheň letmo ovládá. Právě proto, že je magií tolik, se cítím poněkud ztracená. Nevím, jak poznat, že už se u mě jedna z nich projevila,” svěřila jsem se jí se svým problémem. Následně jsem sklopila pohled do země. Chvilku jsem si prohlížela své packy a pak pohled zase zvedla. Oči nicneříkající a dost neutrální výraz.
Trochu mě štíplo svědomí. Trefila jsem se totiž přímo do černého. Do místa, které Indil evidentně bolelo. Povzdechla jsem si. Vždycky se mi povedla podobná hloupost! Ale vlčí chování jsem ještě nedokázala odhadovat. A už vůbec jsem nevěděla, co si má společnice prožila. Během jejího povídání jsem měla lehce nakloněnou hlavu s nastraženými oušky. Zaujala mne. Tak nějak jsem se obávala na cokoliv z toho reagovat, a tak jsem se chytla té poslední věty: „Dobře, děkuji za radu.” Pak jsem si nechala všechno projít hlavou. Popsala mi tu kus svého života, což jsem považovala za neuvěřitelnou věc. Copak mi tak důvěřovala? Ještě chvilku jsem se probírala tím vším. Nedokázala jsem uvěřit, že by ji někdo odsoudil jen kvůli tomu, že je jiná. To opravdu vyhnali svou dceru, členku smečky? I já měla dost nepřirozené zbarvení a kdyby mě za něj někdo hodil do starého železa, má povaha by byla snad ještě více samotářská a chladná. Zavrtěla jsem hlavou a koukla po Indil. „Snad najdete štěstí tady, když ne tam,” pousmála jsem se na ni a švihla ocáskem.
A také mě stále nepřesvědčila o tom, že je stará. Byla jsem jiného názoru, ale to už dávno věděla. Nic jsem na to neříkala, protože jsem byla opravdu velmi mlaďounká. Neznala jsem prakticky nic. Pak se zmínila o návštěvě Smrti. Já bych proti nebyla, jen by se na mně asi pěkně vyřádila, jelikož jsem byla prakticky ještě vlče. „Ale jednou se tam vydat můžeme, ne? Nebo to je opravdu tak zlá?” zeptala jsem se. Neslyšela jsem na ni dobré recenze, jen co je pravda, ale pokaždé se od ní vlk vrátil. Neslyšela jsem, že by zabila někoho mladého jen pro zábavu.
Indil mě následovala v noření se do vody. Byla ale trochu hlouběji než já a pobídla mě, abych šla za ní. Nejistě jsem se usmála a vydala se tedy blíže k ní. Jen jsem nešla do větší hloubky. Z té jsem měla poněkud strach. A tak jsem si udržovala svou ideální hladinu, ale přiblížila jsem se co nejvíce k Indil. A stále jsem se rozplývala nad tímto magickým lesem.

// Přímořské pláně

Indil mi začala vysvětlovat, čeho jsem se tak lekla. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu a prohlédla si ji. Skutečně měla zbarvené oči do světle modré barvy a na krku se jí houpal podobně zbarvený kamínek. Pak se zvedl ještě větší vichr, že jsem se nemohla dívat dopředu. Musela jsem sklopit pohled k zemi, jinak by se mi něco dostalo do oka, a to by nebylo příjemné. Pak to zase přestalo a Indil se pochlubila, že toho umí víc i s elektřinou a počasím. „Pokud vím, ani jeden z mých rodičů magii vzduchu neovládá,” poznamenala jsem a v duchu utrousila jedovatou poznámkou, že by mi stejně nic neukázali. Dobře, táta se předvedl s magií ohně, ale mamka, která měla tu nejzajímavější magii, jako by neměla zájem. Vydechla jsem a koukla na svou společnici. „Jak jste zjistila, že ty magie ovládáte?” zeptala jsem se. Stále se u mě vrozená magie neprojevila a dělala jsem si starosti. Vždyť moji sourozenci už dávno věděli, jakou magii ovládají a mohli se na to zaměřit. Ale já měla oči stále zlaté jako malé vlče.
Zastříhala jsem ušima a znovu se koukla na Indil. Sdělila mi, že se tu pohybuje už dva roky. Nad jejím uvažováním jsem se musela pousmát. „Myslím, že vás Smrt nedostihne ještě minimálně dalších šest let,” poznamenala jsem a pokývala hlavou. Však byla mladá, no ne? Co hned myslet na svůj konec. „Nad takovým morbidním tématem nepřemýšlejte, ale... Co je pak, to by mě také docela zajímalo,” dodala jsem a rozhlédla se. Naštěstí jsem se smrtí druhého vlka neměla zkušenosti. Kdyby ano, asi by mě to pěkně poznamenalo.
Les byl vskutku krásný. Cítila jsem z něj klid a mír. Olízla jsem si čenich a přiblížila se k vodě. Byla to řeka, nemohla být špatná. Namočila jsem se do ní a ponořila i hlavu. V tu chvíli jsem musela vypadat jako potápěč. Následně jsem se zářivě usmála a pokývla hlavou k Indil. „Tahle řeka zrádná není,” ujistila jsem ji a začala pít. Konečně jsem se zbavila té hnusné slané chuti.

Pokývla jsem hlavou a olízla se čumáček. Stále jsem cítila tu slanou pachuť, ale dala se zatím přežít. Koukla jsem na Indil a jen pokývl hlavou. Sice jsem pochybovala, že by se do mě vlezla ještě nějaká další ryba. Ale kdyby byla menší, určitě by ji můj žaludek zvládl. I tu chuť tohoto slaného jezera a rybiny. Najednou se kolem mě prohnal teplý vzduch. Trhla jsem sebou a trochu ustoupila zadníma nohama. „C-co to bylo?” zablekotala jsem. Bylo to ale k něčemu, protože má srst uschla. To samé se stalo Indil. Jen na to nereagovala, což jsem nemohla pochopit. Takový náhlý příval teplého vzduchu byl přeci nepřirozený. Teď po něm nebyla ani stopa a teplota byla stejná jako před několika sekundami. Má srst byla nechutně slepená, ale mně to nijak nevadilo. Na svůj vzhled jsem nedbala a mé pohyby byly docela zbrklé a ne elegantní. K vlčici takové chování moc nepasovalo, ale co jsem mohla dělat.
Indil začala polemizovat nad tím, kudy jsme vlastně šly a kudy půjdeme. Ve stejném okamžiku jako ona jsem se zadívala na vodní hladinu. Zakroutila jsem hlavou. Tam by mě nikdo nedostal. Ještě bych se utopila, nebo by mě chudák Indil musela vytahovat z vody. To by mi opravdu moc nepoděkovala. Nakonec jsem souhlasně kývla a vydala se na východ. Chvilku jsem trochu zaostávala, ale nakonec jsem svou spolucestovatelku dohonila a spočinula jí u boku. „Jak dlouho tu vlastně jste?” zeptala jsem se na věc, která mě docela zajímala. Mohla mě navést na další krásná místa. Chtěla jsem poznat dalšího příbuzného Vyhlídky. Ta mě za celou dobu uchvátila nejvíce.

// Křišťálový lesík

Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se mi povedlo ulovit rybu, věc tak mrštnou a slizkou. Mávala jsem ocasem z jedné strany na druhou a skutečně ze mě zářilo štěstí. Ohledně vody mi chyběla ještě jedna věc, ale tu jsem se asi musela naučit sama během života – plavání. Rozhodla jsem se, že až se zase dostanu severněji, rozhodně musím skočit k jezeru, u kterého jsme byly s Ney, a tam se třeba této dovednosti naučím. Ani mi nevadilo, že nebudu mít instruktora. Jako samouk jsem si už zvykla na mnohé. Tohle jistě nebude výjimka.
Pobaveně jsem se koukla na Indil. Ve svém úlovku se přímo vyžívala. Na tom základě jsem se do ryby pustila také. Byla to zcela jiná chuť, kterou jsem za rok mého života nikdy neochutnala. A byla sakra dobrá! Samotné tělo vonělo zcela jinak než všechna zvířata, která jsem doposud poznala. A jelikož jsem nejedla už nějaký ten den, ryba ve mně skončila poměrně rychle. Vlastně jsem porazila Indil v závodě jedlíků!
Mlaskla jsem a labužnicky si olizovala tlamu snad ještě deset minut. „Říkala jste, že půjdeme na východ,” rozhlédla jsem se kolem nás. Pokud jsem se správě orientovala, louka s květinami od nás byla na sever, my jsme tudíž ťapkaly na jih. „Takže kudy?” nadhodila jsem a vesele mávla ocasem. Chtěla jsem prozkoumávat nové oblasti a Indil vypadala, že by mi na nějaký čas mohla dělat společnost.

„Jako urážku to rozhodně neberu,” ujistila jsem ji a mile se usmála. Naopak jsem docela koukala, že se se mnou chce rozdělit dobrovolně a sama od sebe, aniž bych něco naznačila. Takové vlastnosti jsem si u vlků opravdu cenila, protože se příliš nevyskytovala. Koukla jsem na vodu a znovu mi do zorného pole vplavala jedna tmavá skvrna. Podle všeho se jednalo o rybu. Indil se na mě dívala ze břehu a poznamenala, že ryby asi nebudou nebezpečné, jelikož ještě stále stojím na všech čtyřech. Zastříhala jsem ušima a pokývla hlavou. „Třeba jsou jiného druhu než ty říční,” zamyslela jsem se a koukla k tlapkám. Plavaly kolem nich pár malých rybiček. „Ale máte pravdu. Tyhle na mě nemají spadeno,” pousmála jsem a sledovala, jak se ke mně přibližuje a té nebohé rybce vyhrožuje. „Děkuji,” zachichotala jsem se a nedala na sebe znát, že mě trochu překvapilo oslovení kámoška. Takhle mě nikdo nikdy nenazval. To já někoho označila za přítele, ale naopak to neudělal nikdo. Zatím.
Pak vešla do vody a chvilku vede mě stála. Upřeně jsem ji sledovala. Pod ní se také hemžily nějaké rybky, ale žádnou neulovila. Až najednou zanořila hlavu do vody a když ji zase vytáhla, držela v tlamě velkou rybu. Usmála jsem se a snažila se zareagovat na její vybídnutí. Zahleděla jsem se do vody a snažila rozeznat malé ryby, které mi nestály ani za pozornost, a ty větší, které by mě mohly zasytit. Nakonec se jedna taková usadila mezi mýma předními tlapami. Když už chtěla vyplavat dopředu, rychle jsem ponořila hlavu a kupodivu ji chytla. Zvládla jsem to! Zvedla jsem hlavu a koukla na Indil. Nic jsem neříkala, protože by mi stejně nerozuměla. Jen jsem pokývla hlavou a vydala se ke břehu. Tam jsem rybku položila. „Děkuji Vám za instruktáž,” pousmála jsem se a posadila se. Chtěla jsem, aby začala s hostinou první. Byl to takový zvyk ze smečky, který jsem si s sebou nesla.

Máčela jsem si tlapky v té podivně chutnající vodě. Pochybovala jsem, že by si někdo na tu chuť zvykl. Olízla jsem si čenich a stále se dívala na obzor. Připadala jsem si tu jako na kraji světa. Nic před námi nebylo, ale za námi se rozléhala nekonečná pevnina. Z těchto myšlenek mě vytrhla až Indil, která už svůj kašel pomalu korigovala. Chtěla nám ulovit rybu. Nám?! To jako i mně? překvapeně jsem se na ni zahleděla. V tomhle věku jsem už nebyla zvyklá, aby mi někdo něco ulovil. Nakonec z ní ale vylezlo, že by mě to mohla naučit. Horlivě jsem začala přikyvovat. „Ráda si rozšířím lovecké obzory,” jinými slovy, souhlasila jsem s jejím návrhem.
Do vody jsem vešla rovnou po kolena a zadívala se na hladinu. Sem tam se tam mihla nějaká těla ryb. Podobné jsem vlastně nikdy neviděla. Když jsme byli u nějaké řeky, ryby tam byly menší. Buď to byl klam, nebo byl můj úsudek správný. Olízla jsem si tlamu a koukla na Indil. „A nemohou být nebezpečné?” zeptala jsem se a rychle se koukla zas na hladinu. Zdálo se mi, jako by těsně kolem mě proplavalo něco velkého. Dotklo se mě to ploutvičkou nebo ocasem. Zůstávala jsem ale na místě, ačkoliv se mi chlupy na hřbetě trochu naježily. Kdybych začala pochodovat, vodu bych zakalila a nechytilo bychom nic. Ve špinavé vodě se ryby špatně hledají. To bylo jasné i mně. „Ehm... Může být problém fakt, že neumím plavat?” opět jsem Indil položila otázku, která mi ležela v hlavě. Tohle jezero muselo být pěkně hluboké a kdybych se nedokázala vynořit nad hladinu, abych se nadechla, byl by se mnou ámen. Na takový karambol jsem byla ještě mladá, no ne?

// Západní louky

Vzhlédla jsem směrem k nebi, ze kterého se začaly snášet příjemné kapičky deště. Jedna mi jemně sklouzla po čenichu a spadla na trávu. Usmála jsem se a automaticky zavrtěla ocasem. Konečně pršelo!Příroda aspoň nebude tak moc suchá a vyprahlá. Doma bych mohla ochutnat i borůvky, pokud by se mi poštěstilo. Rozhlédla jsem se po horizontu. Nebylo tam nic jiného než voda, která se lehce vlnila pod dopady kapek. Kdyby byl východ slunce, bylo by to naprosto kouzelné. Ale z Vyhlídky šlo vidět slunce daleko lépe. Tam jsem se jednou také musela vrátit.
Z nostalgie mě vyrušila Indil. Znechuceně se zašklebila. Nevěděla jsem nad čím. Copak se jí tu nelíbilo? Nemusela sem chodit, klidně jsme mohly jít někam jinam. Třeba k jezeru nedaleko Borůvkáče. To aspoň nebylo slané. Protože tohle gigantické jezero nebylo normální. „To jsem ráda,” poznamenala jsem a zahleděla se do dálky. Až zasněně a zamilovaně. Ani bych se nedivila, kdyby se u mě projevila magie země. Přírodu jsem skutečně milovala a obdivovala. „Já nikdy rybu neměla. Mám lovecké zkušenosti jen se zajíci,” svěřila jsem se s docela smutným výrazem. Ačkoliv mi byl pomalu rok, přišlo mi, že jsem s lovem pozadu. Mí rodiče se o mě v tomhle směru nestarali skoro vůbec. Kdyby nebylo Neyteri a možná i Tavarillëho, byla bych v koncích. Násldovala jsem Indil a ve vodě si začala máčet přední packy.
Jakmile se ale rozkašlala, podívala jsem na ni starostlivým výrazem. Jinému by to její flusání přišlo vtipné, ale mně ne. Bylo mi jí líto a sama jsem si prošla tím samým. „Jste v pořádku?” zeptala jsem se rychle. Nechtěla jsem ji mít na svědomí, ale přitom jsem neměla tušení, jak jí pomoct. Já to musela před chvilkou skousnout a poprat se s tím, ale tu divnou pachuť jsem stále cítila. „Taky jsem se nechala napálit. Tohle jezero je zlé,” trochu jsem se zamračila a koukla zas na Indil. Stále jsem ji kontrolovala, kdyby na to reagovala nějak špatně. Mohla chytnou nějakou alergii nebo tak něco.

„Asi máte pravdu,” konstatovala jsem a odvrátila pohled do strany. Sice jsem o této vlčici nevěděla vůbec nic, ale na druhou stranu jsme hledaly stejného vlka. Víc hlav víc ví a víc očí víc vidí. Nebylo by marné, kdybychom se po něm podívaly spolu, trochu mě zahřála jiskřička naděje. Znovu jsem se podívala na Indil. Asi na dvě sekundy se na mě dívala jako nějaký... Masový vrah? Stáhla jsem ocásek mezi nohy a podřízeně sklonila hlavu k zemi. Tohle jsem nikdy předtím nedělala. Storma jsem respektovala už jen z toho důvodu, že byl mou alfou, ale jinak se na mě nikdy křivě nepodíval. Tím pádem nějaké podřizování nebylo třeba. Ale tady mě k tomu vedl nějaký instinkt. Indil byla starší než já a dívala se na mě tímhle způsobem.
V duchu jsem zaklela, proč jsem se o Coffinovi tak rozmluvila. Nevěděla jsem, co se jí honí hlavou. Třeba se mě chystala omráčit elektrickým šokem a potom mě někam odtáhne! Klid, Litai. Někdy jsi až moc paranoidní, uklidnil mě vnitřní hlásek, který zněl mnohem přátelštěji než obvykle. Cukla jsem hlavou nahoru, abych byla aspoň trochu na její úrovni. Pořád jsem byla menší, ale aspoň jsem jí nebyla po břicho. Tak do tří čtvrtin jejího těla. To bylo celkem ucházející.
Ale zřejmě se na mě nezlobila tolik, protože mě vyzvala k prozkoumávání nepoznaných míst. Pokývla jsem hlavou a vydala se s ní někam na povědomé místo. „Ale úplně na jih, kde se vám do žlutých zrnek propadávají packy, nepůjdeme, že ne?” chtěla jsem se dopředu ujistit. Nechtěla jsem se znovu setkat s matkou a bratrem. Vždyť jsem od nic před několika hodinami odešla a kdybych se teď vrátila působila bych blbě.

// Přímořské pláně

Když jsem se zmínila o Izarovi a Weri, její nálada se změnila na špatnou. Byla jsem si jistá. „Dobrovolně... To je docela kontroverzní. Když jsme byli v úkrytu, z nějakého důvodu jsem capkala za nimi. Nohy se pohybovaly, aniž bych chtěla. Ale potom už to bylo docela v pohodě. Weri mě sice nazvala služkou, ale to mi tolik nevadí. Izar mi přišla jako dobrá společnost,” usmála jsem se a švihla ocáskem. Když jsem slyšela tři pé a Stříbrnou krev, musela jsem se pobaveně zasmát. „Ohledně tří pé do Izara něco hustila, ale já to neposlouchala. To samé se Stříbrnou krví, když se jeden z nás zeptal, proč nesmí konzumovat zajíce. Mám takový dojem, že jmenovala své předky,” dodala jsem a trochu zakoulela očima. Já naštěstí věděla jen o své matce a otci, potom ještě o matčiných sourozencích. Nic víc jsem znát nepotřebovala a ani nechtěla.
Potom se omluvila a začala vysvětlovat, proč jí Weriosasa vadí. „Ehm... Dobře, už o nich mluvit nebudeme,” dodala jsem poněkud rozpačitě. Vlastně jí úplně nenáviděla. A zřejmě jí to bylo opláceno stejnou kartou, protože Weri o Indil také nemluvila v pěkném slova smyslu. Jen mi v hlavě ležela otázka... Proč v té smečce ještě je, když už se tam necítí dobře? No, tu jsem opět spolkla a pustila z hlavy. Nechtěla jsem ji znovu naštvat.
Když jsem se zmínila o Coffinovi, snažila jsem se marně zapátrat, kdy jsme se naposledy viděli. Nebylo to v blízké době, rozhodně ne. Vlastně jsem si vzpomínala, že mě tehdy odstavil ke svému otci a řekl, že se za chvilku vrátí. Potlačila jsem nespokojené zamručení. Nikdy se totiž nevrátil. Ani jsem nevěděla, proč mě tehdy opustil. A bolelo to, protože se mi nedostalo vysvětlení. I když jsem jeho pach v lese cítila, nesetkali jsme se. Koukla jsem na Indil, kterou jsem touhle zprávou jen těžko potěšila. „Jsem na tom podobně,” pousmála jsem se a rychle se rozhlédla, jako bych očekávala, že se vynoří zpoza květinového koberce. „Tak nějak ho nepřímo hledám, ale nemám představu, kde by mohl být,” povzdechla jsem si a koukla do země. Vážně mě mrzelo, že jsme narazily na téma, které nás obě tak rozhodilo.

// Bohužel mám pocit, že je tam na akci :/ Takže to asi budeme muset na později, ale... Je to sakra dobrý nápad!