Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zadívala jsem se na nebe a byla donucena trochu přimhouřit očka. S takovým náporem slunečních paprsků jsem tolik nepočítala. Ale mnohem lepší než nepřestávající déšť a mráz. Mávla jsem ocasem a podívala se na Astona. Znovu jsem přitakala, tentokráte jen pokývnutím hlavou. Jeho nápad se mi vážně nelíbil. Neměla jsem důvod lhát. Aspoň se podívám na další místo, která se dost možná zapíše na seznam mých oblíbených. Kdyby se mi poštěstilo, mohla bych tam najít útočiště.
Ageronský les nebyl daleko, jak sám řekl. „Jsem zvyklá chodit všude možně,” ujistila jsem jej, že mi drobná zacházka nebude vadit. Vždyť nikam nespěcháme. Minimálně já ne. Olízla jsem si čenich a rozhlížela se po louce. V dálce byly nějaké lesy, ale podle barvy šlo vidět, že se jedná o dva druhy. Možná jeden listnatý, druhý jehličnatý, ale v tomhle jsem se opravdu nevyznala. Aston si všiml mého zmatení. Až tak na sever jsem se nikdy nedostala. No, i když... Mé zkušenosti končily v tom úkrytu, který byl od nás trochu východně. Zastříhala jsem ušima, když se šedý vlk dal do pohybu. Pousmála jsem se a prvních pár kroků udělala trochu rychleji, abych ho dohnala, aniž bych musel popoběhnout. Dál už jsem šla podle jeho tempa.
„Jak jsi na něj přišel?” zeptala jsem se, aby řeč nestála. Samozřejmě jsem myslela les. Třeba na Gallireu přišel z hor, které se nyní tyčily nad lesy, a cestou na jih na něj narazil. To bylo i vcelku logické. Držela jsem správný kurz a doufala, že si jej zapamatuji a příště nebude bloudit.

// Ageronský les (snad přímý přesun nevadí)

Aston se nejprve vyjádřil k mému poznatku o lovu. Na zimu se bude tahle zkušenost nesmírně hodit. Ještě pořád jsem se vcelku obávala, zda se dokážu uživit i během mrazů. Minulý rok mě přeci pořád krmila smečka a rodiče. Nebyla jsem tak samostatná, jak bych si přála. Sice jsem moc nepochytila, jakou louku myslí. Tu, která je z druhé strany jezera? Bylo to dost možné. Ale takových míst bude jistě víc. Nemohou připadnout dvě lovná území na celou hladovou Gallireu. To byl zkrátka nsemysl. Vždyť by se sem všichni vlci ani nevešli!
Navrhla jsem, že jej dojdu doprovodit k Borůvkovému lesu a pak se vydám na svou pěst někam na jih. Tam bylo ještě stále neznámo. Zdálky jsem viděla Narrské kopce, ale to bylo tak všechno. Třeba se mi jednou poštěstí a dostanu se na ten nejjižnější cíp, který může existovat. Aston tak trochu přebil svým názorem ten můj. Zatraceně se mi líbil. Zastříhala jsem oušky a automaticky zavrtěla ocasem na souhlas. „To je velmi dobrý nápad!” usmála jsem se a rozhlédla se. Ráda poznám nová území, která jsou snad úplně jiná v noci než ve dne. Už je proto, že mi neřekl, o co se jedná, jsem se tam chtěla vydat. Zjistit, zda je to taková pecka. „Ta území se nachází vedle sebe, takže bychom nemuseli vážit tak dlouhou cestu,” dodala jsem. Evidentně je neznal, tak jsem jej chtěla obeznámit o jejich poloze. Však je jistě zanedlouho uvidí.
Chtěla jsem se otočit k našemu prvnímu cíli, ale zarazila jsem se. „Kde přesně Ageronský les leží?” zeptala jsem se a pohlédla na Astona. Ten bude vědět. Nechtěla jsem přeci zabloudit. To by bylo zatraceně špatné, protože pak bych nenašla cestu zpátky. Až tak dobře jsem se znala.

Já na zbarvení očí čekala několik měsíců a stejně mi to připadalo jako neskutečně dlouhou doba. Asi jsem se opravdu musela smířit s tím vším. Se svým kožichem a barvou oči. To byly věci, které já jen těžko ovlivním. Aston si pořád stál za tím, že můj věk mohl odhadnout. Rezignovaně jsem si povzdechla. Už jsem se k tomu nemínila vracet. Každý jsme se drželi svého názoru. Já mu jej nechtěla vyvracet, což bylo asi vzájemné. Rozhlédla jsem se a usoudila, že tepleji dneska asi opravdu nebude. Sice bylo jasno, ale ten studený vzduch všechno zmařil. A sluneční paprsky už asi neměly takovou sílu jako v létě.
„Já ti ani nevím,” pověděla jsem upřímně a zadívala se na své barevné packy. Bylo tolik míst, kam jsem se chtěla podívat. Asi především na jih, kam jsem se dostala jen kousek s Indil. Zbytek byl pro mě naprosto neznámý, což jsem chtěla co nejrychleji změnit. Ale zároveň jsem nechtěla nikam spěchat, protože tak bych mohla přehlédnout ty nejzajímavější věci. „Ale asi bych se nejraději vydala někam jinam. Tahle louka je vcelku jednotvárná. Sice vím, kam se vydat na lov zajíců, ale nic jiného mi nedala,” řeč jsem trochu rozvedla a opět se na něj podívala. S jistou frází jsem si pohrávala na jazyku, ale nebyla jsem si jistá, jestli ji vyřknout nahlas. Ale nakonec jsem se k tomu stejně odhodlala: „Jestli máš namířeno ke smečce, ráda tě doprovodím a rovnou ti můžu ukázat Vyhlídku a Kaskády, pokud budeš pro.” Rozhodně jsem se ho nechtěla zbavit. Jen jsem měla pocit, že pokud spěchá ke smečce, neměl by se vykecávat s někým, kdo do ní již nepatří. „Anebo navrhni něco úplně jiného... Pokud se mnou chceš trávit volný čas,” hlesla jsem nakonec a mile se usmála. Na svém nápadu jsem netrvala, však tu bylo mnoho jiných možností.

„To je vcelku rychlý proces,” konstatovala jsem a vrátila se do doby, kdy jsem se naposledy viděla s Artem. Oči už měl zářivě rudá stejně jako otec. Inaye se zase určitě zbarvily do stejně sytého odstínu zelené. Jen mně zůstávala stále zlatá barva a pomalu jsem si na ni zvykala. Nezbývalo mi nic jiného, než se s ní smířit.
Rázně jsem zakroutila hlavou. Neurazila jsem se, tak proč to pořád řešit? Navíc jsem asi vypadala na mladší vlče, to jsem nedokázala ovlivnit. „Nemyslím si,” povzbudivě jsem se na něj usmála a zamávala ocasem. „Nemohl jsi vědět, jak dlouho se zde pohybuji,” dodala jsem. Nikomu jsem to neříkala přesně, protože každý mě automaticky považoval za nedozrálé vlče. Pravda, fyzicky jsem pořád ani zdaleka nevypadala jako dospělý vlk, ale myšlenkově jsem na tom byla lépe. Vždycky tomu tak bylo. Jako malá jsem byla opravdu divná, když jsem si místo her s ostatními povídala o věcech, které mě ještě nemusely zajímat.
Byla jsem vcelku ráda, že na zimu slyším konečně nějaký pozitivní ohlas. Bavila jsem se o ni pouze se
Sayapem a ten z ní rozhodně nadšený nebyl. Zároveň jsem se dozvěděla, že pochází se severu. Nevěděla jsem, co si pod tím představit. Copak ještě dál na severu se nachází sníh pořád a nikdy netaje? Další téma, nad kterým jsem mohla přemýšlet. Dále se zeptal na mé zkušenosti se sněhem. Pobaveně jsem se usmála a ochotně se dala do povídání: „Seznámila jsem se s ním za vcelku zvláštních okolností. Poprvé jsem byla mimo území smečky na svou vlastní pěst. Otec mě později našel a dosti mi vyhuboval. A jelikož už byl v tom vzteku, na přicházející zimu se netvářil vůbec nadšeně. Tehdy mě tak trochu nakazil, ale doufám, že tenhle rok si udělám nikým neovlivněný názor,” vysvětlila jsem i tu kaši okolo, ačkoliv mi došlo, že to Astona nemusí zajímat. A se vší pravděpodobností ani nezajímá.

Naklonila jsme hlavu na stranu, jak jsem to dělávala vždycky, když mi někdo něco vysvětloval. Jako by mi to pomohlo věc správně pochopit. Nakonec jsem přikývla. Skutečně jsem všemu rozuměla. A když už zmínil změnu zimní srsti, prohlédla jsem se. Minulý rok jsem to nijak zvlášť nepostřehla, protože chlupy jsem měla patrně kratší než nyní. Můj ocas byl celý huňatý a jestli takhle budu vypadat i po celém těle, to bude teprve nadělení. Zazubila jsem se a opět se podívala na Astona s další otázkou v očích: „A jak dlouho ta přeměna trvala?” Věděla jsem, že to začne postupně. Art měl oči nejprve takové lehce oranžové, než pořádně chytly červenou barvu. Inay to měla podobně, akorát s různými zelenými odstíny. Zkrátka mě zajímalo, za jak dlouho se v očích vyskytne ta pronikavá fialová barva, která se mi tolik líbila.
Rázně jsem zakroutila hlavou a vykouzlila milý úsměv. „Nemusíš se omlouvat. Vždyť se nic nestalo,” mrkla jsem na něj. Neměl k tomu důvod. Akorát nevěděl, kdy jsem se narodila. Minulý podzim, ale je fakt, že ve smečce se naše rodina nikdy moc nepohybovala. Nelíbilo se mi, že sklonil hlavu. Takhle jsem se cítila zvláštně. Byla jsem zvyklá, že to já většinou skláním hlavu před ostatními. Nyní se role obrátila.
„Máš rád sníh?” ptala jsem se a lehce se přitom usmívala. Když už jej zmínil, proč o ně dál nezačít mluvit? Znovu jsem k trávě sklonila hlavu. Sice svítilo sluníčko, ale vzduch byl chladný. Další znamení pro blížící se zimu. Nevěděla jsem, zda se z ní těšit. Jsem starší, třeba se mi naskytne jiný úhel pohledu než rok minulý.

// Můj nejoblíbenější překlep ^^ :D Měla bych si ty příspěvky po sobě číst...

Vykouzlila jsem letmý úsměv a přidala k tomu pokývnutí hlavou. Na rozdíl od Astona, který se každou chvíli šklebil. Neshledávala jsem to za divné. Každý byl nějaký. Magie si dávají na čas, trvá jim to, ale má trpělivost pomalu ale jistě docházela. V tomhle ohledu jsem byla vážně netrpělivá. Snad až nezdravě. Zastříhala jsem oušky a opět se podívala na jih směrem k pískovým kopcům. Neměla jsem ponětí, co by za to Život chtěl. Menší úplatek... Vždyť to mohlo být cokoliv. Cítila jsem se podobně. Jediný rozdíl mezi námi – já byla stále vlče, nemohla jsem si přát něco jiného než zlaté oči, které vlčeti náleží. „Bolelo to?” zeptala jsem se a pohledem opět zabloudila do jeho očí. Opravdu mě zajímalo, jestli na sobě pozoroval změnu, jestli přesně v danou sekundu věděl, že je s ním něco jinak, aniž by jej na to upozornili ostatní vlci.
Brouci, to by vcelku odpovídalo. Nijak zvlášť jsem je nezkoumala, vlastně mě to v tu chvíli ani nenapadlo. Cítila jsem se už tak divně a ještě abych jim trajdala po lese. Tetička by ze mě nebyla nadšená, to určitě ne.
Mávla jsem ocasem a nechápavě se na něj zadívala, když se rozchechtal. Pro jistotu jsem se rozhlédla kolem. Nic směšného tu nebylo, takže si na něco musel vzpomenout. Můj pohled se stal ještě více nechápavým, když promluvil. Copak si myslel, že jsem zimu ještě nezažila? „Ale já sníh znám. Taková bílá hmota, která mokří kožíšek a studí na tlapkách. Na jaře zmizí a zůstanou po ní louže vody,” vše jsem uvedla na správnou míru, abychom si rozuměli. „Pravda je, že jinovatka je pro mne novinkou,” dodala jsem a zase hlavu sklonila. Struktura byla opravdu jiná. Nepodobala se sněhu.

Pořád mě nepřestával chlácholit, za což jsem mu byla nesmírně vděčná. Tohle nikdo nikdy nedělal. Rodiče si akorát všimli, že magie se u mě projeví později než sourozencům. U tohohle jejich píče a snaha skončila. „Tak to jsem ráda, že na světě nejsem jediná,” pověděla jsem už docela klidně, bez jakéhokoliv náznaku zoufalství. Ale přesto všechno mi v hlavě ležela ještě jedna otázka. Krátce jsem se mu podívala do očí. Nedělávala jsem to moc často. Tentokrát jen proto, abych se ujistila, že jeho oči mají opravdu fialovou barvu. „Zbarvily se ti oči hned, nebo to pár měsíců trvalo?” zkoumavě jsem si jej prohlédla. Na zlato ve svých očích jsem si již zvykla, už to nebyla taková tragédie. Jen bych věděla, jaká schopnost je u mě vrozená, aniž by se u mě projevila. Podobně jako to má Inaya.
Byla jsem ráda, že mé tipy nebyly zavrženy. Doufala jsem, že se tam snad jednou vydá. Matně jsem si vzpomínala, že podobnou řeč jsem vedla i s Tavarillëm, ale u něj jsem opravdu neuspěla. A stejně mi byl nějakým způsobem sympatický. „Ano, svítící puntíky,” přitakala jsem a pokývla hlavou, „ale nevím, jaké jiné označení by se pro ně hodilo. Tehdy jsem se zapomněla zeptat. Rozhodně to musím napravit při dalším rodinném shledání.” Pokud nějaké bude. Nemohla jsem vědět, zda mě již dávno nezavrhli, nevydědili. Nedivila bych se tomu. Nevyhledávala jsem závazky, tudíž ani ty v rodinném kruhu.
Vcelku nedůvěřivě jsem se dívala na tu zmrzlou trávu. Na dotek byla tuhá, snad i pokryta vrstvičkou ledu. Po vyřčení mé otázky zůstal Aston nějakou dobu zticha. Ne na tak dlouhou, ale pauzu jsem vycítila. Zdola jsem se na něj dívala a pak zvedla hlavu. „Jinovatka,” zopakovala jsem, abych si slovo zapamatovala, „o ní mi rodiče neříkali.” Nicméně teď mám zase rozšířené obzory o něco, co jsem předtím nevěděla. Začínala jsem v něm vidět vlka, který by mohl snést mé další otázky. Ať už budou mířené na cokoliv.

Stroze jsem pokývla hlavou a povzdechla si. „Paráda by to byla, kdybych věděla jak na ni,” poznamenala jsem, ale nakonec usoudila, že by to bylo skutečně nejlepší řešení mého problému. Takhle se budu točit v začarovaném kruhu a nedostanu se z něj. Aston se zvedl a protáhl si končetiny. Kdyby ho tohle posedávání bavilo, nedělal by to. Dohnal mě tím k zamyšlení. Jestli ho vážně nezdržuji. Nejistě jsem se usmála a dál ho sledovala. Ne upřeně, aby mu to nebylo nepříjemné. Stále jsem se dívala kolem nás a kochala se tím nádherným výhledem.
„Myslím, že všechny, které vyjmenuji, budeš znát,” povzdechla jsem si a zadívala se směrem na jih. „Zaujala mě dvě místa poblíž Borůvkáče – Vyhlídka a Kaskády. Především teď na podzim musí být nádherný výhled do okolní krajiny,” popsala jsem mu své oblíbence a usmála se. Samotný Borůvkový les a tůňku k němu příslušící jsem nepopisovala. Brala jsem to tak nějak automaticky. Kdyby se mu tam nelíbilo, nežil by tam, ne? „A asi ještě jednu oblast bych ráda zmínila. Narvinijský les, ve kterém sídlí tetina smečka, takže se tam bohužel nedostaneš. V noci tam létají malé světélkující puntíky. Vskutku zvláštní podívaná,” řekla jsem jedním dechem a opět se podívala směrem k místu, o kterém jsem mluvila. Dokonce jsem se i orientovala v prostoru. Úspěch! Měla jsem tušení, na co Aston naráží. O tamním obyvateli jsem toho hodně slyšela. Někdy tam určitě zaběhnu. Až přijdu na to, co bych od něj chtěla. Možná by mi mohl pomoct s hledáním magie. Právě on by o ní měl vědět více než všichni smrtelníci dohromady.
„Takže smečka v postupném zániku?” zastříhala jsem oušky. Svitla mi naděje. Pokud by tam skutečně nikdo nebyl, mohla bych se tam podívat bez obav, že přijdu o vlastní krk. Zhluboka jsem se nadechla a opět zaregistrovala pár pachů. Pravda, kvůli jednomu se mi zrychlil srdeční tep, ale pořád jsem zůstávala na místě. Poklidně jsem sklonila hlavu k zemi a všimla si tenké bílé vrstvy na trávě. Trochu jsem se zamračila a zvedla packu, abych do toho mohla hrábnout. Tohle nebyla klasická textura sněhu. Ten byl jiný. „Co to je?” ptala jsem se úplně automaticky a ani nepřemýšlela nad tím, že by to mohla být další banalita, kterou zná naprosto každý.

Aston se chviličku zadíval na oblohu. Automaticky jsem vzhlédla také, ale nic zajímavého jsem neviděla. Moje vlastní? Jedinečná? překvapeně jsem zamrkala a odvrátila pohled jinam. Byla jsem trošku v rozpacích. Kdyby tomu tak skutečně bylo, už tuplem bych se nemohla zaměřit na danou věc. Hlavně by mi nikdo nedokázal poradit. „Pravda, že by to byla velmi zajímavá situace,” začala jsem tiše a nejistě se na něj podívala, „jen si nejsem jistá, jestli by to byla lepší řešení mého problému.” Vážně, tohle snad nemělo konce. Napadalo mě jediné řešení – jít se podívat za Smrtí. Jenže na to jsem neměla dostatečnou odvahu a sílu. Navíc jsem z ní měla strach. Povídaček jsem slyšela dost.
Stočila jsem huňatý ocas k tlapkám a krátce se na něj podívala. Nejradši bych se do něj zachumlala. Právě tam byl ten nejdelší a nejhustší kožich. Na zimu úplně ideální. Kdyby mi takhle narostla i zimní srst, rozhodně bych si nestěžovala. Jen bych vypadala jako červené medvídě. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu a v očích se mi znovu objevil radostný záblesk. Hřálo mě u srdíčka, že tu stále byla krásná místa, která jsem však ještě neobjevila. Někdy budu muset najít někoho, kdo by se mnou podstoupil cestu na jedno z nich. Aston měl smečku, já ne. To byla vcelku komplikace. „Děkuji za tipy a rozšíření obzorů. Vím akorát o žlutých kopcích na jihu, které jsem viděla pouze zdálky,” vděčně jsem se na něj usmála a v hlavě si ještě jednou přehrála jeho povídání. Zarazila jsem se u onoho Ageronského lesa, který za návštěvu stál pouze v noci, jak jsem pochopila. „Škoda, že tam sídlí smečka. Asi to bude velmi výjimečné místo, protože většina území, které jsem doposud navštívila, v noci za moc nestála,” pověděla jsem lehce smutně. Dokonce jsem se někdy obávala, že zpoza keře na mě něco, někdo vyskočí. To rozhodně nebyl pocit, po kterém jsem toužila.

Krátce jsem stáhla ouška k hlavě a zatvářila se podivně. Jako bych se bála, že ta „vyvolená“ budu já. Ta pravděpodobnost byla zatraceně velká. Většinu kožichu jsem sdělila po svém otci. Nikdo bych se nedivil, kdybych ovládala oheň. Mé zbarvení k tomu přímo vybízelo. Jenže to bych se akorát trápila. Opravdu vyšší síly chtěly, abych nenašla štěstí aspoň v magii? Odfrkla jsem si a opět se zadívala na svého společníka. Základy genetiky mi byly jasné. Nikdo mi to nemusel vysvětlovat. Na tohle vlk přijde sám, když kolem sebe aspoň trochu kouká. „Tím pádem bych mohla zdědit iluze po matce... Už se v tom začínám ztrácet,” přiznala jsem už docela zoufale. No, radši jsem se k tomu dál nevyjadřovala. Budu mít v tom ještě větší guláš než teď.
Povzbudivě se na mě usmál. Kterýkoliv jiný vlk ano, ale já určitě ne, povzdechla jsem si. Vždyť jsem se ani v jednom roce života nebyla schopna naučit plavat. Hloubek jsem se bála. Co když mě něco zakousne? Kdo ví, co se skrývá v tom nejhlubším bodě jezera? Nikdo. Nahlas jsem však neřekla nic. Střihla jsem ušima, když mi dokonce nabídl svou pomoc, ačkoliv netušil, zda někdy vůbec budu ovládat iluze. Zamávala jsem ocasem a na tváři vykouzlila milý vděčný úsměv. „Opravdu si toho vážím. Kdyby náhodou, aspoň vím, kde tě hledat nebo se po tobě ptát,” pravila jsem a olízla si tlamu. Jindy bych se podívala do dálky na Borůvkový les, ale přes tu mlhu jsem na něj neviděla. Zítra se snad počasí zlepší. Nezbývalo nic jiného než doufat.
Zaregistrovala jsem pach jiného vlka, ale stejně jsem ho nezahlédla. Naštěstí ani siluetu. Nechala jsem ho tedy být a dumala nad tím, jak přerušit to ticho mezi námi. Ozvalo se mé dobrodružné já, které toužilo po nových poznatcích. „Objevil jsi zde nějaké míso, které tě naprosto okouzlilo a doporučil bys mi ho?” zeptala jsem se s milým úsměvem. O Vyhlídce i Kaskádách jsem věděla. Tam se taky plánuji vrátit ještě před zimou.

Proud myšlenek se zastavil na jednom neotřelém tématu, které můj mozek řešil snad i ve spaní. První dny jsem skutečně nemohla klidně spát, když se mým sourozencům projevily magie, ale mé oči zůstaly pořád tak stereotypně zlaté. Právě tuhle barvu jsem si spokojovala s jistou nedozrálostí. Přitom se jí pyšnilo více vlků, ale těm se magické schopnosti projevily. Třeba Coffin.
Rychle jsem zamrkala, abych opustila ten vír, který mě pořád táhl dál a dál od přítomnosti. Znovu jsem pokývla hlavou, abych potvrdila Astonova slova. „Myslíš, že by mi bylo souzeno něco, čeho se bojím?” zkoumavě jsem si jej prohlédl. To, co s ohněm svedl otec, bylo naprosto skvělé. Na balení vlčic určitě. Hlubší význam jsem v ohnivých šípech neviděla. Zabít s tím kořist? Kdo by jedl spálené maso, které divně čoudí? „Já měla za to, že by to mělo být něco, po čem má mysl prahne. Nebudu se s tím bát manipulovat. K čemu by byla magie, kterou nikdy nevyužiji, protože se jí bojím?” nakonec jsem mu položila řečnickou otázku. Jistě, k ničemu by nebyla. Už jsem se zase moc ptala a rozváděla řeč snad úplně jinak. Magie mě vždycky zajímaly, ale o některou jsem se zajímala více než o druhou. To by mi mohlo nějak napovědět, ale co když jich bylo víc? Z jeho slov jsem usoudila, že má další dva sourozence. Takže jsou tři stejně jako my. Ale u nás je zdědění magie opravdu různorodé.
S lehkým úsměvem jsem naklonila hlavu na stranu. Aspoň jsem v tom nebyla sama. Popsal mi, jak jeho sourozenci objevili svou magii. A nakonec zmínil i sám sebe. Přikývla jsem a dlouze vydechla. Žádné takové příznaky se u mě neprojevovaly. Všimla bych si, kdyby kolem mě najednou blikalo něco, co ve skutečnosti neexistuje. „No, děkuji za nakopnutí. Třeba se to jednou vydaří,” slušně jsem poděkovala, ačkoliv moc nevěřila v úspěch. Potřebovala jsem někde splašit Fina. Měl zlaté oči. Chtěla jsem zjistit, jestli to všechno vnímal stejně jako já.

Zbytek otázek jsem si raději nechala na později. Třeba se k tomuto tématu dostanu i s jiným vlkem, kterého se nebudu stydět. Chtělo by to najít nějakého specialistu na hady, který by se na mě nedíval jako na blázna, když začnu trochu více fantazírovat. To dělávám dost často. A zrovna u Astona jsem měla obavu, že by se na mě díval jako na šílence.
Přitiskla jsem huňatý ocas k tělu. Dál jsem se dívala na svého společníka. Jako by se snad divil, že ještě žádnou magii neovládám. Inu, věk už jsem na to měla, ale štěstí mi evidentně chybělo. Jen jsem přikývla, abych ho ujistila, i když jsem k tomu nemusela nic dodávat. Docela mě potěšilo, že se v tom zas někdo začne hrabat. Poslední byla Indil. A jako jediná, která se mi snažila pomoct i prakticky. Takovou úlohu by přeci měli zastávat rodiče. Vykašlali se na mě. „Otec oheň, matka iluze. Nejsem si jistá, jaké další ovládají, ale pár jich určitě je. Bratr magii sdělil po otci a sestra po někom zemi,” odpověděla jsem a znovu to trochu rozvedla. Třeba jednu zděděnou magii nemohou ovládat dva potomci zároveň. To by možná sedělo. K přírodě jsem měla výborný vztah, měla bych předpokládaný element, který ale ovládá Inaya. Na mě zbude určitě nějaká zbytečná a nicnedělající magie.
Zamávala jsem ocasem a horlivě začala přikyvovat. „Jako nic jiného,” odpověděla jsem. Kdyby jen věděl, jak moc mě ty magické síly zajímaly. Už jen to, že každý vlk ovládá jednu či více magií, bylo zkrátka neuvěřitelné. A naprosto parádní! Rozhlédla jsem se a zhluboka se nadechla toho zvláštního vzduchu promíchaným s mlhou. „Jak se magie projevují? Kupříkladu ta tvá,” zamrkala jsem a drobně se usmála. Tušila jsem, jak se projevuje magie myšlenek. U toho má (ne)znalost končila. Asi ještě na hodně dlouhou dobu.

Souhlasně jsem pokývla hlavou. Byla jsem vcelku ráda, že v tomhle nejsem sama. Bázlivě jsem se rozhlížela kolem sebe. Neubránila jsem se paranoidním výjevům, tudíž se mé tělo automaticky zachvělo. Přestaň s tím! Kdyby kolem někdo byl, už dávno o tom víš. Vždyť máš funkční čenich, ty hloupatá, promluvil hlas v mé hlavě. Ještě jednou jsem se rozhlédla, ale nakonec si přiznala, že tu nikdo není. Jen Aston, který mě již neděsil.
Nedokázala jsem odhadnout, jestli ho má otázka nějak zaskočila. Zase jsem se ptala moc? Nebo nikdy takový dotaz neslyšel? Naprázdno jsem polkla a napětí se ve mně opět rozptýlilo, když se jal slova. Uši jsem měla natočené k němu a hlavu lehce nakloněnou na stranu. Posluchač jsem byla opravdu skvělý. Nikdy mi nic neuniklo. „Tak to je opravdu zvláštní,” poznamenala jsem a tím v hlavě rozpoutala bouři dalších otázek. Jenže Aston bohužel nebyl Neyteri, která mi na mé otázky trpělivě odpovídala. Jako jediná. Jeho jsem neznala, bylo mi blbé ho pořád otravovat svými dotazy. A že byly pěkně vlezlé! Hlavně jsem přemýšlela, zda něco takového dokážou i vlci. Třeba díky nějaké magii. Aspoň jsem měla další téma na proudy myšlenkových pochodů, až zase budu sama.
Potvrdil, že jeho vrozenou magií jsou iluze. Pousmála jsem se a jen pokývla hlavou. Okamžitě mi položil stejně znějící otázku. Přitiskla jsem čelisti k sobě a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. „Já... Nevím. Zatím se u mě žádná neprojevila,” povzdechla jsem si a zase popadla dech k pokračování: „S jednou známou jsme zkoušely přijít na to, která by mi mohla vyhovovat. Vody se bojím, ohně také, myšlenky cizích vlků neslyším, když jsem zkoušela rozvinout květ, nepovedlo se.” Zastříhala jsem ušima. Na tohle se mě přeci neptal. Omluvně jsem se na něj podívala a pak pohled sklopila opět na své barevné packy. „Promiň mi, tohle nebyl předmět tvé otázky,” pověděla jsem a letmo si olízla čenich. Příliš jsem nebyla ukecaný vlk, ale ohledně své magie jsem byla už poněkud zoufalá.

Na krajinu padla vcelku nepříjemná mlha. Nelíbila se mi. Přitom v takovém období jsem prožívala své první měsíce malého bezstarostného vlčete, kterého mají všichni rádi. Aston poznamenal, že počasí už vypadá lépe. Rozhodně to nebylo na déšť, ale stejně jsem se zvedla a o metr se přiblížila ke svému společníkovi. Docela jsem se obávala, že se mi snad za chvilku ztratí. „Ano, jen bych v tomhle nikam netrefila. Ani kdybych tu cestu chodila každý den,” poznamenala jsem a opět se rozhlédla. Třeba začne foukat vítr a nepříjemnou mlhu odežene. Byla bych jedině ráda. Vypadalo to, že se s hady už někde setkal. „Jedovatí?” zkoumavě jsem se na něj podívala. Nepovídal mi o nich i Smyrill? No, moc jsem si toho podivného strýčka nepamatovala. „To znamená co?” dodala jsem i svou otázku, aby pochopil, co přesně mi není jasné. Ačkoliv už jsem měla rok života za sebou, pořád jsem toho nevěděla dost věcí. Včetně plavání, do kterého se ani hnát nebudu.
Konečně jsem i já pochopila, o co mu celou tu dobu šlo. Potěšil mě tím. Usmála jsem se na něj a jen pokývla hlavou. I já byla v jeho společnosti ráda. Všechno lepší, než se toulat sama po krajině, kterou ještě příliš neznám a kdykoliv bych se mohla ztratit. Ano, i toho jsem byla schopná. Prohlédla jsem si jej a nemohla přehlédnout fialové oči. Okamžitě se mi při nich vybavila má matka. Měli je snad úplně shodné. Nějaký rozdíl o jeden odstín nepočítaje. „Ovládáš magii iluzí?” trochu zbytečná otázka. Jen jsem se chtěla ujistit. Haruhi mi nikdy nic neukázala, přitom mě tahle magie zajímala nejvíce. Společně se zemí.

// Omlouvám se, byl to příliš složitý týden

Byla jsem ráda, že můj názor není jen tak od věci a mimo mísu. Aston se mnou evidentně souhlasil, i když to pronesl do větru. Opravdu jsem byla ráda, že mě nesvazoval ten pocit, že musím někde být a netoulat se. Smečka potřebovala schopné a loajální jedince. Já nesplňovala ani jedno kritérium, a proto jsem tomu všemu dala sbohem.
Aston opět promluvil. Dělal si starosti o počasí. Zvedla jsem tlamu výše a zadívala se na nebe. Opravdu nevypadalo moc přívětivě. Spíše zamračeně a uplakaně. Mně déšť nevadil. Svůj kožich jsem pro jednou neměla špinavý, ale měla jsem ráda tu svěžest vzduchu po vydatné spršce. „Pokud si to přeješ. Vím o jednom úkrytu, je odsud nedaleko,” navrhl jsem a zadívala se na sever. Viděla jsem tu podivnou horu vyčnívající nad lesem. Tím lesem. „A-ale cesta je nebezpečná. Jsou tam hadi a zmije. Ne příliš přátelští živočichové. Málem mi ukousli čenich!” hlas se mi trochu třásl. Hada a zmiji jsem považovala za rozdílná zvířata, a proto jsem je tak podala. Divila bych se, kdyby na mě Aston zůstal nechápavě zírat. Tehdy jsem si slíbila, že se tam nevrátím. Ani cesta zpátky přes les mi nevadila, ale to jsem byla pod vlivem magie. Teď bych cestu brala špatně. Musel existovat ještě jiný úkryt.
Pochopila jsem, že mu má společnost nevadí, jen špatně zformuloval svou myšlenku. Teď větu ukončil opravdu zvláštním způsobem a já nevěděla, co si z toho vzít. Přešlápla jsem na místě a dívala se, jak hledí do země. „Nechci tě nijak zdržovat,” sdělila jsem. Proč jinak by tu se mnou pořád byl? Sám říkal, že jde za smečkou, do které já nepatřila. Ale zároveň jsem nechtěla být opět sama. Indil s tou podivnou dvojicí jsem opustila dobrovolně. Nechtěla jsem se k nim znovu vracet, bylo by to přinejmenším divné.