Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aston mi slušně poděkoval. Usmála jsem se a jen přikývla. S takovým vlkem jsem se ještě nesetkala. Většině omluva dělala problém, ale on se snad omlouval i za to, že má na mě nějakou otázku. Neukousla bych mu kus ucha, kdyby to jednou nechal být. To muselo být na mně dost patrné, ne? Lehounce jsem pokývla hlavou, když mi vysvětlil důvod, proč jsem jej v lese neviděla. „A to jsem si myslela, že naše smečka je dost početná a vždycky tam někoho potkáš,” poznamenala jsem do větru a ani neočekávala nějakou reakci. Sama jsem tam nenarazila na mnoho vlků. Když jsem se tehdy seznámila s Tavarillëm, cítila jsem mimo něj jen další dva pachy. Neměla jsem tušení, kdo všechno byl součástí, ale vlk, se kterým jsem se toužila setkat už týden od našeho odloučení, jako by se propadl do země.
Zamávala jsem ocasem, aby trochu rozvířila myšlenky. Byl tu se mnou Aston, nemohla jsem si dovolit ztratit pozornost zrovna v jeho přítomnosti. Evidentně nebyl příliš nadšený z toho, že v lese není moc vlků, se kterými by se mohl bavit. S alfou? K tomu jsem měla respekt od začátku. Možná by se dalo říct, že jsem se jej bála. Vyzařovala z něj taková zvláštní energie. „Ano, dá se tak říct,” odpověděla jsem, ačkoliv jsem měla dojem, že na tohle jsem ani reagoval nemusela. Nikdy bych nikomu nelhala a proč by si zrovna teď vymýšlela? Těkala jsem očima mezi ním a zemí. Asi se chtěl vrátit zpátky domů, jenže já s ním jít nemohla. Už jsem nebyla členkou, neměla jsem tam co dělat. „Já ano,” řekla jsem nejistě a na krátkou chvíli se zadívala do jeho fialových očí. „Nebo nejsem dostatečně dobrá společnost?” šeptla jsem s pohledem zase upřeným k zemi.

Vykání se mu zřejmě nelíbilo. Nikdo jiný mě nenapomenul ohledně mého zvyku. Na krátkou chvíli jsem přitiskla ouška k hlavě a zatvářila se omluvně, jak jsem to uměla ještě jako dvouměsíční vlče. Teď už mi to příliš nešlo. „Dobře, nebudu ti vykat,” pokývla jsem hlavou a pousmála se. Byl to velký nezvyk, ale nechtěla jsem si dělat potíže a nového známého si hned rozeštvat.
Aston se zatvářil poněkud zamyšleně. Já jen naklonila hlavu na stranu a očekávala odpověď. Třeba o našem vrhu nevěděl. Ani bych se mu nedivila. Domů jsem občas zašla pouze já, ostatní na smečku kašlali. Nějak jsme se rozprchli do světa a rodičům to taky nevadilo. Jinak by se o nás zajímali více. Přikývla jsem a švihla ocasem. Teď jsem se zamyslela já. „Mně tvůj pach něco připomínal, ale nevěděla jsem co přesně. Ale ještě jsem tě nikdy neviděla, abych pravdu řekla,” řekla jsem a druhou větu dodala s nejistotou. Nechtěla jsem, aby to vyznělo špatně. Že snad proti němu něco mám. Kde že, to vůbec ne! Neznala jsem velkou většinu smečky. On určitě byl jeden z mnoha.
Zeptal se mě na stav vlků v lese. Pousmála jsem se a nemusela přemýšlet nad odpovědí: „No, podle mne je tam poloprázdno. V lese jsem potkala alfu společně s jedním vlkem, kterého neznám. Ani pach nenasvědčoval tomu, že by byl členem smečky, takže asi nějaký známý. Nikoho jiného jsem necítila.” Uvědomila jsem si, že moc vlků tam opravdu nebylo, a to jsem si myslela, že smečka je docela početná. Rozhodně početnější než ta v Narvinijském lese. „Takže tam sám nebudeš,” shrnula jsem nakonec. Na druhou stranu jsem neměla tušení, jestli se tam vlci neprostřídali. Ale co, rozhodnutí přeci spočívalo pouze na něm. Mezitím jsem se snad konečně uvolnila.

Z vlka jsem nakonec necítila tak velké nebezpečí. Kdyby nedal najevo, že mi nic nechce udělat, dál bych se chvěla jak ratlík. Otočila jsem se na něj celým svým tělem, abych si časem nevykloubila krk a zároveň na něj dobře viděla. Posadila jsem se a snažila se konečně uklidnit. Možná se mi to povede časem, pokud se za chvilku nesebere a neodejde. Já za společnost byla ráda, ale když se jednalo o cizího vlka, nedokázala jsem se tolik uvolnit.
Asi jen ze slušnosti pověděl, že ho těší. Takhle mezi námi konverzace nestála a jak jsem si všimla, byl to zvyk. Švihla jsem ocasem a prohlédla si svůj kožich. K němu už nic nedodal, za což jsem byla nesmírně ráda. Nerada jsem o něm mluvila, i když byl mou součástí už od narození. Omluvil se za to, že má na srdci ještě další otázku. Naklonila jsem hlavu na stranu. Proč se mi omlouvá? ptala jsem se. Ze mě se někdy hrnula jedna otázka za druhou, ale neomlouvala jsem se za to. Asi bych to měla napravit. „Nemusíte se omlouvat,” pověděla jsem, jakmile domluvil, abych mu neskákala do řeči. Ohlédla jsem se za sebe, kde se někde v dáli nacházel les, o kterém mluvil. „Znám. Narodila jsem se tam a právě od ní jdu,” odpověděla jsem s hlavou otočenou opět na něj. Nechtěla jsem přeci mluvit do vzduchu, ještě bych se musela opakovat. To, že jsem odešla nadobro, jsem mu zatím nesdělila. Třeba ho to vůbec nezajímalo.
Astona jsem si prohlédla a zaměřila se na jeho pach. Když byl blízko, někde v koutě jsem cítila odér, který nesli všichni členové smečky. „Vy jste její součástí?” zeptala jsem se ho pro změnu já. Spíše mi šlo o potvrzení mé domněnky.

Očima jsem se zakotvila na zasněžených kopcích. Nikdy jsem si jich nevšimla a docela mě lákaly. Jenže to jsem netušila, že právě sníh způsobuje zářivě bělostnou barvu. A tomu já nikdy nepřišla na chuť. Když tál, akorát se po krajině vytvořily malé kaluže, do kterých bych mohla zahučet. Pohled jsem od zasněženého pohoří odvrátila a zadívala se do země. Dál jsem jen nečinně posedávala a relaxovala.
Ucítila jsem na svém těle něčí pohled. Nevěděla jsem, jak jsem to vytušila, ale o chvilku později sem zachytila nový pach. Neznala jsem ho, pokud jsem si dobře pamatovala. Automaticky jsem ztuhla a jako správný pesimista začala myslet na to nejhorší. Přitom jsem měla přivřené oči a čekala na kousanec nebo jakýkoliv jiný projev útoku. Ačkoli se vlk přibližoval a nakonec se zastavil, nic takového neproběhlo. Zastříhala jsem ušima a ohlédla se na něj. Šedý vlk na mě upíral fialové oči a nevypadal nijak hrozivě. Dokonce se mi zdálo, že jeho pach mi něco připomíná, ale nikdy jsem podobného vlka neviděla.
Na sucho jsem polkla, když mě pozdravil, a dokonce se představil. „Pěkné poledne přeji,” vysoukala jsem ze sebe nejistý pozdrav. Chtěl se mě na něco zeptat, což mě přivedlo do nervozity. Zase se rozpovídal a sdělil mi svůj dotaz. Zůstala jsem na něj překvapeně koukat. Sama jsem nevěděla, co přesně jsem čekala, ale tohle to určitě nebylo. Opatrně jsem přikývla a upřela pohled do země. „Nezdá se Vám to, je skutečně rudá,” odpověděla jsem dosti sklíčeně. Potvrdil mi tím, že můj kožich bije do očí svou neobvyklostí. Jak jsem se pak měla snažit o přirozené maskování, když jsem v přírodě nenacházela objekt, který mi byl aspoň z části podobný? A jakmile přijde zima, bude to ještě horší! Na vlka jsem se opět podívala. „Jmenuji se Litai. Těší mne,” když mi on prozradil své jméno, udělala jsem to samé. Byla to slušnost. A podle svého zvyku jsem se mu hluboce uklonila. Opět jsem se napřímila a dívala se střídavě na vlka a zem. Nedokázala jsem se na něj upřeně dívat a zvláště ne do očí. Co kdyby to bral jako nějakou hrozbu?

// Borůvkový les

Všechna nervozita ze mě nakonec opadla. A ten pocit volnosti byl k nezaplacení. Už jsem se nemusela k nikomu vázat. Nikdo po mně nic nechtěl a nikde jsem nepřekážela. Aspoň se uvolnilo místo pro vlka, který smečku bude brát vážně. Já tam doposud zůstávala jen proto, že jsem k rodnému lesu cítila jakési pouto. Nicméně jsem se tam chtěla vrátit už jen kvůli Finovi. Nebudeme se míjet do nekonečna. Třeba se do té doby potká s Indil a ta mu o mně řekne, svitl ve mně malý plamínek naděje. Ale opravdu maličký, protože z toho budou oba pryč. Proč by si někdo vzpomínal na mě, že?
Kráčela jsem stále dál od Borůvkového lesa a cítila se opravdu skvěle jako snad ještě nikdy. Možná k tomu domohly i sluneční paprsky, které mě nabíjely pozitivní energií. Rozhlížela jsem se kolem a hledala nějakého živáčka. Jenže zatím jsem potkala jen pár myší, které okamžitě zaběhly do vyhrabaných děr. Nevděčná to společnost. Usadila jsem se na nějaké rozlehlé pláni, kterou jsem kupodivu ještě neznala. A to jsem si myslela, že severní část poznám ve velké většině. Holt se musím asi ještě hodně co učit. Ledabyle jsem pohodila ocas kolem sebe a rozhlížela se. Přitom jsem přemýšlela, kde skončil Art s matkou. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, abych došla k tomu, že na svého bratra jsem neudělala velký dojem. Jenže on na mne také ne. Nějakou černou ovci naše rodina potřebovala, no ne? Já ho aspoň nevyměním za kteréhokoliv vlka, který kolem mě projde. Třeba se skutečně potatil, nad tím jsem se znechuceně ušklíbla. Mít bratra, který střídá jednu zblázněnou vlčici za druhou, to mě moc nelákalo. Ale rodinu si bohužel nevybíráme. Švihala jsem ocasem z jedné strany na druhou a dívala se do neznáma. Nedávala jsem pozor, spíše jsem se kochala ranním výhledem na přírodu. Kdyby byl někdo hodně zákeřný, představovala bych snadnou kořist.

Nejistě jsem se na oba vlky koukala. Toho barevného s podivně rudými tlapami jsem neznala. Zprvu jsem si myslela, že je to pouhá krev vzhledem k tomu, že nedaleko od nich ležel mrtvý kanec, ale to nebyl ten tmavý odstín. Byl úplně jiný. Takový řvoucí a výrazný. Zamrkala jsem a odvrátila od něj pohled, abych na něj nezírala. I když to celé se seběhlo v několika sekundách. Odfrkla jsem si a nenápadně přešlápla z jedné nohy na druhou. Jakmile se hnědý vlk postavil, aby nebyl o několik úrovní níž, ještě více jsem se přikrčila. Už tak byl vyšší než já. A tuplem, když jsem ještě nedosáhla dospělé výšky. Ještě pár centimetrů mi do ní zbývalo. Alfa se jal slova. Jeho hlas byl přívětivý a milý. Přesně takový, jaký jsem si jej pamatovala. Zastříhala jsem ušima a trochu se narovnala. Ne že by vzrostlo sebevědomí, spíše jsem si byla jistá, že teď už mi nic nemůže udělat. I tak by mi nic neudělal, ale stejně bylo jistější dát najevo svou podřízenost. Aspoň pro jednou. „Děkuji,” pronesla jsem k němu a uklonila se. Pak jsem se konečně narovnala do plné výšky a podívala se na druhého vlka, který něco houkl. No, pochopila jsem, že je mé místo zaplněno. Byla jsem ráda. Aspoň jim tu nebudou chybět další čtyři tlapy. „Už vás nebudu nadále rušit. Kdybyste viděl Coffina, pozdravujte jej ode mne,” druhou větu jsem pronesl plně k alfákovi. Pak jsem vykouzlila milý úsměv a na oba se s nimi podívala. Zvláštní, že jsem ze svého odchodu byla šťastná.
Otočila jsem se na tlapce a vydala se k odchodu. Cestou jsem se proplétala mezi kmeny stromů a zastavila se u jednoho borůvčí, které vypadalo čerstvě, a ne seschle. Poprvé za svůj život jsem vyzkoušela chuť borůvek. A že mi šmakovaly! Olizovala jsem si čenich a bylo mi vcelku jedno, že jsem měla tlamu celou fialovou. Já si na svém vzhledu nikdy moc nepotrpěla.

// Ještě nevím kam, ale někam

// Vyhlídka

Pomaličku jsem sešla z vyvýšeniny zpátky do údolí. Už z dálky jsem cítila tu nádhernou vůni, po které se mi bude opravdu stýskat. Mé tělo se nejistě zachvělo, jakmile jsem si vzpomněla na svůj důvod příchodu. Bylo mi jasné, že čím dřív to udělám, tím méně to bude bolet. Bohužel, smečka mne pouze svazovala a nedopřávala mi volnost. Ačkoliv jsem se tu už taky nějaký pátek neukázala, měla jsem stále pocit, že něco není v pořádku. Nemohla jsem se bezstarostně toulat po okolí, protože členství ve smečce požadovalo i jistou loajálnost, a tu já neměla.
Automaticky jsem se vydala po stopě alfy, který tu určitě někde byl. Bylo by divné, kdyby ne. Spolu s ním jsem ale cítila i někoho jiného, který rozhodně nevoněl po borůvkách. Nic ve mně nevyvolal. Žádný pocit zlosti, ačkoliv to byl vetřelec, který na našem území neměl co dělat. Už to bylo špatně. Cestou jsem se rozhlížela po borůvkách, jejichž sezóna skončila, a litovala, že jsem si jich ani jednou neužila. Trochu jsem natáhla kroky, abych se tu nezdržovala déle, než bylo nutné. Další minuty v tomhle lese mohly ovlivnit mé rozhodnutí, a to jsem nehodlala připustit. Nakonec jsem zahlédla svůj cíl. Ležel na zemi spolu s... Dalším vlkem? Zastříhala jsem ušima a můj pohled byl stále více než neutrální. „Omlouvám se za vyrušení, potřebovala bych s Vámi mluvit,” stále jsem hleděla na svého alfu, takže musel poznat, že je to mířeno na něj. Vlastně jsem ani nevyčkala na zpětnou vazbu a zase rychle mluvila: „Jen jsem Vám chtěla oznámit, že se mnou nemůžete počítat jako se členkou smečky. Vypadá to, že mám srdce tuláka a nechci přidělávat starosti kvůli mé dlouhodobé nepřítomnosti. A zároveň bych se Vás chtěla zeptat, zda by se sem mohla někdy vrátit? Kouknout se na svou rodinu.” Nakonec jsem dlouze vydechla a napjatě čekala, jak na to zareaguje. Podle instinktu jsem vlkovi nekoukala přímo do očí a celou dobu byla v jakési přikrčené poloze. Podřízení. Tak aspoň jednou za život se jej ode mne dočkal.

Indil se mi po chvilce ztratila z dohledu. Ta vlčice pro ni musela být velmi důležitá a asi se s ní dlouho neviděla. Povzdechla jsem si a zpomalila do ještě loudavější chůze. Kochala jsem se nádhernou vyhlídkou na celou krajinu, která padla do mlhy. Ačkoliv jsem neviděla až na samotný pískový kopec, který byl až úplně na jihu, nevadilo mi to. Naopak jsem z toho všeho cítila zajímavé tajemno a možná i pochmurnost. Jistou melancholii. Na moment jsem se zastavila a to vše vnímala naplno. Jakmile jsem ale zaslechla nedaleké výkřiky nadšení, uvědomila jsem si, že mám společnost.
Pomalu jsem se přiblížila k té skupince. Indil postávala u všelijak zbarvené vlčice. A vedle ní postával černý vlk, který nevypadal moc nadšeně z toho všeho. Nejistě jsem si je prohlédla a mávla ocasem. Má dosavadní společnice mě představila s tou její kamarádkou. Pokývla jsem k ní hlavou a nejistě se usmála. „Těší mne,” řekla jsem a přední polovinu těla sklonila k zemi, jak bylo u mne zvykem. Pár sekund jsem v té poloze setrvala a pak se postavila na všechny čtyři. Byla jsem si vědoma toho, že nedaleko se nachází můj rodný les. Ztěžka jsem polkla. Nemohla jsem tu věc donekonečna oddalovat. Rozhodla jsem se k okamžitému vyřešení problému, který se se mnou táhl už nějakou dobu. Koukla jsem na skupinku, především tedy na Indil, protože tu jedinou jsem znala. „Nechám vám soukromí, stejně bych byla páté kolo u vozu. Indil, ráda jsem vás poznala a doufám, že se ještě někdy setkáme. A přeji hodně štěstí při hledání Coffina,” mrkla jsem na ni a pak se otočila k vyšlapané cestičce. Mohla jsem pouze seběhnout do údolí a být konečně doma.

// Borůvkový les

// Kaskády

Pomalu jsem se ploužila za Indil. Ne že by mi chyběly síly, spíše polštářky na packách mě už docela pálily. Asi tím, že jsem nikdy nebyla zvyklá na takové množství pochodování. Jako tulák bych si na to měla zvyknout, ne? Odfrkla jsem si, protože na mě znovu promluvilo podvědomí. Na svého alfu jsem úplně zapomněla. Chtěla jsem za ním zajít, ale místo toho jsem se vydala na louku, kde jsem potkala Indil a... Teď s ní trávím volný čas. Přitiskla jsem čelisti k sobě. Samou provinilostí. Nemohla jsem to odkládat do nekonečna. Jednou to stejně přijde. Byla jsem docela zamyšlená a ani mi nepřišlo divné, že Indil je až nezvykle zticha. Jak jsem za tu krátkou chvíli poznala, byla vskutku výřečná. Přesný opak mne. Nakonec přeci jen prolomila to ticho mezi námi. „Sama nevím. Ale nejsem si jistá, jestli bych chtěla vidět vlkům do hlavy. No, vezměte si to - s někým bych mluvila, myslela si, jak jsme si skvěle sedli a pak se mu kouknu do hlavy a zjistím, co si o mně myslí ve skutečnosti,” povzdechla jsem si a koukla na své packy. Doufala jsem, že vlci nejsou ještě tak falešní, aby se až tak rapidně přetvařovali. Olízla jsem si tlamu a stříhala oušky, aby mi nic neuniklo.
Pak jen nakousla věc s mou matkou Haruhi. Měla pravdu, ona ovládala iluze. Něco na tom bylo. Nasadila mi brouka do hlavy. Než jsem se stačila na něco zeptat, zase něco vykřikla. Dívala jsem se na ni dost zmateně. Asi potkala svou známou, protože zahulákala něco jako její jméno a rozeběhla se po směru pachů, které jsem také cítila. Byli dva. V duchu jsem zaúpěla. Neuměla jsem komunikovat s cizími vlky. Nicméně jsem se za ní vydala a doufala, že to nebude společnost rapidně pod úroveň. Další Stříbrné bych za tenhle týden nedala.

Rozpačitě jsem postávala na břehu, zatímco se Indil rochnila ve vodě. Dala jsem si za úkol, že do následujícího léta se naučím plavat. I když takhle jsem se také dokázala zchladit. Lehla bych si na mělčinu jezera a byla bych v pohodě. Jen pro lovení ryb to byla docela nevýhoda. Jak jsem ale poznala před chvilkou, dalo se něco chytit, i když jsem byla neplavec. Indil si všimla mého výrazu a zatvářila se docela zvláštně. Jako by si to vyčítala. Přitom neměla co. Byl to můj problém, ne její. A já ji nechtěla nijak omezovat, na to bych byla až moc sobecká.
Podívala jsem se na svou společnici po velmi nevydařeném pokusu. Opět jsem vynaložila veškeré své úsilí, ale nic se nestalo. To mě psychicky deptalo. Snažila se mě nějak povzbudit. „Myšlenky jsou takové zvláštní a asi bych poznala, kdybych v hlavě slyšela cizí dumání,” povzdechla jsem si a zakroutila hlavou. Tiše jsem mávla ocasem a nakonec se pousmála. „Za iluze bych byla ráda. Ta magie mi je velmi sympatická stejně jako země. Jen nevím, jak se projeví,” dodala jsem a trochu si olízla čenich. Pak se Indil vydala opět na západ. Tu cestu jsem znala. Vedla zpátky k domovu, ale tam jsem jít nechtěla. Kráčela jsem tedy za ní a byla jedině ráda, že přes tu řeku nemusím chodit. Asi by mě to psychicky zabilo.

// Kaskády

Indil můj názor sdílela. Potěšeně jsem zamručela a na chvilku se zadívala na její pohupující se přívěsek. Byl tak hezky obyčejný a decentní. Pak jsem se jí znovu podívala do očí, aby nevypadala až příliš zaujatě. „Bylo by fajn zjistit, jestli oheň ovlivnění magií hoří i pod vodou. Nic takového jsem totiž nikdy neviděla. Až seženeme nějakého ohniváka, musíme ho k tomu přemluvit,” koutky tlamy se mi zvedly v mírný úsměv. V hlavě jsem si ale říkala, na co skvělého jsem přišla. Můj otec měl vrozenou magii ohně, a konce i můj bratr, ale je jsem o to prosit nechtěla. Jistě by zase utrousili poznámku, že můj návrh není na místě, a že je výsledek nezajímá.
Nejistě jsem se na ni podívala, když zmínila mou neobjevenou magii. Tohle téma ve mně vyvolávalo zvláštní pocit. Překvapilo mě, že se o to Indil tak moc zajímá. Ještě jsem nepotkala vlka, který mi by pomáhal v praxi. Od ostatních jsem slyšela spíše tu teoretickou část. Zavrtěla jsem ocasem a vděčně se na ni podívala. Sice jsem se neusmála, ale oči mluvily za všechny mé pocity. Když skočila do řeky, všimla si, co to ve mně vyvolalo. Nechtěla jsem jí kazit radost, tak jsem raději zůstala tiše a nic neříkala. Ostatně jako vždycky. Následně vylezla zpátky na břeh a posadila se vedle mě. Zahanbeně jsem sklopila pohled k zemi a zavřela oči.
Vybídla mne, abych zkusila něco s vodou. Pravda, za pokus si nedám. „Nejsem si jistá, jestli to bude ono. Jak bych se mohla bát živlu, se kterým jsem si souzená?” nejistě jsem se na ni podívala, ale nakonec se k řece trochu přiblížila. Neměla jsem představu, co bych s tekoucí vodou svedla. Tak jsem se opět začala soustředit. Ruch kolem mě se pomalu utišil a já trochu přivřela očka. Řeku jsem přímo probodávala pohledem. Usmyslela jsem si, že ji ovlivním a přinutím, aby se vytvořila větší vlna a polila mi tlapky. Po několika minutách jsem to opět vzdala. Nic se nedělo. Zadívala jsem se do země a ztěžka vydechla.

// Řeka Midiam

Šla jsem spíše dál od řeky, abych do ní náhodou nespadla. A ano, pořád jsem z ní měla respekt, i když mi nikdy nic neudělala. Už jen představa, jak silný musí být proud uprostřed řeky, mě přiváděl do nejistoty. Hrdlo se mi sevřelo už jen při pomyšlení na to, že kolem mě není nic jiného než voda a já se nemohu nadechnout. Rychle jsem zavrtěla hlavou a podívala se na Indil, která zřejmě stále myslela na tu zrzčinu hořící květinu. „Bylo by to přirozené,” odpověděla jsem pohotově, ale nakonec se nad tím hlouběji zamyslela. „Ovšem, když vezmeme v potaz, že je ovládána magií ohně, jinak by při větším fouknutí zhasla, asi by přežila i koupání v řece,” dodala jsem a jemně se usmála. Takové přemýšlení by mi šlo, jen co je pravda. Na můj kožich dopadlo několik kapek. Jakmile jsem zjistila příčinu, zůstala jsem civět jak puk. Naštěstí jsem udržela čelisti při sobě. Když ryba zmizela zpátky ve vodě, s údivem jsem se na Indil podívala. „Páni. Umíte toho opravdu hodně!” zastříhala jsem oušky a znovu se rozhlédla. V řece plavalo docela početné hejno dalších ryb. Mlsně jsem si olízla tlamu, ale hlad jsem neměla. Ta ryba ze slaného jezera ještě stále zaplňovala velkou část žaludku. Ale jen tak na chuť by mi nic neuškodilo.
Jakmile pomyslný závod odstartovala, přiskočila jsem k řece, ale zase se rychle bázlivě stáhla. Narozdíl od slaného jezera se zde voda pohybovala, a to ne příliš pomalu. Ztěžka jsem polkla a zastavila veškeré chvění. Indil si vodu hrozně užíval, což jsem jí záviděla. Chtěla jsem se zbavit toho strachu, ale s mou povahou to půjde nesmírně těžko. Olízla jsem si čenich a posadila se dál od břehu. Svou společnici jsem sledovala a doufala, že ji proud nestáhne někam do neznáma. Jako záchranář bych byla na houby.

Indil se samozřejmě proti Weriosase ohradila. Bylo jasné, že si za to může sama. My přišly, až když tam to křoví bylo. Ale přesto byla vlčice s elektřinou na zádech označena viníkem. Zakroutila jsem hlavou a sama se neubránila úšklebku. Na hřbetě se mi dokonce naježily chlupy, což se vážně ještě nestalo. Jen jsem byla docela zklamaná. Měla jsem za to, že Izar je aspoň o něco lepší jak jeho matka. Spletla jsem se opravdu solidně. Stříbrní se dali na odchod. Byla jsem i docela rád. S Indil jsme sem vpadly v dost nevhodný okamžik a taky jsme si na tom pěkně smlsly. Olízla jsem si tlamu a tázavě se podívala po své společnici. Ještě tu byla zrzka, jejíž jméno mi stále unikalo. Ta promluvila k Indil, že se prý ještě setkají. S tím se i představila, ale zdaleka nemluvila na mne, takže jsem zůstala tiše stát. Zase jsme tu zůstaly jen my dvě.
Pomalu jsem se vydala za Indil a pokyvovala hlavou. „Ano, všimla jsem si jí,” odpověděla jsem a ohlédla se na jih, kam měla Jenna namířeno. „Myslím, že se hodí k jejímu kožichu a možná i temperamentu,” dodala jsem a zamyšleně se podívala na tekoucí vodu. Věděla jsem, kam mám namířeno. U Kaskád jsem byla naposledy s Neyteri a následně sama. Dál na východ byl Narvinijský les, ke kterému se asi ještě jednou vrátím. S tetou jsem si moc nemohla popovídat, což mě mrzelo. Měla jsem důvod k návštěvě.

// Kaskády

Sledovala jsem to dění kolem a přemýšlela, jestli jsme se náhodou neměly vydat někam jinam. Zřejmě jsme sem vpadly v dost nevhodný čas. Svůj zrak jsem upírala na to houští, ve kterém se Weriosasa nacházela. Jelikož jsme přišly pozdě, souvislosti mi rapidně nedocházely. K mým uším se donesla otázka té vlčice s květinou na tlapce. Střihla jsem po ní pohledem a nechala nejprve mluvit Indil. Ta k tomu měla víc než já. „Nemám s nimi téměř nic společného,” šeptla jsem a zase se tvářila, že neexistuji. Vyhovovalo mi, když o mně nikdo moc nevěděl. Indil se té zrzce představila. Já se s tím zatím zdržela. Nebyla jsem si jistá, jestli je v tato situace vhodná na seznamování a nějaké kamarádíčkování. Na Izara jsem se jen letmo podívala, když mě pozdravil. Nic víc toho prakticky nestihl. Ze křoví k nám doléhaly různé rozkazy, evidentně mířené na mě a Indil. Nejistě jsem přešlápla na místě. Nechtěla jsem si znepřátelit jakéhokoliv vlka a s nimi jsem nějakou dobu cestovala, docela i ráda. Zrzka mi poradila, abych jí tak nechala. Pokývla jsem hlavou a zrak stále upírala na křoví, ze kterého se snad nějak dostane. Sama.
Zrzavá vlčice Izara vzala do tlamy a hodila ho do křoví za matkou. Reakci Indil jsem slyšela dostatečně. Švihla jsem ocasem a zadívala se na místo, do kterého zapadl. Následně se z roští sám vysvobodil a začal se zajímat o svůj kožich. Indil se k němu vydala a začala ho zbavovat těch trnů a bodláků. Byl na něj docela nešťastný pohled. O svůj kožich se evidentně staral. Olízla jsem si čenich a též se k němu pomalu vydala. Než jsem ale stačila cokoliv říct, vykolíbala se z houští i jeho Výsost. Koukla jsem na ni, když mě oslovila tou klasickou přezdívkou. Ušklíbla jsem se. Bylo mi jasné, že pro ni by byl můj kožich dokonalou obětí. Jak jinak. Pak začala štěkat na Indil. To už bylo trochu přes čáru. „Nic vám neudělala,” poznamenala jsem a trochu se zamračila. S dalšími jedovatými slovy se vydala pryč. Švihla jsem ocasem a otočila se k Indil s docela tázavým pohledem. Nechápala jsem, co to mělo sakra znamenat.

// Šakalí pahorkatina

Zvědavě jsem Indil poslouchala a vysloveně se nemoha nabažit nově získaných informací. Olízla jsem ji čenich a zadívala se někam do dálky. Přitom jsem si představovala mufloní rohy, jak mi je má spolucestovatelka popsala. Kvůli mé bujné fantazii to asi nebyla ta nejlepší vize. Zakroucenou, ale na jakou světovou stranu? Dopředu, dozadu, nahoru nebo dolů? Vážně jsem chtěla muflona vidět. Už jen kvůli těm rohům. „V tom bude asi zásadní rozdíl, myslím si,” promluvila jsem po delší odmlce. Samozřejmě jsem reagovala na stavbu jeleního parohu a mufloního rohu. Ten, pokud jsem správně pochopila, nebyl členěný. Až po chvilce jsem ucítila vlky, od kterých mě odvedla Haruhi. Indilina reakce mě docela pobavila. Šťouchla jsem do ní ocasem a mrkne na ni. Tohle přeci zvládneme. Prošli jsme podmáčeným terénem se suchými tlapkami. Stříbrná krev je oproti tomu nic.
Nakonec jsme k nim dorazili. Sestava vlků se od té doby nezměnila. Izar, ta zrzavá vlčice s podivnou květinou na tlapce a Weriosasa. Tu jedinou jsem však nikde neviděla. Zamyšleně jsem se zamračila a ještě jednou se rozhlédla. Copak mne šálí čich? „Pěkný podvečer přeji,” pozdravil jsem dva zbývající vlky a pokývla k nim hlavou. Zrzavou vlčici jsem si spěšně prohlédla. Nevypadala moc pokojně a její výraz mě přivedl do nejistoty. Na chvilku jsem se k nim otočila zády a vydala se k vodě. Smáčela jsem si tam tlapky, abych z nich smyla ten písek a všechny nečistoty. Neodolala jsem ani několika douškům vody, abych zahnala chuť soli, která v mém hrdle stále byla. Jen někde níž.
Opět jsem se k nim vrátila a při cestě si všimla mohutného roští. Až nápadného. Jak jsem si ho nemohla nevšimnout? Olízla jsem si čenich a celé to obešla, než jsem spočinula zas u Indil. Rozhodně to nepřipomínalo křoviska, která jsem potkala doposud. „Děje se něco?” broukla jsem nakonec, když jsem si více prostudovala pach Weriosasy. Chodila jsem kolem něj, tudíž musela být někde v tom roští. Jenže jak se tam dostala a proč tam vůbec lezla?